Konference o starší české, slovenské a slovanské jazykovědě

Karel Kučera

[Kronika]

(pdf)

Конференции о древнем чешском, словацком и славянском языкознании / Conference on Czech, Slovak, and Slavonic linguistics of an older period

U příležitosti 450. výročí vydání první mluvnice češtiny uspořádala katedra českého a slovenského jazyka na filozofické fakultě UK v Praze konferenci na téma „Starší česká, slovenská a slovanská jazykověda“. Konference se konala ve dnech 3. a 4. května 1983 v Praze a sešli se na ní zástupci bohemistických, slovakistických a slavistických kateder filozofických a pedagogických fakult z celé ČSSR, dale pracovníci ÚJČ ČSAV a Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra a zúčastnili se jí i studenti FF UK.

Na konferenci byla zvýšená pozornost věnována první české mluvnici Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Philomatesa (1533) a na ni navazující mluvnici Blahoslavově (1571). Místo a význam první české mluvnice v širokých souvislostech (zejména s ohledem na soudobé příručky latinské, ale i české, ne přímo gramatické) zhodnotil v úvodním referátu J. Porák. Zařadil náměšťskou mluvnici do rozsáhlého vývojového kontextu jazykového i jazykovědného a současně poukázal na její úlohu v samých počátcích utváření spisovné češtiny a na širší kontext společenský.

Na jeho výklad navázala řada referátů soustřeďujících se na jednotlivé dílčí stránky nejstarších českých mluvnic. J. Petr shrnul názory těchto mluvnic na dialektismy a z širšího zorného úhlu naznačil souvislost těchto názorů s dobovým stupněm konsolidace spisovného jazyka, s postupným vyhraňováním kontrastu spisovný jazyk × nářečí. — A. Fiedlerová upozornila ve svém referátu na jednu z aktuálních jazykových otázek (konkurence přivlastňovacího genitivu a posesívního adjektiva), která byla rozdílně řešena v mluvnici náměšťské a mluvnici Blahoslavově; na jazykovém materiálu ukázala, že Blahoslav (na rozdíl od Philomatesa) v tomto bodě vycházel nikoli ze subjektivního hodnocení, nýbrž ze stavu v soudobém jazyce. — Na základě výkladů náměšťské a Blahoslavovy mluvnice týkajících se příslovcí a spojek (většinou jako českých překladových ekvivalentů) stanovila M. Homolková ve svém příspěvku základní tendence a kritéria uplatňující se v Philomatesově a Blahoslavově hodnocení jednotlivých [80]slov příslušejících k uvedeným dvěma slovním druhům. K podobnému zobecnění dospěl v jiné oblasti (tvoření slov) D. Šlosar: ze stylistických doporučení a výtek formulovaných v Blahoslavově mluvnici (která se slovotvorbou speciálně nezabývá) vytěžil některé konkrétní poznatky, cenné zvlášť proto, že namnoze korigují uměle vytvořené „doklady“ v slovotvorných oddílech některých mluvnic pozdějších. — Poslední dva příspěvky z tohoto tematického okruhu byly věnovány pojetí významu v Blahoslavově gramatice (M. Čejka konstatoval souvislost s augustinovským pojetím znaku a ukázal, že Blahoslav už v principu chápal strukturní charakter slovníkového významu) a Blahoslavovu překladu Nového zákona (K. Horálek podal jednak obraz praktického uplatňování některých zásad vyjádřených v Blahoslavově mluvnici, jednak přehled o širších jazykových a kulturních souvislostech, v nichž překlad Nového zákona vznikal).

Řada referátů byla věnovány vývoji české jazykovědy v širším záběru, od počátku zhruba do konce 18. stol. Dva příspěvky tu byly zaměřeny k otázkám terminologickým: E. Michálek ve vývojových souvislostech zhodnotil pravopisné názvosloví náměšťské gramatiky (s ohledem na termíny latinské i staročeské) a N. Bayerová naznačila hlavní postupy vysledovatelné v terminologii vybraných gramatik 14.—18. stol. (formální počešťování latinských termínů, jejich nahrazování domácími ekvivalenty, terminologizace českých slov ap.). — Referát V. Petráčkové podal podrobnou charakteristiku Rosova slovníku a ukázal toto Rosovo nevydané dílo (při vědomí všech dobově nevyhnutelných nedostatků) jako první pokus o moderní dokladový a výkladový slovník češtiny. — J. Jančáková na základě Ješínova vydání Dalimilovy kroniky charakterizovala úroveň znalostí o staré češtině v 17. stol. (znalosti především jevů morfologických nebyly systematické, zejména jednoduché tvary slovesné bývaly mylně interpretovány). — K. Kučera ve svém příspěvku upozornil na některé koncepční mluvnické názory Komenského, především na zásady, z nichž měla vycházet dokonalá mluvnická stavba umělého jazyka i dokonalá mluvnická příručka, a na Komenského vymezení mluvnice („zákony pro utváření řeči“), jež by bylo možno přijmout pro starší dobu vůbec. — F. Cuřín podal detailní obraz českých mluvnic 2. pol. 18. stol. (autoři: Tomsa, Thám, Pelcl, Nejedlý) a poukázal na řadu jejich specifik (počítá se s německým čtenářem, součástí mluvnic jsou rozsáhlé praktické oddíly koncipované nejčastěji jako konverzační příručka aj.).

Vzájemným vztahem češtiny a slovenštiny i české a slovenské jazykovědy se zabýval E. Jóna. Jeho referát byl zaměřen především na zhodnocení podílu slovenských gramatiků V. Benedictiho z Nedožer a P. Doležala na rozvoji české gramatické literatury, současně se však zabýval i otázkami širšími (konstituování spisovné slovenštiny, vymezení pojmů český a slovenský v starším období aj.). — V užším srovnání se touto problematikou zabývali ještě tři referenti. R. Krajčovič sledoval v Doležalově gramatice hranici mezi slovenštinou a kodifikovanou češtinou a dospěl k některým zpřesněním představ o kulturních formách předspisovné slovenštiny. — K. Habovštiaková podala zevrubnou analýzu mnohostranného vztahu A. Bernoláka k české gramatické tradici. — L. Bartko charakterizoval Masníkovu Zprávu písma slovenského a zařadil ji do obecnějších kulturních souvislostí a proudů 17. stol.

Dvoudenní jednání konference samozřejmě nemohlo postihnout všechny otázky, které jsou spojeny s problematikou starší jazykovědy české, slovenské a slovanské. Nepochybně však ukázalo, že problematiku, která tu byla v širokém okruhu naznačena, je třeba dále zkoumat. Období prvních českých mluvnic je dobou, kdy se kladou základy spisovné češtiny, kdy dochází k postupnému vymaňování domácích mluvnic z latinských schémat, a je tedy dobou, které je třeba věnovat soustavnou pozornost. Jak naznačily mnohé referáty, v přístupu k tomuto období je třeba důsledně uplatňovat některé širší zřetele, a to především ke kontaktům a souvislostem vývoje mezi češtinou a slovenštinou a k množství nejrůznějších příruček ne přímo gramatických (rétoriky, poetiky, příručky školské a konverzační).

Referáty přednesené na konferenci vyjdou souborně v Pracích z dějin slavistiky, svazek 10.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 1, s. 79-80

Předchozí Jarka Vrbová, Petr Jirků: Pražský COLING 82

Následující Závěrečná zpráva