Francouzská antologie Leninových výroků o jazyce

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

Французская антология изречений Ленина о языке / A French anthology of Lenin’s statements on language

Úsilí o rozvíjení marxistické filozofie jazyka vždy přivádí jazykovědce k hlubokému studiu díla klasiků marxismu-leninismu, protože jim zprostředkovává jejich ideologicky průkopnické pojetí podstaty jazyka (z hlediska materialistického monismu), dialektické chápání zákonitostí jeho vývoje (z hlediska vztahu jazyka a myšlení) a historickomaterialistická východiska pro zkoumání společenské podmíněnosti fungování jazykových jevů (z hlediska vztahu jazyka a společnosti) včetně rozpracování jazykové složky řešení národnostní otázky. Tyto a další poznatky o jazyce tvoří nedílnou součást filozofického učení klasiků, jsou jeho zvláštní částí, kterou je možné dále tvůrčím způsobem rozvíjet jen na základě tohoto obecného metodologického přístupu.

Při jiné příležitosti jsem se snažil určit rozsah a obsah přínosu jednotlivých klasiků marxismu-leninismu (včetně jejich vzájemných návazností) k filozofii a teorii jazyka a k marxistické metodologii v jazykovědě. Ukazuje se, že Marx především formuloval materialistické pojetí podstaty jazyka a jeho dialektický vztah k myšlení, jednotu myšlení a vědomí ve vztahu ke skutečnosti popisované jazykovými prostředky a poměr významové stránky slova k realitě. Společně s Engelsem pojímali jazyk jako svébytný společenský jev a vyvodili z toho odpovídající závěry. Východiskem byly pro ně sociologické kategorie a na jejich základě zkoumali jim odpovídající jazykové jevy, které tyto kategorie charakterizovaly (uplatňovali tedy lingvosociologický přístup). Engels, znalec četných živých i již vymřelých jazyků, promýšlel především otázky související s postavením a funkcí jazyka ve vývoji společnosti, zkoumal vztah společenského a individuálního v jazyce, pojal z historickomaterialistických pozic otázku vzniku jazyka a sledoval současný rozvoj ide. jazykovědy, zvláště germanistiky, a to jak pro vlastní potřeby poznání oboru, tak také z hlediska obecně filozofického v rámci šíře pojatého zkoumání dialektiky přírody, společnosti a lidského myšlení.

Není třeba dodávat, že Marx a Engels po celý život vzájemně spolupracovali při vytváření marxistické filozofie a v jejím rámci filozofických pohledů na jazyk a že není často možné a ani účelné si klást otázku, kdo z nich je autorem určité myšlenky. Ve vzájemné spolupráci vypracovali revoluční dialektickomaterialistický výklad skutečnosti. Proto rozdělení oblastí zkoumání obou klasiků uvádíme spíše pro názornost než ve snaze postihnout výraznou hranici jejich podílu na vymezení základů materialistické filozofie jazyka. Obdobně je tomu na ostatních úsecích jejich revoluční teorie.

Lenin se ve svých pracích také zabýval přímo nebo nepřímo filozofickými otázkami jazyka, ovšem za jiných podmínek vývoje společnosti a vědy než klasikové marxismu. [142]Bylo to období předcházející proletářské revoluci (včetně let po porážce revoluce r. 1905 v Rusku), jejího uskutečnění v říjnu 1917 a první léta budování sovětského státu. V době, kdy se věnoval intenzívnímu studiu teorie poznání, rozpracoval především otázky související s funkcí jazyka v procesu poznání a rozvinul teorii vztahu jazyka a myšlení. Mohl přitom navázat na materialistické formulace těchto problémů v díle klasiků, obsažené především v Německé ideologii a Svaté rodině, s oběma spisy se podrobně seznámil (a o tom svědčí jeho konspekty) již v r. 1895. Poukázal v této souvislosti na úlohu jazyka v poznávací činnosti společensky jednajícího člověka a na základní funkci jazyka, a tou je jeho úloha základního dorozumívacího prostředku (Petr, 1980). Tyto materialisticky pojaté poznatky měly své praktické důsledky pro rozvoj vědy i pro revoluční činnost dělnické třídy, která se o ně opírala.

Lenin se zaměřil na všestranné zkoumání vztahu jazyka a společnosti, společenské podmíněnosti fungování jazyka v podmínkách proletářské revoluce a výstavby mnohonárodnostního sovětského státu. Filozofická stránka tohoto lingvosociologického problému tvořila významnou součást jeho pojetí národnostní otázky. Své učení o vztahu národů a národností uplatnil v revoluční praxi jak před VŘSR (v národnostní politice strany), tak především po porážce carismu, kdy se do řad bojovníků proti kontrarevoluci a intervenci zapojovali příslušníci mnoha národů a národností Ruska, kdy široké lidové masy bez rozdílu svého národnostního původu vyjádřily touhu vybudovat socialistický sovětský stát. Tehdy Lenin s mimořádným úsilím rozpracoval (a uváděl do života) zásady jazykové politiky komunistické strany a její přístupy k pěstování jazykové kultury jako součásti teze o rovnoprávnosti všech občanů, jejich nezadatelného práva rozvíjet mateřský jazyk a vlastní kulturu, úsilí bolševické strany o všestranné povznesení materiální a duchovní úrovně širokých lidových mas. Budoucí vývoj potvrdil geniálnost leninského řešení národnostní otázky, která neměla ve svém praktickém uskutečnění obdoby ve světě.

Leninovy myšlenky o jazyce mají svou hodnotu pro více vědních oborů a také pro politickou činnost komunistických stran na úseku jazykové politiky. Je třeba, aby se s nimi mohly seznámit nejširší vrstvy obyvatelstva také mimo státy socialistického společenství a aby tomu nebránily jazykové bariéry. K tomu účelu dobře poslouží francouzská publikace Lénine et les questions de langue, vydaná moskevským nakladatelstvím Raduga r. 1982 (320 s.). Je to překlad ruského originálu V. I. Lenin o jazyke (dosud nevyšel), proto se dá předpokládat, že tato publikace ještě vyjde v překladech do dalších světových jazyků (již byla vydána anglická verze Lenin on language, 1983, 293 s.). Francouzské vydání obsahuje úvod (napsali P. Denisov a N. Kondrašov), antologii Leninových výroků s jazykovou tematikou (uspořádal N. Kondrašov) a vysvětlující poznámky k nim (zpracoval A. Fomenko). U jmenného rejstříku se neuvádí sestavovatel. Překlad do francouzštiny pořídil M. Anisenko. Je zřejmé, že největší autorský podíl má moskevský slavista, profesor ped. fak. N. A. Kondrašov, dobře známý naší odborné veřejnosti jako autor prací o slovenštině, slovanské jazykovědě a dějinách jazykovědy (srov. ref. v SaS, 41, 1980, s. 339—340).

Úvod (3—14) má čtenáři poskytnout orientaci v problematice Leninových výroků o jazyce. Je napsán shrnujícím způsobem, bez odkazů na odbornou literaturu předmětu, pouze s odkazy na Leninovy spisy. Poukazuje se v něm na rozsáhlé Leninovy odborné zájmy, mezi nimiž zájem o filozofické otázky jazyka, o konkrétní jazyky (zvl. klasické a ruštinu) a o některé práce o ruštině zaujímá přední místo. Autoři také zdůrazňují jeho péči o jazykový projev, vysokou kulturu jeho slova a schopnost mistrně využívat bohatství mateřštiny v revoluční činnosti (Lenin byl mimořádným řečníkem). Jazyk jeho děl nazývají skvělým jevem v dějinách spisovné ruštiny, klasickou ukázkou vědeckého a publicistického stylu na přelomu 19. a 20. století. Poukazují na to, že skvělým příkladem leninského vědeckého stylu je spis Kdo [143]jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům? z r. 1894. Dále následuje obecně formulované shrnutí Leninovy kritiky Helmholtzovy teorie symbolů a teorie odrazu s poukazem na význam těchto závěrů pro současnou vědu. Uvádějí se základy marxistického pojetí jazyka, k nimž Lenin přispěl dalším rozvinutím myšlenek Marxových a Engelsových.

Správně se poznamenává, že tyto základní poznatky o jazyce byly často formulovány v rámci kritiky nematerialistických teorií nebo jako pozitivně vyjádřený postoj klasiků k některým poznatkům druhých filozofů (včetně přejímání jejich názorů anebo jejich dialektické negace). Jde tu ovšem o ontologickou a gnozeologickou stránku jazyka, kterou takto osvětlili z materialistických pozic. Obdobně postupoval Lenin při formulování teorie národnostní otázky. Engels přes četné výklady o glottogenezi v 19. stol. (vlastně již od J. G. Herdera r. 1772) žádnou z nich ve známém pojednání neuvádí, z žádné nevychází, ani ji kriticky neanalyzuje (přestože v Dialektice přírody je polemika zastoupena), předkládá svůj pozitivně formulovaný výklad jako novum, ovšem v návaznosti na myšlenky obsažené již ve spise Německá ideologie.

Právem P. Denisov a N. Kondrašov poukazují na velký význam Leninových Filozofických sešitů (srov. Alexandrov, 1968) a spisu Materialismus a empiriokriticismus (srov. Kedrov, 1961) pro materialistickou filozofii jazyka. Zdůrazňují především to, že studium obou textů umožňuje další prohloubené pochopení vztahu jazyka a společnosti, jazyka a myšlení, dialektické jednoty obsahu a formy v jazyce, problému vztahu materiální a sémantické složky v jazykových jevech, sémiologické hodnoty jazykových jednotek a povahy lingvistické abstrakce (Kedrov, 1972).

Autoři uvádějí dialektický protiklad formy a obsahu jazykových jevů v termínech materiální a sémantická složka (8) namísto dosud obvykle užívaných termínů složka materiální a ideální, nemateriální. Vyhýbají se užití termínu ideální, který vyvolává u současného čtenáře další jiné filozofické asociace. Avšak jejich termíny nejsou voleny ze stejné roviny, pojmu sémantický odpovídá v tomto případě protějšek formální, což vybočuje z okruhu filozofického určení ontologie jazyka.

V dalším výkladu se v úvodu poukazuje na některé Leninovy myšlenky, které mají význam pro pochopení vývoje myšlení, vztahu mezi emocionálními a racionálními elementy atd. Uvádějí se také lingvistické poznatky z Leninových konspektů Hegelových spisů obsažené ve Filozofických sešitech. V tomto bodě bych navrhoval jisté doplnění a upřesnění formulace textu úvodu. Podle mne Leninův komentář „dějiny myšlení = dějiny jazyka“, opatřený dvěma otazníky, vztahující se ke známému místu předmluvy k 2. vydání Hegelovy Vědy o logice (Lenin, Spisy 38, s. 91) navazuje na Hegelův názor (a s ním Lenin nesouhlasil), že by se myšlení a stupeň jeho vývoje měly přímo odrážet v mluvnické stavbě jazyka a být bezprostředním ukazatelem. K tomu mne vede obsah Leninova výpisku z Hegela: „mimo jiné čínský jazyk a jeho nevyvinutost … tvoření podstatných jmen a sloves“, na nějž takto reagoval.

Na tuto významnou myšlenku V. I. Lenina také navazujeme v současné filozofii jazyka a ovšem i v politické praxi (namířené proti imperialistické ideologii), že totiž uspořádání hláskoslovného a mluvnického plánu jazyka nemůže být podkladem pro hodnocení stupně myšlenkové (popř. kulturní) vyspělosti kolektivu jeho uživatelů (Petr, 1977, s. 88), tím spíše na tomto podkladě se nemohou vytvářet závěry s vyhraněnými mocenskopolitickými důsledky.

V úvodu dále následuje výklad o tom, že Lenin je zakladatelem sociologického přístupu k jazyku (nejspíše chybně francouzsky: le fondateur de l’approche sociolinguistique de la langue, 10), jazykové politiky a vývoje jazyka. Takové tvrzení by bylo třeba specifikovat také s ohledem na Engelsovo dílo a mluvit spíše o tom, [144]že Lenin je důsledným pokračovatelem v marxistickém sociologickém (lingvosociologickém) přístupu k jazyku a tvůrcem jazykové politiky komunistické strany. Nemluvil bych o sociolingvistice, ale o sociologii jazyka (lingvosociologii), protože Lenin vycházel ze sociologických kategorií, od sociálního systému, nikoliv od jazykových fakt a jazykového systému. Taková formulace by byla srozumitelnější pro zahraničního čtenáře knihy a vyzvedla by Leninův světový význam také na úseku teorie a praxe jazykové stránky národnostní otázky. Takovému pojetí ostatně nasvědčuje další výklad autorů, doložený některými citacemi z Leninova díla.

V úvodu se také upozorňuje na Leninův vztah k ruštině, na jeho úsilí o slovníkové zpracování současného spisovného jazyka, které by zachycovalo slovní zásobu od Puškina po Gorkého včetně období VŘSR a porevolučních let výstavby státu. Tyto skutečnosti jsou dobře popsány v dosavadní odborné literatuře, naposledy v knize P. A. Dmitrijeva a V. M. Mokijenka (1982, srov. mou recenzi v čas. NŘ, 66, 1983, s. 84—90).

Úvod má poskytnout francouzsky rozumějícímu čtenáři (tedy především v kapitalistických státech a zemích Třetího světa) souhrnný obraz o Leninově přínosu k marxistické filozofii a teorii jazyka, ukázat, jak Lenin řešil v konkrétních podmínkách složitou národnostní situaci ve své zemi. Má být návodem k porozumění jeho výrokům, které jsou v knize uvedeny. Toto poslání úvod nepochybně splní. Zdá se mi však, že by prospělo jeho užitnosti poněkud systematičtější uspořádání (např. podle stati Kondrašovovy a Filippovové, 1955). Bylo by možné také výklad důsledně rozvíjet na základě celků, podle nichž jsou seřazeny úryvky v antologii. To by velmi pomohlo západnímu čtenáři (a toho je třeba mít stále na zřeteli), který nemá v mnoha případech předběžné vzdělání v marxistické filozofii a nezná Leninovo dílo v rozsahu, v jakém je znají občané socialistických států.

S tím také souvisí můj námět, zda by nebylo vhodné, právě s ohledem na takto předběžně připraveného západního čtenáře, podrobněji vyložit některé obecnější součásti Leninova díla a důvody, proč marxisté pojímají určitý jev tak a ne jinak. Nevím, zda bude vše pro západního čtenáře zcela srozumitelné, tak jako by to bylo pro čtenáře ze socialistických zemí. Na rozdílnost prostředí, do něhož se dostává prostřednictvím překladu původní dílo, je třeba vždy pamatovat, především s ohledem na očekávaného čtenáře.

Antologie je rozdělena do těchto tematických okruhů: I. Povaha a zákony jazykového vývoje, II. Jazyk a myšlení, III. Jazyk a sociální boj, IV. Národnostní otázka a jazyková politika, V. Slova a jejich význam, obsah určitých pojmů a termínů, VI. O stylu a normách jazyka, VII. O překládání, VIII. Jazykové chyby, IX. Dodatek. Obecné problémy kultury (lexikografie, používané lingvistické knihy a jazykové znalosti Leninovy). Antologie zahrnuje výňatky ze spisů a korespondence, nikoliv ze vzpomínek současníků na V. I. Lenina (týkaly by se IX. kap. Dodatky). Výběr ukázek je zpracován velmi důkladně a reprezentativně, svědčí o značné autorově znalosti Leninova díla. Zařazení některých úryvků není možné provést jednoznačně, ale je to problém každé obdobné antologie. Důležité je, že citát je v knize uveden. Rozsah výběru úryvků je značně široký, protože zahrnují jak jazykovou tematiku, tak také problémy vztahující se k jazyku. Poskytují vždy i dosti široké zázemí pro pochopení Leninova pojetí jazyka a jeho funkcí.

Na konci knihy jsou zařazeny poznámky a komentovaný jmenný rejstřík. S ohledem na jejího zahraničního uživatele mohl být podle mého přesvědčení rozsáhlejší. Z jeho uveřejněné podoby vyplývá, že poznámky se nevztahují jen k jazykové problematice, ale k porozumění Leninovu textu jako celku. Proto bych sem zařadil další slova (a ovšem i jejich výklad), jako oběh zboží, koncentrace místních trhů, společenská formace, teorie poznání, teorie odrazu, ontologie, gnozeologie, agnosticismus, metafyzika, argot, žargon, základní filozofická otázka, ekonomický materialismus, trade[145]unionismus apod. Ve jmenném rejstříku nejsou uvedena a blíže objasněna jména Petr I. Veliký (77), Alexandr II. (77), informace o L. N. Tolstém nebo I. S. Turgeněvovi (315) je neúměrně krátká ve srovnání např. s údaji o N. G. Černyševském (315) nebo A. N. Radiščevovi (314). Dále chybí výklad jmen jako Pypin, Florinskij, M. Müller, A. Budilovič a další, která se uvádějí v Leninově textu na s. 283. Patří do jazykové problematiky, jíž se Lenin zabýval.

Přisuzuji francouzsky vydané antologii výroků V. I. Lenina o jazyce (včetně úvodní stati) značný kulturně politický význam a chápu ji také jako podnět k posílení marxistické orientace jazykovědy na Západě. Je to dílo užitečné a prospěšné, úsilí celého autorského kolektivu je třeba hodnotit s velkým uznáním. Jejich práce se zařadila do řady obdobných antologií, které vycházely v SSSR před 2. světovou válkou již od r. 1932 (poprvé T. Lomtev - J. Loja, v r. 1933 vyšla známá antologie z klasiků N. J. Marra, po ní ještě další) a v poválečných letech byly vydány v různém rozsahu v SFRJ, NDR, PLR, BLR a ČSSR (Petr, 1974—75, 1976, 1977, 1979). Všechny našly příznivý ohlas ve veřejnosti, např. o mé publikaci z r. 1977 vyšlo v domácích a zahraničních časopisech celkem dvacet referátů a recenzí (mj. také z pera N. A. Kondrašova). Jsem přesvědčen, že také francouzská antologie Leninových výroků o jazyce bude příznivě přijata veřejností a že splní své poslání, které od ní očekávají autoři i my jazykovědci, kteří se hlouběji zabýváme studiem díla klasiků marxismu-leninismu pod zorným úhlem svého vědního oboru.

 

LITERATURA

 

ALEXANDROV, N. M.: Značenije „Filosofskich tetradej“ V. I. Lenina dlja teorii jazyka. Filologičeskije nauki, Leningrad 1968, s. 8—10.

DMITRIJEV, P. A. - MOKIJENKO, V. M.: Klassiki marksizma-leninizma i slavjanskaja filologija. Leningrad 1982.

KEDROV, B. M.: Kak izučať knigu V. I. Lenina Materializm i empiriokriticizm. Moskva 1961.

KEDROV, B. M.: Iz laboratorii leninskoj mysli. Moskva 1972.

KONDRAŠOV, N. A. - FILIPPOVA, V. M.: V. I. Lenin i voprosy jazykoznanija. VJaz, 1955, č. 1, s. 3—6.

LENIN, V. I.: Spisy 1—45. Praha 1951—1970.

PETR, J.: M. Čanadanović, Marks, Engels, Lenjin, O jeziku. Beograd 1970; rec. Cizí jazyky ve škole, 18, 1974—1975, č. 7, s. 289—295.

PETR, J.: Nová rozsáhlá antologie výroků Marxových a Engelsových o jazyce; rec. SaS, 37, 1976, s. 245—247.

PETR, J.: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce. Úvodní studie a výběr textů z Marxova, Engelsova a Leninova díla. Praha 1977.

PETR, J.: Polská antologie výroků Marxových a Engelsových o jazyce; rec. SaS, 40, 1979, s. 321—325.

PETR, J.: Leninův přínos k filozofii jazyka. In: Říjen 1917 a společenské vědy v ČSSR. Praha 1980, s. 143—151.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 2, s. 141-145

Předchozí Jan Kořenský: Pojednání o dialektice a obecné problémy jazykovědy

Následující Marie Těšitelová, Jan Králík, Ludmila Uhlířová: K automatickému zpracování textu při kvantitativní analýze přirozeného (českého) jazyka