K makrolingvistickému pojetí lingvistiky překladu

Zlata Kufnerová

[Rozhledy]

(pdf)

К макролингвистическому пониманию лингвистики перевода / On macrolinguistic conception of the linguistics of translation

Lingvistika překladu neboli lingvistická teorie překladu, popř. porovnávací translatologie nebo translativní lingvistika je mladá lingvistická disciplína, která se začala formovat zhruba v polovině našeho století v souvislosti s rychlým vývojem jazykovědy jako celku. Vznikla nejen jako projev zvýšeného zájmu o sémantiku a sémiotiku, ale i jako důsledek dalších výrazných tendencí sílících v posledních desetiletích; jde zejména o rostoucí zájem o výzkum, který se obvykle nazývá konfrontační, kontrastivní, popř. porovnávací, a řeší mezijazykové problémy synchronní metodou, a dále o tendenci přejít od zkoumání jazyka jako systému ke studiu jeho fungování v konkrétních textech; to se projevilo např. i v přístupu psycholingvistickém a sociolingvistickém. Tato nová lingvistická disciplína se velmi rychle rozvíjí, jak lze sledovat v četných teoretických pracích lingvistů sovětských, amerických, britských, badatelů z NDR, Francie a z dalších zemí.

Nejednotnost samého názvu nové disciplíny zabývající se lingvistickou analýzou překladu nejen obráží terminologický chaos, který v současné jazykovědě existuje, ale zároveň dokládá její ne zcela vyjasněné postavení v rámci lingvistiky samé, ve vztahu k obecné teorii překladu, popř. i k teorii komunikace.

V rámci lingvistiky je lingvistika překladu pro svou konfrontační synchronní metodu a důsledný polylingvální popis nejblíže konfrontační lingvistice, třebaže v názoru na jejich přesný vzájemný vztah badatelé nejsou zcela jednotni a pokládají ji tu za součást konfrontační lingvistiky (Nida, 1970; Bausch, 1971), tu za poměrně autonomní disciplínu využívající konfrontační metody (Dančev, 1979; Sternemann a kol., 1977).

Postavení lingvistiky překladu v rámci obecné teorie překladu dosud není zcela vyjasněno. Dlouho se tradoval názor, že teorie překladu má interdisciplinární charakter, neboť zkoumá literární překlad z aspektu jeho literárně estetických i jazykových hodnot (Horálek, 1966, s. 13), třebaže přesnější vztah obou těchto aspektů nebyl vymezen a zároveň nebyla ani propracována metodologie konkrétní analýzy; pokusy o přesnější vymezení mezioborového charakteru teorie překladu jsou poměrně nedávného data (Popovič, 1975, s. 23—38).

Když se lingvisté systematičtěji soustředili na souvislost problematiky překladu se základními otázkami obecné jazykovědy a charakterizovali překlad především [151]jako interpretaci verbálních znaků a sdělení (Jakobson, 1966), začal být překlad pro lingvistiku předmětem, jemuž je třeba věnovat trvalou pozornost. Názor, že po zpřesnění lingvistických základů překladu a po založení lingvistiky překladu rýsují se u obecné teorie překladu dvě linie, lingvistická a literárněvědná (Levý, 1963, s. 12; Vaseva, 1978, s. 48—53), jeví se v současné době v některých ohledech jako sporný, takže někteří badatelé lingvistickou teorii překladu dokonce nazývají teorií, popř. obecnou teorií překladu (Catford, 1967; Dančev, 1978, s. 40).

Lingvistika překladu se v rámci obecné teorie překladu nejenže snaží o přesnější propracování metodologie s využitím pojmového systému moderní lingvistiky a o přesnější formulaci předmětu zkoumání, ale zároveň rozšířila zájem teorie překladu z textů literárních na všechny ostatní druhy překladu; usiluje tedy o komplexní přístup k překladu jakožto procesu i výsledku, o důslednou lingvistickou koncepci postihující sdělovací akt v jazyce originálu, v jazyce překladu i komunikativní spojení, jehož výsledkem je text překladu. V rámci teorie komunikace se problematikou překladu úspěšně zabývají např. A. Popovič (1975), O. Kade (1968) aj.

Rozdílnost pohledu na postavení lingvistiky překladu je do jisté míry dána i pojetím podstaty překladu neboli rozdílným chápáním předmětu lingvistické analýzy. Podle E. Nidy (1970) je např. překlad procesem mezijazykové transformace, je to operace, jejíž úspěch je relativní a při níž se v jazyce překladu vytváří nejbližší přirozený ekvivalent sdělení jazyka originálu, nejprve co do obsahu, pak co do stylu. Podle L. S. Barchudarova (1974) je to proces přetváření textu v jednom jazyce v text v jazyce druhém při zachování neměnného plánu obsahu, podle Mounina (1963, s. 3—8) je překlad jedním z druhů jazykových kontaktů a zároveň projevem bilingvismu. V názoru na charakter překladu z lingvistického hlediska se rozcházejí především dva významní představitelé sovětské lingvistiky překladu, L. S. Barchudarov a V. N. Komissarov. Zatímco L. S. Barchudarov zdůrazňuje, že překlad se týká nikoli jazykových systémů, nýbrž konkrétních textů, a proto pokládá lingvistiku překladu za konfrontační textovou lingvistiku, V. N. Komissarov (1980) pokládá za důležité sledovat překlad jakožto předmět lingvistické analýzy nejen v plánu řeči, ale i v plánu jazyka, sledovat jej jako polylingvální druh komunikace, mezijazykovou výměnu myšlenek. Proto je u V. N. Komissarova mezi konfrontační lingvistikou a lingvistikou překladu bezprostřední návaznost; tím je tento badatel svým pojetím blízký M. A. K. Hallidayovi (1966, s. 28—39), který pokládá překlad za zvláštní druh konfrontace jazyků a lingvistickou analýzu překladu za kontextuální konfrontaci jazykových jednotek, při níž je nutno sledovat i formálně jazykovou konfrontaci systémovou.

Předmětem lingvistiky překladu je lingvistická synchronní konfrontace textu originálu a textu překladu, tedy dvou konkrétních jazykových projevů obsahem si v různém stupni odpovídajících; v nich fungují dva jazykové systémy, promítají se tu a vzájemně podmiňují všechny jazykové útvary a uplatňují reflexy nejrůznějších mimojazykových faktorů. Lingvistika překladu bývá pokládána za makrolingvistickou disciplínu, tedy lingvistiku v širokém smyslu slova, která studuje jazyk v souvislosti s mimojazykovými aspekty podobně jako psycholingvistika, sociolingvistika apod. Toto pojetí vychází z předpokladu, že teorii překladu nelze vybudovat na čistě lingvistickém základě bez znalosti extralingvistických faktorů a že tedy text originálu nelze úspěšně přetvořit v text překladu bez mimojazykové informace.

Správná interpretace jakéhokoli textu receptorem předpokládá znalost mimojazykových faktů, jež obráží zvláštní složka významu jazykových jednotek v textu. Lingvistika zpravidla nazývá ty významy, které vyplývají z textu, kontextem, zatímco všechny ostatní informace, dané mimojazykovou skutečností, situací (Levý, 1963, s. 15), extralingvistickým kontextem (Saukkonen, 1982, s. 82), popř. preinformací [152](Penkova, 1982). Souhrn těchto významů se často též nazývá konotací (konotací se rozumí kontext i situace) nebo i jinými termíny, např. přídatnou informací, suplementárními hodnotami, emočním nábojem, afektem, emotivními, nekognitivními nebo expresívními hodnotami (Mounin, 1970); v podstatě však jde stále o totéž. Konotace, popř. extralingvistický kontext každého textu je dán sociálním a materiálním prostředím, v němž vznikl, a míra úspěšnosti (srozumitelnosti) komunikačního aktu závisí pak na míře společných vědomostí o tomto prostředí v mysli autora textu a receptora. Tato zásada v podstatě platí i pro mezijazykový komunikační akt jen s tím rozdílem, že základní sémiotický popis, v němž je znak tradičně určen vztahem k jiným znakům, k referenční realitě a k uživateli, je složitější; tato složitost je dána dalšími vztahy vznikajícími transformováním jazyka originálu do jazyka překladu a osobností překladatele jako prostředníka.

Ústřední problém lingvistické teorie překladu, popř. i celé lingvistiky, badatelé shodně spatřují v problému sémantické ekvivalence, ev. adekvátnosti, plnohodnotnosti či přesnosti překladu. To znamená, že základním úkolem konfrontační analýzy textu originálu a textu překladu je zjištění, do jaké míry si oba texty obsahem odpovídají. S tímto základním problémem těsně souvisí otázka přeložitelnosti. Zatímco řada badatelů soudí, že z lingvistického hlediska je vše v zásadě přeložitelné (Horálek, 1966, s. 13—18; Mounin, 1963, s. 110—125), míní někteří, že text překladu nikdy nemůže být plným a absolutním ekvivalentem textu originálu. Jistá protikladnost těchto postulátů zřejmě spočívá v rozdílném pojetí ekvivalentnosti.

Hledání podstaty a specifiky ekvivalentnosti překladu se ve většině přístupů promítá do dichotomie obecného a zvláštního, do vztahu systému a jeho konkrétní aplikace, což v textu znamená vztah mezi jazykovými systémovými a mimojazykově motivovanými prvky. Čím složitější a náročnější je extralingvistický kontext, tím obtížnější je jeho ekvivalentní transformace do jazyka překladu nebo jinými slovy, ekvivalentnost originálu a překladu tkví ve shodném popsání situací. Na základě vztahu jazykového systému a extralingvistického kontextu formuloval E. Nida (1978, s. 120) dokonce tři typy vztahů mezi jazykem originálu a jazykem překladu, které jsou dány (1.) příbuzností jazyků a kultury, (2.) rozdílností jazyků a blízkostí kultury a (3.) rozdílností jazyků i kultury.

Lingvisté se vesměs shodují v tom, že pojem ekvivalentnosti v teorii překladu nemůže být týž pro všechny druhy překladů a že nesporně nejsložitější je tato otázka u překladů textů z krásné literatury, v nichž je tzv. extralingvistický kontext nejvýraznějším faktorem. Různé pokusy o klasifikaci ekvivalentnosti vycházejí v podstatě buď ze sémantické dichotomie významu znaků, z jejich denotativní a konotativní složky, nebo ze sémiotické klasifikace významu na sémantický, syntaktický a pragmatický, třebaže není zcela jasné, zda mají tyto dva klasifikační přístupy návaznost, ev. jakého druhu, a zda je pragmatický přístup pro lingvistiku vůbec relevantní.

Mezi prvními pokusy o klasifikaci typů ekvivalentnosti textu originálu a překladu je Nidovo (1978) rozlišení formální a dynamické ekvivalence, přičemž se ekvivalencí formální rozumí vztah k jazyku, dynamickou pak vztah k receptorovi. M. A. K. Halliday (1966) rozeznává ekvivalenci formální a kontextuální, J. Catford (1967, 1978) zase textovou ekvivalenci a formální korespondenci. G. Jäger (1978) rozlišuje v textu komunikativní význam neboli schopnost textu vyvolat u receptora určitý komunikativní efekt; tomu odpovídá komunikativní ekvivalence, a funkcionální význam neboli onu obsahovou část textu, která je dána souhrnem významů jazykových znaků tvořících text, čemuž odpovídá funkcionální ekvivalence.

Klasifikace ekvivalence překladu rozpracoval zatím nejpodrobněji V. N. Komissarov (1980, s. 59—100), který na základě sémantického a pragmatického významu textu (ze sémiotického hlediska) rozlišuje pět typů ekvivalentních vztahů podle [153]stupně obsahové blízkosti originálu a překladu. Komissarovova klasifikace, jakkoli nemůže být vyčerpávající, zatím nejprůkazněji dokládá, že pojmy konotace či sémantického a pragmatického významu zdaleka nejsou v lingvistické teorii překladu dostačující, že je třeba třídění sémantické, popř. sémiotické mnohem detailnější.

Tzv. extralingvistický kontext, který lze v podstatě ztotožnit s konotativním významem znaků, je dán z hlediska sémantického i pragmatického (v sémiotickém smyslu) prakticky neomezeným a zároveň proměnným rozsahem objektivních i subjektivních faktorů. Objektivní faktory, sociálně materiální složky kontextu, jsou sdělitelné, a tudíž verifikovatelné, subjektivní faktory, individuální asociativně emotivní složky, pragmatické v tom nejužším slova smyslu, jsou nesdělitelné, a proto neverifikovatelné a deskriptivně nepostižitelné.

Třebaže dosud neexistuje podrobná typologie uměleckých textů z překladatelského aspektu, je zřejmé, že mezi texty krásné literatury, u nichž tvoří tzv. extralingvistický kontext podstatnou složku obsahu, jsou subjektivní faktory kontextu nejvýrazněji zastoupeny v textech básnických. Z toho vyplývá, že lingvistická analýza básnických překladů vyžaduje při posuzování ekvivalence poněkud jiná kritéria než analýza překladů prozaických.

Zatímco si tedy konfrontační lingvistika klade za úkol mimo jiné postihnout mezi porovnávanými jazyky ekvivalence jednotek systému (Barnet, 1974), sleduje lingvistika překladu v rámci polylingválního popisu lexikálně sémantické ekvivalence jazykových jednotek textu. Problémy při překladu totiž nevznikají z rozdílů jazykových systémů, nýbrž z úsilí o to, aby byly co možná nejpřesněji vyjádřeny ty složky významu, které souvisejí s mimojazykovou skutečností. Protože však i tyto složky (pokud jsou sdělitelné), které činí systémovou lexikální jednotku v konkrétním textu jedinečnou, jsou v psaném textu vyjádřeny výhradně jazykovými prostředky, tvoří z lingvistického hlediska nespornou část jazyka, a musí být proto postižitelné lingvistickými metodami.

I když tedy lingvistice překladu přiznáváme studium jazykové problematiky v souvislosti s mimojazykovými aspekty, nelze ji pokládat za interdisciplínu, nýbrž za součást lingvistiky mající uvnitř tohoto oboru možnost plného rozvinutí.

 

LITERATURA

 

BARNET, V.: Konfrontace a ostatní druhy polylingválního popisu. SlavSlov, 1974, s. 273—279.

BARCHUDAROV, L. S.: Jazyk i perevod. Moskva 1974.

BAUSCH, K. R.: Linguistique comparative, linguistique appliquée et traduction. Meta, 1971, č. 1—2, s. 45—55.

CATFORD, J.: A linguistic theory of translation. London 1967.

CATFORD, J.: Lingvističeskaja teorija perevoda. Voprosy teorii perovoda v zarubežnoj lingvistike. Moskva 1978, s. 98—105.

DANČEV, A.: Săpostavitelno ezikoznanie, teorija na prevoda i čuždoezikovo obučenie. Săpostavitelno ezikoznanie, 1978, č. 1, s. 30—47.

HALLIDAY, M. A. K.: The comparison of languages. Patterns of language. London 1966, s. 28—39.

HORÁLEK, K.: Příspěvky k teorii překladu. Praha 1966.

JÄGER, G.: Translation und Translationslinguistik. Halle (Saale) 1975.

JÄGER, G.: Kommunikativnaja i funkcional’naja ekvivalentnost’. Voprosy teorii perevoda v zarubežnoj lingvistike. Moskva 1978, s. 137—155.

JAKOBSON, R.: On linguistic aspects of translation. On translation. New York 1966, s. 232—239.

KADE, O.: Kommunikationswissenschaftliche Probleme der Translation. Grundfragen der Übersetzungswissenschaft. Fremdsprachen, 2, 1968, s. 3—19.

KOMISSAROV, V. N.: Lingvistika perevoda. Moskva 1980.

[154]KONTRASTIVE LINGUISTIK UND ÜBERSETZUNGSWISSENSCHAFT. München 1981.

LEVÝ, J.: Umění překladu. Praha 1963; 1984.

MOUNIN, G.: Les problèmes théoriques de la traduction. Paris 1963.

MOUNIN, G.: Konotace a problémy překladu. Překlad literárního díla. Praha 1970.

NIDA, E.: Toward a science of translating. Leiden 1964.

NIDA, E.: Principles of translation. Překlad literárního díla. Praha 1970.

NIDA, E.: K nauke perevodit’. Voprosy teorii perevoda v zarubežnoj lingvistike. Moskva 1978.

NIDA E. - TABER, CH.: The theory and practice of translation. Leiden 1969.

PENKOVA, M.: Die Präinformation bei der Analyse und Übersetzung von Texten. Linguistische Arbeitsberichte, 1982, č. 37, s. 56—66.

POPOVIČ, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975.

RECKER, Ja. I.: Teorija perevoda i perovodčeskaja praktika. Očerk lingvističeskoj teorii perevoda. Moskva 1974.

SAUKKONEN, P.: Text, text-typ a styl z hlediska sémiotického. SaS, 43, 1982, s. 81—87.

STERNEMANN, R. - SPREU, A. - GUTSCHMIDT, K. - UHLISCH, G. - GLADROW, W. - CARLS, U. - FÖRSTER, W.: Einführung in die konfrontative Linguistik. Berlin 1977.

ŠVEJCER, A. D.: Perevod i lingvistika. Moskva 1973.

VASEVA, I.: Teorijata na prevoda kato nauka. Săpostavitelno ezikoznanie, 1978, č. 1, s. 48—53.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 2, s. 150-154

Předchozí Marie Těšitelová, Jan Králík, Ludmila Uhlířová: K automatickému zpracování textu při kvantitativní analýze přirozeného (českého) jazyka

Následující Helena Lehečková: Neurolingvistika: předmět, metody a historie