Sovětská publikace o významu a funkci důrazu ve větě i v textu

Olga Müllerová

[Rozhledy]

(pdf)

Советская публикация о значении и функции ударения в предложении и тексте / A Soviet publication on the meaning and function of emphasis in sentence and in text

Publikace T. M. Nikolajevové Semantika akcentnogo vydelenija (Moskva 1982) je sice nevelká rozsahem (103 s.), ale problematikou, kterou řeší, a způsobem zpracování [158]se dotýká několika oblastí jazykovědného bádání a upozorňuje na některé dosud nezodpovězené otázky.

Je pokusem definovat jev, který bývá označován jako důraz, zesílení hlasu, (zesílený) přízvuk, akcent, silný přízvuk, odlišit ho od jevů zvukově sice příbuzných, ale funkčně odlišných, a vysvětlit jeho funkce ve výpovědi i v souvislém textu. Autorka tento jev označuje popisným termínem akcentové vyčlenění (akcentnoje vydelenije), dále AV, srov. u Mathesia (1947, s. 212) termín důrazové vytčení. Jde o vyčlenění slova ve výpovědi prozodickými prostředky, avšak nejpodstatnějším znakem, kterým se odlišuje od jiných zvukově vyčleněných slov ve výpovědi, totiž od slov s frázovým přízvukem,[1] je jeho funkce komunikativní. AV je podle autorky jevem textově komunikativní sféry, který má dva podstatné rysy: (1.) vyčleňuje zvukově slovo ve srovnání s ostatními slovy ve výpovědi, (2.) vytváří kolem výpovědi určité textově komunikativní „pozadí“, jako by se kolem ní vytvořila „sféra různých možných okolních světů“. Výpověď s AV vyvolává „stínové výpovědi“, často otázky (které mohou zůstávat v oblasti čistě pragmatické presupozice), a vyslovená výpověď jako by reagovala právě na ně (srov. už u Petříka, 1938, s. 132—134 úvahy o tom, že intonace pronesené výpovědi pomáhá často posluchači utvořit si obraz o tom, co předcházelo jejímu vyslovení). Podle teorie otázek a odpovědí lze pro výpověď s AV konstruovat různé kontexty, např. výpověď Tanja pojedet lze chápat jako odpověď na tři různé otázky: Kto iz vašich dočerej pojedet v Moskvu učiťsja?, Kak vam udastsja vstretiť gostja tak rano?, Vy ne zabyli, čto nužno pozdraviť tetju?

Jedním z předpokladů pro vytvoření teorie AV (která podle autorky dosud neexistuje) je jeho důsledné odlišování od frázového přízvuku. K jejich ztotožňování vede někdy to, že slovo ve výpovědi, na němž je intonační centrum, může být zdůrazněno. Je ovšem otázka, jak odlišit v řadě případů, zda slovo s intonačním centrem je proneseno z hlediska zvukového bezpříznakově, nebo zda jde už o vyčlenění (vytčení). Podle autorky jsou frázový přízvuk a AV jevy různých plánů: frázový přízvuk je jev intonační, jehož funkcí je ukazovat komunikativní typ výpovědi (oznámení, otázka) a delimitace (ukončení) výpovědi, AV, které se na rozdíl od frázového přízvuku může uplatnit na více slovech výpovědi, je jev textově komunikativní, jeho funkcí je „vést“ posluchače za hranici výpovědi do „širší pragmatické sféry“ a aktivizovat jeho vědomosti spjaté buď s informacemi předcházejícími v textu, nebo s presupozicemi týkajícími se situace, společných znalostí partnerů komunikace atp.

Vědomí obtížnosti jednoznačné obsahové interpretace AV vedlo autorku k pokusu uvést (v 1. kap.) jeho výskyt do souvislosti s některými kategoriemi, které se mohou uplatňovat při zkoumání různých jazykových jevů a mezi nimi i při zkoumání funkcí AV. Snaží se najít souvislosti mezi AV a kategorií určenosti a neurčenosti, aktuálním členěním, kontrastem, stupněm důležitosti a emfází, pokouší se interpretovat zapojení AV do potenciálního nebo reálného kontextu pomocí již zmíněné teorie otázek a odpovědí. Na základě úvah a rozboru příkladů (z nichž bohužel některé jsou převzaty z použité cizojazyčné literatury a pro vysvětlení zkoumaného jevu nejsou dost ilustrativní, a tedy přesvědčivé, ovšem i některé příklady ruské nejsou bez uvedení kontextu zcela jasné, srov. např. na s. 24 příklady nekontrastních AV) dochází k závěrům, že některé ze jmenovaných kategorií mají zřejmou souvislost s AV (jde především o aktuální členění, kontrast a emfázi), u jiných jde o souvislost náhodnou (kategorie určenosti a neurčenosti, stupeň důležitosti). Je ovšem třeba poznamenat, že tyto kategorie jsou různorodé a nesouměřitelné, některé lze označit jako funkce AV, např. kontrast, zatímco např. aktuální členění je jakýmsi pod[159]kladem, na němž se AV realizuje. Na základě těchto úvah by také bylo možno stanovit typy AV, z nichž nasnadě je zřejmě nejčastější AV kontrastní — autorka se však k typologii AV nedostala.

O vztahu AV a aktuálního členění se v monografii říká pouze to, že jádro rématu charakterizovaného frázovým přízvukem bývá často zdůrazněno AV, a to jak v pozici nepříznakové (koncové), tak i příznakové (nekoncové). V teorii aktuálního členění se ovšem podle autorky často nerozlišují výpovědi neutrálně vyslovené a výpovědi s AV. Více prostoru je v této kapitole věnováno vlastní problematice aktuálního členění.

Zřejmá je souvislost AV a kontrastu; řada slov akcentově vydělených má sémantiku kontrastu. Ve výpovědích s kontrastně vyčleněným slovem je toto slovo v kontrastu s významem některého slova z kontextu, který může být různý. Podle něho se také vydělují různá slova výpovědi, např. výpověď Gde Pavel budet žiť? může mít přinejmenším dva kontexty: 1. S rabotoj vse jasno. Gde Pavel budet žiť? 2. Nikolaja ustrojili. Gde Pavel budet žiť?

Ve vztahu emfáze jako modálního zdůraznění a AV se řeší otázka, je-li AV svou povahou emfatické a jsou-li emfatické všechny druhy AV. Ač by zvuková povaha AV (zejm. hlasitost) mohla vést k domněnce, že tomu tak je, nejsou podle autorky všechna AV emfatická. Je nutno ovšem podotknout, že se nějaké objektivní kritérium rozlišení emfatických a neemfatických AV neuvádí. Často (ne ale vždy) se emfatické AV vyskytuje na začátku výpovědí s inverzním slovosledem, který je podle autorky doplňujícím signálem jejich komunikativní přestavby.

K úvahám o sepětí AV a kategorie určenosti a neurčenosti (o ní srov. Hlavsa 1972, a v souvislosti s aktuálním členěním Daneš - Hlavsa, 1983) vedly autorku názory, že substantiva nějak určená nebo známá z kontextu nemívají silnější přízvuk (odvolává se na Mathesia, 1947, s. 257—277) a slova dříve neurčená, nesoucí novou informaci, zdůrazněna bývají. Uvádí ovšem, že sepětí AV a kategorie určenosti — neurčenosti je pouze zdánlivé; ve skutečnosti slova známá, určená, v textu už připomenutá a rovněž i slova anaforická, často ve spojení s tzv. zdůraňujícími částicemi, např. tol’ko, že, daže bývají nezřídka akcentově vyčleněná. Slova neurčená mohou být podle situace akcentově vyčleněná, ale není tomu tak zdaleka vždy.

Stejně tak zdánlivé je sepětí AV a kritéria důležitosti, tzn. to, co je ve výpovědi důležité, může, ale nemusí být za určitých okolností akcentově vyčleněno.

Po analýze různých pojetí AV a nastínění pojetí vlastního připomíná autorka ve stručné 2. kap., že zkoumání AV těsně souvisí se zkoumáním pragmatického aspektu výpovědi, zejm. toho, jak jazyk odráží vztahy existující ve skutečnosti.

Zbývající tři kapitoly (3., 4., 5.) se zabývají výskytem AV v konkrétním jazykovém materiálu, jeho funkcemi jednak v rámci jedné výpovědi (kap. 3., 4.), jednak v souvislém mluveném textu (kap. 5.).

Velmi často se vyskytuje AV ve spojení s tzv. zdůrazňujícími částicemi (ješče, vot, von, že, daže, tol’ko atp.), srov. podrobný rozbor vět s adverbii jen, pouze, toliko u Daneše (1973) a vět s partikulemi také, též, rovněž; také ještě; zase; přece u Daneše - Hlavsy (1983). AV může nést slovo, které je zdůrazněno částicí (Ješče čaju?) nebo přímo sama částice (Ješče čaju?), význam obou výpovědí lišících se jen umístěním AV je různý (v druhé mluvčí dává otázkou najevo, že adresát už čaj pil, v prvním případě je z jeho otázky zřejmé, že pil něco jiného než čaj nebo že něco jedl). Zdůrazňující částice se může vyskytovat na různých místech výpovědi a změna její pozice může význam výpovědi měnit, např. Ob etom znali ješče v seredine veka, tj. velmi dávno (částici ješče je možno v tomto významu zaměnit částicí uže), Ob etom ješče znali v seredine veka (a potom to zapomněli; záměna s uže v tomto případě není možná). Zdůrazňující částice a AV plní ve výpovědi shodné funkce: formují, jak už bylo řečeno, „stínové“ výpovědi, které vznikají paralelně při vnímání pro[160]nášené výpovědi (a které jsou pro komunikaci velmi důležité). Stínové výpovědi vyvolané zdůrazňujícími částicemi nebo AV nebo oběma jevy společně jsou trojího původu: kontextové, konsituační a presupoziční. Autorka pak na základě analýzy výpovědí se zdůrazňujícími částicemi uvádí čtyři jejich významové skupiny: výpovědi vyjadřující připomínání (predupominanije), protiklad, krajnost a výlučnost (každá z těchto skupin má ještě řadu jemnějších významových odstínů, které jsou doloženy příklady).

V souvislosti se zkoumáním AV řeší autorka problematiku globálních vět (srov. Mathesius, 1947, s. 229: věty tetické), které odpovídají na plnou globální otázku „čto proischodit?“. Z jejich různých typů upozorňuje na dva, na věty existenciální (Ne bylo ni kapli) a na preskriptivní (Dolžny postrojiť dorogu). Cílem těchto výpovědí je ukázat na situaci vcelku, představit v nich situaci nerozčleněně. Globální nerozčleněné věty jsou charakteristické svým pořádkem slov, totiž prepozicí přísudku a dále frázovým přízvukem na přísudku, ale v neemfatických situacích bez AV.

Nejsystematičtěji je v monografii zpracována poslední kapitola, v níž se charakterizuje výskyt a funkce AV v ústních vědeckých projevech (v přednáškách, referátech, vědeckých vystoupeních atp.). Konstatuje se zvýšený počet AV v tomto typu textu (je větší než v nepřipravených mluvených textech — toto konstatování ovšem není doloženo ani číselně, ani jiným způsobem, ani není uvedeno, s jakým typem nepřipravených projevů se srovnává).[2] Důvod vidí autorka v jeho specifických funkcích: autor textu musí sdělovanou problematiku formulovat v jistých „informačních dávkách“, a signalizuje proto především jejich začátky, musí přiměřeným způsobem uvádět nové termíny a pojmy a v neposlední řadě je žádoucí, aby svou řečí zaujal publikum. Jedním z prostředků, které se podílejí na plnění těchto funkcí, je AV.

Ve vědeckých ústních projevech je velmi výrazná snaha mluvčího vydělovat začátky jistých úseků, není však jasné, jaké úseky má autorka na mysli (z příkladů je patrné, že někdy jde o úseky syntaktické (věty nebo větné členy), jindy o úseky obsahově tematické). V začátkové pozici se s AV vyskytují i slova pomocná, která v textech jiných zdůrazňována nejsou (uvádí se zde Mathesiův (1947, s. 257—277) výčet slov stojících v pozici nedůrazných začátků). V pozici začátečního pomocného slova vyděleného AV mohou stát např. pomocná i plnovýznamová slova anaforicko-kataforická (Pri etom nužno ogovoriť / čto raboty načinalis’ praktičeski s nulja), pomocná slova spojující části celku (Zapis polučilas’ / libo / neinteresnoj / libo neprigodnoj / techničeski), pomocná slova v podřadných slovních spojeních (mne kažutsja / simptomatičny / dlja / nastojaščego vremeni). AV bývá i na tématu, východisku sdělení (Pauza — to jesť pauza / v kotoroj imeetsja opredelennoje vremennoje rassečenije zvučaščej reči).[3]

Kromě vydělování začátku promluvových úseků snaží se autoři zkoumaných projevů vyčleňovat a zdůrazňovat ještě „opěrné body“ v textu. Jsou jimi především termíny (v iskusstvach reči my vydeljajem ritoriku / grammatiku / poetiku / tam / tak skazať logiku), dále vlastní jména (raboty Pavlova … tak skazať / na pervom plane), lokalizátory (poetomu naša zadača segodnja / vidimo / vzjať rezkij kurs na technologiju), slova číselného významu (dvadcať skažem / neopredelennych vosem’desjat opredelennych), slova zpřesňující (učebniki skažem po elektrifikacii). [161]Vyděleno může být jak řídící jméno (znanije etich kul’turnych tekstov), tak jméno řízené (znanije oblastej gde oni nachodjatsja).

Vedle delimitační funkce AV (vyčleňování začátků úseků) a zdůrazňování opěrných bodů probírají se v této kapitole ještě čtyři základní významové funkce AV v ústních vědeckých projevech, funkce hodnotící (ponimať otličije učebnika … očeň trudno), modální (takim putem idti nel’zja), rezultativní (on stal takže redaktorom / takich izdanij kak …) a negace (služit ne dlja opredelenija kakogo-to objekta). Uvedené čtyři významy (z nichž zejména některé, např. rezultativní, zahrnují další významové odstíny) nenese ovšem ve výpovědích pouhé AV, naopak AV významy příslušných slov jen zdůrazňuje (patrné je to především u negace).

Předností publikace T. M. Nikolajevové je, že se snaží komplexně popsat jev, na který narážejí práce z různých oblastí jazykovědného bádání a o jehož podstatě a fungování se dovídáme vždy jen v souvislosti s popisem jevů jiných (např. v rámci zkoumání aktuálního členění, v úvahách o slovosledu, při popisu částic atp.).[4] Správný je podle našeho názoru komunikativní přístup při vysvětlování místa a funkce AV v rámci výpovědi i textu a ocenění zaslouží i autorčina schopnost hledat široké souvislosti a analogie ve vysvětlování jevů jiných (např. při výkladu o globálních nerozčleněných výpovědích se podává výklad o kategorii globálnosti a její reprezentaci v jazyce). Na druhé straně nese s sebou autorčina schopnost široké asociace, snaha vidět vždy souvislosti s jinými jevy a odvaha uplatňovat různé teorie vypracované i na cizojazyčném materiálu jisté nebezpečí, že výklad jednoho jevu se stane nesystematickým, málo přehledným a že je obtížné hledat v množství různých informací podstatné věci. Domníváme se, že právě to je nevýhodou publikace, o níž jsme tu referovali.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: Věty s restriktivními adverbii (jen, pouze, toliko, …). SaS, 34, 1973, s. 61—69.

DANEŠ, F.: K intonaci komentářů mluvčího k výpovědi. SaS, 40, 1979, s. 152—156.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi. SaS, 44, 1983, s. 3—11.

HLAVSA, Z.: K protikladu určenosti v češtině. SaS, 33, 1972, s. 199—203.

MATHESIUS, V.: Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 203—224.

MATHESIUS, V.: K dynamické linii české věty. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 257—277.

MATHESIUS, V.: Několik slov o podstatě věty. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 224—233.

PETŘÍK, S.: O hudební stránce středočeské věty. Praha 1938.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 2, s. 157-161

Předchozí Helena Lehečková: Neurolingvistika: předmět, metody a historie

Následující Josef Jodas: Poznámky k Česko-polskému frazeologickému slovníku