Slovosled při důrazu

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. V stati „Základy českého slovosledu“ (Slovo a slovesnost III, 1937, 78 a násl.) jsem vyložil, že v nedůrazné výslovnosti stojí nejdůležitější větný člen na konci věty, nejméně důležitý na začátku a ostatní členové uprostřed: byl jednou jeden král a ten král měl tři syny. V první větě je nejdůležitější člen jeden král (mluvčí jej uvádí na scénu), v druhé tři syny, kdežto ten král je člen nejméně důležitý, protože je znám z věty první. Srovnej malířské vystižení onoho souvětí: král a kolem něho tři synové. Na konci stati jsem již připomněl, co rozumím důrazem a že důrazné slovo, ve větě nejdůležitější, stává nejen na místě posledním, nýbrž též na prvním nebo na prostředním. Tento rozdíl proti slovosledu nedůraznému má několik příčin, které poznáme podrobněji při probírání různých případů. Je to především snaha začátkovým postavením důrazného slova na ně upozorniti se zřením k větě nedůrazné, kde stojí na konci. Dále zde působí ta okolnost, že důrazná slova bývají dvě, a proto se klade jedno na konec věty, druhé na začátek. Středová poloha důrazného slova je leckdy závislá na tom, že některá slova mají ustálenou polohu začátkovou (srovnej sub 3). Nemůže-li důrazné slovo státi na konci, zbývá mu jen poloha středová. Různou polohou důrazného slova rozlišuje jazyk různé druhy důrazu. Střetají se tu někdy dva základní principy, jednak myšlenkový, představový, významový, jednak čistě fonetický, přízvukový. Slovo (sousloví) vázané přízvukově nebo významově na jisté místo porušuje, mění pořádek slov proti obdobným případům, kde takové slovo není, nebo omezuje jinak dvojí možné postavení. Úhrnem vidíme, že jde o poměry velice složité, o výrazovou soustavu nad obyčej bohatou, pestrou, jemně rozlišenou. Důrazový slovosled ukazuje se ještě zřetelněji a mnohotvárněji než nedůrazový jako neobyčejně důležitý činitel významotvorný, jako velmi podstatná složka jazykového výrazu. Tvrzení, že je náš slovosled volný, ba dokonce libovolný, ukazuje se při podrobnějším sledování jazykových projevů důrazových zcela liché [132]a naopak vidíme zřetelně, že je český slovosled řízen zákony velmi přesnými, které často dobře vyciťujeme, ale jejichž podstatu nesnadno postihujeme.

Následující výklady se týkají — jako předešlá stať — slovosledu věty jako celku; půjde v nich většinou o polohu jen některých částí věty, ale se zřením k větě celé jako k výrazu myšlenky, se zřením k jejich důležitosti ve větě a v myšlence.

Je s výhodou rozvrhnouti tyto výklady na dvě části, o slovosledu při důrazu jednočlenném a dvoučlenném. Důraz jednočlenný se týče jednoho větného člena. Na př. když otázkou nelíbí se ti to? vyslovujeme podiv nad „nelíbením se“; nebo když větu není to pes stavíme proti větě je to pes a popíráme záporným není kladné je; nebo když větou bylo to už včera zdůrazňujeme příslovečné určení včera. V takovýchto případech jde o větnou část nerozvitou, tedy o jednočlenný důraz nerozvitý. Jindy se důraz vyjadřuje výrazem stejnorodě nebo nestejnorodě rozvitým a lze jej proto nazývati rozvitý; na př.: to se týče tebe, ne mne; nebylo tam ani človíčka. Důraz dvoučlenný se týče dvou různých větných členů, na př.: já bych to tak neudělal.

 

Důraz jednočlenný

2. Ta slova, která mají ustálenou začátkovou polohu mimo důraz, zachovávají si ji zpravidla též při důrazu. Jsou to zájmena tázací, vztažná a vedlejší spojky. Mimo důraz mají ustálenou polohu i slova jiná a je třeba probrati je všechna v stati zvláštní. Uvedené tři skupiny slov mívají buď důraz vytýkavý (viz sub 5) nebo citový (viz sub 6). Na př.: kdože to byl? (ptáme se tak, když jsme neslyšeli nebo při podivu); cože jste řekl?; jakže se jmenuje?; kdyže se vrátíš?; neptám se, kdo to je, nýbrž jaký je; nezáleží na tom, kolik toho udělal, nýbrž jak to udělal; — právě proto, že to byl on; nedospěl do tohoto lesa v tuto hodinu a minutu proto, že tak dlouho křižoval krajinu (Olbracht; že u něho vytištěno kursivou).

3. Jsou-li ve větě slova s ustálenou začátkovou polohou (viz sub 2), klade se důrazné slovo buď doprostřed věty nebo na konec, zřídka na začátek.

a) Většinou na konci stává důrazné slovo v doplňovacích otázkách (s tázacími zájmeny): A. Co budeš dnes večer dělat? B.: Půjdu do divadla. A. Kam půjdeš zítra? Jde tu o důraz při posunutí pozornosti a taková slova stávají nejčastěji na začátku věty (viz sub 4). Tázací příslovce kam má ustálenou polohu začátkovou a proto se důrazné zítra posunuje až na konec věty. Podobně: A. Matka je už zdráva a odjela na návštěvu. B. A co dělá otec? Nebo: jak se vám líbil pan farář? || a pan farář se vám líbil, viz sub 4.

Řidčeji stává v doplňovacích otázkách důrazné slovo uprostřed věty: kam zítra půjdeš?; a co otec dělá? U Raise čteme: To jsem všecko věděl. Chtěl jsem vědět, co vy budete povídat. Středová poloha je dobře možná v jazyce mluveném, kde se důrazné slovo vyznačuje zesíleným přízvukem, ale méně vhodné v jazyce psaném, který přízvuk vůbec neoznačuje. Otázky s důrazným slovem uprostřed — kam zítra půjdeš… — svádějí při čtení k důrazné výslovnosti slova posledního, na př. kam zítra půjdeš?, protože koncovou polohu mají zpravidla slova ve větě obsahově [133]důležitá, i když se nevyslovují se zesíleným přízvukem (byl jednou jeden král…). Významově jsou koncová slova blízká důrazným a proto se doporoučí klásti v psaném jazyce důrazné slovo až na konec věty. Někdy je koncová poloha důrazná přirozenější než středová i v řeči mluvené: chtěl jsem vědět, co budete povídat vy; kam půjdeš zítra? atpod.

Zcela ojediněle si důrazné slovo zachovává polohu začátkovou, t. j. stojí před tázacím zájmenem: A. Jistě nestudujete. B. A vy co děláte celé dny? (Mahen). Hojná je tato poloha v slovenštině: A. Tako čo sedíte a čo čakáte? B. A vy čo čakáte? (Timrava); a ty ako to vieš? (Kukučin).

b) Ve větách spojkových a relativních stojí důrazná slova buď uprostřed věty nebo na konci: kdyby zde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je (Němcová); domníval se, že je sám strůjcem osudu (Vančura); jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala (Němcová); babička slyšela ihned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá (tamt.); nemohu říci, že jste ji nalezl Vy (Čapek); doufajíce, že se budou moci k někomu přitlačiti alespoň maličko (Olbracht); bylo ovšem mnoho lidí, kteří se napálit nedali (Mahen); když se Holk usídlil v Poštovské ulici a když bylo rozhodnuto, že Horvatovy děti budou zůstávati u něho… (Vančura).

O středovém postavení platí totéž, co jsem připomněl výše (sub a), že je totiž dobře možné v jazyce mluveném, ale méně vhodné v jazyce psaném, takže se doporoučí poloha koncová. U Nerudy čteme: by alespoň něco mohl veřejně říci; něco je tištěno kursivou, ostatek antikvou. Neruda cítil potřebu na důrazné slovo upozorniti beze vší pochyby proto, že by čtenář mohl čísti tuto větu s důrazem na veřejně říci, na výraze ve větě posledním. Kladení důrazného slova (výrazu) na místo poslední je i tu v jazyce mluveném nezřídka přirozenější než na místo středové: že je strůjcem osudu sám; Nebo je běžnější když to nevíš ty, kdo to má vědět? než když to ty nevíš…; myslím, že to udělal dobře než že to dobře udělal.

Nebo u Čapka se čte „já myslím, že to je šlépěj“ a sponové sloveso je tištěno proloženě. Chápeme, proč. Čtenář by mohl čísti: že je to šlépěj (nikoli něco jiného), kdežto Čapkova věta má smysl jiný: že to šlépěj je, nikoli není, jak by se snad zdálo.

Možnost dvojího pojetí naskýtá se v podobných případech dosti často: myslím, že je to pravda lze čísti buď myslím, že je to pravda (ne lež, nepravda, výmysl…) nebo myslím, že je to pravda (ne, že není); že musím zítra odejet = že musím zítra odejet || že musím zítra odejet. Tu záleží na souvislosti a na úmyslu mluvčího. Řekne-li někdo o něčem, že je to výmysl…, vyjádřím svůj nesouhlas větou myslím, že je to pravda. Tu je důraz na pravda, protože je v protivě k výmysl. Řekne-li někdo s důrazem není to pravda, řeknu já: myslím, že je to pravda, neboť je tu stojí proti není. Kdybych vysvětloval nemožnost přijíti zítra na schůzku, řekl bych: považ, že musím zítra odejet, a kdyby se mluvilo o odložení odjezdu, řekl bych: není jinak možné, než že musím zítra odejet. Čtenáři však souvislost uniká a proto mu lze pomoci slovosledem, postavením důrazného slova na konec věty: myslím, že je to pravda (ne výmysl) || že to pravda je (nikoli není); považ, že musím zítra odejet || …, že zítra odejet musím.

Někdy je patrno z povahy slova samého, že má důraz; na př.: že by to přece jen byla pravda?; když on už skleník dávno není v módě (Rais; mohlo by býti též: když [134]on skleník už dávno není v módě!). Tu pak je středová poloha dobře možná i v jazyce psaném.[1]

4. Slova, na která mluvčí úmyslně přesunuje, obrací pozornost, stávají nejčastěji na prvním místě ve větě: A. Mám všecko. B. Nůž máš? Nedůrazná otázka by zněla: máš nůž? — A. Půjdeme do kavárny. Půjdeš také? B. Ne. A. Do hostince bys šel? Nedůrazně bychom se ptali: šel bys do hostince? — U Raise čteme: „Tak jste se potěšil v našem kostelíčku? A pan farář se vám líbil? Albinka nebyla doma?“ (obrací se pozornost od kostelíčka na pana faráře a na Albinku). — Šimáček píše: „Zdržela jsem se trochu, paní Lamrovou jsem potkala (praví teta k Bertě). Strejček je doma? optala se Berta, aby ušla té paní Lamrové“. Kdyby se bylo o strýčkovi už mluvilo a Berta o něm chtěla něco zvěděti, zněla by otázka takto: je doma strejček? Na prvním místě by byl výraz (přízvuková předklonná jednotka) je doma, protože by se obracela pozornost na něj. Bez důrazu bychom řekli: je strýček doma? — Tamtéž čteme: „Copak tu děláš? Pojď, pojď! Svačina je na stole“. Mluvčí zanechává vyptávání a obrací pozornost na svačinu, jako by chtěl říci: nechejme vyptávání a pojďme svačit!

Poučné jsou obdobné případy s důrazem a bez důrazu. Rovněž u Šimáčka se čte toto: „V tom Papška se vracela. Slečna už je vzhůru? zeptal se jí (Lužný)“. O slečně se nemluvilo, Lužný na ni obrací pozornost. Dále čteme: „Kampak jste šel, Emánku? Dolů. A co dole? Do zahrady. Je tam sestřička? O sestřičce se sice nemluvilo, ale neobrací se na ni řeč. Otázka „je tam sestřička“ navazuje ukazovacím příslovcem tam na předešlou nominální větu „do zahrady“, vychází z ní. Je to otázka nedůrazná, v které stojí slovo sestřička jako nejdůležitější na konci; srovnej ve větě oznamovací „byl jednou jeden král“!

Na otázku „co se stalo?“ odpovíme: hoří dům, splašil se kůň, převrhlo se auto… Ve vzrušení a bez předchozí otázky zvoláme: dům hoří, kůň se splašil…! Chceme upoutati pozornost na hořící dům, na splašeného koně… Smysl je: pozor, podívejte na ten dům, hoří apod. Někdy vyjadřujeme takové zvolání, upozornění samým jménem jako větou neslovesnou; na př. automobil! = pozor, jede automobil. To svědčí jasně tomu, že hlavním předmětem naší pozornosti je jméno. A na ně chceme upoutati pozornost též jiných osob.

Ve všech těchto případech je důrazné počátkové slovo zajisté ve větě nejdůležitější. Mimo důraz má však nejdůležitější slovo polohu koncovou a počáteční naopak slovo nejméně důležité. Důležitost důrazného slova je jiné povahy než důležitost slova nedůrazného; mluvčí chce na důrazné slovo upozorniti a proto je klade na jiné místo než ve větě nedůrazné, na místo první. S tím souvisí ten jev, že důrazné slovo někdy klademe jako samostatný člen větný, který je vlastně samostatnou větou, arciť neslovesnou. Šimáček píše: „Co dělá Albina? Ta je pořád v Praze u sestry… [135]A co Zdeněk? Má ještě tak kudrnatou hlavu?“ = a co dělá Zdeněk, co je se Zdeňkem? Mluvčí přesunuje pozornost s Albiny na Zdeňka. Jméno Zdeněk lze dobře včleniti do následující věty jako normální podmět, oba útvary lze spojiti v jednu větu: A Zdeněk má ještě tak kudrnatou hlavu? Tu chápeme, že podmět Zdeněk, který byl původně samostatnou větou, stojí na prvním místě.

Slovo, na které přesunujeme pozornost, nemůže někdy státi na prvním místě proto, že je na něm slovo s ustálenou začátkovou polohou; viz sub 3a.

5. a) Při důrazu vytýkavém mívají slova polohu koncovou, začátkovou nebo středovou. Vytýkavým důrazem rozumím vytčení něčeho obsahem zvláště důležitého, pozoruhodného, neočekávaného, na čem mluvčímu velmi záleží, nač chce upozorniti, omezení obsahu věty jen na jistý případ, platnost věty se zřením k někomu nebo k něčemu. Důraznou část větnou lze často rozvésti určením rozumějícím se ze souvislosti; na př.: to se může stát jen mně (ne někomu jinému). Je-li takové určení ve větě vyjádřeno, jde pak o důraz rozvitý.

Slovo s vytýkavým důrazem stává často na konci věty jako obsahově nejdůležitější slovo ve větě nedůrazné, poněvadž jsou to dva případy sobě velmi blízké. Proti větě nedůrazné má slovo s vytýkavým důrazem důležitost zmocněnou. Na př.: není po něm ani stopy, ani památky… = zhola nic o něm nevíme; nebylo tam ani živé duše, ani človíčka = vůbec nikdo tam nebyl; nestojí to ani za zlámanou grešli = za nic; babička slyšela ihned, že… (Němcová) = ne až později; to se může stát jen mně (Fr. Šrámek), nikdo se také nic dovědět nesmí (tamt.); poslouchala, psala tohle doopravdy vona? (Tilschová); tím vším nemohu přesvědčit ani Vás ani sebe (Čapek); chvílemi jej (vozík) táhne on, chvílemi ona (Olbracht).

Leckdy mívá důrazné slovo v takových nebo v podobných případech polohu začátkovou; lze říci: ani stopy po něm není…; jen mně se to může stát atpod.; Lidé do něho vráželi, ale ledva si toho povšiml. Něco jiného ho vyrušilo (Olbracht); i slepý by viděl, co se tam děje (Čapek).

Velmi často stává na začátku zájmeno osobní: Nemohu. Ani já nemohu (K. Čapek); ale i já[2] chci být spasen (tamt.); ani on to neví. Avšak i tu může se položiti zájmeno na místo poslední: neví to ani on atpod.

Zpravidla stojí na začátku důrazné zájmeno ukazovací: Jedině Robina jej okouzlovala. Jedině ta připadala mu dražší než samota (Vančura); jen ta, jen ta by do toho viděla (F. X. Svoboda); Chceš to? To nechci (= právě to nechci, ale něco jiného bych chtěl). To má svou příčinu v ustálené poloze ukazovacích zájmen mimo důraz a bude o tom podrobnější výklad ve zvláštní kapitole.

Dále má pravidlem začátkovou polohu slovo tvořící s druhým důraz dvojčlenný, na př.: už bych tě ani nepoznal; viz sub 12.

Možnost postavení důrazného slova buď na začátku věty nebo na konci je omezena ještě jinak. Tak někdy dobře nemůže důrazné slovo státi na konci věty; např.: i u Lídy můžeme uhodnout, kam utekla (Čapek). Příčina je v tom, že na konci stojí sloveso uhodnout, ke kterému patří relativum kam. Taková slova mívají nejčastěji polohu koncovou. Důrazný výraz i u Lídy je položen na začátek věty; mohl by míti též polohu středovou, ale bývá to poměrně zřídka (viz dále).

[136]Dosti často nemůže důrazné slovo státi na prvním místě ve větě, a to proto, že tam stojí nedůrazné slovo s ustálenou začátkovou polohou; viz sub 3 b.

b) Středové postavení mívá příslovečné určení: je to přece pravda; ty ho jistě znáš; hříbek to zcela nepochybně není; mně se to také líbí. Bývá tu též postavení začátkové nebo řidčeji koncové: přece je to pravda; ty ho znáš jistě; také mně se to líbí || mně se to líbí také. Středová poloha je tu zcela vhodná, protože význam slova ukazuje zřetelně na jeho důraz, na zvláštní důležitost ve větě.

Dále stává uprostřed věty důrazné sloveso pomocné, opisové nebo významově neplné (býti, chtíti, musiti, dáti, míti…): zítra nebude pršet; to se dá napravit; odpoledne už musím odejet. Slovesa nebude, dá se, musím tvoří s infinitivy pršet, napravit a odejet významový celek, infinitivy stojí na konci jako slova důležitá a mají tedy slabý důraz, který se zcela přirozeně přenáší na slovesa pomocná … a zesiluje se právě proto, že jsou to slova středová. Uprostřed věty nestávají slova obsahově důležitá tak často jako na konci věty, takže je potřebí vyznačiti je zřetelně zesíleným přízvukem. Vedle polohy středové bývá i koncová: zítra pršet nebude…, nebo začátková: nebude zítra pršet, dá se to napravit…[3] Je tomu zcela obdobně jako v případech předcházejících.

V tomto druhém případě však může někdy v psaném jazyce nastati nejasnost; na př. větu to se dá napravit lze čísti též bez důrazu na dá, takže je nejdůležitější slovo napravit. Tak bychom se vyslovili, kdybychom chtěli potěšiti toho, koho by něco velmi mrzelo. Podrobněji by to znělo: nic si z toho nedělej, to se dá napravit. Nebo psané odpoledne už musím odejet mohlo by se čísti též odpoledne už musím odejet, se slabým důrazem na odejet a bez důrazu na musím. Nebo Čapkovo proto to nemůže být šlépěj, v němž smysl žádá důraz na nemůže, mohlo by znamenati také proto to nemůže býti šlépěj (nýbrž něco jiného). Tu záleží na situaci, na širší souvislosti a na úmyslu mluvčího. Se zřením k možné dvojitosti doporoučí se v psaném jazyce klásti důrazné slovo na konec nebo na začátek: to se napravit dá || dá se to napravit, odpoledne už odjet musím, proto to šlépěj býti nemůže.[4] Srov. podobné případy sub 3 a, b.

Za jiných podmínek je středová poloha řidší: tomu všemu babička i děti učila (Němcová); Bětuško, ráda tancuješ? Oh, já bych celý den tancovala! (Erben); jen z postele ho nepouštějte (V. Mrštík ); potom i jeho lampa zhasla (Vančura). Přirozenější je tu i v jazyce mluveném poloha koncová: tomu všemu babička učila i děti; já bych tancovala celý den! atpod. Také zde může nastati v jazyce psaném nejasnost nebo omyl. Erbenova věta já bych celý den tancovala! mohla by se čísti též bez důrazu na celý den a znamenala by, že bych celý den tancovala, ne pracovala, a pod.

6. a) Ve větách citových, náladových, vyjadřujících povzdech, soustrast, rozhorlení rozhořčení, posměch, ironii nebo radost, libost, stojí slovo citově, náladově důležité na prvním místě. Je to především určité sloveso: mám já to trápení; mám já to bídu s vámi (Neruda); je to chůze po tom světě (Čelakovský); jsi ty nebohý hospodář (Herben); jsi ty ale, dítě, bledá (Čapek-Chod); jste vy to kvítek z čertovy zahrádky (Šrám.); zašel on si Bradáč nejspíš na víno (Herrmann); umí on si asi [137]jíst a pít (tamt.); nechá ona si ruku líbat (tamt.); vyhnal on ji asi (Šimáček); pil on asi hezky doma sám s Papšovou (tamt.); měl on pan farář taky zlost (Rais); chytla ona se jí mamona (tamt.); potřebují oni babu! (Olbracht) = nepotřebují; dbala já jsem o jeho komplimenty! (Šrámek) = nedbala jsem; je to krása, lahoda, bída, trápení…!; ale je to sluníčko dnes červené! (A. Mrštík).

Ve větách neslovesných stojí na prvním místě to slovo, které je nositelem větné platnosti: dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé tváře (Němcová).

V obojích případech jde v podstatě o vytýkavý důraz; na př. mám já to trápení znamená „mám trápení, ne že nemám“; je to krása = je to krása, ne že není atpod. Postavení důrazného slovesa nebo jména jen na začátku věty, nikoli na konci, jak často bývá jindy (viz sub 5), vysvětluje se tím, že je tu důraz ještě na jednom slově, na trápení, krása… Jde tu vlastně o důraz dvojitý, při kterém se klade jedno důrazné slovo na začátek věty, druhé na konec; viz sub 12.

V slovesných větách citových, náladových, přidává se zájmeno osobní, ač se osoba rozumí z určitého slovesa (mám já to trápení) a ač je někdy podmět vyjádřen jménem (zašel on si Bradáč…). Je tu tedy osobní zájmeno výrazovým prostředkem citovosti, náladovosti. Zájmeno 1. a 2. osoby klade se zpravidla za určité sloveso, zájmeno 3. osoby může bývati též na místě prvním a pak stojí sloveso za ním: ona si nechá líbat ruku![5]

b) Je-li ve větě citová, náladová částice, klade se na 1. místo, je to její poloha ustálená, za ní stojí zájmeno a pak sloveso: copak oni potřebují babu?; copak já jsem dbala o jeho komplimenty? Podobně: že se řízneš!; ono prší! (vyslovuje zklamání). Částice naznačuje citový ráz věty a proto stojí na jejím začátku.

Ve větách se zájmenem 1. nebo 2. osoby a s ten, vyjadřujících velikou míru vlastnosti nebo děje, zesilování významu, má zájmeno rovněž polohu začátkovou a sloveso stojí za ním: já mám hlad! = mám veliký hlad; ty jsi bláhový!; ty vypadáš! = strašně, hrozně, bídně vypadáš; ten je opálený! = je velmi opálený.

Zájmeno zde má touž funkci jako částice, je výrazovým prostředkem citovosti, náladovosti a proto stojí na prvním místě. Citovou funkci má zájmeno i ve větách typu mám já to trápení! uváděných sub a), ale stojí zpravidla až na místě druhém. Jazyk tu dvojím slovosledem vyjadřuje dva různé citové, náladové odstíny. Základní význam obou typů je stejný, upozorňovací: hle, podívejte se, mám trápení || hle, podívejte, jak je opálený, ale tento význam přechází v typu já mám hlad! zřetelně ve význam zesilovací (= mám veliký hlad). Ve větách typu mám já to trápení se sice někdy hlásí totéž pojetí, ale většinou převládá smysl povzdechu, rozhorlení nebo soustrasti, kterou chce mluvčí vzbuditi. Tato pojetí se někdy prolínají, takže se lze vyjádřiti obojím způsobem: jsi ty bláhový! || ty jsi bláhový! Lze-li říci nechá ona siruku líbat || ona si nechá líbat ruku!, má to příčinu v tom, že zájmeno on bývá často na prvním místě ve větách citových jiného druhu, kde se sloveso neklade nikdy na začátek.

c) K větám uváděným sub a) druží se takovéto věty: (už) zase prší!; ještě se nevrátil!; už přišel!; konečně přišel! Vyslovují zklamání, rozhorlení, mrzení, radost jako věty sub a), ale je v nich důležité příslovce, nikoli sloveso, proto stojí na prvním místě.

7 а). Ve větách tázacích vyslovujících podiv, překvapení, stojí to slovo, [138]které vzbuzuje podiv, překvapení, zpravidla na začátku věty. Na př.: A. Bylo to včera. B. Včera to bylo? — A. To se nás netýká. B. Netýká se nás to? — A. Půjdeme domů. B. Už půjdete domů? — A. Vrátil se už. B. Už se vrátil? — A. Nevrátil se ještě. B. Ještě se nevrátil? — A. Nemohu, musím jít k lékaři. B. K lékaři půjdeš? — A. To patří Janovi. B. Janovi to patří?

V témž případě se může podiv vztahovati na slova různá a proto se vyjadřujeme nestejně. V uvedených příkladech vzbuzují podiv slova včera, netýká se, už, ještě, k lékaři a Janovi. První věta však může zníti též: bylo to včera?, jestliže se podivujeme tomu, že to skutečně bylo, že se to stalo … včera, jestliže jsme překvapeni tím, že to bylo. Vedle slovosledu už se vrátil?, kterým vyjadřujeme podiv nad časovými okolnostmi návratu, nad tím, že se někdo vrátil proti očekávání brzo, je možný též pořádek vrátil se už?, jestliže se podivujeme návratu samému, tomu, že se někdo nad očekávání vrátil.

Týče-li se podiv zájmenného tvaru, který je mimo důraz nepřízvučný (mi, ti, si, mu, mě, tě, se, ho), klade se místo něho tvar delší: A. Dej mi (mu) to. B. Tobě (jemu) to mám dát? Vztahuje-li se podiv na sloveso, klade se na první místo ono a nepřízvučný tvar zájmenný zůstává: nelíbí se ti (mu) to?

Jde tu v podstatě o důraz blízký důrazu při posunování pozornosti (viz sub 4). Mluvčí obrací pozornost na to slovo, které vzbuzuje jeho podiv. Tak si vysvětlíme shodu v postavení důrazného slova v obojích případech na prvním místě ve větě.

Někdy bývá důrazné slovo též na konci věty: A. Bylo to včera. B. Bylo to včera? — A. Patří to Janovi. B. Patří to Janovi? — A. Říkám to, aby nenastalo nedorozumění. B. Říkáš to mně? Tu však jde vedle podivu o důraz vytýkavý, při kterém se slova často kladou na konec věty. Tak bylo to včera? znamená „bylo to včera, ne jindy?“; patří to Janovi? = patří to Janovi, ne někomu jinému?; říkáš to mně = mně, ne někomu jinému? Postavením důrazného slova na začátku vyslovujeme prostě podiv, bez odstínu vytýkacího; na př. včera to bylo? = divím se, je mi divné, je to pro mne novinka, překvapuje mne, že to bylo včera; nemyslíme tu na jinou dobu, v kterou by to bylo mohlo nastati. Mně to říkáš? = nechápu, divím se, proč mi to říkáš, mně bys to nemusil říkat || říkáš to mně? = měl bys to říci spíše někomu jinému. Tato dvě pojetí jsou arciť velmi blízká, pojetí vytýkavé snadno vyplývá z pojetí prostého podivu a proto je nezřídka možný slovosled ten i onen.

b) Je-li ve větě typu a) citoslovce že, pozoruje se trojí slovosled podle povahy důrazného slova. Důrazné ukazovací a osobní zájmeno má polohu začátkovou a že stojí za ním: to že bys nedovedl?, jemu se chceš rovnat?, mně že se to nelíbí? Důrazné určité sloveso nebo sloveso neurčité závislé na určitém má polohu koncovou a že počátkovou: žes to nevěděl? že mu to mám říci? Není dobře možný slovosled věděls žes to? apod. V ostatních případech buď důrazné slovo zůstává na 1. místě a za ním stojí že, nebo se klade na 1. místo že a důrazné slovo až na konec: hříbek že je to? || že je to hříbek? včera že to bylo ? || že to bylo včera?

c) Týká-li se podiv obsahu celé věty, zůstává pravidlem její slovosled i při důrazu; na př. (nedůrazně) otec koupil dům || (s podivem) otec koupil dům?; byl jsem na cestách || tys byl na cestách? (přidáno osobní zájmeno ty jako často ve větách citových). Liší se pak citová věta od nedůrazné jen přízvukem, tázací intonací. Citoslovce že se klade před větu: že otec koupil dům?

[139]8 a). Vyjadřujeme-li prostý souhlas s kladnou větou netázací buď jen jejím opakováním nebo volným připojením potakacích slovcí ano, zajisté…,[6] dílem ponecháváme její slovosled, zejména je-li to věta nesponová: A. Udělal to dobře. B. Udělal to dobře (ano, zajisté udělal…). — A. Přišel v pravý čas. B. Ano, přišel v pravý čas. — A. Příští týden bude svátek. B. Zajisté, příští týden bude svátek. Řidčeji se zachovává slovosled věty sponové: A. Dnes je pěkně. B. (Ano,) dnes je pěkně. — A. Je to divné. B. (Zajisté,) je to divné. Je-li věta, s kterou vyslovujeme souhlas, nedůrazná, zůstává nedůrazná výslovnost i při souhlasu.

Dílem se mění slovosled tak, že se na první místo položí slovo pro souhlas důležité, stojící v původní větě na konci; má pak zesílený přízvuk. Na př.: dobře to udělal (ano, dobře…); v pravý čas přišel; pěkně je dnes; divné je to.

Ponecháváme-li slovosled beze změny, vyjadřujeme prostě souhlas s jejím obsahem, měníme-li slovosled, vyjadřujeme souhlas výrazněji, slovo obsahově nejdůležitější kladením na první místo vytýkáme. Na př.: dobře to udělal = udělal to dobře, ne špatně; pěkně je dnes = je pěkně, ne ošklivo… O důležitosti tohoto slova, svědčí ta okolnost, že často vyjadřujeme souhlas jím samým: A. Udělal to dobře. B. Dobře (ano, dobře). — A. Dnes je pěkně. B. Pěkně. — Jak je krásná! Ano, krásná, skutečně krásná (Čapek). Tato důrazná slova stojí ve větě, s kterou vyslovujeme souhlas, nejčastěji na konci věty, protože jsou nejdůležitější: A. Udělal to dobře. Změnou jejich postavení — B. Dobře to udělal — se na ně upozorňuje. Tak pochopíme, proč se kladou na začátek věty, ač je pak na nich důraz vytýkavý, který často žádá polohu koncovou (sr. sub 5).

Ve větách se slovesy opisovými a významově neplnými lze vytknouti také je nebo infinitiv: A. Dnes bude pršet. B. Ano, bude dnes pršet || pršet dnes bude. — A. Dá se to napravit. B. Napravit se to dá (= dá se to napravit, ale už to nebude takové jako dříve, a pod.).

b) U vět sponových se vyskytuje ještě jeden typ, totiž se začátkovým slovesem vyslovovaným důrazně, ale se začátkovým od původu, nebo s pošinutým z prostředka a nemajícím zřetelný význam vytýkavý: A. Je to pravda, divné… B. Je to pravda… — A. Dnes je pěkně. B. Je dnes pěkně.

Jde tu zřetelně o zvláštnost proti větám nesponovým. Nesponové začátkové sloveso vyslovené důrazně neznamená prostý souhlas, nýbrž odmítnutí záporu. Na př. udělal to dobře není souhlas s větou udělal to dobře, nýbrž odmítnutí věty neudělal to dobře. Na vyjádření souhlasu nelze tedy tohoto typu užívati. Proti tomu je to pravda znamená nejen odmítnutí záporné věty není to pravda, nýbrž i souhlas s větou je to pravda. Je tedy sponová věta dvojznačná. Příčina toho, že typ je to pravda může vyjadřovati též souhlas, je v tom, že výraz je pravda tvoří obsahově jednotku. Východiskem našeho typu je řídký typ je to pravda (bez důrazu na je), shodný s běžným typem udělal to dobře. Výraz je pravda je přísudek, v němž má substantivum pravda význam věcný a je, t. zv. spona, význam pouze formální, funkční mluvnický. Substantivum pravda má jako slovo ve větě koncové a nejdůležitější slabý důraz, který se přenáší také na sponu tvořící s ním obsahovou jednotku. Na sponě pak je důraz silnější než na koncovém slově divné proto, že je to slovo středové. Viz podobný případ sub 5 b.

[140]Typ je dnes pěkně k původní větě dnes je pěkně vznikl jednak napodobením typu je to pravda, jednak snahou vyhnouti se důraznému postavení středovému (viz sub 3a, 3b, 5b).

Důrazně se vyslovuje začátkové sloveso nepošinuté i v záporných větách sponových: A. Není to dobře možné. B. Opravdu, není to dobře možné.

c) Probíraný slovosled věty vyslovující prostý souhlas zůstává, jestliže ji souřadně spojíme se slovesnou větou vyjadřující souhlas výslovně: máš pravdu nebo souhlasím…, udělal to dobře || dobře to udělal; je to divné || divné je to atpod. Je to tak, jako když připojujeme přitakací slovce (ano, udělal to dobře…), které má také větný význam (ano = je tomu tak…).

Spojíme-li však takovou větu s větou vyjadřující souhlas podřadně, nejčastěji zůstává významový slovosled věty původní, s kterou vyslovujeme souhlas, a mění se slovosled jen přízvukový, souvisící s novým větným skladem. Na př.: A. Je to divné. B. Máš pravdu, že je to divné. Nelze říci též: máš pravdu (také bych řekl), že divné je to. Slovosled přízvukový nežádá tu změnu.

A. Dnes je pěkně. B. Souhlasím, že je dnes pěkně. Po že, prvním přízvučném slově ve větě stojí nejprve spona je a pak jednoslabičné dnes. A. Udělal to dobře. B. Máš pravdu, že to udělal dobře, řidčeji a nezcela přirozeně: že dobře to udělal. Proti udělal to ve větě vyslovené mluvčím A je ve větě mluvčího B to udělal, poněvadž se to přiklání ke spojce že stojící na prvním místě ve větě.

Tak je tomu i tehdy, když uvozovací větou vůbec vyslovujeme své stanovisko: myslím, domnívám se, jsem přesvědčen…, že je to divné. A také tehdy, jestliže podřadně uvozovací větu nahradíme uvozovacím výrazem: podle mého přesvědčení, mínění, názoru … to udělal dobře, je to divné atpod.

Tato různost slovosledu vyplývá z různosti větoslovné. Při spojení souřadném — máš pravdu, udělal to dobře… — jsou obě věty obsahově na sobě nezávislé, prostě k sobě přiřaděné a proto se druhá věta chová tak, jako kdyby byla sama. Při spojení podřadném — máš pravdu, že to udělal dobře — je druhá věta vedlejší, mluvnicky i obsahově závislá na větě první, hlavní, která obsahově převládá a vyslovuje souhlas věcně. Věta vedlejší jen nadbytečně opakuje větu, které se souhlas týče, a proto zachovává její slovosled.

Nezřídka se vyskytuje i slovosled změněný jako při souhlasu neuvozeném. Tu pak má důraz slovo středové: myslím, že to dobře udělal. V jazyce mluveném je tento slovosled zcela vhodný, ale v jazyce psaném má nemalé závady, o kterých byla řeč sub 3b). V našem případě psaná věta že to dobře udělal svádí k výslovnosti že to dobře udělal.

9 a). Obdobné, ne zcela stejné jsou poměry při prostém nesouhlasu, když buď popíráme větu kladnou nebo naopak odmítáme větu zápornou. V prvním případě se mění kladné sloveso v záporné, v druhém záporné v kladné. Dále se slova už … mění v ještě nebo naopak, někdo, každý … v nikdo nebo naopak.

Dílem tu zůstává slovosled věty, s kterou vyslovujeme nesouhlas, ale určité sloveso se vyslovuje vždy důrazně:

A. Je to pravda, pes… B. Není to pravda… — A. To je pes. B. To není pes. — A. Udělal to dobře. B. Neudělal to dobře. — A. Už se vrátil. B. Ještě se nevrátil. — A. Ví něco nového. B. Neví nic nového. — A. Musí to být přesné. B. Nemusí to být přesné. — A. Ví to každý. B. Neví to každý. — A. Někdo tu byl. B. Nikdo tu nebyl.

[141]A. Není to pravda, drahé… B. Je to pravda, drahé. — A. Nevypadá dobře. B. Vypadá dobře. — A. Neřekl to správně. B. Řekl to správně.

Dílem se při nesouhlasu původní slovosled mění tak, že se klade na první místo to slovo, které je v původní větě na konci, A. Je to pravda. B. Pravda to není. — A. Udělal to dobře. B. Dobře to neudělal. — А. Už se vrátil. B. Nevrátil se ještě. — A. Nevypadá dobře. B. Dobře vypadá.

Tak je tomu i tenkrát, jestliže připojíme záporová slovce nebo souřadnou větu slovesnou: A. Je to pes. B. Ne, není pravda, není to pes, atpod.

b) Dvojí slovosled má příčinu v tom, že nesouhlas můžeme vyjádřiti myšlenkově, obsahově, významově dvojím způsobem. Nezáleží však na tom, zda slovosled ponecháváme či měníme, nýbrž na tom, je-li na prvním místě sloveso či slovo jiné. Klademe-li na první místo sloveso, prostě popíráme obsah kladné věty nebo odmítáme větu zápornou: A. Je to pes. B. Není to pes. — A. Už se vrátil. B. Nevrátil se ještě. — A. Není to pravda. B. Je to pravda. Často vyslovujeme nesouhlas slovesem samým: A. Je to pes. B. Není. — A. Už se vrátil. B. Nevrátil se. Atpod. Ostatní větné, myšlenkové členy (pes, už…) pomíjíme, poněvadž se rozumějí z předešlé věty.

Klademe-li na první místo slovo jiné (pěkné to není…), nejenže vyjadřujeme nesouhlas, nýbrž vytýkáme to slovo, které je zvlášť důležité, jehož se nesouhlas zvláště týče. Má tedy toto slovo vlastně vytýkavý důraz, takže bychom čekali, že bude míti hlavně postavení koncové (viz sub 5). Začátkové postavení má tu příčinu, že vedle tohoto důrazného slova začátkového je zde ještě důrazné slovo jiné, a to sloveso, na př. není ve větě pěkné to není, nebo vypadá ve větě dobře vypadá atpod. A tu stává jedno důrazné slovo na začátku věty, druhé na konci.

A podle toho, které jiné slovo než sloveso stojí na prvním místě, nabývá nesouhlas různých významových odstínů. Je-li na začátku adjektivum nebo adverbium (adverbiální výraz), vyslovujeme nesouhlas mírněji než větou s počátkovým slovesem, s jistými rozpaky, pochybovačně, omezujeme význam začátkového slova, dáváme mu více nebo méně význam opačný. Je to souhlas do značné míry subjektivní, kdežto souhlas se slovesem na prvním místě je objektivní. Na př.: A. Je to pěkné. B. Pěkné to není = nelze říci, neřekl bych, že je to právě pěkné, není to zcela pěkné, něco tomu do krásy chybí, mně se to zdá spíše nepěkné, nehezké. Podobně: A. Udělal to dobře. B. Dobře to neudělal. — A. Vrátil se už. B. Ještě se nevrátil = nevrátil se, a kdo ví, vrátí-li se vůbec. Podobně při záporu: A. Není to hezké. B. Hezké to je = je to sice hezké, ale má to, může to míti nějakou jinou vadu. — A. Je to nehezké. B. Nehezké to není = úplně nehezké to není, má to do sebe přece trochu krásy.

Je-li na začátku věty substantivum nebo slovo substantivní povahy, buď možnost vyslovenou větou vylučujeme se zřením k začátkovému slovu nebo omezujeme svůj nesouhlas na jistý případ: A. Udělal to Jan. B. Jan to neudělal, t. j. vylučuji možnost že to udělal Jan. — A. Udělal to Jan. B. To Jan neudělal, t. j. vylučuji, že Jan udělal to, oč jde. — A. Rozumí tomu. B. Tomu nerozumí, t. j. rozumí něčemu jinému, ale právě tomu ne. — A. Nehodí se to. B. To se hodí, t. j. něco jiného se nehodí, ale právě to se hodí. Jde tu o důraz velmi blízký důrazu vytýkavému, o kterém byla řeč sub 5, jenže tam nejde o základní význam souhlasu. Na př. v dokladě ze Šrámka tam uvedeném, to se může stát jen mně, omezuje se platnost věty se zřením ke mně, [142]jen na mou osobu, ale mluvčí nevyslovuje nesouhlas s míněním jiné osoby, nýbrž prostě vyslovuje svou myšlenku plynoucí ze situace.

Tohoto dvojího způsobu nesouhlasu užíváme podle svého úmyslu, podle toho, jak chceme souhlas vyjádřiti, co se nám zdá důležitější. Proto nezáleží na tom, jaký je slovosled ve větě původní. Větou ještě se nevrátil mohu vysloviti nesouhlas jak s větou už se vrátil, tak s větou vrátil se už. A naopak nevrátil se ještě může býti nesouhlasem k větě vrátil se už i k větě už se vrátil.[7]

Někdy situace žádá jen způsob jediný. Kdyby řekla osoba A je to pravda а osoba B to popřela způsobem objektivním, není to pravda, hájila by osoba A své mínění zase tímto způsobem, je to pravda, protože je myšlenkově a tedy též výrazově vázána osobou B; proti důraznému není na prvním místě postavila by na totéž místo důrazné je.

c) Věty se slovesy opisovými a významově neplnými mívají dvojí slovosled jako věty se slovesy ostatními: A. Tomu se může naučit každý. B. Tomu se nemůže naučit každý || každý se tomu nemůže naučit. — A. Dnes bude pršet. B. Dnes nebude pršet || pršet dnes nebude. — A. To se dá napravit. B. To se nedá napravit || napravit se to nedá.

Vedle toho však mění tu pomocné … sloveso i svou polohu středovou, a to buď v začátkovou nebo koncovou: B. Tomu se každý naučit nemůže || nemůže se tomu každý naučit. — B. Dnes pršet nebude || nebude dnes pršet. — B. To se napravit nedá || nedá se to napravit.

Příčina je v středové poloze samé, neboť jí se psaný jazyk při důrazu vyhýbá pro její nezřetelnost; viz sub 3a, 3b, 5b. Věta vyslovovaná tomu se nemůže naučit každý píše se bez označení důrazu a může se snadno čísti s důrazem na každý: tomu se nemůže naučit každý. Nebo věta vyslovovaná to se nedá napravit v písemném rouše bez vyznačení důrazu svádí k výslovnosti to se nedá napravit. Této nezřetelnosti uhýbáme kladením důrazného určitého slovesa buď na místo první nebo poslední. A z psaného jazyka se přenáší tento slovosled i do jazyka mluveného.

d) Vyslovujeme-li nesouhlas též větou uvozenou podřadně, zůstává často původní slovosled významový a mění se jen slovosled přízvukový podle nového větného skladu. Na př.: A. Udělal to dobře. B. Myslím, že to neudělal dobře. — A. Jan se už vrátil. B. Popírám, že se Jan už vrátil, nikoli též: že se vrátil už Jan. Nebo: Myslím, soudím, že se ještě nevrátil (bez podmětu). Je zde týž stav jako sub 8c.

10. Týž dvojí slovosled jako sub 8 a 9 je při prostém souhlasu nebo nesouhlasu v kladných i záporných odpovědeсh na zjišťovací otázky, jestliže je pouze obměňujeme. Buď zůstává slovosled otázky nebo se klade na první místo to slovo, které je v otázce na konci; začátková spona má plný přízvuk. Na př.: Je otec doma? Je doma (= ꞌje doma, nikoli je ꞌdoma), není doma. — Rozumíš tomu? Rozumím, nerozumím tomu || tomu nerozumím. — Vrátil se už? Vrátil se už || už se vrátil. — Pojedeš tam i letos? Ano, pojedu tam i letos || Letos tam nepojedu. — Udělal to dobře? Udělal to dobře; ne, neudělal to dobře || dobře to udělal, neudělal. — Pomůže to trochu? Pomůže to trochu || trochu to pomůžu.

Včera to bylo? Ano, včera to bylo; ne, včera to nebylo || Bylo to, nebylo to včera. — Dnes tam nepůjdeš? Dnes tam nepůjdu, půjdu || Nepůjdu, půjdu tam dnes. — To vám nepatří? To nám nepatří, patří || Nepatří, patří nám to.

[143]Ve všech odpovědech je důležité sloveso, jak viděti z toho, že můžeme odpověděti jím samým: Rozumíš tomu? Rozumím, nerozumím. — Dnes tam nepůjdeš? Půjdu. Vedle něho může býti obsahově významné i slovo jiné, kterým rovněž lze odpověděti samým: Vrátil se už? Už || záporně ještě ne. — Udělal to dobře? Dobře. — Dnes tam nepůjdeš? Dnes ne. Ve větách se slovesem pomocným, opisovým nebo neplného významu je významný také infinitiv: Dá se to napravit? Napravit se to dá. — Bude dnes pršet? Pršet dnes nebude.

S dvojím slovosledem odpovědí je spjat dvojí význam, a to zcela obdobný jako při souhlasu a nesouhlasu s větami netázacími (viz sub 8a, 9b). Odpověďmi, kde je na prvním místě sloveso (je doma, vrátil se už…), prostě potvrzujeme obsah otázky nebo jej popíráme, odpovídáme ve smyslu ano nebo ne. Odpovídáme-li větou s jiným členem na prvním místě (už se vrátil, dobře to udělal…), tento člen vytýkáme, potvrzujeme nebo popíráme otázku se zřením k němu. Na př. dobře to udělal = dobře, ne špatně; už se vrátil = vrátil se, a to už, konečně, t. j. byli jsme před jeho návratem netrpěliví, měli jsme oň obavy, zdálo se nám, že se dlouho nevrací; trochu to pomůže = pomůže to jen trochu, ne úplně; pozdě na to není = je ještě dosti času, ale snad to není vhodné, příjemné atpod.

Dvojí slovosled je též v otázkách neslovesných: a rodina pana bratra na Risenburku zdráva? I zdráva (Němcová). — Všichni zdrávi? Všichni zdrávi || zdrávi všichni. — Všecko v pořádku? Ano, všecko v pořádku || řidčeji v pořádku všecko. Ta slova, která jsou nositeli větné platnosti, chovají se jako určitá slovesa. V odpovědi všichni zdrávi je to zdrávi a všichni je podmět = všichni jsou zdrávi. Tomu odpovídá typ s určitým slovesem na konci, na př. už se vrátil.

Slovosledová dvojitost je i zde závislá na situaci a na úmyslu mluvčího. Na otázku udělal to dobře? mohu odpověděti buď udělal to dobře nebo dobře tak udělal podle toho, co se mi zdá důležitější.

V podřadném spojení s větou uvozovací nebo s nevětným výrazem obsahově jí rovným, ať vyslovuje věta nebo výraz jakékoli stanovisko mluvčího k otázce, bývá nejčastěji na konci odpovědi slovo v otázce nejdůležitější. Na př.:

Udělal to dobře? Myslím, soudím…, že to udělal dobře; podle mého mínění to udělal dobře; nevím, zda to udělal dobře. — Dnes tam nepůjdeš? Myslím, že tam půjdu || nepůjdu; nevím, zda tam půjdu.

Rozumí tomu? Zdá se mi, že tomu nerozumí; pochybuji, že tomu rozumí.

V prvních dvou příkladech jsou nejdůležitější slova dobře a nepůjdeš, jak viděti z jejich koncového postavení v otázce; proto stojí na konci též v odpovědi. V případě třetím je sice v otázce na konci tomu, ale důležitější je sloveso rozumím, proto stojí v odpovědi na konci, před slovesem rozumí. V otázce nemůže býti tomu na prvním místě, protože by mělo důraz: tomu rozumí? = jiným věcem nerozuměl, ale tomuto ano? V odpovědi … že tomu nerozumí je na prvním místě že а může tedy státi tomu před nerozumí.

V řeči mluvené může míti důležité slovo i polohu středovou myslím, že to dobře udělal, že se to dá napravit, že i letos tam pojedu || že tam i letos… V jazyce psaném se tu naskýtají závady jako sub 9d a 8c.

11. Dvojí postavení, začátkové nebo koncové, má to slovo, kterým jakkoli významově opravujeme slovo předešlé věty, ať jde o významové omezení [144]nebo rozšíření nebo o vyslovení opaku. Na př.: A. Řekl to dobře. B. Řekl to špatně || Špatně to řekl. — A. Je to laciné. B. Je to drahé || Drahé je to. — A. Ví to každý. B. Neví to žádný, nikdo nebo nevědí to mnozí lidé || nikdo to neví, mnoho lidí to neví. — A. Trvalo to jen chvilku. B. Trvalo to skoro hodinu || skoro hodinu to trvalo.

Půjdeš tam zítra? Půjdu tam ještě dnes || ještě dnes tam půjdu. — Copak je to maličkost? Je to velmi důležité || velmi důležité je to.

Jde tu v podstatě o nesouhlas, ale nikoli pouze o nesouhlas, nýbrž o nesouhlas spojený s opravou.

Při podřadném uvození bývá takové slovo nejčastěji na konci: myslím, že to řekl dobře, že je to drahé, že to neví žádný, že to trvalo skoro hodinu. Někdy mívá polohu středovou: že to dobře řekl, že to drahé není…, ale je tu omezení jako sub 11, 9d a 8c.

 

Důraz dvoučlenný

12. Je-li dvojitý důraz v téže větě, klade se zpravidla jedno důrazné slovo na začátek, druhé na konec:

Pojedeš do ciziny? Letos tam nepojedu. — Co tomu říkáš? Mně se to nějak nelíbí. — Jak se ti daří? Dnes je mi dobře. — Mezi holými strništi leskly se ohromné plochy panských řepovišť. Už tě (řepu) krouhat nebudu (Šimáček). — rád bych slyšel něco veselého (Vančura). — Úřady jim na to daly listiny, ale k jinému to dobré není (Olbracht). Srov. sub 5a, 6a, 8b, 9b.

Řidčeji má jedno slovo postavení středové: Kuráž? Mně už teď není potřebí kuráže (Šrámek). V jazyce mluveném je tato poloha dobře možná, ale v jazyce psaném do jisté míry nevhodná z příčin, o kterých byla řeč sub 3a, 3b, 5b. Připomenutá věta by zněla s koncovým postavením důrazného není takto: mně už teď kuráže potřebí není.

13. Má-li důrazová dvojice jedné věty obdobu ve větě druhé, kladou se obě dvojice jednak souměrně: Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat. Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučatům…, dávný zvyk ji poutal k malé chaloupce (Němcová). — Já se tu namáhám а ty si hovíš. V obou větách je jedno slovo na začátku, druhé na konci, v obou jsou začátková i koncová slova stejné větné členy. Slovosledové schema je toto: 1. podmět … příslovečné určení, 2. podmět … přísudek. Podobně: Jednou prosil Jeník, aby mu babička zakrojila po straně do kůrky, že on to rád; ale babička to neudělala (Němcová); mně to prospěje a tobě by to uškodilo.

Jednak se kladou křížem: starej se o učení a zábavy nechej. Tu záleží na souvislosti. Mluvilo-li se už o zábavě, stojí zábava na prvním místě jako slovo už známé, ve větě samé méně důležité než nechej. Vyslovili-li bychom ono souvětí obecně, jako přísloví, aniž jsme mluvili o zábavě, řekli bychom: starej se o učení a zábavy nechej!

---

[1] V článku „Nezanedbávejme důrazového slovosledu“ (Naše řeč XVI, 1 a násl.) uvádí Zubatý většinou příklady obdobné a pokládá koncové postavení důrazného slova za výraznější a tedy i správnější. Nepřipomíná však, že jde o věty, kde jsou slova s ustáleným postavením začátkovým, a mluví o důrazných slovech vůbec. Podle toho by tedy zásada o koncovém postavení důrazných slov platila obecně, ale uvidíme dále, že některá důrazná slova stávají nejčastěji na začátku věty; viz sub 4, 6, 7. Různé postavení je závislé na povaze důrazu, je třeba rozlišovati různé druhy důrazu. Nerozlišování jich je jedna z hlavních příčin neúspěchu dosavadního slovosledového zkoumání. A kromě toho je někdy středová poloha důrazného slova zcela přirozená; viz výše sub b a sub 5 b.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 3, s. 131-144

Předchozí Jan Mukařovský: Významová výstavba a komposiční osnova epiky Karla Čapka

Následující Jindřich Honzl: Herecká postava