Ke kategorii posesivity a jejímu ztvárnění v jazycích

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

К категории поссессивности и ее материализации в языке / The category of possessivity and its expression in languages

Jedním ze závažných úkolů současné sémantiky filozoficky orientované je odhalovat základní obsahy (tj. pojmy a myšlenky) jako jevy zobecnění (uvědomění) skutečnosti, jako aktivní odrazy objektivní skutečnosti v individuálním i společenském vědomí a ukazovat, jak se pojímají a řečově vyjadřují ve větě (Štěpán, 1978). Jde tedy o popis jazyka postupující od obsahu k řečovému vyjádření. Mezi základní obsahy patří také kategorie posesivity.[1]

Kategorii posesivity zkoumají nejrůznější vědy. Ve filozofii a ekonomii jde o historicky určitou formu přivlastňování materiálních statků, především výrobních prostředků, skupinami, třídami, státy nebo jednotlivci; posesivita se zkoumá v jednotlivých druzích společenského vědomí (Vaněk, 1980). V jazykovědě bylo konstatováno, že posesivita patří k prvním kategoriím ve vývoji lidstva, kterou si myšlení vypracovalo (Losev, 1982, s. 292). Nacházíme ji ve všech jazycích, což je dáno především shodnou tělesnou a psychickou konstitucí lidí; kategorii posesivity považujeme za univerzálii.

V jazykovědě existuje celá řada speciálních prací o posesivitě, uvedeme jen některé. V češtině ji např. zpracovával P. Piťha (např. 1971, 1972a, 1972b, 1980), dále R. Zimek (1960), posesívními zájmeny se zabývali F. Daneš a K. Hausenblas (1962), adjektivy J. Vachek (1954, 1972) a H. Prouzová (1964), slovesem mít J. Kořenský (1972). Posesivitu ve slovenštině zkoumal např. J. Štolc (1966), v polštině J. Petr (1971), který uvádí přehled polské literatury o posesivitě, v ruštině např. M. Zatovkaňuk (1968), v bulharštině nejnověji R. Nicolová (1979) a v staroslověnštině N. S. Trubeckoj (1937). Konfrontaci česko-polskou podal K. Horálek (1977), který v této souvislosti užil poprvé — pokud je nám známo — spojení odrazová sémantika (s. 10), konfrontací polsko-německou se zabývala K. Pisarkowá (1977). Posesivitě v němčině věnoval pozornost P. v. Polenz (1969), H.-J. Seiler (1973), v angličtině např. J. Lyons (1967), E. Bach (1967), v maďarštině I. Futó (1982), v čukotštině V. P. Nedjalkov (1977) atd. Neuvádíme-li jinak, vycházíme především z materiálu, který shromáždili V. Krupa - J. Genzor - L. Drozdík (1983).

Kategorií posesivity rozumíme předjazykové, obsahové[2] přivlastňování nebo přivlastnění objektů především osobám.[3] Kategorie posesivity takto vymezená je vázána na vztah vlastníka (majitele, posesora) a vlastnictví (majetku), jde tedy o elementární společenský vztah.[4] Sekundárně se přivlastňuje také zvířatům (živočichům) a neživým objektům, např. při jejich personifikaci v pohádkách (bajkách), srov. ježkova chýžka, mravenečkův med, liščina bouda, sluncův palác apod. Posesorem bývá i právnická osoba, např. univerzita.

Kategorie posesivity je speciálním případem kategorie přináležitosti. O přináležitosti uvažujeme tehdy, jestliže jde o vztah část — celek, např. v organické přírodě [21]části živých organismů (části lidského, popř. zvířecího těla, Fillmore, 1970), o anorganické části neživých objektů, např. noha stolu. O přináležitost jde i tehdy, vyjadřujeme-li pocity, stavy a vlastnosti osob, popř. zvířat), nebo vztahy příbuzenské u osob, popř. u zvířat. Od obsahové kategorie přináležitosti a posesivity je třeba lišit jiné kategorie, např. obsahovou kategorii původu, která ovšem v některých českých nářečích může mít posesívní morfém -ův, srov. makův koláč, polárkův dort proti spisovnému makový koláč, polárkový dort (Bělič, 1971; Hlavsová, 1982, zvl. s. 198).

Kategorie posesivity vymezená jako kognitivní univerzálie není kategorií jazykovou, ale předjazykovou obsahovou kategorií, vzniklou jako důsledek „interiorizace“, „zvnitřnění“, přechodu subjektivní činnosti, která je původně realizována ve vnější formě a zaměřena na vnější objekty, do vnitřní roviny. Tato obsahová kategorie posesivity má vždy objektivizovanou formu, i když tato forma nemusí vždy být slovní (jazyková). V jazycích pak dochází k vnější objektivaci této obsahové kategorie, k „exteriorizaci“, ke konkretizaci vzhledem k osobám-účastníkům komunikačních aktů, kteří jsou posesory, jejich činnostem a vlastněným neživým i živým objektům, obsahová kategorie se tak proměňuje v jazykovou kategorii posesivity. Ta bývá pojata jako posesívní vztah mezi významy pojmů (zkráceně posesívní význam pojmový, tj. druh determinace), jehož řečové vyjádření vstupuje do věty (viz níže 1.), a posesívní význam myšlenkový, jehož řečovým vyjádřením je věta, tj. útvar s verbem finitem (2.). Mezi oběma významy jsou přechody. V češtině může být jeden posesívní obsah pojat jako posesívní význam pojmový (tvůj kabát, přítelův kabát, kabát mého přítele) i myšlenkový (přítel má kabát, kabát patří příteli, ten kabát je přítelův, příteli fouká do kabátu apod.).

V archaických jazycích nedošlo k rozlišení posesívních významů pojmových a myšlenkových. Tak např. v aleutském jazyce (Jochelson, 1912) se vyjadřuje přivlastňování objektů posesorovi v 1. os. stejným posesívním morfémem jako přivlastňování děje nebo stavu posesorovi v 1. os., srov. ulan-ń (‚můj dům‘) a suku-n' (‚moje vzetí‘, tj. ‚já beru‘); v prním případě -n' vyjadřuje, že posesorovi-subjektu patří jistý objekt, v druhém, že subjektu patří jistý děj, že subjekt koná jistý děj. Jméno tu tedy funguje jako predikát a k němu se připojuje posesívní morfém -ń odvozený od osobního zájmena tin' (‚já‘).

1. Posesívní významy pojmové jsou takové, u nichž mezi pojmenováním posesora a pojmenováním objektu, který posesorovi přivlastňujeme, nestojí určité sloveso. Rozlišujeme přivlastňování osobní, tj. přivlastňování jen lidským posesorům podle tří gramatických osob, posesoři jsou pojmenováváni zájmeny (viz níže 1. 1.), a jmenné, tj. přivlastňování 3. os. pojmenované jménem (1. 2.). V prvním případě by bylo možno z hlediska českého jazyka uvažovat o přivlastňování zájmenném, z obecně lingvistického hlediska je vhodnější pojem-termín osobní přivlastňování, protože v řadě jazyků se tento význam nevyjadřuje zájmeny, nýbrž tzv. osobními sufixy, srov. např. níže v 1.1.2. situaci v maďarštině. Jsou jazyky, u nichž osobní přivlastňování vzniklo z plnovýznamových slov.[5]

1.1. Osobní přivlastňování spočívá v tom, že je v jazycích formálně rozlišena osoba autora jazykového projevu, adresáta a další osoby. Toto přivlastňování bývá v jazycích pojato jako vnější determinace, tj. pojmenování vlastněného objektu bývá determinováno samostatnými zájmeny (1.1.1.), nebo jako determinace vnitřní, [22]tj. bývá determinováno nesamostatnými morfémy (1.1.2.).[6] Mezi oběma póly tohoto přivlastňování je celá řada mezistupňů.

1.1.1. Osobní přivlastňování pojaté jako vnější determinace se vyjadřuje samostatnými zájmeny.

Bývají to osobní zájmena v základním tvaru, která jen postavením ve větě nabývají funkci přivlastňovací. Tak např. v indonéštině osobní zájmeno saja (‚já‘) má funkci přivlastňovací, stojí-li v postpozici k pojmenování, které označuje vlastněný objekt, srov. rumah saja (‚můj dům‘) (Serebrennikov, 1965).

Druhý typ vnější determinace osobního přivlastňování představují posesívní zájmena, která byla utvořena specifickými posesívními sufixy od zájmen osobních. Např. v čínštině je osobní zájmeno wo (‚já‘), které se mění sufixem -te na zájmeno přivlastňovací, srov. wote (‚můj, moje, moji, moje‘). Někdy vedle posesívního sufixu dochází i ke změně samohlásky osobního zájmena, např. v udmurtštině (ugrofinský jazyk) se k osobnímu zájmenu mon (‚já‘) přidává posesívní sufix -am a dostává se tak mynam (‚můj‘), podobně ton (‚ty‘) a sufix -ad dává tynad (‚tvůj‘) aj. (Serebrennikov, 1965, s. 23).

Zvláštní případ vnější determinace představují dativy osobních zájmen postponované substantivům označujícím vlastněný objekt. Je charakteristický pro balkánské jazyky, srov. bulh. bagaža mi (‚moje zavazadlo‘), novořecky i aposkeves mu (‚moje zavazadlo‘) aj.[7]

Dalším typem vnější determinace osobního přivlastňování jsou pak genitivy osobních zájmen, které nacházíme především v jazycích uralských. Ve finštině se od osobního zájmena minä (‚já‘)[8] tvoří genitiv minun; stojí-li v antepozici k substantivu označujícímu vlastněný objekt, má funkci přivlastňovací, srov. minun kirjani (‚moje kniha‘) (Serebrennikov, 1965, s. 23). I v pragermánštině se někdy chápou genitivy osobních zájmen jako zájmena přivlastňovací, srov. gen. zájmena 1. os. sg. *me-ne (Bopp, 1858, s. 142).[9]

V současných jazycích indoevropských se vnější determinace osobního přivlastňování realizuje posesívními zájmeny. Z hlediska původu jsou odvozena od základu osobních zájmen (Erhart, 1982, s. 149), jejich dnešní podoba se však liší od podoby osobních zájmen tak, že je užitečné oba tyto druhy zájmen rozlišovat i terminologicky. Posesívní zájmena stojí při stylově neutrálním vyjádření v antepozici k pojmenování vlastněných objektů, srov. v češtině můj stůl, tvůj stůl, v němčině mein Tisch, dein Tisch, v angličtině my table, your table aj. Zřídka stojí přivlastňovací zájmena při stylově neutrálním spisovném vyjádření v postpozici k pojmenováním vlastněných objektů, např. v albánštině libri im, česky moje kniha (Ejntrej, 1982, s. 65).

Osobní přivlastňování bývá také zvratné, ovšem jde pak už o posesívní významy myšlenkové (viz níže 2).

1.1.2. Osobní přivlastňování se vyjadřuje i vnitřní determinací, tj. nesamostatnými posesívními morfémy, které se připojují k pojmenováním objektů, které jsou vlastněny. Tyto morfémy mívají pouze posesívní funkci, jsou to sufixy, prefixy i infixy.

[23]Nejčastěji jsou to sufixy posesívní. Nacházíme je v jazycích uralských, srov. např. v turečtině: ev (‚dům‘), evim (‚můj dům‘), evin (‚tvůj dům‘), evi (‚jeho dům‘) (Skalička, 1951, s. 30). Posesívní sufixy jsou např. také v arabštině, srov. kitáb (‚kniha‘), kitábuhu (‚jeho kniha‘) aj.

Jindy se osobní přivlastňování při vnitřní determinaci vyjadřuje posesívními prefixy. Příkladem může být indiánský jazyk karok, srov. ávaha (‚jídlo‘), naniávaha (‚moje jídlo‘), muávaha (‚jeho jídlo‘) aj.

V některých jazycích dochází ke kombinaci posesívních sufixů a infixů. Tak v evenštině posesívní infixy vyjadřují za spolupůsobení posesívních sufixů tzv. odcizitelné přivlastňování.

Posesívní morfémy mohou mít i další funkce. Tak v arménštině posesívní sufix pro 3. osobu -ə je totožný s určitým členem, srov. girkhə (‚jeho kniha‘, ‚ta kniha‘).

Posesívní sufixy bývají někdy totožné se sufixy slovesných osob. Tak v maďarštině srov. např. sufixy slovesných osob -m, -d, -ja u sloves várom, várod, várja (‚čekám‘, ‚čekáš‘, ‚čeká‘) a u vnitřní determinace osobního přivlastňování váram, várad, vára (‚můj hrad‘, ‚tvůj hrad‘, ‚jeho - její hrad‘); infinitiv slovesa je varni (‚čekat‘), nominativ substantiva vár (‚hrad‘) (Futó, 1982). Podobně je tomu v dalších ugrofinských jazycích, např. v udmurtštině myno-my (‚my odejdeme‘) a lud-my (‚naše pole‘), myno-dy (‚vy odejdete‘) a lud-dy (‚vaše pole‘) atd. (Serebrenninkov, 1965, s. 23).

1.2. Jmenné přivlastňovaní je založeno na tom, že osobám (živočichům), které jsou pojmenovány substantivem nebo adjektivem, tj. třetí osobou, se přivlastňuje objekt označený jménem. Toto přivlastňování bývá někdy vyjádřeno jen slovosledem. Tak je tomu např. ve velštině, kde ti (‚dům‘) a brenhin (‚král‘) dává při slovosledu ti brenhin posesívní konstrukci s významem ‚dům krále, králův dům‘, při slovosledu obráceném brenhin ti význam ‚král domu‘ (Vendryès, 1937, s. 81).

Především se však jmenné přivlastňování vyjadřuje prostým genitivem substantiv označujících posesory. Ten v některých jazycích stojí v postpozici, ale i v antepozici k substantivu označujícímu vlastněný objekt, srov. lat. domus regis i regis domus, rus. dom carja i carja dom. Bývá však vázán jen na antepozici, srov. anglický přivlastňovací pád (tzv. saský genitiv): my mother's room (‚matčin pokoj‘), německý anteponovaný genitiv Karls Haus (‚Karlův dům‘), Annas Haus (‚Annin dům‘). Jindy je vázán jen na postpozici, např. v současné češtině bývá takový genitiv často rozvit, např. dvůr krále Václava, chalupa přítele Peterky aj. O konkurenci posesívního genitivu a posesívního adjektiva viz níže u posesívních adjektiv.

Jmenné přivlastňování se jazykově ztvárňuje i jako postponovaný předložkový pád substantiva. Např. ve francouzštině je to výraz du třeba ve stylově neutrálním spojení la maison du roi (dům králův), anteponovaná konstrukce du roi la maison je možná v poezii (Vendryès, 1937, s. 81). Také v němčině je předložkový pád, srov. ein Gedicht von Neruda (‚Nerudova báseň‘) aj.

Jmenné přivlastňování osobám, popř. zvířatům (živočichům) se vyjadřuje ve slovanských jazycích posesívními sufixy, které se připojují k substantivům.

V češtině jsou to, jak známo, sufixy -ův (-ova aj.) pro osoby mužského rodu a -in (-ina, -ino aj.) pro osoby ženského rodu.[10] Jimi se přivlastňuje jednotlivým, určitým osobám — posesorům, srov. otcova chata, otcovo auto. V současné češtině jsou některá posesívní adjektiva nahrazována posesívním genitivem substantiva, srov. práva autorova - práva autora (Vachek, 1954, 1972). Sufixů -ův, -in se užívá i tehdy, nejde-li jen o posesivitu, ale především o významy jiné, srov. chlapcovo zpívání (význam podmětový), Husovo upálení (předmětový), Fučíkovo dílo (původ), básníkova velikost (nositel vlastnosti) atd. Přivlastňování druhu se vyjadřuje sufixy -ský, -cký, srov. [24]mužský kabát, dělnický spolek atd. K některým osobním vlastním jménům se v historické době připojovaly sufixy -ský, -cký pro přivlastňování jednotlivci, srov. Klimentská ulice, Václavské náměstí atd. Dnes je tento typ tvoření již neproduktivní (Macháčková, 1983). Podobná situace jako v češtině je i v polštině, srov. J. Petr (1971). Přivlastňování druhu zvířecímu má v češtině nejčastěji sufix -í, srov. lví klec.

V ruštině má posesívní sufix -in širší uplatnění než v současné češtině. Připojuje se nejen k substantivům ženského rodu, srov. mamin, sestřin, sosedkin aj., ale i k substantivům mužského rodu zakončeným v nom. sg. na samohlásku, srov. ďadin, děduškin aj. Sufix -ov se připojuje k ostatním substantivům mužského rodu, srov. otcov, bratov aj. (Russkaja grammatika 1, 1979, s. 639n.).

Posesívní sufix bývá někdy totožný se sufixem, jímž se od osobních zájmen tvoří zájmena přivlastňovací. Např. v čínštině je to již uvedený sufix -te (viz výše 1.1.1.), srov. kung-žen (‚dělník‘) a kung-žen-te šu (‚dělníkova kniha‘).

Jmenné přivlastňování se v některých jazycích ztvárňuje i tak, že se posesívní sufix připojuje k substantivům označujícím vlastněné objekty. Např. v maďarštině sufix -a s významem ‚jeho‘, srov. výše vár-a (‚jeho hrad‘), se připojuje k substantivu ház (‚dům‘), srov. apa háza (doslova ‚otec jeho dům‘, ‚otcův dům‘).

2. Vedle osobního (v češtině zájmenného) a jmenného přivlastňování, tj. posesívních významů, které se vyjadřují jako determinační vztah, existují takové posesívní významy, u nichž vlastník (posesor) a vlastněný objekt jsou (mohou být) od sebe odděleny určitým slovesem. Jde o posesívní významy myšlenkové. Mohou být dvojího typu: určité sloveso posesívní význam nemá (2.1.), nebo má (2.2.).

2.1. Posesívní významy myšlenkové, jejichž řečové vyjádření obsahuje určité sloveso neposesívní, nacházíme především v těch jazycích, v nichž neexistuje posesívní sloveso mít. Místo tohoto slovesa se proto užívá jiných způsobů vyjadřování posesivity.

Tak v ugrofinských jazycích neexistuje poses. sloveso mít. Proto se užívá slovesa být a posesor se pojmenovává dativem, srov. maďarsky Karolynak háza van (doslova: ‚Karlovi dům-jeho je‘, tj. ‚Karel má dům‘), nebo lokálem, srov. finsky Isallä on talo (doslova: Otec-při je dům‘, tj. ‚otec má dům‘).

Podobně v keltských jazycích se místo slovesa mít užívá slovesa být v kombinaci s předložkami. V irštině je to předložka ag (‚při‘), srov. tá se ag Seán (doslova: ‚je to při Janovi‘, tj. ‚Jan to má‘), ve velštině gan (‚s‘), srov. y mae ci gan y dyn (doslova: ‚je pes s mužem‘, tj. ‚muž má psa‘).

V ruštině, která ze slovanských jazyků má nejvíce omezeno sloveso mít (Mrázek, 1973, s. 175), se posesívní význam myšlenkový vyjadřuje předložkou u s genitivem substantiva nebo zájmena, který označuje posesory, a v prézentu (nulovým) slovesem být, srov. U nego dom, U Ivana jesť kompas.

Ve staroslověnštině se často uvedený význam vyjadřoval slovesem být a dativem jména označujícího posesora, srov. i se ei bě sestra (Mrázek, 1973, s. 178).

Posesívní významy myšlenkové s určitým neposesívním slovesem nacházíme i ve větách těch jazyků, jejichž systém obsahuje posesívní sloveso mít. V češtině jde o konstrukce, v nichž je posesor označen dativem substantiva nebo zájmena a jež vyjadřují vztah zainteresovanosti člověka (Poldauf, 1963). Zainteresovaný je ten, do jehož sféry patří části oděvů, děje, události, myšlenkové obsahy, srov. Pánům teče do bot (Šmilauer, 1966, s. 223), Umazal si šaty, Zničil si život apod. Nelze zde uvažovat o syntagmatech pánům do bot, si šaty apod.; posesívní dativ vyplývá až z celého větného kontextu a konkrétního lexikálního obsazení (Polenz, 1969). Častěji jde ovšem v našem pojetí o dativ přináležitosti, srov. Tetě se lesknou oči, Babička mi zemřela apod.

Mezi posesívní významy myšlenkové řadíme i konstrukce se sponovým být, v nichž posesor je vyjádřen jménem predikátu, jímž bývá posesívní zájmeno, srov. např. [25]Ten kabát je můj, posesívní adjektivum, srov. Ten kabát je Karlův, posesívní genitiv substantiva, srov. něm. Das Haus ist Karls, pol. Dom jest Karola (Pisarkowá, 1977, s. 89).

Jestliže plnovýznamové neposesívní sloveso odděluje jméno posesora a jméno vlastněného objektu, užívá se v predikátové části české věty někdy přivlastňovacích zájmen nezvratných (osobních) tehdy, jestliže je nositel děje různý od posesora, srov. Uklidil můj byt, a přivlastňovacích zájmen zvratných tehdy, je-li nositel děje totožný s posesorem, srov. Uklidil svůj byt. V některých případech toto pravidlo neplatí. Zvratných zájmen lze užít v podmětové části věty jen u infinitivního podmětu, srov. Závodníkovi se nepodařilo překonat svůj (jeho) rekord, jindy v podmětové části věty zvratných zájmen posesívních užít nelze. O složité konkurenci nezvratných (osobních) a zvratných posesívních zájmen srov. F. Daneš - K. Hausenblas (1962). V němčině rozdíl nezvratných a zvratných posesívních zájmen vyjádřen není, srov. Karl liebt sein Haus, tj. ‚Karel má rád svůj (vlastní) dům‘ i ‚Karel má rád jeho (cizí) dům‘.

2.2. Posesívní významy myšlenkové se vyjadřují posesívními slovesy.

Základním slovesem, které vyjadřuje tuto posesivitu, je sloveso habere, mít, které ovšem má i jiné než posesívní významy (Bach, 1967; Lyons, 1976; Kořenský, 1972; Mrázek, 1973; Piťha, 1972b). V češtině sloveso mít spojuje nominativ jména označujícího posesora s akuzativem jména označujícího vlastněný objekt, srov. Otec má dům.

Posesivitu vyjadřuje dále sloveso patřit, které spojuje dativ jména označujícího posesora s nominativem označujícím vlastněný objekt, srov. Tento stůl patří Josefovi (o dalších významech slovesa patřit srov. Piťha, 1980). Posesivitu vyjadřují dále slovesa náležet, vlastnit, v širším smyslu i verba dandi et accipiendi (o slovese dát srov. Těšitelová, 1980; dále Ondrejovič, 1984).

3. Postupem od univerzální předjazykové obsahové kategorie posesivity ke ztvárnění v různých jazycích jsme se pokusili naznačit idioetnické vyjádření posesivity v někkterých jazycích. V jazycích bývá obsahová kategorie posesivity „exteriorizována“ jako jazykový význam pojmový nebo myšlenkový. Postup od předjazykového obsahu přes jazykový význam k řečovému vyjádření spojuje jednotky tradičních rovin (morfém, slovo, věta), jde napříč těmito rovinami. To je právě rys charakteristický pro odrazovou sémantiku. Kategorie posesivity se vyjadřuje morfémy (sufixy, prefixy, infixy), často různými slovními druhy (posesívními zájmeny, genitivy a dativy substantiv, posesívními adjektivy, slovesy aj.), slovosledem, celou větnou konstrukcí. Konfrontace jazyků umožnila zobecnit pojem zájmenné přivlastňování a nově zavést širší pojem osobní přivlastňování. Aby vynikla specifičnost kategorie posesivity, bude třeba ještě srovnat tuto kategorii s jinými obsahovými kategoriemi (např. časem, prostorem, neurčitou kvantitou aj.), zvláště jejich jazykové ztvárnění, a dále propracovávat analýzu základních sémantických pojmů a metodických postupů, které budou respektovat rozdíly jazykového vyjadřování a mimojazykových obsahů vědomí.

 

LITERATURA

 

BACH, E.: Have and be in Engl. syntax. Language, 43, 1967, s. 462—486.

BĚLIČ, J.: Jmenné tvary adjektiv v nářečních spojeních typu makův koláč, kedlubnovo zéli na Mladoboleslavsku a Mělnicku v Čechách. SlavPrag, 13. AUC. Praha 1971, s. 75—81.

BOPP, F.: Vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen II. Berlin 1858.

DANEŠ, F. - HAUSENBLAS, K.: Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině. SlavPrag, 4. AUC. Praha 1962, s. 191—202.

EJNTREJ, G. I.: Albanskij jazyk. Leningrad 1982.

[26]ERHART, A.: Indoevropské jazyky. Praha 1982.

FILLMORE, CH. J.: The case for case. In: Universals in linguistic theory. London - New York 1970, s. 61—81.

FUTÓ, I.: Implication belonging and its manifestation in languages. Dis. práce. Budapest 1982.

HAVRÁNEK, B. - JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. 4. vyd. Praha 1981.

HILDEBRAND-NILSHON, M.: Die Entwicklung der Sprache. Phylogenese und Onthogenese. Frankfurt am Main - New York 1980.

HLAVSOVÁ, J.: K některým místním (nářečním) rozdílům v tvoření vztahových adjektiv v češtině. NŘ, 65, 1982, s. 196—204.

HORÁLEK, K.: Nové přístupy k jazykové konfrontaci. SaS, 38, 1977, s. 9—13.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov. Sravniteľnyj slovar' 2. Moskva 1976.

JOCHELSON, V. I.: Zametki o fonetičeskich i strukturnych osnovach aleutskogo jazyka. Moskva 1912.

KOŘENSKÝ, J.: Funkce českých sloves být a mít ve větněsémantické struktuře situace. JČ, 23, 1972, s. 159—168.

KRUPA, D. - GENZOR, J. - DROZDÍK, L.: Jazyky sveta. Bratislava 1983.

LOSEV, A. F.: Znak, simvol, mif. Moskva 1982; v. SaS, 44, 1983, s. 140—146.

LYONS, J.: A note on possessive, existential and locative sentences. Foundations of language, 3, 1967, č. 4, s. 340—396.

MACHÁČKOVÁ, E.: Václavské a Karlovo náměstí. NŘ, 66, 1983, s. 218—219.

MRÁZEK, R.: Funkční distribuce habere a esse v slovanské větě. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů. Varšava 1973, s. 175—182.

NEDJALKOV, V. P.: Possesivnosť i inkorporacija v čukotskom jazyke (inkorporacija podležaščego). In: Problemy lingvističeskoj tipologii i struktury jazyka. Leningrad 1977, s. 108—138.

NICOLOVA, R.: Nakoi osobenosti v semantikata i distribucijata na pritežatelnite mestoimenenija v bălgarskija ezik v săpostavke s polskija ezik. Săpostavitelno ezikoznanie, 4, 1979, č. 3, s. 58—65.

ONDREJOVIČ, S.: Verba dandi et accipiendi ako lexikálno-sémantická skupina. JČ, 35, 1984, s. 39—54.

PETR, J.: Posesívní adjektiva v současné polštině. SlavPrag, 13. AUC. Praha 1971, s. 33—44.

PISARKOWA, K.: Über die Possessivität im Polnischen und Deutschen. In: Deutsche Sprache im Kontrast. Tübingen 1977, s. 83—99.

PIŤHA, P.: Remarks on possessivity. Part 1. PBML, 16, 1971, s. 33—46. Part II. PBML., 17, 1972a, s. 25—26.

PIŤHA, P.: K sémanticko-syntaktické charakteristice slovesa mít. SlavPrag, 14. AUC. Praha 1972b, s. 57—68.

PIŤHA, P.: K syntakticko-sémantické analýze slovesa patřit. SaS, 41, 1980, s. 192—197.

POLDAUF, I.: Třetí syntaktická rovina. PhilPrag, 6, 1963, s. 134—146.

POLENZ, v. P.: Der Pertinenzdativ und seine Satzbaupläne. In: Festschrift für Hugo Moser. Düsseldorf 1969, s. 146—171.

PROUZOVÁ, H.: Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině. NŘ, 47, 1964, s. 129—142.

RUSSKAJA GRAMMATIKA. Praha 1979.

SEILER, H. J.: Zum Problem der sprachlichen Possessivität. Folia linguistica, 6, 1973, č. 3/4, s. 231—250.

SEREBRENNIKOV, B. A.: O vosstanovlenii archaičeskich čert grammatičeskogo stroja jazyka. VJaz, 14, 1965, č. 4, s. 20—31.

SKALIČKA, V.: Typ češtiny. Praha 1951.

SOMMERFELT, A.: La langue et la société. Caractères sociaux d'une langue de type archaique Oslo 1938.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. 2. vyd. Praha 1966.

[27]ŠTĚPÁN, J.: K dynamice tzv. neurčitých kvantitativ. SlavPrag, 19. AUC. Praha 1976, s. 251—262.

ŠTĚPÁN, J.: Odrazová sémantika. SlavPrag, 21. AUC. Praha 1978, s. 279—285.

ŠTOLC, J.: Vyjadrovanie posesívneho vzťahu v slovenčine a jeho slovanská súvislosť. SlavSlov, 1, 1966, s. 259—267.

TĚŠITELOVÁ, M.: Sémantika a statistika. SaS, 41, 1980, s. 100—105.

TRUBECKOJ, N. S.: O priťažateľnych prilagateľnych (possessiva) v staroslavjanskom jazyke. In: Zbornik u čast A. Belića. Bělehrad 1937, s. 15—20.

VACHEK, J.: K problematice českých posesívních adjektiv. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 171—189.

VACHEK, J.: Ještě k osudu českých posesívních adjektiv. SaS, 33, 1972, s. 146—148.

VANĚK, J.: Teorie společenského vědomí. Praha 1980.

VENDRYÈS, J.: Le langage. Paris 1923, 2. vyd.; rus. překl. z r. 1937.

ZATOVKAŇUK, M.: Sopostavit. analiz konstrukcij s glagolom maty - imeť. SlavPrag, 10. Praha 1968, s. 219—229.

ZIMEK, R.: K chápání posesívnosti. In: Rusko-české studie. Praha 1960, s. 131—154.

 

R É S U M É

Zur Kategorie der Possessivität und ihrer Gestaltung in den Sprachen

Durch den Fortgang von der universalen vorsprachlichen Inhaltskategorie der Possessivität zur Gestaltung in den verschiedenen Sprachen deuten wir idioethnische Ausdrucksweise in einigen Sprachen an. In jeder Sprache kommt Sprachbedeutung der Possessivität vor. Diese Sprachbedeutung fungiert als Begriffsbedeutung (äussere oder innere Determination) oder als Gedankenbedeutung (vgl. z. B. sein Haus, Karls Haus; Karl hat Haus, Das Haus ist Karls). Die vorsprachliche Possessivität (Inhalt) entsteht durch die „Interiorisation” der Aussenbeziehungen Eigentümer — Eigentum im Bewusstsein, die Sprachbedeutung der Possessivität entsteht durch die „Exteriorisation“ der Inhalte des Bewusstseins in den einigen Sprachen. Die Sprachbedeutungen der Possessivität drücken sich durch die Morpheme (Suffixe, Präffixe, Inffixe), durch die verschiedenen Wortarten (possessive Pronomina, Genitive und Dative der Substantive, possessive Adjektive, Verba usw.), durch die Wortfolge, durch die ganze Satzkonstruktion aus. Die Konfrontation der Sprachen ermöglicht statt des Begriffes „pronominale Possession“ einen neuen Begriff „persönliche Possession“ (osobní přivlastňování) einzuführen.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 1, s. 20-27

Předchozí Jan Petr: „Řeč je tak stará jako vědomí — řeč je praktické vědomí“ v Německé ideologii

Následující Růžena Bergerová: Ke kvantitativní charakteristice složeného souvětí s koordinačním vztahem mezi větami