Nová práce o popisu přirozeného jazyka

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

Новая работа об описании естественного языка / A new study concerning the description of natural language

Práce Jana Kořenského Konstrukce gramatiky ze sémantické báze (Praha 1984, 164 s.) je věnována popisu přirozeného jazyka uspořádanému ve směru obsah → výraz. Navržený aparát je aplikován jednak při soustavném popisu významů základových větných struktur, jednak při lingvistické analýze textu vůbec a básnického zvláště. V souvislosti s navrženým a určitým způsobem aplikovaným typem popisu je v širším a obecnějším měřítku zkoumána problematika popisů jazyka, které konstrukčně vycházejí z obsahových, významových kvalit jazyka, přičemž je pozornost upřena na otázku adekvátnosti, ontologické oprávněnosti tohoto přístupu a na otázky spojené se způsobem zapojení gramatické problematiky do popisů jazyka uvedeného typu (zejména pokud jde o tzv. gramatické, morfologické kategorie).

Práce se skládá z pěti kapitol. 1. kap. (Konstrukce gramatiky ze sémantického východiska) je jako celek věnována základním problémům spojeným se zvoleným způsobem popisu přirozeného jazyka. Nejprve je formou tezí formulovaných na základě dialektickomaterialistických východisek vysloveno autorovo obecné pojetí přirozeného jazyka jako objektu lingvistiky. Důraz se přitom klade na materialisticky monistickou formulaci jazyka jako objektu a na takové pojetí jazyka, které respektuje dialektiku podstaty a jevu a umožňuje zkoumat obsahové, sémantické prostředky jazyka a prostředky jejich vyjádření jako prostředky systémové při důsledném zřeteli k základním funkcím jazykového systému, tj. funkci odrazové a komunikační. V druhé části 1. kap. se pak autor věnuje vymezení širšího rámce novějších tendencí teorií jazyka, konstruujících aparát důsledně ve směru obsah → výraz. V návaznosti na výše uvedené teze autor zkoumá ontologickou povahu souboru základních jednotek s odrazovou funkcí, které v jeho pojetí vytvářejí tzv. sémantickou bázi jazyka.

V 2. kap. (Teorie sémantické báze) je vyložen navrhovaný aparát popisu jazyka. Jeho konstrukčním východiskem je tzv. sémantická báze jako soubor základních a derivovaných významů relační povahy, přičemž zvolený formální aparát se inspiruje některými prostředky logiky, je však zásadně lingvistické povahy. Problematikou vztahů mezi prostředky soudobých zejména intenzionálních logik s lingvistickými aparáty se J. Kořenský zabýval ve svých studiích z r. 1982. Náčrt soustavné metodologické konfrontace lingvistického modelu vyloženého v posuzované mono[46]grafii s prostředky intenzionálních logik prokazuje, že konstrukční teorie sémantické báze je slučitelná s teorií typů a v obecném smyslu „převoditelná“ na aparáty intenzionálních logik.

Při výkladu báze se rozlišují statické a dynamické významy s další diferenciací, přičemž tyto základní typy významů jsou definovány v rámci tzv. sémantického časoprostoru, tj. liší se podle toho, zda při vymezení významu je či není relevantním (definičním) prvkem koordináta času a prostoru. Konstrukčními principy sémantické báze jako celku je princip tzv. nabývání hodnot a stupně abstrakce bázových významů; základním principem interpretační aplikace soustavy bázových významů je opakovaná aplikace bázově sémantické interpretace významu dané jazykové jednotky a pojem tzv. minimálního elementu.

Konstrukční procedura umožňující postup od jednotek sémantické báze k slovům a větám daného jazyka, ke komunikačním a textovým strukturám daného jazyka je založena na pojmech realizace a vyjádření bázových významů, přičemž realizace je založena na variabilitě hierarchizačních možností sémantických prvků bázové struktury, které pak vedou jednak k onomaziologickým strukturám slov (jako předpokladu slovotvorného vyjádření bázových struktur) a jednak k sémantickým strukturám základových větných struktur, kde jsou základem diatetických, konverzních vztahů mezi syntaktickými konstrukcemi.

V části 2.2. (Další pojmy teorie sémantické báze) jsou vyloženy pojmy, které spolu s výše vyloženými prostředky strukturují sémantickou bázi: je vymezeno pojetí vztahu (důsledně respektující dialektiku elementu a vztahu), na tomto základě je vyložen pojem participantu a předmětu a dále pak jsou uplatněny pojmy symetrie a inverze/konverze. Tyto pojmy se opírají o logické pojetí, jejich vzájemný vztah je upraven z hlediska potřeb kladených vztahem mezi pojmy realizace a vyjádření.

V části 2.2.1. (Pojmy sémantika, syntax, pragmatika a jejich lingvistické chápání z hlediska teorie sémantické báze) se diferencují tradičně rozlišované zejména obsahové prostředky jazyka z hlediska sémiotické triády (syntax, sémantika, pragmatika) a se zřetelem k vlastnostem gramatiky konstruované ze sémantické báze. Posuzuje se zde také otázka vztahu sémantické dimenze jazyka (která má v autorově pojetí charakter sémantické báze) a pragmatické dimenze především z hlediska konstrukčního zapojení a také z toho hlediska, jaké důsledky má soustavné zapojení pragmatické složky pro funkční interpretaci tradičních gramatických kategorií. (O obecnějších otázkách a širších souvislostech strukturace sémiotické triády ve vztahu k vývoji metodologických tendencí v současné jazykovědě srov. Kořenský, 1983.)

Tyto výklady umožňují autorovi blíže osvětlit (při použití obecně sémiotických pojmů) důslednou diferenciaci jazykových prostředků na sémantické (ve smyslu sémantické báze), na prostředky spjaté s komunikací v širokém smyslu a na prostředky výrazové spjaté s větným a textovým vyjádřením kvalit funkčně spjatých s komunikací a s produkcí textu. Autor chce především zjistit, jaké důsledky pro pojetí jednotlivých komponentů modelu má zavedení tzv. pragmatického komponentu. Soustřeďuje se zejména na takové vyjadřovací prostředky, které bývaly chápány jako variační (syntakticky proměnné) z hlediska větné realizace a vyjádření, ale které mají charakter prostředků konstitutivních (syntakticky vázaných) z hlediska pragmatického komponentu a komponentu textotvorných prostředků. Na tomto základě J. Kořenský dochází k závěru, že prostředky (obsahové i výrazové) spjaté s fungováním předpokládaného pragmatického komponentu a komponentu textotvorných prostředků jsou vesměs pragmatické povahy a jejich vlastnosti svědčí pro velmi těsné sepětí obou komponentů. Lze z toho vyvodit závěr, že komponent pragmatický jako komponent zahrnující základní funkční prostředky spjaté s komunikací je vhodné chápat jako „vstupní“ subkomponent komponentu textotvorných prostředků.

[47]Část 2.4. (K problému fungování bázových významů v textu) je v širších souvislostech těch tendencí v současné jazykovědě, které stále výrazněji orientují pozornost na proces komunikace a na text jako výsledek tohoto procesu, zaměřena na zkoumání otázky uplatnění výše navrženého aparátu při interpretaci textu. J. Kořenský přitom dospívá k závěru, že je třeba lišit realizaci a vyjádření bázových významů v „izolovaných“ větách, zejména pak v základových větných strukturách i realizaci a vyjádření bázových významů v textu.

V 3. kap. se autor vrací podrobně k problematice větného vyjádření bázových významů. V části 3.1. (Obecné výklady) J. Kořenský navazuje na dříve vypracované pojetí soustavy větných vzorců (Daneš - Hlavsa a kol., 1981), kterou chápe jako soustavu vyjadřovacích prostředků větně realizovaných bázových významů. V tomto kontextu se zabývá otázkami funkčního zapojení gramatických, morfologických kategorií slovesa a substantiva, přičemž v návaznosti na starší pojem syntaktické vázanosti formuluje pojem funkční vázanosti, který je definován vždy vzhledem k jednotlivým komponentům modelu. Jednotlivé gramatické prostředky (gramatické, morfologické kategorie) jsou pak hodnoceny podle toho, zda jsou funkčně vázány z hlediska větného vyjádření nebo z hlediska komponentu pragmatického a textového.

Pojem valence a intence je u Kořenského vymezen vzhledem k pojmu lexikální, syntagmatické a větné realizace bázového významu, přičemž je na tomto základě navržena určitá typologie konstrukčních vlastností českých sloves ve tvaru verba finita jako jaderného prvku větného vzorce. Ve stručné podobě jsou ve smyslu autorova aparátu charakterizovány funkční vlastnosti vidu a rodu slovesného i konstitutivní vlastnosti dalších základních slovních druhů a jejich gramatických kategorií. V rámci daného aparátu je zkoumán i pojem tzv. syntaktických vztahů. Vzhledem k tomu, že autor chápe a dále pak ilustruje větnou realizaci ve smyslu základových, jaderných konstrukcí, zabývá se pojmem minimální úplnosti větné konstrukce, tedy tzv. minimální větou.

V části 3.2. (Dialektika vztahů bázové sémantiky a gramatiky jako teorie vyjádření) vychází autor z konstatování, že až dosud řešil otázky svého aparátu z hlediska klasických stratifikačních představ o jednotlivých složkách jazykového systému, které předpokládají poměrně jednoduché korespondenční vztahy mezi jednotkami příslušných rovin. Výše zjištěné problémy spojené s tímto přístupem vedou k nutnosti položit otázku, zda jsou klasické stratifikační představy o jazykovém systému funkčním vlastnostem jazykových prostředků skutečně adekvátní, tj. položit otázku, zda jsou vztahy mezi obsahovými a výrazovými jednotkami různého typu skutečně „korespondenční“ povahy.

Tento problém J. Kořenský řeší nejprve tím, že v plném souladu s výklady v části 1.1. formuluje dialektickomaterialistické pojetí (jazykového) znakového vztahu, a to s důsledným zřetelem k jeho dynamickému chápání a vzhledem k účinnosti zákona jednoty a rozporu protikladů. Dále pak autor formuluje jednoduchý, modelový jazyk a na něm zkoumá soubor čtyř symetrických jedno-jednoznačných znaků směrem k systému složitějšímu a funkčně účinnějšímu. Zjišťuje, že dynamiku vzniku a rozvoje znakových vztahů v jazyce je možné zkoumat, a tudíž i modelovat na základě působení zákonů materialistické dialektiky, přičemž základním stimulem je zřejmě proces neustálého narušování a obnovování jednoty obsahu a formy znaku. Podle autorových zjištění zde působí ještě zákon dialektické negace (negace negace) a zákon dialektického vztahu struktury a funkce. J. Kořenský shledává, že v rámci těchto procesů se konstituují nejen slovnědruhové formy, větné členy, tradiční gramatické kategorie, ale i onomaziologické kategorie, i globální větné významy. Tuto skutečnost autor ilustruje několika příklady. Dospívá poté k závěru, že při konstrukci soudobých gramatických modelů je třeba respektovat i zákonitosti, které [48]řídí nejen funkční (synchronně funkční), ale i vznikové a rozvojové aspekty jazyka, dále pak je třeba při modelování respektovat dialektickou spjatost jednotlivých funkčních složek jazykového systému a neomezovat se jen na stratifikačně korespondenční vztahy prvků jazykových „rovin“. Zdá se tedy, že bude třeba podrobit pronikavé analýze sám princip stratifikační interpretace systému jazykových prostředků.

Část 3.3. se vrací k problematice potřeby reinterpretace gramatických kategorií, která byla v 2.3. zkoumána z hlediska sémiotické triády a v 3.2. z hlediska dialektiky vztahů mezi obsahem a výrazem, tentokrát s ohledem na tzv. reverzibilitu modelů typu obsah → význam, tedy s ohledem na jejich fungování v obou směrech, nikoli pouze ve smyslu konstrukčního postupu v této práci užitého. V rámci širších souvislostí se zjišťuje, že řada současných modelů řešících nově zejména sémantickou problematiku jazyka neřeší právě problematiku gramatického komponentu způsobem, který by byl adekvátní konstrukčním principům modelu jako celku. Proto v nich není fakticky splňován požadavek reverzibility modelu.

4. kap. (Užití teorie sémantické báze při popisu systematiky významů českých vět) je věnována aplikaci výše vyloženého modelu při popisu větné sémantiky. Důraz se přitom klade nikoli na izolovanou interpretaci jednotlivých vět a jejich významů (řada těchto významů byla již v dosavadní literatuře, např. o sponě, v syntaxích aj., prozkoumána), ale na popis systematiky těchto významů. J. Kořenský se omezuje na analýzu a systematizaci tzv. nedynamických významů, tj. významů, pro jejichž vymezení není relevantní koordináta času ani prostoru, neboť jejich podstatou není změna kvality v čase. Autor rozlišuje především asymetrické nedynamické významy (4.1.) a symetrické a polosymetrické nedynamické významy (4.2.). Logické pojmy symetrie a asymetrie chápe jako základní strukturační, orientační principy, „kolem nichž“ se utváří sémantické pole nedynamických významů s plynulými přechody, podmíněnými dalšími sémantickými vlastnostmi bázové relace. Dále se vykládají souvislosti mezi symetrií, „mírou“ asymetrie a asymetrií a dalšími sémantickými rysy.

V části 4.1. se pojednává o tzv. kvalifikaci, předmětném vlastnictví, otázce tzv. abstraktního vlastnictví, o okolnostních určeních (s další klasifikací na tzv. konkrétní lokalizaci, abstraktní lokalizaci (příslušnost do třídy), vztah celek — část, temporální určení, lineární uspořádání, kvantitativní uspořádání a charakterizaci) a o znakovosti a příznakovosti. V části 4.2. věnované symetrickým a polosymetrickým nedynamickým významům se autor zabývá vztahem přináležitosti a sounáležitosti, otázkou distributivní relace, vztahem příbuzenství, identitou a ekvivalencí, shodností, podobností, rovností a konfrontací.

V části 4.3. (Některé významy zvláštního typu) je věnována pozornost tzv. sémantickým modifikátorům, tj. významům různým způsobem a v různém smyslu modifikujícím dynamické a nedynamické významy. Modifikátory lze chápat v různé šíři, jádro tohoto typu významů tvoří takové relační významy, jejichž pravointenčním participantem je vždy relace. Kritériem modifikačního charakteru významu je skutečnost, že příslušný relátor nemůže stát v pozici pravointenčního participantu nemodifikační relace. Podrobněji se pak autor zabývá existencí, negací, fázováním a volitivní modalitou. Věnuje pozornost vzájemným sémantickým vztahům těchto modifikátorů a vymezuje jejich charakter v souladu se zvoleným typem lingvistického popisu. Zavedení modifikátoru v širším smyslu, přes některé problémy s tím spojené, dovoluje zpřesnit výchozí představu o strukturaci sémantické báze z hlediska funkční součinnosti různých typů bázových významů.

Dále pak autor věnuje pozornost některým zvláštním a přechodným typům existenciálních významů, problematice vymezování platnosti bázového významu, fázování, některým vlastnostem volitivní modality a některým přechodným typům [49]významů blízkých významům volitivní modality, významům existence a setrvání v platnosti.

V poslední, 5. kap. autor ukazuje možnost aplikovat navržený aparát při popisu vztahů mezi versologickou strukturou básnického textu, bázově sémantickou strukturou a prostředky vyjádření této struktury též se zřetelem k překladu. K této části Kořenského práce by bylo vhodné se podrobněji vrátit na stránkách některého teoretického literárněvědného časopisu.

 

Teoretický přínos Kořenského publikace lze shrnout takto:

1. Práce přináší ontologickou formulaci přirozeného jazyka jako objektu důsledně vycházející z principu dialektickomaterialistického monismu. Tento přístup k jazyku se v práci dále rozvíjí a vytváří dobré předpoklady pro vzájemné usouvztažnění různých, v současnosti metodologicky aktuálních přístupů k jazyku jako objektu.

2. Kořenského aparát umožňuje v zásadě jednotným způsobem interpretovat principy strukturace lexikální, větné i textové sémantiky, jednotným způsobem formuluje typy operací, které vedou k různým formám vyjádření bázových významů v češtině. Právě v tom, jak přispívá k integraci způsobů výkladu významových vlastností různých složek jazykového systému, aniž by přitom docházelo k rezignaci na hodnoty klasické systémové jazykovědy, je třeba spatřovat účelnost zavedení pojmu sémantické báze jako konstrukčního východiska gramatického popisu.

3. Práce nesporně přispívá k prohloubení důsledně funkční interpretace tradičně rozlišovaných gramatických kategorií (včetně slovních druhů). Tento typ přístupu k slovnědruhové a kategoriálně gramatické problematice se ostatně ukázal jako nadějný a účelný i při zpracování příslušných částí Mluvnice češtiny (je již ve výrobě).

Práce J. Kořenského přispívá značnou měrou svými původními výsledky k rozvoji teorie jazyka a navazuje na to, čeho bylo v tomto směru dosaženo v čs. lingvistice.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

KOŘENSKÝ, J.: Die Theorie der statischen Bedeutungen des tschechischen Satzes. In: Probleme der Satzsemantik. Linguistische Studien, 92. Berlin 1982a, s. 39—51.

KOŘENSKÝ, J.: Poznámky ke vztahům lingvistických a logických přístupů k jazykovým významům. SaS, 43, 1982b, s. 303—307.

KOŘENSKÝ, J.: Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi. SaS, 44, 1983, s. 257—264.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 1, s. 45-49

Předchozí František Štícha: K problematice vazby

Následující Jana Hoffmannová: Teorie dialogu a výzkum nepřipravených mluvených projevů