Nový slovník německé výslovnosti

Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová

[Rozhledy]

(pdf)

Новый словарь немецкого произношения / An new dictionary of German pronunciation

Pod názvem Grosses Wörterbuch der deutschen Aussprache (Leipzig 1982, 600 s.) vyšel podstatně přepracovaný slovník německé výslovnosti. Je výsledkem práce širšího autorského kolektivu, v němž jsou zastoupeni především zkušení pracovníci univerzity M. Luthera v Halle: E. M. Krechová, E. Kurka, H. Steilzig, E. Stock, U. Stötzerová a R. Teske. Podle předmluvy je slovník určen jak těm uživatelům, pro něž užívání mluveného jazyka je součástí jejich profese, tj. učitelům škol všech stupňů, pracovníkům rozhlasu a televize, divadelním a filmovým hercům, pracovníkům politických a celospolečenských organizací apod., tak i zahraničním studentům, kteří se učí německy.

V souladu s nejbližším předchůdcem recenzované práce, kterým byl slovník německé výslovnosti z r. 1964 (Wörterbuch der deutschen Aussprache, Leipzig), je základem kodifikace výslovnostních norem výslovnost aktivních uživatelů spisovného jazyka, zejména hlasatelů rozhlasu a televize. Tím se starší výslovnostní kodifikace, vypracovaná Vietorem (1885) a Siebsem (1898), která se opírala o výslovnost jevištní a už neodpovídala potřebám zejména hromadných sdělovacích prostředků, ale i veřejné praxi, nahradila v NDR kodifikací realističtější.[1]

Základním východiskem pro stanovení výslovnostních norem a jejich kodifikaci je v recenzovaném slovníku tzv. Standardaussprache; pod tímto pojmem rozumějí autoři „soubor výslovnostních norem, tradičních a stabilních, vybraných ze současné společenské praxe, které jsou hodnoceny jako správné a vyhovují i kritériím estetickým“ (s. 5). Tato standardní výslovnost je podle autorů závazná pro všechny druhy [60]komunikace, v nichž se vědomě užívá spisovného jazyka. Její pojetí je tedy širší, než tomu bylo v dosavadních německých kodifikačních příručkách. Mění se rovněž hodnocení pojmu tzv. Hochlautung, kterého se až dosud užívalo pro označení spisovné výslovnosti. V recenzovaném slovníku od něj autoři upouštějí a své rozhodnutí zdůvodňují tím, že mnozí z uživatelů spisovné němčiny pociťují název „Hochlautung“ („vysoká výslovnost“) jako příznakový, v jistém smyslu „sociálně distancující“, a proto k němu zaujímají postoje odmítavé.

Kniha má, jak to bývá u podobných prací obvyklé, část výkladovou a část slovníkovou. Ve stručném úvodu podávají autoři historický přehled vývoje německé výslovnosti a její kodifikace. Vlastním pravidlům předchází ještě kapitola o fonetické transkripci, obsahující podrobný popis převodu německých grafémů a hlásek do transkripčních znaků mezinárodní fonetické transkripce. Další kapitoly obsahují pravidla výslovnosti slov domácích, obecných slov přejatých i zásady německé výslovnosti cizích vlastních jmen.

Nejvíce místa věnují autoři ve výkladové části práce ortofonickým pravidlům současné spisovné němčiny. Podrobný popis tvoření německých vokálů a konsonantů, jejich artikulačních a akustických vlastností je názorně doprovázen schematickými obrazy průřezů mluvidel s vyznačením práce mluvních orgánů při tvoření jednotlivých hlásek.[2] U popisu každé hlásky se uvádějí nejdůležitější odchylky od její ortofonické podoby, a to jak regionální nebo individuální, tak i stylistické. Ve velmi názorném a přehledném zpracování této části využili autoři svých pedagogických zkušeností z praktické výchovy budoucích učitelů, popř. i hlasatelů hromadných sdělovacích prostředků ke kultuře mluveného projevu, která má v Halle dlouholetou tradici.[3] Zvláštní pozornost věnují některým často diskutovaným fonetickým realizacím německých hlásek, např. samohlásky e nebo vibranty r (např. Paul, 1960; Der Grosse Duden, 1962; Zinder - Strojova, 1965), a to jak v slovech domácích, tak i v zásobě slov synchronně cizích.

Na výklady o ortofonickém tvoření hlásek bezprostředně navazuje část pojednávající o stylistické diferenciaci německé výslovnostní normy. Autoři vycházejí z práce G. Meinholda (1973) a rozlišují tři základní stylové vrstvy odpovídající různým typům komunikačních situací: (1.) výslovnost s volnějším mluvním tempem a přesnou artikulací jednotlivých hlásek, kterou doporučují pro umělecký přednes poezie a slavnostní proslovy, (2.) výslovnost s některými, z hlediska normy přijatelnými redukcemi hlásek, popř. asimilačními změnami jejich zvukové podoby při čtení zpráv v rozhlase nebo při přednesu umělecké prózy a (3.) výslovnost uvolněnější co do tempa i realizace německých hlásek ve věcných projevech dialogických, popř. v přednáškách a v mluvených projevech o různém stupni spontánnosti.[4] Ve výčtu jevů, které charakterizují jednotlivé stylové vrstvy, uvádějí autoři pouze výslovnostní varianty hláskové, přičemž se soustřeďují převážně na popis stavu redukce německých vokálů a konsonantů v závislosti na tempu řeči. Zatímco první stylová vrstva (tzv. Lento-Formen) se vyznačuje pomalejším mluvním tempem a přesnou artikulací, další dvě stylové vrstvy charakterizuje rychlejší mluvní tempo s menšími nároky na výraz[61]nost artikulace (Presto-Formen). Např. pro stylovou vrstvu 2. a 3. se jako normativní připouští silnější redukce vokálů, lenizace a frikatizace konsonantů. Důležitým znakem je i úplná asimilace spojení [en] po nazálách, např. kommen jako [kom:] místo [komen] apod. K výkladu o stylistické diferenciaci výslovnostní normy připojují autoři ještě seznam tvarů německých slov, v nichž nejčastěji dochází k redukcím samohlásek nebo souhlásek, popř. k jejich asimilačním změnám.

Ve výkladech o výslovnostních stylech vycházejí autoři z oprávněného předpokladu, že každá komunikační situace, styl každého textu vyžaduje svou vlastní adekvátní zvukovou realizaci. Pro veřejné mluvené projevy zejména mluvních profesionálů žádají autoři plnou spisovnost. Zároveň jsou si však vědomi toho, že tento typ komunikace uvnitř celého souboru veřejných mluvených projevů nelze považovat za převládající, a proto se snaží stanovit podmínky, které ovlivňují volbu výslovnostního stylu s přihlédnutím k zvláštnostem mluvených projevů v různých komunikačních podmínkách (rozhlas, jeviště, umělecký přednes, zpravodajství apod.).

I když třídění na tři stylové vrstvy (popř. na tři výslovnostní styly) je dnes obvyklé i v jiných kodifikačních pracích (např. Avanesov, 1972; Słownik wymowy polskiej, 1977), lze říci, že problematika stylistické diferenciace výslovnostní normy je v novém výslovnostním slovníku propracována daleko podrobněji. Těžko se však můžeme ztotožnit s jednoznačnými doporučeními výslovnostních stylů 1. a 2. typu pro takové specifické útvary mluvených projevů, jakými jsou umělecký přednes poezie a prózy, kde výběr výslovnostního stylu je vždycky do značné míry závislý na jazykovém stylu textové předlohy a na uměleckém záměru interpreta. Rovněž repertoár prostředků spoluvytvářejících daný výslovnostní styl nelze redukovat jen na jevy hláskové, protože se na jeho výstavbě podílejí rovnou — ne-li převažující — měrou také zvukové prostředky související se zvukovou výstavbou věty a souvislých promluv (Hůrková - Buchtelová - Pelešková, 1981).

Poměrně obsáhlou část slovníku zaujímají výklady kodifikačních přístupů a základních pravidel výslovnosti slov přejatých. Ukazuje se, že tato složka slovní zásoby vykazuje i v německé spisovné výslovnosti značnou rozkolísanost, je neustálená a probíhají v ní různé vývojové procesy. V poměru k těmto slovům vycházejí autoři z těchto zásad: (1.) Každé přejaté slovo podléhá v německém kontextu jisté míře poněmčování. Tato zásada platí pro slova přejatá ze všech cizích jazyků. — (2.) Jistá míra poněmčení se týká v prvé řadě hlásek, které němčina nemá. Tyto hlásky se v německé výslovnosti slov přejatých nahrazují zvukově nejbližšími hláskami domácími. — (3.) Stupeň poněmčení přejatého slova závisí na stupni jeho zdomácnění. Tento různý stupeň zdomácnění slova nutně vede k existenci různých výslovnostních variant. — (4.) Tam, kde proces poněmčení přejatého slova právě probíhá, je třeba připustit vedle poněmčených výslovnostních variant i ty, které se svou zvukovou podobou co nejvíce blíží výslovnosti v jazyce, z něhož se slovo přejímá.

Značnou pozornost věnují autoři výslovnosti cizích vlastních jmen. Podle jednotlivých jazyků seřazených v abecedním pořadí uvádějí nejdůležitější zásady převodu cizích hlásek do znaků mezinárodní fonetické transkripce a jejich náhrady zvukově nejbližšími hláskami německými. Pro výslovnost cizích vlastních jmen uplatňují autoři zásadu „mírného poněmčování“ (die Grundsätze der gemässigten Eindeutschung). Zastávají stanovisko, že běžný německý uživatel nemůže i přes veškerou snahu dodržet výslovnost původního jazyka, a tak se při kodifikaci výslovnostních podob cizích vlastních jmen řídí zásadou, že se přednostně kodifikuje výslovnost do jisté míry poněmčená. Stupeň poněmčení se týká hlavně výslovnosti cizích hlásek, zatímco slovní přízvuk původního jazyka se v německé spisovné výslovnosti obvykle zachovává. V části věnované přejatým slovům se však autoři vůbec nezmiňují o normativní výslovnosti spojení citátových, ačkoli jsou ve výslovnostním slovníku poměrně bohatě zastoupena.

[62]Nová a z hlediska prací z oblasti kodifikace spisovné výslovnosti podnětná je kapitola věnovaná popisu normativní podoby zvukových prostředků větných. V kodifikačních příručkách spisovné výslovnosti tvoří většinou jádro celého souboru výslovnostních norem pouze norma zvukové podoby hlásek a jejich fonetických realizací v různém hláskovém okolí. Méně často už bývá kodifikována norma vlastností prozodických, tj. kvantita a slovní přízvuk (dynamický nebo melodický). Pokud je spisovná zvuková podoba těchto jevů kodifikována, pak obvykle v těch jazycích, kde jsou tyto prozodické vlastnosti funkční.[5]

V recenzované práci je kodifikován nejen německý slovní přízvuk, ale autoři se zároveň pokusili i o popis normativních zvukových podob alespoň základních typů německých vět. V kapitole nazvané „Intonace“ vymezují základní funkce intonace v jazyce a popisují její jednotlivé složky: větný přízvuk, členění věty na větné úseky (tzv. frázování; „Gliederung in Syntagmen“) a prostředky tónové. Normativní podoby intonačních průběhů s jejich schematickými nákresy (s grafickým vyznačením intonačních center) podávají pro ukončené věty oznamovací, rozkazovací, tři typy vět tázacích a pro neukončené věty a větné úseky. O odchylkách od normativních zvukových podob německých vět se autoři nezmiňují. I když tato kapitola nemá charakter ve vlastním slova smyslu kodifikační, představuje svým způsobem zpracování i rozsahem — ve srovnání s obdobnými kodifikačními pracemi — jisté novum a podnětný přínos.

Závěr výkladové části doplňuje podrobný bibliografický přehled prací jednak z oblasti kodifikace jednotlivých složek německé výslovnosti, jednak s problematikou artikulačních a akustických výzkumů zvukové stránky současné němčiny. Ve výčtu prací zaujme také reprezentativní soubor gramofonových nahrávek vzorové německé spisovné výslovnosti (včetně německé intonace) s doprovodnými metodickými listy, určený s bližší specifikací školám všech stupňů i zahraničním studentům.

Druhou, podstatně rozsáhlejší část práce tvoří výslovnostní slovník. Obsahuje 60 000 hesel, a to jak slov domácích, slov obecných přejatých, tak i cizích vlastních jmen a citátových spojení. Jde tedy o slovník značně obsáhlý,[6] jehož uspořádání je velmi přehledné a jednoduché. Pravopisná a výslovnostní podoba hesla (v mezinárodní fonetické transkripci) jsou uváděny v plném znění, a to v složce slovní zásoby jak přejaté, tak i domácí. Ve fonetické transkripci se důsledně označuje slovní přízvuk. U slov, která ve své výslovnostní podobě vykazují větší míru rozkolísanosti, uvádějí autoři jejich původ a výslovnostní podoby jsou obvykle dubletní; jako přednostní se uvádí podoba bližší zvukové stránce němčiny.

Měřítkem výběru hesel do slovníku byl — podle autorů — důsledný zřetel fonetický a praktický. Proti výslovnostnímu slovníku z. r. 1964 byla vypuštěna ta slova, která nejsou výslovnostně problematická, popř. jejichž výslovnost je v německých spisovných projevech stabilizovaná. Naopak heslář byl rozšířen o běžná a aktuální slova z některých oborů technických, ekonomických i z oblasti sportu. V neobyčejně hojném počtu jsou zde zastoupena cizí vlastní jména (osobní i místní) z politického a hospodářského života hlavně zemí socialistického tábora. (Z českých a slovenských jmen jsou tu např. uvedena jména čelných představitelů našeho politického a společenského života; poněkud překvapující je však pro nás výběr některých domáckých podob českých a slovenských rodných jmen, např. Anča, Ančka, Anička, Barča, Ďurko apod.) Bohatý výběr cizích vlastních jmen s uvedením jejich výslovnostní podoby je velkou předností recenzované práce. Jejich uvedení je velmi důležité [63]jak pro profesionální mluvní praxi (např. v hromadných sdělovacích prostředcích),[7] tak i pro kultivování běžně mluvených projevů.

Promyšlené a operativní je také vzájemné propojení části výkladové a slovníkové. U hesel s dubletní, popř. velmi rozkolísanou výslovnostní podobou uvádějí autoři číselné odkazy na pravidla obsažená v části výkladové. Tento způsob odkazování uživateli umožňuje hodnotit sporné výslovnostní jevy nikoli jako problémy jednotlivých slov, ale pochopit jejich vzájemnou souvislost, popř. i jejich pohyb a tendenci ve vývoji celého jazykového systému. Uvedené propojení výkladové a slovníkové části je důležité i z hlediska praktického použití slovníku: pro běžného uživatele není vždy snadné najít v systematickém výkladu výslovnostních pravidel jednoznačnou odpověď na konkrétní ortoepickou otázku.

Celkovým zaměřením slovníku na veřejnou mluvní praxi si vysvětlujeme důsledné použití znaků mezinárodní fonetické transkripce pro zachycení zvukových podob slov. Otázku jak přepisovat výslovnostní podobu v analogických pracích si kladou všichni kodifikátoři. Využití znaků mezinárodní fonetické transkripce je pro kodifikátory velmi výhodné, protože umožňuje vyjádřit graficky poměrně podrobně řadu závažných fonetických jevů. Na druhé straně podle našich zkušeností se tím však nutně zúží okruh uživatelů slovníku, a to nejen z řad běžných, průměrných zájemců o kultivování mluveného projevu, ale i z řad některých profesionálních uživatelů mluveného jazyka (např. učitelů).

Nový německý výslovnostní slovník představuje svým způsobem zpracování práci po mnoha stránkách velmi podnětnou, svým značným rozsahem práci úctyhodnou a impozantní. Pro české pracovníky, kteří stojí před úkolem nově kodifikovat českou spisovnou výslovnost, jsou podnětná zejména některá řešení rozšířené a důkladnější kodifikace prostředků prozodických, popř. zvukových prostředků větných, dále přepracování zásad výslovnosti cizích vlastních jmen a jejich zařazení do části slovníkové.

 

LITERATURA

 

AVANESOV, R. I.: Russkoje literaturnoje proiznošenije. Moskva 1972.

DER GROSSE DUDEN. Aussprachewörterbuch. Mannheim 1962.

HŮRKOVÁ, J. - BUCHTELOVÁ, R.: Mluvní výchova pro učitele. NŘ, 63, 1980, s. 254—257.

HŮRKOVÁ, J. - BUCHTELOVÁ, R. - PELEŠKOVÁ, H.: Zur Problematik der Bestimmung von Aussprachsstilen. In: Beiträge zur Theorie und Praxis der Sprechwissenschaft. Halle 1981/33, 128—135.

HŮRKOVÁ, J. - ROMPORTL, M.: Slovník polské výslovnosti. SaS, 42, 1981, s. 248—251.

KRECH, H.: Besprechung über: Siebs, Deutsche Hochsprache, Bühnenaussprache. Zeitschrift f. Phonetik u. allgem. Sprachwissenschaft, 10, 1957, s. 293—298.

MEINHOLD, G.: Deutsche Standardaussprache. Lautschwächungen und Formstufen. Jena 1973.

PAUL, H.: Deutsches Wörterbuch. Halle 1960.

PELEŠKOVÁ, H.: Nauka o mluvené podobě jazyka v NDR. NŘ, 62, 1979, s. 266—269.

ROMPORTL, M.: K otázce větně fonetických prvků. SaS, 22, 1961, s. 1—8.

SIEBS, T.: Deutsche Bühnenaussprache. Leipzig 1898.

SŁOWNIK WYMOWY POLSKIEJ. Warszawa 1977.

VIETOR, W.: Die Aussprache des Schriftdeutschen. Leipzig 1885.

VÝSLOVNOST SPISOVNÉ ČEŠTINY I. 1. vyd. Praha 1955.

VÝSLOVNOST SPISOVNÉ ČEŠTINY. Praha 1978.

WÖRTERBUCH DER DEUTSCHEN AUSSPRACHE. Leipzig 1964.

ZINDER, L. R. - STROJOVA, T. V.: Istoričeskaja fonetika nemeckogo jazyka. Moskva 1965.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 1, s. 59-63

Předchozí Jan Petr: Monografie o dějinách moldavského národního jazyka

Následující Marie Dohalská, Přemysl Janota, Jaroslava Pačesová, Zdena Palková: Desátý mezinárodní kongres fonetických věd v Utrechtu