Karel Havlíček a Fany Weidenhoffrová (Dva dosud neznámé dopisy)

Jaromír Bělič

[Rozhledy]

(pdf)

-

Obnovený zájem, kterému se v poslední době z pochopitelných důvodů těší dílo i osobnost Karla Havlíčka Borovského, vyvolal na jaře t. r. také nové vydání jeho milostné korespondence s Fany Weidenhoffrovou.[1] Jsou to dopisy celkem bezvýznamné pro poznání Havlíčkova ideologického růstu a jeho politických koncepcí, ale jejich váha spočívá v autentickém líčení jeho prvních kroků do českého světa literárního a novinářského, jakož i v mravní čistotě, v které se nám jeví Havlíčkův milostný poměr. Jinak neměla láska k Fany Weidenhoffrové hlubšího významu pro jeho další život. Pro biografa může býti nanejvýš zajímavé, že elán, s kterým vtrhl Havlíček do literatury v r. 1845, byl do jisté míry podnícen úsilím o zabezpečení hmotné existence, aby mohl brzy uzavříti sňatek s Fany. Otiskujeme-li dnes dva dosud neznámé dopisy z korespondence Havlíčka s Weidenhoffrovou, činíme tak ne pro nějakou jejich dokumentární důležitost, nýbrž jako příspěvek k uzavření dosud neúplné kapitoly. Oba listy jsou majetkem Miroslava Chleboráda, vrchního soudního rady v Brně, který je podivuhodným způsobem příbuzný s rodinou Havlíčkovou i s rodinou F. Weidenhoffrové.

[151]Havlíček se seznámil s Fany brzy po svém návratu z Ruska v létě r. 1844 v Německém Brodě, kde žil delší dobu u matky a staral se hlavně o povznesení kulturního a národního života maloměstského. Věnoval se především ochotnickému divadlu; hrál a režíroval, Fany hrála a z tohoto jejich styku se brzy vyvinul milostný poměr. Za nejstarší dopis z pozdější korespondence byl dosud pokládán lístek z 19/12 1844, v kterém se Havlíček táže Fany, přijde-li odpoledne na divadelní zkoušku (Quis, 247; Nový, 91). Ještě starší je ovšem „obligace“, otištěná u Quise, 285 (Nový ji neotiskuje). Právě k ní se vztahuje náš první dopis, který je nutno od nynějška považovati vedle „obligace“ za nejstarší zachovaný doklad Havlíčkova písemného styku s Fany Weidenhoffrovou. Je psán rukou Havlíčka (viz přílohu), který se zde však dopouští jakési „mystifikace“: dopis je adresován od biskupského vikariátu v Přibyslavi Fany Weidenhoffrové, opatřen úřední pečetí a podepsán jménem vikáře Jana Brůžka. Autorem je ale zcela jistě Havlíček. 4. listopadu 1844, na svátek Karla Boromejského, slavil totiž Havlíček i s nevěstou své jmeniny na faře v Přibyslavi u otcovského přítele z dětských let, P. J. Brůžka; byl tam přítomen ještě zámožný brodský obchodník a vinárník František Judmann (pozdější manžel Weidenhoffrové!) a přibyslavský kaplan P. Ignác Javůrek. Nálada byla patrně hodně veselá a Havlíček vymohl na Fany žertovný úpis, že je mu dlužna 20 polibků (viz u Quise, str. 285); jako svědkové podepsali „obligaci“ Judmann a P. Javůrek. Fany se však asi ostýchala zaplatiti svůj „dluh“ a tu Havlíček jménem Brůžkovým jí napsal zmíněný list, v kterém milenku napomíná, snaže se věrně napodobiti kazatelsko-úřední sloh vikářův. I formálně zcela zachovává úpravu úředních listů té doby. Dopis je napsán po jedné straně na listě kancel. formátu, složen nejprve v polovici po šířce, pak dvakrát po délce a byl zapečetěn vikářovou úřední pečetí. Na vnější straně složeného listu je napsána adresa:

 Dopis sám pak zní:

Od biskupského vikariátu v Přibyslavě. V Přibyslavě dne 4ho Listopádu 1844.

 

Dcero milá v Kristu!

 

Velice se zarmoutilo moje pastýřské srdce, anť jest předstoupil přede mne žalobně dvojictihodný bratr náš Karel Havlíček: předloživ důkaz písemný, kterak Ty, dcero naše v Kristu daný jemu slib, a upsání lehkovážně nevyplňuješ; a tím nejen toho nábožného spolubratra, nýbrž i mne duchovního svého pastýře a církev naší matku zarmucuješ. Pročež Tě dcero milá! otcovský napomínám, abys co nejrychleji dluh svůj zapraviti, a písemné potvrzení nebo kvitancí od téhož již jmenovaného dvojictihodného a nábožného spolubratra Karla před ouřad náš biskupský představiti hleděla. Při tom tě také napomínám abys na přikázání boží a svou duši pamatujíc, v míře a váze při odvádění nešidila téhož již jmenovaného dvoj. a náb. spolubrat. Karla.

Čemuž na lepší důkaz pečet svou vikářskou přikládáme.

 

Legenda: Sigillum officii vicar. episc. for. Polnaensis.

Jan Brůžek, bisk. vikář.

 

[152]

Reprodukce části adresy a začátku tekstu Havlíčkova dopisu Weidenhoffrové ze dne 4. listopadu 1844.

 

Po stránce jazykové je možno pozorovat, že Havlíček měl smysl pro různou tvářnost jazyka a jeho zvláštnosti v rozmanitých funkcích projevu. Archaisující a biblické anť, obraty dcero milá v Kristu, moje pastýřské srdce, církev naši matku, pluralis majestaticus před ouřad náš biskupský, pečet svou vikářskou přikládáme, klasicistické kladení souř. přívlastku za jméno a slovesa na konec věty, ostatně dosti hojné v knižním jazyce té doby, k nerozeznání napodobují kazatelský pathos kněží doby obrozenské. Užitím těchto prvků chtěl zde ovšem Havlíček dosáhnouti komického účinu, což se mu bezpochyby podařilo, jako téměř vždy, užije-li se s trochou dovednosti jednoho funkčního jazyka záměrně k účelu naprosto odlišnému.

Jen pro zajímavost poznamenávám, že těch 20 hubiček Havlíček nedostal. Bylo odvedeno pouze „9, pravím devět kusů“, jak potvrzuje Brůžek svým vlastnoručním podpisem a farní pečetí přibyslavskou; „ostatek se ale pro nesprávnost vrátiti a na hotově zaplatiti má, a sice hned“ (Srov. Quis, str. 285).

 

Náš první dopis je tedy ještě z doby, kdy Havlíček po návratu z Ruska pobýval v Něm. Brodě. Až počátkem dubna r. 1845 se odebral do Prahy, aby si nalezl trvalé zaměstnání. Tu teprve začíná hojná korespondence s Fany. Náš druhý dopis patří do této epochy. Psala jej Fany Havlíčkovi z Něm. Brodu do Prahy dne 10. května 1845 a řadí se tudíž mezi Havlíčkovy dopisy Weidenhoffrové ze dne 27. dubna až druhou část listu z 14. května t. r. (srov. Quis, str. 255 n.; Nový, str. 22 n.). Jsou to 4 hustě popsané strany kvartového formátu, obálka s adresou chybí. Fany usvědčuje z autorství jak rukopis, tak i hojné pravopisné chyby; zřejmé chyby jsou v našem přetisku z valné části opraveny, ponecháváme však četné germanismy, jež ukazují na německé vychování pisatelky, jakož i jevy shodující se s dobovým usem.

V Brodě dne 10ho Května 1845.

Milý Karle!

 

Tenkrát nemohu jinak mé psaní počít, než se srdečným poděkováním za tu velmi hezkou růži Sionskou,[2] která mě tuzе těší. Ne však jedině z té příčiny, že hezky vypadá a líbě voní, ale mnohem více proto, že od Něho pochází. Ráda bych Mu mnoho hezkých slov napsala, ale tím spůsobem bych se ani napolo nevyjádřila, co bych, kdyby tu byl, mu mezi mnohejma — řekla. Modlila jsem se ponejprv v té knize co nevroucněji (to se rozumí, že také za Něho) při slavnosti u sv. Vojtěcha, totiž u velké mši, následovně že také mnoho. Nyní mám častěji tu krásnou příležitost s růžemi zacházeti, v mém šufleti je Růže Sionská, v okně již mám dva hrnečky kvetoucích růží a několik, však ale ještě nedohotovených na rámě, který bych ráda čím dřív tím líp vyšité viděla, nebo kojím se tou nadějí, že mu s tím zajistě malou radost způsobím, pročež nelenuju každý den něco na nich vyšíti, co se ale nejvíce časně z rána stává, nebo mám tu práci [153]dole v pokoji a jakmile se probudím, hned na tom šiju a následovně při tom stále na Něj myslím, takže se sama tomu divím, když se nezmatu. Musím Mu též napsati, že ty černé šaty, o kterých jsem Mu častěji říkávala, již ušité mám, ovšem kdyby tu byl, našel by třeba s Jeho ostrým okem několik chyb na nich, ale mimo toho bych se Mu přece v nich trochu líbila; nebo jsou jak náleží hezké, klobouky již se také šijou a potom ten tak dobře volený parasolek, ó Karlíčku, kýž bych se mu tak mohla okázat! Stranu těch roztomilých parasolků, který docela podle naší chutě vybral, musím Mu to malé neštěstí, které se s jedným a právě s mým přihodilo, oznámit, a sice ten kroužek na špičce větším dílem neopatrností Vackovou[3] se ulomil, ale na to štěstí nachází se také v Brodě takový umělec, který to zase, ovšem ne tak čistě napravil. Peníze jsme dle vaší vůle odevzdali bratrovi, s kterým skoro každý večer mluvíme, též i se Žákem,[4] který si velmi na dlouhou chvíli naříká a míní teprv až po svatém Janě do Prahy přijít a to ještě není jisté.

Domnívám se, že to nebude držet za žádnou ženskou zvědavost, když se budu chtět dozvědět, z jaké důležité příčiny On vlastně Prahu na několik dní opustil,[5] nebo se mu musím přiznat, že mně to mnoho přemejšlení spůsobilo se dopátrat, kam jste vlastně Vaše kroky obrátil, doufám ale, že mne nenechá dlouho v této trapné nevědomosti. O, kýž bych jen tehdáž na Žákovém místě byla, zajistě bych s cestou neodkládala až tehdy a ještě dnes bych se na ni vydala, abych mého milovaného Karla viděla, ale co naplat, toto si tak často žádám, ačkoliv dobře vím, že to vše darmo jest. Ondyno jsem si tak tuze přála, kdyby se mně aspoň něco o Něm zdát chtělo, nebo říkávají, o čem prej denně mnoho mluví, o tom se v noci zdá, ale ani to se nevyplnilo, ačkoli jsme mnoho a ještě k tomu и Vás s Vaší maminkou o Něm mluvily. Nedivil se milý Karle, jak jsem do vašeho domu přišla, nebylo to ponejprv, co On je pryč, byly jsme tam s Pepi[6] již víckráte, ale posledně jsme prošly celý dům, při čem Jeho bejvalý pokoj první byl, jenž jsem vidět prosila, ó, jak jsem si tehdáž žádala v duchu, kdyby jen na okamžení mezi nás vstoupil, nelze Mu ani popsati. Kdy Pepi do Kostelce pojede, ještě není jisté, nebo očekáváme psáni z Jimramova, kde se to teprv dozvědět hodláme.

Nyní něco důležitějšího, On by se rád oumyslu mých rodičů ujištěn věděl,[7] nemeškala jsem při příležitosti, však jen zezdaleka jejich oumysl vyzkoumat, uslyšela jsem však tolik, co jsem již dávno od nich slýchávala a sice: oni kladou docela ve Vás tu důvěrnost, že byste ani tak lehkomyslně nejednal, kdybyste ročně neměl jistého tolik, co byste všechny nevyhnutedlné potřeby krýti mohl, sám se k sňatku takovému neuvolil. Ostatně, jak by ta služba velká musela být, nemohu Mu předpisovat, jednak, jak sám nejlépe v té věci rozumí, nebo mě dobře zná, že co se mne dotýče, že také hospodařit umím a že mé štěstí a spokojenost bych nikdy nenalezla ve šperkách a veselůstkách, nýbrž po straně Jeho v tiché domácnosti. Dle toho se může lehko spravovat a já můžu očekávat, že zajisté, jak sám píše, by v té tak důležité věci neprozřetedlně nejednal, nebo není žádný Šebor, který se tak lehce oženil a nyní až posavad v Brodě je a Bůh ví, kdy někam přijde, nebo nemá ani naději někam do služby přijít, to jest zajisté smutný. Měl se dobře, líbám ho mnohokrát a psal jenom zase brzy a mnoho

jeho Fany.

Postament na kvítí již je hotový, vypadá jak náleží dobře.

 

[154]V době tohoto listu Havlíčkova láska k Fany byla sice ještě mladá, ale ve vzájemné korespondenci jsou již projednávány většinou jen všední věci. Prozrazuje to reální založení obou milenců, ale snad též nevášnivost jejich lásky, která pak byla ukončena za dosti podivných okolností a z příčin dosud dobře nevysvětlených. Náš dopis je zajímavý tím, že v něm Fany po prvé odpovídá na Havlíčkův dotaz, jak musí býti finančně zajištěn, aby se mohl ženit. Tato otázka je pak v korespondenci probírána několikrát a byla dokonce i příčinou neshod mezi milenci. Havlíček se chtěl státi především svobodným, pokud možno nezávislým spisovatelem a na všechno ostatní i na své redaktorství se díval jen jako na vedlejší zaměstnání, které mu mělo přinášeti jakýsi minimální stálý příjem, nutný k zabezpečení budoucí rodiny. Rodiče jeho nevěsty však usilovali, aby hledal „řádné“ zaměstnání, protože na povolání spisovatelské pohlíželi v tehdejším maloburžoasním duchu svrchu. To bylo, jak se zdá, hlavní příčinou Havlíčkova rozchodu s Fany, ke kterému došlo až těsně před svatbou, určenou již na 14. září 1846.[8] Hlavním vinníkem tohoto konce byla patrně matka Havlíčkovy nevěsty, ale poměr přetrhl sám Havlíček, jehož hrdost a vysoké mínění o povolání spisovatele bylo uraženo. Fany však jej milovala dále a doufala dosti dlouho, že ještě dojde k usmíření. Její bratr Emanuel, který v té době studoval v Praze práva a před tím už filosofii a stýkal se velmi často s Havlíčkem v době jeho lásky jako s budoucím švakrem, podával jí po rozchodu zprávy o jeho chování a snažil se vysvětliti, ovšem zaujatě, proč Havlíček poměr ukončil (srov. Quis, str. 351 n.). V rodině p. Mir. Chleboráda jsou též chovány dva jeho dopisy, které jsou takovými relacemi. První, nedatovaný, na němž místo adresy je napsáno „Soukromný list sestře Fany“, je důležitý pouze tím, že udává den rozchodu (23. srpna 1846); jinak v něm pisatel jen sentimentálně a patheticky horuje proti Havlíčkovi a snaží se dokázati, že Havlíček na Fany stále ještě vzpomíná. Druhý dopis, psaný dne 5.(?) února 1847 a označený „II. tajný list Fany“, je mnohem ostřejší а k Havlíčkovi jistě nespravedlivější. Emanuel píše, „že prwní pohnútka H. swau známost přetrhnaut byla ta, aby si mohl, jak říkáme, poflámowat; t. j. wšecky bály, kde který je, protlauci, každynký den jít do měštanské besedy, zůstat tam až do 11- do 12 hodín, a pak teprwa něco sem tam do nowin napsat“ — atd. Obvinění E. Weidenhoffra je ovšem třeba přijímati s reservou. Bratrská láska k Fany mu bránila, aby Havlíčka soudil objektivně. Oba jeho dopisy nepřinášejí nic nového a nikterak neosvětlují příčiny a podrobnosti Havlíčkova rozchodu s Fany, proto je ani neotiskujeme.

Podrobnosti a příčiny rozchodu zůstanou bezpochyby už neznámé a bude nutno setrvati u hypothes, ostatně velmi pravděpodobných, které postavil ve svém vydání Havlíčkovy korespondence Ladislav Quis a na které jsem již shora odkázal. Svědčí pro ně také narážka v druhém dopise Emanuelově, že Havlíček udával jako příčinu rozchodu psaní Fany a její matky. Tu snad máme stopu: v dopise Havlíčkovi z 3. srpna 1846 projevovala totiž Fany ještě obavy, zda jeho příjmy jsou dostatečně zajištěny a Havlíček v listu ze 6. srpna velmi nakvašeně odpověděl (poslední Havlíčkův dopis Fany). K obavám nevěstiným se asi přidružila ještě její matka, jež byla vlastní iniciátorkou všeho, a uražený Havlíček raději známost ukončil. Toto ale zase jenom potvrzuje mínění Quisovo.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 3, s. 150-154

Předchozí Jindřich Honzl: Herecká postava

Následující Vilém Mathesius: Česká knížka o technice slohu