Intonace v textu (promluvě)

František Daneš

[Články]

(pdf)

Интонация в тексте (высказывании) / Intonation in text (discourse)

0. S výroky o „nepopíratelně rozhodující úloze intonace v textu“ se v posledních létech setkáváme u mnoha odborníků z textové lingvistiky. A začínají se objevovat i práce (časopisecké, ba i rázu knižního) s tituly a la „Discourse intonation“, „Intonation in discourse analysis“, „Intonation in discourse“, „Smyslovoje členenije i intonacionnaja struktura jedinic svjaznogo teksta“, „The phonetic structure of paragraphs“ aj. Přesto však je třeba přisvědčit Enkvistovi, že jednou z oblastí textové lingvistiky, v níž bylo uděláno dosud poměrně málo, je intonace textu. Vyplývá to do značné míry z toho, že se dosavadní práce o intonaci v nejrůznějších jazycích — a není jich málo — zabývaly převážně intonací jednotlivých vět (resp. výpovědí), a to i tehdy, když rozebíraly i celé textové úryvky: v době, kdy zájem lingvistiky končil u věty, nebyly předpoklady pro sledování úlohy intonace ve výstavbě textu.

Takovéto omezení nalézáme do jisté míry i v mých starších pracích o intonaci. Poněvadž jsem však od počátku spojoval intonaci nikoli s větou jakožto jednotkou gramatickou, nýbrž s výpovědí jakožto minimálním komunikačním celkem, byl tu už pevný základ přístupu textového, který se nejvýrazněji uplatňoval ve spojení s aktuálním členěním, ale byl i obecně proklamován ve formulaci „Intonace je v základě jedním z mimosyntaktických prostředků výstavby jazykového projevu (promluvy)“ (srov. Sbornik otvetov …, 1958, s. 149) a implikován v postulátu integrativní a členicí funkce intonace.

Ve svých dnešních výkladech chci shrnout a doplnit své dosavadní poznatky o intonaci v češtině právě z hlediska textového. Řekl bych, že mi jde o jakousi předběžnou „inventarizaci“.

1.1. Nebudu se tu zabývat podrobněji stránkou foneticko-fonologickou, je však potřebné uvést (zopakovat) alespoň některé základní věci. Intonací rozumím souběh (syndrom) tří složek: melodie, prominence (přízvuku) a pauzy. Podle potřeby si budu ovšem všímat i jiných zvukových prvků. Jakožto fonologické jednotky se uplatňují kadence (kontury). Jsou to melodicko-přízvukové útvary operující jako celek. Melodický tónový pohyb probíhá jistým počtem distinktivních (a tedy konstitutivních) bodů, umístěných na různých relevantních výškových stupních (relativních ovšem — odtud potíže s čistě muzikální interpretací, srov. Gardiner, 1980); pro češtinu počítám se čtyřmi. Jeden z těchto bodů kadence je „přízvučný“ či raději „prominentní“ (abychom se vyhnuli úskalí foneticky obtížné identifikovatelnosti tzv. „dynamického přízvuku“); tento bod koinciduje s „přízvučnou“ slabikou některého slova (resp. přízvukového taktu). Tento „citlivý bod“ kadence nazývám intonační centrum (IC) (raději než „větný/logický/frázový přízvuk“; v tom je dost terminologicko-pojmový zmatek; trpí jím i jinak zajímavá kniha Nikolajevové, 1982). — Dodejme, že „slovní přízvuk“ by bylo možno definovat funkčně tak, že přízvučná je ta slabika slova, která se jeví jako potenciální nositel int. centra (k obdobnému závěru došel i Jassem). — Souhrnně tedy je kadence — jakožto vzorec (schéma) — určována (1.) počtem distinktivních (konstitutivních) bodů, (2.) výškovými stupni těchto bodů, (3.) jejich konfigurací (uspořádáním).

V jednotlivých výpovědích je výškový průběh distribuován po slabikách, je jimi realizován. (Tuto v jistém smyslu nesamostatnou povahu intonace a „hudebních“ prostředků vůbec charakterizoval Kopečný ve svých Základech (1962, s. 36) jako „polosamostatný parazitní systém sémiologický“: v normálních případech intonace nejen potřebuje z technických důvodů realizačních nějaký slabičný podklad, ale též [84]z hlediska funkčního potřebuje sémantický (slovní) podklad: jeví se tedy i funkčně jako „suprasegmentální“.) Kadence jsou se svým slabičným podkladem koordinovány (tj. „navrstvují se“ na něj) právě onou koincidencí IC s přízvučnou slabikou některého slova (taktu). (Volba příslušného slova je určována funkčními pravidly, o nichž bude řeč dále.) Počet konstitutivních bodů kadence není ovšem často shodný s počtem slabik slovního podkladu. Přizpůsobivost kadence záleží pak v tom, že relevantní výškový pohyb může být komprimován nebo expandován.

1.2. Systém fonologických kadencí představuje jen jednu oblast funkčního využití i výškového pohybu. Zmíním se tu alespoň o dvou dalších. Je to (1.) vzájemný poměr výškového umístění sousedních kadencí jako celků uvnitř celkového rozsahu (diapazonu) hlasového rejstříku; (2.) celkové melodické směřování výpovědi, popř. textových úseků (v jehož rámci se kadence realizují, jsou mu zvukově podřízeny) a (3.) výškové počáteční nasazení výpovědi (popř. textových úseků — tedy nejen závěr výpovědi, tj. „kadence“, ale i počátek může být intonačně relevantní).

1.3. Na závěr tohoto obecného výkladu připojím poznámku o všeobecné povaze jevu zvaného intonace:

Tento jev patří k nejelementárnějším („nejprimitivnějším“) jazykovým prostředkům, nejméně specifikovaným a „nejpřirozenějším“. Crystal a Quirk (1964) výstižně poznamenali, že na jednom ze svých pólů je intonace zakotvena v parajazykové oblasti, na druhém pólu se pak jeví jako plně fonologický systémový prostředek. Ostatně už Bloomfield (1933, s. 114) upozornil na to, že vedle intonace s fonologickou platností („distinctive patterns of speech“) užíváme intonace na způsob gest, když např. mluvíme ostře, posměšně, nahněvaně, laskavě, … — Nejnověji se pokusil rozpracovat myšlenku intonace a gest (na základě některých psycholingvistických a fonetických výzkumů) Bolinger (1983). Soudí, že intonace má blíže ke gestům než ke gramatice, a ukazuje, že často „proud řeči a proud gest jsou koordinovány (synchronizovány)“. Existují i celé gestové „výpovědi (repliky)“, suplující řečové, např. „Nevím“:

našpulení rtů: „Nemám co říct“

zvednutí obočí a/nebo ramen: „Taky bych rád věděl“

hlava poněkud stranou: „Uhýbání“

Proto také soustavný výzkum „běžně mluvených projevů“ si nelze dnes představit bez přihlížení k jevům neverbálním (kinezickým a proxemickým), a tedy bez pomoci záznamů videofonického charakteru (srov. např. Lehtonen ve sb. Impromptu speech, 1982, s. 198).

Již před mnoha léty rozlišil P. Trost (1937) tyto tři oblasti funkčního využití intonace: (1.) intonační mimika (intonace jakožto „přirozené, spontánní znamení“: signifikativní hodnota je dána psychofyziologickou povahou zvukového materiálu); (2.) intonační formule; (3.) oblast zcela konvencionalizovaných fonologických protikladů (přirozená, mimická hodnota je tu irelevantní). — Jestliže v poslední době Bolinger zdůrazňuje (jistě správně), že intonace odvozuje svou symbolizační schopnost z psychofyziologického mechanismu, který zvyšuje hlas při stoupajícím napětí a snižuje při klesajícím (B. mluví o „primitivním ikonismu intonace“), a že lze vidět binární protiklad „vysoký tón asociovaný s vysokým napětím“ a „nízký tón asociovaný s nízkým napětím“, — pak lze říci, že totéž nalézáme už u Karcevského (1931), který rovněž vidí za veškerou růzností intonačního variování dvě velké intonační třídy: (1.) intonaci napjatou (určenou k vyvolání pozornosti) a (2.) intonaci uvolněnou (uklidňující).

Z elementárního, společensky méně specifikovaného, ale tím hlubšího, fundamentálnějšího charakteru intonace vyplývají některé její další vlastnosti: (1.) první z nich se týká pozice intonace v systému jazykových prostředků: intonace totiž může jiné, [85]specifikovanější jazykové prostředky v jistém smyslu neutralizovat nebo modifikovat; (2.) další vlastnosti se týkají psycholingvistické stránky intonace: a) intonace je to první, čemu dítě z řeči začíná rozumět a také si osvojovat (často i bez verbálního podkladu — o tom je už dnes bohatá literatura); b) a zároveň — poněkud paradoxně — člověk často a poměrně lehce postřehne, popř. i napodobuje cizí intonaci, ale na druhé straně mnozí lidé (většina) přenášejí do cizího jazyka (třebas i lexikálně a gramaticky dobře osvojeného) intonační návyky ze své mateřštiny (srov. Haugen, 1950, s. 288: „The more automatic and subconscious a pattern is, the harder it is, to change“); c) při různých řečových poruchách (afáziích) bývá intonace často tím posledním, co takovým postiženým mluvčím z normální řeči zbývá. (3.) V situacích, kdy je explicitnost vyjadřování radikálně zredukována, nebývá přitom funkční využití intonace postiženo, spíše naopak.

Tato má starší pozorování jsou, zdá se, v plném souhlase s konceptem „přirozenosti“, který dal v posledních letech do oběhu W. Dressler. I pro intonaci zřejmě platí ty vlastnosti, které uvádí v souvislosti s „přirozeností“ W. Wurzel (1982): „přirozený jazykový jev“ je ten, který je relativně široko rozšířen, proti jazykovým změnám relativně rezistentní, dítětem relativně brzy osvojovaný a jazykovými poruchami relativně málo ovlivňovaný.

Nové důležité poznatky o intonaci přinášejí nejnovější výzkumy z oblasti neurofyziologie. Jde o tzv. „dichotický“ výklad vnímání a produkce řeči, opírající se o zjištěnou asymetričnost v uspořádání lidského mozku: zatímco segmentální fonologické rysy (včetně slovních intonací) jsou kontrolovány levou hemisférou mozku, je výpovědní intonace (podobně jako hudba aj.) kontrolována hemisférou pravou. A protože se zároveň ukazuje, že pravá hemisféra je funkčně vývojově starší než levá, dnes dominantní, lze z toho vyvozovat i představu o vývoji lidského jazyka. Neméně zajímavá je myšlenka (jistě opodstatněná), že lidský mozek má charakter hybridního počítače, tj. uplatňuje se v něm jak digitální kódování (na principu „ano — ne“), tak kódování analogové („více — méně“). Z toho pak plyne, jak říká Morávek (1969), že „vše, co souvisí s artikulovanou řečí na úrovni fonémů, slabik a vět, je kódováno číslicovým způsobem a vše, co souvisí s muzikálními faktory či výrazem nálad v našem projevu, je kódováno analogovým způsobem“ (s. 66n.).

Zmiňuji se zde o těchto věcech proto, že mají nepochybný dosah pro lingvistickou interpretaci větné intonace. Jde hlavně o tři momenty: (1.) vyloučení výpovědní intonace z oblasti prostředků charakteru gramatického, k němuž jsme před léty dospěli z podnětu Karcevského na základě analýzy funkční, nachází dnes nové zdůvodnění (pravá — levá hemisféra; analogový — digitální princip kódování); (2.) z analogového principu podstaty intonace se dobře vysvětluje i to, že způsob jejího fungování lze charakterizovat jako gradační („více — méně“): např. intonační klesnutí může být konkluzívní v různé míře (též těsnější — volnější připojení, různá hloubka intonačních předělů, hierarchické členění výstavby textu); nebo: různé stupně intenzity emocí nacházejí svůj protějšek v stupňovatelnosti tónových intervalů v kadencích; (3.) z psychofyziologického základu intonace vyplývá její relativně nejbohatší využití v oblasti emocionální.

Bez zajímavosti pro lingvistiku nejsou ani poznatky z oboru fyziologie. Lieberman (1980) shrnuje dosavadní badatelské výsledky v tom smyslu, že intonace je centrálním a základním elementem lidské řeči tím, že je strukturována na podkladě nejzákladnějších vegetativních nutností lidské fyziologie: intonační signály využívají respiratorních pohybů, které člověk musí vykonávat, má-li žít. Na intonaci se lze dívat jako na základní a „primitivní“ element lidského jazyka, neboť laryngální a respiratorní mechanismy, které strukturují segmentační aspekty lidské intonace, nalézáme i u jiných savců. Tedy nejen z hlediska neurofyziologického, ale i z hlediska fyziologie fonačních orgánů a procesů (a jejich fylogenetického vývoje) jeví se intonace jako východisko postupného vzniku řeči (srov. Lieberman, 1975).

[86]Neméně zajímavé je, jak je tato fyziologická intonace funkčně spojena s jedním z nejpodstatnějších rysů komunikace, se segmentací mluvního projevu, a že „výdechové skupiny“ (tj. intonačně vydělované promluvové úseky v naší terminologii) se jeví z hlediska fonetického jako jednotka strukturovaná fyziologií respiratorního systému a perceptuálně jednoduchá. S tím je zřejmě v zajímavé shodě zjištění Z. Palkové (1974), že „promluvový úsek je zvuková jednotka dostatečně výrazná, aby ji průměrný posluchač byl schopen vnímat“, a že bývá „výraznější jednotkou, než je přízvukový takt“ (s. 29), přičemž „za rozhodující pro odraz úsekového členění ve vědomí posluchače“ lze považovat „pouze zřetelné vymezení úsekových hranic“ (s. 37), tj. intonační kadenci a pauzu. Zjištění Palkové potvrzuje rovněž Müllerová s Kubičkou (1979, s. 25).

2.1. Základní, primární funkce intonace záleží v tom, že z jazykových jednotek pojmenovacích (slov, slovních sekvencí) vytváří jednotky komunikativní, minimální promluvy, výpovědi. Na to, jak víme, výslovně upozornil Karcevskij (1931; aj.) (a nepochybně mnozí již před ním a po něm): existují výpovědi bez specifické syntaktické organizace větné (predikativní), ale neexistují výpovědi bez intonační formy. Nezdá se mi proto výstižné, jestliže se někteří badatelé v textové gramatice vyjadřují v tom smyslu, že intonace se na text „navršuje“ nebo že se k němu „připojuje“ apod.: bez intonace totiž žádný text vůbec neexistuje, ta je nepostradatelným textověkonstitutivním rysem, prostředkem. (Ba i text grafický je nutně spojen s jistou předpokládanou intonační formou — rozumí se v základních rysech; srov. § 3.) Jak upozornil Brazil (1982), otázkou je, zda vůbec náš dosavadní lingvistický postup, který nebere v úvahu intonaci „ab initio“, nýbrž chápe ji jako separátní systém, jen rozšiřující systém gramaticko-sémantických struktur vět braných bez kontextu a intonace, je plně práv jazykové skutečnosti.

Dodejme ještě, že se intonace v textu uplatňuje obecně ve dvou směrech: jednak jako prostředek signalizující externí funkce výpovědí, jednak interně jako prostředek výstavby textu, ať už jeho koheze (koherence), nebo jeho členění.

Povšimněme si nyní konkrétně, jakým způsobem plní intonace svou primární textovou funkci. Vzhledem k jednotlivým výpovědím intonace tyto výpovědi integruje jako celek, a jsou-li delší, segmentuje je zároveň. Vzhledem k celku textu (složeného z více výpovědí) intonace jej segmentuje a zároveň jednotlivé výpovědi delimituje, přičemž však liší segmentaci v různém stupni rozlučovací a segmentaci navazovací (jde o škálu). V těchto subfunkcích, segmentační a delimitační, se výrazně uplatňuje potenciální pauza spojená s kadencemi a vytvářejí se tak předěly různé hloubky (škála odpovídající zhruba škále segmentace); na jejich hloubce se podílí i melodické nasazení počátku následující výpovědi. Intonace tak slouží hierarchizaci textové struktury.[1]

Intonační segmentace textu na výpovědi, resp. jejich delimitace, je záležitost dost složitá. Zřejmě se jinak jeví v ústních textech připravených, zejména čtených, než v textech nepřipravených, přičemž opět speciální problematiku představují texty rozhovorů (dialogické). Proto také byly vysloveny pochybnosti, zda je možno výpověď definovat jako úsek textu mezi dvěma konkluzívními kadencemi. Zdá se, že hlavní potíž záleží v tom, že je v nepřipravených textech často obtížné identifikovat kadenci konkluzívní (spojenou s mezivýpovědním předělem). Je to dáno patrně tím, že mluvčí „nemá v plánu“ takovéto distinkce systematicky realizovat a že ani v plánu výstavby gramatické nebývají hranice větných, resp. souvětných výpovědí jednoznačné.[2] Ukazuje se, že jev „konkluzívní kadence“ by bylo potřebné pro [87]účely analýzy nepřipravených ústních textů reinterpretovat.[3] U nás se těmito věcmi zabývali dosud nejfundovaněji Müllerová a Kubička (1979). Důležité je podle mne jejich zjištění, že jediným útvarem, s kterým lze při členění nepřipravených projevů spolehlivě pracovat, je promluvový úsek; viz výše. Obdobně nyní i Loman (1982) navrhuje vycházet ze segmentace na „fonologické fráze“ (opírající se v podstatě o intonační předěly) a sledovat (což také nacházíme v podstatě u Müllerové a Kubičky) souvztažnosti s výstavbou gramatickou; navíc pak uvažuje o textových úsecích vyčleněných na základě „intonačních superfixů“ majících charakter „jednotky řečového aktu“. Také Svartvik (1982) pracuje při segmentaci těchto textů s jednotkou vyčleněnou intonačně (tone unit) a trefně vystihuje celý problém, když říká, že při segmentaci tu jde vlastně o to, nalézt takový „způsob analýzy, který by uspokojoval rozumné požadavky lingvisticky adekvátního modelu a zároveň reflektoval přirozené jednotky produkování promluvy, jejího zpracování a percepce“.

Nejen v oblasti ústních textů připravených (zejm. čtených), ale i v projevech spontánních se ukazuje důležité, že intonace zřetelně slouží k hierarchické segmentaci textu. Jde o to, co jsem kdysi — byť tehdy jen v rámci výpovědi — nazval celkové melodické směřování výpovědi, dnes pak i celých textových úseků. Tato hierarchie není ovšem jen zvuková (a nejen intonační v užším smyslu, uplatňují se i jiné zvukové prostředky), nýbrž signalizuje hierarchické uspořádání obsahové. Sem patří též případy „druhé promluvové linie“, parentezí, přičleňování a vyčleňování, osamostatňování složek textu (např. při parcelaci) ap. Podrobně jsem probral vztah členění intonačního (předěly různé hloubky či ostrosti) a členění gramatického a významového v monografii z r. 1957. Rozlišil jsem tam mezislovní předěly obligatorní, potenciální a negativní, přičemž první z nich jsou buď místně vázané, nebo volné. Alespoň jeden příklad na obligatorní předěl vázaný (častý v případech možné dvojznačnosti): Proto otiskujeme jako první // příspěvek soudruha Mareše.

Využití intonace a členění s účinkem estetickým ve veršované (a zčásti i prozaické) poezii jsem podrobně probral a bohatě dokumentoval ve své stati z r. 1958. — V navázání na inspirující výsledky fonetičky Lehistové zkoumal segment. aspekt textové intonace na větší ploše Enkvist s Nordströmem (1978) na textech švédských rozhlasových zpráv a experimentálně zjistil, že se zřetelně vyčleňují jednotlivé „news items”, zpravidla vícevěté, s možností sekundárního členění (jimž ovšem odpovídají jisté souvislosti obsahové, izotopické, popř. jisté segmentální signály lexikální; u televize lze počítat i s kinezickými).

Dodejme, že další funkce intonace, které budeme dále probírat, uplatňují se právě v rámci této všudypřítomné funkční sféry základní, výpověďotvorné a textotvorné.

2.2. Přecházíme do funkční oblasti intonace, kterou Mathesius (1937) označil jako primárně modalitní; jde o signalizaci výpovědních úseků ukončených uspokojivě [88](tvrzení a příkazy) a neuspokojivě (otázky, avšak jen otázky zjišťovací, či lépe snad rozhodovací). V podstatě lze souhlasit s formulací R. Jakobsona a L. R. Waughové (1979), že tázací intonace signalizuje konec výpovědi a žádost partnera o pokračování v hovoru, a že proto — ovšem jen velmi zhruba a obecně — tázací kadence jako by kombinovala v sobě kadenci s polokadencí.

Je ovšem třeba dodat, že intonace nebývá u otázek zjišťovacích signálem jediným, zejména jde o slovosled, jak jsem upozornil už před čtvrt stoletím. Obdobně zase u otázek doplňovacích, signalizovaných primárně tázacím slovem a intonovaných v podstatě způsobem oznamovacím, shledáváme se jako se sekundárním signálem s jistými modifikacemi konkluzívní kadence.

Problém je, kam zařadit otázky vylučovací. Jde sice vlastně o několikanásobnou otázku zjišťovací, ale odpověď na ni nemůže být „ano — ne“, nýbrž v podstatě opakování jedné z alternativ. Otázky vylučovací nemají formu otázek zjišťovacích (tj. antikadenci), nýbrž otázek doplňovacích, avšak jsou vždy závazně rozčleněny hlubokým předělem s kadencí pokračovací umístěným před ostře disjunktivní spojkou nebo a tato spojka nese konkluzívní IC v dezautomatizované poloze. To je důležitý distinktivní rys proti zjišťovací otázce nevylučovací několikanásobné se slabě disjunktivní spojkou nebo (např.: Chcete se něčeho napít nebo také něco sníst?).

Ukazuje se též, že protiklad „výpověď tázací — výpověď oznamovací“ nelze dosti dobře interpretovat na úrovni rozdílů v tzv. komunikativních funkcích, nýbrž jako distinkci hlubší (někdy se tu mluví o výpovědních typech). I když mi status této distinkce, kterou nelze ztotožňovat ovšem s distinkcí „otázka — odpověď“, není dosud zcela jasný, kloním se dnes přece jen k tomu, že tu nejde o komunikativní funkce typu výstraha, prosba atd. — Z naší úvodní formulace plyne ovšem i to, že nelze počítat se speciální intonační kadencí vět rozkazovacích; tu jde jen o příznakové modifikace základních kadenčních typů s funkcí emociální, resp. emotivní.

2.3. Dostáváme se k funkci intonace v rámci komplexu aktuálního členění (AČ). Nejprve musím zcela stručně uvést, že v celém komplexu („balíku“) jevů AČ jeví se mi za daného stavu rozpracovanosti jako relevantní pro výstavbu textu tyto složky či aspekty (mezi nimiž ovšem existují výrazné afinity a překrývání):

(1.) Informační struktura (členění) výpovědi, tj. ve výpovědích oznamovacích distinkce „informace (propoziční povahy, nexální) mluvčímu i posluchači známá (její znalost je mluvčím u posluchače předpokládána)“ — „informace pro posluchače nová (předtím mu neznámá)“; přitom novost (tj. vlastní informační hodnota výpovědi pro posluchače) záleží ve spojení známé informace (východiska) s novou (jádrem), jak už na to upozornil Jespersen. — Novum lze testovat doplňovací otázkou, která však nepředstavuje skutečný dialogický kontext (tedy ko-text) dané výpovědi, i když informace známá (předpokládaná) z předcházejícího kontextu často nějak vyplývá. Pokud bychom tu užili poněkud zavádějících termínů typu kontextově (ne)zapojená informace, pak jen ve smyslu kontextu znalostí (u posluchače, jak ji mluvčí předpokládá).

(2.) Komunikativní artikulace výpovědi, tj. téma (o čem se právě mluví, stojí zpravidla na počátku) — réma (co se o tématu právě říká). Lze ji testovat obraty typu „pokud jde o …“, popř. pomocí některých syžetově-diktálních sloves mluvení.

(3.) Izotopické (anaforické) vztahy v textu, tj. vztahy „známosti“, založené na úplné nebo částečné (množinové) identitě předmětů řeči (PŘ) nebo na jejich blízkosti (jde o vyvoditelnost, a tedy známost postcedentního PŘ² z kontextu na základě antecedentního PŘ¹), opírající se o jisté objektivní, systémové sémantické (a jim odpovídající věcné) vztahy (srov. Daneš, 1983a). — Volba tématu jednotlivých výpovědí bývá většinou, nikoli však vždy, motivována těmito izotopickými vztahy, [89]operuje na jejich síti; tyto tematické posloupnosti jsou pak důležitým prostředkem textové koheze.

Pojem komunikativní dynamiky je nesporně užitečný, ale je ho, myslím, stěží možno interpretovat jinak než v termínech „známosti“ a je ho třeba lišit od tzv. sdělné závažnosti či systémového uspořádání druhově různých složek sémantické struktury věty.

2.3.1. Základní souvztažnost intonace a AČ záleží v koincidenci jádra a IC. Základní pravidlo zní: IC konkluzívní kadence se umisťuje na slovo, které je jádrem (resp. na poslední přízvučné slovo jádra). V kombinaci s pravidlem slovosledným, které říká, že jádro stává normálně na konci výpovědi, dostaneme toto základní komplexní pravidlo: normálně (bezpříznakově) umisťuje se IC na poslední přízvučné slovo výpovědi. Tuto pozici IC lze označit jako automatizovanou. (Jak však ukazují výzkumy běžně mluvených projevů, zejména dialogických, platí toto pravidlo především pro ústní projevy připravené, zejména předčítané.)

V případech příznakových, kdy jádro není umístěno na konci výpovědi, pohybuje se s ním i IC, takže se dostává do pozice dezautomatizované (zpravidla jde o IC konkluzívní kadence příznakové, především vytýkací). Přitom však, protože jde o kadenci konkluzívní, je toto IC nutně posledním, koncovým IC výpovědi. Tento pohyb IC zprava doleva je spojen se „smazáváním“ intonačních center, s kterými se cestou setká (tedy center kadencí pokračovacích, pokud se ovšem najdou) a vznikem dlouhých kadencí, pokrývajících někdy i celou výpověď, dostane-li se IC až na její počátek.

V souladu s AČ je i kladení předělů.

2.3.2. S intonační signalizací jádra (které většinou alespoň zčásti koinciduje s rématem) je spojena řada dalších jevů. Většinou jde o případy týkající se nějak presupozic (ovšem jiných, než je zmíněný základní předpoklad většiny výpovědí, tj. ta informace, jejíž znalost mluvčí u posluchače předpokládá a z níž vychází).

Zmíním se zde o několika typických okruzích: (1.) výpovědi s negací a některé jiné výpovědi souvětné (případy s potenciální dvojznačností); (2.) výpovědi s kontextualizátory (s některými endocentrickými partikulemi); (3.) výpovědi s některými konektory; (4.) výpovědi s některými restriktory; (5.) kataforické užívání identifikátorů. Mohu zde uvést jen ilustrativní příklady, bez podrobnější analýzy a interpretace.

2.3.2.1. Patří sem hlavně známé dvojznačné případy založené na formálním (povrchovém) splynutí záporu členského s větným. O příp. typu Všude to teď neklape nebo Mnoho obrazů jsme neviděli (tj. o větách s tzv. výrazy všeobecné platnosti) jsem pojednal v navázání na J. Vachka v práci z r. 1957. Lze sem přiřadit i typ

(1)	(a)	Petr nemá dobrou náladu, // protože mu přijeli hosté.[4]
	(b)	Petr nemá dobrou náladu, protože mu přijeli hosté (, ale proto, že se dobře vyspal) (tj. „má dobrou náladu nikoli proto …, nýbrž proto …“ — záp. členský)

Sémantická interpretace:

(a) tvrdí se, že P. není v dobré náladě a jako důvod této špatné nálady se uvádí příjezd hostů. Negována je pouze platnost věty hlavní; mohlo by jít o odpověď na otázku „Proč nemá P. dobrou náladu?“

(b) tvrdí se, že P. je v dobré náladě (platnost věty hlavní se tedy nepopírá, neguje se však domněnka, že by příčinou jeho dobré nálady mohl být příjezd hostů (pravý důvod je pak možno připojit větou se spojkou ale/nýbrž). Mohlo by tedy jít o odpověď na otázku „Má snad P. dobrou náladu, protože mu přijeli hosté?“

[90]Jinak řečeno, dosah negace v (a) a (b) je různý. Jak to vysvětlit? Každá z obou vět má jinou intonační podobu, a tudíž různé informační členění (distribuci známé a neznámé informace):

intonace (a): Mezi oběma větami je hluboký předěl, jsou tu tedy dva výpovědní úseky se samostatnými IC; 1. úsek končí kadencí pokračovací, 2. úsek (koncový) má kadenci konkluzívní, signalizující „novum“ (v automatizované poloze); působení negace nepřekračuje meziúsekový předěl;

intonace (b): Souvětná výpověď bez úsekového předělu mezi větami, jediné IC, rozumí se konkluzívní, a to v pozici dezautomatizované: pohyb IC doleva smazal předěl i IC s pokračovací kadencí a utvořil velmi dlouhou konkluzívní kadenci. Znamená to, že za známou informaci (východisko) tu musíme pokládat obsah celé souvětné výpovědi a že jako novum (jádro) se jeví kontrastně vytčená negace této známé informace. (Jde tedy o tzv. výpověď 2. instance.)

Lze vzít do úvahy i variantu

(b’)	Nemá dobrou náladu, protože mu přijeli hosté.

Celá souvětná výpověď je bez předělu jako v (b), ale IC s kontrastně vytýkací kadencí je umístěno na posledním slově, takže je tu vytčen do protikladu a negován předtím partnerem v hovoru uvedený důvod dobré nálady „příjezd hostí“.

Obdobnou situaci představuje i trojice souvětných výpovědí s jinou podřadicí spojkou, aby:

(2)	(a)	Nezmiňoval jsem se o tom, // abych mu pomohl.
	(b)	Nezmiňoval jsem se o tom, abych mu pomohl (, nýbrž …)
	(b’)	Nezmiňoval jsem se o tom, abych mu pomohl (, nýbrž …)

K tomu ještě několik poznámek:

(1.) Nahradíme-li hypotaktickou spojku protože parataktickou spojkou neboť, je možná jen varianta (1a). Je to proto, že varianty (b) a (b’) předpokládají jisté splynutí obou vět v souvětí; to však není možné u spojení parataktického, neboť představuje v podstatě dvě samostatné textové jednotky.

(2.) Nahradíme-li výraz nemá dobrou náladu synonymním výrazem bez negace má špatnou náladu, zjistíme opět jen jednu možnost, variantu (1a). Ukazuje se tedy, že celá věc souvisí opět s větným záporem, tj. s takovou větnou formou, která je presupozičně spojena s tou nebo onou formou kladnou, a právě intonační podoba napovídá, o kterou z těchto podob v daném případě jde.

(3.) Myslím, že moje interpretace je v podstatě ve shodě s tím, co o těchto jevech bylo napsáno skupinou P. Sgalla; mně zde šlo o důsledný, systematický pohled z hlediska intonačního.

(4.) Záporné věty s restriktory viz 2.3.2.4.

V této souvislosti se hodí uvést i případy dvojznačných výpovědí s distinktivní úlohou intonace, které negaci neobsahují. Jde zejména o tzv. opisné kontrastně vytýkací konstrukce typu Byl to on, kdo/který … (tzv. cleft sentences). Stručně a zjednodušeně řečeno, jde o to, že umístění IC tu rozlišuje mezi skutečnou atributivní relativní větou a konstrukcí vytýkací. — Existují též zajímavé případy, kde dvojznačnost s možností uplatnění distinktivní intonace je podmíněna repertoárem podřadicích spojek daného jazyka. Uvedu příklad anglicko-česko-německý:

(3)	(a)	Please wire // if you come. — Vedlejší věta objektová obsahová, participant „informace“ u verba dicendi.
	(b)	Please wire if you come. — Vedlejší věta příslovečná podmínková („v případě, že …“).

V češtině máme k dispozici tři možnosti: užití spojky jestli (angl. if) je možné v (a) i v (b), kdežto spojka zda (angl. whether) jen v (a), jestliže jen v (b). — V němčině je spojka ob jen pro (a), kdežto spojka falls jen pro (b).

[91]Onu dvojznačnost v angličtině, resp. v češtině lze vysvětlovat na základě jistých sémanticko-pragmatických afinit: V př. (b), s IC na slovese první věty a dlouhou kadencí bez předělu, představuje věta vedlejší zřejmě informaci známou. A je málo pravděpodobné, že by obsah telegramu obsahoval právě takovou informaci (existuje silná přirozená afinita mezi větou obsahovou u verba dicendi a platností nové informace). Proto se výpověď (b) jeví jako relativně jednoznačná. — Tento příklad názorně ukazuje způsob součinnosti prostředků intonačních a aktuálního členění s prostředky lexikálně-gramatickými.

2.3.2.2. Z oblasti kontextualizátorů uvedu zde výrazy zase, také; ještě; přece. V podstatě jde o tyto dva různé způsoby užití:

(4)	Karel byl v Bulharsku.
(4a)	Karel byl také v Bulharsku.
(4b)	Karel byl také v Bulharsku.

V obou případech spojuje partikule také jakožto kontextualizátor výpověď (4) s jistými presupozicemi. Komárek (1979) říká, že tyto (endocentrické) partikule naznačují jisté presupozice a odkazují tak za hranice své věty, avšak zároveň poukazují k této větě jako k materiálu, z něhož je třeba obsah této presupozice rekonstruovat. Jestliže partikule také nenese IC, pak signalizuje, že následující výraz má platnost nové informace a rématu; jestliže naopak IC nese, signalizuje s obrácenou funkční orientací, tedy doleva, anaforicky nové téma. Podrobněji o tom viz u Daneše - Hlavsy, 1983.

2.3.2.3. Pokud jde o konektory, lze uvést např. výrazy stejně a ale stejně (‚tak jako tak’):

(5)	(a)	Nepojedu tam, // stejně bych nevyhrál.
	(b)	Pojedu tam, // ale stejně nevyhraju.

I zde obligatorní intonační centrum na stejně signalizuje, že význam ‚tak jako tak‘, tj. marnost nějakého úsilí, je informačním novem („nevyhrál bych“ se chápe jako věc evidentní, ze souvislosti vyplývající, a proto též vypustitelná; srov.: „…, stejně by to bylo marné“). Podrobněji o tom viz u Daneše, 1983b.

2.3.2.4. Jako příklad využití intonace ve spojení s restriktory uvedu zápornou výpověď

(6)	Tato nařízení neplatí jen pro velká města,

která ve své psané, intonačně nezformované podobě je dvojznačná, jednak ve smyslu (a) „platí nejen pro velká města“, jednak (b) „platí pro všechna města s výjimkou měst velkých“; stejně tak je však výpověď (6) dvojznačná při umístění IC na koncové slovo města. Avšak v podobě aktualizované s IC v dezautomatizované poloze na záporném slovese neplatí je tato výpověď jednoznačná ve smyslu (a); negace je tu novým rématem, jde o větu 2. instance. Podrobnější výklad se najde u Daneše, 1973.

2.3.2.5. Na kataforické užívání identifikátorů typu ten, takový lze uvést tento příklad:

(7)	Řekněte to jen těm // takovým lidem || kteří jsou zcela spolehliví.

Jde tu o restriktivně determinující relativní větu, tj. z nějaké množiny stejnorodých elementů pojmenované ve výpovědi nebo vyplývající ze situace se vybírá nějaká podmnožina (popř. jednotlivý element). Identifikátor je opatřen úsekovým IC v dezautomatizované poloze proto, aby signalizoval, že bude následovat novum ve formě relativní věty (restriktivní atribut představuje totiž nutně novum), že však to, co po identifikátoru následuje až do konce hlavní věty (a tedy k úsekovému pře[92]dělu), co tedy stojí mezi identifikátorem a větou relativní (v našem případě výraz lidem), patří k informaci známé. — Tam ovšem, kde identifikátor přítomen není (není totiž obligatorní), má hlavní věta intonační podobu automatizovanou (úsekové IC na lidem), a to, že relativní věta přináší novum, plyne z obvyklých pravidel o AČ. Má tu tedy identifikátor úlohu preparativní a lze ho s výhodou užít pro explicitní signalizaci restriktivní platnosti následující relativní věty.[5]

2.3.3. Zbývá se zmínit ještě o jedné specifické funkci intonace v rámci AČ. Pomocí jisté specifické pokračovací kadence (zpravidla stoupavě-klesavé) je možno vydělit, popř. i postavit do kontrastu výpovědní téma. To stojí ovšem na počátku. Často se do této pozice dostávají tzv. adverbia zřetelová (finančně, tělesně, jazykově, …); např. Tělesně / je na tom špatně, // ale duševně / je pořád svěží. (Téma druhé věty je zpravidla vytčeno kadencí stoupavou).

2.4. Zbývá nám probrat nejobsáhlejší a též nejheterogennější funkční oblast intonace. Jde o celý diapazon funkcí „sekundárně modalitních“ podle Mathesia, na jehož jednom pólu jsou komunikativní funkce typu prosba, varování atp. a na druhém emocionální postoje a stavy a někde mezi tím tzv. propoziční postoje.

2.4.1. Shrnutí těchto zčásti různorodých funkcí do jednoho oddílu je motivováno nejen tím, že je v této oblasti nesnadné jasně diferencovat, ale též tím, že distinkce těchto druhů se zpravidla realizují různými modifikacemi (variováním) kadencí typu konkluzívního, polokadencí a antikadencí, a to nejen modifikacemi intonačními ve vlastním smyslu [počítaje v to variování velikosti intervalů (směrem k oběma pólům), celkové umístění kadence (a celého úseku) vzhledem k úsekům sousedním, celkové umístění kadence (resp. úseku nebo celé výpovědi) v hlasovém rejstříku mluvčího a celkové melodické směřování výpovědi (a stupeň jeho strmosti, resp. tzv. rovná melodie)], nýbrž i pomocí ostatních prostředků „hudebních“ (též agogických) a šíře fonických. (Uplatňuje se při tom Bühlerův princip abstraktivní relevance v kombinaci s principem realizační tolerance — viz Daneš, 1957.) Je ovšem otázka, které zvukové distinkce a prvky v této oblasti jsou vůbec konvenční, identifikovatelné a samostatné, tedy lingvisticky uchopitelné. Je to právě tato oblast, co představuje onen přechod intonačních jevů ze sféry jazyka do sféry parajazyka. Přitom je ovšem třeba souhlasit s Jakobsonem a Waughovou (1979), že vedle rysů distinktivních je třeba počítat i s některými jinými sémioticky relevantními rysy. „It should not be forgotten that speech sounds are tools of verbal communication and that their entire makeup is an ensemble of diverse types of features, all of which fulfil an interplay of tasks essential for communication“ (s. 28). Platí to zřejmě nejen o hláskách, ale i o zvukových prostředcích suprasegmentálních.

Zde se hodí uvést, že nejsoustavnější pokus i lingvistickou interpretaci a systematizaci hlasových charakteristik (s přihlédnutím k fonetickým analýzám) nacházíme u Crystala a Quirka (1964). Především liší kategorie paralingvistické a rysy prozodické. Pokud jde o kategorie prvního druhu, lze prý lišit podle Catforda kategorie parafonologické a nefonologické. „Parafonologické funkce“ představují ty případy, kdy jsou fonační rozdíly spojeny přímo (bez prostřednictví jazykových forem) s rozdíly významovými („kontextovými“), majícími povahu kontrastů (protikladů) v lingvistickém smyslu, kdežto funkce nefonologické tuto povahu nemají, vztahují se přímo k situaci a charakterizují mluvčího po různých stránkách. Paralingvistické kategorie jsou dvojí: (1.) hlasové kvality (šeptání, dyšnost (nadměrná aspirace), chraptivost, fistule, zvučnost a jejich variety), (2.) hlasové modifikace (spektrum emočních zvukových modifikací řeči od smíchu až po nářek); vždy ovšem včetně „normálního“ hlasu.

[93]Jako rysy prozodické se uvádějí — vedle těch, které zahrnujeme do intonace — tyto: (1.) tempo (od allegrissima po lentissimo) a jeho průběhové změny (accelerando — rollatando); (2.) stupeň hlasitosti („prominence“: od pianissima po fortissimo) a jeho průběhové změny (crescendo — diminuendo); (3.) výšková úroveň hlasu, a to zpravidla vzhledem k sousedním slabikám; (4.) „rytmické“ rysy: a) rytmičnost — nerytmičnost, b) ostrost — klouzavost, c) staccato — legato (dodal bych ještě: detašé); (5.) tenze, tj. způsob spojování slabik (od splývavého, „rozmazaného“ spojování až k „přesnosti“). Rozumí se, že u všech dimenzí byly uváděny případy příznakové, odchylky od normálu.

Dodejme pro úplnost, že někteří fonetici sestavili na základě experimentů různé „sémantické diferenciály”, klasifikující pomocí značně početných množin polárních charakteristik („tvrdý — měkký“, „barvitý — bezbarvý“, „vzrušený — klidný“ atd.) zvuky lidské řeči z hlediska mluvčího, posluchače a interakce. Závislost takovýchto obsáhlých seznamů na slovní zásobě zvoleného jazyka (zprav. angličtiny), a tím značná vágnost uváděných charakteristik je zřejmá.

Velká potíž záleží především v tom, že tu badatel nemá k dispozici alespoň trochu pevnou a vyčerpávající klasifikaci jak „komunikativních funkcí“, tak „postojů“ a „emocí“ — náš povzdech platí jak lingvistům, tak psychologům. Je myslím zcela oprávněné, když Grepl v příslušné kapitole akademické Mluvnice češtiny (rukopis) probírá komunikativní funkce a propoziční postoje společně vzhledem k zřejmým afinitám mezi oběma a k jistým kompatibilitám, které se projevují v různých obvyklých kombinacích některých komunikativních funkcí s jistou podmnožinou postojů.

Stručně řečeno: asi právem tvrdíváme, že posluchač pozná (i) ze zvukové podoby výpovědí (přesněji, výpovědních událostí), že mu mluvčí něco nařizuje nebo že ho o něco prosí a že přitom zaujímá např. postoj „rezervovanosti“ nebo „politování“ a že je zároveň ve skleslé, nebo naopak radostné náladě atp.[6] Domnívám se však, že (alespoň zatím) nejsme oprávněni etablovat takové fonologické intonační jednotky, jako je tzv. intonace varování nebo politování.

Podle mých pozorování existuje nepříliš velký počet typických, do značné míry konvencionalizovaných modifikací (variant) základních kadencí, jimž je přiřazen jistý počet obecných sémanticko-pragmatických funkcí. Specifická konkrétní platnost nějaké výpovědi s takovouto variantou kadence je výslednicí souhry základní strukturní funkce a oné sémanticko-pragmatické funkce (popř. komplexu funkcí) dané kadenční podoby s výpovědním obsahem a kontextem (resp. i situací), popř. se tu mohou uplatnit některé další, subvariantní fonické rysy. Tak existují především dvě typické varianty kadence konkluzívní: varianta A představuje jisté „oslabení“ konkluzívní funkce (vlastně ikonickým způsobem), varianta B naproti tomu „zesílení“ této funkce. Jestliže nyní aplikujeme A na různé konkrétní výpovědi, budou tyto výpovědi spojeny, podle okolností, s postoji jako: nerozhodnost, nerozhodnutelnost, rezervovanost, nezájem, politování apod. U varianty B může jít zase o postoje jako: rozhodnost, rozhodnutost, definitivní platnost, jistota, autoritativní postoj, ale též rezolutní odmítnutí apod. Dodejme ještě, že pojem „základní (neutrální) podoba kadence“ představuje vlastně jen abstrakci: v komunikativní praxi bývá každá výpověď, resp. jejich skupina, spojena s nějakým komunikativním záměrem, postojem a zpravidla i emocí, což ovšem nachází svůj výraz i ve zvukové podobě. Zde stojí před námi ještě velký kus empirické, psycholingvisticky orientované analytické a interpretační práce.

[94]Poznámka: K svému zadostiučinění jsem dodatečně zjistil, že k podobným výsledkům a závěrům došel i Crystal (srov. např. 1980): „It is precisely the interplay between the interpretation of an intonation pattern in grammatical terms and its interpretation in semantic (attitudinal) terms that is of interest, since there are grounds for believing that the two sets of „meanings“ are to some extent mutually defining. A low rising tone, for example, may in syntactic terms be given an interpretation as „marker of syntactic continuity“, but in attitudinal terms one might talk of „inconclusiveness“ and a range of related labels … In this way, … one might arrive at a solution to the problem of nuclear meaning … by postulating a stable „core“ of meaning (partly grammatically and partly attitudinally defined) and a „periphery“ of attitudinal nuances that rely for their interpretation on the concurrent lexis, semiotic features, and so on“ (s. 64n.). Předběžně pak pracuje s těmito obecnými vinětami: absence of emotional involvement, implication of routineness, personal inconclusiveness, social openness, neutral, personal definiteveness, insociability, definite emotional commitment, definite emotional inquiry, uncertain outcome, definite outcome.

Snad bychom mohli zcela obecně říci, že výpovědní intonace představuje stálý subjektivní komentář, většinou emocionálně zabarvený. Tato intonační funkce se realizuje trojím způsobem: (1.) intonace doprovází, a tedy reduplikuje a většinou i zesiluje význam prostředků slovních; (2.) intonace mění, převrací význam slovních výrazů (Ten určitě přijde! — ironie); (3.) komentář je vyjadřován jen samotnou intonací. (Srov. už Dokulil, 1954.)

Při vyjadřování subjektivních postojů mluvčího k obsahu výpovědi se uplatňuje komplementární fungování prostředků intonačních a lexikálních. V některých jazycích pak převažuje způsob lexikální (např. v češtině, a ještě více v němčině), v jiných zase prostředky intonační (tak v angličtině, kde se intonace výrazně uplatňuje i v signalizaci AČ, na rozdíl od slovosledu v češtině — srov. Daneš, 1966). Zajímavá je situace v češtině (a patrně nejen v ní) u výrazů pro různý stupeň tzv. jistotní modality. Chovají se totiž různě z hlediska AČ, a tím i z hlediska intonace: Výrazy s nejnižším stupněm jistoty (sotva, stěží) patří vždy k jádru a jsou tak obligatorně nositeli IC; výrazy středního stupně jistoty (pravděpodobně, patrně, možná, asi) jádrem být nemohou, a proto jsou vždy bez IC; u výrazů pro nejvyšší jistotní stupeň (určitě, jistě) je situace taková, že buď modifikují po nich následující jádro, a pak IC nenesou, nebo jsou vytčena do kontrastu jako novum výpovědi, a pak IC nesou (srov. To udělal určitě Pavel × To udělal určitě Pavel). (Srov. Daneš, 1979.)

Intonační komentování se ve svém celku jeví ovšem jako značně široké, vágní, víceznačné a nesamostatné: jeho konkrétní sémanticko-pragmatická platnost závisí na složce obsahové a kontextově-situační. Je však zajímavé, že tento nexus je dvousměrný: existují i případy, kdy jistý výpovědní obsah nabývá ve shodné situaci různé sémanticko-pragmatické hodnoty v závislosti na intonačním a šíře fonickém ztvárnění výpovědi; intonace tu má poslední slovo. (O kontextové závislosti intonačních významů psala zajímavě Cuttlerová (1977) na základě experimentů Greenbergových a Liebermanových.)

2.4.2. Pokud jde o intonace s funkcemi emocionálními v užším smyslu, je situace obdobně složitá. Protože se chystám rozpracovat svůj starší nepublikovaný referát o nich (z brněnského sympozia Otázky slovanské syntaxe IV, 1976), uvedu zde jen některé základní věci.

Především je třeba zmínit se stručně o některých pro lingvistiku základních pojmově-terminologických distinkcích. Za prvé jde o rozdíl mezi expresí a emocí (resp. afektem — ani psychologové tu důsledně nerozlišují); přikláním se k Mistríkovi (1965), že nejvhodnější je chápat expresi jako projev osobnosti mluvčího v řeči vůbec (tedy všechny momenty, které slouží k jeho identifikaci, nějak ho charakterizují — srov. Bühlerův termín Kundgabe, resp. Ausdruck) a emocionálnost (citovost, afektivnost) jako jednu ze složek exprese. Za druhé je třeba lišit mezi výrazem emocí a citových postojů mluvčího na jedné straně a snahou mluvčího vyvolat citové [95]stavy/postoje u posluchače na straně druhé. Tato distinkce byla formulována vlastně už v tezích PLK (1929, § 3.3) a spojena tam s distinkcí terminologickou, emocionální — emotivní.[7] A za třetí je třeba v rámci emocionálnosti lišit podle Mathesia (1947): (1.) emoci automatickou, spontánní; (2.) emoci potlačovanou, avšak násilně prozrazující; (3.) emoci záměrně projevovanou, ať už upřímně, nebo předstíraně.

Druhů emocí bývá uváděno nepřeberné množství (srov. bohatství jazykových označení). Je však zajímavé, že podle Říčana (1972) jsou někteří badatelé na základě experimentů skeptičtí k bohaté rozmanitosti citů a soudí, že je jich méně, než popisuje introspektivní psychologie; dodejme, že je patrně sváděna právě bohatstvím lexikálních označení. Už odedávna se však v psychologii uvažuje o klasifikaci emocí podle několika dimenzí a podle stupňů jejich intenzity. Nás zajímá, které parametry či dimenze se jeví lingvisticky relevantní, zejména u intonace. Tak např. M. Fafková (ve své syntaktické dipl. práci) zjistila tři dimenze (polárního typu): (1.) z hlediska proživatele: (a) příznivý — nepříznivý, (b) aktivní — pasívní; (2.) z hlediska vztahu proživatele k stimulu emoce: pozitivní — negativní. V oblasti intonace dospěl u nás nejdále P. Jančák (1957); promyšleně sleduje dimenzi kladné — záporné citové zabarvení a dále pak odstíny a stupně tohoto zabarvení a zjišťuje, jak se při jejich vyjadřování uplatňují různé druhy zvukových prostředků.

Experimentálně pracovala E. Uldallová (1964): vyšla ze 4 druhů emocí, přičemž u každého druhu šlo o polární protiklad se sedmi mezistupni (např. „zdvořile … hrubě“), avšak nakonec dospěla k závěru, že tuto škálu je třeba zhrubit na tři dimenze, relevantní pro distinkce intonační: příjemný - nepříjemný; slabý - silný; autoritativní - povolný. — Fonetičtěji zaměřený byl výzkum Liebermanův a Michaelisův (1962): (1.) neexistuje pouze jediný akustický korelát jednotlivých emocí; (2.) různé emoce se v různé míře reflektují v různých akustických parametrech; (3.) z akustických parametrů se uplatňuje zejména jemné variování v základní frekvenci a rozdíly v amplitudě.

Zvolíme-li jistý systém několika polárních dimenzí, můžeme pak dále diferencovat jednak podle intenzity, jednak podle umístění mezi oběma póly. Vedle emocí elementárních, jednoduchých, setkáváme se i s emočními stavy komplexními (s trsy emocí, často typickými, charakteristickými), byť někdy označovanými jedním pojmenováním (např. vychloubačně = pýcha + snaha zapůsobit, omráčit) a vyjadřovanými jedním zvukovým komplexem. Sem patří např. Petříkova (1938) charakteristika „hněvivě s jistou dávkou netrpělivosti“, nebo „s radostným překvapením“; existují i komplexy charakteru oxymóra (z emocí zdánlivě inkompatibilních: „radostně, nicméně s jistou dávkou obavy“). Jen pro zajímavost dodávám, že v metajazykovém popise emocionálního zabarvení výpovědí, zejména v textech beletristických, můžeme se setkat i s takovými komplexy, jako je tento z Klapkových Tří mužů ve člunu: „Řekne to tónem, který naznačuje, že to, jak on tyto písně zpívá, je cosi, co byste měli jednou slyšet a umřít.“

Dále je třeba odpovědět na otázku, zda existují — nejen teoreticky — projevy citově neutrální. Je tu třeba vzít v úvahu několik věcí: Za prvé, jak bylo dobře řečeno Nakonečným (1973), emoce intervenují na všech úrovních kognitivních procesů, kognitivní významy se slučují s afektivitou, významy se přirozeně pojí s city, neboť co je významové, je také emociogenní. A Piaget (1966, s. 12) říká: „Laikové mluví o ‘citech‘ a ‘inteligenci‘ jako o dvou protichůdných schopnostech, ale ve skutečnosti v každé z těchto forem se účastní stejně afektivní a poznávací aspekty jednání, aspekty vždy ve skutečnosti spojené, takže nijak nemohou představovat nezávislé [96]schopnosti.“ Ale i lingvista Sapir napsal už v r. 1927: „… denotativní funkce jazyka je vždy propojena s jistými expresívními faktory …, které jsou vždy v živém jazyce přítomny. Je nemožné vyslovit i jen tak indiferentní slovo jako kůň, aniž bychom více či méně neprojevili svůj zájem, bez nějaké emoční změny. Tato expresívnost se může vztahovat na náš postoj nebo na náš obecný stav mysli … Při naší řečové činnosti děláme skutečně dvě dost různé věci, i když je nemožné je od sebe zcela oddělit leda procesem abstrakce“ (s. 425). V podobném duchu se nese i formulace tezí PLK (1929, § 3.2): „Oba tyto příznaky (intelektuálnost a emocionálnost) se buď prolínají, nebo jeden z nich nad druhým převládá.“ Mathesius, který, jak víme, triádu Bühlerových funkcí nepřijal, soudil (1947, s. 227), že „Bühler význam … znázorňovací funkce řeči přehání … a dosah její přeceňuje. Sdělnost je sice v řeči funkcí základní, ale ne jedinou. Výrazovost až na výjimečné případy řeči čistě věcné ji neustále prostupuje, stejně jako sama přijímá leckdy formy sdělné …“. — Za druhé, věc nesmíme posuzovat jen z hlediska individuálně psychologického, ale též z toho, jak daný projev působí v dané situaci na posluchače; emoční kvalitu je asi nutno vždy interpretovat ve vztahu k posluchači a celé situaci. Např. jestliže matka odpoví na dceřino nadšené oznámení „Tak jsem tu soutěž vyhrála!!“ výpovědí pronesenou velmi klidně, jakoby citově neutrálně: „To je dobře. Ty jsi velmi chytré děvče“, je tato záměrná neutrálnost nesporně výrazně emočně příznaková, má emocionální komunikativní funkci. Zdá se tedy spíše, že citová bezpříznakovost, neutrálnost je pseudopojem a že bude asi metodicky výhodnější předpokládat u každého projevu jistou emoční charakteristiku či hodnotu — arci z hlediska funkčního (signalizována může být velmi rozmanitě, zvukově i jinak (zejm. lexikálně), a jak jsme viděli, za jistých okolností i nulově, absencí očekávaného signálu).

Dosud nejsoustavněji zařadil intonační prostředky do výkladů o emocionálnosti Grepl (1967). Všímá si jich především v rámci aktualizačních prostředků na rovině modální výstavby výpovědi. Konstatuje, že se tu užívá jednak příznakových, tzv. zvolacích, variant kadencí, jednak že dochází k transpozicím intonačních podob (jakožto konstitutivních komponentů základních modálních schémat), tj. k jejich užití v platnosti přenesené, sekundární („protikladné změny intonací“). Na rovině AČ si všímá přesunů IC a na rovině gramatické stavby pracuje s pojmem citové segmentace. Stranou neponechal ani významnou úlohu intonace v různých typicky hovorových výpovědích různých typů. Zejména jde o emocionální výpovědi se spojkovými částicemi („zbytkové věty ze souvětí“) jako Když ty všechno zkazíš! Že bys tam nakonec nešel?! Že já jsem tam jen chodil! a dále pak: Kolik to už jen stálo! — Já a bát se?! Jeho brát vážně?! (výpovědi bez verba finita); S tebou si toho užiju! (záměna kladu a záporu); atp. — Dodejme, že zejména ve výpovědích nevětných připadá intonaci zvlášť výrazná úloha aktualizační.[8]

I když, jak jsem uvedl, v oblasti emocionální jsou hranice zájmů lingvistiky nejasné, neměl by nás od práce v této oblasti odrazovat dnes převládající poněkud jednostranný zájem o aspekty kognitivní.

2.5. Zbývá ještě uvést jednu oblast textové výstavby, v níž se intonace zřejmě uplatňuje. Bylo by se možná hodilo zařadit ji hned na druhé místo. Jde totiž o oblast vztahů mezi různě rozsáhlými textovými složkami, které lze označit jako vztahy kompoziční; např.: vysvětlení, konfrontování, exemplifikace, výčet a mnoho a mnoho jiných, různých podle druhů textu. Tyto vztahy mezi „dílčími komunikáty“ jsou dány celkovým plánem textu a je třeba odlišovat je na jedné straně od vztahů „logických“ (typu kauzálního a temporálního, které jsou odrazem vztahů mezi slož[97]kami sdělované skutečnosti, mimotextového světa) a na druhé straně od komunikativních (ilokučních) funkcí (mířících z textu k příjemci). Srov. Daneš, 1983a.[9]

Opět si věc nemůžeme představovat tak, že by snad jednotlivé druhy kompozičních vztahů měly vždy svou specifickou intonaci. Předběžně bychom se mohli pokusit pracovat s malým počtem relací značně obecných, třeba těch, které navrhl Karcevskij (1931). Jde o čtyři typy vztahů založených na dvou protikladech, a to „rovnomocnost — nerovnomocnost“ a „kontrastnost — nekontrastnost“. Jsou to tyto vztahy: (1.) symetrie (kontrastující rovnomocnost; a : : b); (2.) asymetrie (kontrastující nerovnomocnost; a : : non-a); (3.) opakování (otevřená řada nekontrastujících rovnomocných jednotek, popř. identit; a : : a : : a …); (4.) gradace (otevřená řada nekontrastujících nerovnomocných jednotek; a₁ : : a₂ : : a₃ : : …). Bylo by pak možno předpokládat, že pro každý z těchto vztahů existuje jistý obecný typ intonačního průběhu a členění. (Sám Karcevskij si všímal těchto relací a intonace jen uvnitř výpovědí.) Vedle fonologických variant kadenčních typů i zde se uplatňují zvukové prostředky zmíněné v § 2.4.1. (velikost intervalu, výškové umístění úseku vzhledem k sousedním, umístění v hlasovém rejstříku, celkové melodické směřování) a pochopitelně i některé další fonické rysy.

3. Na konec svých výkladů připojuji ještě jednu poznámku: Jak už jsem poznamenal na počátku, s relevancí intonace je třeba počítat i u textů psaných a tištěných. Intonace je nepochybně latentně (virtuálně) přítomna v každém textu, totiž ty její složky, které jsou textem dány, ať už jednoznačně, nebo variantně, a projevuje se nejen při hlasitém čtení, ale i při čtení tichém, vnitřním, jak už na to upozornil Karcevskij (1931, s. 192). Je to ostatně evidentní v poezii a vůbec v textech uměleckých. Zichovo (1937) zdůraznění rozdílů mezi základními zvukovými kvalitami danými textem (které recitátor jen „uskutečňuje”) a zvukovými kvalitami recitačními (tj. těmi, které recitátor „tvoří“ individuálním tvůrčím obohacováním a rozvíjením textového základu) je zde plně na místě, jak jsem se pokusil ukázat v stati z r. 1958. A není jistě bez zajímavosti, že k obdobnému závěru došli nově Coulthard a kol. (1971), když rozlišují mezi čtením interpretativním, hledícím k smyslu textu („this is what the text means“), a čtením prezentujícím jen slovní znění textu („this is what the text says“).

 

LITERATURA

 

BEAUGRANDE, de R. - DRESSLER, W.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1981.

BLOOMFIELD, L.: Language. New York 1933.

BOLINGER, D.: Intonation and gesture. American speech, 58, 1983, s. 156—184.

BRAZIL, D.: Impromptuness and intonation. In: Impromptu speech, s. 277—289.

BRAZIL, D. - COULTHARD, M. - JOHNS, C.: Discourse intonation and language teaching. London 1980.

COULTHARD, M.: Discourse intonation. SSRC Report. Birmingham 1978.

COULTHARD, M. - BRAZIL, D. - JOHNS, C.: Reading intonation. In: Trends in English text linguistics. Linguistische Studien A 55. Berlin 1971, s. 29—42.

CRYSTAL, D.: The analysis of nuclear tones. In: The melody of language. Ed. L. R. Waugh - C. H. van Schooneveld. Baltimore 1980, s. 55—70.

CRYSTAL, D. - QUIRK, R.: System of prosodic and paralinguistic features in English. The Hague 1964.

CUTTLER, A.: The context-dependence of „intonational meanings“. In: „Papers of the XIIIth reg. meeting of CLS. Chicago 1977, s. 104—115.

[98]DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: Intonace a verš. SaS, 19, 1958, s. 103—122.

DANEŠ, F.: Intonation from a functional point of view. Word, 16, 1960, s. 34—54.

DANEŠ, F.: Order of elements and sentence intonation. In: To honor R. Jakobson. The Hague 1966, s. 499—512.

DANEŠ, F.: Věty s restriktivními adverbii (jen, pouze, toliko). SaS, 34, 1973, s. 61—70.

DANEŠ, F.: K intonaci komentářů mluvčího k výpovědi. SaS, 40, 1979, s. 152—156.

DANEŠ, F.: Eine Bemerkung zur Intonation im Textaufbau. In: Linguistica I. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Praha 1981, s. 88—96.

DANEŠ, F.: Welche Ebenen der Textstruktur soll man annehmen? In: Ebenen der Textstruktur. Linguistische Studien A 112. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Berlin 1983a, s. 1—11.

DANEŠ, F.: O některých typech sémantických relací v textu. In: Tekst i zdanie. Ed. T. Dobrzyńska - E. Janus. Wrocław 1983b, s. 43—64.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi. SaS, 44, 1983, s. 3—11.

DELATTRE, P.: The distinctive function of intonation. In: Intonation. Ed. D. Bolinger. Harmondsworth 1972, s. 159—174.

DOKULIL, M.: K modální výstavbě věty. In: Studie a práce lingvistické 1. Praha 1954, s. 255—262.

ENKVIST, N. E. - NORDSTRÖM, H.: On textual aspects of intonation in Finland-Swedish newcasts. Studia linguistica, 23, I—II, 1978, s. 63—79.

GARDINER, D.: Intonation and music: The semantics of Czech prosody. Bloomington 1980; rec. F. Daneš, Language in society, 13, 1984, s. 113—117.

GREPL, M.: Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi. Brno 1967.

HAUGEN, E.: Problems of bilingualism. Lingua, 1950, č. 2. s. 271—290.

CHLOUPEK, J.: Knížka o češtině. Praha 1974.

IMPROMPTU SPEECH. Ed. N. Enkvist. Åbo 1982. (Dále Impromptu speech; srov. SaS, 45, 1984, s. 321—327.)

JAKOBSON, R. - HALLE, M.: Phonology and phonetics. In: Fundamentals of language. s’ Gravenhage 1956, s. 3—54.

JAKOBSON, R. - WAUGH, L. R.: The sound shape of language. Bloomington 1979.

JANČÁK, P.: Zvuková stránka českého pozdravu. Praha 1957.

KARCEVSKIJ, S.: Sur la phonologie de la phrase. TCLP, 4, 1931, s. 188—227.

KOMÁREK, M.: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí. SaS, 40, 1979, s. 139—142.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. 2. vyd. Praha 1962.

LEHISTE, I.: The phonic structure of paragraphs. In: Structure and process in speech perception. Ed. A. Cohen and S. G. Nootenboom. Berlin 1975, s. 195—203.

LIEBERMAN, P.: On the origin of language: An introduction to the evolution of speech. New York 1975.

LIEBERMAN, P.: The innate, central aspects of intonation. In: The melody of language. Ed. L. Waugh - C. van Schooneveld. Bloomington 1980, s. 187—199.

LIEBERMAN, P. - MICHAELIS, S. B.: Some aspects of fundamental frequency and envelope amplitude as related to the emotional content of speech. JASA, 34, 1962, s. 922—927.

LOMAN, B.: The segmentation problem in the study of impromptu speech. In: Impromptu speech, s. 105—130.

MATHESIUS, V.: K teorii větné intonace. SaS, 3, 1937, s. 248n.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MISTRÍK, J.: Expresívnosť syntaktických konštrukcií v kontexte. In: Jazykovedné štúdie, 8. Bratislava 1965, s. 85n.

MORÁVEK, M.: Lidská řeč. Praha 1969.

MÜLLEROVÁ, O. - KUBIČKA, J.: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů. SaS, 40, 1979, s. 23—31.

[99]NAKONEČNÝ, M.: Emoce a motivace. (Skriptum.) Praha 1973.

NIKOLAJEVA, T. M.: Semantika akcentnogo vydelenija. Moskva 1982; rec. O. Müllerová, SaS, 45, 1984, s. 157—161.

NORK, P. A.: K voprosu o sintaksičeskoj funkcii intonacii. Phonetica, 12, 1965, s. 175—181.

PALKOVÁ, Z.: Rytmická výstavba prozaického textu. Praha 1974.

PEŠKOVSKIJ, A. M.: Intonacija i grammatika. In: Izvestija po russkomu jazyku i slovesnosti. Moskva 1928, s. 462—476.

PETŘÍK, S.: O hudební stránce středočeské věty. Praha 1938.

PIAGET, J.: Psychologie inteligence. Praha 1966.

ŘÍČAN, P.: Psychologie osobnosti. Praha 1972.

SAPIR, E.: Language as a form of human behavior. The English journal, 16, 1927, s. 413—433.

SBORNIK OTVETOV NA VOPROSY PO JAZYKOZNANIJU (k VI Meždunarodnomu sjezdu slavistov). Moskva 1958. (Dále Sbornik otvetov …)

STOCK, E.: Untersuchungen zu Form, Bedeutung und Funktion der Intonation im Deutsch. Berlin 1980.

SVARTVIK, J.: The segmentation of impromptu speech. In: Impromptu speech, s. 131—146.

ŠMILAUER, V.: Věta. In: Hovory o českém jazyce. Praha 1940, s. 5—16.

TORSUJEVA, I. G. - SERŽAN, L. S.: Smyslovoje členenije i intonacionnaja struktura jedinic svjaznogo teksta. In: Lingvistika teksta. Moskva 1974, s. 103—108.

TROST, P.: O problémech větné intonace. SaS, 3, 1937, s. 226—230.

TRUBETZKOY, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, 1939.

ULDALL, E.: Dimensions of meaning in intonation. In: In honour of Daniel Jones. London 1964, s. 271—279.

WURZEL, W.: Phonologie — Morphonologie — Morphologie. Linguistiche Studien A 93. Berlin 1982.

ZICH, O.: O typech básnických. Praha 1937.

 

R É S U M É

Intonation in discourse (text)

The paper presents an analytical survey of the textual functions of intonation. They are of two kinds: intonation either signals different utterance functions, or it contributes to the text structuring (to its coherence, interlatedness, and articulation). I. is an integral and indispensable part of discourse, it is „discourse-making“. In section 1, the author briefly describes the phonological system of i. (cf. Daneš, 1957, 1960) and mentions the position of the phenomenon of i. in the whole structure of the man’s personality. — Sections 2.1. — 2.3. treat the non-emotional domain of i.: (1.) The basic utterance function of i. is that of turning a sequence of words into a minimal communicative unit; with it the subfunctions of integrating, segmenting, delimiting, and of hierarchical arrangement are connected. (2.) Functions of i. in the „functional utterance perspective“: The placement of the intonation centre (IC, „nucleus“) signals the „new information“ (focus), in cooperation with word-order. In virtue of this principle, a set of types of ambiguous sentence structures in which the IC placement may excert the disambiguating function can be explained; typical cases (mostly connected with presuppositions) are: some types of complex sentences (with negation or with the conj. if, because, etc.), sentences containing a rhematizer (also, …), certain connectors, restrictors, and identifiers. By using a special i. contour, the utterance theme may be singled out. (3.) In the domain of the „primary modal function“, special interrogative contours serve to differentiate „yes - no“ questions from statements. — Sect. 2.4. deals with the rather extensive domain of the „secondary modal functions“, in which the different communicative (illocutionary) functions, utterance attitudes, and emotional states and attitudes belong. Here a number of phonological as well as paraphonological and non-phonological variants and varia[100]tions of contours and of the whole phonic shape of the utterance are operative. In general, i. represents here an ever-present subjective commentary upon the utterance. The author assumes that the invariant „meanings“ of particular modifications of contours are of a very general character (eg., „a strongly weakend conclusion“) and that their specific and rather complex semantico-pragmatic „meaning“ in a given speech act eventually derives from the interplay of the general meaning on the one hand and of the given utterance contents, context, and situation on the other hand (corroborated by ad hoc paralinguistic features). The whole emotional domain, neglected so far, owing to the mostly cognitive orientation of research, deserves to be systematically studied (even by means of psycholinguistic methods). — In 2.5. an additional functional domain of i., viz. that of compositional relations in text, is sketched. — In conclusion, the author’s persuasion of the virtual presence of fundamental intonational schemes in written texts as well is brought out.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 83-100

Předchozí Jan Petr: Padesát let Slova a slovesnosti

Následující Ján Horecký: Systém verbálneho správania