Nový úvod do strukturní lingvistiky

Jarmila Panevová

[Rozhledy]

(pdf)

Новое введение в структурное языкознание / A new introduction to structural linguistics

Není jistě snadným úkolem rozvrhnout látku z obecné lingvistiky tak, aby na poměrně malé ploše bylo obsaženo vše, co vysokoškolského studenta povede od elementárního poučení až k dosažení úrovně, ze které lze vycházet při samostatné práci v oboru. Autor takové vysokoškolské učebnice si nutně musí vybrat, které části oboru [233]probere jen v přehledu a ve kterých naproti tomu půjde do hloubky. Před tuto volbu byl postaven i jeden z našich předních lingvistů Adolf Erhart při práci na vysokoškolské učebnici Základy jazykovědy (SPN, Praha 1984, 186 s.).

A. Erhart řešil tento problém tak, že největší pozornost věnuje fonologii a morfologii. V těchto oborech podává prohloubený výklad jazykových jevů, pojednává o metodě lingvistické analýzy a podává podrobné třídění jednotek příslušných rovin. Nachází místo i pro rozbor takových jevů, které by se mohly zdát odlehlé nebo ne příliš aktuální, jako je členění vícemórových slabičných vrcholů do různých typů (podle jejich složení z různých kombinací samohláskových a souhláskových fonémů, s. 51n.) nebo detailní třídění signalizace slovních hranic v promluvě (s. 59—61). Ve výkladech o morfologii (včetně morfémů lexikálních) věnuje autor soustavnou pozornost klasifikaci morfémů a morfů, třídění alternací morfologických a fonologických, komponenciální analýze a teorii tzv. izomorfismu mezi různými plány jazyka (o té viz zejm. s. 74, 78, 105, 108).[1] Charakterizuje jednotlivé druhy gramatických kategorií od rodu až po osobu a pád.

Podrobné a do hloubky jdoucí charakteristiky jednotlivých oblastí fonologie a morfologie jsou také doprovázeny širokými ilustracemi z různých jazyků. Najdeme tedy v knize např. specifikaci souhláskových podsystémů havajštiny, čukotštiny, tamilštiny, gruzínštiny (s. 41—44), charakteristiku podsystémů krátkých a dlouhých samohlásek v arabštině, turečtině, francouzštině aj. (s. 45—47), s jejich vzájemným porovnáním; jsou tu výrazně charakterizovány také prostředky vyjadřující gramatické kategorie v nejrůznějších jazycích (s. 83—101).

Při tomto důrazu kladeném na rozbor fonologie a morfologie není ovšem možné na obdobné úrovni analyzovat i problémy jiných aspektů jazykového systému; autor byl nepochybně vázán rozsahem a povahou výuky obecné jazykovědy na vysoké škole. Poměrně málo pozornosti je tedy v knize věnováno syntaxi a sémantice, ale také lingvistice textu (jen s. 118n.), matematické lingvistice, psycholingvistice a vůbec interdisciplinárním oborům, na kterých se lingvistika v současné době významně podílí.

Jak je zřejmé už z úvodních odstavců knihy, souvisí uvedené zdůraznění fonologie a morfologie s tím, že autor vychází především ze základního zaměření klasické evropské strukturní lingvistiky. Už v prvních odstavcích (s. 7) zavádí autor pojmy langue a parole, vztahy paradigmatické a syntagmatické (s. 8),[2] funkce jazyka (komunikativní, výzvovou, estetickou a nepříliš jasně charakterizovanou funkci mentální, s. 9). Poněkud krátké spojení vzniká uvedením F. de Saussura (s. 10) v jedné řadě s Aristotelem, Marxem a Leninem. Hlavní vlastnosti znaku jsou charakterizovány s důrazem na jeho arbitrérnost (s. 10n.); teprve po opakovaném tvrzení, že „označované … nijak nesouvisí s označovaným“ se dočteme o existenci (jen okrajových) případů, ve kterých naopak „forma je přímo motivována obsahem“. Konstatuje se (s. 14), že systém je organizovaný inventář, k jehož analýze je vhodné konstruovat model; dále se však o problematice modelů výslovně říká jen tolik, že mohou mít podobu grafických zobrazení. Za hlavní metody lingvistiky se považují strukturní analýza, metoda typologická, filologická (související s textovou kritikou) a historicko-srovnávací. Za zdařilejší pro vytvoření představy o vzájemných souvislostech pojetí jazyka a metody jeho popisu lze považovat přehled základních koncepcí jazyka a zá[234]kladních jazykovědných metod, jak je podává ve své vysokoškolské učebnici J. Horecký (Základy jazykovedy. Bratislava 1978).

O postupech a lingvistických oborech, které se rozvinuly později, se v knize vesměs pojednává jen velmi stručně. O rozvoji kvantitativní lingvistiky najdeme jen zmínku (s. 17), mlčky se pomíjejí výsledky dosažené v tomto oboru u nás. O lingvistice algebraické se student doví, že má „značný význam pro takové oblasti, jako je kybernetika, strojový překlad apod., samotné jazykovědě však přináší jen málo nového“ (s. 17) a vede podle autora obvykle k dehumanizaci jazyka. Teorie však nemívá takový vliv na popisovaný objekt, aby bylo možné podobné formulace chápat jako kvalifikované objektivní soudy. Automatické sestavování slovníků, jejich retrográdní řazení, vyhledávání informací v textu, strojový překlad a podobné postupy, spojující lingvistiku s automatizací, si kladou za cíl zbavit člověka rutinní jednotvárné práce, což jistě není cíl humanismu protichůdný. Ale i sama lingvistická teorie získává v takových aplikačních cílech nové zdroje a dostává tu nové společenské úkoly, stává se tím ovšem složitější a obtížnější. Vysokoškolská učebnice čtenáři buď pomáhá ke zvládnutí této nové úrovně, nebo ho od dnešních hlavních vývojových tendencí oboru spíše odrazuje. Autor sám se tedy přesným metodám kladoucím nároky na explicitní vyjadřování vyhýbá záměrně. Není jistě zapotřebí, aby gramatika nebo učebnice jazykovědy obsahovala matematické vzorce, neboť o přesnější vyjadřování a hledání operativních kritérií lze usilovat i při výkladu vyjádřeném slovně.

V druhé kapitole, věnované struktuře promluvy a jednotkám jazyka (s. 21—24), narazíme hned v prvním odstavci na nepřesnost: otázka, zda se při analýze vychází z formy nebo z obsahu, se tu charakterizuje jako spíše teoreticky závažná, neboť „v praxi se obě kritéria navzájem doplňují“; zůstává tu neujasněný vztah mezi východiskem analýzy a jejími kritérii, a také zbývá vyjasnit, co se tu míní slovem „praxe“. Vždyť v praktických aplikacích dnešní lingvistiky spojených s uplatněním výpočetní techniky se — jak známo — právě uvedené dva postupy analýzy textu uplatňují do značné míry nezávisle jeden na druhém, přičemž každý z nich má svou složitou problematiku, často přinášející lingvistice nové úkoly (nejde jen o strojový překlad, ale také o automatizaci informačních systémů různého druhu a o nejrůznější úrovně kontaktu s počítači v přirozeném jazyce — od kontaktu s bázemi dat po automatické porozumění textu zaměřené na účely v řízení složitých procesů, výzkumu aj.).

Podobně hned v dalším odstavci se nezdá být vztah významu a výrazu vhodně vystižen formulacemi jako „významový rozdíl je tu dán různou polohou suprasegmentální jednotky — „slovní přízvuk“ (podtrhla J. P.). Jsou-li dále morfy charakterizovány jako „jednotky mající charakter znaků“, bylo by vhodné jasněji rozlišit, zda opravdu např. zedníc, dům jsou považovány za morfy (odlišné od zedník, dom), jak to následující text (s. 22) naznačuje, nebo zda (při bilaterálním pojetí znaku, k němuž se autor hlásí) pojem morfu má zahrnovat i označované (na s. 23 se klade rovnítko mezi pojmy morf a lexikální jednotka). Říká-li se, že vzorce (fonotaktické a morfotaktické) „vlastně řídí fungování jazyka“ (s. 24), zůstává opět velmi nejasný význam slova „řídí”. Nechceme-li jazyk chápat jako „jakýsi kybernetický mechanismus, produkující gramaticky správné věty“ (čemuž se autor brání na s. 17), měli bychom patrně přihlédnout k tomu, že vytváření sdělení z jednotek jazyka řídí mluvčí sám, zatímco vzorce různých rovin (patrně více než dvou) jen omezují jeho možnosti.

Třetí kapitola, věnovaná fonetice a fonologii, je nejrozsáhlejší z deseti kapitol knihy (s. 25—61). Jak už jsme uvedli, podrobně se tu probírá celá řada otázek artikulačních a (daleko stručněji) také aktustické analýzy hláskoslovných jevů. Ne zcela jasně se charakterizují suprasegmentální jednotky jako „zvukové jednotky tvořící [235]jakousi nadstavbu nad řetězcem lineárních segmentů“ (tamtéž — s. 34). Jasnosti výkladu především překáží, když se na různých místech uvádějí tvrzení, která jsou protichůdná: na s. 35 se např. říká, že „konkrétní foném nelze popsat … jinak než jako spojení několika distinktivních vlastností (rysů)“; o několik řádek dále se však odmítá pojetí distinktivních rysů jako reálně existujících základních jednotek. Je tedy foném jako základní jednotka složen z čehosi, co je méně reálné a méně základní? Ale co pak znamená slovo „základní“?

Podobně v kapitole o morfologii je málo jasný vztah mezi morfémem jako „základní signifikativní (znakovou) jednotkou jazyka“ (s. 62) a příkladem „jediného morfému“ charakterizovaného jako „akuzativ sg.“ (tamtéž). Na s. 63n. se morfém charakterizuje jako „nedílný celek“ a „jednota označujícího a označovaného“, přičemž poslední dvě jednotky jsou považovány za „fiktivní“. Mnoho přitom nepomáhá, že se upozorňuje na různost možných dalších pojetí morfému. Překvapuje také, že do kapitoly o morfologii je vsunuto schéma soustavy lingvistických disciplín. Je to zdůvodněno tím, že v autorově pojetí jsou právě morfologické jednotky pro celý jazyk centrálními pojmy, zatímco větná stavba je chápána jen jako jedna z dílčích disciplín.

Zcela krátká je kapitola o lexikologii a (lexikální) sémantice (s. 72—77); vývojem lexikálních významů se totiž autor knihy spolu s R. Večerkou zabývá v jiné publikaci (Úvod do etymologie, Praha 1981). Kapitola proto obsahuje jen elementární poučení o tzv. sémantických polích, o synonymii (bez bližší specifikace), homonymii a polysémii (bez naznačení obtíží spojených s jejich rozhraničením) a o analýze lexikálních významů na sémantické rysy.

Teprve za kapitolu o lexikologii je vsunuta další základní kapitola knihy z oblasti morfologie, totiž charakteristika tzv. gramatických kategorií (s. 78—103). Na s. 81—83 je tu podána stručná, ale obsažná charakteristika jmenného rodu; i zde je možno mít některé připomínky. Především tu chybí rozlišení povahy rodu u substantiv jako kategorie spojené s tříděním lexikálních jednotek (do různých rodů) a u jiných slovních druhů (kde má jediné slovo tvary různých rodů), které rozpracovala např. Z. Topolińská. Také termín formalizace se tu (s. 82) užívá nevhodně (jde spíše o gramatikalizaci). Slovesná diateze je z ne zcela jasných důvodů chápána jako protějšek jmenného rodu; právem je diateze pojímána v širším slova smyslu (se zahrnutím kauzativ ap.), chybí tu však zmínka o deagentizaci a o českých pracích o ní; nepřipomínají se ani významné výsledky dosažené leningradskou skupinou (Cholodovič aj.). Stručně se pak probírají číslo, vid, čas, způsob a určenost (vždy se snahou rozlišit lexikální jednotky obdobného obsahu a jednotky gramatické). Víc pozornosti se věnuje kategorii osoby (s. 93—97), probírané v souvislosti s personální deixí; zájmena 1. a 2. osoby spojuje autor s příznakem individuálnosti (bezpříznakovou hodnotu označuje nezvykle jako „kolektivní“), nikoli s kategorií čísla. To je však sporné jak pro nové evropské jazyky, tak i pro jazyky mající u zájmen i u jiných slovních tvarů také duál (např. shodu přísudku v čísle se subjektovým zájmenem by pak nebylo možné popsat dost jednoduše). Rozlišování rodu u těchto zájmen není zvlášť překvapivé (srov. s. 96), vezmeme-li v úvahu i vyjádření rodu shodou: Já jsem onemocněla, ty jsi zdráv.

O kategorii pádu (s. 98—101) se uvažuje v termínech dost nejasně určených tří sémantických rysů (koherence, adherence, orientace), na kterých jsou založeny pády jako lokativ, instrumentál, dativ, ablativ (tedy Kuryłowiczovy pády adverbální; ale chybí zde charakteristika předložkového pádu). Naproti tomu tzv. gramatické pády mají „bázi“ ryze syntaktickou, jsou založeny na slovesné valenci (autor tu mluví o aktantech, ale není jasné, proč sem tedy neřadí dativ jako typický vyjadřovací prostředek adresáta).

V kapitolce o syntaxi (s. 104—119) vychází autor ze syntaxe závislostní, s čímž [236]můžeme jen souhlasit; je však na škodu věci, že druhá ze základních (a běžných) syntaktických teorií, založená na členění na bezprostřední složky, je tu charakterizována jen kuse. Složky totiž nejsou „v podstatě totéž co“ větné členy; např. složka celou noc může mít někdy funkci předmětu (Pročekal …), zatímco jindy má funkci větného členu jiného, příslovečného určení času (Čekal …). Větný člen je syntaktický vztah, nikoli skupina slov, která stojí v tomto vztahu ke slovu jinému (řídícímu). Autor sám (např. na s. 108) potřebuje takové rozlišení, a pro druhy složek (frází) užívá pak termínu „(nominální, verbální) grupa“. To však podle našeho názoru není nejvhodnější (připomíná to úzus francouzský, který má zdůvodnění v tom, že termín phrase je ve francouzštině vázán na význam ‚věta‘); místo „nominální“ by bylo přesnější „substantivní.“

Tzv. hloubkovou strukturu věty autor nespojuje s pojmem významové stavby věty, který byl v české i francouzské lingvistice dlouho před Chomského Aspekty konkrétně zpracován, nýbrž s dost mlhavým tradičním pojmem „vnitřní řeči“. Nepřesně se tu říká, že základní větné konstrukce jsou nanejvýš tříčlenné (sloveso a dva aktanty), zatímco ostatní větné členy už jsou jen druhého řádu (přívlastky, příslovečné určení), avšak alespoň s nepřímým předmětem (a třetím aktantem) se počítalo jak ve strukturní, tak i ve starší lingvistice, nemluvě o výsledcích z posledních desetiletí. Nelze souhlasit ani s charakteristikou pojmu hypotaxe (s. 109) jako spojení dvou členů, z nichž právě jeden může být syntakticky zaměněn za celé spojení; vždyť jsou i spojení s obligatorním závislým členem, kde lze syntaktickou zaměnitelnost chápat jen kategoriálně, na úrovni slovních druhů: spojení jako potkat někoho nelze zaměnit žádným z jeho členů, ale může být zaměněno jiným slovesem, např. běžet; tyto aspekty syntaktických vztahů byly, jak známo, zevrubně zpracovány především v sovětské algebraické lingvistice (Kulaginová, Revzin).

Zcela stručné jsou Erhartovy výklady o pojmech jako rekce, kongruence; jeho charakteristika souvětí nestačí ani k pochopení pojmů souřadného a podřadného spojení (jak už bylo v české lingvistice ukázáno, není třídění souvětí otázkou zcela jednoduchou; při autorově stručnosti by bylo lépe mluvit jen o parataktickém a hypotaktickém spojení vět, které se může různě vrstvit). Stručné zmínky o prostředcích tzv. kondenzace sotva postačí čtenáři poskytnout základní orientaci. Chybějí zmínky o stylistice, o problematice řečových aktů, o pojmech jako presupozice, performativní slovesa aj.

Sociolingvistice je věnována poměrně rozsáhlá osmá kapitola (s. 120—134), která zahrnuje výklady o vzniku jazyka, o diferenciaci a integraci jazyků (včetně pojmů jako substrát, superstrát, jazykový svaz) a zběžnou charakteristiku typických jazykových situací (včetně rozvrstvení jazyků i jazykové politiky aj.) v hlavních historických obdobích.

Kapitola devátá (s. 135—163) pojednává o různých druzích klasifikace jazyků a obsahuje především podrobný soupis jazyků světa na základě obvyklého smíšeného třídění geograficko-genealogického; připomíná se tu i nostratická teorie o možné příbuznosti jazyků indoevropských, semitohamitských, uralských aj. Stručně je pak pojednáno (s. 156—161) o různých přístupech k typologii jazyků, bohužel bez hlubšího využití výsledků, kterých v tomto ohledu česká lingvistika dosáhla.

V závěrečné desáté kapitole (s. 163—170) probírá autor otázky písma, grafiky a pravopisu (i fonetické transkripce ap.), s ukázkami různých písem historických i současných.

Celkově lze, jak se domníváme, knihu charakterizovat jako stručný úvod do strukturní lingvistiky. Přitom se však věnuje příliš málo pozornosti jak výsledkům české klasické strukturní syntaxe, tak pracím našich badatelů v oblasti významu věty a aktuálního členění, kvantitativní lingvistiky aj. Z drobnějších chyb uveďme (snad důsledné) vynechávání -l- ve jménu Fillmore; na s. 105 místo immediate components [237]má být immediate constituents: na s. 69 místo bdět má být bdít. Neužívá se termínu koncovka, který přece vhodně (zejména pro flexívní jazyky) odlišuje gramatické „sufixy“ od slovotvorných.

Už jsme uvedli, že autor ve svém úvodu soustřeďuje pozornost zejména na fonologii a na morfologii. Pro tyto oblasti se alespoň do určité míry podařilo zaplnit mezeru danou tím, že neexistoval knižní úvod do lingvistiky z pera českého autora.[3] Do „základní problematiky synchronické jazykovědy“ (viz Předmluvu) však patří i řada problémů syntaxe a sémantiky, které v Erhartově knize osvětleny nejsou a které si vyžadují i širší zřetel k novějším lingvistickým přístupům (ať už jsou spojeny s uplatněním matematických metod, nebo nikoli).[4]

A. Erhart, náš přední odborník v indoevropské srovnávací jazykovědě (viz Sgallovu recenzi jeho knihy Indoevropské jazyky - Srovnávací fonologie a morfologie v SaS, 44, 1983, s. 248—251), nevyužil plně příležitosti k tomu, aby vysokoškolskou učebnicí — i přes její vázanost na učební osnovy apod. — přispěl k širšímu poznání základů jazykovědy mezi studenty a tím i k možnostem nového zvýšení teoretické úrovně české lingvistiky.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 3, s. 232-237

Předchozí Otakar Šoltys: Nad knihou Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech

Následující Zlata Kufnerová: K současnému stavu teorie básnického překladu