Další příspěvek k pracím o hovorové ruštině

Olga Müllerová

[Rozhledy]

(pdf)

Дальнейший вклад в работы о разговорном русском языке / A further contribution to the problem of colloquial Russian

Šestá publikace s názvem Russkaja razgovornaja reč’. Fonetika, morfologija, leksika, žest (Moskva 1983, 237 s.) je kolektivní prací sedmi autorů. Zakončuje, jak píše v předmluvě odpovědná redaktorka J. A. Zemská, sérii prací shrnujících jednotlivé etapy zkoumání hovorové ruštiny započatého v 60. l. (srov. podrobnou zprávu u Müllerové, 1983). Navazuje zejména na monografii z r. 1981 a spolu s ní na základní práci z r. 1973 v tom smyslu, že se zde probírá to, co v ní nebylo podle autorů dostatečně vysvětleno, a také jsou zde podány výsledky zkoumání za poslední desetiletí. Práce je rozdělena do pěti kapitol.

V první kapitole (Supersegmentnaja fonetika, s. 5—78) věnuje její autorka N. N. Rozanovová pozornost některým prozodickým prostředkům hovorové ruštiny. Vychází ze skutečnosti, že ve zvukové stránce, stejně jako na ostatních rovinách výstavby textu se projevují základní protikladné tendence mluvené spontánní řeči, totiž na jedné straně tendence k automatismu, k mechanickému tvoření jednotek podle jistých modelů, na druhé straně tendence k vytváření individuálních jazykových forem, k rozrůznění, ke kontrastnosti. Střetání obou tendencí vede pak v oblasti zvukové stránky k velmi různým prozodickým charakteristikám textu. Tendence k automatismu často způsobuje, že některé úseky textu se pronášejí rychlým tempem, mnohdy chybějí pauzy i intonační předěly mezi promluvovými úseky.[1] Tendence druhá vede např. k častému užívání důrazu, k výskytu emfatických konstrukcí a k dalším modifikacím zvukové stránky textu. Jedním z výrazných rysů zvukového průběhu ruských hovorových textů je nesoulad členění na syntaktické (a významové) úseky a na intonační jednotky (promluvové úseky, syntagmata). Syntaktická a významová hranice není v textu často intonačně vyznačena (u tebja sviter ves' rvannyj nužno jego zašiť), naproti tomu intonační předěly (spolu s pauzami) se vyskytují na místech, kde to z hlediska syntaktického a významového není žádoucí (ty pogljadyvaješ/na nas svojim/krasnym glazom). Tento jev lze pozorovat i v textech běžně mluvené češtiny.

Ze všech prozodických prostředků je nejvíc pozornosti věnováno přízvuku a tempu řeči.

Charakteristickým rysem přízvuku v hovorové ruštině v protikladu ke kodifikovanému jazyku je jeho nestálost a proměnlivost. Jedno a totéž slovo může být přízvučné nebo nepřízvučné především v závislosti na rytmu řeči. Rytmus jako jeden z nejdůležitějších činitelů ovlivňuje umístění přízvuku v textu. Má vliv např. i na redukci počtu slabik v nepřízvučných slovech; ta zachovávají jen takový počet slabik, aby nebyl narušen optimální mezipřízvukový interval. Zajímavé je, že přízvukově neustálená slova mohou být jak slova pomocná, neplnovýznamová (částice, zájmena), tak i plnovýznamová, např. podstatná jména, slovesa, příslovce atp. Přízvuk mohou ztratit i celá slovní spojení. Vedle rytmu souvisí umístění či neumístění přízvuku na slově také s jeho informační závažností; slova sdělující podstatnou informaci bývají přízvučná, informačně méně významná slova a především slova neplnovýznamová, spojky, předložky, částice, jsou nepřízvučná. Ovšem zde se může uplatnit další činitel, totiž komunikativní úloha slova, a může se stát, že v jisté komunikativní situaci mohou i tato neplnovýznamová a informačně nezávažná slova být přízvučná. Jak je vidět, může působení zmíněných tří (a i dalších) faktorů vést k velmi různému přízvukovému ztvárnění textu, které je vysvětlitelné [317]a přijatelné koneckonců někdy jen na pozadí interpretace komunikativní situace. Nicméně za základní faktory se považuje rytmus řeči a informační závažnost slov, jejichž souhrou se vytvářejí úseky řeči, v nichž se střídají informačně závažné přízvučné prvky s prvky méně informačně závažnými (nepřízvučnými). Tato rytmicko-významová výstavba hovorového textu je ještě podpořena výskytem různých částic a významově „prázdných“ slov, která mají funkci nepřízvučných výplní mezi plnovýznamovými informačně závažnými přízvučnými slovy.

Zajímavé a přínosné (nejen pro ruštinu) jsou výsledky zkoumání tempa řeči. Jeho úkolem bylo zjistit průměrné časové charakteristiky spontánních ruských jazykových projevů, srovnat je s charakteristikami projevů připravených (a čtených), stanovit stupeň proměnlivosti tempa v obou typech projevů a vysledovat, jak změny tempa působí na jednotlivé zvukové zvláštnosti (při výzkumu se samozřejmě brala v úvahu skutečnost, že tempo je v podstatě individuální a záleží na řadě faktorů spjatých s osobními charakteristikami zkoumaných osob). Byl potvrzen předpoklad, že tempo ve spontánních projevech je mnohem proměnlivější než v projevech připravených. Proměnlivost tempa má dvě základní příčiny: stupeň komunikativní závažnosti jednotlivých úseků textu (úseky textu důležité z hlediska mluvčího se pronášejí pomaleji, naopak tempo řeči při pronášení vsuvek a vedlejších sdělení se zrychluje, stejně tak při nefunkčním opakování, které jenom zaplňuje pauzu) a druhou příčinou je tendence k vyrovnávání časové délky jednotlivých úseků v rámci výpovědi (fráze).[2] Někdy působí tyto faktory stejným směrem (dlouhé vedlejší sdělení se pronáší rychlým tempem), jindy nabývá převahy jeden z nich a ten ovlivní délku úseku. Kromě toho proměnlivost tempa ovlivňují faktory, jako jsou různá přerušení, opravy, zaplněné i nezaplněné hezitační pauzy atp. Z pozorování tempa v rámci promluvového úseku (syntagmatu) jsou zajímavá zjištění o obecné tendenci zrychlovat tempo směrem ke konci úseku, a to zejména tam, kde další úsek není oddělen pauzou. To vede k silné zvukové deformaci slov na hranicích dvou promluvových úseků a tento jev je také příčinou obtíží při pokusech segmentovat text.

Ve druhé kapitole (s. 80—141) jsou předvedeny některé výsledky zkoumání morfologie hovorové ruštiny (podle autorky J. A. Zemské bude možno tuto oblast s úplností popsat až na základě dalších výzkumů). Základní rozdíl mezi hovorovou a kodifikovanou ruštinou v oblasti morfologie není tak ani v existenci nějakých zvláštních gramatických jednotek, ale spíše ve specifických funkcích slov a jejich tvarů v hovorovém jazyce a v různé šíři využití v obou útvarech ruštiny.

Jedním z nejcharakterističtějších rysů morfologie hovorové ruštiny je tendence k analytickému vyjadřování morfologických kategorií (a syntaktických funkcí ve větě). Gramatické významy ve často vyjadřují „mimo slovo“, tzn. prostřednictvím kontextu, pomocnými neplnovýznamovými slovy, slovosledem, intonací, sémantickými vztahy mezi slovy atp. (ja v magazin/moloka chočetsja/idu; kopeječka ne opuskajte požalujsta doplata). Analytismus v morfologii je vyvolán zvláštnostmi syntaxe hovorového jazyka (srov. příslušné oddíly v monografiích 1973, 1981).

Ke speciálním prostředkům analytického vyjadřování morfologických kategorií patří tzv. predikativa, a to citoslovečná s platností slovesa (ja bac po stolu; opjať načal bu-bu-bu ‚mluvit o ničem‘; postojanno on cha-cha-cha) a hodnotící (obed byl tak sebja ‚nestál za moc‘; moloko togo ‚zkyslo‘). Vyznačují se v mnohých případech tím, že mají jen obecný význam, který se konkretizuje a specifikuje až situací, jsou silně expresívní a častěji záporně hodnotící. Dalšími analytickými prostředky jsou tzv. analytická přídavná jména (i vot na našem soveščanii takom org vse poželali imeť vas predsedatelem) a relativa (komunikativa), mezi něž se řadí výrazy s obecným [318]významem reakce mluvčího na řeč partnera v dialogu nebo na situaci (da, net, aga, fakt, tss, ničego). S nimi se pak v některých případech překrývá skupina částic, které plní v hovorovém textu velmi různé funkce.

Rysy analytismu se projevují při skloňování číslovek (užívají se často jen v 1. a 4. pádě: doklad napečatan v količestve pjaťsot ekzempljarov) a substantiv (projevuje se tendence k nesklonnosti u některých jmen a slovních spojení: on živet v Ivanovo; zabyl o svojom deň roždenii). Rozšiřují se možnosti užívání předložek; předložku je možno spojit např. s dalším předložkovým spojením (ty ostav' sebe konfetu na posle sna), s předložkou se spojují i příslovce (na kogda ty bilety vzjal?) a infinitivy sloves (pro pomogať voobšče ugovora ne bylo).

V hovorovém jazyce se relativně často užívají nepříznakové tvary skloňovacích a časovacích paradigmat, hlavně nominativ a infinitiv. Je to důsledek oslabení morfologického sepětí mezi členy syntaktických konstrukcí, které jsou vytvářeny postupně asociačním připojováním (kopeječka ne opuskajte požalujsta; komik nogi vytirať).

Druhým charakteristickým rysem morfologie hovorového jazyka je větší pravidelnost v tvoření tvarů slov, což vede k větší „systémovosti“ morfologie hovorové ruštiny ve srovnání s morfologií kodifikovaného jazyka. Tato tendence působí v některých případech proti tendenci k analytismu. Projevuje se např. u sloves, která se v širším měřítku spojují s předmětem ve 4. pádě (ja obeščal ich v lesu poguljať; ty pojdeš guljať sobaku?). Větší pravidelnost se u sloves projevuje ve vytváření vidových dvojic, zejm. produktivní je tvoření dokonavých sloves pomocí předpon (srov. pronabljudať, prorecenzirovať). U kategorie jmen je patrná značná volnost při vyjadřování stupňů vlastností a příznaků v širokém slova smyslu. Druhý stupeň se může tvořit od podstatných jmen (etot tvorog tvorožneje čem tot; my živem už kuda centreje), zajímavé jsou příklady užívání slova očeň jako univerzálního ukazatele významu ‚vysoký stupeň‘ (mne očeň ostalsja v pamjati etot spektakl'; on ješče očeň mal'čik; eto očeň istoričeskaja pjesa; eto jajco očeň vsmjatku; ona očeň odna). Ve skloňování substantiv dochází často k tvarovému vyrovnávání v jednotlivých pádech, např. u slov typu vremja (skol'ko vremja, u menja malo vremja), u adjektiv jsou produktivní desubstantivní přídavná jména vyjadřující různé druhy vztahů (dačnaja odežda ‚oblečení na chatu‘, dačnyje deňgi ‚peníze na chatu‘, dačnyje chlopoty ‚starosti s chatou‘).

Pokud jde o výskyt jednotlivých slovních druhů v textech hovorové ruštiny, je možno konstatovat výrazně častější užívání zájmen a s ním související řidší výskyt substantiv a adjektiv, dále hojné užívání částic, nižší výskyt spojek (časté je bezespoječné navazování jednotlivých syntaktických konstrukcí, jejich spojování pomocí intonace) a předložek (jako důsledek malého výskytu substantiv v nepřímých pádech).[3]

Ve třetí kapitole „Leksiko-semantičeskije osobennosti razgovornoj reči“ (s. 142—172) shrnuje L. A. Kapanadze poznatky ze zkoumání slovní zásoby textů hovorové ruštiny. Většina zvláštností je podle autora důsledkem faktu, že na vytváření celkového smyslu textu se stejně podílejí prostředky jak verbální, tak parajazykové a neverbální a dva poslední mají někdy dokonce úlohu hlavní. To se pochopitelně odráží i na významu slov užívaných v situacích typických pro hovorové texty. Dochází ke specifickým kondenzacím obsahu vyjádření, kdy často i obšírná informace se vkládá do minima verbálních prostředků. Mluvčí nenazývají všechny osoby, události, příznaky, které figurují v „obsahovém plánu“, přitom je však chápou jednoznačně a partneři na základě znalosti situace, společných znalostí atp. jim také většinou dobře rozumějí. Jedním z obecných rysů sémantiky hovorové ruštiny [319]je tendence ke kontextovým a situačním významům slov. V souladu s ní je i značná role různých deiktických slov, především zájmen. Spontánnost a bezprostřednost styku partnerů komunikace má za následek hojné používání apelativních výrazů, slov modálních, která vyjadřují také různé stupně a odstíny kontaktu. Vzájemné vztahy partnerů vedou k užívání výrazů expresívních, emocionálních, nepřipravenost sdělení zase k výskytu výrazů „výplňkových“ atp. Tyto charakteristiky mají pochopitelně obecnou platnost pro spontánní mluvený projev i v jiných jazycích (o charakteristice českých mluvených projevů z těchto hledisek srov. u Těšitelové a kol., 1983).

Konstatování, že hovorový jazyk užívá mnohem menšího slovníku než jazyk spisovný a že se v něm málo vyskytují odborné termíny a slova s abstraktním významem, lze přijmout bez výhrad jen s ohledem na to, že tento závěr platí jen pro jisté typy komunikativních situací, totiž pro situace běžného denního soukromého styku partnerů komunikace, pro něž je hovorová ruština také vymezena jako prostředek dorozumívání. Při širším užití označení hovorový jazyk (u nás běžně mluvený jazyk) pro komunikativní situace např. styku pracovního (praktické výroby i styku vědeckého) by toto tvrzení bylo třeba ještě ověřit.

Ve čtvrté kapitole nazvané „Jazykovaja igra“ (s. 172—211) věnují autorky J. A. Zemská, M. V. Kitajgorodská a N. N. Rozanovová pozornost tvarům, slovům i slovním spojením, která jsou v hovorové ruštině výsledkem aktivního postoje některých mluvčích k jazyku a která svou neobvyklou formou mají nějakým způsobem oživit sdělení a z nichž většina je zaměřena na komický efekt. Cíle jazykové hry jsou různé: mluvčí se snaží nebýt nudní, chtějí zesílit nenucenost komunikace, rozptýlit partnera i sebe, a proto se vyjadřují neobvykle. Hra s jazykem může být ale také zaměřena na obsah sdělení, neobvyklým tvarem lze se někdy vyjádřit přesněji, výstižněji vzhledem k situaci, může sloužit i k imitování někoho nebo k názornému zobrazení situace.

Při hře s jazykem užívají mluvčí rozmanitých způsobů. Některé mají charakter prostého žertování, např. různé zvukové deformace slov (a majonez kuda klasť/manoez?; sypasibo místo spasibo; požarju sebe pečenočki s ovosčami místo ovoščami; pťučki místo ptički). Jindy se přetvářejí slovní tvary (A: u vas byla groza? B: ogromnyj groz) nebo mluvčí užívají slov a obratů nářečních a nespisovných (prostorečije), aby oživili řeč nebo dosáhli komického efektu. Poněkud jiný charakter má užití stylově kontrastních prostředků, nejčastěji některých administrativních obratů a novinářských klišé. V takových případech nejde někdy jen o pouhý komický efekt, ale o kritiku, parodii atp. Jazykovou oblastí, která skýtá dobré možnosti pro hru se slovy, je tvoření slov (srov. už v monografii 1981 v kapitole o tvoření slov), časté jsou obraty metaforické, metonymické atp.

Jazyková hra je sice v podstatě individuální záležitostí (jen někteří lidé jsou schopni jí porozumět a ještě méně jedinců má schopnost tohoto jazykového tvoření a přetváření), ale právě hovorový jazyk, který není vázán kodifikací, poskytuje jeho uživatelům jistou volnost a tím možnost uplatnit fantazii, příležitost tyto v jistém smyslu tvořivé schopnosti uplatnit v jazykovém projevu.

Poslední, pátá, kapitola „Žest i struktura vyskazyvanija v razgovornoj reči“ (s. 214—235, autorka E. V. Krasilnikovová) je věnována hlavně vztahu gest a mimiky a verbálních prostředků komunikace. Vedle případů, kdy gestikulace doprovází (doplňuje nebo zdůrazňuje) verbální výpověď, nese gestikulace v mluvené spontánní řeči někdy samostatnou informaci, takže může jít vlastně o dvojí paralelní sdělení. Nejčastěji to bývá v dialogu, který kromě čistě informační, věcné stránky zahrnuje partnerské kontaktové vztahy.

Z hlediska časového průběhu mohou se jednotlivá gesta (pokud lze ovšem vždy gestikulaci nějakým způsobem členit) krýt s úsekem řeči, se kterým významově [320]souvisejí, nebo mohou být kratší či delší. Zajímavá jsou pozorování vztahu gestikulace a prozodických prostředků. Obvykle jsou gesta v souladu s tempem, rytmem, pauzami, intonací (spíše asi s intonačními předěly); dalo by se snad říci, že se průběh gest těmto prostředkům podřizuje.

Tato kapitola přináší zásadní obecné poznatky o místě a základních funkcích gest v hovorovém jazyce a také interpretaci některých zajímavých příkladů, nicméně pro přesné postižení gestikulace, mimiky, jejich úlohy a úlohy dalších faktorů mluvené komunikace, jako je např. vzdálenost partnerů, směr pohledů mluvčích atp., jak o nich podávají podrobnou zprávu jiné publikace (srov. např. Lehtonen, 1982), je, domníváme se, nezbytné pracovat s videozáznamem, protože ani při pozorném sledování komunikace nelze jednorázově souhru všech těchto faktorů postřehnout.

Monografie, o níž jsme zde podali zprávu, přináší, jako všechny předcházející, mnoho zajímavých poznatků o vlastnostech mluveného jazyka, z nichž mnohé, které jsou vyvolány mluveností, spontánností, nepřipraveností atp., jsou společné řadě jazyků (srov. k tomu Zemská, 1983b) a i češtině. Jde o celou řadu vlastností zvl. roviny zvukové, syntaktické, ale i jiných rovin mluvených textů. Při srovnávání textů z různých jazyků vyvstanou samozřejmě i rozdíly dané právě jak specifikou gramatického systému, slovní zásoby, zvukové stránky, tak i specifikou celkové jazykové a společenské situace.

I když podle slov v úvodu završuje tato monografie jistý úsek zkoumání mluvené ruštiny, kolektiv autorů vedený J. A. Zemskou nepochybně v práci pokračuje a budeme mít jistě v dohledné době možnost seznámit se s dalšími výsledky (jak dosvědčují některé poslední práce, pozornost se nyní soustřeďuje také na zkoumání nespisovných jazykových útvarů, srov. Zemská, 1983a; Zemská - Šmeljev a kol., 1984).

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957.

LEHTONEN, J.: Nonverbal aspects of impromptu Speech. In: Impromptu speech: Symposium. Ed. N. E. Enkvist. Abo 1982, s 33—45; rec. v SaS, 45, 1984, s. 321—327.

MATHESIUS, V.: Mluvní takt a některé problémy příbuzné. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 243—256.

MÜLLEROVÁ, O.: Výzkum mluveného jazyka v SSSR. SaS, 44, 1983, s. 311—317.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu). In: Linguistica IV. Praha 1983.

ZEMSKAJA, J. A a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Moskva 1973.

ZEMSKAJA, J. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981.

ZEMSKAJA, J. A.: Russkoje prostorečije kak lingvističeskij fenomen. ČsRus, 28, 1983a, s. 201—207.

ZEMSKAJA, J. A.: Obščeje i različnoje v strukture razgovornoj reči rjada slavjanskich i neslavjanskich jazykov. In: Slavjanskoje jazykoznanije IX (Meždunarodnyj sjezd slavistov Kijev 1983). Moskva 1983b, s. 135—152.

ZEMSKAJA, J. A. - ŠMELJEV, D. N. a kol.: Gorodskoje prostorečije. Problemy izučenija. Moskva 1984.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 4, s. 316-320

Předchozí Igor Němec: Monografie o lexikálním významu a jeho analýze

Následující Jana Hoffmannová: Nad sovětskou bibliografií lingvistiky dialogu (a monologu)