O dějinách litevského jazyka

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

Об истории литовского языка / On the history of Lithuanian

Zigmas Zinkevičius, profesor a vedoucí katedry litevského jazyka na univerzitě V. Kapsukase ve Vilniusu, je známý ve vědecké veřejnosti jako autor četných prací z oboru dějiny litev. jazyka, historická mluvnice, akcentologie, onomastika, dialektologie a dějiny lituanistiky. Patří v současné době k nejvýznamnějším a nejplodnějším představitelům oboru, uznávaným doma i za hranicemi. Některé jeho práce byly již recenzovány v našich odborných časopisech a také proto je známý v naší lingvistické obci (srov. mé referáty v čas. NŘ, 64, 1981, s. 254—255; Slavia, 50, 1981, s. 211—215; SaS, 43, 1982, s. 79; ZMK, 23, 1982, s. 474—475 a Slavia, 51, 1982, s. 425—429). Je nositelem Národní ceny LitSSR a členem některých domácích a zahraničních vědeckých institucí. Po vydání syntetické litev. dialektologie (1978, je také členem redakce velkého litev. nářečního atlasu vydávaného péčí AV LitSSR od r. 1977) a dvoudílné historické mluvnice litev. jazyka (1980, 1981) přistoupil Z. Zinkevičius k systematickému zpracování velkých dějin litev. jazyka, které rozvrhl do pěti dílů. V prvním již vydaném svazku pod názvem Lietuvių kalbos istorija. I. Lietuvių kalbos kilmė (Dějiny litev. jazyka. I. Původ litev. jazyka. Mokslas, Vilnius 1984, 390 s.) se pojednává o předhistorickém období do 7. stol. n. l. Druhý díl přinese zpracování doby od 8.—15. stol., třetí obraz jazykového vývoje v 16.—17. stol., čtvrtý vývoj litevštiny v 18.—19. stol. a pátý — závěrečný — bude zahrnovat vývoj spis. jazyka od konce 19. stol. až do dneška. Takto bude zaplněna citelná mezera v baltské jazykovědě, kterou pociťovali také zahraniční lituanisté při rozvíjení oboru. Mohli se totiž opírat jen o dílčí práce, např. P. Jonikase nebo J. Palionise a o četné časopisecké studie starších a současných autorů.

První díl Zinkevičiusových Dějin je rozvržen kromě úvodu (5—7) a úvodních poznámek (8—10) do sedmi kapitol nestejného rozsahu, které se nazývají: Indoevropané. 5.—3. tisíciletí p. n. l. (11—22). Indoevropský prajazyk (23—59). Indoevropská migrace a rozpad prajazyka (60—104). Indoevropská nářeční oblast, z níž vznikli Baltové (105—139). Baltové. 2. a 1. tisíciletí p. n. l. (140—234). Rozpad Baltů (235—305). Východní Baltové a východiska litevského jazyka. Konec 1. tisíciletí p. n. l.—7. stol. n. l. (306—377). Na konci knihy je dodán seznam zkratek (378—380), index slov (381—389) a obsah (390). V tiráži (391) se uvádí, že kniha vyšla v nákladu 10 000 výtisků.

Již z přehledu kapitol je patrné, že první díl má historickosrovnávací ide. a baltistické zaměření a že se v něm na pozadí jazykových faktů sleduje onen dlouhodobý proces, na jehož konci se v důsledku nepřímočarého divergentního vývoje, míšením a křížením různých etnik a jejich jazyků, jejich asimilací a splýváním v různých společenských podmínkách vytvořil společný proto- a prabaltský jazyk a v rámci jeho východní větve pralitevština, kmenový jazyk několika příbuzných rodů a po integraci několika příbuzných kmenů v raně feudální době jazyk litev. národnosti a posléze litev. národa.

Tento historický proces můžeme sledovat především pomocí jazykových faktů. Autor se snažil takto jej vysledovat, postihnout jazykové rysy jeho jednotlivých etap a ty faktory (včetně substrátů a vlivů vyvolaných stykem s druhými, neide. etniky), které ovlivnily tento krystalizační proces, a extralingvistické vlivy, které se přitom v průběhu staletí uplatnily. Ve svém výkladu Z. Zinkevičius využil také výsledků, jichž dosáhla litev. historiografie, archeologie a etnografie. Shrnul i poznatky uváděné v dosavadní bohaté literatuře předmětu, vydané doma i v zahraničí, dovedl kriticky vytěžit ze starších lituanistických prací to, co si dodnes zachovalo svou odbornou hodnotu.

Výklad o původu litevštiny se začíná výčtem starších názorů na původ Litevců [54]a na rodokmen litevštiny, který se nezřídka hledal v návaznosti na latinu a počátky Litevců v antickém světě. Vědecké řešení tohoto problému přinesla novodobá historická věda a historickosrovnávací metoda uplatněná při studiu ide. jazykové větve. Touto cestou se ukázal vztah litevštiny k ostatním ide. jazykům a prokázal se její starobylý ráz (rozumějme stav jazyka blízký předpokládanému ide. prajazyku a sanskrtu) v hláskosloví, tvarosloví a slovní zásobě. Vědecky se zdůvodnila dříve empiricky zjištěná skutečnost, že balt. jazyky mají v rámci ide. jazyků nejvíce společných nebo blízkých rysů vzhledem k jazykům slovanským a germánským. Toto zjištění také našlo svůj výraz v dělení ide. jazyků i v Schleicherově rodokmenové teorii, bylo posléze propracováno v následujících desetiletích, mj. v teorii balto-slovanské jednoty (etnické a jazykové), která si uchovala přes některé námitky v obměněné podobě dosud svou platnost.

V Zinkevičiusově práci se shrnují dosavadní poznatky o Indoevropanech, o jejich pravlasti (uvádějí se přehledně všechny navrhované lokalizace a koncepce, autor se nejspíše kloní k pravlasti umístěné v jihových. Evropě a blízké Asii až ke Kaspickému moři) a směru migrace jednotlivých ide. kmenů. Opakuje hypotézy o prajazycích v novém jejich pojetí a o styčných bodech ide. a neide. jazyků, včetně nostratické teorie, která by měla podle některých jazykovědců mj. také přispět k osvětlení svazků jazyků dnes geneticky nepříbuzných a do jisté míry také glottogeneze a etnogeneze. Autor si dále všímá ide. slovní zásoby, která ovšem podle nás naznačuje, že pravlast Indoevropanů je třeba hledat nejspíše v evropském kulturním areálu (jako široce pojatou zónu, v níž před Indoevropany žilo kulturní obyvatelstvo neide. původu) a nikoli v oblasti íránských náhorních planin. Pro to také mluví nejstarší vrstva místních jmen v Evropě, např. v středozemní oblasti.

Kapitola věnovaná ide. prajazyku podává výčet společných ide. jazykových jevů (částečně známých z dosavadní odborné literatury) a vyznívá ve smyslu odpovědi na otázku, jak k této vědecké rekonstrukci může účinně přispět právě litevština. Poukazuje se přitom na její starobylé ide. rysy ve srovnání s řečtinou, sanskrtem a latinou. Při výkladu o poměru znělých a neznělých aspirovaných a neaspirovaných souhlásek se Z. Zinkevičius odvolává na hypotézu V. Ivanova a T. Gamkrelidze, která však není zcela jistá. Autor se dále snaží ukázat společnou ide. vrstvu v morfologii, syntaxi (zde většinou uvádí litev. příklady) a slovní zásobě a její zachování v litevštině. Poté následuje výklad o jednotlivých ide. jazykových skupinách a migraci jejich nositelů, jak je vymezila současná jazykověda. Slovanské skupině věnuje autor z pochopitelných důvodů největší pozornost. Uvádí několik názorů na pravlast Slovanů (zde bychom však očekávali přesnější údaje) a dále vypočítává území, která obývaly jednotlivé slovan. národnosti (národy) v historické době. Z jazykových jevů, jimiž se Slované oddělili od Baltů, uvádí jen základní hláskoslovné (přechod dlouhých vokálů ō ē ū > a ě y a krátkých vokálů a u i > o ъ ь, monoftongizaci diftongů, vznik nosových vokálů) a některé starobylé morfologické kategorie. Více pozornosti věnuje Z. Zinkevičius východoslovan. jazykům, ostatní jen vyjmenovává a uvádí základní údaje o jejich území a početnosti. Škoda, že údaje o Konstantinovi a Metodějovi nejsou zcela přesné a obšírnější.

V kapitole věnované rozrůzněnosti ide. jazyků a vztahu baltštiny k jednotlivým ide. jazykovým skupinám (využívá se přitom práce W. Porziga o členění ide. jazykového území, 1954) si autor všímá především starobylých hláskoslovných a lexikálních jevů a na jejich základě rekonstruuje podle tradiční metody migraci jednotlivých ide. etnik a jejich dočasné sbližování, jak se odrážejí v společných jevech. Poukazuje se např. na jazykové vztahy Baltů a paleobalkánských kmenů (Tráků, Frigů, Moesů, Ilyrů a Venetů), z čehož (také s odvoláním na starší hypotézu J. Basanavičiuse o vztahu litevštiny a staré tráčtiny) vyvozuje některé prehistorické závěry. Přibližně je možné se k nim vyjádřit (také s ohledem na názory [55]K. Kaspersona z konce 30. let 20. stol.) v tom smyslu, že mohou odrážet interferenci těchto jazykových skupin za předpokladu, že budeme stát na stanovisku, že pravlast Indoevropanů pokrývala část Evropy. V části věnované analýze balto-íránských jazykových vztahů bylo by snad vhodné alespoň v poznámce uvést, že se v jednotlivostech a svým rozsahem liší od vztahů slovan.-íránských, a to nejen v průběhu hláskoslovných izoglos, ale také v slovní zásobě, zvláště v sémantice některých slov z okruhu starého pohanského věření. Kromě svętъ - litev. šventas - av. spǝntō nemáme společná slova (ide. původu je slovan. sъto - litev. šimtas) jako slovan.-íránské bogъ, nebo, slovo, zъlъ, mǫdrъ, žьrti, *bolgъ, chъmelь, toporъ, čaša, vatra atd.

Při uvádění některých balto-germánských jevů je vhodné zmínit se o tom, že značná část z nich je také zastoupena v slovan. jazycích. To se týká nejen některých číslovek a sufixů, ale také řady slov, která se uvádějí již od J. Grimma. Nejpodrobněji se v knize pojednává o balto-slovanských jazykových shodách ve zvukovém, mluvnickém a lexikálním plánu. Autor uvádí jako jejich východisko obě známé hypotézy a vypočítává jevy společné oběma ide. skupinám. Podrobněji zkoumá rozštěpení střídnice za ide. slabičné r (> ir, ur), satemové reflexy za labiovelarizované k g(h) s uvedením některých nepravidelností (viz dále), jednu střídnici za ide. dlouhé o a a za krátké o a, různé v balt. a slovan. jazycích, balt. a slovan. polytónický přízvuk a jeho posouvání, vznik složené adjektivní deklinace, která se však obvykle datuje až od doby po rozpadu balto-slovan. jazykové jednoty. V slovan. partc. préz. pas. typu nesomъ odkazuji na jeho výklad v Havránkových Genera verbi (1937). Jisté výhrady může vyvolat výčet společných balto-slovanských derivačních sufixálních prostředků, protože některé z nich mají širší ide. rozsah. Lexikální shody jako litev. karvė - slovan. *korva bez očekávaného satemového znění počáteční souhlásky (litev. *šarvė - slovan. *sorva, pod. slovan. gǫsь s očekávaným *zǫsь, ale litev. žąsis atd.) obvykle vykládáme jako kentumové výpůjčky do satemové slovanštiny a baltštiny od kmene, který žil v blízkosti Slovanů a Baltů a byl jimi asimilován.

Překvapivé lexikální neshody balto-slovanské, na něž se již vícekráte poukazovalo v souvislosti s posuzováním hypotézy o balto-slovanské jednotě, Z. Zinkevičius hodnotí tak, že pocházejí z doby uvolnění těchto vztahů. Od těchto starých styků odlišuje autor důsledky styků z pozdější doby, které se uskutečnily v rámci jednotlivých baltských a slovanských jazyků.

Závěrem opakuje a kriticky komentuje hypotézu V. Toporova (1961), V. Mažiulise (1981) aj. o protobaltském etnickém a jazykovém areálu (měl vzniknout v pol. 2. tisíciletí p. n. l.), z jehož jižního periferního útvaru se měla také utvořit protoslovanská etnická skupina. Shody balto-slovanské pak by měly povahu jevů interdialektních (slovanština se měla šířit v rámci tohoto areálu, nejprve na úkor blízkých protobaltských dialektů a poté na úkor jiných ide. a ugrofinských nářečí) a slovanské inovace periferních archaismů původního protobaltského jazykového areálu. Je přitom nejasné, zda se může — byť v krajně hypotetické podobě — mluvit o protobalto-slovanském jazyku, spíše, domyslíme-li tuto hypotézu, o protoslovanském dialektu protobaltského jazyka. Do popředí by se potom dostaly pro nejstarší dobu styky jazyků, které v pozdějším období daly základ slovanštině a staré pruštině (Petr, 1981).

V další kapitole se autor podrobně zabývá baltskými jazyky. Zamýšlí se nad původem slova Balt- a dalšími etnickými názvy doloženými u antických autorů. Herodotovi Budinoi a Neuroi se vyvozují v knize z balt. jazykových základů, známé jsou však také dosti průkazné výklady o jejich slovan. jazykovém původu. Původní rozsah sídel balt. kmenů, tj. jejich pravlast rekonstruuje autor na základě hydronym (v návaznosti na práci V. N. Toporova a O. N. Trubačeva, 1962) a staré materiální kultury zachované v archeologických nálezech. Předpokládá to však široký smíšený pás balto-slovan. obyvatelstva na periférii centrálního balt. kmenového osídlení. [56]Totéž je možné soudit o starém finském (resp. ugrofinském) osídlení části dnešního litev. území. Terminologie staré materiální kultury (včetně hospodářských termínů), vykazující lexikální eston.-fin.-litevské shody (srov. práci V. Thomsena z r. 1890), takové pojetí nevylučuje. Jiné společenské povahy jsou nejspíše lexikální litev.-germánské shody, které jsou však mladšího data než eston.-fin.-litevské, některé z nich jsou také doloženy pro nejstarší období slovan.-germánských jazykových styků. Zajímavé jsou výklady o materiální a duchovní kultuře Baltů, jak je možné ji rekonstruovat na základě slovní zásoby balt. jazyků a archeologických nálezů.

Značně obsáhlý výklad věnuje autor rekonstrukci společného východiska vých. a záp. baltského jazykového systému, které předcházelo krystalizaci jednotlivých samostatných baltských jazyků, doložených onomastickým (zvl. hydronymickým) materiálem a poté v historickém období texty. To se vztahuje na litevštinu a lotyštinu, stará pruština vymřela v 18. stol., zemgalština, sélština atd. byla asimilována v období 15.—16. stol. Z. Zinkevičius zdůrazňuje, že jeho rekonstrukce balt. prajazyka je pouze hypotetická a v některých jednotlivostech nejistá, že vychází z ide. jazykového modelu a údajů, které poskytuje archaický ráz balt. hydronymie. Určité údaje také poskytly výsledky balto-finské jazykové interference (zvl. zvuková podoba výpůjček) a některé staré balto-slovanské izoglosy. Je zde třeba říci, že uvedená rekonstrukce prabalt. jazyka se časově řadí do období následujícího po rozpadu předpokládané balto-slovanské jazykové jednoty, a že tedy nutně musí nést stopy tohoto nejblíže předcházejícího období (pokud ovšem jeho existenci uznáváme), které je také dochováno do určité míry v rekonstruované praslovanštině (včetně inovací psl. a v prabaltštině inovací prabalt.).

Autor soudí, že je možné předpokládat pro prabaltštinu krátké a dlouhé vokály i e a u a jen dlouhé o (krátké ide. o > a), obdobně u diftongů krátké a dlouhé ei ai eu au a jen dlouhé oi ou a kromě z základní inventář konsonantických fonémů (viz s. 192). Palatální k g (< *ki̯ *gi̯) se pak hodnotí jako poziční varianty fonémů k g konsonanty i̯ u̯ buď jako poziční varianty fonémů j v, nebo naopak.

Z. Zinkevičius se pokusil o rekonstrukci balt. akcentologického systému. Podle K. Bugy (1958) předpokládá akutovou a cirkumflexovou barytonézu a oxytonézu. V klesavých dvojhláskách akut původně padal na jejich neslabičný element a cirkumflex na plný vokál (aú - ẽu), což odpovídá rozložení jejich tónového průběhu v dlouhých slabikách. V jednotlivostech rekonstruovaného akcentologického systému se vyskytují některé nejasnosti, mj. také ve vztahu k ostatním ide. jazykům. Lze však říci, že baltské (a také slovanské) místo přízvuku můžeme považovat za staré, zděděné z ide. pouze v případě, kdy přízvuk padá na dlouhou samohlásku v slabice uprostřed slova. Podle J. Kuryłowicze nepohyblivá akutová a pohyblivá cirkumflexová paradigmata jsou pouze kombinatorními variantami barytonického paradigmatu. Pohyblivé paradigma zastupuje nepohyblivé paradigma akcentované na počáteční krátké nebo cirkumflexové slabice. K tomu je třeba dodat, že stálé akutové, pohyblivé cirkumflexové slabiky a oxytona se rozvíjejí v balt. a slovan. jazycích různě podle změn, které proběhly odděleně v obou jazykových skupinách. Podle J. Kuryłowicze zákon F. de Saussura pak vykládá přeměnu baltoslovanského akcentologického systému v litevský, přičemž nejprve (primárně) došlo ke zkrácení určitých litev. koncových slabik bez účasti v tomto zkrácení intonací. V důsledku tohoto zkrácení došlo k přesunu přízvuku na koncovou slabiku a změně tónového průběhu litev. akutu (stal se klesavou intonací) a cirkumflexu (stal se rostoucí, stoupavou intonací). Litev. akut je však nadále intonací příznakovou, cirkumflex bezpříznakovou. Tato změna akutu má své důsledky v morfologii jména i v akutové metatónice typu díeverį (místo *diẽverį), kde přesun přízvuku z koncové slabiky na počáteční v případě dlouhé samohlásky v kořeni má za následek akut v počáteční slabice.

[57]J. Kuryłowicz (1952) se také domnívá, že v deklinaci nemotivovaných kmenů vznik intonací podmiňuje vznik dvou zákonitostí morfologické struktury: (1.) barytonéza vyvolává akutovou intonaci (na dlouhém vokalismu), (2.) krátký vokalismus (cirkumflexový) počáteční slabiky podmiňuje pohyblivý přízvuk v rámci paradigmatu. Nominální paradigmata mají zahrnovat stálá barytona s akutovou intonací přízvukovaná na slabice počáteční nebo uprostřed slova, kmeny s pohyblivým přízvukem a krátkým nebo cirkumflexovým vokalismem, počáteční slabiky a konečně oxytonické kmeny. Je to omezení oxytonézy. Rozdíly mezi barytony a oxytony zanikají zcela u nemotivovaných kmenů. V jednotlivostech k těmto složitým otázkám také najdeme výklad v pracích Chr. Stanga (1957), kterými upřesnil některé Kuryłowiczovy rekonstrukce prabaltského akcentologického systému, o němž v základních rysech (hlavně s přihlédnutím k pracím K. Bugy) píše ve své knize Z. Zinkevičius.

Prabaltská morfologie typicky flexívní povahy byla pokračovatelkou ide. tvarosloví; z něho se také v práci vyvozuje. Kategorie rodu zahrnovala mask., fem. a neutra, kategorie čísla sg., pl. a duál, kategorie pádu sedm pádů (nelze prokázat domněnku, že prabaltština neměla instr. a lok., popř. že to byly neparadigmatické pádové formy). Zvláštní problematiku představuje ide. ablativ a jeho vztah k ostatním pádům. Zachovaly se o-, a-, e-, i-, u-, n-, r- kmeny, ide. systém zájmen osobních, ukazovacích a tázacích a složená a jmenná adjektivní deklinace (geràs-is mělo mít původní význam ‚ten, který je dobrý‘). Systém slovesných tvarů byl vybudován na kmeni prézentním a infinitivním (préteritové tvary se tvoří od kmene infinitivního), pro 3. os. se počítá v baltském období již pouze jeden tvar pro sg., pl. a du. V rámci kategorie způsobu se uvádí indikativ, imperativ a optativ (jejich formy se rekonstruují především s přihlédnutím k ide. stavu), počítá se se třemi základními časy, préz., prét. a fut. Infinitivní tvar zakončený na -ti se považuje z hlediska ide. za balto-slovanskou inovaci, litev. supinum na -tų se vyvozuje z prabalt. *-tun (např. eina gultų < *gultun). Při rekonstrukci prabalt. příslovcí autor právem přihlíží ve značné míře k slovan. adverbiím, která srovnává s ekvivalenty v ostatních ide. jazycích. Při rekonstrukci prabalt. skladby se mj. uvádějí konstrukce jako genitiv záporový, dativ absolutní, predikativní instrumentál, tedy jevy, které jsou společnými balto-slovanskými inovacemi a nejsou jen prabalt. syntaktickými zvláštnostmi. K nim je možné ještě zařadit užití genitivní vazby po supinu. Bylo by vhodné upozornit na to, že tyto jevy nepocházejí ze stejné doby, některé z nich spadají do období před předpokládanou balto-slovanskou jednotou (ta se tradičně datuje na dobu mezi zač. 2. a 1. tisíciletí p. n. l.), a to ty, které jsou doloženy také v germánských jazycích. Některé z nich měly zase vzniknout až v době, kdy se tato předpokládaná balto-slovanská jednota rozpadla. Starobylého data je nejspíše genitivní vyjádření neshodného přívlastku typu lietuvių kalba, u níž se někdy uvažuje o finském vlivu, nebo o konstrukci ide. původu (?).

Rekonstrukce prabalt. lexika se zaměřuje na podání základní slovní zásoby, přičemž za prabalt. se považuje takový lexém, který je doložen nejméně ve dvou baltských jazycích. Někdy by bylo však také možné za takové staré slovo označit takové, které se dochovalo jen v jednom balt. jazyku a je doloženo v několika starobylých ide. jazycích. Obdobnou metodou pracoval ve svých etymologických studiích někdy V. Machek (1958) a často přitom přihlížel k litevštině a druhým baltským jazykům (Sabaliauskas, 1982, s. 164—166).

Rozpad prabaltské etnické a jazykové jednoty se v práci vykládá jako divergentní proces, na němž se nepřímo podílely také slovanské kmeny a jejich jazyky. Dokládají to některé rozdíly vých. a záp. baltské skupiny, jejich kmenové rozrůznění a odraz těchto procesů v jazykových poměrech. Autor důkladně popisuje starou pruštinu a přihlíží přitom k jazyku dochovaných písemných památek, který hodnotí z hlediska potřeb historické dialektologie.

[58]S mimořádnou znalostí problematiky se v knize podává výklad o východní balt. skupině a o pramenech k jejímu zkoumání. Autor uvádí výsledky archeologických výzkumů, specifika materiální kultury a jazykové jevy odlišující ji od skupiny západní. Tyto rozdíly se v práci podrobně popisují také s přihlédnutím ke kurskému, sélskému a zemgalskému dialektu. Je to stručný přehled hláskoslovných a tvaroslovných vých. balt. dial. inovací (také v deklinaci podle vokalických a konsonantických kmenů), detailní výklad slovesné flexe a rekonstrukce lexika, a to ve stálém srovnávání se starou pruštinou (tj. záp. balt. jazykem). Z. Zinkevičius se také zamýšlí nad tvary s elementem -k- (ki, ke?) a srovnává např. litev. rašy-k, -kime, -kite s ide. elementem -k- doloženým v skr. kam, řec. ken, ke, ka nebo slovan. kъ. Kriticky se vyslovuje k domněnce V. Toporova a O. Trubačeva (1962), jako by litev. -k- v imperativních tvarech (viz výše) a ruská imperativní enklitická částice -ka (srov. rus. davajka, rasskažika) byly výsledkem působení finštiny.

Podrobnou analýzu by vyžadovala kapitola věnovaná původnímu zeměpisnému rozšíření vých. Baltů a slovan. expanzi na jejich území (s. 246n.); jeví se nám jako velmi závažná mj. proto, že se přitom vých. litev. obyvatelstvo dostalo do přímého styku s částí východoslovan. kmenů. Balt. materiální a duchovní kultura ovlivnila rozvoj kmenů Krivičů, Vjatyčů (?), Dregovičů a Radimičů, dnešní běloruské území bylo nejspíše až do 8. stol. z velké části osídleno baltskými kmeny. Odraz těchto balto-slovan. styků nacházíme ve vých. slovan. jazykovém materiálu (v hydronymech, místních a osobních jménech, některých bělorus. nářečních apelativech nebo sufixálních prostředcích jako -uk, -ajł-) i v onomastice sevvých. části Polska. Někdy se mluví o účasti balt. substrátu v procesu etnogeneze běloruského národa v minulosti a o podílu balt. elementu na rozvoji záp. ukrajinských oblastí. Vlivu balt. substrátu se dokonce v starší odborné literatuře připisovalo rozšíření akání v běloruštině a déle trvající životnost jerů v jazycích výchslov. než v záp. a jižních.

Na základě jazykových jevů a relativní chronologie Z. Zinkevičius podává obraz rozrůzňování vých. baltské skupiny na menší podskupiny a přitom překračuje stanovenou časovou hranici pro 1. díl Dějin (konec 7. stol.). Skutečně hodnotný popis se uvádí o kmenech Zemgalů (Semigalů), Sélů a Latgalů, na jejichž území (s ugrofinskou příměsí Livů) dnes žije lotyšský národ. Výklad o minulosti tohoto kmene je jazyková prehistorie a raná historie Lotyšů a lotyštiny, jejíž nositelé se v historických pramenech uvádějí až od 11. stol. v podobě Lěťgola nebo Lotygola (v Livonské kronice z r. 1206 čteme „Lethos, qui proprie dicuntur Lethigalli“, pod. „Letthi vel Letthigalli“). Po uvedení jazykových rysů lotyštiny a přehledu jejího uplatnění v národním písemnictví a prací o jazyce (hlavní lotyšské mluvnice, příručky a slovníky) končí 1. díl Dějin litevského jazyka.

Recenzovaný 1. díl Dějin je vpravdě široce pojatý ide. a baltistický úvod k vlastním dějinám litev. jazyka, které budou podány v dílech následujících. Sledují se v něm jednotlivé etapy tohoto procesu, na jehož konci stojí litevština jako samostatný jazyk. Soustavně se přitom přihlíží k blízkým balt. a slovan. jazykům, které sehrály ve vývoji litevštiny významnou roli. Není pochyb o tom, že Zinkevičiusovy Dějiny litevského jazyka budou prací mimořádného společenského významu a že obohatí současnou lituanistiku o četné nové poznatky. Jejich celková hodnota a šíře výkladu, jak lze vidět již na 1. dílu, budou jistě příznivě přijaty doma i za hranicemi, a to slavisty, lituanisty, baltisty a indoeuropeisty. Je třeba si přát, aby tak široce koncipované dílo bylo ukončeno a vydáno ve stejně vynikající grafické podobě, jako je tomu v díle 1.

 

[59]LITERATURA

 

BUGA, K.: Rinktiniai raštai (sudarė Z. Zinkevičius). I.—III. Vilnius 1958—1961.

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v slovanských jazycích. II. Praha 1937.

KURYŁOWICZ, J.: L’accentuation des langues indo-européennes. Kraków 1952.

MACHEK, V.: Zásady pro kompozici etymologických slovníků slovanských. In: Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě. Praha 1958, s. 169—179.

MAŽIULIS, V.: Apie senovės vakarų baltus bei jų santykius su slavais, ilirais ir germanais. In: Iš lietuvių etnogenezės. Vilnius 1981, s. 5—11.

PETR, J.: Iš lietuvių etnogenezes. Vilnius 1981; rec. Slavia, 50, 1981, s. 211—215.

PORZIG, W.: Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets. Heidelberg 1954 (ruský překlad, Moskva 1964).

SABALIAUSKAS, A.: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija 1940—1980 m. Vilnius 1982; rec. SaS, 43, 1982, s. 350—352.

STANG, Ch. S.: Slavonic accentuation. Oslo 1957.

THOMSEN, V.: Beröringer mellen de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog. Köbenhaven 1890 (vyšlo 1893).

TOPOROV, V. N.: K probleme balto-slavjanskich jazykovych otnošenij. In: Kratkije soobščenija Instituta slavjanovedenija, 33—34, 1961, s. 211—218.

TOPOROV, V. N. - TRUBAČEV, O. N.: Lingvističeskij analiz gidronimov Verchnego Podneprov’ja. Moskva 1962.

TRUBAČEV, O. N.: Nazvanije rek Pravoberežnoj Ukrainy. Moskva 1968.

ZINKEVIČIUS, Z.: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. I. Vilnius 1980, II. 1981.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 1, s. 53-59

Předchozí Jan Petr: Nad antologií z díla Wilhelma Humboldta

Následující Stanislav Kavka: Nová kniha o pragmalingvistice