O závažném zdroji pohybu v české slovní zásobě

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

О важном источнике динамики в словарном запасе чешского языка / An important source of movement in the Czech lexicon

Monografie Odborná a běžná slovní zásoba současné češtiny (Academia, Praha 1984, 123 s.) Běly Poštolkové, dlouholeté pracovnice v oblasti odborného názvosloví (spolu s M. Roudným a A. Tejnorem je též autorkou knižní publikace O české terminologii, Praha 1983), se soustřeďuje na úlohu odborného termínu ve výstavbě textu a spolu s tím i na jeden z nejcharakterističtějších projevů vývojové dynamiky současné spisovné češtiny — na procesy terminologizace a determinologizace. Oba tyto komplementární procesy — jak autorka výstižně dokládá — tvoří ve svém souhrnu jistý celek, přesto se však od sebe odlišují svým průběhem i povahou. Utváření odborných pojmenování a jejich systémů je dějem záměrně řízeným, který lze přesně sledovat i popsat (někdy dokonce přímo v souvislosti s jménem autora nebo datem vzniku příslušného odborného pojmenování). Naproti tomu obrušování nebo posouvání ostrých významových hranic jednotlivých termínů se odehrává spíše živelně a daleko pomaleji. Determinologizační proces totiž může zahrnovat celou řadu fází od nepatrných významových posunů (častých zejména na styku vědních disciplín, o něco zřetelnějších v popularizační literatuře nebo publicistice) až po záměrná významová nebo stylistická přehodnocení v dílech literatury umělecké. Zvláště v současnosti, kdy silný rozmach vědy a techniky je doprovázen naléhavou potřebou rychle šířit odborné poznatky ve veřejnosti, patří prohlubování vzájemných vztahů mezi odborným a běžným slovníkem (a obecněji mezi odborným a běžným vyjadřováním vůbec) k charakteristickým rysům moderních spisovných jazyků a k základním příznakům jejich intelektualizačních tendencí.

Nespornou předností monografie B. Poštolkové je to, že složité otázky vzniku i postupných kvalitativních proměn odborných pojmenování nastoluje v mnohostranných souvislostech lexikologických, sémantických, stylistických a textotvorných. To jí také umožňuje soustředit se na jádro vlastní lingvistické problematiky odborného názvosloví — na postavení termínu v rámci lexikálního systému a na jeho fungování v textech nejrůznějších funkčních oblastí.

Tematicky je monografie rozdělena do dvou velkých oddílů a do řady kratších kapitol. Oddíl první (Problematika termínů v různých typech textů) se zabývá syntaktickými funkcemi a slovoslednými pozicemi termínů i způsobem jejich uvádění, popř. objasňování v textu. Oddíl druhý (Procesy terminologizace a determinologizace v slovní zásobě češtiny) se pak soustřeďuje na sémantické a slovotvorné postupy při utváření termínů a na postupné rozkolísávání významů v průběhu determinologizace.

Ve svých teoretických závěrech se autorka opírá o bohatý a poměrně různorodý materiál věd společenských i přírodních. Škoda, že v monografii chybí samostatná kapitola věnovaná podrobnější charakteristice a především zdůvodnění výběru zpracovávaných termínů a textů. Také rozdělení sféry vlastního výskytu termínů na oblast odborného vědeckého sdělování a na oblast popularizační považuji vzhledem k účelům autorčina [68]výzkumu za málo citlivé. Pravě lingvisticky velice zajímavý průběh determinologizace lze totiž nejplodněji studovat hlavně v rámci interdisciplinárních vztahů, kde se významy termínů původně jednoho vědního oboru teprve začínají — někdy záměrně, někdy bezděčně — uvolňovat a rozšiřovat. I přes podobné výhrady nelze ovšem popřít — a výklad i materiál B. Poštolkové to ukazuje naprosto přesvědčivě —, že proces determinologizace není jen nesprávným užitím termínu, ale že má do značné míry i objektivní charakter. Bylo by ostatně také paradoxem za všech okolností hájit původní obsah a rozsah dnes už běžně užívaných slov jako klima, sondovat, informace, parametr atp. Pokud jde o výběr textů, je třeba konstatovat, že autorka do svého materiálu nezařadila publicistiku jako oblast, která je vhodným východiskem právě pro sledování počátečních stadií determinologizačních tendencí. Výsledky monografie by možná byly úplnější také tehdy, kdyby se zvlášť vyčlenily práce typu učebnicového, v nichž je uvádění a vysvětlování termínu v textu přece jen dost specifické, a to i v porovnání se stylem popularizačním. Je tedy třeba konstatovat, že na cestě mezi termíny a výrazivem běžného jazyka, stejně jako mezi postavením termínu v odborném a neodborném sdělování šlo autorce o hledání mezníků spíše markantnějších. Proto také do svého materiálu zařadila poměrně velké množství textů uměleckých, kde funkční i významové přehodnocení termínů je velice nápadné.

V prvním oddílu monografie dochází autorka k zajímavým a příklady pečlivě doloženým poznatkům o vztazích mezi výskyty termínů a typem výstavby textu. Pozoruhodné je zjištění, že slohový postup popisný se spojuje s rozsáhlejším repertoárem odborných pojmenování vyznačujících se nízkou četností výskytu, kdežto u slohového postupu výkladového je tomu naopak. Povaha zkoumaných textů nabízí bohatý materiál zejména pro klasifikaci různých způsobů objasňování termínů v textu. A tak vedle základního vysvětlení prostřednictvím nadřazeného pojmu a differentia specifica se uvádějí příklady na nejrůznější typy explikace termínu synonymem (se spojovacími nebo explikujícími výrazy neboli, čili, též, tzv. apod.), porovnáním, analogií, kontrastem k opozitnímu výrazu, členěním, výčtem, atributivní nebo zřetelovou větou, paralelní větnou konstrukcí atd. Vzhledem k tomu, že základní podoba odborného textu bývá tištěná, věnuje se zasloužená pozornost i grafickým prostředkům vyznačování termínů, vhodně podtrhujícím významovou hierarchii užitých odborných výrazů a jejich explikací i jejich úlohu v aktuálním členění. Z citovaných příkladů v pracích různého žánrového zařazení psaných jedním autorem rovněž vyplývá dobře zdůvodněný závěr, že způsob objasňování termínů v popularizačním textu je nápadnou charakteristikou individuálního stylu. Autorčiny poznatky však dovolují dospět i k závěru, že uvádění a objasňování termínů v oblasti textů teoreticky odborných je charakteristikou vědního oboru (typickým příkladem vyhraněného zacházení s termíny je zejména matematika).

Kapitola Termín v uměleckém textu, která tvoří závěrečnou část prvního oddílu, obsahuje řadu zajímavých postřehů, hlavně díky tomu, že se nezabývá jen reprezentativními autory a díly civilizační poezie (Neumann, Seifert, Wolker) a romány zasazenými do pracovního prostředí (Pacientka doktora Hegla, Siréna, Krakatit), ale že vyzdvihuje nezbytnou přítomnost vědeckého a technického myšlení v metaforice a významové výstavbě děl soudobé literatury (názorné příklady čerpají hlavně z Hrabala, Párala, Šimona aj.). Proto je autorčin výklad nejvýstižnější tam, kde termín přestává být pouhou ilustrací zobrazených nálad nebo prostředí, ale kde se ho záměrně využívá v motivickém rozvoji děje (např. v povídce Mazánkův zázrak v Hrabalových Slavnostech sněženek). Interpretace jednotlivých výskytů odborných pojmenování tu ovšem k větším zobecněním vede jen velmi obtížně, jak o tom svědčí jistá nesourodost uváděných „tematických okruhů“, přesněji snad pokusů o charakteristiku vývojových etap uměleckého využití odborných prvků v poezii a próze (v autorčině řazení to je a) lidská práce a sociální skutečnost, b) postavení národa v různých historických situacích, c) intimní lyrika, d) jazykové experimentování, e) inspirace civilizačním a technickým pokrokem).

Východiskem druhého oddílu, věnovaného průběhu terminologizace a determinologizace, je vědomí souvislostí a přechodových oblastí [69]mezi slovní zásobou odbornou a běžnou. Průkaznosti předkládaných závěrů napomáhá hlavně pečlivé sledování obou těchto sémaziologicko-onomaziologických procesů jak na materiálu vybraných textů, tak i v slovnících (u Jungmanna, Kotta, v odborných slovnících 19. stol.). Autorka rozlišuje celkem pět základních typů terminologizace — sémantickou (specifikaci slova běžné slovní zásoby), syntakticko-sémantickou (vytváření terminologických sousloví), slovotvornou (sufixace, prefixace, kompozice atp.), sémanticko-slovotvornou a terminologizaci přejatých termínů. U procesu determinologizace, který se projevuje jako polysémie, popř. homonymie, jejímž výsledkem je přeměna termínů v netermíny, se správně zdůrazňují doprovodné rysy přechodu jednotlivých výrazů z periférie do centra slovní zásoby — možnost expresívního zabarvení, větší asociační schopnost a různorodější spojitelnost v textech.

Závěrem je třeba zdůraznit, že monografie B. Poštolkové není jenom pečlivě zpracovaným příspěvkem lexikologickým, ale že je tu soustředěno mnoho zajímavých myšlenek a podkladů i pro pochopení celkových tendencí v současné spisovné češtině, a to z oblasti, jejíž důkladnější prozkoumání v domácí i zahraniční literatuře dosud stále chybělo.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 1, s. 67-69

Předchozí Jan Petr: Zemřel Jaroslav Porák

Následující Josef Štěpán: Český psycholog o kauzalitě