Německý příspěvek k pojetí dialogu a metakomunikace

Jana Hoffmannová, Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

Немецкая работа о понимании диалога и метакоммуникации / A German contribution to the conception of dialogue and metacommunication

Monografie B. Techtmeierové o dialogu (Das Gespräch. Funktionen, Normen und Strukturen. Akademie-Verlag, Berlin 1984, 202 s.) vznikla v rámci rozsáhlého výzkumu mluvené komunikace v berlínském Ústředním jazykovědném ústavu; kromě cenných zjištění, která autorka v monografii přinesla, ukázala na řadu otevřených problémů a tím nepochybně přispěla i k zpřesnění orientace tohoto kolektivního výzkumu.

S velkým přehledem o dosavadním vývoji teorie dialogu i příbuzných disciplín zasadila autorka svou práci (prostřednictvím její první kapitoly) do značně širokého teoretického kontextu, sahajícího od osobností zakladatelských, Mukařovského, [148]Jakubinského, Wittgensteina (zvl. jeho pojmu jazykové hry) po směry a školy nejsoučasnější. Při charakteristice jejich přínosu klade autorka velký důraz i na odlišná východiska metodologická a světonázorová. Největší pozornost věnuje výsledkům americké analýzy rozhovoru (conversational analysis) s jejím zaměřením na mechanismus dialogu, tj. střídání rolí mluvčího a posluchače, na typy interakčních procedur a aktivit partnerů, dále významu teorie řečových aktů pro výklad dialogu (zejména jeho nižších rovin), styčným bodům teorie dialogu s tzv. analýzou argumentace (Argumentationsanalyse), tj. se směrem, který spojuje interakční aspekty řešení problémů v komunikaci s metodami formální logiky, i se současnou teorií textu, zvláště s některými pokusy o typologii textů. První dva uvedené proudy představují přitom — podle autorky — extrémní přístupy: analýza rozhovoru přístup čistě empirický, teorie řečových aktů přístup teoreticko-deduktivní. Proti tomu autorka zdůrazňuje (a ve své práci se snaží uskutečňovat) spojení teorie, verifikace hypotéz a empirického zkoumání.

Důsledné rozvíjení marxistické metodologie oboru vedlo B. Techtmeierovou i ke kritice některých koncepcí, které zbavují komunikační procesy sociálně historické konkrétnosti (vycházejí z ideálních komunikačních situací a z redukcionistického, abstraktního pojetí sociální reality) a jejichž cílem jsou především univerzální schémata („pragmatické univerzálie“ Wunderlichovy, konverzační maximy Griceovy, které autorka označuje za „ahistorické antropologické konstanty“). Autorčina kritika se týká i chápání partnerů komunikace v západních sociologických a komunikačních teoriích: jde buď o výklad subjektivistický, absolutizující intence partnerů a volnost komunikačního jednání, nebo o výklad deterministický, přeceňující naopak jejich omezení deformujícím tlakem institucí. A stejné výhrady se vztahují rovněž k těm koncepcím komunikace, které se zaměřují pouze na střídání rolí v „dialogické hře“ (k tomuto pojmu viz např. Carlson, 1983) a pomíjejí sociální role a diference partnerů.

Vlastní teoretická základna autorčina přístupu je určena — v souladu s tradicemi jejího pracoviště (viz velká kolektivní díla Sprachliche Kommunikation und Gesellschaft, 1974 a Normen in der sprachlichen Kommunikation, 1977) — začleněním komunikace do objektivní reality, do sociální skutečnosti; veškeré komunikační a interakční procesy jsou součástí společenské praxe a jsou jí determinovány. Zmíněné výsledky dlouholeté týmové práce, které byly v monografii plně využity, konstituovaly též činnostní, procesuální pojetí komunikace, opřené o teorii jednání. Celá dialogická komunikace je chápána jako činnost a její vnitřní mechanismy, pravidla, vzorce (viz pojmy Handlungsmuster, Gesprächsmuster) jsou postihovány na základě cílů a podmínek této činnosti. Velký význam připisuje autorka také komunikačním normám a jejich vlivu na úspěch řečového jednání. Všechny stěžejní pojmy této koncepce jsou přitom se značnou přesností a důkladností definovány a uvedeny do vzájemných vztahů (viz např. rozlišení cíle a motivu, normy a konvence atd.). V souvislosti s pojmem situace, vykládaným jako jednota situace činnostní, sociální a vnější (äußere Situation, Umgebungssituation), vystupují do popředí i pojmy další (role, instituce aj.). Komunikační událost jako základní jednotka komunikace je rovněž vymezena jednotou situace činnostní (tj. i jednotou cílů) a sociální (tj. identickou konstelací partnerů); důležitá je ovšem také jednota tematická, což umožňuje pracovat i s diskontinuitní komunikační událostí.[1] Dále pak je pro autorčin přístup charakteristické zaměření na funkční a tematickou strukturu dialogu — i když vzájemný vztah těchto dvou aspektů zůstává do značné míry nevyjasněn (viz k tomu i Techtmeierová, 1983). Vlastní stránka výrazová (přes některé postřehy o prostředcích koherence v dialogu, o různých typech elips — její pojetí elipsy je [149]ovšem značně široké — atp.)[2] zůstává tak přece jen spíše stranou, což si lze ovšem vysvětlit autorčinou snahou o vypracování integračního modelu, o interpretaci celého dialogu na základě makrokontextu, společenských souvislostí.

Jako materiálová báze výzkumu posloužily B. Techtmeierové záznamy vědeckých diskusí v pracovním týmu — jde tedy o materiál autorce důvěrně známý a dobře přístupný. Jeho volbu (jakož i způsob zpracování v řadě zajímavých a citlivých rozborů) je třeba ocenit i z dalších důvodů: jde o komunikaci s vysokým stupněm společenské relevance a o komunikační události velmi komplexní (s velkým počtem účastníků, sledovaných komunikačních cílů atd.). Autorčiným cílem nebyla typová analýza, vzorec tohoto typu dialogu, přesto však zjistila řadu jeho důležitých specifik (analogický materiál byl z některých dílčích aspektů analyzován v oddělení matematické lingvistiky ÚJČ ČSAV, srov. Těšitelová, 1978). Jde o organizované, řízené skupinové rozhovory s přímým kontaktem účastníků a větším počtem složitě propojených tematických linií. Celková sociální situace, vzdělání partnerů, jejich silně vyvinuté povědomí o komunikačních procesech vede k mimořádně velkému množství explicitních projevů dialogického mechanismu ze strany vedoucího diskuse i ostatních účastníků. Vzhledem ke značné totožnosti znalostí i cílů účastníků (členů jedné pracovní skupiny) jde o typickou symetrickou komunikaci: výměna názorů, zdůvodňování vlastních stanovisek, navazování na stanoviska partnera, jejich podpora nebo vyvracení — vše je založeno převážně na motivaci kooperační, nikoli konkurenční. Ačkoliv se autorka brání přílišnému zobecňování svých závěrů, přispěla jistě i k charakteristice skupinového rozhovoru (sama uvádí, že kolektivní reakce znamená zásadní rozdíl, nikoli pouze jinou kvantitu proti dialogu s jednoduchou párovou strukturou).

Druhá kapitola monografie je věnována teoretickému vymezení dialogu/rozhovoru[3] a základních pojmů, s nimiž se pak pracuje při konkrétní analýze ukázek. Vymezení dialogu, které vyúsťuje v definici, je prvním předpokladem a zároveň krokem při jeho analýze i při syntetickém zhodnocení funkcí jeho jednotlivých kategorií. Autorka hodnotí a právem kritizuje definiční pokusy autorů (např. Schank - Schwitalla, 1980; Henne - Rehbock, 1979), kteří hledají specifiku dialogu převážně v interních textových komunikačních vlastnostech a neberou dostatečně v úvahu souvislosti dialogické komunikace se společenskou sociální situací. Autorka uvádí vlastní definici dialogu, která svou obecností může v podstatě obsáhnout velmi různé typy dialogické komunikace („Das Gespräch ist das grundlegende Kommunikationsereignis der direkten Kommunikation, durch das die Partner verbal, mit Hilfe des Sprecherrollenwechsels, unter konkreten sozial-historischen Bedingungen, bestimmte Tätigkeitsziele realisieren“, s. 50).

Po vymezení dialogu se autorka zabývá složitou problematikou klasifikace, typologie rozhovorů. Složitost problematiky spočívá v množství značně nesourodých kritérií, která pro klasifikaci rozhovorů přicházejí v úvahu, a v jejich nestejné závažnosti vzhledem k jednotlivým aspektům dialogického řečového chování. Po zhodnocení klasifikací v pracích některých autorů bere za základ své vlastní klasifikace soubor deseti různých kategorií Henneho a Rehbocka, 1979: (1.) skutečné, přirozené, [150]nebo jen fiktivní střídání partnerů, (2.) situační kontext (přímá nebo zprostředkovaná komunikace), (3.) konstelace partnerů (rozhovor mezi dvěma partnery, v malé skupině, ve velké skupině), (4.) stupeň veřejnosti, (5.) sociální vztahy partnerů rozhovoru, (6.) způsob jednání (rozhovory direktivní, vyprávěcí, diskusní, běžné, vědecké), (7.) stupeň vzájemné obeznámenosti partnerů, (8.) stupeň připravenosti, (9.) fixovanost (pevně stanovené téma, nezávazné střídání témat), (10.) vztah verbálního a neverbálního chování. Tyto kategorie přeskupuje a převádí do tří souborných kritérií. První, společenská důležitost a funkce rozhovoru, je značně široké a mnohoznačné, druhá dvě kritéria, sociální konstelace partnerů a jejich vnější konstelace, vystihují v podstatě situaci, v níž rozhovor probíhá, a jeho vlastní vnitřní průběh a uspořádání. Je zřejmé, že ani podle těchto kritérií nelze podat vyčerpávající klasifikaci rozhovorů. Svědčí o tom i dílčí klasifikace autorčiny, např. podle společenského pracovního zaměření rozhovoru, srov.: rozhovory vedené (1.) při praktické předmětné činnosti, (2.) při plánování, koordinaci a hodnocení společné činnosti, např. pracovní porady, (3.) služební, např. nakupovací, úřední, (4.) informativní, např. interviewy, (5.) k získávání a předávání poznatků, např. vědecké diskuse, (6.) ke kontrole vědomostí, např. zkoušky, vědecké obhajoby, (7.) přesvědčovací, např. diskuse, (8.) kontaktové, např. mezi přáteli, (9.) k vyrovnávání psychického stavu, svěřovací, (10.) k realizaci estetické funkce, např. dramatický dialog, dialog v umělecké literatuře, které tak jako v klasifikacích jiných autorů berou za základní vždy jen jedno dílčí hledisko; podle jiných hledisek je tato klasifikace nesourodá a nevyhovující. A je zcela nepochybné, že i rozhovory, které mají obdobnou společenskou funkci, např. pracovní porady a odborné diskuse (na nichž, jak bylo řečeno, zakládá autorka hlavně svá pozorování), mohou být podle různých faktorů ovlivňujících vnější i vnitřní situaci konkrétního rozhovoru velmi různé ve svém průběhu i v jazykové realizaci, která s ním souvisí. Mohou být velmi různé i v závislosti na oblasti společenské a hospodářské praxe, v níž se konají (např. pracovní porady v průmyslových podnicích a na vědeckých pracovištích se od sebe velmi odlišují, odlišují se i vědecké diskuse na významném pracovišti technického a společenskovědního, např. lingvistického zaměření).

V metodicky dobře uspořádaném výkladu, v němž autorka směřuje od vymezení dialogu/rozhovoru přes klasifikaci rozhovorů až k postižení jejich vnitřní struktury, má klíčové postavení pojem cíl. Klíčové postavení má i mezi ostatními pojmy, které postihují vnitřní uspořádání i dynamické aspekty dialogu. Pojem cíl definuje autorka jako komplexní hierarchicky uspořádanou kategorii tvořenou základním cílem, jemuž jsou podřízeny dílčí cíle a vedlejší cíle kolektivní i individuální, které se v rozhovoru na různých jeho rovinách uskutečňují. Cíl autorka definuje v souladu s jinými autory (např. Viehweger, 1981) jako anticipaci budoucího zamýšleného a žádoucího stavu, jako předvídaný budoucí stav, eventuálně koncový bod vývoje, který je vybrán vědomě z řady objektivních možností a může být uskutečněn jen aktivním jednáním člověka (s. 62), srov. též u Hartunga (1981). Toto vymezení se vztahuje i na cíle komunikační: komunikační cíl se vysvětluje jako požadavek nebo stimul vyplývající ze společenské praxe, provést specificky komunikační úkon, který v dané komunikační situaci přispívá k optimální realizaci některého dílčího (podřazeného) cíle. Základní cíl rozhovoru má často institucionální charakter i společenskou závažnost (základním cílem vědecké diskuse je mimo jiné objasnit teoretický problém v určitém oboru, základním cílem např. rozhovoru lékaře s nemocným je stanovit jeho diagnózu a rozhodnout o způsobu léčení). Kolektivní i individuální cíle partnerů rozhovoru jsou hierarchicky základnímu cíli podřízeny. Zajímavé jsou vztahy dílčích kolektivních i individuálních cílů, podcílů atd.; tyto dílčí cíle mohou být v průběhu rozhovoru dokonce v protikladu k cíli základnímu i k sobě navzájem, záleží často na typu rozhovoru, např. z hlediska konfliktovosti či kooperativnosti atp. Z hlediska [151]cílové zaměřenosti lze charakterizovat i komunikačně minimální úseky dialogického textu (srov. komunikativní funkce dialogických replik a obsahově-pragmatických jednotek u Müllerové, 1983; 1985).

Vlastní analýze dialogu/rozhovoru předchází schéma zobrazující šest rovin, které postihují vertikální hierarchické cílové uspořádání rozhovorů: I. cíle a podmínky činnosti, II. kolektivní základní cíle rozhovoru, III. 1-n komplexních kolektivních dílčích cílů, IV. 1-n jednoduchých kolektivních dílčích cílů, V. 1-n jednoduchých individuálních dílčích cílů, VI. 1-n minimálních cílů jednoho partnera. Realizace cílů v každé rovině je viděna jednak dynamicky, z hlediska uskutečňování cílů v činnosti, jednak staticky, z hlediska odpovídajícího výsledného textu a textových segmentů. Tak např. na rovině II se plnění kolektivního základního cíle uskutečňuje v rozhovorovém jednání, v průběhu komunikace (dynamický aspekt) a výsledkem tohoto jednání je text rozhovoru (produkční aspekt) atd.[4]

Při analýze rozhovoru postupuje autorka směrem od rozhovoru jako celku a vyděluje v něm nejprve jednotky makrostruktury[5] a dále pak jednotky mikrostruktury rozhovoru (upozorňuje i na známý fakt nezřetelných, splývavých hranic jednotlivých segmentů v mluvené komunikaci; struktura dialogu v krásné literatuře i v paměťové rekonstrukci dialogu je proti tomu „čistší“, hranice jsou ostřejší, dochází zde k „formulačnímu vyčištění“, srov. k tomu Šoltys, 1985).

Makrostrukturními jednotkami jsou fáze a sekvence. Fáze rozhovoru jsou vymezeny především funkčně, tzn. cíli, které jsou určeny k plnění v úvodní, závěrečné a ve středové fázi rozhovoru. Zatímco cíle úvodní a závěrečné fáze rozhovoru nejsou příliš rozmanité (pro jednotlivé typy rozhovorů je lze v podstatě dobře vyčíslit; v úvodní fázi se často vytváří komunikační připravenost partnerů, vyjasňuje se kompetence nebo oprávnění partnerů k realizaci základního cíle atp.), plní se ve středové fázi rozhovoru cíle velmi různé. Lze je zčásti konkretizovat jen ve vztahu k jednotlivým typům rozhovorů. Sekvence, tj. úseky jednotlivých fází (ale zejména fáze středové), jsou vymezeny spíše tematicky (odpovídají v podstatě tematickým blokům u Müllerové, 1983). Není jasný vztah mezi dílčími fázemi a sekvencemi; tato nejasnost pramení právě z komplikovaného vztahu složité cílové hierarchie a tematické (obsahové) stránky dialogu.

Za jednotky mikrostruktury považuje autorka repliky (rozhovorové kroky, Gesprächsschritte) a rozhovorové akty, které na rovině textové, rezultativní označuje jako výpovědi (Äußerungen). Repliky vymezuje jako individuální dílčí jednání (aktivity) různých partnerů, které jsou vzájemně vázány specifickým způsobem a které se podílejí na výstavbě fází a sekvencí. Nabízí se otázka vztahu replik k realizaci cílové hierarchie na straně jedné a k tematické výstavbě na straně druhé: tuto otázku lze řešit jen obtížně a nelze dát jasnou odpověď, zda replika je jednotkou funkční, či tematickou. K tomu chceme poznamenat, že replikové členění má na rozdíl od segmentace tematické a funkční charakteristický aspekt interakční, totiž střídání partnerů v rolích mluvčího a posluchače; je dáno kromě toho mechanismem dialogu a se segmentací funkční a tematickou se kříží tak, že replika je někdy jednotkou funkční a tematickou, jindy může sama zahrnout více těchto jednotek (vyjadřuje více než jeden cíl a může se týkat i více témat, zřídka může ovšem být i jen [152]součástí větší jednotky tematické a funkční). Rozhovorový akt (v podstatě řečový akt v modifikovaném smyslu Searlově a Austinově, Sprachhandlung u Viehwegera, 1981, ilokuce u Brandtové a kol., 1982, obsahově-pragmatická jednotka u Müllerové, 1985) vymezuje autorka funkčně jako minimální komunikační jednotku, jejímž pronesením se realizuje minimální komunikační cíl mluvčího. Uvažuje se o jeho aspektu tematickém (vhodnější by snad bylo hovořit o aspektu obsahovém), dále o typech rozhovorových aktů a jejich třídění, o jejich vztahu k replice, připomíná se problematika nepřímých rozhovorových (řečových) aktů.

Vydělování makrostrukturních a mikrostrukturních jednotek dialogu je názorně předvedeno na dvou rozsáhlých ukázkách přepisu magnetofonového záznamu vědecké diskuse. Jde o text, jehož specifické vlastnosti, jak už bylo řečeno, jsou spjaty s typem textu, tj. mimo jiné s charakteristickou konstelací externích a interních podmínek jeho vzniku a realizace. Autorčina pozorování i závěry týkající se základní struktury dialogu/rozhovoru mají v mnohém obecnou platnost, nicméně, jak autorka sama upozorňuje, v jiných typech rozhovorů je třeba počítat s jejich modifikacemi. V první ukázce je předvedeno členění zahajovací fáze vědeckého rozhovoru (pro srovnání uvádí zahajovací fáze rozhovorů informativních) a ve druhé členění jedné z dílčích fází — fáze středové.[6]

Práce B. Techtmeierové není ve své druhé kapitole prvním pokusem o postižení komunikační struktury dialogu. Nabízí se zde srovnání např. s prací Henneho a Rehbocka (1979), kteří používají v podstatě týchž termínů, ovšem v nestejném významu. Rozlišují makrorovinu, střední rovinu a mikrorovinu, přičemž jejich jednotky makroroviny a střední roviny odpovídají jednotkám makro- i mikrostrukturním u Techtmeierové. Do rámce mikroroviny zahrnují Henne a Rehbock vlastnosti jazykové výstavby dialogického textu syntaktické, lexikální, fonologické a prozodické. Také termín sekvence používají v jiném významu — v podstatě jako sepětí dvou nebo několika replik na základě vzájemného reagování partnerů (srov. termín rozhovorová sekvence v témž významu u Müllerové, 1984); aspekt seskupování replik (eventuálně rozhovorových aktů) právě jako výsledek snahy partnerů o společné vyřešení dílčích komunikačních cílů je v práci Techtmeierové ponechán stranou.[7]

Rozsáhlá třetí kapitola je věnována metakomunikaci (MK). Autorka nejprve uvádí a komentuje některé definice tohoto jevu a postupně — v několika krocích — dochází k vlastní definici. Nejprve charakterizuje MK jako komunikaci o komunikaci (nikoli tedy jen o jednotlivých výpovědích nebo jazykových prostředcích). Dále zdůrazňuje, že jde o komunikaci o komunikačním procesu právě probíhajícím, čili o metakomunikaci uvnitř komunikační události (KU), jíž se MK týká (počítá se ovšem i s KU diskontinuitní, či vlastně spíše s koherentní posloupností více KU). [153]Tematikou MK je přitom komunikační jednání v nejširším smyslu — tj. nejen jeho složka jazyková, ale i složka neverbální, presupoziční, cíle a podmínky komunikace atd. V dalším kroku ovšem autorka definuje MK (ve shodě se svou koncepcí) jako kategorii tematicko-funkční: za její hlavní funkci považuje zajišťování komunikační adekvátnosti (tj. adekvátnosti komunikačního jednání partnerů cíli a podmínkám, celé komunikační situaci).[8] Autorka vyzdvihuje kategorii MK jako indikátor komunikační kompetence partnerů, jejich znalosti norem; i nasazování MK v určitých momentech a komunikačních situacích — v zájmu dosažení cíle, účinku komunikace — je normováno, někdy je prostřednictvím MK zdůvodňováno právě porušení norem apod. (viz o tom také Techtmeierová, 1985).

Součástí vymezení pojmu metakomunikace je také její odlišení od metajazyka, metakódu (chápaného v logice jako protipól jazyka-objektu) na straně jedné a od hodnotících vyjádření o řeči, užitých jazykových prostředcích na straně druhé. U těchto vyjádření jde podle autorky obvykle o komentáře k příznakovým prostředkům, k různým dezautomatizacím, tedy o značně výlučnou součást komunikace, zatímco MK v jejím pojetí představuje běžnou, integrální součást komunikace a jejích univerzálních mechanismů. Existuje ovšem určitý průnik obou kategorií. (Přehled různých pojetí metajazyka, metařeči, metatextu, metakomunikace viz též u Hoffmannové-Jiřičkové, 1979, a zejména u Mareše, 1983.)

Největší část kapitoly věnovala autorka analýze jednotlivých funkcí metakomunikačních výpovědí.[9] Jak sama uvádí, jde většinou o výpovědi polyfunkční, které lze těžko klasifikovat; i přesto však je podaný přehled funkcí cenný a umožňuje čtenáři udělat si představu o bohaté diferenciaci kategorie MK i o jejím uplatnění v komunikačním procesu jako strategického prostředku dosahování konsensu, zamýšleného účinku na recipienta apod. Techtmeierová rozlišuje dvě velké skupiny funkcí MK, a to uplatnění (1.) při organizaci makrostruktur a (2.) při organizaci dílčích aktivit uvnitř makrojednotek, v průběhu rozhovoru.

Ve skupině (1.) jsou metakomunikační výpovědi zejména prostředkem zařazení probíhající komunikace do diskontinuitní KU nebo do posloupnosti KU (typ Minule jsme se dohodli, že dnes prodiskutujeme …); někdy jde též o zařazení vzhledem k pozdějším fázím KU nebo vzhledem k očekávaným následným KU v příslušné posloupnosti. Metakomunikační výpovědi se vztahují i k určení cílů komunikace, k procesu plánování zahrnujícímu mj. specifikaci dílčích cílů nebo cest k dosažení cíle, k předpokladům partnerů pro úspěšný průběh rozhovoru, reflektují i změny konstelace partnerů v průběhu diskontinuitní KU aj. Metakomunikační charakter má často např. celá úvodní (nebo i závěrečná) fáze rozhovoru.

Ve skupině (2.) se rozlišují tyto typy metakomunikačních výpovědí:

a) prostředek zajištění porozumění partnerů: Sem patří explicitní pojmenování funkce textové jednotky („otázka“, „kritika“ apod.), postižení stupně závaznosti vyjádření nebo zdůvodňování a hodnocení věcného obsahu. Metakomunikační výpovědi z této podskupiny jsou zaměřeny i ke vztahům, souvislostem výpovědí a textových jednotek, jejich významů i funkcí; fungují jako signály členění rozhovoru, nositelé kauzálních souvislostí, logického sledu argumentů ve výčtu (Moje první poznámka se týká …), jako signály švů v argumentaci (odchylek od logických souvislostí) i jako prostředky zpětných odkazů v textu. Zde se tedy metakomunikační výpovědi uplatňují podobně jako ostatní prostředky textové návaznosti a jsou důležitou pomůckou pro interpretaci recipienta.

[154]b) prostředek dosažení účinku komunikace: Jde o metakomunikační výpovědi zaměřené na akceptování předchozích nebo následujících vyjádření, tj. o zdůvodňování vlastního stanoviska, o jeho prohlašování za jisté/nejisté, důležité/nedůležité, známé/nové apod. Kromě toho sem patří metakomunikační výpovědi zaměřené na kooperaci partnerů, na integraci skupiny, tj. vyjádření zdůrazňující společné zájmy, kladně hodnotící kompetenci partnerů apod. (typ V tomto kruhu to mohu říci …).

c) prostředek organizace dialogu, jeho optimálního průběhu, adekvátního cíli a podmínkám: Sem se zařazují jednak metakomunikační projevy vedoucího diskuse, jednak metakomunikační výpovědi účastníků. U vedoucího diskuse jde zejména o udílení (resp. neudělení) slova a jeho případné zdůvodňování (potřebou koncentrace diskuse apod.), o přípravu této distribuce (otázky typu Je to všechno? Skončil jsi?), o odůvodněné přerušování řečníků, o formulaci cílů, postupů, závěrů, nabízení alternativ, hodnocení jednotlivých příspěvků — tedy o usměrňování celého průběhu rozhovoru. Jeho metakomunikační vyjádření mají často funkci profylaktickou (tj. zabránit komunikačním konfliktům, překážkám a šumům nebo odstranit konflikty, nedorozumění, překážky již vzniklé apod.).

Naproti tomu účastníci rozhovoru ve svých metakomunikačních výpovědích především žádají o udělení slova; pokud svým zásahem do rozhovoru narušují buď obsahovou souvislost, nebo stanovené pořadí příspěvků, zdůvodňují v MK svůj nárok např. významem svého sdělení, potřebou posílit stanovisko partnera, doplnit jeho sdělení, polemizovat s ním aj.; někdy se odvolávají i na svou sociální roli, příslušnost k určité sociální skupině (Mluvím teď jako matka …). Další funkcí metakomunikačních výpovědí je pak zařazení vlastní repliky do kontextu rozhovoru explicitním navázáním na bezprostředně předcházející výpověď nebo na vzdálenější místa v rozhovoru (Chtěl bych se vrátit k tomu, co řekl X).

V závěru kapitoly o MK se autorka velmi stručně (s. 181—182) věnuje gramaticko-sémantickým rysům metakomunikačních výpovědí. Poukazuje na jejich pozici v rámci repliky (metakomunikační výpověď stojí zpravidla před výpovědí, k níž se vztahuje) a na zastoupení větných typů v metakomunikačních výpovědích (většinou jde o věty oznamovací, ale uplatňují se zde i otázky, včetně rétorických). Dále autorka charakterizuje metakomunikační výpovědi už pouze častým výskytem „interakčních pojmenování“, tj. sloves typu ptát se, radit, doplnit, navrhnout a substantiv typu vymezení, zjištění (o tom též Jiřičková, 1979), a rovněž značnou frekvencí modálních výrazů explicitně vyjadřujících intence, záměry (o nich viz u nás Adamec, 1979). Dominance funkčního přístupu v práci Techtmeierové je jistě oprávněná; také hlubší analýza výrazové stránky by však jistě přinesla své výsledky. Stejně tak pouze slibným náznakem možností dalšího výzkumu je autorčino srovnání vlastních zjištění s analýzami J. Schwitally (1979) zaměřenými na politické interview. Tak odlišné typy rozhovorů pochopitelně vykazují značné rozdíly v zastoupení různých metakomunikačních výpovědí, v jejich funkci i frekvenci, což je podmíněno větší konfliktností strategie u interviewu, jinými institucionalizovanými normami atd. Další podobné komparace mohou přispět k poznání diferencované kategorie metakomunikace i k rozpracování typologie rozhovorů.

B. Techtmeierová se ve své monografii tedy věnovala problematice velice aktuální. Zdůvodnila, že dialog — jinak předmět zájmu současné psychologie, sociální psychologie, sociologie komunikace, filozofie, literární vědy — je právem i předmětem zájmu moderní jazykovědy, a stanovila také pro budoucnost hlavní orientaci tohoto zájmu. Doporučuje sledovat souvislost mezi strukturou dialogu a dosahováním účinku, komunikačního efektu (vytýká teorii řečových aktů a badatelům na ni navazujícím, že věnují pozornost ilokučnímu aspektu komunikace, porozumění jakožto rekonstrukci intencí mluvčího, nikoli však už aspektu perlokučnímu). Dále považuje za [155]důležité zaměřit se na typy dialogů s nejvyšší společenskou relevancí a sledovat dialektický vztah „univerzálních“ vzorců, pravidel, norem na jedné straně a kreativní složky aktuálních komunikačních procesů i realizační specifiky jednotlivých jazyků a jazykových společenství na straně druhé. Upozornila na význam výsledků teorie dialogu pro teorii textu (zvláště pro zpřesňování definice textu, charakteristiku textových typů i pro poznání mechanismů textového navazování) i pro výzkum mluvených projevů a na souvislosti mezi užíváním „hovorové varianty spisovného jazyka“ a typem kontaktu partnerů, jejich sociálních rolí, cílů apod. Poukázala také na přínos zkoumání dialogu k poznání celé mnohostrannosti procesů řečové komunikace i na význam dialogu jako prostředku aktivizace, přesvědčování, vzdělávání, přenosu informací pro společenskou praxi, mj. pro vyučování mateřskému jazyku i jazykům cizím nebo pro vzdělávání dospělých (a dodejme: pro řízení společenských procesů). Nezbývá tedy než konstatovat, že i recenzovaná monografie lingvistky z NDR znamená důležitý krok na cestě k realizaci tohoto závažného výzkumného programu.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Několik poznámek k postojovému komentování propozičního obsahu mluvčím (Na materiálu současné ruštiny). SaS, 40, 1979, s. 129—134.

BRANDT, M. - KOCH, W. - MOTSCH, W. - ROSENGREN, I. - VIEHWEGER, D.: Der Einfluss der kommunikativen Strategie auf die Textstruktur — dargestellt am Beispiel des Geschäftsbriefes. In: Sprache und Pragmatik, Lunder Symposium 1982. Hrsg. I. Rosengren. Malmö 1983, s. 105—137.

CARLSON, L.: Dialogue games. Dordrecht - Boston - London 1983.

EBENEN DER TEXTSTRUKTUR. Hrsg. F. Daneš - D. Viehweger. Linguistische Studien, A 112. Berlin 1983.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1—7.

HARTUNG, W.: Beobachtungen zur Organisation kommunikativer Ziele. In: Sprache und Pragmatik. Lunder Symposium 1980. Hrsg. I. Rosengren. Lund 1981, s. 221—233.

HENNE, H. - REHBOCK, H.: Einführung in die Gesprächsanalyse. Berlin 1979.

HOFFMANNOVÁ-JIŘIČKOVÁ, J.: Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka. SaS, 40, 1979, s. 295—302.

JIŘIČKOVÁ, J.: Metařečový komentář. SaS, 40, 1979, s. 149—151.

MAREŠ, P.: Metajazyk, metařeč, metatext. SaS, 44, 1983, s. 123—131.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC. Philol. Monogr. 76. Praha 1979/1983.

MÜLLEROVÁ, O.: Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání. SaS, 45, 1984, s. 8—17.

MÜLLEROVÁ, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (anhand von Arbeitsberatungen). In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Hrsg. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. ÚJČ ČSAV. Praha 1985, s. 33—56.

NORMEN IN DER SPRACHLICHEN KOMMUNIKATION. Berlin 1977.

SCHANK, G. - SCHWITALLA, J.: Gesprochene Sprache und Gesprächsanalyse. In: Lexikon der germanistischen Linguistik. Hrsg. H. P. Althaus - H. Henne - H. E. Wiegand. Bd. 2. Tübingen 1980, s. 313—322.

SPRACHLICHE KOMMUNIKATION UND GESELLSCHAFT. Berlin 1974.

SCHWITALLA, J.: Metakommunikationen als Mittel der Dialogorganisation und der Beziehungsdefinition. In: Arbeiten zur Konversationsanalyse. Hrsg. J. Dittmann. Tübingen 1979, s. 111—143.

ŠOLTYS, O.: A search for a socially acceptable shape of working consultation. In: Linguistische [156]und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Hrsg. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. ÚJČ ČSAV. Praha 1985, s. 11—16.

TECHTMEIER, B.: Phasen und Sequenzen im Gespräch — Thematische und/oder funktionale Einheiten? In: Ebenen der Textstruktur. Hrsg. F. Daneš - D. Viehweger. Linguistische Studien, A 112. Berlin 1983, s. 229—241.

TECHTMEIER, B.: Der heuristische Wert metakommunikativen Äußerungen für die Ermittlung von Gesprächsnormen. In.: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Hrsg. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. ÚJČ ČSAV. Praha 1985, s. 101—112.

TĚŠITELOVÁ, M.: On some questions of spoken scientific discourses of men and women (from the point of view of quantitative analysis of their vocabulary). In: Prague Studies in Mathematical Linguistics, 6, 1978, s. 47—58.

VIEHWEGER, D.: Handlungsziele und Handlungsbedingungen komplexer Äußerungsfolgen. Untersuchungen zu einer handlungsorientierten Textanalyse. Doktorská disertace. Berlin 1981.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 2, pp. 147-156

Previous Helena Lehečková: Agramatismus v afázii

Next Eva Hajičová: Strojová lingvistika a její perspektivy ve světle nedávných mezinárodních konferencí