Kniha o jazykové situaci v Litvě

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Книга о языковой ситуации в Литве / A book on the linguistic situation in Lithuania

Knižní publikace V. J. Michalčenkové Problemy funkcionirovanija i vzaimodejstvija litovskogo i russkogo jazykov (Moskva 1984, 222 s., litevské résumé) obsahuje zajímavý sociolingvistický pohled na vývojové tendence současného litevského jazyka a na litevsko- ruský bilingvismus. Autorka, pracovnice oddělení sociální lingvistiky Jazykovědného ústavu AV SSSR v Moskvě, tu tvůrčím způsobem navazuje na koncepci a terminologii prací, které z tohoto oddělení vyšly a které zahrnuly popis a rozbor jazykových situací národů SSSR (srov. i J. D. Dešerijev - E. G. Tumanjan (ed.): Vzaimootnošenije razvitija nacionaľnych jazykov i nacionaľnych kuľtur, Moskva 1980).

Výchozím pojmem, s nímž Michalčenková pracuje, je sociálně komunikační soustava (SKS) jako obecná kategorie zahrnující systémy a podsystémy národního jazyka užívané určitým jazykovým společenstvím. Příznačným rysem SKS na území Litevské SSR je litevsko-ruský bilingvismus, doprovázený různými typy konvergencí — funkční, tj. užíváním různých jazyků ve stejné komunikační funkci (např. litevština a ruština jako vyučovací jazyky v rámci odborného a vysokého školství), řečovou (míšením jazykových jevů v projevu bilingvních mluvčích), jazykovou (vzájemným ovlivňováním jazykových systémů, přejímáním) a stylovou (zřetelnou zvláště ve sféře stylu odborného a publicistického). Tyto konvergentní procesy (i jejich dialektické protiklady — funkční, řečová, jazyková a stylová divergence) nejsou v litevském prostředí ničím novým, ale vyplývají ze složitých národnostních i jazykových poměrů, v nichž se uplatňovaly vedle domácího národního jazyka v jeho spisovných i mimospisovných podobách hlavně ruština a polština, částečně též běloruština, němčina, v univerzitní výuce latina apod. Také v oblasti literární tvorby existuje řada autorů, kteří svým vlivem silně zasahují do kontextu litevské národní kultury (A. Mickiewicz) nebo kteří jsou hluboce poznamenáni bilingvismem, převážně litevsko-ruským a litevsko-polským.

Značnou pozornost věnuje autorka vývojové dynamice funkčních stylů současné litevštiny. Podrobně si všímá hlavně těch sfér dorozumívání, které se začaly ve větší míře nebo zcela nově rozvíjet teprve v sovětském období — odborné, vědecké a učebnicové literatury a zvláště pak prostředků hromadného sdělování.

Na propracovávání vědeckého stylu má příznivý vliv zejména soustavná institucionální péče o terminologii vědních oborů ustálených i nově vznikajících. Tato péče se řídí zásadou co největšího sbližování — a spolu s tím do značné míry i internacionalizace — terminologické slovní zásoby národů SSSR. Jazykové inovace se projevují též v syntaxi v souvislosti s univerzálním úsilím vědeckého vyjadřování o logičnost, komprimovanost, přesnost a obecnost.

Také rozvoj publicistiky, bohatě diferencované podle funkcí (aktuální sdělování, přesvědčování), četných žánrů a především pak sdělovacích prostředků (noviny a časopisy — rozhlas — televize), ovlivňuje jak samu strukturu litevského jazyka, tak řečové návyky jeho uživatelů. Zvláště rozhlas a televize mají zásadní úlohu při šíření a upevňování spisovné normy mluvené litevštiny, nejvíce pak v plánu zvukovém, syntaktickém a lexikálním, tedy tam, kde kodifikace i jazykové povědomí mluvčích jsou v poměrně rychlém pohybu. Vnitřní diferencovanost publicistického stylu se však zároveň spojuje s jevem opačným — s působením publicistických prostředků a postupů na běžný i profesionální jazyk a v jisté míře i na uměleckou tvorbu současných litevských prozaiků i básníků. Sama publicistika pak zřetelně podléhá vlivu vyjadřování vědeckého a částečně i vlivu jazyka administrativního.

Těžiště knihy spočívá v popisu vzájemných vztahů mezi ruštinou a litevštinou a ve zkoumání funkcí ruského jazyka jako nástroje nadnárodního dorozumívání v sovětské SKS. Autorka tu vychází z leninské zásady rovnosti mezi národy i jazyky a připomíná nezbytnost národně-ruského bilingvismu v jazykové situaci Sovětského svazu i nově se utvářející sociální a historické kategorie — sovětského národa. Podrobněji formuluje a rozebírá funkce ruského [172]jazyka na území SSSR; zvláště si všímá jeho funkce jako: a) mateřštiny ruského obyvatelstva, které zaujímá více než 60 % celé populace země, b) nástroje dorozumívání mezi národy SSSR, c) nástroje dorozumívání jednotlivců i kolektivů s ústředními orgány státu. Spolu s tím se stále rozvíjejí i funkce další, které vyplývají z narůstajícího vlivu prostředků masové informace a propagandy, z nepřetržité specializace vědy a techniky i vysokého školství atd. Tomuto stavu odpovídá i skutečná úroveň znalostí ruského jazyka u Litevců — podle statistických údajů z r. 1979 tu rozumí, píše a mluví rusky 48 % původních obyvatel republiky (v r. 1970 to bylo jen 33,8 %); převahu přitom mají zvláště příslušníci mladších generací a obyvatelé větších měst (ve Vilniusu např. ovládá ruštinu 70 % lidí, ve věkové kategorii 16—35 let je tento podíl téměř stoprocentní).

V poslední části knihy předkládá autorka výsledky vlastního sociolingvistického výzkumu litevsko-ruského bilingvismu a interferenčních jevů, které s ním souvisejí. Vzorky pozorování pocházejí z dvou etnicky i ekonomicky odlišných okresů — zarasajského, vyznačujícího se poměrně vysokým podílem obyvatelstva ruského původu i bohatým turistickým ruchem, a šiauliajského, kde litevské osídlení je poměrně kompaktní a dosahuje 96 % všeho obyvatelstva. Oba tyto výběry zároveň představují jisté krajnosti, pokud jde o intenzitu bilingvních procesů.

Výsledky výzkumu zařazuje autorka do čtyř stupňů litevsko-ruského bilingvismu. Přitom je třeba litovat, že se daleko víc než o vlastní empirické údaje opírá o apriorní věkové rozdělení zkoumaných osob. Proto také závěry práce jsou informativnější tam, kde se charakterizují interferenční jevy v jednotlivých jazykových plánech, zatímco výsledky rozboru a popisu sociálních a individuálních vlastností zkoumaných souborů bilingvních mluvčích poněkud ustupují do pozadí. Z toho vyplývá i skutečnost, že se více místa věnuje shodám ve zjištěných údajích než rozdílům mezi nimi. Domnívám se, že kdyby autorka více vytěžila z empirických výsledků svého výzkumu, že by tím přispěla k prohloubení cílů vyučování ruštiny jako druhého jazyka na litevských školách. Závěrečné kapitoly této — jinak velmi zajímavé — knihy se stávají spíše přehledem požadavků učebních osnov na počet slov a gramatických jevů, které školská výuka vyžaduje, než deskripcí reálného stavu znalostí a jeho perspektiv. Toto tvrzení ovšem nijak nesnižuje značnou hodnotu vlastních lingvistických poznatků o souběžném vývoji obou jazyků s bohatou historií a s rozvinutými společenskými funkcemi.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 171-172

Předchozí Jan Petr: K novému vydání bulharské mluvnice Neofita Rilského

Následující Jan Petr: Nová slavistická řada tartuské univerzity