O Karadžićově spisovném jazyce Srbů a Charvátů

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

О литературном языке сербов и харватов Караджича / The literary language of Serbs and Croats by Karadžić

Leningradští slavisté P. A. Dmitrijev a G. I. Safronov vydali synteticky koncipovanou publikaci Vuk S. Karadžič i jego reforma serbochorvatskogo—chorvatoserbskogo literaturnogo jazyka (Leningrad 1984, 107 s.), v níž podrobně osvětlují Karadžićovo úsilí o vytvoření jednotného spisovného jazyka Srbů a Charvátů a dalších národů Jugoslávie (Černohorců a jihoslovanských muslimů) a nového pravopisu, který odpovídal tomuto jazykovému útvaru. V práci se shrnují dosavadní poznatky z poměrně obsáhlé literatury předmětu a rozšiřují se o nové, celkem pozo[174]ruhodné, zasazují se do dobového společenského kontextu, v němž Karadžić působil. Ukazuje se i na jeho revoluční počínání ve společenské a jazykové rovině a na obtíže, s nimiž musel po celý život zápasit.

Po uvedení sociálně ekonomických a politických poměrů v srbských zemích koncem 18. a zač. 19. stol. autoři popsali jazykovou situaci v předvečer vystoupení Vuka St. Karadžiće, a to především tři jazykové útvary, které se uplatňovaly v tehdejším srbském písemnictví. Statisticky ukázali, že se v té době snižoval počet vydávaných knih čistě náboženského obsahu (byly psány církevní slovanštinou) a zvyšoval počet světských publikací včetně časopisů, učebnic a přírodopisných příruček (byly psány slověnsko-srbským jazykem). V nich se užívalo „středního“, smíšeného jazyka, přibližovaného v různém stupni k běžně mluvené srbštině, v němž se však ve značné míře uplatňovaly jevy církevně slovanské a ruské. Tento útvar byl považován za jazyk vzdělaných vrstev, který svým způsobem konkuroval církevní slovanštině ruské redakce (byl to bohoslužebný jazyk srbské pravoslavné církve), hájené a užívané církevními konzervativními kruhy, přestože byl málo srozumitelný širšímu okruhu čtenářů a posluchačů. Tím také nabýval povahy jazyka společenské výlučnosti.

Naproti tomu Vuk St. Karadžić uvedl do své literární a osvětové praxe jazyk vycházející z živé lidové řeči většiny srbského obyvatelstva. Jeho čin měl demokratický charakter, odpovídal rozvíjejícím se hospodářským a sociálním poměrům v Srbsku a Vojvodině a zájmům širokých lidových mas. Toto řešení jazykové otázky nazrávalo již několik desítiletí před jeho vystoupením a mělo své předchůdce. Podle mínění autorů publikace Karadžićův jazyk byl novoštokavskou folklórní koiné, vycházející ve svém počátečním období z dialektu Karadžićova rodiště Tršiće, obohaceného o další jevy z východosrbské hercegovinské srbštiny (ij)ekavského typu a rozvíjejícího se na základě nadnářečního novoštokavského poetického jazyka srbské ústní lidové slovesnosti (písní, pohádek, přísloví aj., které Karadžić sbíral mezi lidem a poté knižně vydával). Tato nadnářeční povaha zajišťovala jeho jazyku širší použitelnost v celonárodním písemnictví a srozumitelnost na celém srbském a charvátském jazykovém území. Základ tršićského dialektu byl patrný především v slovní zásobě a frazeologii, na což poukázali současní srbští dialektologové. Již v počáteční literární činnosti Karadžić k němu přihlédl jen částečně a konfrontoval rozšíření jeho jevů v druhých srbských místních nářečích. To je patrné už v prvním (1814) a druhém (1818) vydání jeho srbské mluvnice (ty kodifikovaly fonetickou a mluvnickou normu) a také v prvním vydání slovníku (1818). Druhé vydání mluvnice přeložil do němčiny a částečně přepracoval J. Grimm.

V době, kdy Karadžić připravoval do tisku překlad Nového zákona a druhé vydání slovníku (1852), snažil se rozšířit nářeční základ kodifikace spisovné srbštiny na všechna jižní nářečí a obohatit její slovní zásobu o slova z druhých štokavských nářečí. Ve 40. a následujících letech omezil vliv jazyka lidové slovesnosti. Dočasně se uplatnily ve Vukově jazyku lexikální jevy serbizované církevně slovanské (popř. ruské) slovní zásoby, které měly doplnit novoštokavský folklórní základ o slova abstraktní a terminologizovaná v biblické překladové literatuře. Jen část z nich však zařadil do druhého vydání slovníku. Karadžić se snažil jejich podíl ve spisovném jazyce postupně zmenšovat, neviděl však možnost, jak by se bez nich mohl zcela obejít v překladu Nového zákona.

Autoři v publikaci podrobně popsali boje vyvolané odpůrci Karadžićova překladu Nového zákona (v něm prakticky uplatnil své názory na podobu a další rozvíjení spisovného srbského jazyka), jeho jazyka a pravopisu, uvedli názory jeho stoupenců i odpůrců, jejich společenská východiska a argumenty. Tato část publikace je nejvíce přínosná; v ní se také nejvěrněji odráží cesta, kterou musela folklórní spisovná srbština projít až k úplnému uznání za spisovný jazyk několika národů Jugoslávie. Karadžićova reforma byla sociálně podmíněná, byla součástí sociálního boje nových společenských sil se starými, nastupující buržoazie (včetně maloburžoazní inteligence) s konzervativními představiteli feudální společnosti.

Autoři se také zamýšleli nad vlivem Slovince B. Kopitara na Karadžićův odborný a ideový růst poté, co se uchýlil jako protiturecký bojovník do Vídně. Od něho si osvojil [175]zásadu, že všechny jazyky, a tedy i jazyky malých etnik mají právo stát se spisovnými jazyky a uplatňovat se v literární tvorbě. V této souvislosti je třeba také rozumět Karadžićově známé zásadě „piš, jak mluvíš“, která se nevztahuje jen na fonetizaci pravopisu, ale také na právo každého spisovatele užívat v písemnictví svůj rodný dialekt i podřečí. Jedinou podmínkou, kterou Karadžić v této souvislosti uvedl jako závaznou, bylo, že se přitom nesmí nářečí míchat, že spisovatelé mají vždy psát jedním nářečím (obvykle mateřským, které nejlépe znají). Aby v boji proti církevní slovanštině a slověnsko-srbskému jazyku posílil prestiž lidového jazyka, doporučoval užívat vytříbeného lidového jazyka, a tím zvyšovat jeho prestiž. Teprve v dalším období (po r. 1835), když se podrobně seznámil s členitostí srbských dialektů, došel Karadžić k názoru, že by při používání všech nářečí v písemnictví došlo k jazykovému chaosu a že by se takto nemohlo dosáhnout jazykové jednoty, o niž usiloval.

B. Kopitar nepochybně podporoval Karadžiće v jeho úsilí shromažďovat a vydávat srbské junácké písně, které si záhy získaly obdiv celého kulturního světa (vycházely postupně v l. 1814, 1815, 1823—33), napsat normativní mluvnici, sestavit srbský slovník a přeložit do vzorového srbského jazyka biblický text Nového zákona. Lidové písně a prozaické texty také ukázaly Karadžićovi cestu, jak kodifikovat nový srbský spisovný jazyk, aby se mohl stát nástrojem vzdělání a dorozumění Srbů a Charvátů, obou blízkých národů, nežijících v té době v jednom státním útvaru. Tuto společenskou funkci nemohl splnit církevně slovanský jazyk ani smíšený slověnsko-srbský, který byl kompromisem a tím také neživým jazykovým útvarem omezeného písemnictví, které nepronikalo mezi lidové masy.

V souvislosti s Karadžićovým studiem nářeční báze folklórního spisovného jazyka se v práci připomíná jeho zájem o srbská nářečí a jejich třídění. Je příznačné, že si již tehdy povšimnul rozdílů podle podoby tázacího zájmena co, střídnic za psl. *ě (nesnažil se přitom zjednodušovat v tomto ohledu existující poměry v jednotlivých nářečích), alternací k-c, g-z, ch-s v akuz. pl. mask., koncovky -a v dat. sg. a koncovky -e v dat. a lok. sg. fem. v resavském dialektu, jevů, jimiž se liší od sousedních srbských nářečí. V konečné podobě třídění nářečí užíval pojmenování podle zeměpisných poloh (východní, západní a jižní srbská nářečí) a nikoli jako dříve podle zeměpisných pojmenování (např. slavonské, resavské, dubrovnické aj. nářečí).

Vznik spisovného srbského jazyka je ojedinělým případem na slovanském území. Platí to i o tom, jak Vuk St. Karadžić radikálně řešil existující jazykovou situaci v Srbsku a Vojvodině, jak se dokázal odklonit od tradice a uvést do života nový jazykový útvar, který byl sice bez písemné tradice, ale byl srozumitelný širokým lidovým vrstvám. V práci se věrně popisuje tento proces z hlediska jazykovědného i sociologického.

Práce P. A. Dmitrijeva a G. I. Safronova popisuje významné období dějin srbocharvátského spisovného jazyka. Je užitečná nejen z hlediska badatelského, ale také didaktického, protože se může stát dobrým pomocníkem při výuce a studiu dějin jazyka na vysokých školách. V SFRJ dosud taková souborná práce o dějinách srbocharvátštiny nevyšla. Bylo by velmi užitečné, kdyby se tohoto úkolu ujali naši leningradští kolegové a zpracovali ještě období, které předcházelo Karadžićově reformě (od 11. stol. s výkladem o předpísemném období) a které po něm až do současnosti následovalo. Takovou práci by přijali především ti učitelé, kteří přednášejí na zahraničních vysokých školách dějiny srbocharvátského jazyka. Dosud jsou totiž odkázáni především na vlastní zpracování této mimořádně zajímavé problematiky v dějinách slovanských jazyků.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 173-175

Předchozí Jan Petr: Nová slavistická řada tartuské univerzity

Následující Jan Petr: Sborník k poctě akademika N. G. Korletjana