Systémový a funkční status konstrukcí s n/t-ovými participii v současné češtině

František Štícha

[Články]

(pdf)

Системный и функциональный статус конструкций с n/t-причастиями в современном чешском языке / Systemic and functional status of constructions with n/t-participles in the present-day Czech

Asymetrie jazykové formy a její významové funkce existující v dílčích subsystémech (mikrosystémech) gramatických jednotek a jejich kategoriálních významů v rámci systému přirozeného jazyka je tou obecnou jazykovou vlastností, jejíž zvláštní projevy jsou natolik mnohostranné a rozmanité, dialekticky protikladné, rozporuplné, rozdílně zřetelné i různě působící, že je velmi těžko budeme v úplnosti poznávat na úrovni adekvátní racionální recepce a z ní plynoucí soustavy teoretických názorů a konstruktů. Nejde přitom o pouhou možnost vytvářet nekonečné množství „aprioristických schémat“ a snahy o pochopení „hlubšího smyslu“ již známých empirických faktů o přirozených jazycích (Savický, 1978). Nezdá se také — svědčí o tom mj. soudobé výzkumy valenčních vlastností jazykových jednotek — že neuspokojivě popsány jsou dosud v podstatě jen jevy okrajové, periferní či ne(příliš) podstatné. V této stati se pokusíme teoreticky představit jeden z gramatických mikrosystémů asymetrických vztahů forem a funkcí v současné češtině: soustavu konstrukcí s n/t-ovými participii (zjednodušeně participiálních konstrukcí — dále PK) a jejich sémantických funkcí.

Asymetrické vztahy formálních elementů gramatického mikrosystému, jež nazýváme konstrukcemi s n/t-ovými participii, k obsahovým elementům daného mikrosystému jsou — jako i v jiných subsystémech — dvojí úrovně. Jde (1.) o vztah menšího počtu formálních jednotek k většímu počtu vyjadřovaných elementů obsahových; na této úrovni lze uvažovat jednak komplexní vztah celkového počtu formálních jednotek k celkovému počtu elementů obsahových, jednak vztah jednotlivých forem k obsahům jimi vyjadřovaným. Teoreticky tu lze předpokládat dvě rozdílné situace: a) každé formě daného mikrosystému odpovídá více obsahů; b) pouze některé z množiny forem daného mikrosystému reprezentují více obsahů. — Jde (2.) o zvláštní dílčí asymetrické vztahy existující mezi nejméně dvěma různými formálními jednotkami a určitým počtem jimi vyjadřovaných obsahů, z nichž některý je vyjadřován oběma (všemi) formami, zatímco jiný obsahový element vyjadřuje jen jeden z daných formálních prostředků.

Soustavu konstrukcí s n/t-ovými participii tvoří tři formy specifické (syntakticko-)morfologické povahy spolu s rozsáhlejší množinou jejich variant specificky fungujících v soustavě asymetrií daného mikrosystému: krátkých (jmenných) a dlouhých (složených, adjektivních) variant participií, srov. (při)nesen(ý), zabit(ý) na jedné straně a variant časových a vidových na straně druhé (je/byl/bude přinesen, je/byl/bude nesen). Specifickými (syntakticko-)morfologickými formami konstituujícími gramatický mikrosystém jsou výrazy typu je/byl/bude (při)nesen(ý) — je/bylo/bude zatopeno — mám/měl jsem/budu mít uvařeno. Funguje-li konstrukce prvního typu jako tzv. opisné pasívum, tj. poukazuje-li k probíhajícímu ději (nikoli k nějakému stavu, situaci nebo vlastnosti — k těmto pojmům dále), lze ji pokládat za složený, komplexní výraz morfologické povahy, v němž tvar slovesa být má platnost gramatického morfému. Jestliže nepoukazuje k ději v jeho časoprostorové dimenzi (tj. k tomu, co se děje, (u)dálo, bude dít nebo stane), funguje jako konstrukce syntakticky komplexní, v níž tvar slovesa být má platnost lexému (spony) a participium má slovnědruhovou hodnotu adjektiva. Druhé dva konstrukční typy fungují naproti tomu jen jako komplexní výrazy morfologicko-syntaktické.

Soustava PK reprezentuje v asymetrických vztazích soustavu elementárních i různě strukturovaných komplexních obsahů, derivovaných z téže sémantické [178]báze, z nichž jako diskrétní lze racionálně extrapolovat především protiklad děj — stav, resp. poukaz k ději — poukaz ke stavu. Má-li denotát PK platnost stavu, nazývá se taková konstrukce v lingvistické literatuře nejčastěji rezultativem nebo perfektem, popř. stativem (srov. Tipologija, 1983; Štícha, 1985a).[1] Rezultativním významem se rozumí zprav. obecně význam „vyjadřující výsledek děje“ (srov. SSJČ, III, s. 56).[2] V souvislosti s PK se rezultativností zprav. rozumí „nominální význam stavu“ rozdílný od „významu dovršeného děje“.[3] Pokud je nám známo, stavový význam PK nebyl v československé lingvistice dále výrazněji diferencován.[4]

Protiklad děj — stav je však třeba chápat pouze jako primární významovou extrapolaci obsahu PK, a to za předpokladu, že stavem rozumíme velmi obecně to, co bychom mohli nazvat (komplexním) inherentním či adherentním statickým příznakem entity (Pokoj je uklizen(ý)) nebo prostředí (Je tu uklizeno). Pokud jde o typ mám uklizeno, komplexností jeho predikátové funkce (predikace stavu + vztah posesívnosti) jsme se prozatím nezabývali.

Podrobnějším studiem zejména je/byl/bude (při)nesen(ý) zjistíme, že predikační vztah entity a obecně chápaného stavu jako hodnoty PK protikladné hodnotě děje zahrnuje množství rozdílných, gnozeologicky významných sémantických vztahů specifických, z nichž některé fungují jako diskrétní elementy systému v tom smyslu, že predikát vyjádřený PK je v nějakém sémantickém nebo formálně-sémantickém vztahu k jinému prostředku.

V rámci predikace stavu je třeba nejprve rozlišit elementární, bezprostřední vztah stavu entity (prostředí) k ději jako jeho prostého výsledku (Návrh je schválen) a zprostředkovaný vztah stavu entity (prostředí) k ději jako jeho důsledku tak či onak se manifestujícího na daném objektu, v daném prostředí (Pokoj je uklizen(ý)).[5] V prvním případě (stav jako prostý výsledek děje) PK poukazuje ke stavu entity (prostředí) tak, že tento stav přímo nepojmenovává, nýbrž poukazuje na něj zprostředkovaně přes děj, jímž se k onomu stavu dospělo; jde přitom jednak o pojmenování stavu jakožto aktuální statické situace prostřednictvím děje, jehož je daná aktuální situace rezultátem (Je vyhlášena pohotovost; Teze jsou schváleny; Jsme o tom zpraveni; Zápas je vyhraný), jednak o pojmenování způsobu uvedení objektu do daného stavu, a to:

a) způsobu vzniku nebo zániku entity: Boty jsou vyrobeny z kůže; Hlava a píst válce jsou odlity z lehké slitiny; Dřívější těžké bloky jsou nyní nahrazeny odlehčenějšími panely; Lístky jsou vyprodány; V předcích bývají k tomu účelu vyraženy sklípky (Frais);

b) způsobu lokalizace, tj. uvedení objektu na dané místo: Zavazadla jsou přivezena; část jeho (pláště) je v malebných řízách přehozena přes ruku (Neruda); Motor bývá [179]uložen pod sedadly; hnaná část je nasazena na drážkách hřídele; Vprostřed parkánu byly v půlkruhu nastavěny kameny (V. Dušek); všechny židle červené byly rozestavěny na zeleném trávníku (Hrabal); modré velryby jsou zamíchány mezi obrázky vorvaňů; Cesta byla zavalena stavebním kamenem; Záclony byly zavěšeny na všech oknech (Řezáč); Obloukovky byly zhašeny, stojany odstrčeny do kouta (překlad Faulknera); do prkna jsou zaraženy hřebíky; do lokálu jsme viděli, že stoly jsou sraženy (Hrabal); Spojka je vložena mezi motor a převodovou skříň.

 

Ve fungování jazyka se rozdíl mezi pojmenováním způsobu uvedení objektu do daného stavu a pojmenováním aktuální situace jako rezultátu děje projevuje tak, že v prvním případě lze daný stav jazykově vyjádřit i bez použití participia nebo výrazu s ním synonymního: Zavazadla jsou již přivezena — Zavazadla jsou již tu; Záclony byly zavěšeny na všech oknech — Záclony byly (visely) na všech oknech; Stojany byly odstrčeny v koutě — Stojany byly (stály) v koutě; Prádlo je uloženo ve skříni — Prádlo je ve skříni apod. Srovnání významu konkurujících si výpovědí s PK na straně jedné a výpovědí bez této konstrukce na straně druhé ukazuje, že z hlediska reference výpovědi k lokalizačnímu stavu (tj. z hlediska „situačního obsahu“ těchto výpovědí, srov. Štícha, 1984, s. 19n.) je PK v takové výpovědi redundantní. Avšak z hlediska komunikativní intence i z hlediska informace obsažené v jazykové formě výpovědi (tj. z hlediska „obsahu komunikativního“ a „obsahu jazykového“ –— srov. Štícha, 1984, s. 19n.) má i taková PK ve výpovědi svou hodnotu a komunikativní význam.

Věty s lokalizační PK a lexikálně vyjádřeným určením místa, např. Kniha je položena na stole svou jazykovou formou implikují dvojí informaci určenou dvojím predikačním vztahem: (1.) lokalizační relací implicitně vyjádřenou valenčním vztahem stavového predikátu (stát, ležet, viset, být apod.) a jeho určení (někde) (Kniha leží na stole); (2.) tranzitivním dějovým predikačním vztahem explicitně označeným participiální konstrukcí (a v případě prézentní formy slovesa být ještě implicitně vyjádřenou minulostí tohoto predikačního vztahu: Kniha byla položena na stůl). „Nadstavbová“ explicitně vyjádřená informace o způsobu lokalizace prostřednictvím PK má ovšem různou, někdy prakticky nulovou informační hodnotu, podle toho, je-li vyjadřován obecný nebo zvláštní způsob lokalizace. Přitom je zřejmé, že informace o způsobu lokalizace vystupuje tím více do popředí, čím je tento způsob specifičtější, a naopak stává se tím méně zřetelnou, čím je vyjádřený způsob lokalizace obecnější. Různou míru informace jistě obsahuje PK např. v těchto výpovědích: Desky jsou položeny na polici — Desky jsou uloženy na polici — Desky jsou rozloženy na polici. Především je tu zásadní rozdíl v informační hodnotě PK prvních dvou vět na straně jedné a věty třetí na straně druhé. Zatímco prvními dvěma větami se vypovídá především o lokalizaci samé a příznak způsobu lokalizace je zde v určité míře smyslem výpovědi neutralizován, třetí větou se vypovídá zároveň — přibližně ve stejné míře — o lokalizaci obecně i o jejím způsobu. Zatímco absence PK ve třetí větě znamená nepřítomnost diskrétní složky komunikačního obsahu reprezentovaného větou s touto konstrukcí, absence PK v prvních dvou větách takový důsledek nemá. Avšak i mezi nimi je dost výrazný rozdíl v platnosti PK: Protože položit něco někam znamená totéž co dát/umístit něco někam (v synchronně základním významu slovesa položit), jeví se PK v první větě jako nadbytečná, a tím snad i méně obvyklá, poněkud vykonstruovaná a vymykající se obvyklému úzu. Naproti tomu být uložen znamená sice především také pouze ‚být/nalézat se někde’, avšak zároveň má i význam ‚být někde v důsledku funkční lokalizace‘; proto má PK ve druhé větě status noremního uzuálního prostředku.

V případě platnosti PK jako prostředku pojmenovávajícího stav jakožto důsledek děje manifestující se na objektu, PK pojmenovává přímo stav objektu, a to jako a) stav „okolnostní“, tj. (adherentní) charakteristiku entity z hlediska jejího vztahu [180]k prvkům okolí: Pes je uvázán na řetězu; Hrnec je přiklopen (pokličkou); Matice je přišroubována; Hosté jsou ubytováni (v hotelu) apod.; b) smysly pozorovatelnou vlastnost (fyzickou nebo psychickou) vázanou na děj proběhlý v neurčené minulosti více či méně zprostředkovaně, popř. od něj sémanticky zcela izolovanou: někdo je shrbený, ochrnutý, unavený, upracovaný, rozrušený, oholený apod.; něco je zlomené, ohnuté, pomačkané, zkroucené, obnošené, ohrané, osahané apod.

V rámci predikace stavu je třeba rozlišit ještě další vztahy:

(1.) Stav jako výsledek děje: a) tranzitivního; b) intranzitivního; c) reflexívního: ad a) Výrobek je slepen(ý) z několika částí — PK zde označuje stav entity jako existenci výrobku a zároveň způsob vzniku výrobku jako výsledku tranzitivního procesu (označovaného slovesem slepit); ad b) Vlasy jsou slepené — stav (vlastnost) je důsledek procesu intranzitivního (označovaného reflexívem slepit se); ad c) Karel je ulepený — stav (vlastnost) je důsledek děje reflexívního (označovaného reflexívním syntagmatem ulepit se/sebe). Gnozeologicky i komunikačně v zásadě podstatný a významný protiklad stavu jako důsledku či výsledku procesu tranzitivního, intranzitivního nebo reflexívního není však v systému češtiny noremně formálně reprezentován; PK tedy i vzhledem k těmto vztahům funguje jako prostředek mnohonásobně homonymní, resp. značně polysémní.

Protiklad stavu jako výsledku či důsledku procesu tranzitivního nebo netranzitivního má i důsledek pro systémovou funkční platnost, resp. noremnost PK. Lokalizační PK může mít ve větě status nenoremního prostředku, pokud vyjadřuje rezultát intranzitivního děje (zprav. vyjadřovaného reflexívním slovesem, k intranzitivům tohoto typu srov. Štícha, 1984) — v takovém případě se PK pociťuje jako prostředek, jehož je ve větě užito mimo úzus a celá věta se pociťuje jako nepřirozená —, zatímco vyjadřuje-li rezultát děje tranzitivního, jde o prostředek noremní,[6] např. *Host je posazen v křesle (jako rezultát intranzitiva posadit se) — Host je posazen do křesla (jako rezultát tranzitiva posadit); *Auto je zastaveno před domem (jako rezultát intranzitiva zastavit se) — Auto je zastaveno silniční kontrolou; *Loď je přiblížena k/u pobřeží — Dálnicí je Bratislava přiblížena k Praze; *Pacient je položen na lůžku (jako rezultát intranzitiva položit se) — Obraz je položen na skříni.

(2.) Stav jako výsledek děje: a) bezprostředně předcházejícího době, do níž je zasazen obsah výpovědi; b) proběhlého v neurčené minulosti: ad a) Ode dneška jste propuštěn (překlad Styrona); Varenucha se podezíravě ohlédl … a došlo mu, že je odhalen (překlad Bulgakova); Ztrácejí se hlavně v okamžiku, kdy jsou zapsány do prospektů a zakresleny do map (Z. Šmíd); To již byly k Somozovu bunkru přistaveny protiletecké baterie a … vyhlášena pohotovost (Rudé právo); … jsou půdy zbarvené jako velmi světlé kakao … nebo jako mléko, do něhož je kápnuto kávy (K. Čapek): ad b) Na všech oknech jsou zavěšeny záclony. Je třeba předpokládat, že o děj proběhlý v neurčené minulosti jde ve většině případů, kdy ve výpovědi není nějak signalizováno, že PK poukazuje k ději bezprostředně předcházejícímu době, do níž je zasazen obsah výpovědi. Taková reference je signalizována různými prostředky časového určení (již právě; v okamžiku, kdy ap.), popř. pouze vyplývá z významu PK a výpovědi, do níž je zapojena. Případů, kdy funkce PK vyjadřovat stav jako výsledek děje bezprostředně předcházejícího době, do níž je zasazen obsah výpovědi, je dána implicitně, nebude ovšem patrně mnoho. Pouze v této platnosti mohou vystupovat zřejmě jen takové PK, které jsou derivovány ze sloves, jejichž dějový obsah nijak [181]nepodmiňuje následný způsob existence objektu děje. Použitelnost takových PK bude ovšem zřejmě dosti omezena, např. Jsi oslovena, usměj se; Jsi zavolán, tak jdi apod. Protože v těchto případech lze PK použít pouze jako prostředku vyjadřujícího aktuální výsledek děje, bylo by nenáležité užít tu časového určení udávajícího trvání stavu: *Už hodinu jsi osloven.

(3.) PK nebo pouze participiu v rámci konstrukce odpovídá nějaký jazykový prostředek jiného druhu systémově synonymní, nebo takový prostředek neexistuje: a) PK odpovídá sloveso: je posazen — sedí; je položen — leží; je postaven — stojí; b) participiu odpovídá adjektivum neslovesného původu; často přitom jde o vztah mezi PK derivovanou z deadjektivního slovesa a příslušným základovým adjektivem, např. vychlazený — chladný; vyčištěný — čistý; ušpiněný — špinavý; ohřátý — teplý; rozpálený — horký; naplněný — plný; vyprázdněný — prázdný apod.; c) participiu odpovídá adverbium, např. je zvednutý — je nahoře; je vzdálený — je daleko. V konkurenci těchto prostředků jde o to, že stav lokalizační a jinak okolnostní nebo vlastnost jsou nazírány a vyjadřovány bez zřetele ke způsobu uvedení objektu do daného stavu, anebo zároveň s ohledem na tento způsob. PK se tu ovšem liší různě silnou významovou vazbou na děj, a tedy i různě výrazným komunikativně relevantním poukazem na způsob realizace stavu; tento rozdíl je patrně důsledkem jak různého charakteru děje, jehož je daný stav rezultátem, a různým charakterem formálního vztahu PK a výrazu s ním synonymního, tak i větší či menší běžností a stupněm adjektivizace PK. Např. PK je vyprázdněný jistě výrazněji a důrazněji poukazuje ke způsobu realizace stavu (označovaného adjektivem prázdný) než např. PK je zamazaný; nejde přitom patrně jen o různý charakter formálního vztahu (z hlediska situačního obsahu) synonymních výrazů vyprázdněný — prázdný/zamazaný — špinavý, ale i o to, že participium vyprázdněný je méně běžným výrazem než více adjektivizované zamazaný.[7] Je však třeba uvažovat ještě i tu okolnost, že ve vědomí běžného uživatele jazyka včetně lingvisty představa prázdného prostoru není bezprostředně vázána na představu vyprázdnění tohoto prostoru, zatímco představa špinavého objektu je na představu zamazání tohoto objektu takto vázána. Jinými slovy, špinavé chápeme nutně jako to, co bylo zamazáno (užíváme-li tohoto adjektiva v základním významu, nikoli v jeho metaforické platnosti, např. ve spojení špinavé jednání apod.), kdežto prázdné nemusíme nutně chápat jako to, co bylo vyprázdněno (např. prázdná peněženka může být vyprázdněná nebo nenaplněná). Z těchto vztahů pak i plyne, že výraz je vyprázdněný zdůrazňuje více stav jako rezultát než výraz je zamazaný.

Jiný typ konkurence jazykových prostředků představuje formálně-sémantický vztah PK a základového slovesa, z něhož je konstrukce derivována. Zatímco v případě konkurence typu je položen — leží; je vyprázdněn — je prázdný se obojími prostředky vyjadřuje stav (vlastnost), v případě konkurence typu je rozhodnutý — rozhodl se jde o reprezentaci protikladu stav — děj. Přitom ovšem jak PK, tak slovesný lexém poukazují zároveň ke stavu i ději, avšak různým způsobem; zatímco prézentní PK vyjadřuje současný stav jako výsledek minulého děje, tj. vyjadřuje explicitně výsledný stav a implicitně poukazuje k ději, jehož je daný stav rezultátem, slovesný lexém vyjadřuje děj, jímž je objekt uváděn do následného stavu, tj. explicitně vyjadřuje děj a implicitně poukazuje k následnému stavu. Rozdíl mezi komunikativní hodnotou toho, co je explicitně vyjadřováno, a toho, k čemu je implicitně poukazováno, může být minimalizován, a výpověď s PK je pak synonymní s výpovědí, v níž PK odpovídá slovesný lexém, i na úrovni komunikativního významu: Soused je už odstěhován[8] — Soused se už odstěhoval; Známí jsou již rozvedeni — Známí [182]se již rozvedli; Již jsem rozhodnutý — Již jsem se rozhodl; Dosud nejsme dohodnuti — Dosud jsme se nedohodli apod.

Některé PK vyjadřují homonymně stav i vlastnost jako diskrétní sémantické hodnoty. Jde o ty případy, kdy PK funguje jako prostředek reference ke stavu objektu prostřednictvím pojmenování způsobu jeho lokalizace i jako prostředek pojmenování „okolnostního“ stavu zhodnotitelného jako (adherentní) vlastnost. Např. PK ve výpovědi Lano je již napnuté může fungovat i jako prostředek vyjádření lokalizace (tj. umístění lana mezi dvěma předměty, např. Lano je napnuté/natažené mezi stromy) nebo jako pojmenování stavu (vlastnosti) lana (je napnutý ve významu ‚není povolený‘).

PK derivované ze sloves vyjadřujících statické relace jsou k těmto slovesům ve vztahu konverze (srov. Tipologija, 1983), a nevyjadřují tedy rezultát děje, např. Vesnice je obklopena lesy; Krajina je zakončena pásem hor; Pole je ohraničeno cestou; Les je prostoupen mýtinami. Takové PK bude proto třeba označovat jinak než rezultativa, např. stativa (srov. Tipologija, 1983 a naši recenzi, Štícha, 1985a). Statické relace vyjadřují i některé PK derivované ze sloves, která mají pouze význam dějový, např. Vzduch v samoobsluze byl prosycen složitými vůněmi (Otčenášek); Člověk, který je nabit zdravím (Řezáč); Svah je obrácen k jihu aj. Mohli bychom tedy i takové PK nazývat stativy.

Různé významy PK zčásti souvisejí s vidovými charakteristikami;[9] avšak — jak ukážeme dále — protiklad dokonavosti a nedokonavosti participií v rámci PK vnáší do daného gramatického mikrosystému další asymetrie. Konstrukce s krátkou variantou nedokonavého participia funguje v češtině již od nejstarších dob (srov. Štícha, 1985b) především jako prostředek k označení děje z pasívní perspektivy (je/byl/bude nesen). Avšak ani tento typ PK není výlučným prostředkem predikace děje. Některé PK fungují jako stavová rezultativa i s krátkou variantou nedokonavého participia a jsou pak synonymní s odpovídajícím předponovým perfektivem: Stěny jsou zdobeny (ozdobeny) ornamenty; … nahoře nese sochu Víry, zatímco dole je stavěna (vystavěna) z římských a vizigótských kvádrů (K. Čapek); Přes všechno to hladovění v minulosli byly modelovány (vymodelovány) jako nějaká fantastická výstavní hruška (překlad Styrona); … prý každá je laděna (naladěna) na jiný zvuk (K. Čapek). Některé PK s krátkou variantou nedokonavého participia vyjadřují statickou relaci a nejsou přitom zaměnitelné předponovým perfektivem: Tyto typy dědičnosti jsou vázány na autozómy; Jak je utvářen povrch baktérií?; Jsem nucen tam jít (zde je PK ovšem homonymní). V některých případech PK s prézentním tvarem slovesa být a krátkou nebo dlouhou variantou imperfektiva poukazuje k přítomnému stavu prostřednictvím reference k průběhu děje implicitně zařazeného do minulosti: Je to kus rokoka, ale už zlidovělého; je to malováno se zvláštní něhou a radostí (K. Čapek); (Film) je znamenitě hraný … představitelem Huberta (Rudé právo); Stavba je nedávno opravovaná (úzus). Komplexní význam PK v poslední větě by bylo možno explicitně formulovat takto: ‚Stavba byla nedávno opravována a opravena, a je tedy nyní ve stavu opravenosti‘.

Jestliže PK typu je/byl/bude nesen není výlučným prostředkem predikace děje, nefunguje ani PK typu je přinesen výhradně jako stavové rezultativum, nýbrž je za určitých podmínek i prostředkem dějové predikace: Udělá krok a octne se uprostřed divého víru. Je stržen a unášen vpřed … (Fuchs); Již sedm let přistavuje … pět valníků, které jsou během dne odvezeny (Rudé právo); Do toho zarachotí kroupy, poskakují po zemi a jsou smeteny potoky špinavých vod (K. Čapek); Muž praktický [183]není oslepen blízkostí cíle sebezářivějšího (Majerová); Lze určit i hranice, v nichž se mají závodníkovy tepové hodnoty v tréninku pohybovat, a pokud jsou překročeny …, přístroj vydává zvukový signál (Rudé právo). V takových případech lze často PK zaměnit perfektivem určitého tvaru slovesa nebo neosobním zvratným tvarem: jsou odvezeny — odvezou se; není oslepen — neoslepí ho apod.

Zatímco PK typu je/byl/bude nesen(ý) a je přinesen(ý) fungují ve výpovědi zpravidla v té či oné sémantické platnosti, která je identifikována významem výpovědi, PK s dokonavým tvarem participia a neprézentním časem slovena být (byl/bude přinesen(ý)) jsou naopak zpravidla homonymní i v rámci téže výpovědi; navíc mnohdy ani kontext neumožňuje jednoznačně určit, o který z významů systémově ambiguálního prostředku jde. I když lze zjistit řadu indikátorů jednoho z obou významů (děj — stav) PK daného typu, ve většině případů ukazuje na dějový nebo stavový význam konstrukce pouze smysl výpovědi a/nebo kontextu, do něhož je zapojena, jako na význam pravděpodobný, popř. jedině smysluplný. Jedním z indikátorů stavového významu PK tohoto typu je časová partikule již/už a její pozice ve větě: Je-li partikule v postavení bezprostředně před participiem, bude mít PK zpravidla význam stavu: V šest hodin bylo světlo již rozsvíceno; Za dvě hodiny se objevili všichni. Byla pro ně už připravena velká konvice kakaa. Je-li partikule v jiné pozici, PK je dvojznačná: Již v šest hodin bylo světlo rozsvíceno (1. význ.: Již v šest hodin světlo svítilo; 2. význ.: Již v šest hodin světlo rozsvítili). Jiným jazykovým způsobem identifikace rezultativního významu PK ve větě je — ovšem jen v některých případech — pádový tvar místního určení: Na stěně byl přilepen(ý) plakát (proti Plakát byl přilepen na stěnu). Často však lze — jak známo — proces lokalizace vyjádřit týmž pádovým tvarem jména, jakým se vyjadřuje lokalizační stav (Kufr postavili/byl postaven do kouta/v koutě). Dějový význam PK typu byl/bude přinesen bývá identifikován především časovými poměry v rámci souvětí: Když byli rozvázáni, rozeběhli se.

V některých případech je protikladnost reference k proběhlému procesu nebo jeho rezultátu komunikativně irelevantní, popř. je smyslem výpovědi neutralizována: Bílý písek před jídelnou … byl každý den čerstvě uhrabán a pokropen. PK v této výpovědi lze chápat jako výraz referující k minulé události i jako výraz vyjadřující rezultát této události, aniž se tím změní smysl výpovědi. Podobně: Dostala jsem od ní dopis a cosi se mi na něm nelíbilo, i když byl napsán s klidnou věcností (Otčenášek); Bylo též třeba zjistit, proč vozovka nebyla v uvedeném místě posypána.

 

O neutralizaci protikladu dějového a rezultativního významu PK jde v těch případech, kdy proběhlý děj a výsledný stav jsou smyslem výpovědi, přesněji řečeno nazíráním vztahů objektivní skutečnosti, k nimž výpověď s danou PK poukazuje, zařazovány do téhož časového úseku, resp. do časových úseků relativně ztotožnitelných: Elektrody svíčky musí být v okamžiku zážehu obklopeny čerstvou zápalnou směsí; Návěst 41, Stáhněte sběrač, označuje začátek úseku, který se smí projíždět jen se staženým sběračem. V úrovni návěstidla musí již být sběrač stažen; … struktura však … tomuto zákonu podrobena není a beze stopy mizí, je-li daný objekt zničen (překlad Solnceva).

Dlouhých variant nedokonavých participií se užívá v platnosti adjektivní, a to nejen v pozici atributivní, ale také i ve spisovném jazyce noremně v pozici predikativní: pečené maso — maso je pečené; leštěný nábytek — nábytek je leštěný; broušené sklo — sklo je broušené atd. Význam PK přitom není v těchto případech funkcí rezultátu děje, nýbrž je kvalifikací druhu objektu. Důsledkem této významové platnosti konstrukcí s adjektivní variantou nedokonavého participia je, že v nich nelze ve stejné významové platnosti kvalifikujícího adjektiva užít dokonavého tvaru; výrazně se tak liší sémantická funkce stavových PK s adjektivní variantou ipf. participia v případech typu nábytek je leštěný — mohli bychom ji nazvat druhově kvalifikující — od sémantické funkce stavových PK se jmennou [184]variantou ipf. participia v případech typu Stěny jsou zdobeny ornamenty — zde bychom mohli hovořit o funkci rezultativně kvalifikující. Některé adjektivní varianty ipf. participií mají však v PK obojí platnost, a dochází tak k dalšímu z množství asymetrických vztahů v rámci charakterizovaného gramatického mikrosystému: PK je pečený, je vařený (jak je tento typ zastoupen, zatím jsme nezjišťovali) homonymně vyjadřují význam jak druhově kvalifikující (to maso je pečené, ne vařené), tak i rezultativně kvalifikující (to maso je už vařené (uvařené), srov. Kořenský, 1984).

V závěru uvádíme grafické znázornění základních sémantických funkcí PK:

 

[185]LITERATURA

 

COMRIE, B.: Aspect and voice: some reflection on perfect and passive. In: Syntax and semantics, 14. Ed. J. Ph. Tedeschi - A. Zaenen. New York - London - Toronto - Sydney - San Francisco 1981, s. 65—78.

HAUSENBLAS, K.: Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině. NŘ, 46, 1963, s. 13—18.

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v slovanských jazycích, II. Praha 1937.

HAVRÁNEK, B. - JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice, Praha 1981.

KALAKUCKAJA, L. P.: Adjektivacija pričastij v sovremennom russkom jazyke. Moskva 1971.

KOMÁREK, M.: K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině. In: Sborník VŠP v Olomouci, Jazyk a literatura, 1. Praha 1954.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1969.

ŠTÍCHA, F.: Konkurence krátkých a dlouhých variant participiálních tvarů v přísudku. NŘ, 63, 1980, s. 1—14.

ŠTÍCHA, F.: K syntakticko-sémantické konkurenci aktivních, participiálních a reflexívních konstrukcí. SaS, 42, 1981, s. 183—192.

ŠTÍCHA, F.: Utváření a hierarchizace struktury větného znaku. Praha 1984.

ŠTÍCHA, F.: Sovětská práce o typologii rezultativních konstrukcí. SaS, 46, 1985a, s. 164—167.

ŠTÍCHA, F.: Poznámky o staročeském pasívu. LF, 108, 1985b, s. 77—82.

SAVICKÝ, N.: O perspektivách lingvistiky jako empirické vědy. SaS, 39, 1978, s. 199—202.

TIPOLOGIJA REZUL’TATIVNYCH KONSTRUKCIJ (REZUL’TATIV, STATIV, PASSIV, PERFEKT). Leningrad 1983. (Dále Tipologija.)

 

R É S U M É

Der funktionale Status der Konstruktionen mit Partizipien auf -(e)n/-t in der tschechischen Gegenwartssprache

In dem Anfsatz wird ein grammatisches Mikrosystem von Konstruktionen mit Partizipien auf -(e) n/-t (PK) theoretisch dargestellt. Die zahlreichen und vielfaltigen asymmetrischen Beziehungen zwischen den (syntaktisch-)morphologischen Einheiten des Subsystems mit ihren Varianten je/byl/bude (při)nesen(ý), je/byl/bude nesen(ý) und den Inhaltselementen werden beschrieben und mit Beispielen belegt. Das System der PK und deren — elementaren wie auch verschiedenartig strukturierten komplexen — Inhalten wird als ein kompliziertes System von asymmetrischen Repräsentationsbeziehungen von Form und Inhalt aufgefaßt.

Der Gegensatz von Geschehen und Zustand wird als primäre Bedeutungsextrapolation des Inhalts der PK postuliert, in dessem Rahmen sich noch weitere Bedeutungsgegensätze differenzieren und sprachlich manifestieren. Im Rahmen der Zustandsprädikation werden folgende semantische Funktionen als grundlegend postuliert: a) der Hinweis auf eine aktuelle Situation (Teze jsou schváleny, wörtlich: Die Thesen sind gebilligt); b) der Hinweis auf bestimmte Geschehensweise (Kufr je postaven v rohu, wörtlich: Der Koffer ist in der Ecke gestellt); c) der Hinweis auf einen materiellen Umstand (Pes je uvázán, wörtlich: Der Hund ist angebunden); d) der Hinweis auf eine Eigenschaft (Větev je zlomená, wörtlich: Der Zweig ist gebrochen); e) der Hinweis auf eine statische Relation (Vesnice je obklopena lesy, wörtlich: Das Dorf ist von Wäldern umgeschlossen); f) der Hinweis auf eine Art des Objekts (Ta vajíčka jsou malovaná, wörtlich: Die Eier sind gemalt); g) der Hinweis auf eine Eigenschaft als Resultat von transitivem Geschehen (Zdi jsou zdobeny ornamenty, wörtlich: Die Wände sind mit Ornamenten geschmückt).

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 3, s. 177-185

Předchozí Jan Petr: Sborník k poctě akademika N. G. Korletjana

Následující Zdeněk Hlavsa: Přístavkový vztah a popis české skladby