Dvacet pět let leningradské skupiny strukturní typologie

Eva Macháčková

[Rozhledy]

(pdf)

Двадцать пять лет ленинградской группы структурной типологии / Twenty-five years of the Leningrad group of structural typology

V tomto roce oslaví leningradské oddělení Jazykovědného ústavu Akademie věd SSSR dvacáté páté výročí založení skupiny, která se zabývá typologickým studiem jazyků. V r. 1961 stál u jejího zrodu a pak ji dlouho vedl významný japanista A. A. Cholodovič. Práce dnes již zesnulého A. A. Cholodoviče (1906—1977) se vyznačovaly jak hloubkou znalostí a novými myšlenkami, tak formulační jasností — a to se stalo pro celou skupinu typickým jevem. V tom, jak jasným a přístupným způsobem formulovat i vysoce teoretické myšlenky a úvahy, se stal A. A. Cholodovič vzorem. S jeho názory se můžeme seznámit např. ve stati publikované ve Voprosach jazykoznanija (1960). V ní předběhl o řadu let světový vývoj v syntaxi a sémantice; objevují se tu myšlenky překvapivě nové, a proto se u nich pozdržíme.

Mezi „třídami slov“ patří podle Cholodoviče významné postavení slovesům. Autorovy úvahy o klasifikaci sloves připomínají později vypracované valenční teorie, jejichž předchůdcem byl L. Tesnière. Sloveso se při klasifikaci bere v úvahu ve svém určitém tvaru — ten je považován za jádro věty; pro klasifikaci je pak důležité jeho „okolí“ (okrestnosť). Počet členů „okolí“ svědčí o „moščnosti“, tj. z hlediska valenčních teorií o valenci. Ze všech možných „okolí“ slovesa je jedno a jen jedno optimální, všechna ostatní jsou buď nadbytečná, nebo nedostatečná, nebo dokonce obojí zároveň. Pro poznání optimálního okolí slovesa není třeba znát ani situaci, ani kontext. Jedno sloveso může mít ve svých různých významech různá optimální okolí (tj. vlastně různé valenční potenciály).

Každý člen optimálního okolí obsazuje určitou pozici. Podle toho se liší konstrukce (struktury, rámce, konfigurace) prázdné (svítá), jednomístné (pes štěká), dvou-, tří-, n-místné. Slovesa s různým valenčním potenciálem nemohou patřit k téže podtřídě. Každý člen konstrukce má svou funkci; např. věty Vlk zakousl ovci, Medvěd zakousl kozu se zapisují stejně, a to ab(v₁), kde v je sloveso, a,b jsou členy valenčního potenciálu. Cholodovič na příkladech ukazuje, která slovesa by patřila do jedné třídy; rozlišuje při tom významy jako pije (‚je piják‘) a pije (‚právě teď‘). V konstrukci se obvykle užívá jen slov určitého významového okruhu: čtu (noviny, telegram, příkaz), ale formálně je podle Cholodoviče možno dosadit sem jakékoli slovo. Např. v básni Majakovského najdeme čitať zovy novych gub, igrať na flejte vodostočnych trub. Právě v uměleckém textu se mohou vyskytovat věty, které mimo kontext jsou nepřijatelné, např. ve Vojně a míru kníže Andrej hovoří o tom, že „v etom lesu byl odin dub i s tem my byli soglasny“.

Mají-li dvě slovesa stejné valence, mohou se ještě lišit tím, zda členy valenčního potenciálu patří do třídy osob nebo alespoň živých organismů; u některých sloves na této příslušnosti však záležet nemusí. I tady Cholodovič předjímá pozdější vývoj, neboť při vytváření slovesných rámců (intenčních polí, jak bychom řekli) se k různým sémantickým rysům tohoto typu přihlížet musí. Autor upozorňuje, že se charakteristika valenčního potenciálu může u jednotlivých sloves měnit (např. ve starověku bylo možno darovat i otroka, dnes by lidský rys u darovaného objektu ve smyslu nepřeneseném být nemohl).

Z jednotlivých uvedených myšlenek vidíme, jak Cholodovič předběhl vývoj syntakticko-sémantických teorií, např. i teorii Fillmorovu. Zmíněné Cholodovičovy myšlenky se staly základem pro práci celé skupiny jeho spolupracovníků v následujících letech. V centru pozornosti tu stojí (určité) sloveso, jeho vlastnosti sémantické i syntaktické. Cholodovič dospívá k názoru, že syntaktická a sémantická kritéria nelze směšovat; obě roviny je třeba popisovat odděleně, ale zároveň je nutno přihlížet i k jejich vzájemnému vztahu.

[309]První kolektivní monografie Cholodovičovy skupiny obsahuje trvale podnětné myšlenky; povšimneme si jí poněkud blíže, neboť nebyla v době svého vydání u nás recenzována. Publikace se nazývá Tipologija kauzativnych konstrukcij, Morfologičeskij kauzativ (Leningrad 1969) a shrnuje výsledky práce skupiny z let šedesátých. Její struktura je stejná jako v následujících publikacích skupiny. Na začátku jsou obsáhlejší stati zásadního významu, následují pak příspěvky týkající se jazyků typologicky různých.

Úvodní stať publikace napsali V. P. Nedjalkov a G. G. Siľnickij. Vychází se tu z následujících předpokladů: Jazykem jsou představovány „mikrosituace“ (jednoduché situace) složené ze zobrazovaného předmětu a jeho „stavu“ (může jít o dynamický „stav“, tj. o děj, nebo o statickou situaci). Z těchto jednoduchých situací se skládají „makrosituace“ (situace složené), které mohou mít i charakter kauzativní. Kauzativní konstrukce obsahují podle autorů nejméně dvě mikrosituace spojené vztahem kauzace: Kvůli dešti jsme se vrátili. Jeho vyprávění nás vzrušilo. Antecedent obsahuje kauzující děj (déšť, vyprávění), konsekvent (vrátili jsme se, vzrušilo) děj kauzovaný. Pořadí ve větě může být ovšem i obrácené. Symbolické znázornění kauzativní konstrukce vypadá asi takto: (r_i, s_i) k (r_j, s_j), kde r_i a r_j jsou předměty, s_i a s_j představují stavy; všechny prvky však nemusí být vyjádřeny. Nejdůležitější roli tu hraje (kromě k) s_j, zatímco s_i se často nevyjadřuje; někdy je ani neznáme nebo na něm nezáleží, a proto nebývá specifikováno. V některých případech však specifikováno je; tak v konstrukci přemluvil mě, abych odešel se pod s_i chápe řeč agentu.

Kauzativní významy se realizují nejrůznějšími způsoby (předložkovými pády, celými větami); autoři však soustřeďují pozornost na konstrukce, v nichž se kauzace vyjadřuje slovesně. Takové kauzativní „spony“ (svjazki) se dále člení, a to na rezultativní a nerezultativní, na instrumentové a neinstrumentové a na jedno-, dvou- až tříprvkové (podle toho, zda se vyjadřuje jen k, nebo i s_i a s_j). Tak např. slovesa ispugať, ubiť jsou rezultativní, neinstrumentová a dvouprvková (ks_j). Kauzativní slovesa mohou mít nekauzativní koreláty (zabít ks_j — zemřít s_j). U třímístných (tříprvkových) výrazů často nebývá přiřazení kauzativních a nekauzativních korelátů jednoznačné. Tak utřít může mít dva různé nekauzativní koreláty (být suchý, být čistý). Naopak jeden kauzovaný stav může být výsledkem různých kauzujících dějů, např. zemřít (s_j) proti zastřelit, popravit (s_iks_j) apod. V knize se liší patnáct typů kauzativních konstrukcí především podle toho, zda a jak jsou realizovány jednotlivé prvky. Popis tzv. morfologického kauzativu, obvykle slovesného, je pak předmětem speciálních statí.

Na kolektivní monografii o kauzativních konstrukcích navazovala publikace člena skupiny V. P. Nedjalkova nazvaná Kauzativnyje konstrukcii v nemeckom jazyke. Analitičeskij kauzativ (Leningrad 1971). Autor liší v němčině tři typy kauzace: faktitivní, permisívní (resp. prohibitivní) a faktitivně permisívní. Jednu situaci můžeme obvykle vyjádřit jako buď faktitivní, nebo permisívní. V prvním případě konatel vzbuzuje stav A (např. nutí ho pracovat), ve druhém nedovoluje stav neA (nedovoluje mu zahálet, tj. nepracovat). Němčina má pro vyjadřování kauzace k dispozici frekventované struktury se slovesem lassen; autor ve své práci podává vyčerpávající popis významu těchto konstrukcí.

Mezi členy leningradské typologické skupiny jsou významní odborníci, dobří znalci světových, orientálních aj. jazyků. Ve skupině pracuje např. anglistka I. B. Dolininová, odbornice na francouzštinu E. E. Kordiová, N. A. Kozincevová se věnuje arménštině. Zmínili jsme se již o tom, že A. A. Cholodovič byl znalcem japonštiny, jeho následovník ve vedení skupiny V. S. Chrakovskij zase arabštiny, S. E. Jachontov se věnuje čínštině, V. P. Nedjalkov se zabýval gruzínštinou, ale zejména čukotštinou a jazykem Tunguzů. Se skupinou úzce spolupracuje G. G. Siľnickij [310]z Marxova pedagogického institutu ve Smolensku; je to autor zcela originálních teoretických prací. Účastnil se také všech dosud vydaných kolektivních monografií. Jeho doktorská práce byla věnována sémantickým a valenčním třídám anglických kauzativních sloves (autoreferát vyšel v Leningradě v r. 1974); popis sémantických tříd anglických sloves byl publikován v r. 1973 (srov. rec. Kořenský - Macháčková, 1975).

Ve své tehdejší práci vycházel G. G. Siľnickij z předpokladu, že syntaktická a sémantická rovina jsou na sobě zcela nezávislé, a proto probírá syntax a sémantiku odděleně. Základní jednotkou sémantického popisu je pro něho situace složená z několika sémantických pozic, tj. stavů a aktantů. Sémantické třídy kauzativních sloves jsou určeny především typy tzv. terminálních situací (srov. výše definované s_j). Podle kategoriálních funkčních rysů se kauzativní slovesa dělí na relační, a to koordinační a subordinační, nerelační, konjektní a adjektní. Konjekt a adjekt jsou sémantické aktanty vedle subjektu a objektu. Adjekt je v širokém smyslu prostředek působení na objekt, konjekt představuje lokalizaci v širším smyslu než prostorově časovém. Autor zásadně nechce vyčleňovat sémantické aktanty na základě formy, a proto kritizuje, je-li za aktant adresát považován pouze předmět v dativu.

Po vyčerpávajícím popisu kauzativních konstrukcí se leningradská skupina věnovala v l. 1967—1971 typologii pasívních konstrukcí. V r. 1970 uspořádali leningradští jazykovědci na toto téma konferenci. Předem byla vydána brožura Kategorija zaloga (materialy konferencii) (Leningrad 1970), která obsahovala anketu na dané téma a zásadní stati, především inspirující výklad Cholodovičův. V r. 1974 vyšla pak publikace s obecnými statěmi a s příspěvky věnovanými problematice jednotlivých jazyků. (Recenzi knihy Tipologija passivnych konstrukcij uveřejnil náš časopis, srov. Macháčková - Daneš, 1975).

Za připomínku stojí, že v úvodní stati V. S. Chrakovského byly vymezeny pojmy zalog (překládáme jako slovesný, resp. syntaktický rod) a diateze, pod níž se rozumí vzájemný vztah mezi hierarchií členů větných a participantů roviny sémantické. Pasívní konstrukce se tu chápou dosti široce; jsou to konstrukce, v nichž agens nezaujímá pozici podmětu, ale buď má pozici nějakého jiného větného členu, nebo zůstává nevyjádřen.

Problematice pasívních konstrukcí byla věnována i publikace Problemy teorii grammatičeskogo zaloga (Leningrad 1978), která zveřejnila výsledky konference konané v Leningradě v r. 1975 na téma Strukturně typologické metody v syntaxi jazyků různých typů. Diateze a slovesný rod. Příspěvky do sborníku napsali i zahraniční účastníci, mezi nimi z ČSSR J. Kačala, J. Panevová, R. Zimek, Z. Hlavsa, E. Macháčková.

Na předcházející práce leningradské skupiny tematicky navazuje kolektivní monografie nazvaná Zalogovyje konstrukcii v raznostrukturnych jazykach (Leningrad 1981; rec. Macháčková, 1981). V úvodní stati V. S. Chrakovského se blíže objasňuje problematika slovesného rodu a diateze. Pasívní diateze se v ustáleném pojetí skupiny odlišuje od aktivní tím, že participant, který se nachází u aktivní diateze v pozici podmětu, v diatezi pasívní tuto pozici neobsazuje. Jestliže mluvčí vybírá pasívní konstrukci, pak je v centru jeho pozornosti objekt nebo jiný participant než subjekt, resp. agens. Autor uvádí zajímavý poznatek, že se z genetického hlediska objevují dvoučlenné pasívní konstrukce dříve než konstrukce aktivní. Trojčlenné pasívní konstrukce se vyskytují nejpozději; většinou nemají hovorový charakter a jsou knižní (srov. i české Dům je stavěn zedníky).

V této knize je pozornost soustředěna na reflexívní a reciproční konstrukce, při jejichž popisu je nutno brát v úvahu i rovinu referenční. Podstatou reflexívních konstrukcí je podle Chrakovského fakt, že referent (denotát) tu vystupuje ve dvou významových rolích. Uvádějí se jednotlivé typy konstrukcí, při jejichž vymezení [311]je nutno přihlížet k sémantice sloves, jejich dynamickému nebo statickému charakteru apod. Ve stati Siľnického „Predikativnoje otnošenije i jego roľ v passivnom preobrazovanii“ dospívá autor ke kompromisu mezi klasickou syntaktickou teorií o vztahu podmětu a přísudku a valenční teorií. Podmět představuje jediný větný člen, který je jak dominantou, tak i subordinátou. Je jakousi výchozí pozicí, syntaktickou osnovou, z níž mluvčí při hovoru vychází.

Mnozí členové skupiny pro strukturní typologii (např. L. A. Birjulin, E. E. Kordiová, V. P. Nedjalkov, I. B. Dolininová aj.) se podíleli na publikacích vydávaných pod vedením S. D. Kacneľsona. Byly to např. v řadě nazvané „Lingvističeskije issledovanija“ práce Grammatičeskije kategorii (Moskva 1976), Problemy grammatičeskogo stroja (Moskva 1978), Kategorii subjekta i objekta v raznostrukturnych jazykach (Leningrad 1982); srov. Štěpán, 1984. Ve všech těchto Kacneľsonových sbornících vycházejí autoři z konkrétního materiálu z různých jazyků a kladou důraz na roli slovesa ve větě. Jemná sémantická analýza napomáhá analýze syntaktické, srov. např. stati o konstrukcích se slovesem haben, se slovesem get, o tříaktantních slovesech řeči v angličtině apod. Předmětem úvah tu však nejsou jen slovesa, ale i jiné slovní druhy a větné členy. Za redakce V. S. Chrakovského vyšel v r. 1977 v Leningradě sborník Problemy lingvističeskoj tipologii i struktury jazyka s řadou zajímavých článků nejrůznější tematiky.

Výsledky typologického bádání z l. 1978—1980 přináší publikace Tipologija rezultativnych konstrukcij (s podtitulem rezultativ, stativ, passiv, perfekt), Leningrad 1983; srov. Štícha, 1985. Protože náš časopis o této publikaci referoval, nebudeme se jí zde blíže zabývat; zastavíme se však ještě u problematiky, které se leningradská skupina věnovala v posledních letech.

V r. 1981 se v Leningradě konala všesvazová konference na téma Typologické metody v syntaxi jazyků různých systémů. Sémantika a syntax konstrukcí s predikátovými aktanty. Podle osvědčeného způsobu vydali pořadatelé konference materiály v časovém předstihu. Sborníček (s výše uvedeným názvem) obsahuje anketu pro účastníky konference s řadou otázek, na něž by měli přispěvatelé reagovat. Vychází se tu z předpokladu, že sémantickým aktantům odpovídají na syntaktické rovině aktanty syntaktické — větné členy. Aktanty s predikátovým významem — predikátové aktanty (PA) — se vyjadřují obvykle (z morfologického hlediska) slovesy, ať už infinitivy nebo verby finity, ale někdy i „slovesnými slovy“ (deverbativními substantivy, adjektivy). V úvodních statích sborníčku se zavádí pojem funktor. Je to sémantická jednotka se schopností vázat na sebe jisté sémantické pozice obsazované sémantickými aktanty. Mezi funktory patří jak predikáty, jejichž sémantické aktanty odpovídají proměnným s „předmětným“ charakterem a nemohou na sebe vázat jiné funktory, tak i funktory nepredikátové, někdy zvané operátory. K funktorům této druhé skupiny patří mnohá hlavní slovesa z konstrukcí s predikátovými aktanty (KPA), protože nevyjadřují „situaci“ (děj, stav), ale pouze fázi, modalitu, kauzativitu, srov. čes. začal zpívat, chtěl odejít, přinutil ho mlčet. Nevyjadřují situaci, nemají tedy predikátový význam, nepatří mezi predikáty.

Ve většině jazyků obsahují KPA i hlavní slovesa, která mají predikátový význam; jsou to slovesa pravení, myšlení, vnímání, emocí, postojů, hodnocení. U těchto sloves můžeme predikátovému aktantu přiřadit nějakou sémantickou roli (srov. odpovídající pojetí českých lingvistů, např. u Daneše - Hlavsy a kol., 1981, kde se takovému aktantu přiřazuje role informace: slyšel ho zpívat; slyšel ho, jak zpívá; myslel, že odejde apod.). Naproti tomu u konstrukcí s fázovými, modálními aj. slovesy, v nichž hlavní slovesa vyjadřují fázi, modalitu aj., nemůžeme predikátovému aktantu přiřadit sémantickou roli, neboť vyjadřuje základní predikátový význam KPA: začal zpívat.

Z konference byly vydány dva sborníky: Kategorii glagola i struktura predloženija. [312]Konstrukcii s predikatnymi aktantami (Leningrad 1983; srov. rec. Štěpán, 1985) a Tipologija konstrukcij s predikatnymi aktantami (Leningrad 1985, rec. Macháčková, 1986). Oba sborníky vyšly pod redakcí V. S. Chrakovského.

Činnost leningradské skupiny pro strukturní typologii je, jak zřejmo, neobyčejně bohatá. Přibližně po pěti letech se obměňuje tematika. Po jisté teoretické přípravě se k zvoleným tématům konají konference. V časovém předstihu vycházejí sborníčky s anketami a zásadními statěmi, po konferenci pak monografie založené na poměrně jednotné koncepci. Obsahují stati jak obecné, tak speciální, týkající se nejrůznějších jazyků. I příklady z jazyků exotických jsou vždy přeloženy do ruštiny, takže jsou všechny příspěvky čtenářům přístupné.

Svou vysokou jazykovou erudicí, schopností řešit teoretické otázky i pečlivou analýzou konkrétního materiálu představuje jazykovědné pracoviště v Leningradě přední středisko, pro něž je právě skloubení teorie s praxí typické.

Přístup jeho pracovníků k řadě otázek je blízký mnoha českým a slovenským lingvistům. Např. poslední práce týkající se KPA by mohly být srovnávány s pracemi Greplovými a Běličové, práce týkající se syntakticko-sémantického popisu s pracemi Adamcovými, Danešovými, Hlavsovými, Zimkovými, Kačalovými, Panevové aj.

Zastavili jsme se déle u některých publikací z počátku činnosti leningradské skupiny, protože v době svého vydání nebyly u nás recenzovány. Je však zajímavé, že ani po řadě let neztratily nic ze své aktuálnosti a modernosti. Pro každého, kdo by se chtěl uvedenými tématy zabývat, představují možná teoretická východiska. Pozdější práce leningradské skupiny byly u nás již soustavněji sledovány; byly příkladem popisu založeného na vzájemném vztahu syntaxe a sémantiky, problematice blízké naší lingvistice. Do dalšího čtvrtstoletí přejeme leningradským lingvistům hodně úspěchů při jejich práci.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

CHOLODOVIČ, A. A.: Opyt teorii podklassov slov. VJaz 1960, č. 1, s. 32—43.

KOŘENSKÝ, J. - MACHÁČKOVÁ, E.: Sémantické a valenční třídy anglických sloves. JA, 12, 1975, s. 87—90.

MACHÁČKOVÁ, E. - DANEŠ, F.: Sovětská práce o typologii pasívních konstrukcí. SaS, 36, 1975, s. 239—242.

MACHÁČKOVÁ, E.: Konstrukce slovesného rodu v jazycích různých typů. JA, 18, 1981, s. 150—152.

MACHÁČKOVÁ, E.: Kolektivní monografie o konstrukcích s predikátovými aktanty. JA, 1986 (v tisku).

SIĽNICKIJ, G. G.: Semantičeskije tipy situacij i semantičeskije klassy glagolov. In: Problemy strukturnoj lingvistiki 1972. Moskva 1973, s. 373—391.

ŠTĚPÁN, J.: Kategorie subjektu a objektu v jazycích různých typů. JA, 21, 1984, s. 31—34.

ŠTĚPÁN, J.: Sovětský sborník o predikátových aktantech. SaS, 46, 1985, s. 161—164.

ŠTÍCHA, F.: Sovětská práce o typologii rezultativních konstrukcí. SaS, 46, 1985, s. 164—167.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 4, s. 308-312

Předchozí Zdena Skoumalová: Významný slovenský dvojtitul z oboru morfémové a slovotvorné analýzy

Následující Helena Confortiová: Sovětské sborníky o jazyce a stylu