Současná lingvistika a zkoumání komunikačních procesů

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Современная лингвистика и изучение коммуникативных процессов / Contemporary linguistics and investigation of communication processes

Ve dnech 3.—6. prosince 1985 se konala v Bad Stuer v NDR konference o výsledcích a perspektivách zkoumání jazykové komunikace, pořádaná Ústředním jazykovědným ústavem v Berlíně za účasti velkého počtu odborníků z NDR, SSSR, ČSSR, NSR a Švédska. Jednání konference umožnilo jak prezentaci teoretických modelů a konfrontaci metodologických přístupů, tak předložení dosavadních výsledků některých empirických výzkumů komunikační praxe. Kromě této šíře a diferencovanosti pohledu na aktuální lingvistickou problematiku byla charakteristickým rysem konference snaha sledovat otázky verbální komunikace v jejich přirozeném interdisciplinárním kontextu: projevila se zejména v účasti filozofů, badatelů v oblasti teorie vědy, psychologů, pedagogů a představitelů dalších oborů.

Nejobecnějším filozofickým a metodologickým předpokladům zkoumání komunikace ve společenských vědách byl věnován referát Ch. Zaka (NDR), vycházející z úvahy o vztahu společenského bytí a vědomí a o struktuře společenského vědomí. Už v tomto příspěvku bylo nastoleno jedno z ústředních témat konference — komunikace jako součást společné činnosti (viz u nás Janoušek, 1984) komunikujících subjektů, jako prostředek optimalizace sociálních procesů i seberegulace individua. Autor položil důraz na získávání informací v komunikaci a na jeho účinky v praktické činnosti komunikujících subjektů i v organizaci systémů jejich znalostí. Zabýval se rovněž komunikačními metodami; odlišil je od technik a technologických postupů a vymezil je jako soubory pravidel umožňující dosažení určitých výsledků v komunikaci za určitých podmínek. — Pojetí komunikace především jako jednání, [328]významné složky společné činnosti a celé společenské praxe, sdílel s Ch. Zakem také H.-P. Krüger (NDR), který naznačil i problematiku specifiky komunikace v různých sociálních skupinách a vztahů mezi komunikačními charakteristikami a sociokulturními parametry sociálních struktur. Kromě toho věnoval pozornost postavení teorie komunikace ve vývoji vědy, poměru společenské komunikace a biokomunikace (komunikace organismů v přírodě) i vztahu komunikace „předjazykové“, jazykové a metajazykové. Zak i Krüger se rovněž zaměřili — se zřetelem k současné společenské prestiži vědy — na význam komunikace ve vědecké činnosti: v souvislosti se vztahem kognitivní a komunikativní funkce jazyka upozornili na vazby mezi myšlenkovými operacemi a produkcí, resp. recepcí odborných textů; na způsoby prosazování teoretických konceptů ve vzájemné kooperaci vědců i v širší společenské komunikaci; na specifiku jazyka vědy i na rozdílné funkce a charakteristiky psaných a mluvených komunikátů ve vědecké činnosti. — Obecný filozoficko-metodologický a mezioborový kontext lingvistických modelů a výsledků zkoumání komunikace pak dotvářely zvláště referáty P. Porsche z NDR (o sociolingvistických aspektech souvislostí mezi výsledky žáků ve vyučování a diferenciací sociálních struktur v rozvinuté socialistické společnosti) a R. Hopfera z NDR (o nutnosti využít modelů teorie jednání a obecné teorie systémů při zkoumání jazykové komunikace).

Určitým přechodem mezi skupinou nejobecnějších příspěvků a vlastní — jakkoli bohatě diferencovanou — problematikou jazykovědnou byl na konferenci referát E. F. Tarasova (SSSR). Velmi vhodně zde reprezentoval školu A. A. Leonťjeva a její výsledky zkoumání řečové činnosti, ale i odkaz celé plejády slavných zakladatelů sovětské psycholingvistiky a neurolingvistiky (Lurija, Vygotskij, A. N. Leonťjev a další byli citováni řadou účastníků konference). Také Tarasov samozřejmě vyšel z vymezení komunikace jako činnosti, z jejího vztahu k ostatním společenským — zejména praktickým — činnostem a ze způsobu její determinace mimojazykovou realitou, a upozornil na vazbu mezi činností myšlenkovou a řečovou. Už v jeho příspěvku se také objevilo další ze stěžejních témat celého jednání — úloha různých systémů znalostí a zkušeností partnerů (tj. nejen jazykových znalostí a komunikačních zkušeností, ale i např. znalostí věcného, encyklopedického charakteru) a zejména jejich průniku (společného zkušenostního komplexu, inventáře znalostí) v komunikační aktivitě. Kromě toho však Tarasovův příspěvek připomněl i další zásadní otázky, jejichž řešení je už naléhavé hlavně pro lingvistiku (při její současné profilaci): otázku vztahu textu a komunikačního procesu (autor se zásadně postavil proti jejich oddělování); otázku různých existenčních forem textu a problém jejich invariantu (jde o existenci textu v procesech produkce a recepce, v povědomí účastníků komunikace a v jejich paměťové rekonstrukci, v různých abstrahovaných podobách atd.); otázku utváření smyslu textu a možností jeho popisu. Zejména kolem tohoto problému hermeneutické povahy, tj. kolem míry a způsobu objektivní, nezávislé, zpředmětněné existence smyslu textu na jedné straně a jeho podmíněnosti individuální myšlenkovou činností účastníků komunikace, subjektivitou produkce a recepce textu na straně druhé, se rozvinula zajímavá diskuse.

Na pozadí zájmu řady nelingvistických vědních disciplín o komunikaci a rýsujících se možností integrace různých přístupů pak dochází zcela přirozeně k zesílenému vnímání vývoje a orientace současné lingvistiky a ke snaze o adekvátní vymezení jejího předmětu. Kvalitativní proměna paradigmatu celého oboru, za jejíž východisko lze považovat „pragmatický obrat“ z počátku 70. let (viz Viehweger, 1981; Kořenský, 1983, 1984), se stala na konferenci podnětem zásadních teoretických úvah v referátech W. Hartunga (NDR), J. Kořenského a K. Ehlicha (NSR). Všichni autoři shodně proklamovali, že je nezbytné komplexně rekonstruovat složitou komunikační realitu; shodovali se v tom, že není možno uměle izolovat verbální složku (jako objekt lingvistiky) při jejím zkoumání. S tím souvisí i přesvědčení všech referentů (rovněž se objevilo už ve výše zmíněném příspěvku E. F. Tarasova), že není možno pouze [329]přiřadit obory jako psycholingvistika, sociolingvistika, pragmalingvistika, teorie textu, teorie dialogu aj. s jejich metodami k souboru tradičních lingvistických disciplín a metod; je třeba usilovat o formulaci komplexních modelů komunikace, integrujících předměty a metody všech těchto nauk (viz např. i Kořenský, 1985). Uplynulých zhruba patnáct let tohoto intenzívního vývoje už poskytlo dostatečnou možnost vyrovnat se s námitkami proti „přestupování hranic lingvistiky“, „diletantismu“ apod. I přes některé dočasné nebo dílčí nezdary, na něž poukázal příspěvek W. Hartunga (obtíže při integraci nesourodých přístupů, při ověřování komunikačních modelů na konkrétním materiálu; určitá skepse vyvolaná zatím nepříliš výrazným vlivem výsledků takto zaměřených výzkumů na zvyšování efektivity společenské komunikace), už nelze uvažovat o někdy požadovaném návratu k „vlastní lingvistice“, o oživení tradičních postupů; od integrativních modelů komunikace se naopak očekává, že sehrají významnou, základní úlohu v nově konstituovaných modelech společenských struktur.

Východiska jednotlivých teoretiků z této komplikované situace („zwischen Konsolidierung und Übergang“, jak byla označena v názvu referátu W. Hartunga) se liší především způsobem formulace, nikoli svým základním zaměřením a smyslem. Projekt K. Ehlicha počítá s funkčně pragmatickou analýzou komunikace, sledující zvláště organizaci komunikačních aktivit vzhledem k cíli, účelu komunikačního jednání. Rozlišuje mentální a interakční dimenzi komunikace a její verbální složku segmentuje na „sekvence“ a „řetězce“ řečových jednání; řečová jednání pak dále rozčleňuje na jednotlivé „procedury“ (speciální techniky označování, deixe aj.). Ehlichova teorie předpokládá vzorce, schémata řečového jednání („sprachliches Handlungsmuster“) — tj. opět jedno ze stěžejních témat, které vystoupilo do popředí v celé řadě konferenčních vystoupení. Jde o fixované posloupnosti mentálních a řečových operací, o struktury osvojované při socializaci jedince a stávající se součástí jeho kompetence („Musterwissen“), které se pak při konkrétní komunikaci v povědomí jejích účastníků aktualizují. K předpokladu fungování vzorců v dorozumívacích procesech se v referátu K. Ehlicha pojily filozofické úvahy o dialektice svobody a nutnosti (tj. určitého omezujícího tlaku daného znalostí vzorce pro příslušný typ řečového jednání), možnosti a skutečnosti (disponování vzorcem ve vztahu k jeho konkrétní komunikační realizaci) apod.

Referát J. Kořenského přinesl promyšlenou formulaci objektu současné lingvistiky (či přesněji — řečeno s autorem — vědy, resp. komplexu věd o komunikaci přirozeným jazykem), postihující zároveň do značné míry i charakter celého jednání konference. Proti tradičnímu oddělování jazykového systému, procesu řečové činnosti a jejího výsledku-textu jako diskrétních, nespojitých fenoménů staví autor jednotu řečové činnosti jako kreativního procesu, potenciálních předpokladů této kreativity a jejích výsledků. Text je přitom třeba chápat jako jednotu stránky procesuální (jeho produkce a recepce v čase) a statické, rezultativní; složku předpokladovou lze pak rekonstruovat opět pouze z textů a aktuálních kreativních procesů. Ústřední složkou modelu je řečová činnost v celé své psychologické a sociální konkrétnosti a dynamice (procesuálnost, dynamika objektu „lingvistiky“ i jeho interpretace byla nepochybně dalším z profilujících témat konference). Lze tedy usilovat o izomorfii procesuálních modelů jazyka, řečové činnosti a textu a o homogenní pojmový systém, resp. analytický aparát k jejich postižení. Kreativní potenciál řečové činnosti samozřejmě není možno modelovat prostřednictvím klasických jednotek jazykového systému, tj. diskrétních entit — podle autora je třeba pracovat se sítí dynamických relací, „jednotek“ sémiotického reagování sociálně a psychologicky konkretizovaných účastníků řečové komunikace. Tyto dynamické relace jsou konstituovány vzájemnou projekcí struktur objektivní reality, hodnot sémantických a pragmatických a jednotek komponentu výrazového.

[330]V dalším programovém vystoupení — v už zmíněném příspěvku W. Hartunga — byl navržen komplexní, vícerovinný model komunikace, inspirovaný rovněž procedurální metodologií. Z četných dimenzí tohoto modelu je třeba uvést především jednotlivé systémy vědomostí, k jejichž aktualizaci dochází v komunikaci (viz hlavně pojem „kommunikatives Wissen“); dále rozlišení propoziční a interakční roviny; opět těsné usouvztažnění jazyka, řeči (chápané jako intencionální jednání) a textu (chápaného rovněž funkčně, zejména vzhledem k procesu utváření smyslu); a konečně důraz na řadu hodnot pragmatických (komunikační úloha, situace, plán, záměr, strategie, zřetel k partnerovi aj.). Nezbytné modely dílčích fenoménů komunikace musí být vždy formulovány na pozadí globálního mnohodimenzionálního modelu.

Vysokou teoretickou úrovní a originalitou koncepcí lze charakterizovat i další skupinu referátů, které však už představují přechod od komplexního pohledu a prognosticky zaměřených úvah k dílčím hlediskům a k rozpracovávání aplikačních možností při textových analýzách. D. Viehweger (NDR) vychází rovněž z výše zmíněného vícedimenzionálního modelu komunikace (textu) a propracovává zvláště rozlišení systémů vědomostí, k jejichž instrumentalizaci, operacionalizaci dochází v průběhu produkce a recepce textu. Vymezuje pět typů těchto systémů (viz Viehweger, 1984 aj.): (1.) jazykové znalosti („sprachliches Wissen“), (2.) věcné znalosti („Sachwissen“, „enzyklopädisches Wissen“), (3.) znalosti cílů, kterých lze dosáhnout v určitých komunikačních situacích užitím určitých typů jednání a jazykových výrazů („Illokutionswissen“), (4.) znalosti obecných principů konverzace (maxim, konvencí) a komunikace ve společenských institucích, (5.) znalosti vzorců, schémat textů, resp. rozhovorů, tj. textových makrostruktur i možných sekvencí textových jednotek. Tímto způsobem autor rozvíjí teorii „procedurální lingvistiky textu“; přitom se nemálo opírá i o výsledky kognitivní psychologie a teorie umělé inteligence. Vlastní model textové analýzy, systematicky budovaný autorem v posledních letech (zčásti ve spolupráci s W. Motschem, viz Motsch - Viehweger, 1981), je zaměřen na ilokuční dimenzi (viz systém znalostí č. 3), tj. na popis vlastní pragmatické stránky komunikace. Viehweger zde pracuje především s kategoriemi intence mluvčího, konstitutivních podmínek řečového jednání (jako je zájem mluvčího, možnosti partnera), jeho konsekvencí (tj. očekávaných postojů nebo jednání partnera) a způsobu jazykové realizace (analýza je dovedena až na úroveň konkrétních jazykových indikátorů). Podle charakteru těchto složek uvažuje autor o typech ilokučních jednání („illokutive Handlung“), o možnostech jejich uspořádání, hierarchizace (dominantní ilokuční jednání proti závislým, podpůrným), i o „makroilokucích“ komplexních řečových jednání.

I. Rosengrenová (Švédsko), známá především jako editorka lundských sborníků Sprache und Pragmatik, rozvíjí svou koncepci výstavby a analýzy textu do značné míry v koordinaci s postupem D. Viehwegera a W. Motsche. Zdůrazňuje rovněž pragmatický komponent textu (staví „řečově pragmatický systém“ proti systému jazykovému) a nutnost popisu textu jako struktury řečových jednání nebo přímo ilokucí (nikoli tedy jako spojení vět, jejichž prostřednictvím jsou ilokuce realizovány). Za hlavní principy, uplatňující se při strukturaci textu, považuje autorka hierarchizaci ilokucí a vytváření jejich sekvencí. Řečové jednání se podle autorky skládá z ilokuční role a propozičního obsahu; na základě ilokučních rolí, tj. reflexe cílů a postojů produktora textu, se autorka snaží o vypracování typologie řečových jednání, přičemž se zčásti opírá o Searlovu klasifikaci řečových aktů. (Viz Searle, 1970.)

H. Rossipal (Švédsko) v zásadě rovněž rozlišuje rovinu propoziční a ilokuční (interakční); jeho metodika textové analýzy je však orientována především na typy propozic („Informationsarten“) a na typy „argumentačních hodnot“ výpovědí a textů. Tento způsob logicky podložené interpretace musí pochopitelně hojně využívat sémantických a pragmatických presupozic, inferencí a dalších explicitně nevy[331]jádřených předpokladů úspěšného průběhu komunikace. (Viz o tom podrobně Rossipal, 1983.)

Podobně jako někteří z předchozích referentů i R. Fiehler (NSR) se zaměřil zejména na popis pragmatické stránky komunikace; svůj analytický postup demonstroval na úloze prožitků a emocí a způsobů jejich manifestace v komunikačním procesu. Prožitky (emoce) jsou klasifikovány podle toho, k čemu zaujímá příslušný komunikant hodnotící postoj (např. k určité události, situaci, předmětu, osobě — vlastní nebo jiné —, její vlastnosti, způsobu jednání …) a čím je tento postoj podložen (očekáváním mluvčího, jeho přáním, zájmy, představou o sobě nebo o partnerovi, sociálními normami apod.) Dále se bere v úvahu typ tematizace prožitku (jeho pojmenování nebo popis prožitku, události, která ho vyvolala, situačních okolností atd.), formy a jazykové prostředky jeho vyjádření („deklarativní formule“ + pojmenování prožitku, resp. stručné nebo rozvedené přirovnání: cítím se + deprimovaný, jako znovuzrozený …; dále různá obrazná, metaforická vyjádření). Konečně autor diferencuje jednotlivé aspekty, které mohou být v ohnisku takto vyjádřeného prožitku/emoce („Fokussierungsaspekte“): nositel prožitku, průběh prožitku, jeho způsob, intenzita, podnět; reakce na prožitek, jeho důsledky apod. Jako ideální materiál pro tyto analýzy byly využity psychoterapeutické rozhovory, v nichž hrají typy emocí a způsoby jejich vyjádření mimořádně závažnou roli. Diskuse byla věnována především psychologickým problémům, které souvisí s celkovým obrazem sociální interakce a komunikace: vztahům intelektuálních a emocionálních složek mentální činnosti, poměru prožívání a jednání aj.

Skupina referátů mladých lingvistek z berlínského ústavu přinesla především výsledky aplikace globálního modelu W. Hartunga na některé dílčí problémy.

Tato jednotná teoretická a metodologická báze, charakterizovaná zejména procesuálním, relačním a pragmatizovaným chápáním zkoumaných jevů, byla např. v příspěvku M. Elstermannové využita k analýze komunikačního principu vágnosti a možností jejího odstraňování, redukce, limitace uplatňování tohoto principu. Šlo o příznačnou ukázku interpretace určité sémanticko-pragmatické kategorie napříč jednotlivým rovinám jazykového systému i komunikace: autorka rozlišila (1.) vágnost sémantickou, referenční (odstraňovanou prostřednictvím kvantifikačních výrazů, deiktických prostředků, časových a místních adverbií), (2.) vágnost komunikačně pragmatickou (vázanou na situační faktory, vztah partnerů, poměr jejich znalostí a zkušeností) a (3.) vágnost jako vlastnost přirozeného jazyka (plynoucí z utváření jazykových znaků jako výsledků abstrakčních procesů, z jejich flexibility a širokého aplikačního potenciálu). Autorka naznačila i některé specifické postupy, kterými se vágnost vyjadřování omezuje (precizace, parafráze, specifikace, explikace, ilustrace, komentování aj.; v inventáři však chyběly např. postupy rektifikace a korektury).

V příspěvku S. Kadowové byla sledována dynamika utváření smyslu v textu. Genezi smyslu vykládá autorka v souvislosti s komunikační strategií partnerů: ta motivuje u autora segmentaci, hierarchizaci textu, jeho profilaci na popředí a pozadí, zařazování exkursů, užívání členících signálů a explicitních orientátorů, apely na příjemce atd., ale i snahu recipientů získat z textu uspořádanou, konzistentní informaci. Empirický materiál k těmto úvahám poskytly záznamy přednášek, jejichž analýzy vedly zároveň i k pokusu o vymezení příslušného typu textu. Přednášky se svými specifickými rysy zařazují do přechodné sféry mezi komunikací mluvenou a psanou: jde o asymetrickou komunikaci s přímým kontaktem partnerů, ale s kolektivním adresátem a s řízenou recepcí, o projev mluvený, leč s vysokým stupněm připravenosti. — Velmi blízký problém, totiž dynamický vývoj tématu v mluvené komunikaci (jako dílčí aspekt celého interakčního procesu) zkoumala i U. Krämerová. Tematickou strukturu komunikátu chápe jako součást nadřazené struktury obsahové, která zahrnuje informace charakteru jak nocionálního, tak [332]interakčního, situačního. Autorka vymezila téma — na rozdíl od pojetí Agricolova (viz Agricola, 1979 aj.) jako relační kategorii, tj. nejen ve vztahu ke struktuře textu, ale i ve vazbě ke komunikační situaci a komunikantům (vývoj tématu závisí na jeho relevanci pro účastníky komunikace, na interpretačních možnostech příjemce atd.).

Specifikou koherence mluveného dialogu, tj. vymezením koherence jako součásti komunikační interakce, mechanismu střídání mluvčích, způsobu jejich kooperace, situačních podmínek atd., se zabývala ve svém příspěvku P. Lindemannová. Koherence v tomto širokém pojetí není imanentní vlastností textu, ale výsledkem interpretačního výkonu příjemce (viz už Fritz, 1982); jejími konstitutivními faktory jsou jednak společné znalosti partnerů, jednak jejich vzájemně korespondující hodnocení komunikační situace (včetně širší situace společenské). Rekonstrukci textových souvislostí umožňují recipientovi hlavně nejrůznější indikátory, orientátory, signály mluvčího (kromě standardních prostředků koheze, metakomunikačních výrazů atd. se uplatňuje i intonace, gesta, mimika, praktické činnosti). Koherence souvisí i se složitou tematickou strukturou mluveného dialogu, s potřebou návratů k některému tématu, se signalizací tematických předělů. Výsledek rekonstrukce je tedy vázán na předchozí přípravu textové koherence ze strany mluvčího („Vorleistung“), i když v některých případech se může koherentní interpretace textu realizovat i bez opory ve výkonu mluvčího. Diskuse se dotkla otázky, nakolik je potřebná specifikace pojmu koherence pro různé typy textů (např. konverzace dobře se znajících partnerů může vynikat vysokou koherencí bez užití explicitních kohezních prostředků).

Další skupina referátů reprezentovala na konferenci současné stadium rozvoje teorie dialogu; pro všechny bylo charakteristické podložení zobecňujících charakteristik a pojmových soustav rozsáhlým empirickým výzkumem materiálu. Referát O. Müllerové o organizačních principech dialogické komunikace představil shrnujícím způsobem, na širokém okruhu problémů výsledky autorčina soustavného zkoumání mluvených dialogů. Po vymezení základních pojmů a návrhu některých kritérií pro typologii dialogů věnovala autorka pozornost projekci konkrétní komunikační situace i širší situace společenské, vztahů partnerů, jejich sociálních rolí a statutu do struktury dialogu, dále projevům hierarchie cílů a dalších interakčních principů, jako jsou komunikační schopnosti a návyky partnerů, jejich chování, fáze vývoje rozhovoru v čase. Podrobného výkladu se dostalo zejména způsobům segmentace dialogu, charakteristikám a vzájemným vztahům jednotek nazývaných tematickými bloky, obsahově pragmatickými celky a obsahově pragmatickými jednotkami (viz už Müllerová, 1985). Do celkového rámce jednání referát přesně zapadl svým komplexním pohledem na dialogickou komunikaci, integrujícím chápáním jejích verbálních i neverbálních (situačních aj.) faktorů a prostředků.

Další zkušená badatelka v této oblasti, K. Mengová (NDR), předložila ve svém příspěvku soustavu pojmů potřebných ke klasifikaci a výkladu „komunikačních typů“. Východiskem této soustavy je už zmíněný pojem Kommunikationswissen, tj. specifická integrace různých systémů znalostí u účastníka komunikace — autorka vymezuje tento pojem ve vztahu k jednotlivým subsystémům znalostí i k nadřazenému systému „Interaktionswissen“. Metodika analýzy dialogu je pak založena na snaze o rekonstrukci této předpokladové složky — komunikační kompetence (jednotlivých mluvčích, sociálních skupin) a její konfrontaci s empirickým materiálem (autorka vede v berlínském ústavu dlouhodobý výzkum komunikace dětí předškolního věku). V referátu autorka dále předvedla aplikaci svého analytického aparátu na vymezení komunikačního typu „vyprávění zážitku + naslouchání“: vymezila situační podmínky, cíle tohoto typu komunikace (cíle informativní i interakční, tj. vliv na utváření vztahu partnerů), jeho realizační fáze, možné varianty jeho průběhu i repertoár užívaných typů komunikačních jednání (obligatorních, fakultativních i nepřípustných). (Další členky týmu K. Mengové, B. Kraftová a U. Nitscheová, pak předložily výsledky obdobných analýz dalších komunikačních typů — „spo[333]lečného plánování“ a „zajištění vzájemného porozumění“.) Cílem celého projektu je v neposlední řadě postihnout dynamiku komunikačních dovedností u dětí a možnosti, jak děti vést — prostřednictvím stimulačních a regulačních komunikačních činností dospělých — ke správné identifikaci komunikačních úloh a k jejich aktivnímu a účinnému řešení.

Metodikou pěstování dovedností potřebných k dialogické komunikaci u školních dětí se zabývala ve svém referátu M. Heidrichová (NDR). Ukázala způsob analýzy zadané komunikační úlohy a komunikační situace (na základě motivačního obrázku) ve vyučování i přidělení komunikačních rolí a vlastní realizaci cvičných rozhovorů. Její metoda segmentace dialogu na funkční bloky realizované různým počtem replik — např. omluva, její zdůvodnění + její akceptování partnerem — se velmi blíží interpretaci dialogických jednotek a jejich komunikačních funkcí v pracích O. Müllerové (1983, 1985). Také tato metodika má vést u dětí k uvědomělému hodnocení dialogických projevů a k osvojení „vzorců“ základních typů dialogů. (Příbuzná problematika — dialogické texty v učebnicích němčiny a jejich využití ve výuce — byla připomenuta též v příspěvku R. Thieleho z NDR.)

Významnou teoretičkou dialogu je i B. Techtmeierová (NDR), autorka nedávno vydané monografie Das Gespräch (1984), která v poslední době soustředěně zkoumá zejména úlohu norem v dialogické komunikaci (1985). Ve svém vystoupení se zaměřila na fungování norem při instrumentalizaci komunikační kompetence a jejích specializovaných složek („Handlungswissen“, „Normenwissen“) v komunikační situaci vymezené určitými charakteristikami, při realizaci „vzorců“ (zde „Ablaufsschema“) pro příslušné typy rozhovorů. Autorka rozlišila různé typy norem — podle jejich vztahu k srozumitelnosti, koherenci, tematické relevanci dialogu atd., i podle stupně jejich závaznosti, direktivnosti. Upozornila i na možnosti, jak uplatňovat sankce při porušování těchto norem v komunikaci, a zejména na případy explicitní verbalizace norem (mj. prostřednictvím metakomunikačních vyjádření). Diskuse navodila zajímavé problémy vztahu norem komunikačních a jazykových, poměru mezi existencí norem v povědomí mluvčích, jejich fungováním v komunikační praxi, jejich explicitní formulací a jejich kodifikací apod.

Užívání metakomunikačních výpovědí (vymezovaných podle B. Techtmeierové) v kontaktové funkci bylo tématem příspěvku M. Roloffové (NDR). Autorka upozornila na celý soubor faktorů, které určují míru a způsob uplatnění metakomunikačních výpovědí s kontaktovou funkcí v rozhovoru: důležitou úlohu zde má celková funkce dialogu (řídicí, kontrolní aj.), stupeň oficiálnosti, veřejnosti dialogu, distribuce rolí účastníků, druh jejich společné činnosti, způsob kooperace, vztahy podřízenosti/nadřízenosti, nutnost uplatňování zdvořilostních norem, vliv emocí, vzrušení i individuálních charakteristik partnerů. Přesto se aspoň v některých typech dialogů (např. u vědecké diskuse) uplatňují metakomunikační výpovědi ritualizovaným způsobem, podle typizovaného „vzorce“. Vytváření a udržování kontaktu vystoupilo v referátu jako jedna z četných úloh, které paralelně plní účastníci komunikace. (Diskuse upozornila mj. na to, že kromě těchto pozitivních projevů kontaktové funkce je třeba sledovat i projevy negativní — tj. odmítání a omezování kontaktu, projevy distance, fungování obranných mechanismů apod.)

Na projevy kontaktové funkce v textu se ve svém příspěvku zčásti zaměřila i J. Hoffmannová; poukázala na shody a rozdíly mezi obsahově příbuznými pojmy „projevy autorské strategie“ — „metakomunikační výpovědi“ - „gambity“, pocházejícími z různých pojmově teoretických soustav. Komunikační proces a zvláště jeho strategická složka se podle autorky odráží v textu prostřednictvím souboru operativních komunikačně pragmatických obsahů, které mají charakter buď převážně subjektivní (jsou centrovány k autorskému subjektu, jeho názorům, postojům), nebo sociativní (manifestují zřetel autora k adresátovi). V referátu byla navržena [334]typologická kritéria pro třídění explicitních projevů autorské strategie, které jsou výrazovou reflexí zmíněné skupiny komunikačně pragmatických obsahů. Zaměřením na strategické projevy v psaném textu chtěla referentka zdůraznit komunikační zapojení psaného textu, jeho procesuální, operační aspekt — tedy nutnost analyzovat i psaný text zároveň jako komunikační proces.

Pro všechny zbývající referáty je do značné míry charakteristické uplatnění sociolingvistických (ev. i etnolingvistických) přístupů a metod. Nejvýrazněji vystoupila tato orientace do popředí v referátu J. Schwitally (NSR), který zde prezentoval výsledky svého výzkumu dialogické komunikace mládeže ve velkém městě. Autor sledoval především vazbu určitých typů dialogických struktur a komunikačních činností ke struktuře sociální skupiny, k individuálním biografickým charakteristikám jejích členů, k jejich životním zkušenostem, k příznačné potřebě sociální identifikace, k různým komunikačním situacím a záměrům apod.

Další aktuální a společensky závažné téma současné „komunikační lingvistiky“, zmíněné v nejednom konferenčním příspěvku — charakter komunikace ve společenských institucích — bylo středem zájmu G. Brünnerové (NSR). Autorka opět pracovala s pojmem „vzorce“ („Handlungsmuster“) jako posloupnosti mentálních, verbálních i praktických činností, aplikované účastníky komunikace v závislosti na situačních podmínkách — tedy s chápáním vzorce a příslušné složky komunikační kompetence („Musterwissen“) založeným na teorii K. Ehlicha. Věnovala pozornost vnitřní struktuře vzorců, tj. např. průběhu jednotlivých operací v čase (jejich fázování), zapojení činností kontrolních a korigujících. Zabývala se i problémem zachování identity vzorce ve vztahu k jeho různým realizacím i k situačně a institucionálně determinovaným variantám, adaptacím a modifikacím (ukázala např. rozdíl mezi aplikací vzorce „řešení problému“ ve školní komunikaci klasického typu a v podnikovém vzdělávání, kde se projevuje silnější vazba komunikace k praktické činnosti). Naznačila i problematiku kompatibility vzorců a potřebu systematického přiřazení vzorců — na základě jejich strukturní specifiky — různým typům institucionálně podmíněných interakčních procesů. Diskuse se zaměřila především na široké chápání vzorce, zahrnující i praktické činnosti, a na status vzorců vlastního řečového jednání v této souvislosti.

G. Antos (NSR) předvedl na konferenci komplexní analýzu vyhraněného typu textu — pozdravných projevů („Grußworte“) při oficiálních, slavnostních příležitostech. Jeho interpretace měla převážně pragmatický a sociostylistický charakter; vycházela ze sociální funkce těchto projevů (tj. deklarace určitého společenského uznání, pozitivního hodnocení, solidarizace) a z jejich vazby na specifické sociální struktury (autor zdravice vystupuje jako představitel určité pozice ve veřejném životě; adresátem je primárně jubilující organizace nebo akce, k jejíž poctě byl projev napsán nebo přednesen, teprve sekundárně pak všichni účastníci komunikační události). Referent předložil kompoziční vzorec („Kompositionsmuster“) textového typu, tj. do značné míry fixovanou posloupnost textových jednotek s určitou propoziční a ilokuční charakteristikou. Vzorec zahrnuje pojmenování oslovované instituce/akce, blahopřání ke slavnostní příležitosti, hodnocení instituce/akce z hlediska historického, společenského významu atd., referenční poukazy k funkci (pozici) autora projevu, poděkování organizátorům oslav, přání zdaru celé akci, ev. budoucí činnosti organizace apod. Soubor pravidel strukturní a stylistické povahy obsahuje např. požadavky na rozsah pozdravného projevu, jeho koherenci, způsob vývoje tématu, na „slavnostní tón“, „harmonizační strategii“, přehánění, zobecňování, užívání různých formulek a frazeologismů aj.

Z hlediska diachronní pragmatiky přistupoval k textovým typům J. Schildt (NDR). Autor sleduje ve svém výzkumu vzájemnou podmíněnost vývoje sociálních struktur, proměn komunikačních potřeb a proměn textových typů a vzorců (včetně [335]konkrétních indikátorů, konstitutivních jazykových prostředků). Metodou komplexní vzájemné projekce znalostí společenského vývoje a poznatků z textových analýz tak dospívá až k explicitnímu popisu společenské podmíněnosti vývoje jazyka (a komunikace).

Další skupina referátů sociolingvistického charakteru byla věnována rozvrstvení národního jazyka a postavení jeho jednotlivých útvarů, variet ve společenské komunikaci (tedy problematice „Sprachvariation“). Všechny příspěvky shodně zdůrazňovaly korelace mezi sociálními skupinami, komunikačními situacemi, typy textů a užíváním prostředků z různých variet, komplikovanost jejich distribuce i v rámci individuálního úzu (o tom hovořil zejména J. Donath z NDR). — Autoři těchto referátů rovněž věnovali velkou pozornost hodnotícím postojům uživatelů vůči jazykovým varietám a jejich prostředkům, historické proměnlivosti a společenské podmíněnosti těchto postojů (např. G. Lerchner z NDR), poměru mezi postoji uživatelů a vědeckým hodnocením. — K. Matthaier (NSR), jehož přístup byl — podobně jako u J. Schwitally — silně ovlivněn i etnometodologií (především dílem W. Labova), se zabýval uvědomělostí/neuvědomělostí a psychologickou motivací užívání variet (např. potřebou socializace, identifikace se skupinou, loajality, zvýšení prestiže aj.). — U. Ammon (NSR) se pokusil o výklad pojmu „Standardsprache“ na bázi teorie norem (deontické logiky). Typy norem uspořádal do škály hlavně podle stupně jejich závaznosti; dále připomněl vliv individuálních a institucionálních autorit a mechanismů sankcí na uplatňování norem v komunikaci a na distribuci variet. — Komunikačními aspekty jazykové kultury se zabývala rovněž E. Isingová (NDR). — Potěšitelné je, že se všechny příspěvky z této skupiny programově opíraly o teorii rozvrstvení národního jazyka, o pojetí spisovného jazyka, zpracování hodnotících postojů atd. v pražské škole; byly citovány práce Havránkovy, Danešovy a další. (Zde se zřejmě projevuje velký význam zpřístupnění těchto výsledků české lingvistiky německému uživateli ve dvou svazcích Grundlagen der Sprachkultur — 1976, 1982.)

Konference o jazykové komunikaci tedy úspěšně navázala na podobně zaměřená předchozí setkání, jejichž výsledkem byly významné sborníky Sprachliche Kommunikation und Gesellschaft (1974) a Normen in der sprachlichen Kommunikation (1977). Konferenční jednání ukázalo rozsáhlý soubor problémů (a lze konstatovat, že většina z nich nezůstává stranou pozornosti ani v české a slovenské lingvistice); některá konstantní témata a pojmy se přitom pravidelně opakovaly ve většině vystoupení. Byl to samozřejmě především důraz na komplexnost, dynamiku, procesuálnost modelů komunikace a na jejich interdisciplinární charakter; stejně tak i inspirace procedurálním myšlením a zájem o aktivaci různých systémů vědomostí v komunikaci. Široké uplatnění pojmů jednání, činnost (Handlung, Tätigkeit) při zkoumání jazykové komunikace má už v německé lingvistice rozvinutou tradici (na konferenci jim byl věnován speciální rozbor Ch. Schwarzové z NDR); ta se opírá především o filozofické a logické koncepce jednání (viz o nich podrobně Šoltys a kol., 1982), ale v poslední době i o podněty z teorie sociální komunikace, např. o rozpracovávání pojmu „společná činnost“. (Viz u nás Janoušek, 1984.) Další konstantou byl zájem o pragmatické kvality komunikace, cíle účastníků, jejich strategii apod., pojící se především k rozvíjení teorie dialogu. Až překvapující je inflace pojmu vzorec, vyskytujícího se při popisu komunikace v nejrůznějších spojeních a souvislostech; možnosti jeho užívání bude zřejmě třeba v dalším vývoji limitovat a stabilizovat. (U nás viz o pojmu textového vzorce Hausenblas - Hoffmannová, 1982.) Jako velmi perspektivní téma se projevila i problematika norem v komunikaci; i zde bude ovšem nezbytné začít už vyjasněním vztahů mezi základními pojmy, jako je např. norma (zde se zřejmě nelze obejít bez přínosu deontické logiky — viz hlavně práce von Wrighta, 1979 aj.) — pravidlo — princip — maxima (známé „konverzační maximy“, viz Grice, 1975) — konvence (viz např. výklad D. Lewise, 1969) aj. Tra[336]diční součást nauky o komunikaci — zkoumání jazykových variet a postojů k nim — se tak např. v souvislosti s teorií norem dostává do nových souvislostí.

Protože většina referentů opírala svůj výklad o empirická zjištění z materiálových analýz, přispělo celé jednání značnou měrou i k poznání řady zajímavých a společensky závažných textových typů (i když jen výjimečně bylo vymezení textového typu, resp. jeho vzorce vlastním tématem nebo cílem příspěvku). Tak byla věnována postupně pozornost vědeckým diskusím, přednáškám, projevům dětí v mateřských školách, přirozeným i simulovaným dialogům ve školním vyučování, komunikační specifice podnikového vzdělávání, konverzaci blízkých přátel nebo příbuzných, psychoterapeutickým rozhovorům, některým charakteristikám textů publicistických a politických (R. Hopfer), pozdravným projevům, obchodním dopisům (I. Rosengrenová) i např. tak speciálnímu typu řečového jednání, jako je „symetrická prosba“ (tj. prosba realizovaná v komunikační situaci s vyrovnaným vztahem, statutem partnerů — D. Viehweger). Na konferenci ovšem značnou jednostrannost představoval silně převažující zájem o mluvenou komunikaci, který odsunul do pozadí výzkumy komunikace prostřednictvím psaných projevů a vzájemné vztahy těchto dvou způsobů komunikace. V dalším vývoji „komunikační lingvistiky“, „nauky o komunikaci přirozeným jazykem“, jehož slibné a zajímavé perspektivy konference v Bad Stuer naznačila, však jistě nebudou ani tyto otázky opomenuty.

 

LITERATURA

 

AGRICOLA, E.: Textstruktur — Textanalyse — Informationskern. Leipzig 1979.

FRITZ, G.: Kohärenz. Grundfragen der linguistischen Kommunikationsanalyse. Tübingen 1982.

GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: Syntax and semantics 3. Speech acts. Ed. P. Cole - - J. L. Morgan. New York - San Francisco - London 1975, s. 41—58.

GRUNDLAGEN DER SPRACHKULTUR I. Berlin 1976.

GRUNDLAGEN DER SPRACHKULTUR II. Berlin 1982.

HAUSENBLAS, K. - HOFFMANNOVÁ, J.: Od syntaxe ke stavbě textu. In: Syntax a jej vyučovanie. Ed. J. Oravec. Nitra 1982, s. 427—440.

JANOUŠEK, J.: Společná činnost a komunikace. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J.: Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi. SaS, 44, 1983, s. 257—264.

KOŘENSKÝ, J.: Zur pragmatischen Orientierung der gegenwärtigen Sprachwissenschaft. In: Text and the pragmatic aspects of language. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984, s. 1—21. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KOŘENSKÝ, J.: Die Arbeitsberatung als Teilakt des gesellschaftlichen Steuerungsprozesses — komplexe Analyse. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 1—10. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

LEWIS, D.: Convention. A philosophical study. Cambridge 1969.

MOTSCH, W. – VIEHWEGER, D.: Sprachhandlung, Satz und Text. In: Sprache und Pragmatik. Ed. I. Rosengren. Lunder Symposium 1980. Lund 1981, s. 125—153.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC. Philol. Monogr. 76. Praha 1983; rec. v SaS, 46, 1985, s. 49—55.

MÜLLEROVÁ, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (anhand von Arbeitsberatungen). In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 33—56. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

NORMEN IN DER SPRACHLICHEN KOMMUNIKATION. Berlin 1977.

ROSSIPAL, H.: Argumentationswert und Interaktionswert von Sprechakten und Textakten. In: Sprache und Pragmatik. Ed. I. Rosengren. Lunder Symposium 1982. Stockholm 1983, s. 373—420.

[337]SEARLE, J. R.: Speech acts. Cambridge (Mass.) 1970.

SPRACHLICHE KOMMUNIKATION UND GESELLSCHAFT. Berlin 1974.

ŠOLTYS, O. a kol.: Německé sborníky o lidském jednání. SaS, 43, 1982, s. 333—339.

TECHTMEIER, B.: Das Gespräch. Funktionen, Normen und Strukturen. Berlin 1984; rec. v SaS, 47, 1986, s. 147—156.

TECHTMEIER, B.: Der heuristische Wert metakommunikativer Äußerungen für die Ermittlung von Gesprächsnormen. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 101—112. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

VIEHWEGER, D.: Handlungsziele und Handlungsbedingungen komplexer Äußerungsfolgen (Untersuchungen zu einer handlungsorientierten Textanalyse). Doktorská disertace. Berlin 1981.

VIEHWEGER, D.: Illokutionsstruktur von Anordnungstexten. In: Sprache und Pragmatik. Ed. I. Rosengren. Lunder Symposium 1984. Stockholm 1984, s. 279—291.

WRIGHT, G. H. von: Norm und Handlung. Eine logische Untersuchung. Königstein/Ts. 1979.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 4, s. 327-337

Předchozí Milada Hirschová: Nad syntaktickou problematikou ve Folia linguistica

Následující Alena Macurová: O jazyce literárního díla