Nad bulharistickým dílem V. Georgieva

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Над работой В. Георгиева в области болгаристики / On the Bulgarian studies by V. Georgiev

Tiskový orgán ÚV BKS Rabotničesko delo (60, 1986, č. 197, s. 8) přinesl zprávu, že dne 14. července 1986 zemřel po těžké nemoci ve věku 78 let hrdina socialistické práce, národní pracovník ve vědě a dvojnásobný laureát Dimitrovovy ceny (1951, 1969) akademik Vladimir Ivanov Georgiev. Nekrolog podepsali T. Živkov, J. Jotov, G. Jordanov, St. Michajnov, G. Džagarov a další představitelé veřejného a vědeckého života. V nekrologu se uvádí, že zemřel současný nejvýznamnější představitel bulharské jazykovědy, který dosáhl vrcholu své tvůrčí vědecké činnosti v létech po vítězství socialistické revoluce a zvláště po dubnovém plénu ÚV BKS r. 1956, kdy byl v návaznosti na soudobý vývoj v zemích socialistického společenství kriticky zhodnocen a překonán [62]komplex politických nedostatků označovaných jako projevy kultu osobnosti. Dále se v nekrologu zdůrazňuje, že V. Georgiev v průběhu téměř půl století usilovně a oddaně rozvíjel různé jazykovědné obory, především indoeuropeistiku. V práci o ide. guturálách (1932) rozpracoval koncepci o třech řadách těchto konsonantů v ide. jazycích. Jeho úvod do dějin ide. jazyků dal podnět celé řadě lingvistů, domácích i zahraničních, k rozvíjení indoeuropeistiky a jeho autora proslavil ve světové lingvistice. Zesnulý patřil k málo početným znalcům starých maloasijských a balkánských jazyků, krétsko-mykénských nápisů z 2. tisíciletí p. n. l., z etruského a tráckého jazyka. Podařilo se mu v starých nápisech jazykově oddělit tráčtinu od frýžštiny a dáčtiny a určit místo tráčtiny a ilyrštiny v ide. jazykové skupině.

Přínosné jsou také Georgievovy práce na úseku slovanské jazykovědy, které se soustřeďují na otázky slovanského vokalického systému (1964, opírají se o onomastický materiál z předpísemné doby) a na sledování důsledků působení zákona otevřených slabik (stoupající sonority) pro provedení slovanské metateze likvid. Georgievova studie o slovanské morfologii (1969) je zaměřena na fungování nominálních flexívních morfémů v současných slovanských jazycích. Významnou měrou také přispěl k rozvoji studia bulh. slovní zásoby. Byl vedoucím autorského kolektivu, který zpracovává etymologický slovník bulh. jazyka (I. 1971n.).

V. Georgiev se narodil 3. 2. 1908 ve vesnici Gabare (vracký okres). Vysokoškolská studia v oboru klasická filologie ukončil na sofijské univerzitě (1930), kde později pracoval jako asistent, docent (1936—1945) a profesor (od r. 1945). Postgraduální specializaci v ide., slovanské a obecné jazykovědě uskutečnil na univerzitě ve Vídni (1933—1934), kde také dosáhl hodnosti doktora filozofie. Poté studoval ještě ide. jazykovědu v Berlíně, Florencii (1939—1940) a Paříži (1946—1947).

V r. 1945 byl zvolen členem korespondentem a v r. 1952 akademikem Bulharské akademie věd. V l. 1948—1951 byl prorektorem a v l. 1951—1956 rektorem sofijské univerzity, v l. 1951—1957 ředitelem Ústavu pro bulharský jazyk BAN, v l. 1959—1972 místopředsedou BAN, ředitelem Jednotného střediska pro jazyk a literaturu (od r. 1972) a místopředsedou Národního komitétu obránců míru (od r. 1973). Byl hlavním redaktorem čas. Bălgarski ezik a Balkansko ezikoznanie.

V Mezinárodním komitétu slavistů byl činný jako předseda (1958—1963, 1983—do smrti) a v mezidobích vykonával funkci místopředsedy komitétu. Kromě toho byl předsedou Bulharského národního komitétu slavistů (od r. 1955) a předsedou Mezinárodní asociace pro výzkum jihovýchodní Evropy (1965—1967, od r. 1967 čestným předsedou).

Za zásluhy o rozvoj jazykovědy se V. Georgiev stal čestným doktorem Humboldtovy univerzity v Berlíně (1960) a Univerzity Karlovy v Praze (1968), členem korespondentem Francouzské akademie věd (1967), Finské AV (1966), Saské AV (1968), Belgické AV (1971) a Athénské AV (1977).

O životě a díle V. Georgieva již vyšlo několik časopiseckých studií, z nichž uvádím: Iv. Duridanov, Viden predstavitel na svetovno ezikoznanie, Ezik i literatura, 33, 1978, č. 3, s. 2—7; Iv. Gălăbov, Život i naučna dejnost na akad. Vladimir Georgiev, Izvestija na Instituta za bălgarski ezik, 16, Sofija 1968, s. 5—15, 17—55 (úplná bibliografie zpracovaná u příležitosti 60. narozenin); V. Machek, Vladimír Georgiev o dnešním stavu ve výzkumu starých jazyků balkánských a maloasijských, LF, 74, 1950, s. 234—236. Řada cenných údajů je také obsažena v hesle V. Georgiev zařazeném do slovníku Kirilo-metodievska enciklopedija 1, Sofija 1985, s. 478—480 (heslo zpracoval V. Anastasov).

V r. 1985 vydala BAN v Sofii (bez uvedení pořadatele) výbor z bulharistických prací V. Georgieva pod názvem Problemi na bălgarskija ezik (311 s.). Zahrnuje jeho stati a studie uveřejněné v průběhu čtyřiceti let v různých sbornících a časopisech, které byly pro toto vydání jen v drobnostech upraveny a redakčně zpracovány. Výbor je tematicky rozdělen do sedmi oddílů: (1.) metodologické otázky, (2.) fonetika a fonologie spisovného bulh. jazyka a nářečí (zvláště západních a jihozápadních), (3.) pravopis, ortoepie a jazyková kultura (s přihlédnutím k praktickému řešení některých pravopisných jednotlivostí, např. pravopisu zeměpisných jmen), (4.) formální a funkční morfologie, (5.) etymologické studie (včetně poznatků o onomastice), (6.) onomastika (zaměřená do značné míry na výklad jednotlivých osobních a místních jmen včetně studie o nej[63]starších slovanských místních jménech na Balkánském poloostrově u byzantského dějepisce Prokopia) a (7.) obecné otázky (o vzniku bulh. jazyka a o jeho periodizaci, charakteristika jazyka bulh. lidových písní ve sbírce bratří Miladinovových a stať vydaná u příležitosti 1300. výročí bulh. státnosti, bulh. a slovanského písemnictví).

Výbor bulharistických prací V. Georgieva zahrnuje široký okruh otázek obecně lingvistických a bulharistických, obvykle viděných ze širšího slavistického, popř. ide. hlediska. Uplatňuje se v nich úsilí o rozvíjení bulh. jazykovědy a řešení těch otázek, které jsou z hlediska potřeb soudobé bulh. společnosti aktuální. K nim patří celý soubor paleoslovenistických otázek, studium vývoje bulh. jazyka od předhistorické doby až do současnosti a s tím související otázka etnogeneze bulh. národa (národnosti) viděná očima jazykovědce, problém zeměpisného rozsahu bulh. jazyka a v jeho rámci postavení jihozápadních nářečí atd. Všechny tyto otázky již byly nastoleny v minulém století, jsou však stále živé a aktuální, vyvolávají potřebu obohacovat jejich zkoumání stále novými poznatky. O takovém aktivním přístupu k jejich řešení přináší dílo V. Georgieva četné důkazy.

Uveďme zde např. zajímavou studii o etnogenezi bulh. národa a vzniku bulh. jazyka, jejíž ústní podobu jsme mohli vyslechnout na plenárním zasedání I. mezinárodního kongresu bulharistů v Sofii r. 1981. V. Georgiev spojuje záznamy pojmenování Venetů s Praslovany sídlícími na sever od Karpat a na horním toku řeky Visly, Antů s Praslovany žijícími mezi řekami Dněstrem a Dněprem a Slovanů (Sklavenů) s Praslovany žijícími na jih od Venetů, na území od Blatenského jezera až k Dněstru. Za to, že se název Slované později rozšířil na všechny slovanské národy (kmeny, národnosti), vděčíme podle V. Georgieva byzantským autorům. Před 4. stol. se Praslované nazývali Venety, Venedy. Herodotovy Neury a Budiny V. Georgiev také jednoznačně považuje za pojmenování slovan. kmenů.

Před příchodem Slovanů na Balkánský poloostrov (v 6. stol.) hlavní část obyvatelstva tvořili (v jeho východní polovině) Trákové, kteří se postupně pořečťovali a v severovýchodních oblastech se romanizovali. Druhou součást obyvatelstva tvořili Prabulhaři (Asparuchovi Bulhaři), kteří začali přicházet na Balkánský poloostrov ze své pravlasti ve východním Kazachstánu téměř ve stejné době jako slovanské kmeny. V 8. a 9. stol. dochází k postupné slavizaci těchto prabulharských kmenů. V 9. stol. se rozvíjí na bulh. území feudalismus a formuje se bulh. národnost. V té době se také podle V. Georgieva utváří starobulharský jazyk jako jeden společný literární a státní jazyk bulharského carství. Je charakterizován skupinami št žd < *tj dj ktj kti a střídnicí ja (ä) za pal. *é.

Georgievova stať o periodizaci dějin bulh. jazyka zahrnuje dílem pozitivní, dílem polemický výklad problematiky, obsahuje hlediska obecně lingvistická i konkrétní bulharistická. Proti obecně přijímané — již od poloviny 19. stol. — koncepci o třech obdobích dějin bulharštiny, o staré (9.—11. stol.), střední (12.—14. stol.) a nové (15. stol.—dodnes) bulharštině V. Georgiev staví novou periodizaci členěnou jen na dvě období. Poukazuje totiž na to, že klíčová období v dějinách jazyka se musí určovat na základě souboru jazykových jevů, které znamenají rozhodující změnu v jeho vývoji. V bulh. jazyce je to kvalitativní změna syntetické struktury staré bulharštiny na analytickou v novém bulh. jazyce. Podle jeho přesvědčení pro tradičně vyčleněné střední období (12.—14. stol.) se nemůže uvést žádná taková rozhodující změna v jazyce, pouze ustupování syntetických tvarů a narůstání tvarů analytických. Tradičně se soudí, že pro střední dobu bylo příznačné splývání obou nosovek (B. Conev, K. Mirčev aj.); avšak jak ukazují starší rukopisy a současná bulh. nářečí (např. trácká, slivenská, kolarovgradská nebo přechodná západní), splývání nosovek není obecně bulh. fonetickým jevem, ale lokálním, omezeným jen na část bulh. jazykového území.

V. Georgiev dále poukazuje na to, že morfologie je nejstálejší částí jazyka, po ní následuje fonetika, tvoření slov a skladba a nejméně stabilní je slovní zásoba (ovšem kromě základního slovního fondu). V důsledku přechodu od syntetismu k analytismu V. Georgiev navrhuje toto dělení dějin bulh. jazyka: 9.—14. stol. stará bulharština, v jejím rámci vyčleňuje ranou, klasickou starobulharštinu 9.—11. stol. a pozdější starou bulharštinu 12.—14. stol. Na ni navazuje přechodné období v 14.—15. stol. Novou bulharštinu datuje na dobu 16.—20. stol. a v jejím rámci vyděluje ranou novou bulharštinu 16.—2. pol. 18. stol. [64]a bulharský národní jazyk od 2. pol. 18. stol. (nebo od začátku 19. stol.) do současnosti. Toto dělení bulh. jazykového vývoje vychází ze strukturního stavu bulharštiny staršího a novějšího období a zdůrazňuje význam změn, které se uskutečnily v té době v morfologickém systému jazyka. Přes důsledně lingvistické zpracování nebylo toto dělení všeobecně přijato a zvláště ze strany K. Mirčeva a S. Stojanova byly proti němu vzneseny námitky, dílčí připomínky také ze strany S. Stojkova, I. Duridanova, J. Zaimova, D. Ivanova, K. Popova a dalších.

Z kapitoly věnované ve výboru metodologii jazykovědy zasluhuje pozornost Georgievovo pojetí strukturalismu. Soudí totiž o něm, že umožňuje odkrýt příčiny jazykových změn, a proto je v tomto smyslu přínosný pro výzkum jazyka. Autor však zde více mluví o strukturní metodě zkoumání jazykových jevů než o strukturalismu, jehož někteří představitelé — jak uvádí V. Georgiev — stanuli na pozicích antihistorismu a idealistických koncepcí jazyka. Je toho názoru, že základní východiska strukturalismu nejsou idealistická, a že proto mohou dostat marxistický vědecký obsah. Historickosrovnávací a strukturní výzkum jazyka se nevylučují, ale vzájemně se doplňují a přispívají tak k celostnímu chápání jazykových jevů.

Ve zvláštní stati věnované marxistické jazykovědě V. Georgiev (chápe ji značně široce) poukazuje na to, že Marx a Engels věnovali ve svém díle nemalou pozornost jazyku a jazykovědě a že jí přisuzovali pro poznání dějin společnosti značný význam. Podle jeho názoru otázka marxistické jazykovědy zaujímá odedávna pozornost sovětských jazykovědců a lingvistů v socialistických zemích, „avšak nikomu se dosud nepodařilo vytvořit takový obor. V podstatě takové vytyčení problému není správné, správné je mluvit o marxistické metodologii v jazykovědě“ (s. 28). Řada otázek se podle něho dá správně řešit jen z hlediska dialektického a historického materialismu, tj. marxismu. Je to nejen otázka zákonitostí jazykového vývoje, ale také problém původu jazyka, jazyka jako společenského jevu, vztahu jazyka a myšlení a mnoho dalších. V následující stati se V. Georgiev podrobně zabývá marxistickým a idealistickým pojímáním vědy o jazyce, jejími filozofickými východisky, která zahrnují mj. také uznávání systémové povahy jazyka.

Větší část výboru zaujímají Georgievovy studie o bulh. jazyce, některé mají také širší slavistický dosah. K nim patří stati o změně (t)alt, (t)art > (t)lat, (t)rat, (t)lot, (t)rot v jihoslovanských jazycích, o vzniku palatálních souhlásek k’ g’ < š’ ť ž’ ď v jihozápadních bulh. dialektech, o pravopisných otázkách, aktuálních problémech jazykové kultury v BLR, o slovesném rodu v bulharštině, o kontaminaci jako principu etymologických studií atd.

Zvláštní pozornost zasluhují studie o významu místních jmen pro otázky etnogeneze (1955) a o nejstarších slovanských místních jménech na Balkánském poloostrově a jejich významu pro bulh. jazyk a jeho historii (1958). V první studii V. Georgiev polemizuje s rozšířeným názorem, že Trákové přišli do Dunajské nížiny na zač. 2. tisíciletí p. n. l. ze severu (nositeli kultury v době bronzové na bulh. území byli podle něho Trákové) a označuje jej jako odraz německé šovinistické a rasistické koncepce o pravlasti Indoevropanů v severním Německu (P. Kretschmer aj.), z níž se měly jednotlivé ide. kmeny stěhovat od konce 3. a začátku 2. tisíciletí př. n. l. V. Georgiev na základě analýzy názvů velkých hor a řek, zaznamenaných v antických pramenech z území severovýchodní části Balkánského poloostrova (tj. mezi Dunajem, Starou Planinou a Černým mořem), dochází k názoru, že nejstarší názvy zmíněných velkých hor a řek jsou ide. (íránského nebo tráckého) původu, že v této oblasti sídlili jako prapůvodní obyvatelé v předhelénském a předkeltském období indoevropští Trákové. Před nimi na tomto území nebylo podle V. Georgieva žádné osídlení. Tento svůj poznatek vztahuje na celý dolní tok Dunaje a severní černomořskou oblast od Karpat až do řeky Don. S pochopením přijímá názor P. N. Treťjakova (1953) na to, že ide. pravlast byla nejspíše v balkánsko-dunajské oblasti. Tato koncepce by totiž plně odpovídala jeho výše shrnutým názorům na osídlení zmíněného území.

Druhá stať, na niž chceme upozornit, uvádí etymologickou analýzu slovanských místních jmen z Balkánského poloostrova, zaznamenaných v knize Peri ktismatón Prokopia z Kesarie (pochází z pol. 6. stol.). V. Georgiev uvádí, že mezi 565 názvy tvrzí zde zaznamenanými lze považovat 25 za jistě slovanské a 10 pravděpodobně slovanského původu. Je to tedy 17 % z celkového onomastického ma[65]teriálu. Podle místa původu tato slovanská jména pocházejí z povodí řeky Timoku, z Nišska, sofijské a kjustendilské oblasti, ze Skopska, ze záp. Rodop, Trácie, sev. Bulharska u Dunaje a východní Staré Planiny. V. Georgiev vyslovuje přesvědčení, že analýza místních jmen u Prokopia nás opravňuje soudit, že se Slované již usadili v některých oblastech Balkánského poloostrova nejpozději koncem 5. stol., tedy dříve než se dosud soudilo. Byla to mírná infiltrace v centrální hornaté oblasti Balkánského poloostrova a v menší míře částečně i v okrajové dunajské oblasti severního Bulharska. Analýza místních jmen u Prokopia umožňuje V. Georgievovi poukázat na některé jazykové jevy slovanské ze zmíněného již konce 5. stol. Jsou to: ještě neprovedená metateze likvid ve skupině TerT TelT, postavení jerů před plynnou souhláskou (ь ъ + r l), neproběhnutí 3. progresívní palatalizace, psl. ě zachovávající fonetickou podobu ě (otevřené e, které se teprve postupně měnilo v ä), měkký jer v silné a slabé pozici, který se zapisuje jako e (svědčilo by to o jeho široké výslovnosti), tvrdý jer, který se zapisuje jako u, přítomnost l epentetického po labiálách v počátečních slabikách i v slabikách uprostřed a na konci slov a psl. skupina *-(i)skj(o)- > -(i)št(e).

Tyto závěry byly přijaty ve vědeckém světě s porozuměním, jako příspěvek k bližšímu osvětlení slovanské kolonizace Balkánu a doby, kdy Slované přišli na území ležící na jih od Dunaje.

Rozsáhlé indoeuropeistické a slavistické dílo V. Georgieva se trvale zapsalo do bulh. a světové jazykovědy a trvale bude přinášet své plody. Budou z něho vycházet budoucí generace lingvistů a nacházet v něm podněty pro svou práci. Také čs. jazykověda ztratila v zesnulém svého blízkého spolupracovníka, který tak jako jeho bratr Emil Georgiev (1910—1982) měl k ní hluboký přátelský vztah. Ve V. Georgievovi odešel současný předseda Mezinárodního komitétu slavistů, který řídil přípravy k nadcházejícímu světovému kongresu slavistů v Sofii r. 1988. Také na tomto úseku vědeckého života budeme pociťovat jeho nenahraditelnou ztrátu.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 1, s. 61-65

Předchozí Josef Štěpán: Za Karlem Svobodou

Následující Jarmila Panevová: Instrumentál v sémantické a syntaktické stavbě věty