O dvou formálních zdrojích strukturace vět

Ladislav Nebeský

[Články]

(pdf)

О двух формальных источниках структурации предложений / On two formal sources of sentence structuring

1. Pro účely našeho výkladu bude užitečné odlišovat formální struktury, které nabízí matematika, od intuitivních struktur, jakými jsou např. syntaktické struktury vět. Formální struktura může intuitivní strukturu modelovat, nemůže ji však postihnout v úplnosti.

Je celá řada formálních struktur, které již byly k modelování syntaktických struktur užívány. Vzájemné vztahy různých druhů modelů mohou být ovšem velmi rozličné. Některé druhy modelů jsou navzájem převeditelné, a vystihují tedy syntaktické struktury týmž způsobem a touž měrou. Některé druhy modelů se liší mírou podrobností, které na syntaktických strukturách rozpoznávají. A konečně některé jejich druhy se navzájem liší i v tom, že si na syntaktických strukturách všímají různých rysů. Mnohé druhy modelů lze přiřadit k jednomu ze dvou značně rozšířených pojetí — k pojetí složkovému nebo závislostnímu. Každé z obou pojetí akcentuje v syntaktických strukturách jiné rysy. Proto je někdy výhodné obě pojetí společně zobecnit.[1]

S modelováním intuitivní struktury jsou spjaty dva rozdílné postupy: vytváření budoucího modelu a vyšetřování již hotového modelu. První činnost je formálním procesem, během něhož je konstruována formální struktura, která by mohla být přijata jako model uvažované intuitivní struktury; pokud se v rámci tohoto procesu studují vlastnosti formální struktury, děje se tak s cílem ukázat, že půjde o vhodný model. Druhá činnost je formálním studiem nějaké formální struktury, která již za model uvažované intuitivní struktury byla přijata: v rámci tohoto studia mohou být z formální struktury odvozovány struktury další; modelovaná intuitivní struktura je vlastně studována v zastoupení.[2] Zájem o modelování intuitivní struktury se může týkat obou činností, může se však omezit jen na jednu z nich. Přijetí formální struktury za model syntaktické struktury může být cílem, za který již dále nejdeme. Můžeme však naopak studovat už hotový model syntaktické struktury, jehož vznik je mimo náš zájem.[3]

Příkladem vytváření budoucího modelu syntaktické struktury nějaké věty α je postup, který načrtl autor (1962) a rozpracoval Revzin (zejména 1977a, s. 176n. a 1977b).[4] Tento postup vychází z předpokladu, že jsou dány podvěty uvažované věty. V pojmu podvěty se — alespoň v podobě načrtnuté autorem (1962) — kombinuje vymezení formální s intuitivním; podvětou věty α rozumíme větu α a kromě ní každou větu, kterou získáme vyškrtnutím alespoň jednoho slovního tvaru z věty α a jejíž význam přitom uchovává zřejmou souvislost s významem věty α.[5] Ze znalosti podvět se odvozuje orientovaný graf, který má být modelem syntaktické struktury uvažované věty.

Záměrně jsme se vyhnuli formulaci „množina všech podvět věty α“. Konstrukce zmíněného grafu se opírá o jednoznačně vymezenou množinu vět, ale již sama tato množina je modelem [191]intuitivně charakterizovaného souhrnu všech podvět věty α, souhrnu,[6] který pro složitější větu může mít více konkurujících si modelů, ať již to jsou množiny nebo složitější formální objekty jako např. tzv. mlhavé množiny.[7]

Předpokládejme, že za model souhrnu všech podvět věty α byla přijata nějaká množina P_α. Proces vytváření budoucího modelu syntaktické struktury věty α spočívá v takovém zacházení s množinou P_α, které vede ke konstrukci jistého orientovaného grafu, řekněme grafu G_α; tento graf má sloužit za model syntaktické struktury věty α. Zjišťujeme tedy, že vytváření budoucího modelu syntaktické struktury je zároveň studiem již hotového modelu souhrnu všech podvět.

Předpokládejme, že spolu s větou α uvažujeme nějakou intuitivní strukturu A_α, která s větou α souvisí způsobem, který je z hlediska lingvistiky srozumitelný. Dále předpokládejme, že jsme za model intuitivní struktury přijali formální strukturu B_α.[8] Studujeme-li strukturu B_α způsobem, který vede ke vzniku nějaké netriviální struktury, jejímiž prvky jsou prvky, do kterých větu α členíme (např. výskyty slovních tvarů), potom o tomto postupu budeme hovořit jako o formálním zdroji strukturace věty α.

Příkladem formálního zdroje strukturace věty α byl postup popsaný v autorově článku (1962). To, co z grafu G_α zjistíme o syntaktické struktuře věty α, závisí na tom, jak úspěšně ji graf modeluje. To, jak úspěšně o tomto souhrnu graf vypovídá, závisí na tom, jak úspěšně množina R_α modeluje souhrn, ale nikoli již na tom, jak úspěšně G_α modeluje syntaktickou strukturu.

V našem článku se zaměříme na dva zdroje strukturace vět. Větu budeme považovat za řetěz nějakých prvků, např. slovních tvarů. Tyto prvky se ve větě mohou vyskytovat i vícenásobně. Spolu s větou budeme uvažovat její slovosledné varianty.[9] Slovosledné varianty budou rozhodující pro první zdroj strukturace, násobnost výskytu prvků pro druhý zdroj.

2. Pojmy spojitého, projektivního a obecněji projektoidního členění, které dále zavedeme, budou nástrojem, který nám umožní oba zdroje strukturace vět zkoumat.

Uvažujme nějaký řetěz α. Může to být třeba formální řetěz (1) složený z písmen nebo řetěz (2) složený ze slovních tvarů, který je větou. Prázdné řetězy však uvažovat nebudeme.

(1)	abacdbe
(2)	Malé dítě spí velmi dlouho

Řetěz (1) se skládá ze 7 výskytů, z nichž 5 je navzájem různých. Řetěz (2) se skládá z 5 navzájem různých výskytů. Pojem spojitého členění řetězu zavedeme induktivně. Je-li řetěz α jediným výskytem, potom jeho spojité členění je s ním totožné. Předpokládejme, že řetěz α je tvořen více než jedním výskytem. Zvolme libovolnou alespoň dvoučlennou posloupnost řetězů α₁, …, α_n, takovou, že řetěz α je jejím sřetězením; je tedy α = α₁ … α_n. Nahradíme-li každý z řetězů α₁, …, α_n některým z jeho spojitých členění a uzavřeme-li celý výraz do závorek, dostaneme spojité členění řetězu α. Žádné výrazy, které takovým postupem nevzniknou, spojitým členěním řetězu α nejsou. V souladu s naší definicí jsou výrazy (1.1) — (1.4) a (2.1) — (2.4) příklady spojitých členění řetězů (1) a (2).

[192](1.1)	(abacdbe)
(1.2)	(a(b(ac)(db)e))
(1.3)	((ab)(ac)(db)e)
(1.4)	(((a(ba))((cd)(be)))
(2.1)	(Malé (dítě spí velmi) dlouho)
(2.2)	((Malé dítě spí) (velmi dlouho))
(2.3)	((Malé dítě) (spí (velmi dlouho)))
(2.4)	((Malé dítě) spí (velmi dlouho))

Rozmístění levých a pravých závorek ve spojitém členění řetězu je tedy téže povahy jako v obvyklých matematických výrazech; jednoznačně lze určit (a také snadno poznat), která levá a pravá závorka vytváří dvojici. Projektivním členěním řetězu α budeme rozumět výraz, který získáme z kteréhokoli spojitého členění téhož řetězu, o němž platí, že uvnitř každé dvojice závorek leží alespoň jeden výskyt, jemuž je tato dvojice závorek nejbližší;[10] ke každé dvojici závorek právě jeden takový výskyt zvolíme a vyznačíme ho symbolem #, který k zvolenému výskytu přidáme jako pravý horní index. Spojité členění, z něhož vzniklo členění projektivní, nazveme jeho normou. V souladu s naší definicí jsou výrazy (1.5) — (1.8) a (2.5) — (2.8) příklady projektivních členění řetězů (1) a (2). Všimněme si, že normou projektivních členění (2.7) a (2.8) je spojité členění (2.4). Výraz (1.4) je příkladem spojitého členění, které normou žádného projektivního členění není.

(1.5)	(abacdb#e)
(1.6)	(a#bacdbe)
(1.7)	(a# (b# (ac#) (d#b) e))
(1.8)	((ab#) (a#c) (d#b) e#)
(2.5)	(Malé# (dítě# spí velmi) dlouho)
(2.6)	(Malé# (dítě spí# velmi) dlouho)
(2.7)	((Malé# dítě) spí# (velmi# dlouho))
(2.8)	((Malé dítě#) spí# (velmi dlouho#))

Spojitá a projektivní členění řetězů jsou dva druhy formálních struktur. Oba druhy bývají užívány jako modely syntaktických struktur vět. První druh modelů patří k složkovému pojetí, druhý k závislostnímu.[11] Ze spojitých členění řetězu (2), který je českou větou, by jako model její syntaktické struktury byl přijatelný výraz (2.3). Z projektivních členění téže věty by byl jako model její syntaktické struktury přijatelný výraz (2.8).

Pojmy spojitého a projektivního členění zobecníme. Projektoidním členěním řetězu α budeme rozumět výraz, který získáme z kteréhokoli spojitého členění téhož řetězu tak, že pro každou dvojici závorek, mezi nimiž leží alespoň jeden výskyt, pro který je tato dvojice závorek nejbližší, nejvýše jeden z takových výskytů zvolíme a vyznačíme symbolem #. Spojité členění, z něhož vzniklo projektoidní, nazveme opět jeho normou. Pojem normy projektoidního členění je zobecněním pojmu normy členění projektivního. Z definice je zřejmé, že projektoidní členění je totožné se svou normou, právě když je spojité. Výrazy (1.9) a (1.10) jsou příklady projektoidních členění řetězu (1), které nejsou ani spojité, ani projektivní.

(1.9)	((aba) ((cd#) (be)))
(1.10)	(((a#b) a) (cd#be))

I projektoidní členění, která nejsou ani spojitá, ani projektivní lze užít k modelování syntaktické struktury vět, a to tehdy, když některé jevy ve větě chceme nazírat [193]závislostně, ale jiné (např. koordinaci) složkově.[12] Za model syntaktické struktury věty (3) lze potom přijmout projektoidní členění (3.1).

(3)	Naše Eva a vaše Jana přicházejí
(3.1)	(((Naše Eva#) a (vaše Jana#)) přicházejí#)

3. Oba pojmy, které nyní zavedeme, se nám budou brzy hodit. Nechť α = v₁ … v_n je řetěz. Potom úsekem řetězu α budeme rozumět kterýkoli řetěz v_i … v_k, kde 1 ≦ i ≦ k ≦ n. Tedy i řetěz α sám je svým úsekem. Modifikací řetězu α budeme rozumět kterýkoli řetěz

v_j1 … v_jn,

v němž posloupnost j₁, …, j_n vznikla permutací posloupnosti 1, …, n. Zřejmě i řetěz α sám je svou modifikací.

V tomto oddílu se zaměříme pouze na takové věty, v nichž se žádný slovní tvar nevyskytuje více než jednou. Přitom budeme předpokládat, že ke každé větě α máme přiřazenou nějakou množinu W_α, která modeluje souhrn všech jejích slovosledných variant. Do množiny W_α zahrnujeme i větu α. V souladu s naší definicí zřejmě platí, že jsou-li α′ a α″ věty patřící do W_α, tak α″ je modifikací věty α′ (a naopak).

Stabilním úsekem věty α budeme rozumět takový úsek σ, který splňuje následující dvě podmínky:

(1.) každá věta z množiny W_α obsahuje nějaký úsek, který je modifikací úseku σ;

(2.) pro libovolné řetězy φ₁, φ₂, σ₁, σ₂, ψ₁, ψ₂ takové, že řetězy φ₁σ₁ψ₁ a φ₂σ₂ψ₂ jsou věty patřící do W_α, platí: když σ₁ a σ₂ jsou modifikací řetězu σ, tak také φ₁σ₂ψ₁ a φ₂σ₁ψ₂ jsou věty patřící do W_α.

Pojem stabilního úseku objasníme na formálním příkladu. Budeme uvažovat formální větu 

(4)

abcdef

 a předpokládat, že má právě tři slovosledné varianty, které jsou od ní různé: 

adcbef

aebcdf

aedcbf

 Potom existuje právě jedenáct stabilních úseků věty (4): 

a, abcde, abcdef, b, bcd, bcde, bcdef, c, d, e, f.

Sektorem věty α budeme rozumět kterýkoli stabilní úsek σ věty α, o němž platí, že má-li nějaký stabilní úsek σ′ této věty alespoň jeden slovní tvar společný s σ, znamená to, že buď σ je obsažen v σ′, nebo σ′ je obsažen v σ.[13] Každý jednotlivý slovní tvar i celá věta jsou sektory. Snadno lze ukázat, že ohraničíme-li každý sektor o alespoň dvou slovních tvarech závorkami, výsledný výraz bude spojitým členěním této věty; takové spojité členění věty nazveme sektorovým členěním. Sektorové členění věty α je určeno množinou W_α.

Z definice je zřejmé, že formální věta (4) má právě tyto sektory: 

a, abcdef, b, bcd, bcde, c, d, e, f.

Sektorovým členěním věty (4) je spojité členění

(a ((bcd) e) f).

[194]Vraťme se k větě (2) a předpokládejme, že souhrn jejích slovosledných variant je modelován množinou vět, která kromě věty (2) obsahuje i věty 

	Malé dítě velmi dlouho spí
	Velmi dlouho malé dítě spí,

ale která neobsahuje žádnou větu, v níž by tvar dítě bezprostředně nenásledoval za tvarem malé, ani větu, v níž by tvar dlouho bezprostředně nenásledoval za tvarem velmi. Potom sektorovým členěním věty (2) je spojité členění (2.4).

Zastavme se ještě u věty (3) a předpokládejme, že souhrn jejích slovosledných variant je modelován množinou, která vedle věty (3) obsahuje ještě právě tyto věty: 

	Vaše Jana a naše Eva přicházejí
	Přicházejí naše Eva a vaše Jana
	Přicházejí vaše Jana a naše Eva

Sektorovým členěním věty (3) je spojité členění

(3.2)

(((Naše Eva) a (vaše Jana)) přicházejí)

Uvažujme nyní nějakou větu α. Zvolme v ní sektor σ, který má alespoň dva slovní tvary. Lze ho rozčlenit do sektorů σ₁, …, σ_k (k ≧ 2), které jsou jeho bezprostředními složkami.[14] Předpokládejme, že sektory σ₁, …, σ_k v sektoru σ následují v uvedeném pořadí, tj. že σ = σ₁ … σ_k. Zvolme nyní libovolnou větu α′ z množiny W_α. Tato věta obsahuje nějaký sektor σ′, který je modifikací řetězu σ. Ve větě α′ se sektor σ′ člení na sektory σ′₁, …, σ′_k, které jsou po řadě modifikací řetězů σ₁, …, σ_k. Sektory σ′₁, …, σ′_k mohou v sektoru σ′ následovat v jiném pořadí; obecně bude jejich pořadí nějakou permutací i₁ … i_k původního pořadí 1 … k. Do sektorového členění věty před levou závorkou uvádějící sektor σ připíšeme jako sloupec indexů všechny permutace pořadí 1 .... k, které tímto probíráním vět množiny W_α získáme. Výraz, který dostaneme, když tento postup provedeme pro každý sektor věty α uzavřený v závorkách, nazveme pořádajícím sektorovým členěním této věty.

Pořádajícím sektorovým členěním věty (2) je výraz 

	123(12 (Malé dítě) spí 12(velmi dlouho))
	132
	312
	…,

v němž jsme třemi tečkami naznačili možný výskyt dalších permutací v závislosti na podobě množiny modelující souhrn slovosledných variant věty (2). Pořádajícím sektorovým členěním věty (3) je výraz 

	12(123(12(Naše Eva) a 12(vaše Jana)) přicházejí)
	21 321

A pořádajícím sektorovým členěním formální věty (4) je výraz 

	123(a12(123(bdc)e)f)
	21 321

Od množiny W_α jsme dospěli k pořádajícímu sektorovému členění věty α. Není obtížné dokázat, že lze z něho množinu W_α zpětně rekonstruovat. Mohli bychom [195]říci, že pořádající sektorové členění je modelem „struktury slovosledné variability“.[15]

Postup, jímž z množiny W_α konstruujeme sektorové, popř. pořádající sektorové členění věty α, je případem formálního zdroje strukturace věty. Cílem této strukturace není vytvoření modelu syntaktické struktury, ale postižení „slovosledné variability“. Nicméně sektorové členění věty (3) bychom mohli přijmout za model syntaktické struktury této věty v složkovém pojetí. A sektorové členění věty (2) je normou projektivního členění (2.8), které jsme přijali za model syntaktické struktury věty (2) v pojetí závislostním. Snadno bychom zjistili, že pro nemálo českých vět norma projektivního, resp. projektoidního členění, které lze přijmout za model jejich syntaktické struktury, je buď totožná s jejich sektorovým členěním, nebo se od něho jen málo liší. Z toho lze vyvodit, že buď (A) sledovaná strukturace vět kromě postižení „slovosledné variability“ je s to postihnout i některé z rysů syntaktické struktury, anebo (B) v závislostním pojetí syntaktické struktury je skryt i ohled na „slovoslednou variabilitu“ věty. Zda (A) nebo (B) klade autor jako otázku.

4. V předchozím oddílu jsme uvažovali pouze takové věty, v nichž se žádný slovní tvar nevyskytoval více než jednou. Nyní toto omezení opustíme. Připustíme tedy, že různé výskyty ve větě mohou být výskyty téhož tvaru. Relace stejnosti tvarů je vlastně formálním modelem intuitivně chápané „stejnosti“.[16] Přitom budeme i nadále předpokládat, že ke každé větě α máme přiřazenu množinu W_α, která modeluje souhrn jejích slovosledných variant. Pokud je věta α jediným prvkem množiny W_α (tj. pokud má „pevný“ slovosled), různé výskyty téhož tvaru jsou rozlišeny pořadím ve větě. Avšak je-li množina W_α alespoň dvouprvková, nemáme pro rozlišení různých výskytů téhož tvaru ve slovosledu oporu. Chceme-li různé výskyty rozlišit, musíme k tomu použít jiný prostředek.

Uvažujme větu 

(5)	Další host přijel další večer

a předpokládejme, že souhrn jejích slovosledných variant modelujeme množinou, která neobsahuje jiné věty než (5), (5.1) — (5.5), avšak kromě věty (5) obsahuje alespoň věty (5.1) a (5.3). 

(5.1)	Další host další večer přijel
(5.2)	Další večer přijel další host
(5.3)	Další večer další host přijel
(5.4)	Přijel další večer další host
(5.5)	Přijel další host další večer

Větu (5) lze do podoby věty (5.1) modifikovat dvěma způsoby. Při prvním z nich je levější výskyt tvaru další ve větě (5.1) totožný s levějším výskytem tvaru další ve větě (5), při druhém je totožný s pravějším výskytem téhož tvaru ve větě (5). Nahradíme-li výskyty slovních tvarů ve větě (5) jejich pořadovými čísly, vidíme, že první způsob modifikace věty (5) na větu (5.1) odpovídá permutaci měnící pořadí 12345 na 12453, druhý způsob odpovídá permutaci měnící pořadí 12345 na 42153. Jen první způsob modifikace je intuitivně přijatelný.

Pojmy, které nyní zavedeme, by měly do způsobů modifikací vnést více jasna. Nechť α a α′ jsou řetězy o n ≧ 1 výskytech a nechť A, resp. A′ je spojité členění řetězu α, resp. α′. Předpokládejme, že α má tvar v₁ … v_n. Ke každému výskytu slovního tvaru v řetězu α připíšeme jeho pořadové číslo. Jestliže existuje permutace, [196]která převádí pořadí 1 … n na nějaké pořadí i₁ … i_n tak, že α′ =v_i1 …v_in, a jestliže platí, že kterákoli neprázdná množina pořadových čísel je ve společných závorkách v členění A, právě když je ve společných závorkách v členění A′, budeme říkat, že členění A′ je modifikací členění A.[17]

 Snadno bychom zjistili, že relace „spojité členění … je modifikací spojitého členění …“ je reflexívní, symetrická a tranzitivní. Navíc je zřejmé, že má-li řetěz α spojité členění, které je modifikací nějakého spojitého členění řetězu α′, je řetěz α′ modifikací řetězu α. O spojitém členění A řetězu α = v₁ … v_n řekneme, že je jeho jedinečně spojitým členěním, když žádnou neidentickou permutací pořadí 1 … n nezískáme spojité členění řetězu α, které by bylo modifikací členění A.[18]

Od obecných řetězů se vrátíme k větám. O spojitém členění A věty α řekneme, že větu chrání, když pro každou větu α′ z množiny W_α existuje jedinečně spojité členění A′ věty α′, které je modifikací členění A.[19] Lze dokázat, že pro každé členění A, které větu α chrání, mezi kterýmikoli dvěma větami α′ a α″ z množiny W_α existuje právě jedna permutace pořadí tvarů ve větě α′, která větu α′ převádí na větu α″ a přitom převádí modifikaci členění A opět na modifikaci členění A. Z členění, která větu chrání, nás budou zajímat především ta, která větu chrání „úsporně“. Ochranným členěním věty α nazveme spojité členění, které větu α chrání, ale které tuto vlastnost ztrácí odstraněním kterékoli dvojice závorek.

Vraťme se k větě (5). Z toho, co jsme uvedli o množině modelující souhrn jejích slovosledných variant, vyplývá, že věta (5) má právě jedno ochranné členění; je jím spojité členění 

(5.6)

((Další večer) přijel (další host)),

kterému odpovídá první ze dvou způsobů modifikace věty (5) na větu (5.1). Porovnáme-li členění (5.6) s členěním

(5.7)

((Další večer) (přijel (další host))),

které lze přijmout za složkový model syntaktické struktury věty (5), a s členěním 

(5.8)

((Další večer#) přijel# (další host#)),

které lze přijmout za závislostní model syntaktické struktury téže věty, shledáme, že se příliš neliší. Členění (5.7) získáme z (5.6) přidáním další dvojice závorek, členění (5.6) je normou členění (5.8).

Problematika ochranných členění vět je značně spletitá. Věta může mít více ochranných členění, ale také by žádné mít nemusela.[20] Pro mnohé věty však zjišťujeme, že alespoň jedno z jejich ochranných členění lze přidáním vhodné dvojice nebo dvojic závorek doplnit na členění, které je přijatelným složkovým modelem, a že kromě toho je toto ochranné členění buď normou členění, které přijímáme jako závislostní model, nebo ho lze na normu přidáním dalších závorek doplnit.

[197]Postup, kterým získáváme ochranná členění vět, je dalším případem formálního zdroje strukturace. Cílem této strukturace je jednoznačná identifikace slovosledných změn. Avšak i tato formální strukturace nás přibližuje syntaktické struktuře.

 

5. Souhrn podvět i souhrn slovosledných variant patří mezi ta fakta svázaná s větou, která jsou významně ovlivněna její syntaktickou strukturou. Právě díky tomu mohl být formulován model využívající podvět, který jsme zde připomenuli. Avšak některé z těchto faktů mohou zároveň být vzhledem k syntaktické struktuře do jisté míry autonomní. Mezi tato fakta patří souhrn slovosledných variant. Právě s tímto souhrnem souvisely dva formální zdroje strukturace vět, které jsme se zde pokusili popsat.

To, že strukturace vět, které jsme z obou zdrojů získali, byly více nebo méně blízké přijatelným modelům syntaktické struktury, je dokladem toho, že souhrn slovosledných variant věty je syntaktickou strukturou ovlivněn.[21] Avšak obě strukturace byly přibližnými modely syntaktické struktury jen vlastně navíc, protože plnily vlastní cíle. V případě prvního z obou zdrojů je to zřejmé: pořádající sektorové členění věty α je vlastně záznamem množiny W_α „v kostce“. Jiné rozpoznávání různých výskytů téhož prvku ve větě, než jaké nabízí slovosled, vycházelo z druhého zdroje. Význam tohoto druhého zdroje je tím větší, čím je jev vícenásobného výskytu prvku ve větě centrálnější. Centrálním jevem se stává především tehdy, když větu neuvažujeme v „terminálních“ prvcích, jakými jsou např. slovní tvary, ale v „nonterminálních“, abstraktnějších prvcích, jakými jsou např. slovnědruhové subkategorizace. Zda věta uvažovaná v takových prvcích má nějaké ochranné členění či zda má dokonce právě jedno ochranné členění, závisí na volbě subkategorizací a stanovení jejich rozsahu. A tím pro volbu subkategorizací a stanovení jejich rozsahu získáváme nové kritérium.

 

LITERATURA

 

NEBESKÝ, L.: O jedné formalizaci větného rozboru. SaS, 23, 1962, s. 104—107.

NEBESKÝ, L.: Matematické vlastnosti větných struktur. SaS, 42, 1981, s. 9—15.

NEBESKÝ, L.: Kombinatorické vlastnosti větných struktur. Rukopis.

NOVÁK, V. - ČERNÝ, M. - NEKOLA, J.: Fuzzy množiny — perspektivy, problémy a aplikace. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, 29, 1984, s. 126—137.

PALEK, B. - NEBESKÝ, L.: Word-order structure in „non-configurational“ languages. In: Linguistica Generalia IV (v tisku).

REVZIN, I. I.: Sovremennaja strukturnaja lingvistika. Moskva 1977a.

REVZIN, I. I.: Logičeskaja model’ škol’nogo raz’bora po členam predloženija. In: Logika i problemy obučenija (pod redakcijej B. V. Birjukova i V. G. Farvera). Moskva 1977b, s. 140—152.

STARÝ, Z.: O lingvistice z hlediska hlediska. Kandidátská disertační práce. FF UK, Praha 1979 (nepublikováno).

 

On two formal sources of sentence structuring

In the present article a sentence is conceived as a string composed of some elements (e. g. word forms) which can occur in it several times. Along with a sentence its word order variants are considered. Formal study of word order variants of a sentence and the examination of a multiple [198]occurrence of the elements in a sentence leads us to the structures defined on the sentence elements. It is these two formal sources of sentence structuring that the article is devoted to. The author deals also with some general problems related to the modelling of an intuitive structure (as for instance syntactic structure) by a formal structure and ponders over the link between syntactic structure of a sentence and the structures based on the two formal sources mentioned.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 190-198

Předchozí Jan Kořenský: K procesuálnímu modelování řečové činnosti

Následující Eva Hajičová, Karel Oliva, Petr Sgall: Odkazování v gramatice a v textu