Danešova kniha o větě a jejím fungování v textu

Zdeněk Hlavsa

[Rozhledy]

(pdf)

Книга Данеша о предложении и его роли в тексте / The book by F. Daneš on sentence and its functioning within the text

V pozoruhodném rozvoji syntaktického bádání, ke kterému u nás dochází v průběhu posledních desetiletí, zaujímá čelné místo vědecká i popularizační činnost Františka Daneše. Jeho podíl na něm představuje dlouhá řada článků v našich i zahraničních časopisech a sbornících a spoluautorství na velkých kolektivních publikacích, často založných na jeho teoretickém pojetí (viz zejména Daneš - Hlavsa a kol. (1981) a Mluvnice češtiny III (v tisku)). Proto je vlastně trochu překvapující, že nedávno vyšla teprve druhá větší práce, jíž je Daneš jediným autorem, Věta a text. Studie ze syntaxe spisovné češtiny (Academia, Praha 1985, 234 s.). Při povrchním prolistování může být čtenář navíc trochu zklamán: kniha není úplným popisem české skladby, ani nepodává soustavný výklad o autorově syntaktické koncepci, nýbrž jde o soubor jeho statí o některých málo prozkoumaných nebo ne zcela adekvátně popsaných jevech syntaxe současného spisovného jazyka. Teprve pečlivější četba nám odhalí skutečnou hodnotu tohoto díla: teoreticko-metodologická koncepce není tu okázale proklamována, nýbrž předvedena a ověřena na detailním rozboru rozsáhlého materiálu s nadhledem a zároveň akribií, v jejichž úrovni a zároveň syntéze může být práce vzorem. Kromě toho množství odboček a poznámek komentuje daleko širší problematiku než jen tu, kterou vyjadřuje titul kapitoly; např. v souvislosti s rozborem typu Karel dostal přidáno se na s. 38—39 vykládá o sémantické klasifikaci českého dativu způsobem, který by vydal na samostatný článek. Pro Danešův přístup je dále charakteristické, že své názory vždy opírá jak o tradici českého gramatického bádání, tak o nejaktuálnější výsledky současného teoretického pohybu ve světě. (Tak např. na s. 68—69 ukazuje, že pojetí adjektivního přívlastku jako sémantické predikace není záležitost nová a že již Gebauer chápal jeho spojení se substantivem vlastně jako transformaci věty.)

Základní vlastností Danešovy syntaktické koncepce je důsledné rozlišování tří rovin větné stavby: roviny formálně gramatické, roviny propozičně sémantické a roviny komunikativní, včetně aspektů pragmatických. Autor připomíná, že mezi nimi existuje afinita (kterou lze vystihnout určitými preferenčními pravidly), ale směšování rovin zavedlo lingvistickou klasifikaci do neřešitelných nesnází (srov. např. výklady o pojetí doplňku na s. 73—82). Zatímco k opisu sémantických vlastností věty přispěl Daneš několika průkopnickými studiemi (srov. např. Daneš 1968a, 1971; Daneš - Hlavsa a kol., 1981), důraz na důležitost a složky komunikativní aktivity znamená v práci tohoto typu novum. Projevuje se to především stálým zřetelem k variabilitě závisející na individuálním přístupu mluvčího (tak o referenci říká, že o ní „nerozhoduje výraz, ale mluvčí, který ho užil“, takže za referent navrhuje pokládat entitu, „kterou má mluvčí při užití daného pojmenování na mysli“, viz s. 199). Z toho plyne též autorova nedůvěra v rigoróznost zejména pravidel operujících na vyšších rovinách jazyka. Především však zjišťujeme u Daneše neustálou snahu odhalovat vedle informace obsahové (logickosémantické) též tu sémantickou informaci, již větě (nebo nadvětnému celku) dává jazyková strukturace tohoto obsahu. Sem patří zejména celá problematika hierarchizace, případy „sémantického akcentu“ (např. ve větách Tento vlak jezdí denně; … jezdí jak v neděli, tak v ostatní dny a … jezdí nejen v neděli, [316]nýbrž i v ostatní dny existuje sémantický rozdíl tkvící v tom, že druhá a třetí formulace umožní rozložit sémantický akcent na dvě složky označené množiny, třetí pak dát jej na druhou část, zatímco první se podává jako samozřejmost, srov. s. 155) aj. Daneš doslovně říká, že „jazyk má … možnost vyjadřovat v podstatě touž skutečnost několikerým způsobem, z různých hledisek, podle potřeb dané situace a podle autorova záměru“ (s. 140). Nejde o připisování vágních „nálepek“ syntaktických významů mechanicky odvozených z povrchové struktury, nýbrž o jemnou analýzu postojů, které mluvčí volbou některé z alternativních forem zaujímá.

Postavení sémantické roviny je u Daneše charakterizováno zejména postulátem, že organizující složkou větné struktury je sémantický predikát se svým intenčním polem. Sémantickou charakteristiku věty proto autor soustřeďuje na něj; sémantické role participantů z predikátu vyplývají. Lze je konstituovat na různých stupních zobecnění; tím se také řídí rozsah jejich inventáře. Podobně jako u Mathesia (1961), jehož je ostatně Daneš zřejmě nejbližším následovníkem, řídí se sémantické třídy do jisté míry pozorováním mimojazykové skutečnosti a intuicí. To znamená, že autor nezavádí jen ty sémantické distinkce, jejichž relevance vyplývá bezprostředně ze syntaktické formy, nýbrž že je stanoví zčásti apriorně a pak pomocí minuciózní analýzy jazykového materiálu odhaluje jejich dosah pro rozmanité aspekty povrchové struktury věty. Že tento vlastně tradiční přístup může být plodný i z hlediska současných přísně vědeckých kritérií, dokazuje recenzovaná práce víc než přesvědčivě.

Hutnost výkladů v Danešově knize nám nedovoluje představit její obsah podrobněji. Omezíme se jen na informaci o tématech jednotlivých kapitol a připojíme několik poznámek k otázkám, které nás zaujaly.

Úvodní kapitola vykládá cíl práce a její strukturu. Podrobněji pak rozvádí argumentaci pro terminologické řešení rozdílu mezi větou chápanou jako jednotka systému a jako jednotka komunikativního aktu. Druhá kapitola se zabývá sémantickými vlastnostmi větných predikátů; jako základna pro klasifikaci bylo zvoleno pět distinktivních rysů, podle kterých se konstituují sémantické třídy. Této systematice věnoval autor sice jen okrajovou pozornost, ale protože právě takovéto přehledy se přejímají do praktičtějších aplikací, pokusíme se je zdokonalit jednak doplněním typu s neakčním mutačním predikátem s více participanty, jednak vhodnější hierarchií rysů. Kvůli úplnosti uvedeme též příklady na predikátové struktury bez podmětu.

 

			dějové						nedějové
	procesuální				mutační
nečleněné	Sněží.				Stmívá se.				Je teplo.
členěné	akční		neakční		akční		neakční
s jedním	Vojsko		Slunce		Pavel se		Mlha		Matka stůně.
participantem	pochoduje.		svítí.		rozběhl.		zhoustla.
			V komíně				Otci se		Záleží na vaší
			hučelo.				přitížilo.		snaze.
s více	Policie		Pavel trpí		Zedníci		Pavel		Mléko obsahuje
participanty	pronásleduje		malárií.		stavějí		ztratil		vodu.
	lupiče.				dům.		klíče.
			Honzovi se				Zachtělo		V kuchyni
			stýská po				se mu		to voní
			kamarádech.				bohatství.		kávou.

 

[317]Danešova klasifikace zdůrazňuje především rys mutačnosti. Predikáty, které se jím vyznačují, vyjadřují přechod z nějaké výchozí situace (ta bývá ve významu presuponována) do situace jiné, závěrové. Pro zavedení tohoto rysu, navrženého již dříve (srov. Daneš, 1971), uvádí autor v recenzované práci některé pozoruhodné argumenty. Jde především o pochopení českého vidu. Jsou to totiž zejména mutační slovesa, která tvoří „čistě vidové páry“, tj. páry, u nichž vystupuje vidový protiklad v nejčistší podobě, ve formě korelace. Její dokonavý člen pak příznakově vyjadřuje jen ukončení přechodu, změny, která je podstatou mutace. Proto má negovaný mutační dokonavý predikát dvojí význam: děj směřující k dovršení změny buď vůbec nenastal, nebo nastal, ale nebyl ukončen: srov. Ještě to nespravil ‚zatím se opravou nezabýval’ nebo ‚nedokončil ji’. (Teoreticky je negace dvojznačná vždy, i když z různých důvodů se dvojí interpretace v promluvách nekonkretizuje, např. u slovesa oznámit.) Na pozadí pojmu mutace je pak možno lépe vysvětlit některé jiné vztahy mezi slovesy dokonavými a nedokonavými. Jako užitečný se jeví především pojem kvantování děje; to odlišuje dokonavá slovesa s významem ‚jedné fáze’ (mrknout) a ‚jednoho kvanta’ (zamrkat) proti nedokonavému protějšku s významem ‚nikoli jedné fáze’ (mrkat). Nejde tedy zřejmě o protiklad čistě vidový. Význam ‚dosažení kvanta’ je třeba lišit od zřetelně mutačního významu ‚přechodu ze statického stavu k procesu’ u sloves ingresívních (např. rozběhnout se — rozbíhat se, což není možné např. u zahlédnout, uslyšet). Konečně Daneš ukazuje, že pojem mutace může osvětlit i poměr českého vidu a některých „způsobů slovesného děje”, jak je známe z popisu sloves německých a anglických. Na závěr tohoto oddílu umístil autor úvahu o jevu, který nazývá inherentní temporální perspektivou (ta se ovšem netýká jen predikátů mutačních, nýbrž i procesuálních). Upozorňuje na to, že vedle vztahu mezi časem sdělovaného faktu a časem realizace promluvy je závažný i vztah mezi časem základového predikátu a časem propozice, která stojí v pozici jejího participantu: některé základové predikáty čas participantní propozice různým způsobem omezují. Tak např. navrhovat, slibovat implikují jen děj následný, vzpomenout si děj předcházející; poměr dějů určuje do značné míry i formální utváření doplnění. Taková omezení jsou součástí významu základového predikátu. Proto se tato časová perspektiva uplatní při interpretaci predikátové struktury i tehdy, když jako důsledek nominalizace, elipsy apod. nebude sloveso vyjádřeno (např. z věty Žádal ho o obraz vyrozumíváme, že půjde o následné dávání, namalování apod.).

V třetí kapitole se autor zabývá dvěma typy hierarchizace sémantické struktury věty. Nejdříve vykládá sám pojem hierarchizace, a to jako různý způsob přiřazení složek propozice a jejich formálního vyjádření; v češtině a v jazycích jí typologicky blízkých jsou závažné hlavně diateze, tj. ty typy hierarchizace, které se liší různým větněčlenským vyjádřením agentu děje. Hierarchizace patří k větnému významu a vyplývá z předpokladu různého stupně centrálnosti (a perifernosti) větných složek. Za „centrálnější“ považuje autor členy obligatorní, resp. valenční, než členy neobligatorní, resp. nevalenční. Také mezi pády existují určité rozdíly v tomto směru. (Bude asi předmětem dalších úvah, aby pro tyto intuitivně správné předpoklady bylo nalezeno více objektivnějších argumentů.) Dále se podrobně probírají podmínky pro tvoření konstrukcí jako Karel dostal přidáno, vyhubováno; dostal škodu předepsánu k náhradě. Daneš je považuje za jev nikoli frazeologický, nýbrž paradigmatický (i když ne zcela kategoriální). Klade ho na úroveň pasíva a nazývá ho pasívem recipientním. Lze ho tvořit od mutačních sloves, v jejichž intenčním poli je participant „recipient“ (srov. přidat, vyhubovat někomu; předepsat někomu něco k náhradě). V některých případech je recipientní pasívum mnohem běžnější než pasívum složené (Karlovi bylo vyhubováno je jistě řídké); jinde je méně obvyklé (podle našeho názoru by pochybnosti mohla vzbudit např. slovesa přenechat, umožnit, oznámit), ale potenciálně je možné; ostatně Daneš cituje překvapivý doklad z Čapka, dostali jsme signalizováno. S uváděnými konstrukcemi pak konfrontuje konstrukci tzv. výsledného [318]stavu (má škodu předepsánu k náhradě), ukazuje její omezení a vyvrací obecně rozšířený názor, že jde o vazbu „rodově neutrální“. Jako druhý typ hierarchizace, tentokrát nerodový, probírá autor vztah konstrukcí jako vybrat schránku/vybrat dopisy (ze schránky). Přínos této části je zejména v rozsáhlém materiálu, jeho klasifikaci a interpretaci. Rozdíl mezi členy uvedených protikladů vidí Daneš v tom, že týž obsah je různě významově prezentován v tom smyslu, že pokaždé jiný prvek denotativní situace je pojat jako patiens děje, a dostává se tak na místo bližší centru pozornosti. U sloves neakčních se tento rozdíl projeví na subjektu (přesněji řečeno ve volbě nositele děje), srov. Medvědi pelichají/Chlupy medvědům pelichají. Považujeme tyto postoje za mimořádně důležité, protože prozrazují, že role jako agens apod. jsou považovány za záležitost jazykového zpracování skutečnosti a že nelze k nim dospět jen zobecněním lexikálních významů, jak se někdy soudí.

Čtvrtá část knihy je věnována gramatické a sémantické povaze větných členů. Autor připomíná, že při jejich rozlišování je nevyhnutelné vzít v úvahu neméně než sedm parametrů. Jako základní hledisko volí postavení členu vzhledem k valenční struktuře predikátu. Proto je nutno především odlišovat členy valenční a nevalenční a přímo a nepřímo predikátem dominované. Vzhledem k důrazu, který se na valenci dává, se nám pak však jeví — a to nejen v recenzované práci, nýbrž i jinde — ne zcela dořešena otázka systémového postavení těch příslovečných určení, která nejsou ani obligatorní (a tedy jednoznačně valenční), ani schopná rozvíjet každý predikát, jako je tomu u adverbiálií fakultativních; takový přechodný status má zejména příslovečné určení prostředku. V dalších výkladech zaujme to, jakou užitečnost (a to i pro vyučovací aplikaci) Daneš vidí v transformačním vysvětlování jevů. Chápe transformační vztahy jako paradigmatické vztahy v syntaxi; umožní např. lépe předvést rozmanitost typů doplňku. Daneš pečlivě probírá argumenty, které mohou přicházet v úvahu pro jednotné a přesvědčivé vymezení tohoto členu, a dochází k závěru, že by bylo lepší se obejít bez tohoto pojmu, spjatého ostatně jen s českou lingvistickou tradicí. K větněčlenské problematice patří též analýza adverbiální pozice ve spojeních jako věkově mladší, teplotně normální; tělesně chátrat, finančně podporovat aj. Autor dovozuje, že jde o zvláštní typ příslovečného určení a nazývá je zřetelově vymezovacím. Metodu výkladu opírajícího se o precizní rozbor sémantického vztahu v syntagmatu, provedený na bohatém, utříděném materiálu, Daneš uplatňuje také na přívlastku s významem účelu, a to jak derivovaném od sloves (hasicí přístroj), tak vyjádřeném předložkovou konstrukcí s predikátem jen implikovaným (past na myši). Strukturní obdoby lze najít též ve vztahu prostředků slovotvorných (srov. svítidlo).

Pátá část knihy je nazvána „Od věty k souvětí“. Autor se nejdříve zabývá obecnými principy spojování propozic a jim odpovídajících vět; formuluje je tak, aby platily jak pro souvětí, tak pro nadvětné celky. Pokud jde o analytickou výzbroj, doporučuje opustit termín složené souvětí a místo toho charakterizovat typy vnitřní strukturace a hierarchizace takových složitějších celků. K tomu je ovšem třeba mít k dispozici termín pro útvar, který stojí mezi větou jednoduchou a samostatným souvětím (tedy jde o paralelu s rozvitým větným členem ve větě jednoduché), „blok vět“. Dále se pak zabývá některými typy souvětí, které byly (s různou vytrvalostí) vylučovány ze spisovného jazyka: souvětí s konfrontačním vztahem, s tzv. nepravými větami vedlejšími (Daneš je nazývá vedlejšími větami pokračovacími) a s vedlejšími větami účinkově přirovnávacími. Po detailní, všestranné analýze, všímající si nejen významových vztahů v těchto souvětích, nýbrž i větosledu a aktuálního členění, dochází k závěru, že zdánlivě nevhodné, posunuté užívání spojovacích prostředků (jestliže, zatímco, aby, když; než(aby)) je velmi dobře zdůvodnitelné: buď jde o rozšíření jejich funkce na vyjádření významových vztahů, pro které nejsou specifické prostředky k dispozici (což není jev nový, srov. např. polyfunkčnost spojky aby), nebo o projevení sémantického odstínu, který není „správným“ způsobem připojení [319]odhalen dost diferencovaně a zřetelně. Tyto kapitoly přesvědčivě ukazují, že zaujímat preskriptivní postoj je možno jen velmi obezřetně; autor dává přednost — jako ostatně vždy — snaze pochopit jazykovou skutečnost.

Šestý oddíl zahajuje výklady o struktuře textu; je věnován rozboru sémantických a komunikativních vlastností některých restriktorů (jenom, vyjma), kontextualizátorů (také, zase, přece) a konektorů (stejně, jinak, alespoň). Autor ukazuje, že k tomu, aby mohly být správně vysvětleny, je nutno brát v úvahu především specifické presupozice, s kterými jsou spojeny. Adekvátní popis musí rovněž přihlížet jak k složitým podmínkám kontextovým, tak k jejich postavení v aktuálněčlenské výstavbě věty. Např. konektor stejně vyjadřuje, že opak činnosti/stavu vyjádřené předcházející větou nemá naději na úspěch; tento význam „marnosti“ motivuje i fakt, že zmíněný konektor je nositelem intonačního centra, a tedy jádrem sdělení. (Leccos z toho vyplývá jen z naší znalosti světa; např. omezení v užívání konektoru jinak, uvedené na s. 178, které je formulováno jako výslovné vyjádření hodnocení, není podle našeho názoru tak striktní, srov. posloupnost Několik dní neměl skoro v ústech, a tak nakonec začal žebrat. Jinak by byl asi umřel hlady.)

Závěrečná, sedmá kapitola se týká funkce aktuálního členění v zajišťování textové soudržnosti. Daneš nejdříve vykládá své stanovisko k sporům o podstatě aktuálního členění; obhajuje potřebu rozlišovat „komunikativní artikulaci“ (členění na téma — réma), „informační členění“ (východisko — jádro, popř. známá — nová informace) a „komunikativní dynamismus“. Pro výstavbu textu jsou zejména důležité první dva aspekty. Autor prohlubuje svou koncepci tematických posloupností (srov. Daneš, 1968b) a doplňuje ji úvahou o sledech rematických. V propracovanější podobě tu rovněž nalézáme výklad o izotopických (anaforických) vztazích v textu. V závěru je pojednáno o výpovědích obsahujících více tematicko-rematických nexů (výpovědí složených a kondenzovaných). I když málokterý lingvista pronikl tak hluboko do problematiky aktuálního členění jako Daneš, v knize Věta a text formuluje své názory s největší opatrností. Přiznává se k pochybnostem o účinnosti otázkového testu, kterou dříve hájil, a pokud jde o vztah izotopických řetězců a tematických posloupností, což je jistě pro danou tematiku otázka základní, připouští „jistou obecnou afinitu” (s. 212), ale jinak odděluje obě sféry v tom smyslu, že aktuální členění operuje na izotopických vztazích způsobem, který má daleko od jednoznačných pravidel.

Takovýmto způsobem Danešova kniha — nejen v této kapitole, nýbrž i jinde — naznačuje rovněž perspektivy dalšího potřebného výzkumu. Její hodnota tkví tedy jak v množství informací, které podává, tak v inventarizaci problémů, o nichž nám informace scházejí. Vezmeme-li pak v úvahu též metodologický přínos práce, je možno ji odpovědně hodnotit jako jeden z nejvýznamnějších příspěvků k českému gramatickému bádání posledních let.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Some thoughts on the semantic structure of the sentence. Lingua, 21, 1968a, s. 55—69.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968b, s. 125—141.

DANEŠ, F.: Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS, 32, 1971, s. 193—207.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině, Praha 1981.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny. Praha 1961.

MLUVNICE ČEŠTINY III. Praha (v tisku).

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 4, s. 315-319

Předchozí Pavel Jančák: Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase

Následující František Čermák: Aktuální problémy frazeologie a idiomatiky a jejich odraz v slovníkové praxi (Nad bulharskou sbírkou přirovnání)