Mezinárodní konference o makrostrukturách v textu a v komunikaci

Jana Hoffmannová, Jana Holšánová

[Rozhledy]

(pdf)

Международная конференция о макроструктурах в тексте и в коммуникации / An international conference on the macrostructures in text and in communication

Ve dnech 16.—18. prosince 1986 se konalo v Berlíně další z pravidelných pracovních zasedání (zprávy o nich viz např. Jiřičková, 1978; Hoffmannová - Uhlířová, 1981; Hoffmannová, 1985), pořádaných v rámci dlouholeté spolupráce Ústředního ústavu pro jazykovědu Akademie věd NDR s Ústavem pro jazyk český ČSAV (šlo už o devátou společnou akci). Tato spolupráce, která se v průběhu let stala nepřetržitou a operativní výměnou zkušeností z práce na výzkumných úkolech, se v poslední době stále více orientovala na problémy z oblasti teorie textu, teorie dialogu a textových analýz (zejména analýz mluvených projevů). V souladu s tím bylo i zaměření posledního zasedání — k problematice textových a komunikačních makrostruktur.

Zvolené téma umožnilo odborně koncentrovanou, ale přitom velmi živou a bohatou výměnu názorů. Pojem makrostruktury sice většina účastníků spojovala především s pracemi T. A. van Dijka (1980a aj.), v nichž ovšem tento koncept také prošel nemalým vývojem (o tom viz Nekvapil, 1982; Hoffmannová, 1984); na tomto východiskovém pojetí však jednání od samého počátku neulpívalo, naopak všichni referenti i diskutující předkládali své vlastní představy i teoretické formulace různých typů globálních struktur, jejich fungování v textu a v komunikaci. Potvrdila se nezbytnost (a současně obtížnost) rozvíjet, zpřesňovat, ověřovat tyto představy a hypotézy v současném intenzívně formovaném kontextu pragmaticky a komunikačně orientované lingvistiky, teorie textu (resp. speciálně dialogu), teorie řečové činnosti (řečového jednání), ale i kognitivní psychologie a teorie umělé inteligence.

V tomto teoretickém rámci na zasedání existovaly, vzájemně se prostupovaly a ovlivňovaly makrostrukturní teorie s dominantní orientací sémantickou (tj. makrostruktura jako globální význam, obsah textu; viz i koncept makropropozice aj.) i pragmatickou (zejména práce s pojmy makroilokuce, textová ilokuce, dominantní ilokuční jednání); přitom se ovšem neustále ukazovala nemožnost delimitovat obsahové hodnoty sémantické a pragmatické povahy, nemožnost rozlišit např. při aktivaci v komunikačních procesech vědomostní, informační struktury fixované v paměti komunikantů a postojové, záměrové konstelace s nimi spojené. Do popředí vystupovaly vazby makrostruktur, makrojednotek ke strukturám kognitivním (různé typy „vědění“ — viz např. Weltwissen, enzyklopädisches Wissen, Alltagswissen, Illokutionswissen, Kommunikationswissen i „shared knowledge“) a ke kognitivním operacím, způsobům operacionalizace těchto struktur („working knowledge“). V této souvislosti se řešil vztah makrostruktur a entit psychologické povahy, označovaných ve sféře průniku teorie řečového jednání a kognitivní psychologie jako rámce, „skripty“, scénáře, plány, mentální modely aj. (viz např. van Dijk - Kintsch, 1983; dále četné práce M. Minského, R. C. Schanka, Y. A. Wilkse, P. Johnsona-Lairda atd). Zde tedy makrostruktura nabývá operativního charakteru, stává se organizujícím prvkem textu a komunikace; nejde už o imanentní vlastnost textu (jak tomu do jisté míry bylo u původního konceptu sémantického), nýbrž o „procedurální skutečnost“ (D. Viehweger), o dynamické fungování makrostruktur (ve spojení se strategiemi, kognitivními plány apod.) v produkci i recepci textu, v kreativních i interpretačních procesech probíhajících v komunikaci. Toto procesuální chápání výrazně odlišilo makrostruktury od představ, které lze subsumovat pod van Dijkův (např. 1980b) koncept „superstruktury“ (tj. abstraktního, konvencionalizovaného schématu, fixovaného vzorce). Velká pozornost byla věnována přechodu od lokálních struktur ke strukturám globálním, způsobu jejich interakce — tedy projevům dialektického vztahu části a celku, a rovněž možnostem a způsobům vzájemné projekce v celém naznačeném souboru textových a komunikačních struktur. Z celého tohoto konzi[329]stentního spektra problémů pak organicky vyplývaly i otázky jako postavení globálních (makrostrukturních) jednotek v hierarchii textových jednotek, vliv makrostruktur na konstituování textové koherence nebo význam makrostruktur pro charakteristiku typu textu.

Celý tento problémový okruh byl na zasedání předznamenán už v úvodním slovu D. Viehwegera (Berlín), v jednotlivých referátech pak postupně konkretizován. (Velkým kladem celé akce bylo zařazení „pouhých“ deseti referátů, jež poskytlo dostatek prostoru pro zaujaté a hodnotné diskuse.) D. Viehweger ve svém vlastním referátu položil důraz na komplexnost předmětu našeho vědeckého poznávání (tj. textu, komunikace), jíž musí odpovídat i mnohorozměrnost modulárně konstruovaného modelu, postihujícího především instrumentalizaci různých systémů vědomostí v průběhu produkce i recepce textu (viz též Viehweger, 1984 aj.). Ukázal na problém paralelnosti, korespondence strukturotvorných procesů v rovině sémantické (propoziční) a v rovině ilokuční (rovině řečových jednání); v dalším výkladu se pak soustředil na „ilokuční jednání“ jako základní textovou jednotku. Hierarchii ilokučních jednání (na jejím vrcholu stojí makrostrukturní jednotka nazývaná „textovou ilokucí“) pokládá autor za hlavní konstitutivní princip textu; upozornil i na souvislosti mezi ilokuční hierarchií a textovými vzorci. Přechod od struktur lokálních ke globálním, ale i vztahy mezi podpůrnými ilokučními jednáními a jednáním dominantním, uskutečňování hlavního cíle komunikace prostřednictvím cílů dílčích vidí jako stupňovitě probíhající proces funkční integrace. Diskuse se soustředila na možnosti, jak rekonstruovat v interpretačním procesu ilokuční funkce, záměry, cíle spjaté s realizací ilokučních jednání (oporou této rekonstrukce nemohou být pouze explicitní textové indikátory); dále upozornila na význam charakteru ilokuční hierarchie, vztahů v této posloupnosti a zejména globální textové ilokuce pro typologizaci textů.

Naproti tomu G. Lerchner (Halle) vymezil svůj pohled na hierarchii textových struktur především analýzou poměru superstruktury a makrostruktury. Cílem příspěvku bylo zjistit, jakým způsobem přispívají tyto textové figurace ke globálnímu významu textu a k jakým typům projekce významu, netradičním spojením a významovým konfrontacím vlivem globálních struktur dochází. Superstrukturu autor definoval jako abstraktní kognitivní strukturu znakového charakteru; pracoval přitom s konceptem van Dijkovým, ale vztahoval ho i ke schématům typu „textoidů“ (viz Metzeltin - Jaksche, 1983). Uvedl tato schémata do souvislosti s literárněvědnou teorií žánrů a např. i s kategoriemi typu expozice, kolize, krize, peripetie, rozuzlení, postihujícími výstavbu dramatického textu, ale i s poznatky jiných disciplín, např. politických věd a rétoriky. Autor zdůraznil polaritu makrostruktury a superstruktury; přes jejich silné vzájemné působení při tvorbě i interpretaci textu je mezi nimi kvalitativní rozdíl (nikoliv jen rozdíl ve stupni abstrakce). Připomněl nutnost počítat i se značnou mírou otevřenosti, nedourčenosti textových struktur. V závěru pak vyjádřil přesvědčení, že se zpřesněním popisu různých druhů textových struktur a jejich vzájemných vztahů může současná lingvistika vstoupit do svého interdisciplinárního kontextu a obohatit blízké obory o důležité teoretické koncepty a metodologické postupy.

Z. Hlavsa vyšel ve svém příspěvku z prací van Dijkových a ze sémantických aspektů konceptu makrostruktury; na tomto pozadí zdůraznil aspekty pragmatické, plynoucí z komunikačních aktivit produktora i příjemce textu, z jejich odlišných vědomostí, strategií, z jejich vzájemných vztahů i dalších mimojazykových skutečností. Všechny tyto skutečnosti ovlivňují způsob utváření makrostruktur ve vědomí účastníků komunikace. Autor se zastavil rovněž u možnosti reprezentovat makrostruktury jedinou makropropozicí (s předpokladem, že se různé typy textu chovají v tomto směru odlišně). Dále naznačil mimořádně komplikované vztahy mezi pojmy makrostruktura, makropropozice apod. na jedné straně a téma, základ, funkční [330]perspektiva větná, tematické posloupnosti atd. na straně druhé; z těchto vztahů pak dále vyvozoval některé způsoby projevů těchto globálních struktur, jejich explicitní signalizace v textu, jako je např. shrnutí a především titul textu. Způsoby formulace titulů — jako konvencionalizovaných projevů makrostruktury — demonstroval na materiálu ze zpravodajských textů a analyzoval některé tituly z hlediska jejich propozičního charakteru, míry eliptičnosti, realizace tematicko-rematického nexu aj.

Do vztahu k tématu textu a jeho tematicko-rematické strukturaci uvedl koncept makrostruktury i F. Daneš; zabýval se pak odstavcem především jako jednotkou tematickou, obsahovou, jako jedním z prostředků exponování makrostruktury. Podle jeho výkladu při vytváření textu vznikají místa, kde je realizace meziodstavcových předělů nemožná, fakultativní (nikoli závazná) nebo obligatorní; za těchto okolností vzniká značný prostor pro rozhodování produktora textu, tj. jde opět o důležitý moment pragmatický. V hlavní části referátu pak autor aplikoval teorii tematických posloupností (v souladu s podněty V. Mathesia) na výklad odstavce a rozlišil z tohoto hlediska čtyři typy odstavců (odstavce s konstantním tématem, s rozvíjením tématu, s partikularizací rámcového tématu a s přechodem k tématu novému). — V bohaté diskusi k tomuto příspěvku upozorňovali její účastníci na hierarchii odstavců v textu a různé druhy vztahů mezi odstavci, na specifiku členění mluveného komunikátu, podmíněnou mj. střídáním partnerů v dialogu, a na relevanci členicích signálů (kromě verbálních prostředků se uplatňují pauzy, intonace, gesta aj.). Opět byl kladen důraz na pragmatickou determinaci odstavcového členění, na úlohu vytváření a vnímání odstavců při dorozumívání mezi komunikačními subjekty (segmentace pomáhá autorovi při myšlení a organizaci textu, zároveň však představuje instrukci pro adresáta a umožňuje jeho projekci do autorského subjektu).

Zajímavá byla diskusní úvaha W. Motsche (Berlín) o poměru mezi objektivním, reálným členěním „věcných obsahů“ a členěním textu, zprostředkovaným četnými kognitivními operacemi. Problematika vztahu ontologických a gnozeologických aspektů textových a komunikačních struktur se ostatně na zasedání objevovala často — viz už zmíněný problém způsobu existence makrostruktury u D. Viehwegera nebo problém koherence u téhož autora (nakolik je koherence vlastností textu prezentovaného autorem a nakolik se na tvorbě spojitosti textu aktivně podílí příjemce). W. Motsch také připomněl jeden z charakteristických rysů oblasti textu: liší se např. od oblasti gramatiky tím, že schémata, prototypy, konvencionalizované typy textů a sociálně závazné vzorce jsou zde organicky doplňovány vysokou variabilitou, plynulými přechody, neostrými hranicemi apod.

W. Hartung (Berlín) se zabýval hlavně rolí různých druhů vědomostí, zkušeností, cílů, postojů partnerů apod. (včetně institucionální vázanosti a příslušnosti k sociální skupině) ve výstavbě textu; zdůrazňoval i proměnu těchto osobnostních hodnot v průběhu komunikace. Činnostní, cílová, intencionální složka komunikace do značné míry determinuje složku tematickou, obsahovou, informační (vymezuje pro ni určité „prostory“). Při produkci i recepci textu dochází k aktivaci společných znalostí partnerů; nové informace jsou uváděny do vztahu k těmto sdíleným vědomostem. Vytváření systému společných znalostí partnerů je podporováno kolektivním povědomím, skupinovými potřebami atd., zároveň však tyto systémy vstupují do vzájemných vztahů konfliktních, podpůrných aj. Způsob verbalizace a linearizace všech těchto procesů referent naznačil na výstavbě odborné diskuse a na třech hlavních typech diskusních příspěvků: a) systematických, víceméně připravených příspěvků s přímou vazbou k ústřednímu tématu; b) spontánních příspěvků, motivovaných bezprostředním vývojem obsahového kontextu komunikace; c) příspěvků motivovaných působením zpětné vazby u posluchačů (hodnotící výroky, další náměty aj.). — V diskusi k tomuto příspěvku se účastníci pokoušeli upřesnit soubor vědomostí a kognitivních operací (aktivace, inference, tvorba hypotéz aj.) fungujících v komu[331]nikační interakci; upozorňovali např. na diference zkušeností obecně lidských, skupinových a „epizodických“ (vázaných na konkrétní zážitky). Opět byla zpochybněna možnost oddělit informační stránku komunikace od permanentního utváření vztahů zúčastněných subjektů (viz výstižný termín „Imagepflege“).

Ve společném referátu autorů J. Kořenského, J. Hoffmannové a O. Müllerové byla „makrostruktura“ chápána jako gradualizovaná soustava vzájemně usouvztažněných strukturních dimenzí situačně a kontextově konkretizované komunikační události. Modelování komunikace prostřednictvím struktury subjektově-objektové, pragmatické, tematicko-obsahové atd. (viz např. Kořenský - Hoffmannová - Müllerová, 1987) je možné jen za předpokladu mnohonásobných vazeb a neustálé interference složek všech strukturních dimenzí. Také soustava typů segmentace komunikátu (segmentace tematická, obsahově-pragmatická, fázová, sémantická, syntaktická, zvuková, repliková atd.) je založena na představě průniků, překrývání, vágních předělů; různé druhy textových jednotek v rámci tohoto procesuálního modelu nutně nevystupují jako diskrétní entity, nýbrž jako dynamické relace konstituované vzájemnou projekcí jednotlivých strukturních dimenzí. Celý model směřuje v této fázi k interdisciplinárně založenému, uspořádanému souboru konceptuálních prostředků, který lze analyticky uplatnit na procesy řečové činnosti, zahrnující v dialektické jednotě i texty a předpoklady řečové činnosti (viz Kořenský, 1985, 1987). — Diskuse se soustředila zvláště na problematiku textových jednotek: na jejich konstituování v procesu produkce, na jejich rekonstrukci, ale i aktivní vytváření v procesech recepce a na podíl analytických záměrů, gnozeologických cílů na vymezení „jednotek“ viz už sám pojem „komunikační události“).

Autorky dalšího referátu, K. Mengová (Berlín) a J. Holšánová, předložily na zasedání výsledky společného výzkumu komunikačního typu „vyprávění a naslouchání“. Cílem bylo hledat typologické rysy komunikačních procesů prostřednictvím rekonstrukce typového povědomí komunikantů, tj. zjistit míru jejich znalosti komunikačních norem, konstitutivních rysů komunikačních typů jako důležité složky jejich komunikační kompetence. Pro výzkum autorky zvolily „vyprávění + naslouchání“ v rámci uvolněné konverzace společenské, rodinné, přátelské („Entspannungsgespräch“). Na příkladu tohoto komunikačního typu představily jednak předmět analýzy rozhovoru, konstituovaný komunikačními úlohami, které partneři musí řešit, a strukturami, pomocí nichž tak činí, jednak metody analýzy, které se vyznačují systematickým uspořádáním a využitím vzájemného působení pozorování, interpretace a reflexe. Rozsáhlá anketa, která byla součástí metodiky výzkumu, zachytila podmínky, za nichž se tyto typy komunikace uskutečňují, sledované cíle a motivy účastníků (informační, postojové, vztahové, kontaktové aj.), nejčastěji volená témata, práva a povinnosti partnerů, ale i typická řečová jednání a nejfrekventovanější jazykové i mimojazykové prostředky. Anketa přinesla rovněž zajímavé poznatky o strukturaci vyprávění, rozsahu sekvencí, typech předělů aj.

J. Nekvapil a O. Šoltys ve společném příspěvku názorně předvedli postup od analýzy textu (v tomto případě soukromého dopisu) ke komplexní charakteristice jeho autora. Ukázali mnohodimenziálnost interpretačního procesu (ve vztahu k produkci textu, ale i mimo přímý kontakt s textem) a projekci očekávání interpreta, jeho „makrokoncepce“ do globální struktury textu prostřednictvím zástupných detailů. Globální strategie interpreta rozložili na postup od výrazu k myšlenkovým obsahům, od obsahu k smyslu (resp. sdělovacímu záměru autora) a od výrazu k alternativnímu výrazu (zde vyložili figurativnost některých prostředků na pozadí standardního spisovného vyjadřování). V textu rozlišili soubory prvků záměrových, strategických, kontaktových, apelových, reference ke společným postojům, zkušenostem, zážitkům partnerů, metatextové komentáře aj., a naznačili možnost jejich uspořádání do sítí. Dotkli se rovněž fungování mechanismů při interpretaci textu, které lze chápat jako [332]zrcadlové pochody vzhledem k pochodům při vytváření makropropozic (řízeným van Dijkovými „makropravidly“). — Diskuse se soustředila především na význam analýzy atypického textu pro charakteristiku textového typu, na relevanci makrostrukturních rysů, ale i např. kreativních schopností autora pro typové zařazení komunikátu.

C. Henselová (Berlín) se zabývala vlivem diferenciace recipientů na příjem textu, tedy relativizací jeho interpretace. Sledovala význam skupinové příslušnosti adresátů (příjemců), rozdílů v jejich kompetenci, znalostech, zájmech, recepčních strategiích. Různé varianty „vzorců“ řečových jednání vedou u příjemců k realizaci alternativních struktur. Od této potenciální vícenásobné realizace textu odlišila referentka „vícenásobné adresování“ (potenciální i explicitní) zakotvené v textu a jeho produkci. Text může být adresován různým příjemcům nebo jednomu příjemci v různých situacích; to autorka dokázala rozborem návodů, instrukcí, jejichž texty jsou často adresovány prostřednictvím speciálních signálů zájemci o zboží, prodavači, uživateli, stěžovateli apod.

Referát Ch. Schäffnerové (Lipsko) byl další názornou ukázkou, jak je možno uplatnit koncepty makrostruktury, makropropozice, globálních obsahových jednotek při konkrétních textových analýzách. Kromě toho referentka ukázala na analýze politického lexika v publicistice i využití metodologie procedurální sémantiky, tj. vztahování analyzovaných významů k rámcům, prototypům, určování jejich pozice v sémantických sítích. Významy lexikálních jednotek se zde chápou dynamicky, jako výsledek komplexních kognitivních procesů. Jde hlavně o vývoj, utváření významů, jejich polarizaci, diferenciaci, variabilitu, možnosti volby apod. Autorka ukázala např. na nezbytnost mnohorozměrného modelování sémantických relací jednotek válka — mír, jejichž významy jsou stupňovitě formovány různými makrostrukturními kontexty; podrobně vyložila i spektrum ideologických konotací pojmů jako převaha, rovnováha, ohrožení, uvolnění, bezpečnost aj. (Společenskou užitečnost takových výzkumů ostatně bezprostředně dokazuje diskuse v Tvorbě č. 8, 1987 o označování nových jevů v politickém, ekonomickém a sociálním životě SSSR termíny „perestrojka“ a „glasnosť“ a o možnostech jejich překládání.) Referát specifikoval i vztah mezi typovým konceptem odvozeným z makrostruktury a jeho realizačními „exempláři“.

Deváté společné pracovní zasedání českých a německých lingvistů tedy přineslo bohatou paletu nových pohledů na fungování makrostruktury v textu a komunikaci. V řadě referátů autoři předložili návrhy, jak interpretovat globální struktury v textu i způsoby jejich signalizace, a aplikovali je při konkrétních textových analýzách. Většina příspěvků potvrdila vývoj v přístupu ke konceptu makrostruktury, symptomatický ostatně pro celý hlavní směr vývoje moderní lingvistiky, tj. od sémantických aspektů přes pragmatické až k operativnímu charakteru tohoto organizujícího prvku textu, a naznačila i možnost, jak uplatnit tyto důležité teoretické a metodologické prostředky v jiných oborech. V diskusi se účastníci snažili o přesnější vymezení některých známých pojmů, ale ukázali i na další nevyřešené otázky a nové myšlenky v rámci daného problémového okruhu. Znovu se tak potvrdila užitečnost pravidelných pracovních setkání pro další jazykovědný výzkum zúčastněných zemí i pro rozvoj mezinárodní spolupráce v této oblasti.

 

[333]LITERATURA

 

DIJK, T. A. van: Macro-structures. An interdisciplinary study of global structures in discourse, cognition and interaction. New York 1980a.

DIJK, T. A. van: Textwissenschaft. Eine interdisziplinäre Einführung. München 1980b; rec. v SaS, 43, 1982, s. 229—236.

DIJK, T. A. van - KINTSCH, W.: Strategies of discourse comprehension. New York - London 1983.

HOFFMANNOVÁ, J.: Van Dijkův soubor studií o pragmatice textu. SaS, 45, 1984, s. 327—334.

HOFFMANNOVÁ, J.: Ze spolupráce čs. lingvistů s lingvisty NDR. JA, 22, 1985, s. 44—48.

HOFFMANNOVÁ, J. - UHLÍŘOVÁ, L.: Konference o některých problémech sémantiky textu. SaS, 42, 1981, s. 334—339.

JIŘIČKOVÁ, J.: Problémy syntaktické sémantiky na pracovním zasedání v NDR. SaS, 39, 1978, s. 66—69.

KOŘENSKÝ, J.: Die Arbeitsberatung als Teilakt des gesellschaftlichen Steuerungsprozesses — komplexe Analyse. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 1—9. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177—189.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 57—69.

METZELTIN, M. - JAKSCHE, H.: Textsemantik. Ein Modell zur Analyse von Texten. Tübingen 1983.

NEKVAPIL, J.: Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech. SaS, 43, 1982, s. 229—236.

VIEHWEGER, D.: Illokutionsstruktur von Anordnungstexten. In: Sprache und Pragmatik. Ed. I. Rosengren. Lunder Symposium 1984. Stockholm 1984, s. 279—291.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 4, s. 328-333

Předchozí František Čermák: Aktuální problémy frazeologie a idiomatiky a jejich odraz v slovníkové praxi (Nad bulharskou sbírkou přirovnání)

Následující Iva Nebeská: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)