Česká kniha o literárním překladu

Josef Štěpán

[Kronika]

(pdf)

Чешская книга о художественном переводе / Czech publication on the literary translation

Překladatel francouzské literatury Jiří Pechar přispěl svou novou studií Otázky literárního překladu (Čs. spisovatel, Praha 1986, 87 s.) k současné teorii i praxi překladu. V šesti kapitolách analyzuje konkrétní materiál z prózy i poezie.

V 1. kap. autor nejprve dokládá na rozboru odborné literatury z teorie překladu, že protiklad mezi uměleckým a lingvistickým přístupem k problematice překladu je pouze zdánlivý a že lingvistické studium skutečně exaktní vede k vymezení široké sféry, ve které překladatel zůstává svobodný ve volbě různých řešení svého úkolu. Vycházeje hlavně z práce sovětského badatele V. N. Komissarova Slovo o perevode (Moskva 1973) a z analýzy mnoha konkrétních překladů v určité konkrétní kulturně historické situaci, vymezuje — inspirován protikladem jazykové normy a jazykové kodifikace — pojem norma překladu. Chápe ji nikoli jako něco statického, ale jako určitou dynamickou rovnováhu mezi asi pěti různými normativními požadavky, normami, které se týkají jednak těch, kdo překlad vytvářejí, jednak těch, kdo ho užívají.

Jako první norma se v publikaci uvádí norma významové ekvivalence; vychází ze srovnání vět originálu a překladu. Může nastat pět případů významové ekvivalence, jak ukazuje autor na rozboru konkrétních vět. Za prvé, mezi větou originálu a větou překladu není žádná shoda na úrovni slov a syntaktické organizace. Za druhé, vedle společného cíle komunikace je u vět i poukaz na stejnou reálnou situaci. Za třetí, vychází se sice ze stejného pojmového základu, ale obměňuje se sémantická organizace věty (liším tu termíny kognitivní obsah a jazykový význam, srov. K základním sémantickým pojmům. JČ, 37, 1986, s. 137). Za čtvrté, mezi větami originálu a překladu jsou nejen uchovány cíl komunikace, popisovaná situace a způsob jejího popisu, ale i syntaktická struktura originálu. Za páté, existuje maximální shoda mezi originálem a překladem, týká se i úrovně slova, lexikálního složení vět.

Jako druhou normu uvádí autor normu žánrově stylistickou, tj. požadavek, aby překlad odpovídal dominantní funkci a stylistické specifičnosti daného typu textu, který patří k jistému funkčnímu stylu a jež obsahuje [348]i jisté jazykové tvary odchylující se od celonárodní podoby jazyka originálu.

Třetí normou je — podle autora — norma platící pro jazyk přeloženého textu. Jde o to, že v překladu je někdy potřeba zachytit jazyk cizince (napodobuje se komolená řeč v jazyce překladu).

Čtvrtá norma je dána specifickými účinky, které má překlad vyvolat u těch, jimž je adresován.

Pátá norma je konvenční. Zde si autor mimo jiné klade otázku, v čem vlastně spočívá „jazykový cit“ překladatele, a dokazuje, že řešení překladatelského úkolu předpokládá vždy kombinaci několika různých normativních zřetelů, že překladatel má celkem svobodnou volbu, že však jeho práce je ovlivňována hledisky uměleckými. Zdůrazňuje také, že jeho odmítání jakéhokoli exaktního uvažování o podstatě překladatelské práce skýtá odůvodněné podezření, že za uměleckými hledisky se často ve skutečnosti skrývá povrchnost a spoléhání na vlastní geniální a rozumově nijak nekontrolovatelnou intuici.

V 2. kap. se autor zabývá na základě rozsáhlého jazykového materiálu z vlastní překladatelské praxe ekvivalencí slov a vět v originálu a překladu. Pokud jde o ekvivalenci slov, ukazuje, že význam slova se nedá prostě izolovat od jeho kontextového fungování. Sebepodrobněji zpracovaný slovník nezachytí jemnější významové rozlišení slov. Úkol vyhledat vhodné slovo se může setkat s dvojí možnou překážkou:

(1.) V jazyce máme vesměs jen slova, jejichž významová diferenciace je menší než u daného slova cizího jazyka. Je např. známo, že Eskymáci mají velký počet pojmenování pro označení různého druhu sněhu. Někdy byla tato skutečnost přeceňována. Překladatelské řešení tohoto prvního úkolu nespočívá v objevení nějakého slovního ekvivalentu, nýbrž v určité přestavbě textu.

(2.) Domácí jazyk má slova diferencovanější než jazyk originálu. Autor uvádí např. označení barev v keltském jazyce, v němž totéž slovo označuje několik barev, pro něž v češtině máme slova navzájem odlišná. Pro překladatele může řešení poskytnout např. samo dílo svým širším kontextem.

Pokud jde o ekvivalenci vět, popisuje autor, jak smysl pro synonymii vět předpokládá překladatelskou obratnost. Výstavba věty se totiž u mnoha moderních jazyků liší dost podstatně od výstavby věty české. Z mnoha zajímavých otázek, jimiž se tu J. Pechar zabývá, připomeňme, že francouzština se oproti češtině nijak nevyhýbá tomu, aby v jednom souvětí bylo spojeno několik stejně závažných myšlenek; dovede obzvláště zřetelně vyjadřovat logické vztahy. Francouz s oblibou připne jakýkoli další děj, vyjádřitelný hlavní větou, k nějakému substantivu předchozí věty a tvoří tak vztažnou větu. Např. místo aby řekl: Otevřel klec a kanárek z ní ulétl, řekne: Otevřel klec, z které kanárek ulétl. V češtině taková věta přímo svádí k omylu; čtenář by ji interpretoval tak, že ulétnutí kanárka předcházelo otevření klece. Ve francouzštině takovému omylu zabraňuje ovšem rozlišování mezi časem minulým a předminulým.

3. kap. navazuje na Mathesiovu myšlenku o slohu jazykového základu, který je jiný např. ve francouzštině než v češtině. Vykládá, v čem spočívá tzv. větší abstrakce francouzštiny než češtiny. Francouzský literární styl má častější jmenné konstrukce, kdežto čeština preferuje v tomto stylu vyjadřování slovesné. Abstraktní substantivum se stává díky personifikaci podmětem francouzské věty, např.: Un ennui respectueux faisait étouffer sous les mouchoirs de légers bâillements. V překladu: V uctivé nudě tu a tam hosté přikrývali kapesníky lehké zívnutí. Doslova: Uctivá nuda dusila v kapesnících lehké zívnutí. Příčina tohoto a jiných stylistických rozdílů mezi oběma jazyky — podle autora — není v rozdílné psychologii Čechů a Francouzů, ale je kulturně historické povahy. Preference nominálních vazeb ve francouzštině souvisí s impresionistickou estetikou a má kořeny i hlubší, v preciozitě 17. století, která měla výrazný vliv na francouzský společenský život. Nejde o zvláštnosti dvou jazyků jako systémů (češtiny a francouzštiny), ale o rozdílné využití jazykových prostředků v jednotlivých funkčních stylech češtiny, francouzštiny a také němčiny. Takovéto studium může ukázat problematiku funkčních stylů v dynamice jejich vývoje a v jejich sepětí s kulturně historickými podmínkami, za kterých se utvářejí.

Ve 4. kap. se autor věnuje složité problematice básnického obrazu v poezii a próze. Vykládá, jak tento obraz je v literárním překladu výrazem překladatelské interpretace [349]díla originálu, výrazem překladatelské aktivity samé, průsečíkem osy paradigmatické a syntagmatické. Reprodukuje interpretace našich různých překladatelů, literárních vědců i lingvistů (J. Vrchlického, K. Čapka, J. Mukařovského, J. V. Bečky, K. Hausenblase, autora aj.).

V 5. kap. jde především o překlad rýmu, v kap. 6. o celkovou zvukovou organizaci poezie v originálu i překladovém textu (rytmus, rým, eufonická struktura).

J. Pechar nechal ve své knize téměř zcela stranou např. důležitou otázku diferenciace češtiny na češtinu spisovnou a nespisovné útvary, mezi nimiž dnes hraje významnou roli obecná čeština. Jen letmo se dotkl vztahu jazyka literárního díla, jazyka mluveného a psaného. Naproti tomu dokázal přesvědčivě, že umělecký překlad staví překladatele ustavičně před volbu mezi rozdílnými jazykovými prostředky a že tato volba musí mít za základ pochopení souvislostí, kterými jsou navzájem spjaty všechny aspekty uměleckého díla, i souvislostí, které je vřazují do celého kontextu kulturního a do historického vědomí.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 4, s. 347-349

Předchozí Emanuel Michálek: Monografie o jmenných kompozitech v češtině

Následující Aleš Dvořák: Konference k 150. výročí úmrtí K. H. Máchy