K různým verbálním kódům slovesného uměleckého textu, k jejich využití a funkcím

Alena Macurová

[Články]

(pdf)

К разным вербальным кодам художественного текста, к их использованию и функциям / Notes on the problem of codes used in literary text and on their functions

Současná lingvistika, naše i zahraniční (srov. Petr, 1984), se stále cíleněji orientuje na problematiku fungování jazyka v společenské dorozumívací praxi — popisuje, analyzuje a vykládá (interpretuje) přitom různé fáze-složky komunikačního procesu, v poslední době zvl. jeho fázi recepční, či úže interpretační.

V souvislosti s cílem vyložit uspokojivým způsobem mj. také předpoklady náležité recepce (interpretace) textu[1] se lingvistika samozřejmě zamýšlí nad komplexnějším problémem předpokladů komunikace vůbec, a to z různě širokého úhlu pohledu (k tomu srov. např. Karpinskaja - Revzin, 1966). Jedním z takových předpokladů, povahy povýtce lingvistické, je nepochybně sdílenost kódu oběma (všemi) účastníky komunikace.

Tento předpoklad komunikace bývá v průběhu konkrétních komunikačních aktů ozřejmován, reflektován: užitý kód se tak v samém aktu komunikace obráží jako kód sdílený oběma (všemi) komunikanty, jako kód sdílený (jen) částečně, popř. jako kód jedním komunikantem (nebo několika komunikanty) nesdílený, tedy jako kód jednotlivým komunikantům ve větší či menší míře „cizí“.

Průběžné ozřejmování charakteru kódu v komunikaci užitého, jeho reflexe (jako kódu sdíleného x nesdíleného, cizího x vlastního) je inherentním rysem komunikace a jejích rezultátů — textů ve všech oblastech společenského dorozumívacího styku (o tom srov. nejnověji Chloupek, 1986).

V slovesných textech uměleckých mají pak prostředky a postupy, jež se na reflexi kódu podílejí, specifickou podobu a funkce. Souvisí to se složitostí komunikačního ustrojení slovesného uměleckého textu vůbec i se specifickým způsobem, jakým se v jeho rámci modeluje[2] řečové (a šíře také komunikační) chování jakožto jeden z nejpříznakovějších sociálních atributů lidského subjektu.

Vnitřní ustrojení slovesného uměleckého textu lze z komunikačního úhlu pohledu charakterizovat jako složitý, hierarchizovaný komplex komunikačních situací a k nim příslušných komunikací. V sémantice tzv. komunikace primární (základní roviny sdělení) se profilují komunikace „nižších“ řádů, komunikace textových subjektů označovaných obvykle jako postavy (zvl. tzv. komunikace sekundární, ale i skrze ni zprostředkovaná komunikace terciární atd.; podrobně k tomu srov. Hausenblas - Macurová, 1983).

Komplex řečového chování[3] přiřazeného textovým subjektům postav se, jak je známo, v uměleckém slovesném textu ztvárňuje poměrně složitým způsobem, průnikem (přinejmenším) dvou komplementárních textových plánů: (1.) „vlastního“ řečového chování přiřazeného postavám v uměleckém slovesném textu ztvárněným se pak realizuje (1.a) přímo, prostřednictvím sekundární komunikace (přímá řeč), a/nebo (1.b) nepřímo, zprostředkovaně, obvykle, nikoli však zcela pravidelně, pro[31]střednictvím funkčně nadřazené komunikace primární[4] (nepřímá řeč). Na ztvárnění komplexu řečového chování postav se ovšem vedle toho podílí ještě (2.) plán výroků o řečovém chování, z hlediska celku tedy plán metavýroků;[5] realizován je (2.a) v rámci primární a/nebo (2.b) sekundární komunikace.

V souvislosti s reflexí kódu se vzájemný vztah těchto plánů zhusta aktualizuje a sémantizuje. Zvláště tehdy, je-li reflexe kódu tematizována, tj. stává-li se charakter kódu, jenž se obráží v přímém řečovém chování přiřazeném postavám, zároveň předmětem (textových) úvah, analýz, výkladů a interpretací, popř. též hodnocení.

Tímto způsobem bývají usouvztažněny oba plány zejména v tom typu textů, kde je v sekundární komunikaci využito vedle kódu základního, tedy kódu z hlediska jednoho a/nebo více (všech) sekundárních komunikantů „vlastního“, dalších kódů fakultativních, z hlediska jednoho a/nebo více (všech) komunikantů „cizích“ (a to úplně nebo částečně). Lhostejno je při tom, zda je atribut „cizí“ přiřazen celistvému (cizímu) kódu reálně existujícímu (viz např. francouzština u Carrolla, srov. Carroll, 1965) nebo „cizímu“ kódu vytvořenému uměle, či zda je atribut „cizí“ přiřazen (jen) typologicky různým a různě důsledně pravidelným deformacím kódu základního, buď přirozeně plynoucím z interference kódu základního s reálným kódem „cizím”, anebo vytvářeným uměle (srov. příklady uvedené v pozn. 6 a níže v textu).

V každém případě se s užitím fakultativního cizího kódu v rámci celku uměleckého slovesného textu pojí jisté funkce. Jeho užití může být přiřazen záměr už v rámci komunikace sekundární (znepřístupnění, utajení sdělované informace, vyčlenění sebe sama ze světa, jenž komunikuje „jinak“ atd.),[6] může však být v rovině sekundární komunikace prezentováno jako nezáměrné, záměr je mu přiřazen až „zvnějšku”, prostřednictvím nadřazené komunikace primární (funkce charakterizační).

Její dominanci srov. např. v povídce K. Čapka Experiment profesora Rouse (Čapek, 1961, s. 40—46); kód se zde reflektuje v řečovém chování přiřazeném postavě „proslulého amerického krajana“ různorodými prostředky a postupy. Vedle citátových lexikálních i výpovědních jednotek fakultativního kódu (angličtiny) se v charakterizační funkci uplatňují i deformace promítající jeho strukturní rysy do základního kódu češtiny. Ten je pak — paradoxně — modelován jako kód z hlediska postavy, jíž je přiřazen, už vlastně „cizí“, srov. Já vám budu ukázat … on je jeden žurnalista … To nám vezme mnoho času … byla obžektem mé práce … Tak já bych rád prosil, aby … atd. (k tomu podrobněji Kováčová, 1984).

Pravidelně je užitím jakéhokoli typu fakultativního (a ne všemi sekundárními komunikanty sdíleného) kódu modelována v slovesném uměleckém textu specifická komunikační situace. Její charakter pak pravidelně, v různé míře však a různým způsobem vstupuje do procesu utváření celkového smyslu textu.

Zcela specificky je mnohosti verbálních kódů využito např. v románu W. Styrona Sophiina volba (cit. podle Styron, 1980, 1. vyd. 1979). Textová distribuce kódů z hlediska dvojic atributů „základní“ x „fakultativní“ a „vlastní“ x „cizí“ je totiž v tomto textu značně příznaková: postavě Sophiině, jejíž řečové chování je kvantitativně i z hlediska utváření smyslu celku centrem textu, je přiřazeno užívání angličtiny, [32]základního kódu textu, jako jazykového kódu cizího, osvojeného jen nedlouho před aktuálně modelovanými komunikačními akty vymezenými souřadnicemi „zde” a „nyní“.

V plánu výroků o řečovém chování je přitom k angličtině řazen atribut „cizí“ výrazněji než k jiným fakultativním kódům, zvl. francouzštině a němčině;[7] to se obráží mj. i v tom, že pro přímé řečové chování realizované v těchto fakultativních kódech nejsou — na rozdíl od angličtiny — příznačné žádné komunikační nepravidelnosti.

„Cizost“ angličtiny jako základního kódu využívaného v řečovém chování přiřazeném postavě Sophiině se v textu reflektuje komplexně, prolnutím řady prostředků a postupů; nejvýrazněji se na reflexi cizosti kódu podílí jeho chybné, defektní užívání a citátové uvádění jednotek jiných kódů fakultativních.

Citátové (zvl. lexikální) jednotky fakultativních kódů, z hlediska postavy též „cizích“ (zvl. francouzština, dále němčina a jidiš), nebo i jednotky kódu „vlastního“ (polština jako mateřský jazyk) jsou do kódu základního zapojovány dvojím způsobem. Řada z nich je začleněna bez další významové rektifikace, srov.:

He is quiet, mélancholique (237) — a byl, skoro bych řekla, mélancholique (268) — Je pokojný, ba až mélancholique (232);[8] a friend of his, a spécialiste at the Colombia (189) — byl to spécialiste v Kolumbijskej nemocnici (214) — u jednoho svojho priateľa, spécialiste v Columbijskej (186); There was a barrière and (101) — Udělali tam takovou barrière a (120) — cez ulicu bola postavená barrière (104); what happened when there was this confrontation — une catastrophe totale (99) — co se stalo, když k tomu střetnutí došlo — une catastrophe totale (118) — bola to une catastrophe totale (103) aj.

Absence významové rektifikace cizích lexikálních jednotek tohoto typu přímo souvisí s jejich povahou. Jde totiž, srov. výše, ale i jinde (např. misère, continuité, la chimie, des analphabètes, l’essence, impliquée, tragique aj.), o výrazy převážně internacionální povahy, které lze zahrnout do internacionálně sdíleného (komunikačně) zkušenostního komplexu. To je z hlediska komunikační výstavby textu podstatné: textový subjekt postavy Stingovy, textového adresáta většiny Sophiina řečového chování, je totiž v textu budován, zvláště pokud jde o jeho individuální (komunikačně) zkušenostní komplex, značně specificky. Je mu přiřazena zanedbatelná znalost francouzštiny (srov. níže i využití výrazu sale) a neznalost němčiny. Důležitost této jeho komunikační charakteristiky se pochopitelně násobí tím, že jeho schopnost či spíše neschopnost disponovat cizími kódy[9] je v textu tematizována, srov.:

[33]“Do you speak French?” she said. “My English is very bad“. “Un peu”. I replied, grossly exaggerating my facility. “It s a little rusty.” Which meant that I had next to none. “Rusty? What is rusty?” “Sale.” I tried recklessly. “Dirty French?” she said, with the faintest whisper of a smile. After moment she asked. “Sprechen Sie Deutsch?” Which did not even draw from me a “Nein”. “Oh, forget it,“ I said. “You speak good English.” (60) — “Mluvíte francouzsky?” zeptala se. „Já mluvím anglicky špatně.“ „Un peu,” odpověděl jsem, nesmírně přeháněje své schopnosti. „Už jsem ale vyšel ze cviku.“ Což znamenalo, že jsem zapomněl téměř všechno. „Zecviku? Co je to ‘zecviku’?“ „Sale,“ pokusil jsem se vysvětlit bezradně, ale zvolil jsem zřejmě úplně špatný výraz. „To je jako neslušná franština?“ zašeptala s jemným nádechem úsměvu. Za okamžik se zeptala: „Sprechen Sie Deutsch?“ Na což jsem nebyl s to odpovědět ani to obyčejné „Nein“. „S tím si nedělejte hlavu,“ řekl jsem. „Mluvíte anglicky pěkně.“ (74)

S těmito výraznými komunikačními charakteristikami přiřazenými textovému subjektu adresáta Sophiina řečového chování (postavě Stingově) se pak pojí další specifika komunikačního ustrojení textu. Zvláště jde o významové rektifikace takových jinojazyčných složek Sophiina řečového chování, jež vyloženou povahu internacionalismů nemají. Tyto významové rektifikace, realizované na rovině sekundárního řečového chování (Sophie), pak dané komunikační charakteristiky textového adresáta (jeho neznalost příslušných kódů) předjímají a směřují tak k sekundárnímu porozumění, srov. např.:

all exactly alike sous la peau, under the skin, you understand (430) — jsou všichni stejní, sous la peau, pod kůží, chápeš (474) — sú všetci rovnakí sous la peau … pod kožou, rozumieš (412); I had a … a prémonition — yes, the same, a premonition (100) — měla jsem takovou … prémonition — ano, už si vzpomínám, jak se to řekne, předtuchu (119) — mala som takú … prémonition … áno, predtuchu (104);[10] and also la scarlatine. Scarle, I think (175) — a taky la scarlatine. Spálu, že? (200) — a ešte la scarlatine. Šarlach je to, zdá sa mi (173); a terrible méprise — pardon me, mistake (173) — strašnou méprise — promiňte, chybu (171) — osudnej méprise — prepáčte … keby som nebola urobila chybu (171); I have made this — comment dit-on, fêlure … crack! — crack in the mask (283) — se mi podařilo udělat v té masce — comment dit-on, fêlure … to jak praskne — ano, trhlinu (317) Už som raz urobila … comment di-on, fêlure … no, ako sa to povie … takú túto v maske … áno, trhlinu, už som mu urobila trhlinu v maske (275); such a man would have this thing he called meine Ehre. My honour (504) — by mohl mít něco jako meine Ehre. Svou čest (552) — má vôbec niečo, čo by mohol nazývať meine Ehre. Svoju česť (484) aj.

Ojedinělost výskytu citátového výrazu z němčiny, navíc výrazu zprostředkovávajícího řečové chování německého mluvčího, není v této souvislosti náhodná. Textová distribuce výrazů cizích kódů je totiž určena logikou rozvoje syžetu tak, že užívání prvků kódu němčiny je v komunikačních aktech určených koordinátami „zde“ a „nyní“ výrazně omezeno. Zprostředkovaně (skrze distanci od jazykového kódu) je tak modelována i distance Sophiina od prostředí a situací, s nimiž je užívání němčiny spjato (okupovaný Krakov, koncentrační tábor — zde srov. syžetotvornou funkci, jež se na využití kódu němčiny váže). Tato distance se násobí a zvýrazňuje tím, jak je tematizována míra, v níž Sophie němčinou disponuje — jak v jejím teritoriálním rozrůznění, tak v jejích jemných odstínech stylových, srov. … zvládla nejen s dokonalým mistrovstvím Hochsprache, němčinu jakožto standardní vyučovací jazyk, ale i hovorovou Umgangsprache a … dovede napodobit téměř každou rovinu mezi těmito krajnostmi (513); … mluví na tatínkův příkaz švábštinou, pak líně intonovanou bavorštinou, němčinou rodáka z Drážďan, z Frankfurtu, hned nato sasštinou z Hannoveru a konečně … vykoktává napodobeninu rázovitého obyvatele Schwarzwaldu (514); „Es kann kein Zweifel sein —“ začal znovu, ale pak naráz ustal. „Nemůže být pochyb — ne, to je moc silné. Neměl bych snad říct něco méně jednoznačného?“ „Aller Wahrscheinlichkeit nach,” navrhla Sophie (305—306).

[34]Dokonalá znalost němčiny se ostatně promítá i do jediného anglicky „psaného“ projevu, jenž je postavě Sophiině přiřazen, do dopisu adresovaného Stingovi, srov. But when I woke I was feeling so terrible and in Despair about Nathan, bei that I mean so filled with Gilt and thoughts of Death it was like Eis Ice flowing in my Blut (606—607) — Ale když jsem se probudila, pociťovala jsem se tak strašně a byla jsem z Nathana tak hoffnungslos, tak zoufalá, že jsem měla pocit, jako bych měla místo krovi v žilách lad (666) — Ale keť som sa zobudila bolo mi tag hrozne a taká som bola zúfalá pre Nathana mislím tím že som tsítila takú Winu a mala som také Mišlienki na Smrť že ma bodali ako bi mi Eis Lad tiekol v Krwi (590).

Funkce sekundárních významových rektifikací, jež směřují na nižší rovině komunikační stavby textu k sekundárnímu porozumění, se samozřejmě zprostředkovaně promítá i na rovinu sdělnosti, srozumitelnosti textu jako celku. Textovému konstruktu adresáta řečového chování realizovaného i v cizích kódech, tj. postavě Stingově, je přiřazen (komunikačně) zkušenostní komplex totožný s (komunikačně) zkušenostním komplexem předpokládaného čtenáře, a to zvl. pokud se týče jeho (předpokládané) dispozice x nedispozice jistými verbálními kódy jako kódy „cizími“ x „vlastními“. V textu modelované sekundární porozumění tak zprostředkovaně předjímá (a „zaručuje“) i porozumění čtenářské.

Způsob takovéhoto předjímání čtenáře a jeho schopnosti porozumět textu se zvlášť výrazně uplatňuje v souvislosti s uváděním citátových výrazů z polštiny. Ty jsou totiž na rozdíl od citátových výrazů jazyků světových (němčiny a francouzštiny) provázeny ve výchozím textu, určeném anglicky mluvícímu čtenáři, významovou rektifikací zcela pravidelně. V překladech pak (vzhledem k povaze předpokládaného čtenáře disponujícího jako svým mateřským jazykem jedním z jazyků slovanských) bývají polské citátové výrazy prezentovány i bez rektifikací, srov. Sophie says “Przepraszam …” (“If you please …”) (410) — Sophie spustí: “Przepraszam …” (453) — Sophia povie: “Przepraszam …” (394).

Obdobné respektování čtenáře (výchozího textu) se obráží i v komunikačním omezení sekundárního užití polštiny — rezervována je v podstatě pouze pro komunikační situace emocionálně vypjaté (milostný akt)[11] a pro iniciálový výraz dialogu s policistou polského původu (viz výše).

„Cizost“ angličtiny jako základního kódu přiřazeného postavě Sophiině se vedle užívání citátových jinojazyčných výrazů reflektuje i jejím chybným, nenáležitým užíváním,[12] srov. např.:

I didn‘t know no other kind of life except being the daughter of teachers (95) — Já jsem nepoznávala žádný jiný život než jako učitelská dcerka (114) — (ø); the storks had builded their nests on the top of these (93) — a na nich si nahoře postavěli čápi hnízda (112) — (ø); who had teached my mother and was still teaching (98) — ta vyučovála taky moji maminku a pořád ještě vyučíla (117) — která učila aj moju matku a eště stále vyučilovala (101); of the oldest universities in Europe, it was started far back in the fourteenth century (95) — jedna z nejstarších univerzit v Evropě, začala už někdy ve čtrnáctém století (114) — je jedna z najstarších v Európe, začali ju ešte v štrnáctom storočí (98) aj.

I komunikační nepravidelnosti (defekty) v užívání angličtiny jsou (srov. níže) zhusta provázeny různými typy sekundárních rektifikací (významových i výrazových). V této oblasti reflexe základního kódu (angličtiny) jako kódu cizího se tedy uplatňují obdobné tendence jako v oblasti probrané výše, totiž tendence modelovat sekundární porozumění a skrze ně předejmout porozumění čtenářské. Srov. např.:

[35]he was suddenly wery pale and make sweat — perspiring, you know (237) — najednou silně zbledl — a potil se při tom, víš (268) — z ničoho zbledne a robí pot, rozumieš … potí sa (232); for making me to bloom like a rose … Stinking infinitive… Not to bloom, just bloom (191) — abych rozkvétávala jako růžička … Zatracené sloveso … Ne rozkvétávala, ale rozkvetla (216) — aby som rozkvitnula ako ruža … poondené slovesá! … Nie rozkvitnula, ale rozkvitla (188); father … hided Jews under the floor … I mean not hided, darling, hid (411) — tatínek … uschoval židy na universitě u sebe v pracovně/[13] Podívej, schoval, nemůžeš říct ‚uschoval‘, lásko, schoval (455) — môj otec … stýral židov pod dlážkou … chcela som povedať skrýval, nie stýral, skrýval, drahý … (395) aj.

Dialogizace (viz posledně uvedená česká citace) rektifikačního procesu, která přiřazuje snahu o porozumění oběma (všem) účastníkům sekundární komunikace, není v celku textu ničím výjimečným, srov. např.:

“Those nuns grubbling …” She hesitated, looking perplexed. “I think you mean groveling,“ I said (239) — „ty jeptišky se tak poníženě vyplazejí …“ Zaváhala, poněkud zmatená. „Myslím, že chceš říct plazí,“ napověděl jsem jí (270) — „ako sa tie mníšky … požujú.“ Zatvárila sa zmätene. „Asi si chcela povedať ponižujú, opravil som ju (234)“; ”I always keeped” She questioned me with her gaze. “Kept,” I said (60) — „já si vždycky nechávovala …“ Tázavě se na mě podívala. „Nechávala,“ opravil jsem ji (75) — „a ja som si vziavala …“ spýtavo na mňa pozrela. „Vzala,“ opravil som ju- (66) aj.[14]

Nápadnější frekvenci rektifikačních výrazů, typickou pro oba překlady (a v překladu slovenském umocněnou ještě pravidelnějším grafickým vydělováním defektních výrazů), srov. např. Woods that sweeped down the river (420) — krásné lesy, které se stáhovaly, promiň, táhly až dolů k řece (465) — krásne lesy, ktoré sa tiahali … vlastne tiahli až dolu k rieke (404); from the way the sun shined in the window (420) — podle toho, jak slunce zasvítalo, promiň, svítilo do okna (464) — podľa toho, ako sľnko  svietnulo … svietilo do izby (403); Then it come back in Warsaw, you know (173) — Jenže pak se jí ve Varšavě navracovala, víte, promiňte, vrátila (198) — Vo Varšave sa jej znovu navracala, rozumiete, myslím vrátila (171) aj. Překlady tak svým charakterem v tomto ohledu explikují základní rys komunikačního ustrojení textu (směřování k sekundárnímu porozumění) nepoměrně výrazněji než originál.

Důslednější směřování k sekundárnímu porozumění, typické obzvlášť pro překlad slovenský, se ostatně promítá i do důslednějšího předjetí (komunikačně) zkušenostního komplexu textového adresáta ve vztahu k jeho dispozici cizími kódy. Srov. zde zvl. předjetí jeho nedostatečné znalosti francouzštiny: I am the avatar of menteuses (298) — Vždyť já jsem přímo inkarnace menteuses (334) — Som ukážková menteuses … luhárka (290); is maybe a little … de trop (235) — to už bylo trochu … de trop (266) — by už bolo trochu … de trop … priveľa (231); and they was inutiles (175) — a stali se z nich inutiles (199) — a boli už inutiles … bezcenní (173); Une merveille, la nuit (440) — Une merveille, la nuit (398) — Une merveille, la nuit! Zázračná noc (382); Pas de flatterie, monsieur (172) — Pas de flatterie, monsieur (196) — Pas de flatterie, monsieur Nijaké lichotky, pane (170); Vraiment, je t’adore, chéri (88) — Vraiment, je t’adore, chéri (106) — Vraiment, je t’adore, zbožňujem ťa, naozaj (91) aj. — Podrobněji o reflexi kódu (kódů) textu v překladu, zvl. v souvislosti s komunikačními nepravidelnostmi, srov. např. Hrdlička, 1985; Macurová, 1986a, b.

[36]Směřování k sekundárnímu porozumění, v překladech modelováno takto výrazněji, se pak promítá i do dalších charakteristik komunikačního ustrojení textu — jen v jediném případě je v souvislosti s cizostí kódu reflektováno sekundární nedorozumění (viz výše příklad na užití výrazu sale), jen zcela výjimečně jsou defektnímu výrazu přiřazeny druhotné konotace, srov.: “Stingo, you’re all dressed up, where you are going, you’re wearing your cocksucker, you look so nice,“ she said all in a tumbling rush, blushing crimson and correcting herself with a wonderful giggle even as I, too, formed the word seesucker (233) — „Stingo, na co ses tak vystrojil, kam jdeš, máš na sobě to letní sráčko a moc ti to sekne,“ řekla jedním dechem, přičemž se stačila temně zapálit a opravit se s kouzelným pochichtnutím, když se mnou artikulovala slovo „sáčko“ (263) — „Stingo, aký si vyfešákovaný, kam sa chystáš, ten tvoj buriťový oblek tu senzačne pristane,“ chrlila zo seba jedným dychom, vtom sa začervenala ako pivonka, opravila sa spolu so mnou a chichotala sa slovu buretový (228).

Charakteristický rys textu označený výše jako směřování k srozumitelnosti (a demonstrovaný pravidelnou sekundární rektifikací cizích, a/nebo defektních vyjadřovacích prostředků) je v celkovém komunikačním a sémantickém ustrojení textu nepochybně funkčně vytížen. Ve vztahu k mnohosti kódu v celku využívaných i ve vztahu k textové distribuci kódů z hlediska atributů „základní“ x „fakultativní“ a „cizí“ x „vlastní“ je pak natolik příznakový, že mu nelze nepřisoudit jistou záměrnost.[15]

Sémantická relevance tohoto rysu textové stavby se ozřejmuje i promítnutím analogického principu na rovinu tematickou, tj. do četných — i opakovaných — rektifikací přičleňovaných k věcněobsahovým celkům komunikovaným prostřednictvím Sophiina řečového chování (a odhalujících postupně „poslední pravdy“ Sophiiny konfrontace s fašismem). Je-li pak rektifikacím prostředků cizích a/nebo defektních přiřaditelný záměr „aby mně — mému verbálnímu chování — bylo rozuměno“, řadí se k rektifikacím tematickým sekundární záměr širší. Směřují totiž k tomu, aby bylo (sekundárně) rozuměno nejen verbálnímu chování přiřazenému postavě Sophiině, ale jejímu sociálnímu chování vůbec, aby toto sociální chování bylo (bez odsudku) pochopeno.

V souladu s principem analogické výstavby jednotlivých textových rovin jsou také tyto rektifikace zaměřeny „mimo text“, na porozumění a „pochopení“ čtenáře. Předpokládaný zkušenostní komplex čtenáře (zde nikoli ovšem pouze komunikační) je v této souvislosti textově předjímán výrazněji než prostřednictvím postavy Stingovy prostřednictvím postavy jiné, „obyčejného amerického občana“ Morrise Finka. Demonstrován je nejnápadněji jeho chováním verbálním, konkrétně jeho neschopností identifikovat proprium Auschwitz — Osvětim — Osvienčim, srov.:

But he’s still hollerin at her, about Owswitch mainly. Something like Owswitch … What’s Owswitch? (259—260) — Ale v jednom kuse na ni řval, nejvíc cosi o Osječini. Znělo to jako Osječiň … Co je to Osječiň? (292—293); Ale on na ňu v jednom kuse ziape. Hlavne o akomsi Osviči. Znelo to tak akosi: Osviči … Čo je to Osviči? (253—254).

Takovýto způsob předjímání zkušenostního komplexu čtenáře (zvl. jeho vědomosti x nevědomosti o skutečnostech druhé světové války a o fašismu) je promítán explicitně a v zevšeobecněné podobě přímo do tematické stavby textu, srov. Ale cožpak tohle (nevědomost, A. M.) neplatilo o většině Američanů, vlastně o většině lidských bytostí existujících mimo okruh nacistických hrůz? (297)

[37]Často je s tímto zkušenostním komplexem ztotožněn i zkušenostní komplex autora, na časové ose předřazený koordinátám „zde“ a „nyní“ modelovaných komunikačních aktů, srov. Ten den (tj. den, kdy Sophie v r. 1943 prošla „branami pekla“, A. M.) jsem ještě o Osvětimi nevěděl, ani o žádných koncentračních táborech, ani o masovém vyhlazování evropských židů, a dokonce ani ne mnoho o nacistech. Nepřítele pro mě v té globální světové válce představovali Japonci a o odporném šedivém smogu visícím nad místy jako Osvětim, Treblinka, Bergen-Belsen jsem neměl nejmenší ponětí (296—297).

Takto tematizovaná předjetí zkušenostního komplexu předpokládaného čtenáře textu ústrojně přerůstají přímo v explikace jeho sdělného smyslu (v českém překladu např. s. 684n.). I ty jsou — podobně jako čtenářsky atraktivní syžet (tragický milostný příběh) — funkčně oprávněny autorským záměrem (promítnutým do záměrů přiřaditelných textovým subjektům) — záměrem „být pochopen“ a ještě dřív snad: „být čten“.

Povahou svého celkového ustrojení se tak Styronův román řadí nepochybně spíše mezi ty slovesné umělecké texty, jejichž sdělný smysl není čtenáři předkládán jako „hádanka“, řešitelná třeba i různým způsobem. Plyne to už z jeho celkového ustrojení komunikačního. Za jeho nejnápadnější rys lze označit směřování k sekundárnímu porozumění (porozumění na rovině komunikace textových subjektů), které je opřeno o průběžné a pravidelné rektifikace kódu i kontextu (tj. tematizovaných obsahů) v textu modelované komunikace.

Zprostředkovaně, v zaměření na čtenáře, pak sekundární rektifikace řečového chování regulující proces čtení textu (identifikace tvaru, přiřazení náležitého významu), rozsáhlé (sekundární i primární) explikace usměrňují jeho náležitou interpretaci.

Příznaková mnohost kódů v textu využitých a komunikační charakteristiky přiřazené ústřední postavě[16] jsou ovšem v celku textu využity i jinak, méně zjevně. Na konstituci jeho smyslu se tyto textové rysy podílejí právě onou reflexí jazyka a jeho sdělovacích možností, kterou prostředkují. Celkový společenský smysl textu se totiž profiluje mj. skrze konfrontaci komunikačních dispozic lidského subjektu a nepojmenovatelných, nevyslovitelných a mnohdy nesdělitelných[17] skutečností, do té míry nelidských, že je nelze uchopit žádným jazykem.

 

LITERATURA

 

BACHTIN, M. M. - VOLOŠINOV, V. N.: Marxizmus, freudizmus, filozofia jazyka. Bratislava 1986.

EKMAN, P. - FRIESEN, W. V.: The repertoire of nonverbal behavior: categories, origin, usage, and coding. Semiotica, 1, 1969, s. 49—98.

HAUSENBLAS, K. - MACUROVÁ, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze (Na materiále Povídek malostranských Jana Nerudy). In: Československá slavistika 1983. Praha 1983, s. 151—160.

HRDLIČKA, M.: Překlad marginálních jevů v umělecké próze. Praha 1985, dipl. práce FF UK.

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986.

[38]IVANOV, V. V. - LOTMAN, Ju. M. - PJATIGORSKIJ, A. M. - TOPOROV, V. N. - USPENSKIJ, B. A.: Tezisy k semiotičeskomu izučeniju kultur. In: Semiotyka i struktura teksta. Warszawa et al. 1973, s. 9—32.

KARPINSKAJA, O. G. - REVZIN, I. I.: Semiotičeskij analiz p’jes Ionesko. In: Tezisy dokladov vo vtornej letnej škole po vtoričnym modelirujuščim sistemam. Tartu 1966.

KOVÁČOVÁ, E.: Stylizace dialogu v umělecké próze. Na materiále Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy Karla Čapka. Praha 1984, dipl. práce FF UK.

LOTMAN, Ju. M.: Tezisy k probleme „Isskustvo v rjadu modelirujuščich sistem“. In: Trudy po znakovym sistemam III. Tartu 1967, s. 130—145.

LOTMAN, Ju. M.: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.

MACUROVÁ, A.: Neporozumění a nedorozumění jako složky komunikačního procesu stylizovaného v uměleckém textu. Referát na stylistické konferenci, 1982 (AUC v tisku).

MACUROVÁ, A.: K problémům překladu pragmatických charakteristik textu. Referát na semináři Sdružení českých překladatelů, 1986a (v tisku).

MACUROVÁ, A.: Překlad jako instrukce pro interpretaci (uměleckého) slovesného textu. Referát na VI. mezinárodní překladatelské konferenci, 1986b (AUC v tisku).

MISTRÍK, J.: Rétorika. Bratislava 1978.

MISTRÍK, J.: Účasť mimojazykových prostriedkov na komunikácii. Referát na konferenci o fungování textu v procesu společenské komunikace, 1987 (AUC v tisku).

PETR, J.: Mezinárodní cílový projekt Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti, jeho metodologický, sociálně lingvistický a vědecko-praktický význam. SaS, 45, 1984, s. 177—190.

POYATOS, F.: Man beyond words: theory and methodology of nonverbal communication. New York 1976.

CARROLL, L.: Alice’s adventures in Wonderland. Through the looking glass. In: The works of Lewis Carroll. Ed. R. L. Green. London 1965.

ČAPEK, K.: Povídky z jedné kapsy. Povídky z druhé kapsy. Praha 1961.

NEZVAL, V.: Anička Skřítek a Slaměný Hubert. Praha 1936.

STYRON, W.: Sophie’s choice. New York 1980.

STYRON, W.: Sophiina volba (přel. R. Nenadál). Praha 1984.

STYRON, W.: Sophiina voľba (přel. Z. Juráková). Bratislava 1986.

ZÁBRANA, J.: Vražda se zárukou. Praha 1964.

 

R É S U M É

Notes on the problem of codes used in a literary text and on their functions

From the point of view of new tendencies used in contemporary linguistics, the article tries to analyze the connection between the type of the structure of a literary work (W. Styron, Sophie’s choice, its Czech and Slovak translations), and its potential social function. This problem is seen primarily in connection with the communicative structure of the text, especially in connection with the so called secondary communication (i. e. the communication between the text subjects of the literary text). Through the analysis the article tries to explain how a specific type of the communicative structure of the text (in which different foreign languages, different codes, are used) influences its social reception, especially its interpretation.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 1, s. 30-38

Předchozí Jan Petr: Ke Gebauerovu pojetí jazyka

Následující Václav Blažek: Problémy a perspektivy nostratické hypotézy (fonologie)