O kognitivních aspektech problému subjektu

Petr Piťha

[Kronika]

(pdf)

О когнитивных аспектах проблемы субъекта / Cognitive aspects of subject

Práce Jeanne van Oostenové The nature of subjects, topics and agents: A cognitive explanation (Indiana University 1986, V + 223 s.) je věnována kognitivnímu pozadí subjektu, agentu a základu (topic). Autorka vychází z pojmu „základních“ vět, za něž považuje větu, která není syntakticky ani sémanticky odvozena od věty jiné a má primární rozložení aktantů odpovídajících užitému slovesu. V těchto větách nastává spojení subjektu, agentu a základu. Toto sjednocení funkcí syntaktických, sémantických a pragmatických vytváří prototypický subjekt, který odpovídá jistému prvku našeho vědomí. Dále se pak ukazuje, které z rysů se ztrácejí, jsou-li základní věty obměňovány nebo „nahrazovány“ jinými konstrukcemi z různých důvodů sémantických, pragmatických či jen stylistických.

Přehledně a srozumitelně napsaná kniha je uspořádána do šesti kapitol. V prvé je podán přehled o uspořádání celé knihy a jsou vysloveny základní teze. Dále je tu uvedeno zkratkovité, ale velmi obsažné shrnutí dosavadního bádání. Na rozdíl od mnoha amerických publikací je tu podán celkem dobrý přehled československých prací o aktuálním členění (do poloviny sedmdesátých let).

Kapitola druhá je věnována pojmu prototypický základ. I ten má totiž svou základní, nejběžnější podobu jak z hlediska psychologického, tak z hlediska jazykového ztvárnění. Autorka ve shodě s jedním proudem americké lingvistiky (Chafe, Kuno) chápe základ velmi široce, odlišně od naší tradice. Je to především námět hovoru (či vyprávění), který se odlišuje od námětu věty. Náměty hovoru chápe autorka jako obvyklé představové rámce či scény. Tyto rámce patřící do kognitivní oblasti jsou hierarchicky uspořádány. Vedle základních rámců existují podle autorky rámce podřazené, týkající se dílčích jevů základních rámců, a rámce nadřazené, abstraktně slučující více rámců základních. V této části má kapitola ráz studie spíše psychologické; pojednává o uspořádání pamětí a vztazích představ ve větší míře než studie jazykovědné, i když tu jde o způsoby a postupy verbalizace, resp. vytváření textu. Při určení prototypického námětu hovoru se vychází z řady dosavadních lingvistických popisů základu. Jejich sjednocením dochází autorka k souboru vlastností, které námět má. Ty se pak dělí na marginální, jako je např. při hovoru viditelná konkrétní skutečnost, jež se má dostat do středu zájmu posluchače, a na centrální, resp. nutné. Nutnými rysy je charakterizován prototypický námět. Za podstatu námětu považuje autorka skutečnost, o níž se mluví, co je ve vědomí mluvčího a ve středu jeho zájmu. Tato pragmatická podstata se pak dále obráží v sémantice jako určenost a referenční platnost a dále agentnost. V obou těchto sférách (chápaných [75]ovšem kognitivně, tj. mimojazykově) je podle autorky mezi jazyky shoda, Rozdíly vidí teprve ve sféře syntaktické. Vztah mezi pojmy námět — agent — subjekt je v různých jazycích různý, což je dáno celkovou stavbou jazyků. V této části se neříká nic víc, než co obsahuje Mathesiova studie o základních funkcích podmětu (v češtině vyjádření konatele, v angličtině vyjádření tématu; srov. V. Mathesius, Několik poznámek o funkci podmětu v moderní angličtině. ČMF, 10, 1924, s. 244—248).

V této kapitole volí autorka postup od obsahu myšlení k jazykové formě. Nutným důsledkem takového pohledu je pak tvrzení (s. 21), že u věty bez kontextu nelze s jistotou říci, co je jejím námětem. (Rozdíl mezi větou a výpovědí není v knize zaveden, ani se nepracuje s žádným explicitně vymezeným pojmovým aparátem pro analýzu či interpretaci.) Při obráceném postupu, tj. z pohledu v zásadě lingvistického, je ovšem jasno, že každá promluva má aktuální členění. I když přijmeme autorčinu terminologii, která působí nemalý zmatek u čtenáře zvyklého na českou tradici, a jinou úroveň (kognitivní) popisu, nelze s ní bez výhrad souhlasit. Autorčino tvrzení, že námět je jádrem zájmu mluvčího, je zřejmým krokem zpět ve srovnání s propracovanými popisy aktuálního členění, k jakým dnes dospěla řada evropských autorů.

Zajímavé výklady o scénářích s mnoha důležitými a do značné míry jazykově dokládanými výklady o výstavbě textu působí často nepřesvědčivě. Samozřejmost popisu základových scén a předpoklad, že jsou právě takové, jak je vidí autorka, je proti naší intuici. I když takové představy jistě existují a v oblasti umělé inteligence se s nimi z pochopitelných důvodů pracuje, budou u lidí velice variabilní; jsou složitě propojeny či navrstveny jedna na druhou a při hovoru se různě upřesňují (to ovšem autorka sama uvádí). Není proto však možno přijmout tvrzení, že v příkladu (13b) Červený losos je chutná ryba (zřejmě s intonačním centrem na slově chutná) evokuje slovo ryba v japonštině stojící jako vyčleněné téma před větou, představu potravy a jídla. Toto slovo může vyvolat celou řadu jiných představ (rybolov, akvaristika, oblast vodního živlu, vánoce apod.). Podobně výklad o přechodech z nadřazených představ do představ jim podřazených má přes svou důležitost pro psychologii stavby textu jen hodnotu příkladu možného postupu. Přes dobrou informovanost v oblasti psychologie v této části autorka příliš zjednodušuje. Ačkoli se tato kapitola propadá do zlomu mezi lingvistikou a psychologií, zůstává přece důležitým pokusem o překročení současných hranic jazykovědy.

Ve třetí kapitole autorka rozebírá některé konstrukce, v nichž není prototypický základ (v této části jde převážně o téma). V detailním pragmaticko-sémantickém popisu existenčních vět, konstrukcí there is, autorka ukazuje na jemnější příčiny jejich užití, je uváděna nová skutečnost. Ukazuje např. rozdíly, které plynou z toho, do jaké míry uváděný prvek je znám mluvčímu a posluchači, jak je zajímá apod. Ukazuje, jaké významové změny s sebou přináší, je-li uváděné jméno rozvito, je-li sloveso rozvito příslovečným určením místa, a jakou úlohu má význam slovesa, má-li ve větě tvar na -ing. Podobně jsou rozebírány i jiné konstrukce, které jsou prostředkem výstavby textu a jejichž užití ukazuje, nač z předchozího textu se navazuje. Tím se posluchači (čtenáři) usnadňuje orientace ve sdělované představě textu.

Ve všech těchto konstrukcích základ postrádá některý ze souboru rysů svého prototypu. Mluvčí podle autorky znají tyto konstrukce a jejich význam právě na základě odchylek od základních prototypických vět (srov. F. Karlsson v SaS, 46, 1985, s. 257—268). Tato znalost pak dané konstrukce osamostatňuje a činí je novými prototypy, tj. vzory pro vyjádření v určité typické situaci. Při striktním domyšlení tohoto názoru (autorka to však sama nečiní) jsou tu naznačovány jisté kroky ve vzniku syntaxe či gramatiky spjaté s reflexí opakujících se vyjadřovacích potřeb.

Čtvrtá kapitola je věnována prototypickému agentu. Autorka vychází z Lakoffova pojetí základních vět s agentem — dějem — patientem a podobně jako u základu pokouší se stanovit soubor všech rysů, které agent má. Zvláštní pozornost je věnována dvěma z nich, totiž zodpovědnosti a záměrnosti, které má prototypický agent vzhledem k ději (činnosti) vyjádřenému větou. Protože se jako kritéria používá výskytu lexikálních prostředků pro vyjádření zodpovědnosti a záměru, přináší tato kapitola rovněž jemnou syntakticko-sémantickou charakteristiku příslovcí typu záměrně, nechtěně apod.

[76]Materiálově nejbohatší je kapitola pátá pojednávající o pasívních konstrukcích. Autorka detailně rozebírá důvody pro užití pasíva. Prvou skupinu tvoří důvody vyplývající z toho, jak mluvčí formuje obsah promluvy a nač klade důraz. Sem patří případy, kdy agent buď není znám, nebo na něm nezáleží: všeobecný podmět a neosobní pasívum. Druhou skupinou jsou důvody vyplývající z budování textu. Zde jsou uváděny důvody studované u nás v rámci aktuálního členění. V autorčině podání jsou ovšem spojovány s přesouváním centra zájmu mluvčího. Třetí skupinu tvoří důvody psychologické. Zde se ukazují jemné sémantické odstíny mezi užitím vět s aktivem a vět s pasívem, např. v míře určitosti agentu a s tím spojené míře zodpovědnosti agentu za průběh děje apod.

Pozoruhodnou součástí této kapitoly je psychologicko-sémantická analýza užívání osobních zájmen. Na řadě dobrých příkladů autorka ukazuje, že užití neurčitého vy a oni je vázáno na pocit solidarity v případě prvním a zřejmé odlišnosti (i názorové) v případě druhém. Podobně se ukazuje, že zájmeno já může vyjadřovat nejen prostě mluvčího, ale též úplnou (názorovou) identifikaci mluvčího s nějakou skupinou. Vzhledem k této variabilitě ve významu zájmen jsou všeobecné (neurčité) podměty typu lidé, nikdo neutrální.

Stručná šestá kapitola shrnuje hlavní výsledky práce: Prototypický subjekt je v základních větách jazyka člen, který odpovídá sémanticky prototypickému agentu a pragmaticky prototypickému základu. Ve zvláštních konstrukcích je subjekt dán konvencí, tj. je gramatikalizovanou jednotkou syntaktické úrovně. V těchto konstrukcích není subjekt plně určován sémantikou a pragmatikou, nýbrž je jimi pouze motivován.

Přes výhrady, které jsme vyslovili v analýze druhé kapitoly, je třeba říci, že recenzovaná kniha pečlivým rozborem sémantických a pragmatických rozdílů mezi základními a zvláštními konstrukcemi jazyka je krokem směrem od studia jazykových struktur (syntaxe) ke studiu struktur myšlení. I když výklad vychází od představ a myšlení a směřuje k větám jazyka, je na druhé straně dokládán syntakticky, tj. jazykově. Ne vždy se autorce daří udržet integritu v komplexním pohledu na studované jevy a mnoho z jejích myšlenek zůstává, jak autorka dobře sama ví, jen hypotézou. Nicméně kniha přináší velmi cenné impulsy do různých oblastí současného bádání a k řadě otázek. Lze jen litovat, že autorka nevyužívá výsledků lingvistických směrů pracujících se současnými metodologickými zřeteli.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 1, s. 74-76

Předchozí Jiří Nekvapil: Moderní příručka syntaxe a sémantiky

Následující Jana Slavíčková: Německá práce o větné synonymii v ruštině