Sovětská práce o jazyce v politice a ideologii zemí Asie a Afriky

Petr Zima

[Kronika]

(pdf)

Советская работа о языке в политике и идеологии стран Азии и Африки / A Soviet monograph on language in politics and ideology in Asian and African countries

Přední badatel Orientálního ústavu AV SSSR v oboru sociolingvistiky L. B. Nikoľskij je mezi našimi jazykovědci dobře znám. Připomeňme jen namátkou sborník Jazyková situace zemí Asie a Afriky, na němž spolupracoval i autor této zprávy (Moskva 1967), dále jeho monografii Synchronní sociolingvistika (Moskva 1977) i sborník Jazyková politika afroasijských zemí (Moskva 1978). Jeho nová monografie, kterou pod názvem Jazyk v politike i ideologii stran zarubežnogo Vostoka (Moskva, Nauka 1986, 195 s.) v nedávné době vydal, je pokusem o širší syntézu otázek týkajících se vztahu jazyka jak k společenskému bytí, tak k společenskému i k individuálnímu myšlení zemí Asie a Afriky: dodejme, že ruský termín „zarubežnyj Vostok“ (překládaný v anglickém résumé tradičním „Oriental“) je pojímán značně široce. Maximální pozornost je věnována zemím Asie, v míře menší, ale podstatné i Afriky. Země Latinské Ameriky jsou v práci zmíněny jen okrajově.

Upřesníme-li hlavní teoretické oblasti autorova zájmu, jde především o typologii jazykových situací zmíněných zemí a oblastí (kapitola 1 a 2), o její sociolingvistickou dynamiku (kapitola 3 — Faktory změn jazykové situace a kapitola 6 — Tendence jazykového vývoje). Spolu s těmito základními tematickými okruhy rozebírá autor i vztah jazyka ke kultuře a ideologii: kapitola 4 — Sociálně-psychologické aspekty využívání jazyka v politickém a ideologickém zápase — a kapitola 5 — Kultura, ideologie a jazyk v zemích „Orientu“. Na důležitost kombinace těchto dvou základních sociolingvistických pohledů na země „třetího světa“ se dnes stále více upozorňuje, a to z obou světových táborů. Připomeňme názor vyslovený v této souvislosti v nedávno vyšlém obsáhlém kompendiu Die Sprachen Afrikas, jež je dílem mladší generace západoněmeckých lingvistů (Hamburg 1981): „Es sind vor allem auch Probleme sprachlicher Natur, die den Dialog zwischen Europa und Afrika bisher [78]wenig zufriedenstellend verlaufen liessen“ (s. 7).

Pokus o sociolingvistickou typologii zemí Asie a Afriky, jenž je předmětem první rozsáhlé části Nikoľského knihy, není samozřejmě ojedinělý. Snaha o typologické zobecnění nejen vlastních jazykových systémů, ale i jejich vztahů k společnosti se objevuje již na začátku šedesátých let i v jejich průběhu. Složitost a neobvyklost poměrů v zemích Asie a Afriky, sociolingvistikou tehdy nově „objevovaných“, k tomu jistě lákala. Není nezajímavé, že Nikoľského práce vychází jen dva roky po sovětské monografii zaměřené ovšem jen geograficky na západní Afriku: V. A. Vinogradov, A. I. Kovaľ, V. Ja. Porchomovskij, Sociolingvističeskaja tipologija; Zapadnaja Afrika, Moskva 1984. Je škoda, že k jejím výsledkům Nikoľskij patrně nemohl přihlédnout. Zatímco tento teoretický pokus skupiny badatelů z Institutu jazykoznanija AV SSSR se pokouší pro sociolingvistickou typologii zavést nový základní pojem, zbavený do jisté míry vazeb na jazykově arbitrární hranice administrativních jednotek (autoři jej nazývají „kommunikativnaja sreda“, v anglickém překladu „communicative milieu“ — vlastní termín „milieu“ je ovšem převzat z Ballyho; česky asi komunikativní prostředí, komunikativní jednotka), Nikoľskij se zaměřuje spíše na tradiční roviny a pojmy „etnojazykové“ a „jazykové“ situace. Přitom pojem etnojazyková situace (problémů s nepřesným užíváním pojmu etnos v jeho užším i širším významu je si dobře vědom) vztahuje spíše k horizontální stratifikaci, zatímco pojem jazyková situace vztahuje spíše k stratifikaci vertikální a klade důraz (ve shodě s tradicemi naší jazykovědy) na funkční vymezení toho, jak užívat jazyků i jejich variet při dorozumívání ve společnosti. Mnoho zajímavých a nových myšlenek předkládá autor čtenářům např. pro oblast užívání jednoho jazyka v administrativně i jazykově odlišném zázemí různých států a oblastí, a to i v případech států s rozdílným společenským zřízením (jako je tomu v Evropě u němčiny, v Asii např. u korejštiny). Zamýšlí se i nad otázkou vztahu různých variet jednoho jazyka v jazykově rozdílném zázemí. Vychází přitom do jisté míry i z argumentů práce A. I. Serdničenka (publikované pod zavádějícím názvem Jazyk a společnost v rozvojových státech Afriky v Kijevě r. 1983; ve skutečnosti jde spíše o pohled na některé aspekty sociolingvistické pozice a struktury francouzštiny v Africe). Nikoľského závěry o ovlivnění variet dorozumívacího jazyka současnými domácími adstráty platí snad do jisté míry pro rovinu hláskosloví a lexika; vlastní strukturní odchylky v rovině gramatické a syntaktické nelze však hledat jen ve vlivu současných adstrátů. Regionální variety jsou začasté produkty pidžinizace a sekundární kreolizace. Je škoda, že se v této partii Nikoľskij omezil převážně na materiály o varietách evropských jazyků v afroasijském prostředí a pominul rozsáhlé existující materiály z jazyků neindoevropských, které by mu umožnily širší zobecnění.

V kapitolách zabývajících se sociolingvistickou dynamikou se autor zamýšlí nad otázkami teorie i praxe jazykové politiky i nad jejími koncepcemi v souvislosti s rozvojem školské politiky a užívání hromadných sdělovacích prostředků. Jeho bohaté materiály z Asie by bylo možno tvůrčím způsobem rozšířit o neméně bohaté materiály africké, které na tomto poli podala a analyzovala monografie lingvistů z Univerzity Karla Marxe v Lipsku (NDR), která vyšla v r. 1985 pod vedením Siegmunda Braunera s názvem Verkehrs- und Nationalsprachen in Afrika. Nikoľského zobecňující závěry jsou v mnohém ohledu blízké starým i novým tradicím naší jazykovědy: připomeňme jen namátkou zásadní stať V. Skaličky Vývoj dialektů a společenský řád (poprvé otištěnou ve sb. k 60. narozeninám B. Havránka, Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 308—316), ale i společný sborník věnovaný otázkám africké integrace v rovinách jazyka a kultury, který vyšel u nás ve spolupráci s jazykovědci z NDR (African culture and integration. Dissertationen Orientales, 36, Praha 1976).

Závěrečné okruhy Nikoľského práce věnované otázkám vztahu jazyka, kultury a ideologie lze považovat za jedny z nejzajímavějších, byť šlo samozřejmě o okruhy diskusní. Autor vychází z těsného vztahu jazyka a kultury, někdy dochází až na samu mez jejich ztotožnění. Jeho jednoznačné přitakání Fedosejevovu citátu („jazyk je ve své podstatě jevem duchovní kultury“) mohlo by být předmětem diskuse, stejně jako některé další myšlenky. Není asi náhodné, že autorovy argumenty [79]vycházejí především z oblasti slovní zásoby, kde se vztah jazyka a kultury jeví nejpřímočařeji. Zamyslíme-li se nad ostatními rovinami jazykových systémů i kultur, jež se slovní zásobou přímo nesouvisejí, nabývá interference jazyka a kultury poněkud jiných kontur (pokusil jsem se na to upozornit ve svém článku Jazyk a kultura, SaS, 39, 1978, s. 338—340).

Nikoľského poznatky o vztahu jazyka a ideologie jsou velmi cenné. Jsou ovšem zaměřeny převážně k otázkám vztahu jazyka a ideologie tradičního typu, často jde o mocné a vlivné náboženské soustavy. Důležitost těchto soustav, jež svými kořeny tkví často v dávné minulosti, pro současnost mnoha zemí Asie a Afriky nelze samozřejmě vůbec podceňovat. Současný čtenář by snad ovšem perspektivně ocenil i pozornost zaměřenou na vztah jazyka a moderních ideologií, jenž zvláště v dnešní době nabývá na klíčové důležitosti. Připomeňme, že v tomto ohledu některé československé příspěvky Nikoľského práci organicky doplňují. Z mnoha jiných uveďme např. stať o komunikačních problémech ideologií v subsaharské Africe, otištěnou ve sborníku Theories of non-marxist socialism in African and Arab countries, vyd. J. Cesar, I. Doležal a J. Muzikář (Dissertationes Orientales, 38. Praha 1978, s. 150—160).

Nikoľského nejnovější práce tedy zapadá do současného období zvýšeného zájmu o jazykové a komunikační problémy zemí Asie a Afriky v SSSR, u nás i ve světě vůbec. Její návaznost na tradice i současnost naší jazykovědy ukazuje širší horizonty neformální vědecké spolupráce faktu.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 1, s. 77-79

Předchozí Jana Slavíčková: Německá práce o větné synonymii v ruštině

Následující Marie Těšitelová: Anglická práce o statistice pro lingvisty