Druhá československá onomastická konference

Marie Nováková

[Kronika]

(pdf)

Вторая чехословацкая конференция по ономастике / The second Czechoslovak conference on onomastics

Ve dnech 6.—8. května 1987 se ve Smolenicích konala 2. čs. onomastická konference, jejímž hlavním pořadatelem byl Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV v Bratislavě, spolupořadateli pak Ústav pro jazyk český ČSAV v Praze, Onomastická komise ČSAV a Slovenská onomastická komisia. Na konferenci, jejíž ústřední téma znělo „Aktuální úkoly onomastiky z hlediska jazykové politiky a jazykové kultury“, se sešlo 75 účastníků, a to 55 z ČSSR (21 z ČSR, 34 ze SSR) a 20 ze zahraničí (13 z PLR, 5 z NDR, 2 z BLR). Ve třech plenárních zasedáních bylo předneseno 24 referátů, ve dvou sekcích, antroponymické a toponymické, ve dvou odpůldnech 38 referátů. Interdisciplinární charakter konference, ale zároveň i onomastiky jako oboru dokládá rozdělení účastníků konference podle jejich základních oborů: 56 lingvistů a 19 pracovníků z jiných oborů, z toho 11 geodetů a kartografů a 5 historiků.

Zvolené konferenční téma se ukázalo jako šťastné, nosné a obracející pozornost onomastiků k praxi. Zároveň ukázalo, jakým vývojem čs. onomastika za poslední léta prošla a kam se obrací její zájem. Podíváme-li se zpět do prvních poválečných let, kdy se onomastika jako vědní obor konstituovala, můžeme sledovat její počáteční stadium budování materiálové základny a následné zpracovávání nashromážděného materiálu, ať už prací vznikajících kolektivů, anebo prací jednotlivců. Od sbírání a zpracovávání materiálu z hlediska etymologického, historického a čistě jazykového onomastika postupně přecházela k problémům nadstavbovým. Tak 1. čs. onomastická konference, konaná v r. 1982 v Trojanovicích, měla hlavní téma „Onomastika jako společenská věda“. Zde se už vstupovalo na půdu výzkumu společenské stránky vlastních jmen. Cílem 2. čs. onomastické konference bylo ukázat [170]fungování vlastních jmen v jazykové komunikaci v nejširším smyslu.

Řada referátů věnovala pozornost problémům teoretické povahy: fungování proprií, jejich podstatě a vymezení, trichotomii: obsah — forma — funkce. Bylo poukázáno na to, že pojmy jazyková politika a jazyková kultura, které jsou v současné lingvistice velmi propracovávány, mají též onymický obsah. Velkou pozornost účastníci konference věnovali problému standardizace vlastních jmen, zejm. zeměpisných. V řadě referátů byla patrná snaha po klasifikaci a typologii onymických jevů. Příspěvky vycházely ze současného onomastického materiálu a většinou byly zaměřeny prognosticky. I to je nový rys v onomastické práci, která byla v minulosti zaměřena převážně historicky. Zájem referentů se tradičně soustřeďoval na antroponyma a v oblasti toponym na oikonyma a anoikonyma. Jasně však vystoupily další objekty zájmu: hydronymie a chrématonymie. I to je jisté novum. V řadě referátů se projevil silný zřetel k otázkám jazykové kultury u vlastních jmen. Jde o dvojstrannou problematiku: Jak se vlastní jména ve své specifičnosti začleňují do spisovné normy a, na druhé straně, jak jazyk vlastní jména přijímá a jak s nimi zachází. Je zde celý okruh otázek, z nichž mnohé bude třeba řešit a publikovat výsledky formou příruček pro potřebu širší společenské praxe. Takový prognostický zřetel byl obsažen v řadě referátů.

Velmi výrazně se na konferenci projevila interdisciplinárnost onomastiky. Tkvěla nejen v účasti odborníků-nelingvistů, ale byla patrná i v některých referátech. Spíše však šlo o podíl onomastiků-lingvistů na řešení úkolů a problémů jiných odvětví než o spolupráci opačnou. Největší blok referátů tohoto typu směřoval ke kartografické praxi a týkal se standardizace a sjednocení názvosloví v mapách.

V omezeném rámci zprávy není možné se zmiňovat o všech 62 referátech, které byly na konferenci předneseny. Protože všichni referenti měli během konference odevzdat znění referátu pro tisk, máme naději, že sborník z konference budeme mít v přiměřeném čase v rukou. Proto tedy jen stručné poznámky k některým referátům anebo skupinám referátů.

Plenární zasedání prvního dne jednalo o jazykově politických aspektech vlastních jmen (M. Majtán), o zásadách jazykové politiky v socialistické společnosti vzhledem k osobním jménům, jejich výběru a užívání (M. Knappová) a o polské praxi v oblasti standardizace a jazykové politiky (K. Rymut, W. Lubaś, J. Rieger).

Plénum druhého dne bylo zaměřeno teoreticky. Podrobné propracování obsahového modelu v onomastice přinesl ve svém referátu V. Blanár. Příspěvek R. Šrámka „Onymické funkce a funkční onomastika“ se stal vlastně ústředním teoretickým referátem konference. Autor si kladl otázku definice funkce v onomastice („být vlastním jménem v rovině obecné — být určitým jménem v rovině konkrétní“; funkce organizuje prvky systému v působení jedním směrem — funkce je aktualizace plnění příznaků) a definice funkčnosti („schopnost být funkcí“). O fungování proprií v ústní komunikaci mluvila K. Habovštiaková. Referát J. Mistríka nesl název „Vlastné meno ako deiktikum v komunikácii“ a zkoumal fungování proprií v textu. Blok referátů byl věnován kodifikací proprií (zejm. pokud jde o výslovnost, pravopis a morfologii — referenti: J. Kačala, M. Kornaszewski, B. Kreja, D. Michailova, E. Pokorná).

Plénum třetího dne bylo ve znamení nových směrů v onomastice, hlavně chrématonymie (L. Dvonč — teorie, J. Horecký — názvy institucí, L. Kuba — názvy JZD, E. Breza — jména pohostinských podniků, J. Jacko — pojmenování vlaků, K. Gutschmidt, M. Kolařík a E. Pícha — názvy výrobků).

Specializované sekce — antroponymická a toponymická — byly z velké části zaměřeny na praxi a vycházely z konkrétního materiálu. Některé referáty směřovaly k uplatnění pragmatického aspektu v oblasti proprií, některé byly zaměřeny prognosticky. Antroponymická sekce věnovala pozornost výběru rodných jmen a jeho regulaci (M. Považaj), standardizaci a přepisu historických jmen osob (J. Doruľa, R. Marsina, J. Novák, Š. Valentovič, B. Belák, E. Krasnovská), gramatické a pravopisné problematice osobních jmen, zejm. nářečních (M. Blicha, N. Bayerová) a některým dalším dílčím problémům. Toponymická sekce soustředila blok referátů o standardizaci toponym a o toponymech v kartografických dílech (I. Čáslavka, O. Macko, D. Hrnčiar, Z. Koláriková, L. Sylvestr, S. Utě[171]šený, R. Žilová, J. Matúšová, R. Mrózek). Zde zaujal zvláště referát I. Lutterera „Úzus a kodifikační praxe v geografickém názvosloví“ svým rozumným a materiálově podloženým postojem vycházejícím z dokonalé znalosti jazykového vývoje. Luttererův postoj k standardizaci směřoval proti přílišnému radikalismu, který chce standardizování proprií řešit přímočaře a radikálně na úkor živosti a bohatosti jazyka. I. Lutterer zdůraznil, že v kodifikační praxi nelze opomíjet diachronní onomastický aspekt a že je třeba uznávat i místní (lidový) úzus a citovou vazbu uživatelů k propriu. Skupina referátů věnovaných anoikonymům přinesla zajímavý příspěvek J. Pleskalové o vývoji anoikonym v oblastech, které byly po r. 1945 nově osidlovány a kde byla naprostá nebo částečná výměna obyvatel (materiál z moravského pohraničí). Skupina příspěvků se zabývala slovotvorbou anoikonym v Čechách (vycházely z materiálu sebraného v terénu a zpracovávaného pro siovník pomístních jmen — L. Olivová, L. Hanzalová, D. Temlíková). Závěrečné referáty toponymické sekce patřily otázkám urbanonym a jejich komunikativní funkci, což je také nová oblast onomastického zájmu (B. Dejmek, M. Nováková, D. Kremzerová).

Tento stručný výčet ukazuje obsahovou šíři témat i náznaky úkolů, které před čs. onomastikou stojí. Situace a úkoly jsou jak v českém, tak ve slovenském jazykovém prostředí přibližně stejné. V závěru naší zprávy je možno konstatovat, že 2. čs. onomastická konference byla setkáním plodným, snad i proto, že se v rámci zasedání rozvinula k mnohým problémům živá a konstruktivní diskuse.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 2, s. 169-171

Předchozí Jan Petr: Bulharský sborník o cyrilometodějské problematice

Následující Eva Hošnová, Alena Macurová: Konference o textu v komunikaci