Nad živým dílem Františka Trávníčka (sto let od jeho narození)

Jan Chloupek

[Kronika]

(pdf)

Над живым творчеством Франтишка Травничка (сто лет со дня рождения) / Some thoughts on the work of František Trávníček (commemorating the 100th anniversary of his birth)

Život Františka Trávníčka (17. 8. 1888 až 6. 6. 1961), někdejšího dlouholetého rektora Univerzity J. E. Purkyně, akademika od založení Československé akademie věd, prvního předsedy sekce jazyka a literatury ČSAV, nositele Řádu republiky, poslance Národního shromáždění v letech poválečné výstavby a budování základů socialismu, vynikajícího znalce češtiny a našeho předního filologa, pracovním působením Brňana, byl naplněn usilovnou, plodnou a neúnavnou činností.

Studoval germanistiku a slavistiku na Univerzitě Karlově v Praze; jeho učiteli byli F. Pastrnek, E. Smetánka, J. Polívka, J. Máchal, nicméně zvláště jej zaujal J. Zubatý. Krátce působil jako středoškolský profesor, r. 1920 se ještě v Praze habilitoval a od r. 1921 byl povolán jako mimořádný profesor mluvnice českého jazyka se zvláštním zřetelem k dialektologii československé na filozofickou fakultu v Brně (od r. 1927 jako řádný profesor), kde vytrval až do své smrti.

Narozen ve Spešově u Blanska zůstal Trávníček pracovně věrný Moravě, a přesto byl jeho vklad celonárodní kultuře velký také tím, jak cílevědomě pracoval v osvobozené vlasti pro druhou českou univerzitu — tu chápal jako vydatný zdroj českého národního života; pracoval pro ni v městě, kde mírové soužití dvou národů bylo ve třicátých letech vystřídáno nelítostným zápasem Čechů a Němců, podněcovaným zvenčí. Posléze pracoval pro ni v době, kdy se po ztrátě nejlepších představitelů probouzela k novému životu. Přihlásil se k výzkumu českého jazyka jako spontánně přijatého pouta české národní společnosti vědom si toho, že národní jazyk má významný aspekt politický, kulturní i prostě komunikační a že by bez něho společnost nemohla existovat.

Naše veřejnost o Trávníčkovi věděla. Každému občanu, který se na F. Trávníčka obrátil ve věcech češtiny, svědomitě a rád písemně nebo ústně odpověděl. Svými statěmi, především v Lidových novinách, posiluje národní sebevědomí, vydává (1940) soubor úvah Nástroj myšlení a dorozumění; už titulem knihy předjímá koncepci obou hlavních funkcí jazyka. V úvodu — příznačně nazvaném Jazyk a národ — vyslovuje autor pouze přesvědčení, že nezahyne národ, který má vůli žít. V r. 1961 přináší další výklady v knížce Jazykové zákampí (zákampí = ‚stinné místo za humny, zákamní nebo zápraží‘). Nadto uveřejňuje další stati k otázkám jazykové správnosti a jazykové kultury, pravopisu, o problémech jazykového vyučování, o stylu umělecké literatury. Svými názory se F. Trávníček hlásí k funkčnímu pojetí jazyka a překonává koncepci puristickou, která slovesnou tvorbu svazuje, která předpisuje a zakazuje (srov. aspoň jeho zasvěcené definitivní vymezení genitivu záporového). Vždyť přece „zvládl svou mateřštinu v celé šíři i s historickými kořeny i s košatostí dialektických haluzí” (Arne Novák).

Hluboký smysl pro potřeby společnosti jako by dal badateli podnět i k tvorbě ryze vědecké, k dílům, která se stala nadlouho základními kameny české jazykovědy: Dvoudílná Mluvnice spisovné češtiny (1948—1951) obohatila poznání spisovného jazyka způsobem syntetizujícím i analytickým. Jazyk se v ní vykládá jako „celost“ (řečeno slovem Trávníčkovým). Byla plodem dvacetileté přípravy a také konzultací s profesorem leningradské univerzity A. A. Šachmatovem. Jeho památce je dílo ostatně věnováno. Mluvnici byla vytýkána jistá nevyváženost (např. přízvuku „výdechovému“ jsou vyhrazeny 84 s.) a nadto i zatíženost psychologickými přístupy (v úvodu autor vskutku děkuje M. Rostoharovi, brněnskému profesorovi psychologie „za neobyčejně poučné rozmluvy o mnohých otázkách psychologicko-jazykových“). Nicméně pojednání o pořádku slov je i za těchto okolností průkopnické nebo např. „sedmero druhů předmětu“ anticipuje dnešní uplatnění [249]sémantických kritérií při analýzách valence, intence a vůbec „věty a textu“. Trávníčkova Mluvnice je dílem ryze vědeckého, „neučebnicového” charakteru, třebaže vliv na kodifikaci měla; nadto je u nás zřejmě poslední „zevrubnou mluvnicí“, která vznikla v dílně jednotlivce. Ve své řadě nachází pokračování až v tzv. akademické Mluvnici češtiny — ta je už činem mnohoautorským.

Cenné svědectví o tvarové vytříbenosti češtiny už v samých počátcích její existence přináší Historická mluvnice československá (1935), v níž se Trávníček znovu projevuje jako pokračovatel Gebauerův. Argumentace autorova je založena jak na studiu literárních památek, tak i — průkopnicky — na výkladu jevů z teritoriální projekce národního jazyka, tj. z nářečí. Název knihy nemohl nepodporovat nesprávnou dobovou koncepci „československého jazyka“, avšak po stránce ryze jazykovědné mohla se všechna nářečí na území ČSR jevit Trávníčkovi jako pozvolně přechodová, vytvářející vyšší stupeň příbuznosti a integrovanosti, než se uplatňuje mezi nářečími ostatních slovanských národů. V úvodu „Názvy“ rozepisuje se Trávníček o etymologiích nebo spíše o dokumentaci názvu Čech, Slovák, Čechoslovák, Čechoslovan apod., připomíná i dnešní význam „protějšku“ Čech, český — Slovák, slovenský, avšak pravdivého pojetí vztahu mezi našimi národy se ještě nedobral. (K vztahu mezi češtinou a slovenštinou se Trávníček posléze poctivě vrátil i v příspěvku v Naší řeči z r. 1953.)

Kladně byla přijata i Trávníčkova Historická mluvnice česká III. Skladba (1956). Autor jako by v ní objevně spájel jazykovou formu (větnou i souvětnou) s procesy myšlení, a to z hlediska vývojového. Dotažení Trávníčkových výkladů až do důsledného konce zajisté nemohlo vést k přijetí všech jeho tezí, avšak dovedlo odkrýt problém. Akribičnost spojuje tuto knihu s dvoudílnou studií Neslovesné věty v češtině I (Věty interjekční, 1930) a Neslovesné věty v češtině II (Věty nominální, 1931); stala se pro obdobné rozbory modelem metodickým — a vzorem dokonalosti. Právě v souvislosti s historickou mluvnicí je třeba připomenout i Trávníčkovo zaujetí pro dialektologický výzkum; společně s B. Havránkem podněcovali své žáky, A. Kellnera, J. Běliče, F. Svěráka aj., k vypracování nové metodiky pro výzkum nářečí. Bylo potom na Moravě prozkoumáno mnoho „uzlových bodů a regionů“, některé výsledky výzkumů jsou publikovány knižně (Lamprechtovy, Skulinovy, Králíkovy aj.). Především prostřednictvím J. Bauera uplatnil F. Trávníček svůj vliv také na zpracování nářečních skladeb (srov. práce Lamprechtové, Balharovy a autora této stati).

Jako důsledek posunu Trávníčkova zájmu k současnému jazyku vznikl na zjevnou společenskou objednávku Slovník jazyka českého (1937, IV. vydání 1952) — spoluautor P. Váša. Jednosvazkový slovník zacelil mezeru v jazykových příručkách doby. Dodnes je tento slovník vítaným pramenem pro objasnění slov lidových (mezi nimi cizího původu), slov pejorativních a depreciativních. Obráží rovněž slovní bohatství krásné literatury. Slovníkem započala řada našich slovníků, které se staly chloubou moderní české lexikologie. (Vlivem neshody mezi spoluautory zanevřel Trávníček na lexikologii a jednostranně ji podceňoval; přesto se k ní vrátil ve vysokoškolském skriptu o slovní zásobě.)

Jako nemálo velkých osobností prosazoval F. Trávníček vehementně i názory, které byly diskusní povahy už ve své době. Šlo často o jednotlivosti: odmítal gen. pl. obyvatel, podobu spojky ačkoliv (s -v) apod., podobu předl. oproti (s o-). Neprojevoval příliš zájmu o znění Pravidel českého pravopisu z r. 1957, ačkoli zejména kritická část veřejnosti je neinformovaně spojovala povýtce s jeho jménem. Ostré kritice podroboval dialektologickou metodu jazykového zeměpisu, jakkoli lze každému „vytrhování jevů“ ze souvislosti, jak to metodě připisoval, v zasvěcených komentářích poměrně snadno zabránit. Ve vztahu k umělecké literatuře sice oprávněně zdůrazňoval význam spisovného jazyka, ale jeho postuláty neužívat dialektu (ani jednotlivých dialektismů, neboť prý nejsou „celonárodně srozumitelné“), vyhýbat se vulgarismům a slovům depreciativního a pejorativního rázu byly formulovány veskrze absolutně. Z hlediska politických tendencí padesátých let příkře vystupoval proti kosmopolitismu (v jazykovědě i ve vědách jiných), přestože jeho projevy hledal v jevech namnoze okrajových. Sám sice soustavně usiloval o gnozeologicky pevné zakotvení každého jednotlivého jazykovědného výkladu, nicméně jiným doporučoval „uvést dobrý materiál a zbytečně [250]nemudrovat“. Správně postřehl nutnost vyrovnávat se kriticky s koncepcemi jazykovědných škol i velmi uznávaných (funkčních i strukturalistických), ale jeho osobní přínos k marxistickému zhodnocení jednotlivých řešených problémů nebyl vždy sdostatek přesvědčivý a v stálém procesu vědecké kritiky nelze na jeho názorech jednoznačně stavět a prostě je rozvíjet. Nelze ani např. jen tak přijmout, že by pojetí uměleckého jazyka z třicátých let směrovalo k jeho vytržení z národního jazyka nebo odtržení od jazyka spisovného. Ale platí, že F. Trávníček měl chuť do hodnocení vědeckého dědictví!

Po osvobození a po vítězství pracujícího lidu obrací se Trávníček čelem k budovatelskému úsilí v naší vlasti. Je s ním konzultováno znění zákonů, velká je jeho lidská i vědecká autorita. Chápe se úkolu stavět základy jazykovědy orientované marxisticky, a to jako tvůrce i zaujatý kritik odborné literatury. Opírá se o důsledné uplatňování dialektického a historického materialismu, poučeně vychází z tezí marxisticko-leninské filozofie. Nebylo mu však souzeno, aby vypracoval komplexní pojetí marxistické jazykovědy, jak bylo připomenuto po jeho smrti. Nabízí se nicméně závažná otázka, zda to otevřený systém výkladu a uspořádání jevů, jakým je marxismus-leninismus, vůbec potřebuje a dovoluje, je-li znám cíl poznávání: zkoumat jazyk ve vztahu k vývoji společnosti a ve vztahu k myšlení.

F. Trávníček, podobně jako V. Šmilauer a B. Havránek, vychoval celé generace žáků. Před přísnou klasifikací jevů dával přednost vystižení jevu ve vývojové dynamice, vždy se zřením k postavení v systému, k návaznosti a k vnitřní vztahovosti. V seminářích objasňoval vědecky aktuální problémy: formuloval problémy, na kterých pracoval (např. koncem čtyřicátých let zevrubně sémantiku částic). Žákům synovské generace ukazoval přísnější tvář, žáky generace vnukovské posuzoval chápavěji a trpělivěji. Prokazatelně nejpřitažlivěji vykládal partie syntaktické, a to až do posledních chvil svého plodného života. Není divu, že se právě řada syntaktiků hlásí k němu jako ke svému učiteli (F. Kopečný, předčasně zesnulý J. Bauer, M. Grepl, R. Večerka aj.). Podnětně se však jeho učitelský vliv projevil i u badatelů v jiných disciplínách (např. K. Horálek, A. Jedlička, M. Dokulil).

Trávníčkovo dílo — už za života tohoto skromného člověka práce vlastně klasické — bude i v badatelských plodech dalších generací žít a pokračovat. A není to snad vskutku ten nejkrásnější úděl, šťastný výsledek a čestný osud poctivé vědecké tvorby?

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 3, s. 248-250

Předchozí Milena Turbová: K pojmům kompetence — performance (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Následující Miroslav Grepl: Jan Chloupek šedesátníkem