Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O bulharistických studiích A. M. Seliščeva

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

О работах А. М. Селищева в области болгаристики / Bulgarian studies by A. M. Seliščev

V rámci rozsáhlého vědeckého díla ruského a sovětského jazykovědce Afanasijeva Matvejeviče Seliščeva (11. 1. 1886—6. 12. 1942) zaujímají čelné místo jeho práce o bulharském jazyce a národopisu. Novému zpřítomnění jejich významu a trvalé hodnoty je věnována publikace A. M. Seliščev, Prinosi v bălgarskata dialektologija i etnografija (Nauka i izkustvo, Sofie 1986, 413 s.), vydaná u příležitosti stého výročí jeho narození. Uspořádali ji Maksim Sl. Mladenov a Christo Choliolčev. První uvedený vydavatel také napsal ke knize úvod A. M. Seliščev a bulh. jazykověda (s. 5—19), sestavil bibliografii jeho bulharistických prací (s. 20—24), která obsahuje i s dalšími přetisky Seliščevových prací již dříve publikovaných 69 položek (do r. 1952 se uvádějí 54 záznamy), a dodal soupis dosud vydaných pojednání o životě a díle A. M. Seliščeva (s. 24—26; uvádí se 36 bibliografických údajů). Dále následuje výbor ze Seliščevových bulharistických studií jazykovědných (s. 27—262) a národopisných (s. 263—348), ukázky jeho korespondence s bulh. vědci (s. 349—410), ediční poznámky (s. 411) a obsah celé publikace (s. 412 až 413). Na rozdíl od výboru ze Seliščevových prací, vydaného v Moskvě 1968 (Izbrannyje trudy), výbor pořízený v Sofii obsahuje práce jen s tematikou bulharskou.

Výbor ukazuje hluboký Seliščevův zájem o nářečí a národopisné poměry panující do 2. světové války na území Makedonie, úsilí prohloubit jejich poznání a určit jejich místo mezi sousedními balkánskými národy a prokázat přináležitost těchto místních nářečí a lidové kultury k národnímu celku bulharskému, nikoliv srbskému. A. M. Seliščev nejednou vyslovil své přesvědčení, že právě makedonská oblast je kolébkou starého a nového bulh. písemnictví a bulh. národního obrození. Při svých nářečních výzkumech, které uskutečnil v letních měsících r. 1914, shromáždil značné množství původního nářečního a národopisného materiálu ze severní Makedonie, především z Tetovska, z oblasti, která do té doby nebyla prozkoumána (srov. jeho disertaci Očerki po makedonskoj dialektologii, 1918). Jižní část Makedonie již před ním z nářečního hlediska částečně popsal V. Oblak (srov. Macedonische Studien, 1896). A. M. Seliščev do svého výzkumu zahrnul území nejvíce vzdálené jihozáp. makedonské oblasti včetně Dolního Pologu (srov. Polog i jego bolgarskoje naselenije, 1929, fototypicky Sofie 1981). Značnou pozornost také věnoval nářečím skopské oblasti (1931), která řadil do jižních moravských dialektů a přiřazoval je k makedonsko-bulharské skupině. Skopský dialekt přitom srovnával s dialektem veleským a štipským.

Za nejvýznamnější bulharistickou Seliščevovu práci se právem označuje monografie Slavjanskoje naselenije v Albanii (1931, fototypic[73]ky Sofie 1981), plným právem někdy označovaná za encyklopedii této oblasti. V ní se pojednává o nářečí místního slovanského obyvatelstva, o jeho vztahu k albánskému jazyku, zkoumají se bulh.-albánské vztahy v minulosti a přítomnosti, bulh. výpůjčky do albánštiny, vymezují se hranice obou národních jazyků také s využitím bohatého onomastického (zvláště toponymického) materiálu, a to vše na pozadí sociálně politických dějin tohoto území. A. M. Seliščev ukázal, jak se za poslední staletí (od 16. stol.) posunula jazyková hranice albánská v neprospěch slovanské.

Pro všechny Seliščevovy bulharistické práce je příznačné, že se opírají o konkrétní jazykový materiál (nářeční, filologický nebo onomastický) a jeho objektivní analýzu. Svými pronikavými analýzami jazyka starých tisků přispíval k vytváření bulh. historické dialektologie a k studiu počátků novodobého bulh. spisovného jazyka. Z jeho dopisů V. N. Zlatarskému se dovídáme, že A. M. Seliščev shromažďoval materiál k dějinám bulh. spisovného jazyka. V této souvislosti je třeba uvést jeho pozoruhodnou analýzu jazyka čtyřjazyčného slovníku Daniila z Moskopole a jeho zjištění, že se v něm odráží dialekt Bitolska, Prilepska a Ochridska z konce 18. stol. Pod zorným úhlem bulh. dialektologie A. M. Seliščev studoval také jazyk K. Pejčinoviče, J. Karstovského a dalších tisků z konce 18. a zač. 19. stol.; byl přesvědčen, že reprezentují prvořadý pramen k poznání nářečních poměrů na územích, z nichž tito autoři pocházeli.

Pro Seliščevovu pracovní metodu je příznačné, že nářeční jevy, které shledal na makedonském území, srovnával s nářečními jevy v nářečích výchbulh. a rodopských, aby prokázal, že v těchto nářečích probíhaly tytéž vývojové procesy, odlišné od procesů, které jsou příznačné pro jazykovou oblast srbskou. Četné z těchto jevů fonetických, morfologických, syntaktických a lexikálních A. M. Seliščev analyzoval ve vztahu k týmž jevům v ostatních balkánských jazycích (včetně jazyka Aromunů). Kladl tak bulh. jazykové poměry do širšího balkanistického kontextu. Tím přispíval významnou měrou k rozvoji novodobé balkanistiky. Nesoudil přitom, že balkanismy jsou projevem vlivu jednoho balkánského jazyka na druhý, ale že jde o výsledek paralelního vývoje v těchto jazycích a že takto vzniklé balkanismy mají tutéž příčinu.

A. M. Seliščev dospěl k přesvědčení, že slovan. obyvatelstvo v historické Moesii, Trákii, Makedonii, Albánii, Řecku a v Dácii má jeden společný původ. Proto také tak energicky polemizoval (1933, 1934, 1935) s názory srbského jazykovědce Alexandra Beliće, který do 2. světové války několikrát změnil svůj vědecký názor na původ a přináležitost přechodných srbsko-bulharských nářečí a v souladu s tehdejší oficiální politickou doktrínou královské Jugoslávie označoval nářečí v Makedonii za srbská. A. M. Seliščev se zanícením hluboce přesvědčeného vědce na základě vlastního terénního výzkumu obhajoval jejich bulharskost a odmítal jejich zařazení k srbské jazykové oblasti. Na základě toponymického materiálu ukazoval historickou kontinuitu bulh. obyvatelstva v Makedonii a současně uváděl, že srbský vliv ve 13.—14. stol. se na tato území dostal administrativní cestou nebo obchodními styky, že však tyto srbské vlivy nezasáhly lidový jazyk místního obyvatelstva (srov. Dialektologičeskoje značenije makedonskoj toponimii, 1933).

O jazyku děl Konstantinových a Metodějových uváděl, že patří do bulh. jazykové skupiny (1934, 1951), že základ staroslověnštiny tvořil jihomakedonský dialekt staré bulharštiny. Tento jazyk nazýval ve svých pracích staroslověnštinou i starou bulharštinou, přičemž pojmenování samému nepřičítal rozhodující význam, ale určení jeho nářečního původu a příslušnosti k bulh. jazykové skupině.

Tyto a další Seliščevovy poznatky, jimiž významným způsobem obohatil bulh. jazykovědu, jsou patrny z jeho díla a také z ukázek, které jsou zařazeny do antologie. Její druhá část, věnovaná národopisu makedonského území, vhodně doplňuje Seliščevovy poznatky, k nimž došel při zkoumání místních nářečí. Při hodnocení poměrů v Makedonii stále sledoval etnický, jazykový a národopisný protiklad bulharsko-srbský (střídnice k’ g’ za psl. *tj dj ktj kti považoval za bulharské a kladl je do protikladu k srbským reflexům ć dž). A. M. Seliščev v té době vyjadřoval jazykovými prostředky principiální politickou kritiku národnostní politiky předválečné královské Jugoslávie, která tuto oblast řadila k Srbsku a místní jazyk označovala za jižní srbská nářečí. V tom také spočívá společensky pokrokový obsah Seliščevových prací o makedonské ob[74]lasti. Ten je dobře patrný i z výběru statí v antologii.

A. M. Seliščevovi se dostalo již za života zaslouženého uznání doma v Sovětském svazu i v zahraničí. Po smrti V. M. Ščepkina se stal r. 1922 profesorem a vedoucím katedry slavistiky na moskevské univerzitě, r. 1929 byl zvolen členem korespondentem AV SSSR a r. 1930 na návrh L. Miletiče a St. Mladenova se stal členem korespondentem Bulharské akademie věd. V r. 1930 jej zvolil Makedonský vědecký ústav v Sofii svým čestným členem. A. M. Seliščev vytvořil slavistickou školu, z níž vyšli jazykovědci jako R. I. Avanesov, S. B. Bernštejn, P. S. Kuznecov a další.

Seliščevův vědecký ohlas je stále živý a podnětný. K jeho hlubšímu poznání v širší vědecké veřejnosti, především bulharské, také slouží zmíněná antologie z jeho díla, která navazuje na dvě výše uvedená fototypická vydání jeho knižních publikací. S ohledem na zaměření antologie jsme v našich úvahách pominuli Seliščevovy studie ruských dialektů Sibiře a Kazaňska, historickosrovnávací slavistické práce a výzkumy rusko-turkských jazykových vztahů. Tematické zaměření těchto prací však dokresluje šíři vědeckých Seliščevových zájmů, jimiž se trvale zapsal do novodobých dějin slovanské jazykovědy.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 1, s. 72-74

Předchozí Olga Müllerová: K problematice dialogické komunikace

Následující Marie Těšitelová: Výbor statí z Časopisu Lužickosrbské matice