Znovu k významu prostých a předložkových pádů

Alla Bémová, Jarmila Panevová, Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

Снова к значению простых и предложных надежей / Once more on the meaning of simple and prepositional cases

1. Problematika významu pádů je v české lingvistice odedávna zkušebním kamenem teorií jazykové sémantiky vůbec, zejména pak sémantiky gramatické. V klasickém období pražské školy formuloval Jakobson (1936) svůj přístup k významům pádů na základě binárních opozic a jejich invariantních kombinací, představujících obecné významy pádů. Pauliny (1943) ve své průkopnické práci o slovesné valenci na tento přístup navázal a zabýval se i otázkou, do jaké míry a s jakými postupy lze z postulovaných obecných významů pádů vyvodit jejich jednotlivé syntaktické funkce. On i jeho následovníci ukázali, že Jakobsonův přístup potřebuje přinejmenším určité doplňky a korektivy, má-li se dospět k ucelenému zpracování, které by harmonicky a v úplnosti vyvodilo z obecných významů různé funkce pádů, a to nejen základní (např. pro češtinu objektovou platnost akuzativu, adnominální užití genitivu, vyjadřování nepřímého objektu dativem a prostředku instrumentálem), ale i kontextově omezené, periferní, jako akuzativ trvání (popř. pro jiné jazyky i akuzativ směrový, srov. staroind. vanam gaččhati ‚jde do lesa‘, v lat. už jen omezený typ Romam ire), objektový genitiv u bát se, ptát se aj., prospěchový dativ, instrumentál směru kudy (v ruštině např. instrumentál přirovnání) ap. Totéž platí pro opozice v předložkových pádech (kde např. proti směrovému akuzativu stojí nejen lokál po předl. na, ale také instrumentál po předl. za, pod aj., bez tohoto rozlišení je genitiv po předl. vedle atd.).

Jiné pojetí významu pádů, pro pražskou školu stejně charakteristické,[1] spojovalo sémantické (adverbiální ap.) funkce (významy) pádů s jejich funkcemi syntaktickými jako jednotky téže úrovně. Různé varianty tohoto pojetí vypracovali Kuryłowicz (1949), Skalička (1950) a do určité míry už i de Groot (1939). Také Tesnièrovo (1959) klasické zpracování slovesné valence a syntaktické závislosti ve dvou rovinách větné stavby počítá s tím — podobně jako u nás Havránek (1940) i Šmilauer (1947) —, že bezprostředními funkcemi pádů jsou jejich funkce větněčlenské (včetně rozlišení jednotlivých druhů příslovečných určení). Kuryłowiczovo rozlišení primárních a sekundárních funkcí pádů gramatických i adverbiálních (včetně předložkových) uplatnil a rozpracoval později Hausenblas (1958a, b).

Teoreticky ukázal slabiny Jakobsonova pojetí obecného významu a binárních opozic s příznakovým a bezpříznakovým členem (ale zároveň i jeho heuristickou hodnotu) přesvědčivě zejména Dokulil (1958), jehož vývody byly vcelku potvrzeny i rozborem Novákovým (1959). Většina těchto studií ovšem vychází ze zásadního stanoviska evropské strukturní lingvistiky, podle něhož je rovina významu (Saussurovy „formy obsahu“) jednou ze základních složek jazykového systému, zatímco oblast obsahů vědomí má povahu jinou (viz zejm. Dokulil a Daneš, 1958). Zdá se, [129]že rozlišení primárních a sekundárních (kontextově podmíněných) funkcí morfematických jednotek (lexikálních i gramatických) toto zásadní stanovisko nijak nenarušuje; za nevýhodu přímého spojování syntaktických funkcí s významy pádů a jiných jednotek lze zatím považovat to, že se nepodařilo soubor těchto funkcí hierarchicky utřídit jinak než na základě syntaktických měřítek (jakých využívá Tesnièrovo členění na „aktanty“ a „cirkumstanty“ a různá dělení z něho vycházející).

Také Oravec (1967) při detailním rozpracování vazby slovenských sloves (v podstatě intence, srov. např. s. 170) podrobuje literaturu o významech pádů kritickému rozboru. Využívá při tom jak podnětů Jakobsonových, tak Kuryłowiczových, zejm. však Paulinyho. Podle Oravce Pauliny vycházel z Jakobsonova celostního významu, avšak měl k němu výhrady a modifikoval ho; nevykládal význam pádů z nich samých, ale kladl důraz na souvislost s významem syntagmatu a připojil dva další faktory k rysům, jimiž Jakobson popsal význam ruských pádů, a to faktor syntaktický (účast na ději) a lexikální (protiklad osoba — věc). I když tyto rysy nejsou povahy bezprostředně morfologické, lze říci, že se výrazně podílejí na členění Paulinyho intenčních typů. Na stinné stránky tohoto chápání faktorů různé povahy poukázal Horecký (1946—1948), který dovozuje, že to jsou jen pomocné faktory pro výklad morfologického plánu (významu pádu).

 

2. Přístup Jakobsonův, zahrnující aspoň zásadní možnost klasifikace pádů a popř. i dalších morfematických jednotek na základě binárních opozic významových rysů, je v pozdějších generacích představován dvěma směry, z nichž první reprezentují práce C. H. van Schoonevelda (1978, 1986 a další tam citované; viz i Sangster, 1982), který se považuje za pokračovatele pražské školy; druhý směr je zastoupen studiemi H. Běličové (1978, 1982, 1984, 1985) a z jistého hlediska i statí M. Komárka (1982); k té se vrátíme v odd. 3.

2.1. Chceme-li stručně připomenout aspoň nejdůležitější rysy Schooneveldovy koncepce, u nás ne zcela snadno dostupné, je třeba charakterizovat především jeho soustavu základních binárních sémantických rysů (podrobně zpracovanou zejména v rozboru ruských předložek a předpon). Jakobsonova soustava tří rysů je tu upravena na základě abstraktně chápaných aspektů percepce do šesti rysů (z nichž některé byly ve výše citovaných pracích postupně přejmenovány):

a) pluralita (ve starších pracích tranzitivita), charakteristická především pro významy ruských předložek, která je jediným příznakem u předložky na, u ostatních předložek je spojena s příznaky dalšími; je přítomna i v tranzitivitě sloves, u kolektivních substantiv, v plurálu, komparativu aj.; všude tu jde o zdvojení, opakování procesu percepce (ať už je výsledkem poukaz k pluralitě segmentů reality nebo zdvojení identifikační operace nad týmž segmentem);

b) dimenzionalita, při které je relevantní jen dílčí úsek celkového pozadí (podmnožina určená na základě kontextových měřítek);[2] dimenzionalita je (spolu s pluralitou) příznakem ruské předložky v;

c) identita (dříve distinktivnost, duplikace), při níž byl referent (specifická množina objektů) identifikován už před zakódováním a je percipován nejen po jiném (usouvztažněném) objektu, ale přesněji od něho; co je modifikováno předložkovým pádem se za, není nikdy spojeno se substantivem „řízeným“ touto předložkou;

[130]d) extenze (Jakobsonova směrovost), příznak ruské předložky po, vyzývající k opětovné identifikaci objektu již před zakódováním identifikovaného a minimálně zasaženého jinými prvky popisované situace;

e) zrušení (dříve restrikce, Jakobsonova marginálnost), rozdělující sdělovaný obsah na počáteční a další časový úsek a označující jen druhý z těchto úseků jako relevantní, zatímco počáteční úsek je zrušen; jde o významový rys typický pro ruskou předložku iz;

f) objektivita (Jakobsonova kvantifikace), přiřazující relevanci oběma úsekům a osamostatňující identifikovaného referenta, přičemž se percepce přesouvá mimo popisovanou situaci (ruská předložka pri).

Tyto rysy, vlastní jak významům předložek, tak i dalším gramatickým i lexikálním významům, jsou tu považovány za uspořádané tzv. autopoetickým vztahem, takže každý rys je vytvářen kódováním rysu předcházejícího; je dáno vlastnostmi nervového systému, že významy (považované za instrukce, jak identifikovat objekty, ke kterým se odkazuje, referuje) jsou složeny z rysů, o kterých se předpokládá, že první z nich je nutným a dostatečným předpokladem druhého, druhý třetího atd. až k rysu šestému, v pořadí výše uvedeném. Podaří-li se v potřebné míře doložit adekvátnost či plauzibilitu této hypotézy a začlenit ji do celkového popisu jazyka, bude jistě mít velký význam i pro procedurální modely uplatnění jazyka v řečové činnosti. Je zřejmé, že charakteristika rysů vyžaduje větší explicitnost, než jaké bylo zatím dosaženo; to se týká i Jakobsona a dalších. Právem konstatuje Komárek (1982, s. 79), že obecný význam prostého pádu je hodnota jen hypotetická a že „nedovedeme ani přesně říci, jak je rozdělena odpovědnost za úhrnný význam předložkového pádu“.

Ve významech jednotlivých pádů, předložek, předpon atd. se jednotlivé rysy kombinují, takže např. význam předložky o zachycuje Schooneveld jako kombinaci rysů plurality, dimenzionality a extenze, předložka u má rysy plurality, identity a extenze atd. Jde vždy o binární příznaky, které ve významech jednotlivých předložek přítomné buď jsou, nebo nejsou.

Dalším podstatným aspektem Schooneveldovy celkové koncepce významu je jeho soustava čtyř druhů deixe, chápané v širším smyslu: Deixe má obecně dva příznaky: transmisi (při níž je identifikátor objektu zároveň mluvčím nebo posluchačem; nepřítomnost tohoto rysu charakterizuje deixi „identifikační“) a singulativnost (při které se všechny identifikace provádějí zároveň). Transmisi ilustruje Schooneveld významy sloves jako dělat (ve spojení s pluralitou), ležet (s dimenzionalitou), bít (s identitou) aj.; singulativnost je charakteristická pro významy zájmen (zvl. ukazovacích), vlastních jmen, ale i předložek aj. Kombinace obou příznaků deixe v tomto pojetí vede např. ve slovanských jazycích k typické formě slovního tvaru obsahujícího morfém lexikální, odvozovací, slovnědruhový, gramatický a kongruenční.

2.2. Jsme si vědomi toho, že Schooneveldova koncepce významu je spojena s řadou i otevřených otázek. Kromě problému, jak spojit postulovanou soustavu významů morfematických jednotek s jejich syntaktickými funkcemi (a tak zachytit jejich postavení v jazykovém systému), o kterém jsme se již zmínili v odd. 1, je možné se ptát, jak se v rámci této teorie dají popsat sekundární užití morfů. Někdy můžeme pracovat s frazeologickými (tedy v podstatě lexikálními) omezeními, např. u vdát se za, kde předložka nemá svůj základní význam, srov. i rekční považovat za, podobně u jiných předložek mluvit o, myslet na aj. Jindy lze snad tento základní význam chápat poměrně široce, včetně významu přeneseného; např. ve větě Za krále Tomáše se postavil i jeho bratr bychom pak viděli uplatnění jediného významu předložky a rozdíl mezi fyzickým pohybem a morální nebo mocenskou podporou by byl záležitostí mimojazykového obsahu u předložky a snad i u slovesa, jejichž význam [131]by v tomto ohledu byl vágní. Obtížnější by patrně bylo takové chápání u věty Za krále Tomáše koupil Matěj dva domy, kde je rozdíl mezi určením času a zastoupení na takovou vágnost těžko redukovatelný, neboť sémantický rozdíl tu nelze vidět v dvojznačnosti slovesa či v jeho neurčitosti a na druhé straně by nebylo snadné uvedený rozdíl vykládat jako pouhou vágnost, neurčitost předložky. Možnost nahradit zde předložku buď slovy za vlády, nebo výrazem jménem podporuje hypotézu, podle které se tu projevují dva různé významy předložky. Podobné příklady lze uvádět u jiných předložek, srov. To mu dali na ránu; viz i závěr pozn. 2 výše; takové příklady najdeme dokonce i u bezpředložkových pádů, srov. větu První dobu hrál s velkým důrazem, kde může akuzativ mít funkci objektovou, jde-li o „první dobu“ jako termín z oblasti hudby, nebo časovou, přesněji funkci příslovečného určení „jak dlouho“.

Nelze ovšem mluvit o tom, že by existoval jediný význam každého morfu, ať koncového, nebo lexikálního či jiného; to ukazuje existence homonymních forem lexikálních jako kolej i gramatických jako např. -ou v tvarech jedou, školou atd. Je tedy nutné vycházet z jednotek podobných Skaličkovým sématům a bylo by pak v zásadě možné rozlišovat i několik předložek stejného fonologického složení. Tato možnost však má pro teorii sémantických invariantů i své nevýhody.

Spojování významu předložky se vztahem mezi dvěma objekty je přesvědčivější u adnominálního užití předložkového pádu (strom za chalupou) než u užití adverbiálního, které lze někdy na takový vztah převést poměrně snadno (např. Strom je za chalupou, Za chalupou zasadili strom), jindy nikoli (Za kopcem prší, Za dveřmi měl/dostal dárek, Nad chalupou zahřmělo).

Předložkový pád lze v některých případech významově poměrně přímočaře vyložit ze spojení předložky a pádu (např. v, na + Lok., Ak.), jindy nikoli (objektové předložkové pády, proti + Dat. aj.).

V každém případě je však Schooneveldova koncepce zajímavým rozvinutím myšlenek vzniklých v rámci české lingvistiky. Tato koncepce našla už i pokračovatele, jak uvádí Schooneveld (1986, pozn. 3), a jistě stojí za to ji sledovat.

2.3. Práce H. Běličové, dobře u nás přístupné a známé, není třeba čtenářům představovat. Úsilí najít soustavu distinktivních rysů, navazující na Paulinyho a zčásti i na Jakobsona, ústí ve vypracování hierarchie těchto rysů založené na postupu známém z fonologických publikací M. Halleho (1959), a mající tedy podobu stromu s převážně binárním větvením (viz Běličová, 1982, s. 135—138, 1984, s. 234). Základní dělítko se tu týká vztahu děje (vlastnosti, popř. participantu) k rámci platnosti denotátu vyjádřeného substantivem.

V autorčině přístupu se sémantické role aktantů, ale i členů valenčně nevázaných, charakterizují nejen vztahem k predikátu, ale také (a zdá se, že především) svými vztahy vzájemnými (srov. „pozice minimálního a maximálního rozlišení“ při zkoumání pádových významů). Distinktivní příznaky, kterých autorka používá při popisu významů prostých i předložkových pádů i „sémantických funkcí aktantů“ (ve velmi širokém smyslu), mají tvar binárních opozic; autorka dodává další příznaky (např. efekt kladný — pečovat o životní prostředí proti efektu zápornému — rusky naklevetat’ na soseda, viz Běličová, 1982, s. 135).

Přístup Běličové je nosný zejména tam, kde pracuje s pojmy primárnost, sekundárnost, centrálnost, marginálnost. Stává se místy sporný, kde ji materiál při metodologicky závažném principu souvýskytu (popř. komplementární distribuce) nutí na jednotlivých místech tyto principy opustit a zavést nové rysy, přihlédnout k relevanci predikátu ap.

Gen. při souvýskytu s Dat. pokládá Běličová za poziční variantu Ak. — (dopřát komu čeho). Nom. vychází přirozeně jako intenční pád (subjektu) nesignalizující vždy jasně aktivní účast na ději, Ak. je pád intenční a vždy neaktivní; pádem [132]1. objektu však může být i dativ „na pozadí souvýskytu s instrumentálem“, popř. s předložkovými pády: podobat se komu čím. Při souvýskytu s Instr. je také Gen. pádem prvního objektu (dopracovat se úspěchu vytrvalostí). Domníváme se, že při chápání slovesa jako centra věty je princip souvýskytu bezprostředně závažný pouze u doplnění intenčních (tj. vnitřního doplnění slovesa); souvýskyt s volným určením sotva může ovlivnit platnost ostatních pádových či předložkových forem. Instr. je vykládán jako „v zásadě“ pád druhého objektového doplnění (okrajového aktantu, 1982, s. 57), srov. však otřásl mu jeho názorem, potřásl mu rukou. U obdobných příkladů při výkladu Dat. Běličová uvádí, že Instr. je prvním doplněním např. v škubne komu čím (tamtéž, s. 56). Typ souvýskytu s předložkovým pádem (jako např. praštil něčím o zem) hodnotí Běličová opět jako posun Instr. k 1. objektu (s. 97). Platnost Dat. při souvýskytu s Ak. se mění podle personičnosti doplnění (bere něco někomu proti učí někoho něčemu), tj. podle lexikálního sémantického rysu; existují ovšem i případy se shodným rysem obou aktantů (např. vyrvat někomu chlapce z náručí). U typu souvýskytu Instr. a předložkového pádu na + Ak. (kdo naléhá na koho čím, kdo tluče na co čím) může mít podle Běličové (s. 61) Instr. význam „věcný i nevěcný“ v závislosti „na významu predikátu“ (s. 61).

Soustavnou pozornost věnuje Běličová srovnání významu pádů v různých slovanských jazycích. Pokud jde o vztah k syntaktické platnosti prostých i předložkových pádů v celkovém popisu jazykového systému a o další aspekty, jsou ovšem i s tímto přístupem spojeny některé z otevřených otázek charakterizovaných v odd. 2.2.

 

3. V české lingvistice jsou dnes značně rozšířeny přístupy, které spojují významy a funkce pádů i předložek bezprostředně s jejich syntaktickými rolemi. Při rozložení dvou rovin větné stavby, gramatické (povrchové) a významové (podkladové), považují se často — v návaznosti na Mathesia, Tesnièra, Kuryłowicze, Skaličku i Šmilauera — gramatické větné členy za bezprostřední funkce pádů a jednotky významové stavby se pak chápou jako funkce více nebo méně podrobně tříděných větných členů. V návaznosti na Danešovo pojetí vztahů mezi syntaxí a morfologií i na Oravcův přístup k funkcím pádů předpokládá Kořenský (1970), že morfologické významy pádů budují na relacích syntakticky periferních, vyznačujících se výraznou sémantičností, a dovozuje, že Jakobsonovy sémantické příznaky náležejí do oblasti větné sémantiky; mají tedy být začleněny mezi prvky sémantické struktury, jako jsou agens, patiens ap. (s. 99n.).

Komárek (1982) podrobně analyzuje úhrnný význam předložkových pádů a předkládá soustavu jejich sémantických komponentů, založenou na pojmech abstraktnějších než často připomínané složky základních lokálních významů. Počítá s třemi výchozími sémantickými opozicemi: směr — nesměr, příluka — odluka, zahrnutí dějem a popření, popř. nevyjádření takového zahrnutí. Pro jednotlivé kombinace těchto rysů uvádí pak rysy podřazené, jejichž několikastupňová spojení charakterizují významy různých předložkových pádů. Upozorňujeme, že sémantické rysy abstraktnější spojují předložky především se syntaxí, zatímco rysy konkrétnější sbližují předložky s lexikem.

V různých stadiích vývoje funkčního generativního popisu jazyka (FGP; viz zejm. Sgall, 1967; Panevová, 1980; Hajičová - Panevová, 1984; Sgall - Hajičová - Panevová, 1986) byl kladen důraz především na utřídění jednotek významové stavby jazyka (tektogramatické roviny) odpovídajících pádům a předložkám. Zápisy vět na rovině povrchové stavby se liší od zápisů tektogramatických jen v některých dílčích ohledech, zejm. při pasivizaci, nominalizaci a jiných druzích translace; ukazuje se stále zřetelněji, že ani např. potřeba pracovat s pojmem tzv. hloubkového podmětu při vymezení syntaxe reflexívních zájmen neposkytuje jednoznačné argumenty pro chápání větněčlenských vztahů jako charakteristických pro zvláštní, [133]plně samostatnou rovinu jazykového systému.[3] Je možné, že dosavadní postulování této meziroviny vycházelo převážně z tradičních představ, podle kterých byly větné členy chápány jako gramatické jednotky nejbližší významové struktuře věty. Po vyčlenění roviny významové stavby věty u Tesnièra, Dokulila, Daneše a dalších (od poloviny šedesátých let i v rámci teorie Chomského) je třeba brát v úvahu i možnost přímého spojení mezi touto rovinou a rovinou morfematickou. Prostým a předložkovým pádům by pak bylo možné jako jejich funkce přiřazovat přímo jednotky významové stavby.

Třídění těchto jednotek je už do značné míry propracováno (na základě operativních kritérií charakterizovaných ve výše citovaných pracích o FGP), i když ne přímo v terminologii významových rysů. Jde tu především o opozici jednotek syntaktických (funktorů) a adverbiálně sémantických (gramatémů), v zásadě známou už od Kuryłowicze (srov. též Novákův (1974) rozdíl mezi zřetelně sémantickou funkcí „paradigmaticky“ diferenciační a funkcemi ostatními).

Funktory se — podobně jako u Tesnièra, Fillmora a mnoha dalších (s upřesněním kritérií známých zejm. od Helbiga a Bierwische, viz Sgall - Hajičová - Panevová (1986), kap. 2) — třídí na doplnění vnitřní a volná (přičemž spojení doplnění obojího typu s konkrétním řídícím slovem může být syntakticky obligatorní nebo fakultativní). V terminologii významových (šíře funkčních) rysů by tedy patrně bylo možné mluvit o rysu syntaktičnosti (±SYNT) a o rysu aktantnosti (±AKT), který je jako příznak přítomen u doplnění vnitřních.

Zatímco rys AKT je vlastní jen funktorům, můžeme patrně předpokládat, že další rysy se spojují jak s (+SYNT), tak s (—SYNT), že tedy jsou vlastní funktorům i gramatémům. Předběžné východisko pro identifikaci těchto rysů v návaznosti na významovou stavbu věty můžeme vidět v tradičním třídění základní vrstvy významů předložkových pádů, totiž pádů lokálních a směrových, které je odedávna víceméně nezbytnou složkou pedagogických a jiných aplikací lingvistiky. Můžeme tu brát v úvahu dva soubory příznaků, kterými je organizováno jádro soustavy příslovečných určení.[4]

První soubor lze pro češtinu předběžně charakterizovat jako daný rysem směrovosti (±DIR), s bezpříznakovým určením kde a s příznakem +DIR, který se kombinuje s třemi hodnotami dalšího příznaku, totiž odkud, kudy, kam. Lokální významy (srov. Komárkovy kombinace směru s přílukou ap.) tu mohou být viděny jako základní (bezpříznakové) ve srovnání s těmi, které jsou s nimi v zásadě paralelní buď v rovině časové — s příznakem TEMP —, totiž odkdy, během čeho, dokdy (se základním kdy, odpovídajícím lokálnímu kde, tedy —DIR), nebo v rovině příčinné: příčina, prostředek, účel (ve které by snad jako základní, —DIR, mohla být chápána podmínka).

Obecnější chápání tohoto trichotomického členění, v české ligvistice podrobně zpracované Uličným (1984), který interpretuje sémantiku pádových tvarů v jejich souvýskytu pomocí trojčlenných uspořádávacích principů na základě struktury ‚počátek, střed a konec‘, např. ‚kauzátor - přemisťovaný objekt - cílový lokant‘ (Lékař se dotýká pinzetou rány); „participanty“ v začátkovém, středovém a koncovém postavení komplementují intenční strukturu slovesa. Podobně pracuje Uličný s předložkovými pády, kde např. jeho trichonomie ‚východisko — prostředí — cíl‘ odpovídá výše uvedené triádě ‚odkud — kudy — kam‘. Uličného pojetí intence je však značně širší než naše.

[134]Pro naše pojetí v oblasti aktantů přichází v úvahu jak trojice agens — patiens — adresát, tak i původ — patiens — výsledek (např. upravit účes z copu na drdol); syntaktická primárnost agentu (jako jediného aktantu jednoaktantových sloves) ovšem neodpovídá centrálnímu postavení patientu v těchto dvou trojicích.

Druhý soubor rysů by patrně mohl být chápán tak, že (podobně jako u Schoonevelda) tu základní, bezpříznakový význam má předložka na (s lokálem pro kde, s akuzativem pro kam), pak sem však bude asi patřit (pro kudy) i předložkový pád po + Lok. (jehož distributivní význam bychom pak považovali za sekundární, omezený na kontexty s plurálovým substantivem), neboť i tady zůstává prostorové vymezení odpovídající dimenzionálnosti (zahrnutí) nespecifikované. Specifikováno je u v + Lok., do + Gen., skrz + Ak.; pro směr odkud vede postupující zánik opozice s/z + Gen. k neutralizaci tohoto příznaku; na obdobné úrovni jako právě uvedený příznak „zahrnování“ je pak možné vidět i příznaky další, totiž rozdíly mezi základními významy předložkových pádů u + Gen. (pro kde), k + Dat. (kam), kolem + Gen. (kudy), od + Gen. (odkud), dále příznaky vyšší a nižší polohy, tedy v uvedeném pořadí nad + Instr., nad + Ak., přes + Ak., z nad + Gen. a podobně pod + Instr., pod + Ak., zpod + Gen., kde je neutralizována opozice kde/kudy; tuto neutralizaci lze spatřovat též u dvou příznaků dalších, spojených s problematikou „fasádnosti“ a s pozicí „pozorovatele“:[5] před + Instr., před + Ak., zpřed + Gen., a za + Instr., za + Ak., zpoza + Gen.; složená povaha předložky pro význam odkud ve všech čtyřech posledně uvedených případech ukazuje na to, že tento rys je méně centrální než kde a kam (i když ho můžeme považovat za centrálnější než rys kudy, vzhledem k právě zmíněné neutralizaci kudy s kde); na to ukazuje i ta skutečnost, že z + Gen. má platnost odpovídající „klidovému“ na i v, a také mezi + Instr., které spolu se směrovým (kam) mezi + Ak. odpovídá dalšímu příznaku.[6]

Zatím jsme počítali s předložkovým pádem jako s celkem; složení jeho významu z významů předložky a pádu patří, jak se zdá, ke slabým bodům všech předložených koncepcí. Chceme-li i zde uplatnit princip rozlišení jevů centrálních a periferních, popř. primárních a sekundárních, můžeme vyjít z toho, že obecně je významem prostého pádu primárně jeden z aktantů — agens pro Nom., adresát pro Dat., patiens pro Ak.; u genitivu jde o adnominální vztah.

Speciálně pro jazyky slovanské pak musíme počítat i s existencí tzv. adverbiálních pádů, jejichž primární funkce (prostředek, místo kde) jsou obecněji typické pro pády předložkové.[7] Směrovost akuzativu a klidovost lokálu a instrumentálu (u kterého je ovšem třeba vzít v úvahu i význam kudy, dnes už patrně značně omezený lexikálním kontextem) lze považovat za podíl těchto pádů na komplexních významech předložkových pádů s předložkami na, v, nad, před ap. Nebude však snadné podat synchronní vysvětlení pro široké uplatnění předložkového genitivu nebo dativu (takové dvojice jako pro + Ak. a proti + Dat., s + Instr. a bez + Gen. patří jistě k četným asymetriím celého systému), ani nepřítomnosti bezpředložkového lokálu a oslabení bezpředložkového instrumentálu (rozdíl mezi dělat to nožem [135]a dělat to s nožem je i věcí stylu, nejen významu, neboť v běžně mluvené češtině je s + Instr. časté i ve funkci vlastně spisovného prostého Instr.).

Mnoho otázek ve výkladu významů českých pádů zůstává tedy otevřených. Nezdá se, že by bylo možné všechny jednotlivé významy prostých a předložkových pádů vyvodit z kombinací několika málo plně symetricky se uplatňujících rysů či příznaků. Přístupy vycházející z postavení funkcí pádů ve stavbě věty mají patrně výhodu v tom, že pracují jen s jednotkami, které popis jazykového systému v jeho různých rovinách nezbytně vyžaduje; umožňují také bezprostřednější zachycení různého postavení jednotlivých rysů v jazykovém systému (srov. např. jiné místo rysu SYNT než rozdílů mezi kde - kam atd. u Sgalla - Hajičové - Panevové, 1986). Naproti tomu přístupy charakterizované výše v odd. 2. jsou spojeny s úsilím po co nejabstraktnějším chápání významových rysů a u Schoonevelda i po jednotném popisu významů pádů a jiných jednotek gramatických, slovotvorných i lexikálních a po nalezení příznaků vzájemně na sebe přirozeně (nebo dokonce nutně) navazujících. Širší a důkladnější oboustranná diskuse mezi oběma těmito směry, která by mohla lépe ověřit i možnost vzájemného obohacení, je tedy nesporně žádoucí.

 

LITERATURA

 

APRESJAN, Ju. D.: Tipy informacii dlja poverchnostno-semantičeskogo komponenta modeli smysl-tekst. Wiener Slawistischer Almanach, Sonderband 1. Wien 1980.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: K systému prostorových vztahů v současných slovanských jazycích. Slavia, 47, 1978, s. 122—152.

BĚLIČOVÁ, H.: Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Praha 1982.

BĚLIČOVÁ, H.: K podílu předložek na konstituování sémantické struktury věty. Slavia, 53, 1984, s. 225—243.

BĚLIČOVÁ, H.: Ještě k podílu předložek na konstituování sémantické struktury věty. Slavia, 54, 1985, s. 8—21.

DOKULIL, M.: K otázce morfologických protikladů. SaS, 19, 1958, s. 81—103.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. mluvnické a významové stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

GROOT, A. W. de: Les oppositions dans les systèmes de la syntaxe et des cas. In: Mélanges de linguistique à Ch. Bally. Genève 1939, s. 107—127.

HAJIČOVÁ, E. - OLIVA, K. - SGALL, P.: Odkazování v gramatice a textu. SaS, 48, 1987, s. 199—212.

HAJIČOVÁ, E. - PANEVOVÁ, J.: Valency (case) frames of verbs. In: Contributions to functional syntax, semantics and language comprehension. Ed. P. Sgall. Praha - Amsterdam - Philadelphia 1984, s. 147—188.

HALLE, M.: The sound pattern of Russian. The Hague 1959.

HAUSENBLAS, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Praha 1958a.

HAUSENBLAS, K.: Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. In: Bulletin VŠRJL II. Praha 1958b, s. 23—51.

HAVRÁNEK, B.: Strukturální lingvistika. Heslo v Ottově slovníku naučném nové doby VI/1. Praha 1940.

HORECKÝ, J.: Poznámky k celostnému významu pádov v latinčine. In: Linguistica Slovaca IV—VI, 1940—1948, s. 44—52.

JAKOBSON, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP, 6, Praha 1936, s. 240—288.

KOMÁREK, M.: K významu předložkových pádů v češtině. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis — Philologica, 46, 1982, s. 77—85.

KOŘENSKÝ, J.: Struktura funkčních vztahů kategorií substantiva, zejména se zřetelem k pádu. SaS, 31, 1970, s. 97—104.

KURYŁOWICZ, J.: Le problème du classement des cas. BPTJ, 9, 1949, s. 20—43. (Český překlad in: Principy strukturní syntaxe I. Praha 1974, s. 95—111.)

[136]NOVÁK, P.: K otázce obecného významu gramatických jednotek. SaS, 20, 1959, s. 81—88.

NOVÁK, P.: K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu. SaS, 35, 1974, s. 88—95.

ORAVEC, J.: Väzba slovies v slovenčine. Bratislava 1967.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980; rec. v SaS, 43, 1982, s. 316—320.

PANEVOVÁ, J.: The Czech infinitive in the function of objective and the rules of coreference. In: Language and discourse: Test and protest (Festschrift for P. Sgall). Ed. J. Mey. Amsterdam - Philadelphia 1986, s. 123—142.

PAULINY, E.: Štruktúra slovenského slovesa. Bratislava 1943.

SANGSTER, R. B.: Roman Jakobson and beyond: Language and system of signs. Berlin - New York - Amsterdam 1982.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - PANEVOVÁ, J.: The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects. Praha - Dordrecht 1986.

SCHOONEVELD, C. H. van: Semantic transmutations. Volume I. Bloomington 1978.

SCHOONEVELD, C. H. van: A sign-theoretical model of semantic structure in language. Předneseno na 11. konferenci strojové lingvistiky COLING ʼ86. Bonn 1986.

SKALIČKA, V.: Poznámky k teorii pádů. SaS, 12, 1950, s. 134—152.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. 1. vyd. Praha 1947.

TESNIÈRE, L.: Elements de syntaxe structurale. Paris 1959.

ULIČNÝ, O.: Instrumentál v struktuře české věty. Praha 1984; rec. v SaS, 48, 1987, 65—67.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 2, s. 128-136

Předchozí Alois Jedlička: K jazyku a stylu českých esejistických textů

Následující Miloš Dokulil: Na okraj české práce o slovotvorné analýze a syntéze