Německý úvod do lingvistické analýzy textu

Petr Mareš

[Rozhledy]

(pdf)

Немецкое введение в линтвистический анализ текста / A German introduction to the linguistic analysis of text

Odborné práce věnované zkoumání textu vytvářejí v současné době již neobyčejně rozsáhlý a zcela nepřehledný komplex (srov. např. výběrovou bibliografii ve zprávě J. S. Petöfiho, 1986, s. 557—571). Na jedné straně existuje velké množství speciálních studií, které důkladně probírají dílčí otázky, na druhé straně se setkáváme i s četnými pokusy o celkové postižení textové problematiky, většinou s účelem podat přehled a kritiku dosavadních koncepcí nebo poskytnout úvod do studia, popř. s účelem obojím. Mezi široce zaměřené publikace o textu, jež se obracejí především k zájemcům o základní celkové poučení, se v r. 1985 zařadila kniha západoněmeckého badatele Klause Brinkera Linguistische Textanalyse. Eine Einführung in Grundbegriffe und Methoden (Erich Schmidt Verlag, Berlin [West], 150 s.); byla vydána jako 29. svazek ediční řady Grundlagen der Germanistik (s publikací jsme se mohli seznámit až s jistým zpožděním).

Brinker vyšel z okruhu významného švýcarského lingvisty H. Glinze, autora průkopnických prací o gramatice, zejména o zákonitostech stavby německé věty (Glinz, 1952, 1957 aj.), který v 60. a hlavně v 70. letech přenesl svůj strukturální a hermeneutický přístup rovněž na oblast textů (Glinz, 1965, 1973, 1978). Glinzovský vliv se zřetelně projevuje v předmětech Brinkerova odborného zájmu a do určité míry se obráží i v jeho terminologii a v některých jeho výkladech; můžeme jím též vysvětlovat Brinkerův rezervovaný postoj k některým novějším badatelským směrům, především generativistickým. V průběhu 70. let se Brinker v několika knižních publikacích soustředěně věnoval gramatickým, v prvé řadě syntaktickým otázkám (Brinker, 1971a, 1972, 1977) a současně v různých studiích sledoval problematiku utvářející se textové lingvistiky, resp. teorie textu, kriticky glosoval její vývoj a snažil se přispět k propracování jejího pojmosloví a jejích metod (Brinker, 1971b, 1973, 1979, 1983). Recenzovaná kniha o lingvistické analýze textu, která shrnuje a zároveň dále rozvádí výklady obsažené ve zmíněných studiích, představuje jisté završení této snahy.

Publikace se skládá ze čtyř kapitol, které jsou doplněny stručným úvodem (s. 8—9) a koncízním sumarizujícím závěrem (s. 136—138).

Nejprve Brinker konstatuje, že jeho kniha má být uvedením do problematiky základních pojmů a metod lingvistické textové analýzy, jejímž cílem je postihnout strukturu, tj. gramatickou a tematickou výstavbu, a dále komunikační funkce konkrétních textů; analýza tak umožňuje odhalit pravidelnosti v tvorbě a recepci textů a přispívá i ke zlepšení textové kompetence komunikantů, jejich schopnosti vytvářet texty a rozumět jim (s. 8). Je tedy zřejmé, že Brinker lingvistickou analýzu (a textovou lingvistiku, k níž analýzu vztahuje) pojímá značně široce, programově překračuje čistě jazykový aspekt a směřuje ke komplexnímu pohledu na [147]výstavbu a fungování textu. Toto zaměření plně odpovídá obecné tendenci, která se v současnosti ve výzkumu zřetelně prosazuje a která je projevem potřeby poznat text v celé jeho složitosti a mnohotvárnosti i v jeho vazbách k dalším fenoménům (srov. např. Petöfiho (1986, s. 545—546) postulát vybudovat „sémiotickou textologii“ jako integrativní disciplínu studující text a verbální komunikaci). Zda je při daném zaměření na místě termín lingvistika, zůstává nepochybně otázkou diskusní.

Dále je v úvodu k práci vyzdvižen její prvořadě praktický, aplikační charakter. Do popředí se dostává nikoli představení teorie, ale především zde jde o vybudování pojmově terminologického aparátu pro popis textů a o jeho předvedení a zároveň ověření na relativně rozsáhlém souboru příkladů (s. 8).

První kapitola knihy (s. 10—19) se soustřeďuje na problémy spjaté s vymezením pojmu text. Po stručné úvaze o užívání výrazu text v běžné komunikaci se Brinker zabývá pojetím textu ve dvou základních směrech textové lingvistiky, směru orientovaném na jazykový systém a směru orientovaném na komunikaci (rozdíl mezi oběma směry Brinker důkladně probral už ve své studii z roku 1973; srov. též např. Isenberg, 1977; Viehweger, 1977). Ani jedno z těchto pojetí samo o sobě není podle Brinkera pro textovou analýzu uspokojivé a dostačující; důležité pak je, že daná pojetí jsou označena za komplementární (s. 17). Brinkerův názor se tak výrazně odlišuje od známého tvrzení Isenbergova (1977, s. 120), který tato pojetí pokládá za alternativní. Ve skutečnosti ovšem mezi oběma stanovisky opravdu podstatný rozdíl není. Isenbergovi jde o to, zda textové jevy vysvětlovat na základě jazykového systému, nebo komunikačně, a zdůrazňuje potřebu komunikačního přístupu. K vyzdvižení komunikačního aspektu jako fundamentální determinanty textu se kloní i Brinker; výrokem o komplementárnosti chce bezpochyby především poukázat na nutnost plně respektovat celou šíři textových a komunikačních jevů. Komplementárnost dvou pojetí textové lingvistiky tedy spočívá v tom, že je třeba modely textu orientované na jazykový systém integrovat do pragmatické, komunikační koncepce (s. 16). Z toho pak vychází Brinkerův návrh „integrativního“ vymezení textu jako jednotky zároveň jazykové a komunikační; text je chápán jako „ohraničená posloupnost jazykových znaků, která je vnitřně koherentní a jako celek signalizuje poznatelnou komunikační funkci“ (s. 17). Přitom o „textualitě“ určité posloupnosti jazykových znaků rozhoduje až to, že plní komunikační funkci v jisté komunikační situaci (s. 18).

V závěru kapitoly Brinker uvádí (s. 19), že v následujících částech knihy budou předmětem analýzy písemné monologické neliterární texty, tedy tzv. texty věcné, podle německého termínu „užitkové“ (Gebrauchstexte). Soustředění na neliterární texty je zcela v souladu s výraznou tendencí současných výzkumů, se snahou „vyrovnat“ určitou nevýhodu, kterou tyto texty, neobyčejně hojné a ve společenské komunikaci významné, trpí v porovnání s uměleckými texty a dlouhou tradicí jejich rozboru (srov. Hoffmannová, 1983, s. 3). Na druhé straně, z hlediska autora, umožňuje tato volba vyhnout se komplikacím s estetickou funkcí a specifickými postupy uměleckého vyjádření. Pozornosti si ještě zasluhuje Brinkerovo zdůraznění monologičnosti. Z autorových formulací totiž vyplývá, že směřuje k vyčlenění dialogu mimo sféru zájmu textové lingvistiky a přiřazuje jej ke speciální dílčí disciplíně, analýze rozhovoru (Gesprächsanalyse). Argumentem pro ostré oddělení dialogu od monologického textu se stává především to, že (přirozený) dialog zpravidla získává charakter koherentního útvaru až při spojení promluv několika účastníků komunikace. Brinker pak dodává, že pojem komunikační funkce, fundamentální pro definici textu, se primárně vztahuje k jedinému mluvčímu, resp. pisateli, a proto se aplikace pojmu text na dialogickou komunikaci jeví jako problematická (s. 19). K tomu můžeme podotknout, že repliky přirozeného dialogu se sice při izolaci z kontextu často jeví jako neúplné a nesamostatné, i při této neúplnosti jsou [148]ovšem v mnoha případech zřetelnými nositeli „poznatelné komunikační funkce“, kterou Brinker ve svém vymezení textu pokládá za rozhodující (srov. např. Müllerová, 1987, s. 99—100). Především je ale třeba říci, že Brinkerův vyhraněný názor na dialog signalizuje stanovisko, které, jak ještě ukážeme, je pro jeho koncepci příznačné: Jde o to, že nevidí dialog v postupném narůstání a ve střetání jednotlivých replik, ale jako ukončený, uzavřený celek.

Nejrozsáhlejší kapitola Brinkerovy práce je věnována analýze struktury textu (s. 20—76). Tuto strukturu autor chápe jako „síť relací, které existují mezi větami, resp. propozicemi jakožto bezprostředními strukturními elementy textu a které vytvářejí vnitřní souvislost, koherenci textu“ (s. 20). Dále je rozlišena koherence na gramatické rovině, tj. soubor syntakticko-sémantických vztahů mezi větami po sobě následujícími, a koherence na tematické rovině, tj. soubor logickosémantických vztahů mezi propozicemi a komplexy propozic (s. 20—21).

V části o gramatické koherenci (s. 26—41) se výklad soustřeďuje na problematiku významových relací izotopického charakteru mezi výrazy (slovy, víceslovnými vyjádřeními), které se v textu objevují po sobě (poněkud překvapuje, že jiné prostředky gramatické koherence, zejména tzv. konektory, zůstávají zcela stranou autorova zájmu). Z velkého množství (částečně synonymních) termínů užívaných pro postižení významových relací dává Brinker přednost obtížně přeložitelnému termínu Wiederaufnahme, jenž byl zaveden Hennigem Brinkmannem (F. Daneš (1985, s. 189) zmiňuje jako český ekvivalent, ovšem v uvozovkách, slovo „znovuuvedení“). Jde zde o to, že výraz, který do textu vnáší určitý význam, je „znovuuveden“ ve výrazu, jenž na něj navazuje („znovuuvádějícím“ výrazu), resp. ve skupině takových výrazů.

Při explicitním „znovuuvedení“ se výrazy vztahují k témuž mimojazykovému objektu, běží o referenční identitu. Při implicitním „znovuuvedení“ se neuplatňuje referenční identita, ale mezi výrazy existuje vztah sémantické blízkosti, resp. souvislosti (zahrnutí, vyplývání), která je podložena logicky (pojmově), ontologicky nebo kulturně (příkladem mohou být sémantické relace mezi slovními dvojicemi porážka — vítězství, problém — řešení, blesk — hrom, matka — dítě, město — nádraží, dům — dveře). Výraz, který se v textu vyskytuje na druhém místě, se na základě takového vztahu k předcházejícímu výrazu jeví příjemci jako „známý“. (K zmíněným otázkám srov. např. Daneš, 1985, s. 198—207.)

Brinkerův výklad je v této části velmi důkladný a systematický. Pouze je třeba upozornit na jedno ne zcela přesné tvrzení. Při vymezování explicitního „znovuuvedení“ (s. 26) i jinde se výslovně říká, že se do „znovuuvedení“ zapojují výrazy obsažené v různých větách. (Východiskem je tu bezpochyby fakt, že věta je pojímána jako základní textová jednotka a gramatická koherence textu se chápe jako vztah mezivětný.) Je ovšem zřejmé, že realizace „znovuuvedení“ není vázána na překročení hranice mezi větami, ukazuje to i doklad citovaný v knize: „Ein Jahr ließen sie ihn auf seinen Prozeß warten“ (s. 33).

Velkou pozornost Brinker věnuje dosahu principu „znovuuvedení“ pro porozumění a pro celkovou koherenci textu. Poukazuje na to, že příjemce předpokládá výskyt relace „znovuuvedení“ na základě sémantických a syntaktických indicií. Sémantické indicie mohou být imanentní textu (vztah mezi výrazy se vytváří v rámci textu), imanentní jazyku (vztah mezi výrazy je zakotven v jazykovém systému) nebo transcendentní vůči jazyku (vztah mezi výrazy se zakládá na encyklopedických znalostech komunikantů). V posledním případě je sled vět chápán jako koherentní pouze tehdy, jestliže příjemce disponuje znalostí, kterou u něho autor předpokládal (pro autora textu Brinker důsledně užívá Glinzova termínu emitent). Z hlediska němčiny Brinker mezi syntaktické indicie zahrnuje způsob užívání gramatického členu a zájmen ve funkci členu. Zdůrazňuje, že zde platí [149]gramatická pravidla, jejichž nerespektování může ztížit nebo dokonce znemožnit porozumění textu (s. 39—40).

Pokud jde o míru závažnosti „znovuuvedení“ pro celkovou koherenci textu, Brinker přesvědčivě ukazuje, že tento jev není ani dostatečnou, ani nutnou podmínkou pro to, aby určitá posloupnost vět byla pojímána jako koherentní. Na jedné straně i při důsledném uplatnění „znovuuvedení“ může vzniknout nesmyslná skupina vět, jestliže věty nejsou spjaty tematickou jednotou, na druhé straně se přes naprostou absenci tohoto principu mohou věty jevit jako koherentní (s. 37—38). Z toho pak vyplývá, že je nutno zaměřit pozornost na „hlubší“ vrstvu textu, na tematickou strukturu, vzhledem k níž je gramatická koherence jen prostředkem.

Brinkerův návrh způsobu analýzy tematické struktury textu (s. 50—76), jenž byl v hlavních rysech formulován už ve studii 1971b, je založen na chápání tématu jako obsahového jádra textu. K tomuto jádru nelze dojít, jak Brinker zdůrazňuje, mechanicky, ale jeho určení závisí na celkovém porozumění textu, jež je podmíněno tím, jaký je podle názoru příjemce komunikační záměr autora.

Základní pomůckou pro stanovení tématu je podle Brinkera výše zmíněný princip „znovuuvedení“. S jeho pomocí je totiž možno nalézt centrální předmět, resp. předměty textu; jako centrální předmět je označována mimojazyková entita, jež vystupuje do popředí na základě toho, že se k ní referenčně vztahuje větší množství výrazů (s. 50—52). — K tomu můžeme poznamenat, že princip „znovuuvedení“ je bezpochyby dobře využitelný u krátkých textů, na nichž je problematika také demonstrována, ale jen obtížně lze s ním pracovat při analýze textů rozsáhlých (to si Brinker ostatně uvědomuje). Další problém spočívá v tom, že mohou existovat, jak sám Brinker na jiném místě upozorňuje, i texty, v nichž se „znovuuvedení“ neuplatňuje; rovněž tyto texty mají ovšem své téma.

Zjištěním centrálního předmětu je dána, můžeme říci, bázová složka tématu. Jeho druhou složkou je podle Brinkera to nejpodstatnější, co se o centrálním předmětu vypovídá. Další výklad ukazuje, že pro stanovení druhé součásti tématu nelze uvést přesná pravidla, někdy je formulována přímo v textu, jindy k ní musíme dospět abstrakcí (problém spočívá v tom, které z údajů o předmětu je možno redukovat a které je třeba redukovat). Jistým vodítkem při tom jsou komunikačně pragmatické faktory, především funkce textu, a také textový typ (podoba tématu bude rozdílná např. u textu informačního a textu apelového).

Při aplikaci zmíněného postupu lze v textu pochopitelně často nalézt více témat, která se buď uplatňují zároveň, nebo dominují v různých částech textu. Pro poznání hierarchie témat, odlišení tématu hlavního a témat dílčích, Brinker navrhuje vycházet ze dvou principů (s. 52—56), z principu odvoditelnosti (hlavním tématem je to, od něhož se ostatní témata dají odvodit) a z principu kompatibility (hlavní je téma, které nejvíce odpovídá komunikační funkci textu; např. v reklamním textu je hlavní to téma, jež obsahuje prvek přesvědčování a doporučování).

Ve své výsledné podobě tedy Brinkerovo pojetí tématu do značné míry odpovídá van dijkovským makropropozicím, i když Brinker sám tento termín nepoužívá a k van Dijkově koncepci se staví s jistou rezervovaností.

Po stanovení tématu přistupuje Brinker ke sledování „myšlenkového rozvedení tématu“ do celkového obsahu textu (s. 56). Zabývá se otázkami tematického rozvoje (thematische Entfaltung), jímž rozumí soubor logickosémantických relací (specifikace, odůvodnění apod.) mezi hlavním tématem textu a dílčími tématy, popř. též komplexy propozic a jednotlivými propozicemi. Podle různých možných podob těchto relací jsou pak rozlišeny základní formy tematického rozvoje, forma deskriptivní, narativní, explikativní a argumentativní (s. 59—76). (Nabízí se tu srovnání s tradiční československou koncepcí tzv. slohových, resp. kompozičních postupů.)

[150]Důkladné, bohatě dokumentované výklady v této části práce přinášejí řadu zajímavých poznatků. Přínosnost závěrů je však poněkud oslabována faktem, že Brinker nahlíží na text jako na „hotový“, uzavřený útvar, který je v této uzavřenosti předmětem analýzy, že tematickou strukturu chápe jako v zásadě statický soubor vztahů. S tématem je však rovněž spojen velmi podstatný aspekt dynamický, v průběhu textu se téma utváří a přetváří. Statičnost pojetí tematické struktury vadí zvláště proto, že v práci je opakovaně zdůrazňována zapojenost textu do komunikace. A v komunikaci téma vystupuje ne jako něco hotového, ale jako postupně se rozvíjející entita (srov. Hausenblas, 1972, s. 55—63).

Následující kapitola knihy je věnována textovým funkcím (s. 77—117). Za bázi pro rozpracování tohoto pojmu pokládá Brinker především koncepci řečového jednání a řečových aktů. Snaží se postihnout a vymezit podstatné rysy textové funkce analogicky k charakteristikám ilokučního aktu, jež byly stanoveny při výzkumu jednoduchých řečových jednání (nepřesahujících rozsah věty). Zároveň ovšem — v opozici k některým současným pokusům — poukazuje na to, že k určení (celkové) textové funkce není možno dospět sčítáním ilokučních rolí, jež lze připsat jednotlivým větám. Argumentuje — bezpochyby oprávněně — tím, že věty uvnitř textu nevystupují samy o sobě jako bezprostřední řečová jednání, ale spíše plní interní funkce v rámci textu, především ve vztahu k tematické výstavbě (s. 90).

Ve výkladu se zdůrazňuje, že stejně jako v případě ilokučního aktu dochází u textové funkce ke spojení intenčního a konvenčního aspektu. Pod textovou funkcí Brinker rozumí komunikační záměr autora, který je v textu vyjádřen konvenčními, v daném komunikačním společenství závaznými prostředky; jde tedy o záměr, který má příjemce poznat, o instrukci, jak má být text chápán. Od takto vymezované textové funkce je nutno odlišit „pravý záměr“ autora, obsažený v jeho vědomí (s. 86—87). Při analýze je textovou funkci možno určit zkoumáním různých indikátorů funkce (které jsou obdobou indikátorů ilokuce). Brinker rozlišuje indikátory jazykové, jednak explicitní (performativní formule), jednak „nepřímé“ (vyjádření postoje k obsahu textu), a indikátory kontextové (situační rámec textu, oblast společenské praxe, k níž je text přiřazen). Tyto kontextové indikátory jsou pokládány za fundamentální; rozhodují v případech, kdy v textu nenacházíme žádné explicitní jazykové indikátory nebo kdy se v něm objevují jazykové indikátory, jež si navzájem konkurují (s. 91—92).

V části o klasifikaci textových funkcí (s. 93—113) Brinker podává přehled některých dosavadních řešení a konstatuje, že jejich podstatným nedostatkem je nehomogennost kritérií. Znovu se proto obrací k výzkumům řečových aktů a za nejpřijatelnější bázi pro klasifikaci považuje Searlovu typologii ilokučních aktů, protože při využití této typologie je možno textové funkce vymezit podle jednotného kritéria. Tímto kritériem je (v textu vyjádřený) způsob komunikačního kontaktu mezi autorem a příjemcem. Brinker pak navrhuje počítat (u věcného stylu) s tímto souborem funkcí: funkce informační (autor dává příjemci najevo, že mu chce zprostředkovat určitý poznatek, o něčem ho informovat), funkce apelová (autor dává příjemci najevo, že ho chce přimět k tomu, aby zaujal určité stanovisko vůči nějaké věci a/nebo aby realizoval nějakou činnost), funkce obligační (autor dává příjemci najevo, že se mu zavazuje k uskutečnění nějaké činnosti), funkce kontaktová (autor dává příjemci najevo, že mu jde o osobní vztah k němu, zvláště o vytvoření a udržení osobního kontaktu), funkce deklarační (autor dává příjemci najevo, že text vytváří novou realitu, že znamená uvedení nového faktu; jde např. o závěti, potvrzení, plné moci).

Stručnou kapitolu o analýze druhů textů (Textsorten, s. 118—135) lze pokládat za určitý dodatek k centrálním částem práce. Velmi složitá problematika textových druhů a typů a kritérií jejich klasifikace (srov. např. Hoffmannová, 1987) je zde pouze [151]zběžně načrtnuta. Zdůrazňuje se potřeba jednotné báze pro typologii, při pokusu o vypracování příslušných kritérií je však možnost postulované jednotnosti zpochybněna. Za základní kritérium pro typologii textů Brinker považuje funkci textovou (rozlišuje texty informační, apelové apod.). K jemnějšímu dělení pak volí různá kritéria doplňková, jednak kontextová (vztahující se ke komunikační situaci), jednak strukturní (např. charakter tématu textu, forma tematického rozvoje).

 

Závěr. Práce upozorňuje na potřebu respektovat textovou problematiku v celé její komplexnosti (ve výkladu je přitom nejvíce pozornosti věnováno struktuře textu) a zároveň zdůrazňuje vnitřní hierarchičnost textových jevů: Gramatická koherence se ukazuje jako podřízená vůči struktuře tematické a struktura textu jako celek je podřízena aspektu komunikačnímu; komunikační faktory (intence autora, prvky sociální situace) podmiňují volbu jazykových prostředků i způsob tematického rozvoje textu.

Zdůraznění komunikačního aspektu se projevuje rovněž v důsledné snaze postihovat vztahy mezi autorem textu a jeho příjemcem a vidět text jako průsečík dialektických vztahů mezi autorem a příjemcem (v práci se opakovaně hovoří o tom, co autor vkládá do textu, co příjemce může z textu vyčíst, co autor předpokládá u příjemce jako známé, co příjemce předpokládá jako záměr autora).

Do určitého rozporu s komunikačním pojetím se ovšem dostává Brinkerův pohled na text jako na objekt v zásadě uzavřený, statický. — Výhrady je dále možno mít vůči předpokladu, že v jistém souboru jevů lze vždy najít jeden prvek dominantní (text má jediné hlavní téma, jedinou hlavní funkci).

Výklad je založen na několika obecných zásadách, jež se projevují někdy explicitně, jindy implicitně: Nevytvářet efektní teorie, ale přihlížet ke konkrétním textům; nehledat jednoduchou pravidelnost a jednoznačnost tam, kde se setkáváme s jevy velmi proměnlivými a mnohotvárnými; neformulovat závěry, které by byly ve zjevném rozporu s intuitivními názory běžných uživatelů jazyka.

Práce se vyznačuje velmi přehledným, systematickým a hutným způsobem podání, její těžiště spočívá ve velkém množství instruktivně rozebíraných příkladů. Můžeme konstatovat, že práce K. Brinkera o lingvistické analýze textu je — i při některých sporných a ne zcela dořešených momentech — nepochybně podnětnou a užitečnou publikací, která promyšleně a přístupně uvádí čtenáře do složité problematiky.

 

LITERATURA

 

BRINKER, K.: Das Passiv im heutigen Deutsch. Form und Funktion. München - Düsseldorf 1971a.

BRINKER, K.: Aufgaben und Methoden der Textlinguistik. Kritischer Überblick über den Forschungsstand einer neuen linguistischen Teildisziplin. Wirkendes Wort, 21, 1971b, s. 217—237.

BRINKER, K.: Konstituentenstrukturgrammatik und operationale Satzgliedanalyse. Methodenkritische Untersuchungen zur Syntax des einfachen Satzes im Deutschen. Frankfurt a. M. 1972.

BRINKER, K.: Zum Textbegriff in der heutigen Linguistik. In: Studien zur Texttheorie und zur deutschen Grammatik. Festgabe für Hans Glinz zum 60. Geburtstag. Ed. H. Sitta - K. Brinker. Düsseldorf 1973, s. 9—41.

BRINKER, K.: Modelle und Methoden der strukturalistischen Syntax. Eine Einführung. Stuttgart 1977.

BRINKER, K.: Zur Gegenstandsbestimmung und Aufgabenstellung der Textlinguistik. In: Text vs Sentence. Basic questions of textlinguistics. Vol. 1. Ed. J. S. Petöfi. Hamburg 1979, s. 3—12.

[152]BRINKER, K.: Textfunktionen. Ansätze zu ihrer Beschreibung. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 11, 1983, s. 127—148.

DANEŠ, F.: Věta a text. Studie ze syntaxe spisovné češtiny. Praha 1985; rec. v SaS, 48, 1987, s. 315—319.

GLINZ, H.: Die innere Form des Deutschen. Eine neue deutsche Grammatik. Bern 1952.

GLINZ, H.: Der deutsche Satz. Wortarten und Satzglieder wissenschaftlich gefaßt und dichterisch gedeutet. Düsseldorf 1957.

GLINZ, H.: Grundbegriffe und Methodeninhaltbezogener Text- und Sprachanalyse. Düsseldorf 1965.

GLINZ, H.: Textanalyse und Verstehenstheorie I. Wiesbaden 1973.

GLINZ, H.: Textanalyse und Verstehenstheorie II. Wiesbaden 1978.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1972.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFFMANNOVÁ, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS, 48, 1987, s. 81—97.

ISENBERG, H.: ‚Text‘ versus ‚Satz‘. In: Probleme der Textgrammatik II. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Berlin 1977, s. 119—146.

MÜLLEROVÁ, O.: Principy strukturace dialogu. SaS, 48, 1987, s. 98—109.

PETÖFI, J. S.: European research in semiotic textology. A historical, thematic, and bibliographical guide. Folia Linguistica, 20, 1986, s. 545—571.

VIEHWEGER, D.: Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání. SaS, 38, 1977, s. 1—8.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 2, s. 146-152

Předchozí Věra Vlková: O popularizaci výsledků české kvantitativní lingvistiky

Následující Iva Nebeská: K současnému pojetí normy v české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)