Zásady syntakticko-sémantického modelování (K porovnávací syntaxi české a ukrajinské jednoduché věty)

Josyp Anderš

[Rozhledy]

(pdf)

Принципы синтаксическо-семантического моделирования (K сопоставительному синтаксису простого предложения на чешском и украинском языках) / Principles of the syntactico-semantic modelling

Bádání v oboru syntaxe v současné době vyžaduje, aby syntaktické jednotky byly zkoumány jako bilaterální znaky, aby se jejich analýza realizovala v soustavě jazyka i řeči; hledá vzory, podle nichž se tvoří konkrétní syntaktické konstrukce, a zabývá se formální strukturou i sémantikou těchto konstrukcí v jejich vzájemném vztahu a dynamičnosti.

Principu systémovosti při zkoumání jednoduché věty, kterou V. G. Gak (1981) nazývá „ústřední jednotkou syntaxe“, vyhovuje metoda syntakticko-sémantického modelování, spojená s vytvářením modelů věty jako abstraktních syntaktických vzorců, podle nichž se utvářejí jednotlivé minimální, relativně úplné věty (srov. Russkaja grammatika II, 1980, s. 92; Grammatika, 1970, s. 576; Zolotova, 1973, s. 25; Daneš - Hlavsa a kol., 1981, s. 41).

Cílem našeho výzkumu je teoreticky zdůvodnit zásady syntakticko-sémantického modelování věty a navrhnout takový minimální větný model, s jehož pomocí by bylo možno systematizovat mnohotvárný repertoár jednoduchých slovesných vět toho kterého jazyka, model vhodný pro porovnávací typologické studium jazyka.

Většina autorů, kteří pracují s pojmem syntaktického modelování, požaduje, aby větný model (strukturní minimum, strukturní základ, strukturní schéma) obsahoval minimální počet konstitutivních komponentů. Nedospěli však dosud k jednotě v otázce, které komponenty je třeba do větného modelu pojmout. Někteří se domnívají, že do strukturního modelu věty patří pouze základní větné členy, jiní soudí, že model má obsáhnout všechny komponenty nezbytné z hlediska obsahu komunikace. Zdá se, že je vhodné vytvářet větný model s přihlédnutím k potenciální spojitelnosti slovesa vystupujícího v úloze predikátu: jde o vlastnosti slovesné dané jeho kategoriální sémantikou, která může být buď úplná, nebo neúplná, tj. ke své realizaci buď vyžaduje, anebo nevyžaduje doplnění dalšími komponenty. To znamená, že konkrétní slovesa jsou charakterizována jistými funkčními pozicemi.

Schopnost slovesa vytvářet či nevytvářet funkční pozice obsazené účastníky děje má pro syntakticko-sémantické modelování věty význam konstitutivní, neboť právě na slovesu, jež vystupuje v úloze predikátu, záleží, jaké bude konstrukční složení věty, která substantiva budou sloveso provázet, v jakém vztahu budou tato substantiva ke slovesu a jakou sémantickou charakteristikou se budou vyznačovat (Raspopov, 1975, s. 166; Chafe, 1975, s. 115).

Schopnost slovesa vytvářet určitý počet pozic obsazovaných účastníky děje v rovině formálně syntaktické nazývám ve shodě s pojetím Danešovým a Hlavsovým (Daneš - Hlavsa a kol., 1981)[1] valencí slovesa, intencí pak schopnost slovesa vytvá[296]řet určitý počet pozic obsazovaných účastníky děje v rovině sémantické. Souhrn všech funkčně syntaktických (valenčních) i funkčně sémantických (intenčních) pozic konkrétního slovesa užitého v určitém významu tvoří jeho valenčně-intenční potenciál. Tento potenciál charakterizuje sloveso v plánu jazykovém; v plánu řečovém může být realizován buď úplně, nebo pouze zčásti — nerealizované pozice mají potenciální charakter.

Na základě valenčně-intenčních vlastností sloves vystupujících v úloze predikátu je možno stanovit repertoár větných modelů či minimálních větných struktur konkrétního jazyka. Vzhledem k tomu, že minimální větné struktury jako jednotky syntaktické stavby jazyka zahrnují i valenčně-intenční (konstitutivní) komponenty, podmíněné sémantickou neúplností slovesných predikátů, stávají se modelovými vzorci, podle nichž se tvoří minimální, ale strukturně i informačně úplné věty-výpovědi.

Větný model, který zahrnuje všechny konstitutivní komponenty, má své teoretické i praktické výhody: Za prvé nepřipouští, aby v monologickém projevu vznikaly gramaticky relativně úplné věty postrádající smysl: Bat’ko poperedyv. Ja spivčuvaju. Maty podaruvala aj., jaké se mohou objevit při užití tradičně chápané minimální větné struktury (strukturního modelu, strukturního schématu) obsahující pouze základní větné členy bez dalších nezbytných komponentů (takový přístup používá např. Russkaja grammatika II, 1980, s. 96); k informační úplnosti chybí uvedeným konstrukcím také vedlejší větné členy, srov.: Bat’ko poperedyv syna. Ja spivčuvaju tobi. Maty podaruvala synovi soročku. — Za druhé dovoluje podat adekvátnější a úplnější typologický popis vět konkrétního jazyka. — Za třetí umožňuje dokonalejší zvládnutí mateřštiny i cizího jazyka; znalost souboru základních větných modelů a jejich modifikací je nezbytným předpokladem komunikace mezi mluvčím a posluchačem a z tohoto hlediska je tedy stejně důležitá jako znalost vzorů pro skloňování a časování.

Díky znakovému charakteru minimálních větných struktur (větných modelů) je možno provádět jejich analýzu ze dvou hledisek — formálního a sémantického. Formální aspekt předpokládá modelování valenčních větných struktur, sémantický aspekt modelování intenčních větných struktur. Zkoumání těchto dvou různých stránek jednoho a téhož jazykového jevu přispívá k hlubšímu poznání charakteru každé z nich a k vyjasnění jejich vzájemného vztahu, neboť „Rozdvojení jednoho a poznání jeho protikladných částí … je podstata (jedna z „podstat“, jedna ze základních — ne-li základní — vlastností či rysů) dialektiky“ (Lenin, 38, 1960, s. 365). To ovšem neznamená, že oba typy struktur jsou autonomní. Je třeba zdůraznit, že mezi valenčními a intenčními strukturami věty existuje organická souvislost, v jazyce fungují jako jeden celek — komplexní minimální větné struktury.

Syntakticko-sémantické modelování vět se provádí ve dvou rovinách — v rovině základních valenčních typů minimálních větných struktur a v rovině jejich konkrétních morfologicko-syntaktických a lexikálněsémantických realizací, tj. strukturních a sémantických větných modelů. Základní valenční typy minimálních větných struktur (základní typy valenčních struktur) se konstituují ze slovesného predikátu a jeho funkčně syntaktických pozic, jež mají charakter větných členů (bez ohledu na jejich morfologicko-syntaktické ztvárnění). Zde pak vyvstává otázka, které větné členy je třeba zahrnout do valenčního modelu věty, tj. do minimální větné struktury.

Do valenčního větného modelu (minimální větné struktury) se zahrnuje kromě predikátu (rozumíme jím jak tradiční přísudek, tak základní větný člen věty jednočlenné) podmět a tři determinanty — valenční předmět, příslovečné určení a doplněk. Predikát je ústředním komponentem valenčního modelu, schopným implikovat funkčně syntaktické pozice podmětu a determinantů. Valenční předměty a doplňky jsou ve tvaru požadovaném silnou rekcí, což je dáno nutností doplnit relativní sé[297]mantiku slovesa-predikátu určitým slovním tvarem, srov.: Rodiče pečují o děti. Předseda prohlásil zasedání za zahájené aj. Valenční příslovečná určení jsou rovněž nutným doplněním slovesného predikátu, volba tvaru však zde není podstatná, mohou vystupovat ve tvaru, který je pouze jedním z celé řady možných tvarů, srov.: Syn přijel do Kyjeva / na Ukrajinu / k rodičům / domů. Zahrnutí podmětu do valenčního větného modelu je zdůvodněno skutečností, že je — podobně jako determinanty — podmíněn slovesem-predikátem, doplňuje jeho relativní sémantiku a jeho forma (nominativ substantiva) „je řízena“ přísudkem (Russkaja grammatika II, 1979, s. 681). To samozřejmě neznamená nivelizaci základní gramatické odlišnosti mezi podmětem a determinanty: podmět je spojen s přísudkem dvojstrannou závislostí spočívající v tom, že predikát na jedné straně vyžaduje, aby pozici podmětu obsazovalo substantivum ve tvaru nominativu, na druhé straně se přizpůsobuje podmětu tím, že se s ním formálně shoduje. Podle počtu a povahy komponentů valenčního větného modelu (komponentů nebývá více než pět) a na základě přítomnosti či nepřítomnosti levovalenční funkčně syntaktické pozice (podmětu) můžeme stanovit základní valenční typy minimálních větných struktur. Porovnávací analýzou jednoduchých slovesných vět v češtině a v ukrajinštině jsme určili 15 základních valenčních typů minimálních větných struktur, v nichž sloveso vytváří pozici podmětu, např.: Otec mlčí. Bat’ko movčyt’ — Marie se rozbrečela. Marija rozplakalasja aj., pozici podmětu a předmětu — např.: Žák píše diktát. Učen’ pyše dyktant. Přitom valenční struktury mohou mít komponent jeden až komponentů pět.

Základní intenční typy minimálních větných struktur (základní typy intenčních struktur) se konstituují ze slovesného děje a jeho účastníků, jež mají obecný charakter: agens, nositel děje či stavu, patiens, konkretizátor, kvalifikátor.

V závislosti na charakteru intenčního slovesného děje, tj. na jeho schopnosti vytvářet určitý počet funkčně sémantických pozic obsazovaných příslušnými účastníky děje můžeme stanovit základní intenční typy minimálních větných struktur, v nichž sloveso-predikát implikuje účast agentu nebo nositele děje či stavu na ději — např.: Nemocný se nepohybuje. Chvoryj ne ruchajet’sja — Květy vadnou. Kvity v’janut’, agentu nebo nositele děje či stavu a patientu — např.: Vědci slouží společnosti. Včeni služat’ suspil’stvu aj.

Valenční a intenční struktury jsou ve vztahu vzájemné korelace a vytvářejí — ve shodě s pojetím Danešovým a Hlavsovým (Daneš - Hlavsa a kol., 1981, s. 59) — komplexní minimální větné struktury. Komplexní minimální větná jednotka může být definována jako syntakticko-sémantická jednotka, jejíž komponenty jsou dány valenčně-intenčními vlastnostmi slovesného predikátu, jednotka sloužící jako vzor, podle nějž se tvoří minimální, ale strukturně i informačně úplné věty konkrétního jazyka.

Vzájemná korelace komponentů valenční a intenční struktury svědčí o těsném sepětí sémantické a formálně syntaktické výstavby věty. Neznamená to ovšem, že mezi komponenty obou typů struktur nemohou existovat jiné vztahy na jiných úrovních gramatické abstrakce. Tak např. při reverzní (obrácené) modifikaci dvojčlenných minimálních větných struktur se přímý vzájemný vztah mezi intenčními a valenčními komponenty (agens, patiens; podmět, předmět) narušuje přesunem agentu z pozice levovalenční (podmětové) do pozice pravovalenční (předmětové) a přesunem patientu z pozice pravovalenční (předmětové) do pozice levovalenční (podmětové); predikát přitom může nabýt reflexívní podoby či tvaru participiálně analytického; po sémantické stránce mohou modifikované struktury nabývat pasívní, polopasívní, mediální či aktivní perspektivy (srov. Adamec, 1982, s. 34—35), což umožňuje vyčlenit modifikaci reverzně pasívní (Stavbaři stavějí dům. Budivel’nyky budujut’ dim ⇒ Dům se staví. Dim budujet’sja / Dim budujet’sja budivel’nykamy), reverzně polopasívní (Architektor bačyv novi sela i mista ⇒ Novi sela i mista bačy[298]lysja architektorovi), reverzně mediální (Led potáhl kalužiny. Lid zatjahnuv kaljuži ⇒ Kalužiny se potáhly ledem. Kaljuži zatjahnulysja l’odom) a reverzně aktivní (Krása moře pionýry nadchla. Krasa morja zachopyla pioneriv ⇒ Pionýři se nadchli krásou moře. Pionery zachopylysja krasoju morja). Takové změny ve vzájemném vztahu valenčních a intenčních struktur probíhají i u jiných typů modifikací minimálních větných struktur, zvláště bezpodmětných, kde dochází k vypuštění pozice z větné struktury a sloveso-predikát začíná vyjadřovat proces uzavřený sám v sobě.

Základní valenční a intenční typy minimálních větných struktur jsou na jedné straně bází pro tvoření strukturních a sémantických modelů vět; jejich komponenty se v řečovém plánu syntakticko-sémantického modelování věty mění po stránce morfologicko-syntaktické i lexikálněsémantické. Kromě toho pak tvoří základ pro vytváření odvozených struktur, jež jsou doplňovány fakultativními komponenty podle komunikativních potřeb výpovědi. Podle charakteru morfologicko-syntaktického ztvárnění komponentů valenčních struktur je možno stanovit strukturní větné modely, jež se konstituují a diferencují především pomocí pádů (předložkových i bezpředložkových). Např. valenční struktura „podmět — predikát — předmět“ může být realizována těmito strukturními modely: S_n — Vf — S_d: Syn dopomahaje materi; S_n — Vf — na S_a: Učen’ podyvyvsja na včytelja aj. Ze slovesných kategorií je syntakticky relevantní kategorie slovesného rodu, neboť změna aktivního tvaru v pasívní vede k přebudování celé minimální větné struktury, srov.: S_n — Vf — S_a ⇒ S_n — Vf_pass — S_i: Pys’mennyk napysav roman ⇒ Roman napysannyj pys’mennykom. Většina jmenných a slovesných kategorií však postrádá schopnost diferencovat strukturní větné modely, přestože se účastní jejich formální výstavby.

Podle charakteru lexikálněsémantické realizace komponentů intenčních struktur lze stanovit sémantické struktury konkrétních vět tvořených podle určitých strukturních modelů. Přitom sémantická struktura věty je souhrnem sémanticko-syntaktických vztahů vznikajících mezi jejími komponenty; tyto vztahy jsou zobecněnou nominací určité denotované situace, odhlížející od modálních, časových a jiných aktualizačních momentů. Je popisována v termínech predikátu a účastníků děje, jež mohou mít charakter agentu (Kluk běží. Chlopčyk bižyt’), nositele děje, stavu či vztahu (Matka stárne. Maty starije), patientu (Soused oře pole. Susid ore nyvu), percipientu (Lidé poslouchají rozhlas. Ljudy sluchajut’ radio), příčiny (Přednáška zajímá studenty. Lekcija cikavyt’ studentiv) ap.; v některých případech mohou mít účastníci děje charakteristiku dvojí (např. komponent strach ve větě Strach nás tísní lze kvalifikovat jako příčinu s agentním odstínem).

V úloze predikátu mohou vystupovat slovesa s významem aktivní činnosti (cválat, kroutit se; halopuvaty, zvyvatysja), procesuálního stavu (spát, stonat; spaty, chvority), změny stavu (stárnout, stydnout; starity, cholonuty), charakteristického procesuálního příznaku (kousat, plavat; kusaty, plavaty), kvalifikujícího procesuálního příznaku (šoférovat, sedlačit; šoferuvaty, hospodarjuvaty), vzniku, pokračování či zániku existence (nastat, doznít; nastaty, vidzvučaty), psychického stavu (milovat, nenávidět; kochaty, nenavydity), vnímání (vidět, slyšet; bačyty, čuty), uvědomování (vzpomínat, pamatovat si; zhaduvaty, pam’jataty), posesívního vztahu (mít, vlastnit; maty, volodity), různých neaktivních vztahů (rovnat se, podmiňovat; rivnjatysja, zumovljuvaty) ap.

Podle typu slovesa-predikátu a charakteru účastníků děje můžeme konkretizovat základní intenční struktury v podobě souborů sémantických struktur konkrétních vět. Např. intenční struktura „agens/nositel děje či stavu — děj — patiens“ může mít tyto sémantické realizace: agens — aktivní činnost — patiens: Dělník kope jámu. Robitnyk kopaje jamu; nositel psychického vztahu — psychický vztah — objekt psychického vztahu: Žák pochopil úkol. Učen’ zrozumiv zavdannja; percipient — proces vnímání — objekt vnímání: Jan vidí moře. Jan bačyt’ more; nositel posesív[299]ního vztahu — posesívní vztah — objekt posesívního vztahu: Kamarád má kolo. Tovaryš maje velosyped aj.

Dodejme zde, že sémantické struktury se sice vytvářejí na základě sémantických skupin sloves-predikátů v těsném sepětí se strukturními větnými modely, neznamená to však, že by se jedna a táž sémantická struktura nemohla realizovat několika strukturními modely a naopak že by jeden a týž strukturní model nemohl být realizací několika sémantických struktur; např. sémantická struktura „nositel uvědomění — uvědomění — předmět uvědomění“ je vyjádřena modelem S_n — Vf — S_a (Student myslí na přednášky) i S_n — Vf — S_l (Žák přemýšlí o prázdninách) a strukturní model S_n — Vf — S_g vyjadřuje sémantické struktury „agens — aktivní činnost — patiens“ (Kluk se drží zábradlí), „nositel psychického vztahu — psychický vztah — objekt psychického vztahu“ (Otec se obával nejhoršího) aj. Tato skutečnost svědčí o tom, že vztahy mezi strukturními a sémantickými větnými modely mají asymetrický charakter.

Porovnávací studium češtiny a ukrajinštiny opírající se o principy syntakticko-sémantického modelování vět prokázalo značnou podobnost obou jazyků v strukturní i sémantické organizaci různých typů minimálních větných struktur (strukturních modelů): v obou jazycích se vyskytují tytéž základní valenční a intenční typy minimálních větných struktur a většina shodných strukturních modelů, vyskytují se zde v podstatě stejné sémantické skupiny slov, na jejichž bázi se konstituují strukturní modely s jejich sémantickými realizacemi ap.: je to pochopitelné vzhledem ke genetické blízkosti obou porovnávaných jazyků a dále díky tomu, že skupiny výrazových prostředků, které jsou vyjádřením vnitřní jednoty obsahu věty a vnitřní organizace formální stránky věty jako znakové jednotky řeči, jsou v historii jazyka relativně stálé (srov. Mel’nyčuk, 1966, s. 303).

Vedle těchto shod lze pozorovat v typologické soustavě českých a ukrajinských slovesných vět i jisté strukturní, sémantické a funkční rozdíly. Tak např. v češtině se vyskytují strukturní modely s komponenty nad S_a, k/ke S_d, proti S_d aj., které chybějí v ukrajinštině; pro ukrajinštinu jsou typické modely s komponenty proty S_g, ščodo S_g, miž/pomiž S_i, u/v S_g, které jsou v češtině neproduktivní nebo zde chybějí zcela. Strukturní odlišnosti lze pozorovat i na úrovni modifikací minimálních větných struktur. Ukrajinština na rozdíl od češtiny má reflexívně pasívní model s instrumentálem substantiva či zájmena označujícího osobu (Arija vykonujet’sja narodnym artystom), reverzně polopasívní model s dativem substantiva či zájmena označujícího osobu (Chlopcevi/meni pryhadalys’ vsi podrobyci) a bezpodmětné modely typu: Mychajlovi ne pracjuvalos’ — Pro ce nahaduvalos’ sekretarem — Vam žyty i tvoryty — Joho poranylo oskolkom — Plan vykonano i perevykonano (robitnykamy). Jde tedy o ty modely, v nichž vystupuje závislý komponent ve tvaru nepřímého pádu a má význam subjektu. V češtině jsou dobře zastoupeny ty modifikované struktury, z nichž se závislý komponent s významem subjektu odstraňuje; z tohoto hlediska jsou zvlášť typické věty jako: Šlo se — Hrálo se — Pracovalo se aj., které ukrajinština vůbec nemá.

Typologicky podmíněné jsou i odlišnosti spojené s charakterem sémantických i funkčních realizací strukturních modelů téhož typu. Tak např. u většiny podobných sémantických realizací modelu S_n — Vf — S_d lze v češtině vyčlenit ještě sémantickou strukturu „agens — aktivní činnost — beneficient/patiens”: Otec nabil synovi, v ukrajinštině pak „percipient — vnímání — předmět vnímání“: Meni nasnylys’ hory; modifikovaný model Vf_imp — S_a — S_i může v ukrajinštině realizovat věty dvojího typu: Joho obdalo cholodom a Robitnyka udarylo strumom, zatímco v češtině (a to zřídka) vystupuje pouze typ první: Ovanulo ho chladem (Grepl - Karlík, 1986, s. 116). Uvedené rozdíly vyplývají z odlišného valenčně-intenčního potenciálu jednotlivých českých a ukrajinských sloves; ten se v obou jazycích během historického vývoje utvářel odlišně.

[300]Zásady syntakticko-sémantického modelování vět s přihlédnutím k valenčně-intenčním vlastnostem slovesa vystupujícího v úloze predikátu dovolují tedy jasně vymezit typologickou soustavu jednoduchých slovesných vět konkrétního jazyka; mohou být i spolehlivým základem porovnávacího typologického zkoumání, jak se ukázalo v tomto článku.

 

Z ukrajinského originálu přeložila Růžena Šišková.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Obrazovanije predloženij iz propozicij v sovremennom russkom jazyke. Praha 1972.

BARNETOVÁ, V. - BĚLIČOVÁ, H. - LEŠKA, O. - SKOUMALOVÁ, Z. - STRAKOVÁ, V.: Russkaja grammatika II. Praha 1979.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

GAK, V. G.: Teoretičeskaja grammatika francuzskogo jazyka. Moskva 1981.

GRAMMATIKA SOVREMENNOGO RUSSKOGO JAZYKA (pod red. N. Ju. Švedovoj). Moskva 1970.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

CHAFE, W.: Meaning and the structure of language. Rus. překlad Značenije i struktura jazyka. Moskva 1975.

LENIN, V. I.: Spisy 38. Praha 1960.

MEL’NYČUK, O. S.: Rozvytok struktury slov’jans’koho rečennja. Kyjiv 1966.

RASPOPOV, I. P.: Skazujemoje kak konstruktivnyj centr predloženija. In: Teoretičeskije problemy sintaksisa sovremennych indojevropejskich jazykov. Leningrad 1975.

RUSSKAJA GRAMMATIKA II. Moskva 1980.

SUČASNA UKRAJINS’KA LITERATURNA MOVA. Syntaksys. Kyjiv 1972.

ZOLOTOVA, G. A.: Očerk funkcional’nogo sintaksisa russkogo jazyka. Moskva 1973.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 4, s. 295-300

Předchozí Jiří Homoláč: Aluze v slovesných textech uměleckých (Úvaha pojmoslovná)

Následující Josef Štěpán: Slovenská monografie o syntagmatice