Z prací o promluvové intonaci a jevech příbuzných

František Daneš, Olga Müllerová

[Rozhledy]

(pdf)

Из работ об интонации предложения и о родственных явлениях / Remarks on some papers dealing with intonation in discourse and related phenomena

V posledních letech se objevilo několik zajímavých knižních publikací o intonaci v promluvě. Zvýšený zájem o tuto podstatnou, leč lingvisty leckdy málo respektovanou, resp. dost povšechně nebo i povrchně interpretovanou složku řečové komunikace je do velké míry nepochybně spojen s rozvojem oborů, jako jsou textová lingvistika, analýza diskursu,[1] výzkum neverbální komunikace apod., které si výrazně všímají mluvené komunikace, resp. ji jednoznačně stavějí do popředí. Dříve [311]než čtenáře podrobněji seznámíme s obsahem nejnovějšího sborníku s touto tematikou, zmíníme se o několika knihách o něco starších.

Dvě z nich jsou spojeny s jménem i u nás dobře známého amerického lingvisty D. L. Bolingera. První s názvem The melody of language (1980) zahrnuje stati 22 předních odborníků, věnované tomuto mnohostrannému badateli, „jednomu z nejoriginálnějších a nejimaginativnějších amerických lingvistů“, jak se praví v dedikaci k jeho významnému životnímu jubileu. Druhou prací je monografie Bolingera samého z r. 1986 Intonation and its parts. — Z dalších novějších publikací lze uvést knihu D. Brazila, M. Coultharda a D. Johnsové Discourse intonation and language teaching (1980) (dva první autoři publikovali též řadu menších i větších prací o intonaci v diskursu, třetí spoluautorka vydala pak sborník, o němž budeme níže referovat), dále knihu A. Cutlerové a D. R. Ladda (1983) a konečně obsáhlý sborník Intonation, accent and rhythm (1984). Z několika novějších prací sovětských bychom v této souvislosti uvedli knihu známé badatelky A. I. Bagmutové a dvou spoluautorů Intonacija spontannogo movlenija (1985) (na základě experimentálně fonetických výzkumů dospívají autoři k závěru, že členění spontánní řeči je založeno na sémantice a na pauzách různého druhu; srov. u nás práce O. Müllerové a J. Nekvapila 1986, 1988).

Sborník Intonation in discourse (London - Sydney 1986, 302 s.) připravila do tisku C. Johnsová-Lewisová a zahrnula do něho výběr přepracovaných referátů (10) z konference o intonaci, která se konala v dubnu 1982 na Astonově univerzitě v Birminghamu (ve Velké Británii), a připojila k nim 3 další příspěvky. Autory jsou lingvisté, fonetici, psycholingvisté a psychologové (většinou z pořádající země, dále pak z USA, Holandska, Francie, NSR a Polska) různé teoreticko-metodologické orientace. Příspěvky se obírají psychoakustikou, tzv. analýzou rozhovoru, analýzou promluvy (diskursu), syntaxí, sémantikou, sociolingvistikou, psycholingvistikou, klinickou a sociální psychologií, takže sborník má charakter víceméně mezioborový.

Pořadatelka předeslala celému souboru úvodní stať, v níž jednak podává výstižné shrnutí obsahu a přínosu jednotlivých příspěvků, jednak užitečně rozebírá užívání základních termínů v daném oboru bádání (prozodie, intonace aj.). Ti, kdož pracují s měřením tří fyzikálních parametrů, tj. základní frekvence (vnímané jako výška), intenzity (amplitudy, hlasitosti) a trvání (délky), chápou tyto parametry jako vlastnosti prozodické či suprasegmentální. Ti, kteří přistupují k jevům prozodickým/suprasegmentálním z hlediska (teoretické) lingvistiky a soustřeďují se na systémy a funkce/významy, liší mezi intonací a prozodickými vlastnostmi, přičemž se však obojí z větší nebo menší části překrývají, podle toho, jak široce jednotliví badatelé chápou „intonaci“: jedni subsumují pod intonaci jen stoupání a klesání výškové úrovně („melodie“), popř. též přízvuku, druzí označují tímto termínem komplex některých prozodických rysů, především melodii, výškový rozsah, hlasitost, rytmus a tempo; jako prozodické jevy stojící mimo komplex intonace přicházejí pak v úvahu takové rysy jako pauzové jevy, tenze (způsob spojování slabik), hlasové kvality a modifikace apod. (přičemž, dodejme, existují neostré hranice jak mezi jevy, které lze interpretovat v rámci intonace jakožto systému, a ostatními jevy prozodickými, tak mezi jevy prozodickými a paralingválními; srov. Daneš, 1985).

Jednotlivé příspěvky sborníku jsou z hlediska metodologického v podstatě dvojího druhu: na jedné straně jde o experimentální výzkumy usilující o kvantifikaci akustických rysů a o zjištění percepčních responzí, na druhé straně jde o popisné a teoretické studium prozodických struktur a o jejich vztah k jiným fonologickým a gramaticko-sémantickým aspektům. Jinak formulováno, jde o dichotomii „měření, počítání a experimentování“ — „vytváření modelů“. „Modelování“ má tendenci příliš nedbat o psychologické procesy a soustřeďovat se na umísťování slovního a větného přízvuku, na rytmickou (metrickou) organizaci a na vymezení počtu a typů intonačních kategorií (v užším smyslu). „Měření a experimentování“ se pak [312]zabývá především vzájemným poměrem mezi fyzikálními parametry a jevy percepčními.

Obojí přístup má ovšem své meze a svá úskalí a vlastně by se oba měly vzájemně doplňovat. V případě modelování se cílová snaha o optimální reprezentaci abstraktních kategorií stává sterilní, pokud není nakonec korelována s percepcí, probíhající nutně v reálném čase. Pro „měřiče/experimentátory“ je zase konečným cílem zredukovat mnohonásobné korelace mezi fyzikálními a percepčními jevy na něco uchopitelného v reálném čase, tedy vyextrahovat nějaký reálný model z „kombinační exploze možností“, s přihlédnutím k tomu, že podle principu interaktivní paralelnosti psychických procesů je nutno mnohonásobné stimuly integrovat na některé z rovin. Nadto je potřebné zapojit experimentální výsledky do nějakého teoretického výkladového rámce, z něhož lze vyvozovat procesy, „které není vidět“.

Své zajímavé orientační výklady autorka končí výstižným konstatováním, že umístění různých přístupů do jednoho sborníku samo o sobě neodstraňuje přehradu mezi nimi; tato konfrontace však postaví jednotlivé otázky a jejich řešení do ostřejšího světla, uvede je v širší známost a snad i zvýší tlak na vědce pracující na tomto poli, aby usilovali o adekvátnější výklad jevů tím, že se budou navzájem doplňovat.

Obsah sborníku nemůžeme tu pochopitelně podat v úplnosti. Pokusíme se jen charakterizovat celkové zaměření příspěvků a upozorníme na některá zajímavá zjištění a řešení.

K pracím „modelového“ typu patří hlavně dva příspěvky. V prvním z nich (Phonological and acoustic parameters of English intonation, s. 19—32) se jeho autor D. Hirst opírá o principy tzv. metrické fonologie. Autor navrhuje traktovat intonaci na dvou fonologických rovinách, totiž na rovině segmentů klasické fonologie a na rovině „tónů“ (ve smyslu britské intonologie, tj. zhruba našich „intonačních center“). Tyto „tóny“ lze podle autora definovat pomocí různých kombinací dvou fonologických rysů, „vysoký“ a „nízký“. Odpovídající fonetické a akustické parametry jsou podmíněny kontextově. Příslušné hodnoty parametru F₀ (základní frekvence) jsou ovládány dvěma mechanismy: jeden užívá „absolutní“ škály, podle níž každá dvojice „not“ je oddělena třemi půltóny, druhý užívá relativních kroků jdoucích směrem dolů od předcházející hodnoty. Jde tedy o pokus popsat u intonace zároveň její fonologickou hierarchickou strukturu i fonetickou lineárnost. Materiálovou základnu studie představuje menší počet hlasitě přečtených vět.

Naproti tomu C. Gussenhoven se ve své rozsáhlé stati Postnuclear generalizations (s. 77—121) zabývá přiřazováním intonačních jednotek k jazykovým strukturám. Jeho materiál představují 4 epizody z televizních seriálů mluvených v „hovorové angličtině (familiar-style Standard English)“; jde zhruba o 14 000 slov. Autor pracuje rovněž v rámci britského přístupu k intonaci (tzv. „consensus view“); základní jednotkou analýzy je tedy „tónová skupina“ (zhruba náš „promluvový úsek“), která se člení, jak známo, na „jádro (nucleus, tj. intonační centrum)”, „ohon (tail)“, „hlavu (head)“ a „předhlaví (pre-head)“. Autor se koncentruje na oblast „ohonu“ (zhruba odpovídající „post-intonation-center prosodic shade“ u Firbase) v souvislosti s pravidlem o umísťování „větného přízvuku“ a s aktuálním členěním (pracuje s termínem focus a ztotožňuje jej s Hallidayovou „novou informací“). Podle toho liší 3 kategorie „ohonu“: a) + focus (případ vlastně mimořádný), b) výrazy mající typicky platnost „minus focus”, c) výrazy mající pragmaticky platnost “minus focus”. Hlavním cílem práce je zjistit, které sémantické a gramatické kategorie fungují jako tzv. focus; pro nás je jistě zajímavé autorovo konstatování, že jeho výsledky jsou v podstatě shodné s výsledky Firbasovými (1980) (s výjimkou týkající se postnukleárních predikátů).[2]

[313]Ostatní příspěvky sborníku jsou založeny na „experimentování, měření, počítání“. Dva z nich se zabývají akustickými signály (indikátory) prominence jisté slabiky. (Prominence či vynikání je vhodný nespecifikující termín pro proměnlivou a dosud ne vždy foneticky a lingvisticky plně určenou množinu rysů, jejichž přítomnost způsobuje, že posluchač intuitivně hodnotí danou slabiku jako nějak vynikající nad ostatní, na sebe upozorňující jakousi svou zřetelností či výrazností (srov. už u Daneše, 1957, s. 22); užívání názvu přízvučnost pro tento jev může být zavádějící.)

B. Williams v příspěvku An acoustic study of some features of Welsh prosody (s. 35—53) studuje rozdíly mezi akustickou bází vnímaného „přízvuku“ ve velštině a angličtině a zjišťuje, že pro velštinu je typické odloučení systému přízvukového od intonačního: přízvuk je v ní spíše záležitostí rytmu než inherentních vlastností akustických.

Práce W. H. G. Wellse An experimental approach to the interpretation of focus in spoken English (s. 53—77) je nám svým tématem blízká. Autor experimentálně zjistil, že pro posluchače jsou relevantní 4 druhy (stupně) ohniska, a pokusil se korelovat je s akustickými indikátory v rámci analýzy fonologické. Jsou to hlavně rysy výškové (maximální hlasový rozsah a výškový pohyb), rysy hlasitosti (vrchol hlasitosti a decrescendo) a „tempo“ (kombinace pauzy, prodlužování slabik a rychlosti). Podobně jako Gussenhoven upozorňuje i Wells na rozdílné chování substantiv a sloves, pokud jde o přízvuk a ohnisko.

V nesporně podnětné studii An integrated approach to studying intonation and attitude (s. 125—136) spojili své úsilí lingvista R. D. Ladd a psychologové K. Scherer a K. Silverman (první z nich soustavně a přínosně pracuje na výzkumu vztahu zvukové stránky řeči a emocí). Vycházejí z toho, že se k dané problematice dosud přistupuje dvojím způsobem: a) Vychází se z výpovědí, které bezpečně a jednoznačně vyjadřují jistou emoční informaci, a zjišťují se ty akustické rysy, které jsou v řeči nesoucí emoční informaci vždy přítomné. Cílem takového výzkumu je pak nalézt korelace mezi experimentálně zjištěnými soudy o emocionálním obsahu výpovědi a změřenými akustickými indikátory. — b) Jde o přístup lingvistický, který vychází z pozorovaných kontrastů intonační formy a interpretace a pomocí zobecnění se snaží dojít k systému formálních distinkcí intonačních, zároveň zkoumá, jak se tyto distinkce uplatňují při interpretaci výpovědí. Autoři vyvinuli několik experimentálních postupů, jimiž se snažili zjišťovat výhody a nevýhody obou přístupů, a na jejich základě oba přístupy integrovat. Předběžně zjistili, že lze dosvědčit existenci jak přímého vyjadřování emoce intonací, tak intonačních distinkcí kategoriálních, a navrhují postup, při němž by se pečlivě rozlišovalo mezi intonací a parajazykovými indikátory.

Některé příspěvky se zabývají prozodickými rysy fungujícími jako indikátory při ústní interakci (v rozhovorech). P. French a J. Local ve své studii Prosodic features and the management of interruptions (s. 157—177) studují fonetické charakteristiky jednoho z druhů „přerušení“ v rozhovoru, totiž případy, kdy partner v momentální roli posluchače nečeká na signál převzetí role mluvčího a začíná mluvit souběžně s prvním partnerem. Lze zkoumat prozodické charakteristiky jak repliky, která je přerušena (přesněji místo, kde začíná mluvit druhý partner), tak repliky přerušující (zejména jejího začátku). Současně lze zkoumat i důvody, proč druhý partner prvního přerušuje (souhlas, nesouhlas, zdůraznění, formulační i věcná „výpomoc“ atp.), a s nimi spojené jeho záměry (chce si vzít slovo nebo pouze „při[314]zvukuje“, doprovází svou řečí řeč prvního partnera). Tento zcela běžný interakční dialogický jev má svou zvukovou charakteristiku, kterou se autoři snažili postihnout pomocí experimentálního zkoumání. (Výsledky experimentu je pak nutno interpretovat z hlediska funkce zvukových prostředků v řečovém chování partnerů rozhovoru.) Autoři sice nevzali v úvahu všechny aspekty zkoumaného jevu vcelku, dospěli nicméně k některým podstatným závěrům: z různých prozodických rysů jsou důležité zejména hlasová výška a hlasitost. Těmi se odlišují ta přerušení, jimiž přerušující partner zamýšlí vzít si slovo (ovšem i přerušovaný partner může reagovat změnou výšky a hlasitosti), od těch, která jsou jen „doprovodem“. Variování obou veličin v řeči partnerů rozhovoru může vést k různým interakčním proměnám v jeho průběhu — partneři rozhovoru se podle nich orientují ve svém řečovém chování. (Druhý z autorů tohoto příspěvku, J. Local, přispěl do sborníku ještě samostatnou prací o lokálních rysech intonace v Tynesidu v severovýchodní Anglii: Patterns and problems in a study of Tyneside intonation, s. 181—199.) — A. Cutlerová (badatelka v oboru analýzy rozhovoru) a M. Pearson referují ve svém příspěvku On the analysis of prosodic turn-taking cues (s. 139—157) o experimentu, jehož cílem bylo zjistit, zda existují percepčně efektivní prozodické signály pro konec repliky. Popisu promyšleného experimentu předcházejí úvahy o souboru jazykových, parajazykových a mimojazykových signálů, které ve vzájemné souhře umožňují partnerům vzít si slovo v pravou chvíli a zároveň dát najevo konec „vystoupení“ (produkční a recepční aktivity partnerů dialogu probíhají souběžně). Soubor takových signálů nepochybně existuje a v rozhovorech se uplatňuje, nicméně každý ze své komunikační praxe má zkušenosti, že výměna komunikačních rolí není vždy hladká a plynulá; je mnoho faktorů komunikační situace i faktorů spjatých s osobními vlastnostmi a vzájemnými vztahy komunikantů, které pravidelné signály výměny zastiňují nebo vůbec eliminují. Ze souboru prozodických prostředků, které jsou signálem partnerovi dialogu, aby si vzal slovo, se autoři rozhodli experimentálně prověřit funkci intonačního průběhu. (Z prostředků jiných uvažují o úloze syntaktické a sémantické uzavřenosti úseku textu, o úloze otázky, z mimojazykových o gestikulaci a směrech pohledů partnerů.) Experiment spočíval v tom, že 23 rodilých anglických mluvčích četlo 5 dvojic uměle vytvořených dialogů. V každé dvojici byla obsažena táž výpověď; tato výpověď v jednom dialogu byla umístěna na konci jedné z replik, v druhém v pozici středové, nekoncové. Z nahrávky byly pak příslušné výpovědi izolovány a přibližně stejný počet jiných rodilých mluvčích je měl identifikovat jako koncové, nebo nekoncové. Výsledky experimentu nejsou příliš překvapivé a odpovídají přirozenému intuitivnímu předpokladu: koncové intonační kadence posledních výpovědí replik jsou umístěny většinou v nižší hlasové poloze (downstepped contours), zatímco u výpovědí uvnitř replik jsou v poloze relativně vyšší (upstepped). Autoři sami v závěru stati charakterizují svou práci jako pokus rozšířit metodologii pro analýzu signálů výměny mluvčích v laboratorních podmínkách (na jiném místě příspěvku říkají, že všechny studie o signálech replikové výměny by měly být založeny na přirozených rozhovorech).

Dvě studie se zabývají nikoli „lokálními“ charakteristikami výšky hlasu, nýbrž výškovým směřováním nadvětných úseků, resp. textových celků. Pořadatelka sborníku C. Johnsová-Lewisová přispěla statí Prosodic differentiation of discourse modes (s. 199—221). Termínem discourse mode míní různé druhy promluvy/textů (žánry),[3] z nichž si pro své zkoumání vybrala „hlasité čtení“ (krátký úryvek z biografické prózy), přednes dramatického textu (konstruovaný monolog, při jehož přednesu si pokusné osoby měly představit, že jde o úryvek rozhlasové hry) a roz[315]hovor (volná symetrická výměna replik). Pro produkci těchto tří druhů textů si vybrala skupinu deseti amatérských herců. Na magnetofonových záznamech pak sledovala střední standardní odchylku od základní frekvence F₀ (základního hlasového tónu) ve všech druzích textů a srovnávala z tohoto hlediska skupinu mužů a žen. Zjistila, že základní frekvence u mužů i u žen je vyšší u dramatického přednesu než u hlasitého čtení a u hlasitého čtení vyšší než u rozhovoru. Při dramatickém přednesu (u žen i u mužů) se projevuje větší variování výšky hlasu než v ostatních dvou druzích promluv. Nejmenší odchylka od základní frekvence se ukázala v rozhovoru; rozhovor tedy pracuje s užším hlasovým rozsahem než „veřejné“ žánry. Nadto se ukazuje, že průměrná hodnota výšky hlasu byla nejnižší v rozhovoru a nejvyšší v dramatickém přednesu. Rozdíl mezi muži a ženami se projevil v tom, že odchylky od základní frekvence v projevech žen byly větší než v projevech mužů. Pro některá tato zjištění hledá autorka vysvětlení, o nichž sama říká, že jsou předčasná a budou potřebovat potvrzení dalšími výzkumy. Tak např. to, že u dramatického přednesu se projevilo největší variování výšky hlasu, uvádí do souvislosti se skutečností, že větším pohybem hlasové výšky kolem středové polohy se upoutává a udržuje pozornost posluchače (příjemce, diváka).

V příspěvku Discourse specific pitch behaviour (s. 221—237) D. Graddol vychází z experimentální analýzy dvou druhů textu čteného pěti mluvčími (výkladové populárně vědecké prózy a dialogu) a jeho výklady se pohybují v oblasti indexální a paralingvistické informace obsažené v hlasové výšce. Ukazuje se, že statistická distribuce hlasové výšky při hlasitém čtení krátkých textů je částečně závislá na textovém materiálu a že tato závislost je mnohem výraznější než působení rozdílů individuálních. Dochází k obdobným výsledkům jako Johnsová-Lewisová, včetně toho, že ženy využívají mnohem více celého svého hlasového rozpětí než muži (patrně z příčin psychosociálních).[4] Zajímavý je názor tohoto experimentujícího badatele na „nedůvěru lingvistů k instrumentálním procedurám“. Soudí, že tento postoj má dva dobré důvody: Za prvé instrumentální analýza velmi snadno značně zúží pozornost jen na jediný atribut zvukové stránky řeči a tím zatemní důležité interakce mezi různými rysy, např. mezi základní frekvencí, intenzitou a trváním v intonaci. A za druhé je třeba brát v úvahu nevyhnutelné „nepřesnosti instrumentálního měření“.

Rozsáhlý příspěvek dvou polských lingvistů, známého fonetika a anglisty W. Jassema a jeho kolegyně G. Demenkové On extracting linguistic information from F₀ traces (s. 1—19) řeší jednu ze základních metodických otázek. Vycházejíce z toho, že intonační variabilita má mnohonásobné zdroje (postoje a city mluvčího, podmínky promluvy, umístění „tematického akcentu“ (AČ), pravidla kladení slovních přízvuků, segmentální složení výpovědí (s nímž souvisí délka kadencí), tempo, osobní fyziologické rysy, promluvové zvyklosti ap.), kladou si autoři otázku, zda můžeme zjistit funkční jednotky intonace, aniž bychom vzali do úvahy veškeré působení všech zdrojů variování. Docházejí k závěru, že je třeba počítat se systémem kategoriálních jazykových protikladů a že přesný vztah mezi funkcí a formou je možno stanovit jedině technikou postupné aproximace, při níž se mění jednotlivé faktory variování jeden po druhém.

Významný badatel s širokým rozhledem a hloubkou pohledu P. Lieberman (mimo jiné autor monografie o intonaci z r. 1967) v referátu The acquisition of intonation by infants: psychology and neural control (s. 239—259) konstatuje na [316]základě experimentálního výzkumu, že výšková modulace hlasu, objevující se u nemluvňat dlouho před tím, než začnou užívat hláskových distinkcí, vzniká — při jejich anatomicko-fyziologických omezeních — nedokonalým napodobováním intonačních kadencí (contours) rodičů už ve věku několika týdnů. U raných dětských výpovědí shledal autor bohatě rozrůzněné kadence a oponuje tak některým jiným autorům, kteří pokládají za typickou intonační formu u malých dětí tzv. „declination“, tj. postupné klesání na F₀ (srov. „fyziologickou melodii‘ starších fonetiků). Autor končí antropologickou úvahou, že biologický základ lidských řečových schopností představuje — podobně jako jiné aspekty lidského chování — jistou mozaiku, v níž se obráží průběh evoluce čeledi hominidů: obsahuje mechanismy, které se objevují i u jiných živočichů, a jisté specializace charakteristické pro hominidy.

Poslední příspěvek je od B. Massena a má specifické téma: The role of temporal structure and intonation of deaf speech (s. 259—270). Na základě experimentální metody, rozvinuté k zjišťování významnosti různých typů omylů (chyb) při identifikaci zvukových jednotek řeči hluchých mluvčích, dospěl autor k závěru, že ani deformace normálního relativního trvání segmentu, ani pouhé porušení základní frekvence nejsou samy o sobě faktory, které by významně ovlivňovaly porozumění.

 

Sborník, o němž jsme zde podali poměrně podrobnou informaci, je nepochybně přínosný. Jeho jednotlivé stati obsahují cenné a zajímavé poznatky a metodologické inspirace, popisují průběhy různých experimentálních šetření a hodnotí jejich výsledky. Jako celek dává sborník nahlédnout do aktuálních oblastí a směrů výzkumu suprasegmentální/prozodické stránky promluv.

 

LITERATURA

 

ADVANCES IN NONLINEAR PHONOLOGY. Eds. H. von der Hulst - N. Smith. Dordrecht 1985.

BAGMUT, A. I. - BORISJUK, I. B. - OLIJNIK, G. P.: Intonacija spontannogo movlenija. Kijev 1985.

BOLINGER, D. L.: Intonation and its parts. Melody in spoken English. Stanford U. P. 1986.

BRAZIL, D. - COULTHARD, M. C. - JOHNS, C.: Discourse intonation and language teaching. London 1980.

BROUWER, D. - GERITSEN, M. - DE HAAN, D.: Speech differences between women and men: On the wrong track? Language in society, 9, 1979, s. 33—50.

CUTLER, A. - LADD, D. R.: Prosody: models and measurements. Berlin - New York 1983.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: Intonace v textu (promluvě). SaS, 46, 1985, s. 83—100.

FIRBAS, J.: Post-intonation-centre prosodic shade in the modern English clause. In: Studies in English linguistics for Randolph Quirk. Eds. S. Greenbaum - G. Leech - J. Svartvik. London 1980, s. 125—133.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1972.

INTONATION, ACCENT, AND RHYTHM. Eds. D. Gibbon - H. Richter. Berlin - New York 1984.

INTONATION IN DISCOURSE. Ed. C. Johns-Lewis. London - Sydney 1986.

KEY, M. R.: Male/female language; with a comprehensive bibliography. Metuchen, N. J. 1975.

LIEBERMAN, P.: Intonation, perception and language. Cambridge MA 1967.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Praha 1961.

MÜLLEROVÁ, O. - NEKVAPIL, J.: Pauzy v mluveném textu. SaS, 47, 1986, s. 105—113.

NEKVAPIL, J. - MÜLLEROVÁ, O.: K pauzám v komunikačním procesu. SaS, 49, 1988, s. 202—208.

[317]PREISLER, B.: Linguistic sex roles in conversation. Social variation in the expressions of tentativeness in English. Berlin - New York 1986.

SHIBAMOT, J. S.: Japanese women’s language. London 1985.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický pojem. SaS, 3, 1937, s. 163—166.

SMITH, P. N.: Language, the sexes, and society. Oxford 1985.

TĚŠITELOVÁ, M.: On some questions of spoken scientific discourses of men and women (from the point of view of quantitative analysis of their vocabulary). PSML, 6, 1978, s. 47—58.

THE MELODY OF LANGUAGE. Eds. L. Waugh - C. H. van Schoonefeld. Baltimore 1980.

WOMEN’S LANGUAGE AND STYLE. Eds. D. Buttruf - E. L. Epstein. Acron (Ohio) 1978.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 4, s. 310-317

Předchozí Marie Krčmová, Stanislav Žaža: Významný internacionální příspěvek k sociolingvistickému bádání

Následující Iva Nebeská, Jasňa Šlédrová: K pojetí textu v nových sovětských publikacích