Sémiotika a mezioborová integrace ve slovenském sborníku

Jana Hoffmannová

[Kronika]

(pdf)

Семиотика и интеграция дисциплин в словацком сборнике / Semiotics and interdisciplinary relations in a Slovak volume

Slovenský sborník Znak — systém — proces (Litteraria XXIV, Veda, Bratislava 1987, 272 s.) je projevem aktuálního úsilí různých, především společenskovědních oborů o metodologickou integraci. Autory sborníku spojuje především přesvědčení, že „unifikace pojmového a kategoriálního aparátu“, vybudování „společného interdisciplinárního metajazyka“ lze dosáhnout především využitím marxistické sémiotiky a jejích základních konceptů, zdůrazněných už v názvu sborníku. Nutnost tohoto programového směřování zdůvodňuje N. Krausová (v úvodní stati Teória znakových systémov a proces literárneho odrážania, s. 5—26) spojitostí objektu jednotlivých oborů, z níž přirozeně vyplývá potřeba jednoty, vzájemného propojení celého komplexu disciplín. Stejný program formuluje pro širokou oblast výzkumu kultury a umění J. Bakoš (Základné otázky dejín umenia očami sovietskej sémiotiky, s. 75—97); také on vyvozuje z vnitřní spojitosti předmětů zkoumání přirozenou dialektickou interakci, funkční syntézu a nutnost antiautonomistického pohledu, monistického výzkumu v této oblasti. Základem tohoto syntetického přístupu je formulování homogenní metodologie, spojující monismus s atomismem, jednotu s pluralitou, identitu s růzností, která by nepředstavovala pouhou aditivní syntézu speciálních metod (autor mluví o „simultánním metodologickém polyfonismu“). Bakoš uvádí tři společné jmenovatele, kteří v této sémiotické koncepci umožňují vzájemné působení, prostupování uměleckých a kulturních systémů: jazykovost, komunikativnost a systémovost.

Kromě programů směřujících především do budoucnosti vědních oborů obsahují takřka všechny stati sborníku i teoretická východiska z minulosti, využívají a přehodnocují četné podněty z historie sémiotiky. Jako stále inspirativní se jeví koncepce Ch. Peirce, Ch. Morrise, F. de Saussura, G. Klause, A. Greimase aj.; navíc však je celý sborník výraznou reflexí vlivu sovětské sémiotiky, marxistické teorie poznání a obecné metodologie věd (hojné citace děl V. V. Ivanova, V. N. Toporova, J. M. Lotmana, B. A. Uspenského, V. Z. Panfilova, V. M. Solnceva, I. S. Narského, A. D. Ursula aj.). To je patrné hlavně v příspěvcích věnovaných pojetí znaku, významu, odrazu a celkové strukturaci procesu sémiózy. N. Krausová se v stati už zmíněné soustřeďuje — na pozadí obecného modelování poznávacích procesů, celkové představy gnozeologické situace — na srovnávání různých pojetí kategorie významu a na jejich kritickou reinterpretaci. Autorčino chápání literárního odrazu jako metaodrazu je nepochybně v souladu s celým přístupem komunikační lingvistiky a teorie textu: nejen při produkci literárního textu zpracovává autor odraz skutečnosti ve vědomí na základě svého intertextového povědomí, selekce ze systému paradigmat, procesů rozhodování, programování, práce s makrokategoriemi, transformací atd. — Na základní sémiotickou kategorii významu je [348]zaměřena i stať E. Paulinyho (přetištěná ve sborníku pod názvem Sémantika vetnej výpovede a pomenovania v komunikácii, s. 55—74), která přináší do kontextu této publikace psycholingvistický aspekt při zkoumání komunikačních procesů. Pauliny nazývá zprostředkující složku mezi odráženou skutečností a jazykovým vyjádřením psychickým obsahem; v jeho pojetí se pak už mezi skutečností a psychickým obsahem v procesu interpretace uplatňuje filtr jazykového systému (tj. opět systémových, paradigmaticky uspořádaných předpokladů produktora).

Velkou pozornost ve sborníku na sebe soustředila i problematika typologie znaků, založená na jejich funkční diferenciaci. E. Pauliny v uvedené stati rozlišuje zástupnou a komunikační funkci znaku. J. Horecký (v příspěvku Dva typy jazykového znaku, s. 27—34) postuluje základní diferenci mezi znakem systémovým a komunikačním; vztah těchto dvou typů znaků i vzájemný poměr této diference a diference unilaterálního a bilaterálního chápání znaku ovšem představuje mimořádně komplikovaný problém a vyžádá si jistě dalšího zpřesňování a rozvíjení této teorie. Další autoři přinášejí další kritéria pro typologii znaků. V. Šimkovičová (Semiotické aspekty architektúry, s. 224—232) rozlišuje architektonické znaky vlastní a nevlastní, záměrné a nezáměrné. V. Dubcová (K typológii znakov, s. 98—107) rekapituluje klasické typologie (třídění znaků na ikony, indexy, symboly, resp. na symptomy, signály, symboly), upozorňuje na možnosti rozlišovat znaky podle stupně sémantické potence a podle relevance a kvality jejich významové motivace a zdůrazňuje význam abstraktních sémiotických principů binárnosti a graduálnosti pro konstituci znaků i znakových systémů. Autorka sama se zaměřila zvláště na diferenci znaků estetických a pragmatických.

Speciální, pro teorii textu důležitou a zajímavou typologickou problematiku předkládá ve své studii I. Osolsobě (Slovo jako exponát, jako hrdina a jako herecká postava. Enklávy divadla v jazyce a literatuře, s. 125—153). Zabývá se odlišnými charakteristikami sémiotických systémů divadla a literatury; přitom se zaměřuje hlavně na prvek metatextu, citace, přímé řeči apod., který je projevem sémiotické heterogenity literárního textu a představuje vlastně enklávu divadla v literárním (resp. vůbec verbálním) textu. Autor definuje citace a přímé řeči jako „jazykové ready-made objekty“, „kognitivní náhražky“, „token-token modely“; zaznamenává speciální techniky, signály, prostředky vyjádření metatextu (zde se opírá mj. o známé práce A. Wierzbické a A. Popoviče); předkládá typologii těchto enkláv, které v textu reprezentují jazykovou (řečovou, textovou) skutečnost. Je založena na tom, že složky mluveného projevu mohou být citovány v projevu mluveném nebo psaném, složky psaného projevu opět v projevu mluveném nebo psaném (tyto transformace představují vždy odlišnou sémiotickou problematiku); varianty základních typů pak vznikají tím, že citáty nemodelují pouze reálné originály, nýbrž i „texty“ fiktivní a potenciální.

Řada autorů publikace pracuje s rozlišením syntaktické, sémantické a pragmatické dimenze znaku; nejčastěji se přitom zaměřují na dimenzi pragmatickou, tj. na fungování znaků v komunikačních procesech uživatelů znakových systémů (srov. u V. Dubcové). Převážně na tomto poli se pohybují také teoretikové žurnalistické komunikace M. Bednář (Funkce jazyka v žurnalistické tvorbě — výchozí metodologická hlediska, s. 198—213) a Z. Lišková (K metodike rozboru novinárskej výpovede, s. 214—223), kteří zkoumají srozumitelnost publicistických textů, jejich působení na recipienta. M. Bednář při tom využívá závažných podnětů klasiků marxisticko-leninské filozofie pro marxistickou sémiotiku (srov. SaS, 49, 1988, s. 261—270) a zabývá se i sémantickou analýzou pojmového aparátu pro výzkum funkce jazyka v žurnalistické tvorbě (při analýze využívá deskriptivně sémantických prostředků propracovaných zejména J. Katzem a P. Postalem).

Také dialektickými vztahy textotvorných procesů a jejich produktů („textů“ v nejširším smyslu slova — sborník obsahuje i např. příspěvky z oblasti výtvarného umění a architektury) se zabývá více autorů. Největší pozornost je této tematice věnována opět ve studii N. Krausové (srov. výše). Autorka rozlišuje v procesu tvorby literárního textu dvě fáze: (1.) tvoření paradigmatické zásobárny (paradigma chápe jako uspořádání, zformování zkušenostního materiálu, jako nástroj jeho třídění, systematizace a přitom jako nikdy [349]neuzavřený celek), (2.) výběr ze systému paradigmat, který determinuje výslednou podobu textu. Vědecká rekonstrukce paradigmatického systému, jeho modelování je pak založeno na analýze (1.) procesu produkce, (2.) hotového produktu a (3.) poetiky žánru a autora. Závěry N. Krausové rozhodně neplatí jen pro literární text. — P. Koprda (Vzťah vypovedávania a výpovede v neorealistickej próze, s. 170—197) vychází při modelování vztahu procesu a textu (zde: vypovídání a výpovědi) ze sémiotické koncepce A. Greimase; výsledky představují zároveň zajímavý příspěvek k postižení poetiky neorealismu.

S procesuálním chápáním textu souvisí zájem o vztahy produkce a recepce, resp. produktora a recipienta. Ve stati E. Paulinyho je prezentován komunikační model, podle něhož percepce jazykového vyjádření je „téměř zrcadlovým obrazem“ jeho produkce. Autor přitom upozorňuje na to, že produktor funguje — zásluhou zpětné vazby — zároveň jako recipient. P. Zajac (Dynamická povaha literárneho diela, s. 108—124) se zabývá vstupem životní energie, zkušeností produktora literárního díla do dynamiky textu a do předpokladů jeho recepce; čtení textu není podle autora ani rekonstrukcí koncepce produktora, ani svébytným aktem tvorby, ale směřováním k identifikaci integrálního smyslu literárního díla. — Specifiku percepce básnického obrazu, interpretace jeho smyslu, funkce ve struktuře estetické komunikace zkoumá i V. Mikula (Semiotické aspekty percepcie obrazu v Rúfusovej poézii, s. 154—169).

Rovněž F. Miko v závažné koncepční stati Veta ako semiotická jednotka (s. 35—54; viz už také JČ, 37, 1986, s. 10—20) zdůrazňuje procesuální charakter řeči a textu (jako komunikačního fenoménu), dialektickou jednotu procesu a výsledku. Miko se touto statí zařazuje mezi ty, kdo prokazují neudržitelnost opozice langue — parole při vymezování objektu dnešní lingvistiky; mluví o „pojmových petrifikátech“ lingvistické minulosti, o „archaické konfúznosti“ pojmu jazyk a o tom, že deklarování „langue“ za vlastní objekt lingvistiky — tj. intuitivního zobecnění, modelu řeči, a nikoliv ontologického „originálu“ jazykové reality — představovalo „gnozeologický lapsus“. Hlavní náplň stati tvoří analýza dialektických relací textu a věty (vztahu celku a části, vzájemných kvalitativních implikací); věta je formou dynamické existence textu, jeho diferenciačně-integrační jednotkou, prostředkem přetváření tématu v obsah v procesu narůstání textu. Základní tematickou kategorii odpovídající větě (obdobně jako téma odpovídá textu) nazývá autor faktem; téma, obsah a fakt představují základní sémiotické entity, které se vydělují z „analogového“ proudu vědomí a získávají „digitální“ pregnantnost právě zásluhou sémiotické aktivity. Lze snad jen uvažovat o tom, jakou povahu má zde tak jednoznačně profilovaná jednotka věty a její vymezení ve vztahu ke spontánním mluveným komunikátům.

Při charakteristice takřka všech statí a problémů jsme se setkávali s dialektickým chápáním nejrůznějších vztahů (vztahy procesu a produktu, produkce a recepce, textu a věty aj.), s projevy marxistické dialektiky jako základního metodologického nástroje. Dialekticky je chápána většina opozic, s nimiž autoři sborníku ve svém výkladu pracují: např. obsah — forma, bytí — vědomí; systém — struktura, konkrétní — abstraktní, metafora — metonymie, paradigma — syntagma; nebo posléze složitý poměr dvou znakových systémů (verbálního a obrazového) v žurnalistických a uměleckých textech.

V souvislosti s pojmem systém (viz název sborníku) zdůrazňuje P. Zajac dynamický princip bilaterálnosti jevů, který se projevuje vždy na jedné straně osobitostí jejich strukturního uspořádání, na druhé straně pak jejich začleněním do systémového okolí, integrací do vyššího celku (např. integrace literárního díla do celku umění, umění do celku kultury, kultury do celku společenských procesů atd.). J. Bakoš využívá „pansystémového“ přístupu sovětské sémiotiky a vykládá vzájemné působení jednotlivých sfér kultury a umění jako komunikaci otevřených dynamických systémů v metasystému. Identita jednotlivých systémů je dána jejich specifickým „jazykem“ (znakovým systémem), má svou povahu dynamickou a dialektickou.

Připojená bibliografie slovenské sémiotiky (autorka E. Viskupová) je užitečná; šíří svého pojetí však může vzbudit určité pochybnosti o statutu sémiotiky, specifice jejího předmětu a metod. Musela být totiž nutně rozdělena do mnoha skupin a podskupin. Tím se např. zcela ztrácí kontinuita a smysl díla vel[350]kých osobností slovenské sémiotiky (jako F. Miko, N. Krausová), jejichž práce jsou rozptýleny do 7—8 oddílů.

Sborník poskytl cennou příležitost k metodologické konfrontaci a k utvrzení některých společných konceptů a postupů pro představitele různých oborů; představuje výrazný projev integračních tendencí v současné vědě a dokumentuje pozici jazykovědy v širším interdisciplinárním kontextu.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 4, s. 347-350

Předchozí Jiřina Hůrková: XI. mezinárodní kongres fonetických věd v Tallinu

Následující Petr Piťha: Příspěvek k hledání nového způsobu pro popis jazyka