Západoněmecká kniha o stylistice na základě teorie jednání

Jiří Nekvapil

[Kronika]

(pdf)

Западно-германская книга о стилистике на основе теории поведения / A West-German book on stylistics based on the theory of action

Teoretická a zejména praktická nosnost stylistiky je prověřována už po mnoho století, a bylo by proto z řady důvodů netaktické se jejích výsledků principiálně vzdávat. K tomu by snad mohla svádět exploze různých lingvistik textu či moderních teorií textu, které pronikly na lingvistickou scénu v posledním dvacetiletí. Stylistické koncepce tím ovšem získaly nové impulsy. Projevilo se to i u nás v nejnovějším zpracování stylistiky J. Mistríkem (viz jeho Štylistiku, Bratislava 1985); těžiště Mistríkovy knihy však přece jen zůstalo v oblasti, které se i v novějších stylistikách věnuje nejvíce pozornosti, totiž v detailním popisu stylistických vlastností jazykových prostředků. Osobitým způsobem rozpracovával u nás teorii stylistiky K. Hausenblas, víceméně nezávisle na zahraničních jazykovědných inspiracích, přičemž jeho verze stylistiky je s novějšími lingvistikami textu v lecčems souměřitelná a teoreticky hlubší (viz jeho Výstavbu jazykových projevů a styl, Praha 1971).

S Hausenblasovou koncepcí stylistiky v některých důležitých aspektech souzní pojetí stylistických problémů u B. Sandigové, jejíž knize Stilistik der deutschen Sprache (Berlin - New York 1986, 368 s.) se budeme krátce věnovat. Autorka se v ní pokouší problematiku stylu fundovat teorií jednání, která patří k nejobvyklejším pojmoslovným výzbrojím nejrůznějších lingvistik textu. Styl je pro ni způsobem realizace jednání (Art der Handlungsdurchführung). Je možný proto, že jednání téhož druhu mohou být uskutečněna různými způsoby (viz např. běžná jazyková vyjádření: „oznámil vážně“, „oznámil ironicky“). Po takovém globálním vymezení se nabízí otázka, jaké složky jednání mohou být stylisticky relevantní, stylisticky prožívané, mít „stylistický smysl“ (Sinn). Podle autorky k nim patří obsah jednání (určité obsahy u uživatelů jazyka vyvolávají představu o jejich ztvárnění; tak vzniká povědomí např. o stylu právních zákonů, ale i — v obecnější rovině — o stylu odborném), dále to jsou: instituce, v jejímž rámci jsou jednání produkována (proto např. existuje povědomí o úředním stylu), institucionálně specifikovaná sociální role (viz např. [352]funkcionářský styl), účastníci jednání různé míry abstrakce (viz např. osobní styl, autorský styl, styl Adornův, skupinové styly), vztahy mezi účastníky jednání (přátelský styl), aspekty situace jednání: médium (např. styl novin), kanál (styl mluvený, psaný); k tomu přistupuje, že mluvčí může zaujmout k různým aspektům jednání stylisticky relevantní postoje (srov. emocionální styl, agresívní styl). Účinnost jednání závisí na účinnosti stylu.

I když B. Sandigová své výklady opírá o pojem jednání a jeho různých složek, a tak se často dovolává různých teoretických koncepcí jednání, je jejím dominujícím východiskem specifická etnometodologická metodika výzkumu, spočívající v analýze reálného prožívání komunikačního procesu; dodejme, že čtenáři, kterému je blízké pražské lingvistické myšlení, musí tato strategie připomenout jeden z výchozích principů fonologie. Jestliže autorka styl vymezila jako způsob realizace (jazykového) jednání, pak to znamená, že si všímá, jaké složky jednání mluvčí a posluchač jako stylisticky relevantní prožívají (viz jejich výčet výše). Oblast stylistického prožívání prvotně vymezují výrazy běžného jazyka, tj. výrazy, jimiž se běžní uživatelé jazyka vyjadřují o nejrůznějších aspektech stylu (je to přístup, který je převzat z tzv. filozofie běžného jazyka, reprezentovaný zejména pracemi J. L. Austina). Při diferencování problematiky stylu autorka analyzovala asi sto takových výrazů. Je pochopitelné, že jejich analýza ukázala, že stylistickou problematiku zdaleka nevyčerpávají tzv. funkční styly, jejichž existence je spjata s existencí různých institucí, a je tedy nejlépe modifikovatelná jazykovým a vůbec sociálním „inženýrstvím“.

Ačkoli polovina knihy je věnována konkrétním analýzám, nelze říci, že by práce B. Sandigové byla nějak výrazně specifická pro poměry v němčině, jak by snad mohl naznačovat titul Stylistika německého jazyka. To není způsobeno pouze tím, že autorka programově usiluje o obecnou jazykovou stylistiku, ale také skutečností, že svou stylistiku koncipuje „shora“, od celku k částem, a jak je známo, v komplexnějších oblastech výstavby textu mizí závislost na konkrétních národních jazycích.

B. Sandigová se dotkla i problematiky stylistiky obecné, tj. nikoli pouze jazykové, a i když zůstala jen u zmínky, stálo by zřejmě za to — podobně jako jsem se o to pokusil v případě stylistiky Hausenblasovy a Jedličkovy (viz Linguistica XVI. Praha 1986, s. 143n. Interní tisk ÚJČ) — využít její pojmoslovný aparát při analýze jiných typů komunikátů, než jsou verbální texty.

Recenzovaná kniha je pozoruhodným dokladem sbližování stylistiky a textové lingvistiky a ukazuje nejen německému, ale také českému čtenáři, jakými cestami by se dnes mohla teorie stylistiky ubírat (hodně naznačuje i velmi obsáhlý seznam odborné literatury). Jako výzvy k dalšímu rozpracování mohou rovněž posloužit některé sporné body, s nimiž se v knize setkáváme. Uveďme alespoň jeden: jestliže styl se vymezí jako způsob realizace téhož druhu jednání, tedy jako jisté variování nějakého invariantu, pak se samozřejmě vynořuje otázka, kdy jde ještě o variování téhož druhu jednání a kdy jde už o jednání jiného druhu (srov. zejména s. 26); a z toho plyne, že stylistika, která staví na pojmu jednání, se bude muset důkladně vyrovnat s problémem klasifikace jazykových jednání. V samém závěru už jen registruji, že některé konkretizace autorčiných obecných úvah lze nalézt ve sborníku Stilistisch-rhetorische Diskursanalyse (Ed. B. Sandig. Tübingen 1988).

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 4, s. 351-352

Předchozí Petr Piťha: Příspěvek k hledání nového způsobu pro popis jazyka

Následující Věra Vlková: Příspěvek k analýze multiverbálních spojení typu provádět rekonstrukci