Člověk a jeho jazyk v sovětské jazykovědě

Vlasta Straková

[Kronika]

(pdf)

Человек и его язык в советском языкознании / Man and his language in Soviet linguistics

Patří zajisté k sympatickým rysům současné sovětské jazykovědy, že zkoumá jazykový systém ve všech jeho aspektech, v jeho dynamice i variabilitě a v neposlední řadě pak i v úzkém vztahu k jeho nositeli — člověku, tj. v mnohavrstevném aspektu komunikačním. Nejde tu však jen o člověka jako nositele jazyka, nýbrž i o člověka jakožto tvůrce svého jazyka, tj. nástroje své komunikace, jakož i nástroje poznání sebe sama i okolního světa. V tomto ohledu ukazuje zajímavé souvislosti i nové postřehy kolektivní monografie nazvaná Roľ čelovečeskogo faktora v jazyke — Jazyk i kartina mira (Moskva 1988, 216 s.). Publikace polemicky navazuje na knihu R. A. Budagova (Čelovek i jego jazyk. Moskva 1976) a to příznivě ovlivňuje i dynamiku výkladu.

Autory recenzované kolektivní monografie jsou přední sovětští jazykovědci: B. A. Serebrennikov, Je. S. Kubrjakovová, V. I. Postovalovová, Veronika N. Telijová, A. A. Ufimcevová.

Ve třech teoretických kapitolách se analyzuje pojem „obraz světa“ (kartina mira) a pojem „jazykový obraz světa“ (jazykovaja kartina mira); další tři kapitoly jsou pak věnovány analýze jednotlivých typů jazykových jednotek a jejich specifickému významu v poznání a utváření jazykového obrazu světa (slovo jako takové, odvozené slovo, metafora).

Právem se konstatuje (bohužel jen okrajově v poznámce), že „obraz světa“ navozuje spíše statické chápání, kdežto dynamickému charakteru lidské existence, jednání a i poznání by spíše odpovídalo pojetí „filmu“ (ekran). Zde bychom ještě chtěli dodat, že se globální obraz světa, o jehož existenci a opodstatnění se dříve nepochybovalo (srov. např. představu světa jakožto města u J. A. Komenského nebo běžnou představu feudální společnosti jakožto stromu, např. u Grimmelshausena), v současné době stále více štěpí a se vzrůstající rychlostí v jednotlivých oblastech precizuje, a tak pro každého jednot[72]livce, podle zaměření jeho činnosti, zájmu, znalostí apod., bude vždy relevantní pouze určitý výsek celistvého obrazu, určitý specializovaný pohled, kdežto ostatní části zde budou mít pouze funkci orientační, doplňující.

V. I. Postovalovová je autorkou oddílu „Obraz světa v životní činnosti člověka“ (s. 8—60). Připomíná se zde především Humboldtova teorie, sleduje se vznik a historie pojmu „obraz světa“ v jeho novodové podobě (fyzikové G. Hertz, M. Plank, A. Einstein). Rozebírá se výrok současných sovětských sémiotiků (Zaliznjak, Vjač. Vs. Ivanov, Toporov) „Různé znakové systémy modelují svět různě“; zdůvodňuje se rozlišování modelujících systémů primárních (jazyk) a sekundárních (mýtus, náboženství, folklór, poezie, próza, film, malířství, architektura), jak je chápou Lotman, Uspenskij aj. Připomíná se pluralismus obrazu světa a marxistická interpretace úlohy člověka na základě činnostních (agentivních) kategorií — místo označení ‚homo faber‘, ‚homo loquens‘ aj. se zdůrazňuje atribut agentivnosti — ‚homo agens‘. Konstitutivním rysem člověka je činnost komunikativní, poznávací a hodnotově-orientační. Zatímco pojem „odrazu“ implikuje i akcentuje objektivní princip v procesu postižení světa, pojem „vidění“ světa (mirovidenije) je orientován na subjektivní stránku daného procesu.

B. A. Serebrennikov se ve dvou zásadních příspěvcích zabývá otázkou „odrazu“: „Odráží jazyk skutečnost, nebo ji vyjadřuje v podobě znaku?“ (s. 70—86) a „Jak probíhá odraz jazykového obrazu světa v jazyce?“ (s. 87—107). Závažnost této otázky, jakož i nutnost doložit ji rozsáhlou a všestrannou argumentací nám nedovoluje podat informaci v celé její šíři, a proto se dále omezíme na konkrétní případy aplikace společného zásadního stanoviska autorského kolektivu.

Stať A. A. Ufimcevové „Role lexika v poznávání skutečnosti a při vytváření jazykového obrazu světa“ (s. 108—140) zaujímá kritické stanovisko k běžnému lingvistickému výrazu „jazyk odráží, slovo odráží …“. Autorka zdůrazňuje, že „odrážení“ je spojeno s člověkem a jeho vědomím, kdežto jazyk vyjadřuje, označuje … Odraz totiž předpokládá nejen vnější působení na subjekt, nýbrž i aktivní zpracování člověkem, tvůrčí přístup, který se projevuje ve výběru, zaměření apod.

Poněkud zavádějící je ovšem vyjádření, že „svojeobrazije imen rodstva zaključajetsja v tom, čto odno i to že lico nazyvajetsja raznymi imenami …“. Možnost označit např. jednu a tutéž osobu různými pojmenováními tkví v samé podstatě nominace; např. z hlediska své role v určitém typu společenských vztahů může táž osoba vystupovat postupně jako vedoucí, podřízený, cestující, zákazník, pacient, obžalovaný, vězeň apod. — U hodnotící vrstvy lexika se vychází z práce Je. M. Volfové (viz rec. v SaS, 48, 1987, s. 172—173). V stati se podává kritika Trierovy teorie sémantických polí a upozorňuje se na nový přístup Karaulovův, který rozeznává pole (1.) pojmové (konceptuální), (2.) sémantické, (3.) asociativní. Na rozdíl od Triera zdůrazňuje Karaulov neurčitost, variabilnost hranic sémantického pole.

V práci Je. S. Kubrjakovové „Role slovotvorby při formování jazykového obrazu světa“ (s. 141—172) nacházíme celou řadu zajímavých myšlenek, z nichž ovšem můžeme v rámci recenze upozornit pouze na některé. Lze vítat autorčino zjištění, že v typologických charakteristikách jednotlivých jazyků mají derivační procesy sloužící strukturaci sémantických obsahů větší závažnost než charakteristiky čistě morfologické techniky (flexe, fúze, aglutinace). Pokrok ve vědě je vázán na vrstvu odvozeného lexika; motivovaná vrstva slovní zásoby podmiňuje rozvoj nových terminologických systémů, a tedy slouží novému pojetí, precizuje chápání a vidění světa. Zatímco neodvozenou (nemotivovanou) vrstvu slovní zásoby si mluvčí osvojuje po jednotlivých jednotkách (podle autorky poštučno), odvozená vrstva slovní zásoby se osvojuje podle typů, modelů, systematicky (r. pomodel’no). A každé odvozené slovo se může (dodejme: za příznivých morfologických i pragmatických podmínek) stát zase samo modelem pro další tvoření na základě analogie (zde srov. též autorčin příspěvek „Razmyšlenija ob analogii“. In: Suščnosť, razvitije i funkcii jazyka. Moskva 1987, s. 43—50). Každý derivát je v lexikálním systému fixován (naproti tomu „slova-odinočki“ — označení A. N. Tichonova — nikoliv, např. amplua, avuary). Fixace je dána ve třech směrech: (1.) v sérii slov s týmž formantem, (2.) v komplexu slov patřících k témuž modelu, (3.) v komplexu slov spojených společným kořenem (podle Šmeljova jde o tzv. vztahy epidigmatické). Význam odvozeného slova je pak zvláštním typem vý[73]znamu (viz SaS, 44, 1983, s. 317—322), který při formování profilu slovní zásoby má prvořadou úlohu. Připomeňme, že slovotvorba (se svým systémem odvozovacích pravidel) bývá někdy charakterizována jako „gramatika slovní zásoby“.

Rovněž stať V. N. Telijové „Metaforizace a její role při vytváření jazykového obrazu světa“ (s. 173—190) přináší zajímavý a dobře podaný materiál. Dvě předchozí autorčiny monografie byly v ČSSR recenzovány (srov. „Frazeologija — svjazannoje značenije“; rec. SaS, 47, 1986, s. 42—47; „Konnotativnyj aspekt semantiki nominativnych jedinic“. Moskva 1986; rec. JČ, 39, 1988, s. 103—105). Zájem o problematiku metafory stále vzrůstá (viz např. W. Abraham: Synästhesie als Metapher. Folia Linguistica, Acta SLE, 21, 1987, č. 2—4, s. 155—190). Metafora je jedním z prostředků permanentního obohacování jazyka, bez rozšíření či změny výrazové stránky daných jednotek. Právě metafora je bytostně spjata s konkrétním jazykem, a tak (vedle metafor obecných jako luč nadeždy - paprsek naděje, zamoraživanije cen - zmrazování cen) nalézáme celou řadu rozdílů, tj. metafor, které lze překládat jako frazeologický celek, např. černaja zavisť - bledá závist. V souladu s celkovým zaměřením recenzované monografie autorka zdůrazňuje, že v základě tropických mechanismů (mezi nimiž zaujímá metafora významné místo), je princip antropometrický, tj. princip, podle něhož měřítkem věcí je člověk jakožto tvůrce i uživatel jazyka.

V rámci typologie metafory autorka rozeznává metaforu: (1.) identifikující neboli indikativní (nožka stola, chrebet gory); (2.) kognitivní (pamjať mašiny, poterjať avtoritet); (3.) obraznou s podtypy: (3.a) obrazně estetickou (My vrosli v etu zemlju nogami krovi — Jesenin); (3.b) hodnotící (ostroje zrenije, tupoj sluch, glubokaja mysľ); (3.c) hodnotící s expresívním zabarvením (Vse vy zdes’ — streljannyje vorob’ji - vy všichni jste tu mazaní).

Jedním z principů organizace nepředmětné reality je pojetí a formulace na základě prostorových představ, např. vysokije čuvstva, nizkije pobuždenija, provaliťsja ot styda, opuskaťsja na dno žizni. Zde by bylo možno poukázat i na charakteristiky zvukových jevů (tónů); tato oblast rovněž nemá svoji terminologii a používá terminologizovaných výrazů z oblasti prostorové (vysoký tón, nízký tón).

Obecnými otázkami poznání se autorka rovněž zabývá ve svém příspěvku „O specifike otobraženija mira psichiki i znanija v jazyke“ (In: Suščnosť, razvitije i funkcii jazyka. Moskva 1987).

Recenzovaná kolektivní monografie o úloze lidského faktoru v jazyce nabízí široké spektrum otázek, z nichž každá by zasloužila zvláštní pozornosti. Svůj cíl — posloužit jako stimul k dalšímu a hlubšímu rozpracování problematiky — publikace jistě splní. Vždyť jazyk jako „realita myšlenky i emoce, jako klíč k národní zkušenosti i nástroj jejího poznání“ je pro lingvistu zajímavý a současně poskytuje vhodnou příležitost k širší, obsažnější a všestrannější diskusi.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 1, s. 71-73

Předchozí Miroslav Komárek: Za Slavomírem Utěšeným

Následující Bohumír Dejmek: Monografie o nářečí a běžné mluvě na Příbramsku