Sociolingvistická kniha o čase při studiu cizího jazyka

Josef Štěpán

[Kronika]

(pdf)

Социолингвистическая книга о времени при изучении иностранного языка / A sociolinguistic book on temporality in the foreign language acquisition

Kategorii času v jazyce se v poslední době věnuje zvýšená pozornost v popisech nejrůznějších jazyků světa. Metodologicky zajímavá je kniha, kterou napsala Christiane von Stutterheim s názvem Temporalität in der Zweitsprache (Walter de Gruyter, Berlin - New York 1986, 364 s.) a podtitulem Eine Untersuchung zum Erwerb des Deutschen durch türkische Gastarbeiter. Protože přináší nejen jazykově strukturní, ale i sociolingvistický popis kategorie času, všimneme si obsahu knihy podrobněji.

V úvodní 1. kapitole autorka vychází z hypotézy, že pojmové (konceptuální) struktury mají centrální postavení při studiu cizího jazyka. Na příkladu osvojování němčiny u tureckých dělníků pracujících v Západním Berlíně se má ukázat, jakými formami se jazykově reprezentuje temporální reference a jaké pojmy jsou za těmito formami skryty. Autorka vychází od cizího jazyka jako „mezijazyka“ (Interlanguage), tedy od němčiny, která je výsledkem kreativních jazykových procesů a kterou není možno chápat ani jako podmnožinu cílového jazyka, ani jako podmnožinu mateřského jazyka, nýbrž jako samostatný jazykový systém, který má dynamický charakter. Autorka ukazuje, jak osvojování cizího [163]jazyka je ovlivněno jednak univerzálními principy, např. vrozeným bioprogramem, jednak funkčně mimojazykovými faktory sociálně psychologickými a pragmatickými. Sama se hlásí k přístupu orientovanému na pojmy, k přístupu, který je funkční v tom, že chápe jazykové formy jako vyjadřovací systém určitých obsahů. Přístup je současně i pragmatický, protože rozdílné vyjadřovací formy pojmových kategorií hodnotí jako užití v promluvě (diskursu): mluvčí má k dispozici rozdílné vyjadřovací prostředky lexikální, gramatické a pragmatické a těch se různě využívá při vyjadřování času v jednotlivých jazycích.

V 2. kap. autorka probírá některé základní pojmy v souvislosti s pojmem cizí jazyk, jímž je němčina zahraničních dělníků. Rozlišuje neřízené a řízené osvojování jazyka: v prvním případě se uvažuje někdy také o přirozeném a spontánním osvojování jazyka, v druhém o osvojování pomocí vyučování; autorka se v knize zabývá jen osvojováním neřízeným. Dalšími pojmy jsou osvojování a užívání jazyka. Při osvojování jde mimo jiné o kritéria učení se, v daném případě němčině, zvláště o interní motivaci; člověk má k dispozici řadu pojmů, jako je čas, kauzalita, hypotetičnost, při osvojování si cizího jazyka působí mateřský jazyk. Při užívání jazyka jde o zjišťování faktorů, které ovlivňují organizaci promluvy. Jsou to obecná pravidla lidské interakce; důležité je organizování významu v promluvě, a to pojmová reprezentace, která musí být stejná u mluvčího i posluchače, a jazyková reprezentace (u ní se dají rozlišovat rozdílné jazykové vyjadřovací systémy v promluvě, posloupnost elementů, syntagmatické vztahy a závislost na kontextu).

3. kap. je již věnována času, a to především časovým pojmům a času v promluvě. Důležité je zde konstatování, že se německá a turecká kultura v obecném chápání pojmu čas shodují.

Pokud jde o časové pojmy, vychází autorka ze vztahu mezi časovým pojmem a událostí a chápe jej ze tří aspektů: Za prvé, poměr může být určen z hlediska události, kdy se časové vlastnosti jeví jako komponenty věcných obsahů a událostí; autorka uvažuje o jejich inherentních časových rysech („aspekt I“). Jde v zásadě o to, co se nazývá způsoby slovesného děje (Aktionsart), a o typy sloves (označují události, procesy, stavy apod.). — Za druhé, pozorující subjekt může časovou perspektivu uplatnit u věcných obsahů a událostí; může tu docházet k odchylkám od reálného času, jeden a týž věcný obsah může patřit v závislosti na zvolené perspektivě k rozdílným aspektovým kategoriím. Jde o relační aspekt („aspekt II“). Patří sem nedokonavý a dokonavý vid a jejich gramatické a lexikální prostředky. — Za třetí, poměr mezi časovým pojmem a událostí může být pojat jako časové řazení věcných obsahů, např. jejich současnost, předčasnost a následnost.

Druhá část 3. kap. se zabývá časem v promluvě. Autorka uvádí základní typy časového spojení v promluvě, jejich grafické zobrazení a věnuje se obecně časovým promluvovým strukturám (řetězcům, kontrastům, reliéfním strukturám) a jejich vyjadřování lexikálními, gramatickými a promluvově pragmatickými formami.

4. kap. je věnována časové referenci v turečtině. Po rozboru několika knih se probírají principy turecké syntaxe a základní časové pojmy. Podává se přehled časových forem.

5. kap. obsahuje souhrnná data o informantech. Pro detailní zkoumání bylo zvoleno 10 tureckých mluvčích, kteří patří k téže sociální skupině zahraničních dělníků v Západním Berlíně. Hlavním materiálem je volné vypravování tureckých mluvčích v němčině o životě v Turecku, o zkušenostech ze Západního Berlína apod.

Nejrozsáhlejší je 6. kap. (s. 160—314), která se zabývá němčinou u deseti tureckých zahraničních dělníků, uspořádanou podle stavu jazykových znalostí od němčiny „nejhorší“ (mluvčí č. 1) k němčině „nejlepší“ (mluvčí č. 10).

Při popisu němčiny u jednotlivých mluvčích se nejprve uvádějí data o sociálním původu mluvčího se zvláštním zřetelem k osvojování němčiny a údaje o způsobu získávání jazykového materiálu. U analýzy jazyka každého mluvčího jsou uvedeny principy, které mohou být využity na rovině promluvy k vyjádření časových struktur. Sem patří nejrůznější způsoby implicitní reference a principy organizace promluvy.

Nejzávažnější je 7. kap., která shrnuje předchozí výklady o osvojování a užívání němčiny u všech deseti mluvčích, a to uvedením [164]pravidel v oblasti času. Autorka tady naznačuje, jak si uvedení mluvčí osvojili do různé hloubky systém adverbií, sloves, principy organizace promluvy a implicitní referenci. Např. časová adverbia si osvojují mluvčí v cizím jazyce dříve než slovesný čas. Systém adverbií v němčině si vytvářejí turečtí mluvčí podle stejných principů.

Slovesné systémy u deseti mluvčích byly tak rozmanité, že nelze vyslovit jednoznačné závěry, a proto se autorka omezila jen na některé hypotézy.

Zjistila, že časová reference je v jazycích jednotlivých mluvčích zprostředkována rozdílnými typy implicitní reference. Je to především inherentní temporální reference, která je nejdůležitějším nositelem časové koherence v promluvě; ve všech jazycích se mluvčí musejí opírat o inherentní časové rysy (aspekt I), o rys hranice a trvání děje. Dále jsou to kontextová reference, asociativní časová reference a přenášení pojmů.

Závěrem je třeba konstatovat, že autorka vyšla z hypotézy, že proces osvojování si cizího jazyka („mezijazyka“) lze pojmout jako řadu přechodových jazyků (variant), z nichž každý má jistou systémovost. Detailní analýza deseti variant němčiny u Turků pracujících v Západním Berlíně opřená o sociolingvistické údaje uvedené východisko potvrdila. Kniha představuje metodologický přínos pro zkoumání toho, jak se osvojují cizí jazyky.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 2, s. 162-164

Předchozí Eva Hajičová: K sedmdesátinám profesora Jána Horeckého

Následující Alena Šimečková: Nová mluvnice současné němčiny