Ke komposici a k povaze díla Karoliny Světlé

Věra Lišková

[Články]

(pdf)

-

V letošním únoru, nedlouho po sobě, následovala jubilea narozenin dvou velkých českých spisovatelek, Boženy Němcové a Karoliny Světlé, oddělených věkově desetiletím. V oficiálním i novinářském ohlasu obou výročí bylo patrno, jak rozsahem nevelká, celkem jednolitá tvorba B. Němcové je ve výhodě proti nadmíru rozměrné[78]mu, nepřehlednému, hodnotou i metodou tvůrčí nestejnorodému dílu K. Světlé, na němž spočívá pro průměrného městského čtenáře odium retorismu a tendenčnosti i jakési lidovosti dosti banální; vskutku v čtenářských vrstvách lidových, zvláště venkovských udržely si mnohé její knihy značnou oblibu, ba dosáhly i popularity vážnému literárnímu dílu až nebezpečné. Týká se to zejména jejích vesnických románů a povídek, poutajících tuto čtenářskou oblast jadrnou kresbou venkovského prostředí, stejně jako napínavostí děje, efektní dramatičností scén a dojímavostí hrdinné oběti ústřední ženské postavy.

Časová blízkost těch dvou výročí dává znovu se zamyslit nad rozdílným uměleckým typem obou žen, které české výpravné próze daly v jejích počátcích tvar i životné teplo: vedle zpěvné, melodické a spontánní tvořivosti B. Němcové představuje spisovatelka Skaláka a Frantiny typ tvůrce konstruujícího a stylisujícího. Ostatně i vědomím zvýšené odpovědnosti umělcovy v národě sotva probuzeném i snahou o včlenění ideových proudů doby do díla slovesného jeví se Světlá jako protiklad umělecké spontánnosti Němcové, která s dalekosáhlou prozíravostí odmítala či básnicky překonávala a přetvářela časové konvence a požadavky. Odlišují se však nejen metodickou podstatou tvůrčí práce, nýbrž i rozdílným pojetím milostné vášně, nejcitlivějšího to a ústředního nervu svých děl, který podmiňuje do značné míry i jejich vlastní stavebnou koncepci. U Němcové je láska vždy v souladu se zákony ne-li lidskými, tedy božskými, je to láska živelná i očišťující od rmutu všedního světa, jež se stává přirozeně a samozřejmě branou ušlechtilejšího lidství, vyšší lidskosti. Proti tomuto — možno říci — epickému chápání erotických motivů v díle vidí K. Světlá lásku dramaticky: u ní prudká vášeň — skutečná to „velká vášeň“ romantiků, zraňující jako blesk, uchvacující jako vír — naráží na řád tradiční morálky, zákon srdce na skutečný nebo domnělý etický zákon společnosti. Na tomto osudovém konfliktu buduje své vrcholné románové skladby, v nichž dramatické střetnutí sil citových a etických je zdůrazněno ještě tím, že se odehrávají v oblasti samorostlých horalů neporušené městem, kde společenská kázeň či konvence, pramenící z morálky církevní, je posvěcena a udržována staletími.

Avšak právě v románu stává se protichůdkyně vlastně i pokračovatelkou, vytvářejíc na pozadí lidového bytu z prvků národopisně a charakterově typických skladbu široké a pevné komposice, skutečnou románovou architekturu, k níž Boženě Němcové nebylo přáno již dospěti. Právě hlubokými národopisnými kořeny části své tvorby blíží se K. Světlá Boženě Němcové; i její vyprávěcí umění pramení z jadrnosti lidové mluvy, ba měrou ještě větší nežli u Němcové přímo z dialektického základu, z hutné názornosti lidových ještědských výrazů a úsloví; na rozdíl od Němcové některé skladby, stylově velmi ucelené, dokonce podkládá fikcí lidového vypravěče. Živly lidopisné však u Světlé, právě tak jako v díle Němcové, leda v začátečnických a průpravných pracích mají povahu pouze primitivně popisnou. Obě básnířky vystupují brzy nad pouhé líčení: výběrem prvků folkloru zvykoslovného a krojového a jich prolnutím s prvky epickodramatickými dosahují kouzelné sytosti a plnosti atmosféry. V ostrosti jejich vidění, v plastičnosti jejich podání lidového bytu a charakteru je cosi specificky ženského, jakási schopnost vnikati zrakem vroucnějším a pozornějším, než je přáno zraku mužskému, v teplo příbytků i vztahů rodinných.

[79]Němcová sama povědomí toho odlišného pohledu vyslovila v známém dopise Šemberovi z 4. května 1855: „Já se přeceňovat nechci, ale to vím, co se týče poznání národního života, národní poesie a řeči, že by žádný muž tak ji nevyčerpal — nechci říci nepoznal — jako já. Jsou jisté věci, které jen oko ženské poznat může, do všech tajností domácího života nedá se cizinci nahlédnout, ba vím, že ani domácím mužským ne.“ A Světlá ji doplňuje v předmluvě k Nemodlenci z r. 1873: „Kdož chce lid poznat, pochopit a ocenit, nesmí se toho zaleknout, že má ruce hrubé, plné mozolů, že je vedrem opálen, že chodí bos, že v jeho výrazech není hladkosti. Musí přisednouti k jeho krbu a hledati v něm to jádro, z něhož vyrůstá jeho život rodinný, kořen to našeho života národního.“

Bylo by úkolem značně obtížným a obsáhlým vysledovati v díle K. Světlé onu národopisně charakterotvornou stránku, určiti, kam až zasahuje realita lidových modelů a kdy a jakým způsobem počíná básnířka formovat odpozorovaný základ své figury v realitu typickou. Srovnáním s týmž šetřením v díle B. Němcové dospěli bychom patrně zhruba k poznání, že Němcová realitu harmonisuje, zmirňujíc a zaokrouhlujíc hrany i výstřelky, Světlá pak, aspoň ve většině svých nejvýznamnějších prací, prudce dramatisuje, zdůrazňujíc několik málo povahových rysů, vyhrocujíc postavu jednoznačně k mocnějšímu účinu jejích akcí a rozhodnutí. U Němcové nalézáme mladé venkovské dívky, poslouchající v šťastné poddajnosti přirozeného volání citu i smyslů, venkovské muže a ženy, životem uzrálé v samorostlou moudrost a v harmonickou dobrotu; k nim se sklánějí i lidé z vrstev vyšších, měšťanských a šlechtických, hořící nadšením reformátorským nebo aspoň pomocnou láskou křesťanskou — tu ovšem, jakmile opustí venkovskou půdu, stávají se její postavy často pouhými postuláty. Až na nepatrné výjimky nezná lidí opravdu zlých, jen lehkomyslné pobloudilce, obratem se napravující, obyčejně vlivem pravé silné lásky. Nejsvéráznějším typem Světlé jsou však mladé ženy, vstupující s osudem i s vlastním srdcem v hrdinný zápas, pravý to opak naivně důvěřivých děvčátek Němcové; bytosti nadprůměrné, nad své okolí vynikající nadáním, mravní hrdostí a silou. Světlá tvoří muže vášnivce, stravované citem nebo sžírané touhou myšlenkového poznání, tvrdé sedláky i selky, zaslepené otroky svých náruživostí. U ní je lidová vrstva venkovská rozhojněna o prostý lid městský, drobné pražské i maloměstské kupectvo a živnostnictvo. I zde, jakmile autorka vyjde z lidovosti k vrstvám vyšším, k šlechtě а k patricijskému měšťanstvu, povahokresba řidne v romantickou psychologickou manýru.

Vedle folkloristického základu povahokresebného stejně spojují i rozdělují obě básnířky ony rysy, jimiž se prvek idylický uplatňuje v moderní výpravné próze. Celé dílo Boženy Němcové působí na nás dnes výsledným dojmem líbezné selanky, jako vidina radostného lepšího světa, spíše ovšem budoucího než blaženosti dávno ztracené; idyličnost nebývá však hledána — až na skrovné výjimky některých obrázků pražských a maloměstských, jaksi stranou hlavního proudu tvorby — v komposičně přesném, do psychologických i mravních kontrastů hroceném díle voluntaristky Světlé. A přece v míře zcela nevšední jsou elementy idylické významným faktorem jak harmonisačním, tak stavebným i v ústřední oblasti jejího tvoření, ve vesnické novele a románu z ještědského podhůří. Generační a příbuzenské vztahy a svazky, půvab venkovsky rodinné důvěrnosti, útulné kouzlo starého selského stavení, sadu a jizby, v nichž je uchována po věky práce, život, osud rodu — to vše našlo v strohé hlasatelce heroického mesianismu nejednou svou posvěcenou básnířku. Vládne vzácným darem robustního i šelmovského humoru, váženého leckdy přímo [80]z pokladnice lidové mluvy, a idyličnost každodenního života ještědských horalů, přírodě blízkého, s přírodou spjatého, odvěkým chodem počasů a polních prací rytmovaného, vyvolává s intensitou, podmíněnou schopností důvěrného vcítění, ba ztotožnění. I v přísném klenutí svých ještědských románů zbarvuje a zpomaluje děj, spějící bystře k psychologickému a dramatickému vrcholu, líbezným přírodním obrazem či žánrovitým výjevem v interiéru.

Dílo Boženy Němcové je skutečnost viděná a přebásněná laskavým, hladícím srdcem, které urovnává všechny nárazy nepřátelských sil psychických a společenských, v němž je všechno vyladěno do diskretní, volně se rozlévající idylické lahody. Stlumení dějových faktorů i nevelkému rozpětí psychologickému a charakterisačnímu odpovídá u Němcové i stránka stylová, postupné přiřaďování detailů ve větách s otupenými přízvukovými vrcholy, jimiž je tvořeno homogenní dějové ovzduší.[1] Vyvážené diskretnosti Němcové je Světlá ve svých románech a ve většině svých povídek pravým opakem: vystupňované, až přeexponované dramatičnosti dějů i postav odpovídá styl přecházející velmi náhle z jednoduché mluvné věty s lidovými obraty a přirovnáními do patetických, velmi rozložitých a složitých period o několika důrazových vrcholech, s aparátem tropů a metafor dobově knižních, literárních — atmosféra není jednolitá, nýbrž přecházející z toniny do toniny. Za těchto okolností i živel idylický bude mít ovšem u ní povahu naprosto jinou nežli u B. Němcové. Kromě funkce dějově retardační mají části idylického přídechu v románové stavbě K. Světlé hlavně důležitý úkol protikladu k mocně vypjatým partiím dramatických rozhovorů a osudového rozhodování či k prudce spěchajícímu dějovému spádu.

V první z velkých ještědských skladeb, ve Vesnickém románu (1867), kde děj nejméně odbočuje do vedlejších rovin a episod a spěje k jedinému vrcholu na samém konci díla, kde je i nejméně přeskoků slohových, nalézáme jedinou idylickou scénu.

Je to vroucně propracovaná a nápadně rozvedená scéna štědrovečerní v chaloupce staré Jirovcové, kdy její syn Antoš, vyhnaný zaslepenou ženou z rodinného života, opět procítí v osiřelém srdci kromě hřejivého tepla rodinného i zážeh nové, tentokrát osudné lásky. Celý děj Antošova příchodu, vlastní večeře i odchod dolů do statku tvoří ucelenou povídku v románě, jakési samostatné dílko v díle, jež má tajuplně nadechnutou exposici ve výjevu před chaloupkou, kde se přicházejícímu Antošovi zjeví neznámá dívka, obdařující stromy a trávu štědrovečerním pohostinstvím — v srdci se mu oživí nenadále tajný sen o pečlivé, sličné hospodyni. Střed pak tvoří interiérový žánr vlastní večeře s tradičními jídly a zvyky, s mnohoznačným a pro další děj významným rozhovorem o městečku spravedlivých, Ochranově. Ukončení je ve společné cestě Sylvy a Antoše po zasněženém horském úpatí do vesnice, kdy do blaživého, mlčenlivého srozumění dvou srdcí zaznívají zvuky zvonů, zvěstující světu zrození světla a míru. „Na obloze i na zemi třpytila se jiskra vedle jiskry, hvězdy jim svítily nad hlavami, sníh pod nohami, kráčeli pod nebem i na nebi.“ — Ostatně toto poslední místo je z nejkrásnějších milostných scén K. Světlé, jeden z těch řídkých odstavců, pro něž si zaslouží tak čestného místa v řadě našich nejpronikavějších a nejbásničtějších psychologů lásky, kde totiž do zkratky několika vět zvrstvila celý dlouhý, složitý vnitřní děj; právě pro ně patří starší novele Skaláku tak zvláštní místo v jejím díle.[2]

[81]Ono ucelené vyprávění, umístěné působivě v samém středu díla, tvoří rozhraní komposiční, dějový i psychologický jeho předěl. Duševní vývoj rychtářky, jež byla až dotud vlastně hlavní osobou románu, byl již před tím ukončen, láska manželů je mrtva, rodinný život rozvrácen. Paralelně probíhalo v první části knihy i druhé duševní dějství, přerod divoké Sylvy v oddaně milující bytost; dějství to nebylo přímo psychologicky vylíčeno tak jako převrat v nitru selčině, nýbrž čtenáři jen nenápadně naznačeno několika rysy nepřímé charakteristiky, Antošovi pak zůstávalo skryto. V ústřední části díla objeví se pak Sylva náhle v naprosto nové odlišné podobě a Antošova nenávist k ní se rázem mění ve vášnivou milostnou náklonnost. Takto nabyla široce rozpředená idyla ve středu knihy funkce peripetie, překvapujícího obratu — odtud spěje všechno vnějšími náhodami i děním vnitřním ke katastrofě. Méně dramatická, spíše popisně psychologisující nebo klidně epická první část je tak oddělena od části závěrečné, v níž se rychle střídá jeden vysoce dramatický výjev s jiným ještě vypjatějším.

Proti mistrně jednoduché stavbě Vesnického románu má dílo chronologicky následující, Kříž u potoka (1868), komposici daleko složitější, ba nejumnější ze všech románových skladeb s látkou ještědskou. Celá dlouhá exposice, syté to líčení života v Dolanském mlýně, hojně podbarvené národopisně, má ráz idylický a sahá do čtvrtiny knihy. Počáteční hbité vyprávění událostí po smrti mlynářově přerušuje rozkošný detailní obrázek, idylická miniatura s dětským výjevem v zářivé letní krajině — je to scéna, jak se mlynářka s malou Evičkou vrací za parného dne k mlýnu a jak Evičku nenadále překvapí spánek uprostřed cesty:

„… Tak krásný parný den, jako dnešní, dávno již se nepousmál na hornatou krajinu. Obilí, stojící na polích hustě jako kožich, v slunci se třpytilo, jako by po něm jezdily blesky modravé a zelenavé, potoky tak volně zticha se loudaly kvetoucí travinou, jako by neuměly, čtveráci, ani na pět počítat. Co jindy se nahučely, jen když chvilinku si sprchlo, hned je bylo slyšet zdaleka; kdo je chtěl překročit, pevně si pak musil stoupnout, aby nohy mu nepodrazily; dnes se daly přeskočit, jako by nic, Evičce ani střevíce nepostříkaly. V sadech nehnul se ani lupínek, jen tu a tam spršel se štěpu opožděný květ, zabzučel čmelík či ve vzduchu se zamotal motýlek tak modrý, že se zdál býti práškem s nebe samého… Nadarmo Evička naslouchala, brzo-li z hor se ozve nějaké veselé „dále vovo, dále vovo, vovo“, jindy od zelené stráně k stráni vyzývavě se rozléhající, byla by si také ráda pro žert „zaholíkala“, avšak ticho zůstalo dnes i na pastvách… Chvilku braly se poutnice naše také hájem, tam bylo teprv „oudno“ (mrtvo). Jehličí, zem pokrývající, bylo, jako když je namydlí… Červené kmeny páchly tak silně, jako před tím v kostele kadidlo…“ (Str. 28.)[3]

Nápadný je silný postřeh barevný, téměř impresionisticky rafinovaný, i pohybová dynamičnost sloves — těmito prostředky se básnířka oprošťuje od popisné statičnosti a dosahuje životné naléhavosti, syté výraznosti líčení. Přátelský poměr Eviččin ke krajině blízce jí známé zdůrazňují jak oba pro Světlou příznačné výrazy z dialektu, tak všechna přirovnání vesměs lidové příchuti, čerpané přitom z okruhu zkušeností venkovského dítěte.

Tato pasáž, přenášející vnímání do dětské duše, odděluje od rušnější první části exposice druhý díl klidnější, teplé, pozvolné líčení starosvětského denního pořádku v starém mlýně i Eviččina vývoje z dítěte v mladou dívku. Poslední kapitola této exposice počíná snivou náladou Eviččiny samotářské idyly u kapličky a končí neočekávaným přechodem do hluboké toniny tragické, v níž probíhá již celý ostatek románu: mlynářovo vyprávění o staré krvavé události souvisí s kapličkou, v němž se [82]spojuje osud prokletého rodu Potockých s osudem dcerky z mlýna Dolanských, prudce překvapí a podivně vzruší Evičku. Tak se exposice s daleko převládající toninou idylickou končí dynamickým motivem, rozhodujícím psychologickým momentem; odtud je Evička tajemně vábena k rodu Potockých. Rychle následuje druhá dějová paralela z rodové historie, vyprávění mlynářčino o kletbě Józině, jímž se působení první pověsti zesiluje; v Evičce jím pak dozraje touha po vykoupení nešťastné rodiny. Tak se až do poloviny knihy připravuje a předznamenává vlastní tragická fabule románu dějovými paralelami, které vrhají zpět zásvity tajemné osudovosti na prosté děje každodenního Eviččina života ve mlýně ještě nežli vstoupí vyprávění do stadia skutečné kolise, vedoucí k tragickému momentu. Od prvního psychologického obratu není pak již v celé skladbě pasáže idylické ani žánrové, události se vyvíjejí v nepřetržitém proudu bez retardačních a přerušujících vsuvek — počátek idylický je postaven do příkrého kontrastu k ostatním částem románu.

Po umné instrumentaci silně zalidněného Kříže u potoka následovala r. 1870 Frantina, dílo stavebné koncepce značně prostší, avšak neobyčejně promyšlené a účinné. Autorka totiž vkládá vyprávění do úst mladíku Bartolomovi, důvěrníku rychtářky Frantiny: takto jednak dosahuje Světlá jistého uvolnění námětu od objektivní přesné skutečnosti a jejím pravděpodobným, čtenářem předpokládaným skreslením dociluje iluse pověsti, v níž se smísila realita s fantasií. Jednak zároveň hlavní postava samorostlé filosofky „pohanky“, hrdinky a mučednice lásky, podaná veskrze přímou charakteristikou ze zorného úhlu venkovského mladíka, který se jí současně děsí a ji obdivuje, nabývá silné plastičnosti a prudkého osvětlení. Výraznost jejího zjevu zvyšuje i to, že ostatní spoluhráči historie, ostatně počtem velmi omezení, zůstávají v polostínu: Bartolom již svou pasivní úlohou, sedlák Kvapil, muž hrdinčin, dětinský a churavý, umírá již v první části vyprávění, aniž zasáhne do vlastního děje, pan Apolín, lupič-mstitel, její milenec, zůstává jen v romaneskním hrdinském obrysu. Scény a líčení idylické příchuti nabývají zde důležitosti zvláštní, jsouce vždy paralelně spojeny s obdobnými výjevy nálady tragické; mají tak smysl jakéhosi osudového předděje, tajemné předzvěsti. V souhlase s pantheistickou myšlenkovou koncepcí jsou přírodní líčení a nálady zvláště hojnou složkou Frantiny a vyskytují se poměrně k rozsahu díla mnohem častěji nežli v obou pracích předchozích. Do počáteční partie vyprávění, uvádějící do poměrů na statku Kvapilově ještě před Frantininým příchodem, vkládá autorka celistvou přírodní idylku, obraz lesního zákoutí nad statkem, kde se zachoval kus přírodního ráje bujných vod i rostlin, hmyzu a ptáků; je to současně předznamenání hrdinčiny naturistické filosofie, založené na herderovském názoru o bratrství a věčném koloběhu všech tvorů a věcí:

„V našich „hrubých křech“ bylo živo a veselo po celý rok, ač tam, kromě mne, jediná snad duše nezabloudila. Každé tři kroky naskytlo se nějaké houštíčko z jeřabin, bříz, ostružin, jasanů, olší; pažit se mezi nimi jen tak proplétal jako široká zelená lesklá pentle. Měliť v nich ptáčkové domov zaslíbený. Celá mračna se jich nad ním vznášela a okolo nich kroužila… V zimě místo zpěváčků krákorali tam havrani a vrány, houkali sýčkové a kuliši. Jezdívali po kmenech stromů dlouhonozí červení a zelení pavouci, na lupení sedali brouci zářiví jako zlato a drahé kamení a mezi tím poletovali motýli všech barev… Každou chvíli to kdesi zašustilo, zašramotilo, zachrastilo, zahučelo. Tu vyběhla odněkud maně lasička, tam v trávě se zatřpytil had či ještěrka, tu zas zařehtaly koroptve, zafrčely člověku okolo hlavy právě jako blesk; nebo vystoupila od Ještěda z lesa laňka s kůzlaty, opatrně je vedla ke křům, aby si na slaďoučkém listí pochutnaly.“

[83]Množství postřehů auditivních, vyjádřených slovesy velmi odstíněnými i odvážnými, spolu se složkou pohybovou převažuje zde nad vnímáním čistě barevným. Výčtem druhů rostlin a zvířat, hromaděním jejich pohybů a zvuků, navozuje básnířka dojem mnohosti, mnohotvárnosti reality. Po rychlém záznamu dějů ve spádně běžících větách souřadných, zdůrazňujících též současnost dění, je odstavec zakončen zpomalením spádu v poslední větě složitější, s akcí rozvedenou, naznačující i obvyklost a opakovanost všech dějů dříve vylíčených.

„Nebylo jediné takové houštinky, z níž by nebyl vyskakoval pramínek bílý jako stříbro, studený jako led, jasný jako sklo. Stálo podle nich kvítí vedle kvítí jako na stráži, aby nic čistotu jejich nezkalilo. Studánky ty měly všecky do údolí namířeno; potkávaly se na své cestě a švitorně běžely pospolu dále…“ (str. 17 až 18). — Spolu s větou: „Pažit se mezi nimi jen tak proplétal, jako široká zelená lesklá pentle“, z odstavce prvního, jsou tyto věty druhého odstavce novým dokladem pohybové výraznosti, ba dramatičnosti jejího slovesa i konkretnosti jejích přirovnání z oblastí zážitků člověka z lidu.

Rozhodující scéně prvního hrdinčina shledání s Apolínem předchází sugestivní líčení „podivného půldne“, kdy den, „jako když ho zlatem posype“ a kdy „na nebi nebylo ani mráčku, a kdyby hned byl chtěl zaň dukát dát“, změní se náhle v zasmušilý, dusivý soumrak. V poslední čtvrti knihy těsně před krisí projíždí šťastná milující Frantina krajinou utěšeně barvitou, po bouřce svěže oddychující — pohoda přírodní stává se záměrným, přímým kontrastem k valícím se drtivým událostem, jejichž předtuchou je hrdinčina zamyšlenost, Bartolomovi nevysvětlitelná.

„Nevšímala si, že je celá příroda po včerejší bouřce jako vykoupána, že se louky zelenají do zlata, na květinách že je ještě jednou tolik barvy, smrčky a břízy že stojí podle cesty naší, jako když je nejpěkněji rozčeše, rozvodněné nočním deštěm potůčky že se do svých koryt ani nevejdou, všude že se z nich dělají malé stříbrné rybníčky, na nichž se koupají ptáci šveholící.“ (Str. 123.)

Všechny vlastnosti idylického stylu Světlé, dříve zjištěné, platí i o této pasáži, v níž třeba zdůrazniti ještě spisovatelčinu schopnost zdůvěrňovat dění přírodní pohledem zblízka, jímž dodává svým obrázkům při vší dynamice také intimity až miniaturní.

Ono přírodní zákoutí s počátku románu vrací se v zápětí jako místo závažných rozhovorů Frantiny s Bartolomem o Bohu a o řádu světa, oživováno ještě nově hrdinčiným bratrským vztahem k drobným živočichům i k tvorům neživým. Zde posléze Frantina vypravuje i příběh svého dětství, krásnou idylickou povídku o volném mládí v horské přírodě, o hluboké náklonnosti k neznámému hochu, o krápníkové jeskyni s křišťálovou studánkou, kterou s ním byla objevila a jež se stala jejich útulkem. Neznámého chlapce potkává znovu v panu Apolínovi a čarovná jeskyně jejich dětského štěstí objevuje se opět, tentokrát jako osudové místo závěrečné katastrofy, jako svatební komnata i společná hrobka, vylíčena jsouc dvakrát téměř shodně se stejným bohatstvím barev, avšak v jiném barevném náladovém odstínu — vždy ozářena červánkovou záplavou, po prvé hrající do růžova, po druhé do krvava.

Poslední z románů tohoto údobí, Nemodlence (1873), dílo za života autorčina tak přeceňované[4] patrně pro silné zaměření filosofické, možno vlastně jenom podle vnějšího umístění děje řaditi k předchozím románům ještědským; jak myšlenkovou a psychologickou problematikou, tak metodou výstavby patří však k romaneskním [84]staropražským skladbám, k Poslední paní Hlohovské (1870) a Zvonečkové královně (1872). Jednotlivé dramatické výjevy střídají se i zde s místy přímé charakteristiky a duševní analysy; na scéně je však od počátku celý zástup postav, jež jsou k sobě v poměru krajně napjatém; během děje postav přibývá a napětí, které každá z nich přináší s sebou, se tak umocňuje a neustále stupňuje až na nejzazší mez umělecké pravděpodobnosti; divoká romanesknost fabule, melodramatičnost výjevů a nepravděpodobnost stálých vnitřních obratů hlavních osob, předchozím vývojem nedostatečně motivovaných, brání odstupňování a vyvážení, zastírá stavbu a ohlušuje čtenáře. V obou hlavních figurách Světlá realisovala dvojí nejhlubší rozpor vlastní bytosti, v Míchalovi své bolestné pochybnosti náboženské a filosofické,[5] v Daleně rozpor mezi vášní a mravní povinností — básnířka se dala unésti úplně svým dušeslovným subjektivismem i zálibou ve fantastické romanesknosti, aniž tyto prvky vyvážila rysy objektivními. Národopisný, žánrový i klidně epický živel chybí zde téměř naprosto, vyprávění je od počátečních scén podbarveno tragicky nadneseným lyrismem a celek působí dojmem neodstíněného patetického furiosa. Neživotnost postav, efektní vnějškovost psychologických i výpravných prostředků, které v Nemodlenci tak rušivě pociťujeme, to vše je dokladem toho, jak v předchozích ještědských románech básnířka zmirňovala výstřednost hlavních figur a zživotňovala je tím, že vycházela i zde z názorného a přesného postřehu povahokresebného, že je obklopila typickými lidovými figurkami, výběrem detailů etnografických a elementem žánrovým a idylickým.

K těmto tragicky motivovaným a přesně komponovaným románům napsala si Světlá přímo idylický pendant ve svěží Kantůrčici (1869). Dílko, vzniklé mezi Křížem u potoka a Frantinou (1870), má ráz oddechu, jehož si dopřála přísná spisovatelka; svědčí o tom stejně smírná náladová tonina, do níž se tu obměňuje motiv erotického vykupitelství, jako jistá uvolněnost výstavby. V tomto milostném románku, v němž je prostý sled obrazů navlečen na jednoduchou zápletku, je živel idylický bohatý, avšak uvolněním komposice pozbývá své obvyklé závažné funkce. Zato nabývá na šíři: místo zaokrouhlených obrázků, náladově ucelených odstavců jsou to celá dlouhá líčení prodchnutá záměrně zdůrazňovanými rysy starosvětského slastného míru, s rozpředenými detaily úhledné úpravnosti, s podrobnostmi národopisnými, jejichž přílišná bohatost zvláště porušuje soustředěnost dílka. Jinak jsou tato líčení, na př. popis idylického půvabu Enefina baráčku pod strání, novými doklady pro to, co bylo již dříve konstatováno: silně barevné vidění, dynamičnost sloves, břitká přirovnání, odposlouchaná z mluvy horalů, hromadění jmen i výčet pohybových akcí se silným sklonem k hyperbole, tvoří výsledný dojem proměnlivé mnohotvárnosti reality, dojem zmnoženého života na jediném místě i autentičnosti lidového koloritu.

„Pro samé stromoví nebylo do sádku ani na sáh vidět. To tam bylo štěpů všelikých, hrušky škrtavky, posvíceňačky, šídlačky, václavky, jabloně růžové, vinné, serkové, slívy odnímací, ranní, dýmnice, třešně vlaské, višně černé a červené a bůhví jaké ještě druhy — … Na pažiti pod stromy běhalo vždy několik chocholatých slepic; vodíval je kohout bílý jako sníh, hřeben měl jako karafiát. Trávu sekali v sadě za leto snad desetkrát. Zapouštívali si tam potok, proto tak bujně rostla; každé stéblo mělo květ … bývala ve světnici [85]vůně, jako když kadidlem ji vykouří. Sedávala Enefa … vždy u okna otevřeného, právě u toho, které zastiňoval ten veliký starý ořech. Měl listy zrovna jako fěrtochy.“ (Str. 14.)

„Ovanul doktora zvláštní, nikdy dříve nepocítěný mír, když překročil práh skromnoučkého stavení, pod jehož omšelou střechou viselo vlašťovčí hnízdo vedle hnízda, když zasedl ke stolu na červenou židli, kterou byl dědeček, sejmuv se zdi ručník jako křída bílý, otřel…, když pohlížel oknem do sádku zelenajícího se okolo domu jako routa … kde skotačila mezi majkami stáda králíků se srstí jako hedvábí v odpoledním slunku se lesknoucím, kde nebylo vidět stromy pro stříbrné a bílé na nich růžičky a kde na každé kvetoucí haluzce zpíval ptáček — nebylo lze si pomyslit obrazu utěšenějšího.“ (Str. 126.)

Enefina setkání s pražským doktorem, její zařikávací exhibice mají originální humor, ale současně trpí, jak již zmíněno, i neukázněnou rozvláčností, k níž se zde dala básnířka svésti svou zálibou v elementech zvykoslovných. Ve skutečných milostných scénách mezi oběma mladými lidmi ruší pak deklamační emfase dlouhých, téměř programových řečí milenců. Najdeme tu však i ojedinělou, vzácně krásnou scénu, výjev Enefina milostného zasvěcení, v níž se pozoruhodně spojuje vidění mocně názorné s náladovým lyrismem romantickým:

„Nestál Otík dlouho v mýtě pohlížeje k Podhajským; tu v sadě mezi stromy skutečně cosi zakmitlo a tenkráte to byla Enefina zelená šněrovačka a bílé rukávy, které tolikráte viděti se domníval. Enefa vystupujíc volně mezi kvetoucími stromy, jako by byla již z rána tuze a tuze unavena, přiblížila se studni, nesouc v ruce červenou konev. Zastavila se patříc snivě do hlubiny vody. Dlouhé černé vrkoče napolo rozpuštěné padaly jí až ke kotníkům, svědčíce o tom, že se dnes ještě sama sebou neobírala, sobě myšlenky nevěnovala…

Najednou pustila konev do vody a přistoupivši ke kvetoucí višni, nad studní se klonící, zatřásla jí, a déšť květů a rosy pokropil jí hedvábné vlasy, bělostnou šíji, uplakané oči. Ještě jednou a ještě jednou zatřásla stromem.

„Enefo,“ zaznělo za plotem.

Pustila strom, ohlédla se a vykřiknuvši, vztáhla obě ruce do dálky. Vypadala jako královna těch lesních v Ještědě panen ve svatebním šperku z perlí a diamantů, pokropena rosou, posypána květem.

Jedním skokem byl Otík přes plot a uchopiv se rukou jejích, zahloubal se se srdcem buchajícím, s duší se chvějící do půvabné tváře, z níž šlehal žár největší blaženosti.“ (Str. 122.)

Ve vesnických povídkách, následujících časově po Kantůrčici a uložených s pracemi staršího období do svazků Kreseb z Ještědí a Prosté mysli, vrací se nejen zaměření humorné, ale zesiluje se i sklon k idyle a žánru, v novele K. Světlé dotud neobvyklý. Většinu těchto povídek a novel, vzniklých v dvacetiletém rozpětí od roku 1871—1891, možno přímo roztříditi podle povahy a obsahu živlu žánrového a idylického. Na počátku let sedmdesátých píše Světlá dva skvostné dramatické žánry, Večer u koryta а Námluvy, silné komiky situační i karikaturní, s hojným využitím nářečí i etnografických jednotlivostí; první z nich je přímo dramatická scéna — dialog, v druhé se na nepřímou charakteristiku zamilované dívčiny, jdoucí zvát mládence na svatbu, navíjí skrovný děj třemi setkáními — třemi dialogy s osobami ostře charakterisovanými typickým pohybem a způsobem mluvy. Vše je tu nerušeně zaměřeno k plnému účinku lidového výrazu, odrážejícího současně celkové prostředí a nitro jednotlivcovo.

Ve Větrni z r. 1888 a v Blázínku z r. 1891 (v poslední to autorčině próze) je po dvakráte obměněn utěšený krajinářský pohled na prastaré stavení, osamoceně se tulící k horskému úbočí, známý z Kantůrčice; jsou to idylické povídky, neobyčejně si příbuzné nejen tématem a náladovou intonací, nýbrž i výstavbou: po delší, hyb[86]nější části lidnaté a barvité, s dějem dívčina milostného poblouznění a pohanění, následuje vždy kratší, klidný oddíl druhý, v němž se rána dívčího srdce hojí v náručí mladíka opravdově milujícího, jenž byl dotud svou lásku skrýval. V této druhé části se též po dvakrát vrací nálada i scenerie poetické milostné selanky z Kantůrčice: v prostředí venkovského sadu, půvabně neladného, odehraje se první zajíkavé vyznání a srozumění. Světlá nalézá velmi názorný výraz pro polouvědomělá a impulsivní hnutí duševní, spojujíc fysické pocity se stavem mysli. Tak ve Větrni:

„Povíš-li jí, že jsi se mnou zde u plotu postál, řekni jí, že již nejsem, jaká jsem bývala, je mi nějak nekale. Jak ti to mám říci? Bývá mi zrovna … zrovna jako když se člověk z prázdna napije.“

Ano, takové to bylo, teď přišla na to pravé. Od té chvíle, co nezvratně poznala, co vlastně hned tušila, jak o Zikovi slyšela, že s ním, jak to nazývala, není jedné víry, od té chvíle měla takový pocit, jako má žíznivý, jenž k studánce toužebně se sklání, aby si z ní nabral vody a jehož ruka již k ústům pozdvižená zůstává prázdná, rty suché, prsa nenavlažena, srdce neobčerstveno“. (Prostá mysl II, str. 59.)

Na jiném místě v téže povídce: „Umlkla a všecka v tváři při tom se proměnila, zdálo se, že bledne až do hlubin srdce“ (str. 55). Podobně na př. i v Kříži u potoka jsou líčeny city Eviččiny: „I zdáloť se jí pak, že jí srdce na ně nestačí, musila si je zadržeti, tak v ní zabušilo“ (str. 60).

Mladé milence, teprve se probouzející k poznání svého vztahu, obklopuje vonný klid venkovského podvečera — ovzduší básnířka navozuje opět šťavnatými pregnantními obrazy z oblasti dojmů svých venkovanů, takže čtenáře přenáší v sám střed i nitro dění, ztotožňujíc se sama se zorným úhlem venkovských milenců.

„Právě naproti nim v okně vycházel měsíc, jako když ho nejpěkněji ze stříbra uková; tudy po nebi večerním se ubíral, tam zůstala po něm stopa růžová…“ (Kresby z Ještědí, str. 214.)

„Vše tu bylo na vlas jako jindy: ty stromy kolem něho vypínaly se dosud tak pěkně rovně k nebi jako ty pilíře z kruchty v kostele a ve vrcholcích jejich to šumělo právě tak, jako když tam hrávali vánoční píseň.“ (Prostá mysl I, str. 13.)

I v povídkových pracích složitěji a dramatičtěji budovaných (Přišla do rozumu, Hubička, Divousové, Ze starých časů) mají vždy scény milostného zmatku a dorozumění, i když zběžněji kreslené, stejnou vroucí pravdivost a teplou až omamnou atmosféru. Vedle oněch dvou milostných selanek, v nichž povahokresba se omezuje na odstíněné sice, ale přece jen běžné postavy naivních dívek vřelého citu a nesmělé, opravdové mladíky a v nichž je celek zaměřen jinam nežli k účinu charakteristiky typické, vytvořila Světlá na základě ostře propracované modelace rázovitých figur venkovských podivínů několik povídek, které lze nazvat asi nejspíše idylickými dřevoryty. Tak rázná, pevná, reliefní je kresba ústřední postavy, tak intensivní atmosféra dobrotivé srdečnosti, kterou hrdina kolem sebe stře svými projevy a činy. V Mladším bratru, nejstarší z těchto prací (1871), zabarvené ještě elegickou citovostí, v historii to dlouhé věrné lásky robotníka, odstrkovaného „mladšího syna“ ze statku, k nešťastné „paní správčici“, omezuje autorka celý povídkový prostor na duševní dění svébytného světa Vavřincova, bez zásahu a nárazu světa vnějšího. V pevně stavěné Nebožce Barboře (1873), v nejucelenějším, nejhutnějším kusu z těchto novel, je životná plastika milenecké a manželské idyly dvou hlupáčků zvyšována jednak tím, že jsou tu figurky dvě, komicky spolu kontrastující zevnějškem i povahovými vlastnostmi, jednak proto, že se zde souběžně s vývojem vnitřního psychologického děje naznačuje i poměr jejich okolí k Barboře а k Matýskovi; tím je podoba, v níž se vidí oni vzájemně, konfrontována s onou, v níž se jeví jejich směšné postavičky vesnici, nechápající jejich malého štěstí ani vysoké mravní hodnoty. Novela o Josefů Josefovi, o mudrckém dobráku z domečku, [87]který „byl jako pasem stříbrným ovinut záhony plničkými lilií“, pozdní to práce z roku 1887, je stavěna pak přímo i dějově na rozporu všedního světa, jehož kompromisnost se odráží od bytostné poctivosti udřeného chudáka, který je anachronismem všem nepochopitelným.

Vedle povídek a románů z rázovitého horského koutu ještědského silně proniká živel idylický a žánrový i v druhé hlavní oblasti tvorby Karoliny Světlé, v obrázcích z empirové Prahy a ze středočeského venkova a maloměsta doby pozdního rokoka. Nejsou to ovšem její práce z Prahy šlechty, důstojnictva, velmožného kupectva doby předbřeznové, v nichž důraz na skvělou rušnost společenského života i pestrost osudů zabraňuje Světlé v ostřejší modelaci povah a detailnějším propracování prostředí; zde ostatně básnířka zůstávala jen vzdálenou pozorovatelkou, jen zřídka se stávajíc i přímou životní účastnicí. Nikoli vznešené mlčící paláce, nýbrž kramářsky živé uličky a náměstí Starého a Nového města pražského znalecky a vroucně oživuje s celým zašlým světem již opuštěných nebo rychle mizejících řemesel a živností.[6] Spíše nežli povídkami nazvali bychom tyto práce, uložené zejména ve sbírce Pod starými krovy, vesměs staropražskými obrázky, jak sama spisovatelka označila nejlepší z nich, Černého Petříčka: do té míry se zde pro dnešního čtenáře odděluje hutnost žánrové charakteristiky od stereotypně narýsované intriky milostné. Vlastní dějová osnova i psychologická kresba mladých protagonistů, probouzejících se v milostném opojení ke vzdoru proti rodinnému řádu, působí mdlou manýrovitostí přes svou chtěnou patetickou dramatičnost, kdežto rázné a přece podrobné vystižení vedlejších postav omezených, pracovitých panímaminek, obchodníčků a živnostníků spolu s výjevy z jejich parádních pokojů nebo obchodních stánků, ať jsou to vltavské „košatky“ nebo přeplněné krámky a kotce staroměstské, skládají hřejivou náladu starodávné, pomalé bodrosti, těžkopádné poctivosti. S mocnou, lety neporušenou přesvědčivostí zaklela do nich K. Světlá starosvětskou atmosféru celého jednoho životního způsobu nenávratně zmizelého.

Přes tyto vlastnosti převyšuje čímsi i nejlepší z nich, jako Dceru otce svého a povídku Na košatkách, nejrozsáhlejší dílo tohoto druhu, slavný Černý Petříček (1871), z prostředí starého Koňského trhu pečenářek, rybářek a kramářů.[7] V něm se totiž podařilo K. Světlé v podivuhodné komposici, která zaslouží podrobnějšího rozboru, dosíci střídmé, vpravdě klasické vyváženosti mezi intimním staropražským žánrem a vnější i vnitřní milostnou fabulí, mezi prvky starožitnickými a romantickými i romaneskními. Na rozdíl od jmenovaných drobnějších prací je způsob prostého líčení, přímého popisu, ve struktuře tohoto dílka složkou pranepatrnou: přímá vnější charakteristika omezena na informativní náčrt místa a na nejnutnější obrys osob. Tak vysoké plastičnosti postav a tak prudké životnosti prostředí ani nemohlo být dosaženo běžným žánrovým realismem, metodou v jádře statickou, hromadící, vnějšně popisnou. Jak tedy vzniká dojem tak čerstvé, svěží živosti a zároveň i podrobné úplnosti? Hlavní postavy jsou vesměs osvětlovány postupně a to pohledem a názorem svých spoluobčanů, stejně prostředí vnímá čtenář očima jeho obyvatel. [88]Ústřední figurka lišáckého mudrce Petříčka, jeho povaha i věhlas, je mnohostranně nazírána nejprve obdivnýma očima jeho sousedky, hostinské od „beránka“ a v zápětí třemi výjevy u jeho krámku, jimiž se stále nově a nově odhaluje a dalšími detaily prokresluje pouliční všední život na Koňském trhu i s typickými obyvateli a jejich myšlenkovým světem. Děje se tak v pohybovém pásmu skoro impresionistickém. Autorka není chladnou pozorovatelkou, stojící vedle látky nebo nad ní, nýbrž přímou účastnicí dění, nalézajíc se jakoby v jeho středu — odtud živost i autentičnost prostředí psychického a dobového.

Rušnost kapitolek úvodních vystřídává klidnější část retrospektivní, v níž se vypravuje o narození nevlastního Petříčkova bratra Františka a v níž je i dokreslena vztahem k zemřelé Petříčkově matce dobrácká paní od „beránka“, osvětlená již dříve obdivným svým poměrem k Petříčkovi. V následujících interiérových scénách, za návštěv obou bratří v jejím domě, přibývají další dvě postavy ve vnější charakteristice, zádumčivý František, určený ke kněžství, a unuděná dcerka panímaminčina Stázička, oba kreslení ze zorného úhlu svých vychovatelů, jimž v jejich názorech a záměrech přizvukuje jako chór mínění čeledi a sousedů. V zápětí však autorka, která u typických představitelů patriarchálního světa autority prozrazovala svůj shovívavě úsměvný postoj k nim leda občasným zdůrazněním některé komické jich slabosti nebo podtržením humorné působivosti některé scény, vystupuje ze své reservy pouhého činitele reprodukčního a stává se objektivní dušezpytnou pozorovatelkou. Pod vnějším profilem odhaluje opravdovou vnitřní tvář obou mladých lidí, probouzejících se k lásce, zachycuje zároveň jejich gesta, projevy i změny v chování, jež si matka s Petříčkem dále vykládají po svém, v jejich skutečné objektivní platnosti. Tímto kontrastem dvojího nazírání, paralelně udržovaným, nabývá vyprávění rázu silně humorného, pramenícího zvláště ze samolibé omezenosti Petříčkovy. Vznikla dvojí nazírací rovina, dvě psychologická pásma; šířkou a důkladností podání zůstává však rovina „rodičů“ nad rovinou „dětí“. Vnitřní rozpor jest scénicky podtrhován střídáním a protikladem dusného ovzduší panímaminčina bytu, Petříčkova krámku, tísnivého prozaického prostoru Koňského trhu s poetickou volností pleinairu, v níž se odehrávají rozhodující dějství ve vývoji tajné lásky: je to rozmarýnou vonná noc na pavlači, toulky noční Prahou, venkovské jitro.

Po oněch drobnějších scénách, zauzlujících situaci, následuje pak dlouhá epická partie s jízdou do poutního kostela a slavnou mší, v níž se vnitřní napětí mezi oběma pásmy stupňuje; básnířka však i nyní dovedla uchovati idylicky starosvětský, vlahý nádech žánrový, ležící na celém vyprávění, sledujíc převážně odraz skutečnosti v myslích „rodičů,“ do něhož jen letmo zasahuje odlišná vnitřní realita „dětí“. S měnícím se obrazem krajiny, jíž projíždí kočár s paní od „beránka“ a se Stázičkou, je na př. zachyceno souběžně kus typické názorové i citové oblasti panímaminčiny.

„Mezi tím, co dcera takto rozumuje, prohlíží si panímaminka z kočáru obilí. Je spokojena, stojí jak náleží pěkně, jen aby do toho nepřišly nějaké kroupy. Snad že nepřijdou, proč by bůh ničil, čemu dopřál dosud takového zdaru? Ale možno, že tak učiní přec; lidé jsou teď tuze zlí, pyšní a lehkovážní, kdoví, zdali na ně nechystá nějakou pohromu, aby se vzpamatovali… Ovoce bude letos také hojnost, aspoň spadne nějaký groš zas na másle, budou-li mít lidé něco jiného k chlebu, dětem nebude zima také tak dlouhá, dostane-li se jim někdy toho ohryzku.

Blíží se kočár vesnici, tu a tam objevuje se již domek, před každým se rozkládá keř bezinkový s květy [89]tak velikými jako bílé talíře. Nebožtík muž je tuze rád jídal smažené. Vstoupí jí slzy do očí při vzpomínce té. Chudák! dej mu bůh nebe, byl to přec člověk dobrý jako kus chleba… Zdaž by si byl někdy pomyslil, když s ní ve stánku ryby trhal, že bude jednou tandlířka o jeho dítě říkat? Za domky rozvětvují se veliké ořechy, stínící střechy; na co jen ti lidé myslí, že to tak nechávají. Kape z panoh po každém dešti bůhví jak dlouho, zatéká pak voda za dochy a šindele, neustále správky potřebí.

Před domky běhají malí košilatí kluci, bělovlasí, až strach opálení, jak vidno, právě převlečení. Jak dlouho ta čistota asi potrvá? … Je také vidět do sednic vydrhnutých, svátečně upravených. Pletou tam matky děvčata, půjde dnes, kde je která, za družici… Samy je ty matky tomu parádění učí a pak si stěžují, že jim nechtějí holky v jiném chodit než v hedbávných kabátcích. Co teď je, nikdy nebylo; nemají matky žádného rozumu a pak ho mají mít děti; navěšely by na ně bůhví co, ať už na to v domě je či není. Ovšem dnes je něco jiného, strojí je ke cti a slávě boží.“ (Str. 80—81.)

Tímto postupem básnířka stupňuje nejen skrytou dramatičnost, ale dosahuje i prvku překvapení v konečné krisi, a přece stále uchovává celistvou atmosféru díla. I působivost tragického osudu milenců je jí podřízena, jsouc tlumena tím, že se o něm dovídáme po návratu choré Stázičky jen z dohadu sousedek a letmo z krátkého vyznání nemocné; příznačně pak přidává autorka líčení šťastného stáří panímaminčina i smířeného konce Petříčkova.

Černý Petříček je vrcholem staropražské idyličnosti K. Světlé. Z črt a z povídek, odehrávajících se v českém maloměstě v době o něco starší, hlavně josefínské, vynikají po této stránce zvláště dvě práce polomemoárové v knize Z rodinných podání: Několik archů z rodinné kroniky (1862) a Purkmistrovic Katynka (1874). V první z nich — zarámována na počátku i po ukončení vlastního příběhu v odstavce ryze vzpomínkové — vystupuje opět historie konfliktu rodičů a dětí v hutném, s podrobností až zálibně dokumentární vykresleném milieu zájezdního hostince, s nímž se u Světlé častěji setkáváme. Řídký půvab tohoto komposičně volněji zřetězeného vyprávění záleží ve směsi důvěrného živlu subjektivního, rokokově nadechnuté romantiky milostné i syté evokace ovzduší. Hromadící popis a výčet se sklonem k hyperbole, je zde hojně proplétán rysy povahokresebnými.

„Rok co rok sídlil za komínem na doškové střeše vážný čáp; pod okapem, z jehožto zetlelého zelenavého dřeva hezoučké bylinky vyrůstaly, lpělo vlašťovčí hnízdo vedle hnízda; na kalu honila se stáda kachen smaragdových krků a křídel; na kolnách vrkala hejna holubů všech barev a na mrvišti procházeli se nejstrakatější kohouti a slepice českého chovu. Pradědeček jiných netrpěl, sousedé si mohli nasazovat tyrolská, štýrská, anglická a kdovíjaká ještě vzácná kuřata; zůstal při domácích, něco cizího mu do stavení nesmělo. Prababička měla s ním svatý kříž; ani ve střípkách za okny nesměla se mu cizokrajná květina objeviti a ona přec tak ráda zahradničila. Jen růže, tulipány, karafiáty a fialky, ježto za ryze české květiny považoval, protože je po česku pojmenovati mohl, nalezly milosti před ním.“

Živel subjektivní docela mizí v Purkmistrovic Katynce, vynikající pečlivou, jemně ironisující drobnokresbou figurek, jež ve spojení s naivní romaneskností milostného děje dodává novelce křehkého kouzla jakési rokokové pohádky.

Z citovaných dokladů je patrno, že jako v prózách vesnických, tak i v těchto maloměstských novelách a črtách podmiňuje jejich náladově dobový a idylický půvab mocná básnířčina schopnost vcítění ve smyslovou a citovou sféru postav, v jejich způsob nazírání a myšlení, závislý dobově a sociálně. Sledovali jsme, jak prvek idylický proniká velkou částí její tvorby novelistické, a to nejen tvorby z oblasti pražské a maloměstské, kde bývává u Světlé hledán téměř výhradně, nýbrž jak zvláště silně určuje od let sedmdesátých i její ještědské povídky. Ve vrcholných [90]románových skladbách z Ještědí jeví se jako složka výstavby základní důležitosti. Idylická místa mají tu jednak funkci retardačního oddechu v epičnosti proudícího vyprávění, jednak — nejčastěji — závažného komposičního předělu, na straně druhé stávají se pak svou srostitou názorností účinným protikladem k romanticky rozevlátému, lyricky řečnickému patosu subjektivněji zbarvených částí díla. Funkčním umístěním a odrazem od ostatního pletiva románu nabývají zvláštní účinnosti, takže působí v románě intensivněji nežli v pracích povídkových. Současně je zde naznačeno, jak románová stavba Světlé je založena na principu stálých kontrastů.

Přemnohé z toho, čím se vlastnímu pokolení K. Světlá jevila vrcholným zjevem českého romanopisectví, umlklo pro nás v jejím rozsáhlém díle. Nestárne však v ničem její teple srdečná a přitom mocně typisující schopnost lidové charakteristiky, ani její dar vysoce konkretní a vroucně básnivé evokace zašlých prostředí. V tom zůstává Karolina Světlá klasickou básnířkou lidového češství venkovského i městského doby josefinské a předbřeznové.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 2, s. 77-90

Předchozí Josef Vašica: Slovanská liturgie nově osvětlená Kijevskými listy

Následující Z. Koranda (= Záviš Kalandra): O původu jména Čech