Česká teorie spisovného jazyka ve vývojových souvislostech lingvistického myšlení

Alois Jedlička

[Rozhledy]

(pdf)

Чешская теория литературного языка в свете тенденций развития лингвистического мышления / The Czech theory of standard language in the perspective of evolution of linguistic thinking

1. Otázky teorie spisovného jazyka a jazykové kultury nastolené v české lingvistice v letech dvacátých a třicátých a kontinuitně dále rozvíjené jsou stále předmětem vědeckého zájmu lingvistů a lingvistických center v různých zemích. Svědčí o tom v poslední době jak významná dvojdílná antologie připravená společně českými lingvisty a lingvisty z NDR (Grundlagen 1, 1976, 2, 1982), tak nová antologie sovětská (Kondrašov, 1987), zahrnující některé novější práce (i slovenské) s touto tematikou. Nedávno k nim přistoupila i práce R. Bauma (1987) Hochsprache, Literatursprache, Schriftsprache (Wissenschaftliche Buchgemeinschaft, Darmstadt 1984, 256 s.). Cílem a smyslem autorova výkladu bylo podnítit k dalšímu zamyšlení nad jazykovým fenoménem, v kterém autor vidí a hledá hlavní předpoklad existence kulturního společenství. I když některé jeho přístupy a postoje jsou vzhledem k našim lingvistickým tradicím diskusní, není pochyby o tom, že jde o závažný, obsažný a erudovaný příspěvek k všestrannému osvětlení a pochopení problematiky spisovného jazyka (popř. fenoménů v různé míře se s ním kryjících) v širokých vývojových souvislostech. Autor zde snesl mnoho faktického materiálu z řešení dané problematiky v historii filologického (lingvistického) myšlení až do současnosti — kniha tak představuje významný přínos k filologické historiografii.[1] Zaujme nás i formou svého zpracování a také zaujetím a patosem, s nímž autor obhajuje, zvláště v závěrečné kapitole nazvané Rückblick und Ausblick — Quousque tandem, své někdy jednostranně vyhraněné názory a postoje.

a) Osobitost zpracování se projevuje už v základní textové výstavbě práce. V textu jsou i typem písma rozlišena dvě pásma, vlastní výkladový text autorský a pásmo citátové (tištěné petitem). V pásmu autorském R. Baum vykládá, osvětluje, charakterizuje a hodnotí na jedné straně souhlasně, kladně či pochvalně, na druhé pak kriticky až zaostřeně polemicky různá pojetí a pojmy, které byly v oblasti teorie spisovného (kulturního) jazyka vypracovány, i postoje, které jazykovědci ve vývoji bádání o dané problematice zaujímali. Hodnotící soudy vycházejí z vyhraněných pozic autora a jsou podloženy i důkladnou erudicí filologickou, prohloubenou i v aspektu filozofickém, psychologickém a logickém. K některým otázkám nechává autor zaznít i hlas sociologa, přírodovědce, matematika aj. Tak je tomu např. tam, kde jde o podtržení významu písma jako prostředku pro uchování získaných kulturních statků a hodnot.

Přítomnost, velký rozsahový podíl, charakter i závažnost citátového pásma vyjadřuje už podtitul knihy — Materialien zur Charakteristik von Kultursprachen. V něm je zároveň v nadřazeném souhrnném označení „kulturní jazyky“ vyjádřen společný rys všech částečně synonymních variant uvedených v základním názvu. V některých jednotlivých případech podává R. Baum i citáty rozsáhlejší; ty pak plní do jisté míry i funkci encyklopedického poučení o daných jevech a problémech. [211]Dosvědčuje to např. i širší citát z V. Barneta (1967), v kterém je shrnujícím způsobem podána výstižná charakteristika specifických prostředků mluveného projevu, které nemají protějšek v projevech psaných, a dále pak Barnetova výčtová charakteristika situačních faktorů, které se uplatňují v komunikačním aktu (Baum, 1987, s. 60n.).

Budiž nám nyní dovoleno připojit na okraj naší stručné zmínky o textové výstavbě Baumovy knihy obsáhlejší odbočku o specificky motivovaném využívání citátů ve dvou odborných textech majících rovněž za předmět výklad problematiky spisovného jazyka. Jde o stať N. I. Tolstého (1988) a starší stať B. Havránka (1964); obě stati spolu souvisí i tím, že se vážou na osobnost a myšlenky N. S. Trubeckého, jednoho ze zakladatelů Pražského lingvistického kroužku. Ve své stati seznamuje N. I. Tolstoj podrobně s myšlenkami Trubeckého (1927) o spisovné ruštině a ostatních slovanských spisovných jazycích. Klíč k odhalení motivace citátového postupu nacházíme přímo v textu Tolstého stati, a to ve zmínce o tom, že Trubeckého práci, kterou rozebírá, četli a citovali nemnozí, mezi nimi V. V. Vinogradov a B. Havránek. Tato skutečnost nesporně určovala volbu textové výstavby, o níž Tolstoj explicitně uvádí, že cílem bylo „krátce vyložit, především formou citátů, tj. slovy samého autora, základní teze jeho stati“.

Ve své stati považoval Trubeckoj za nezbytné osvětlit některé základní pojmy z teorie spisovného jazyka, a to na základě zjišťování rozdílů mezi jazykem spisovným a lidovým. V této souvislosti věnoval samostatnou pozornost i pojmu hovorový jazyk (rus. razgovornyj jazyk) a jeho vymezení.[2] Pro stálou aktuálnost této problematiky nebude snad bez užitku, budeme-li reprodukovat v překladu příslušnou pasáž Tolstého stati. Trubeckoj soudí, že hovorový jazyk může být čistě spisovný, čistě lidový nebo může jít o smíšení prvků spisovného a lidového jazyka v různých proporcích. Tuto myšlenku pak Trubeckoj dále rozvádí takto: „Podle stupně vzdělání může jeden a týž mluvčí v rozhovoru (nebo i v osobní korespondenci) o určitých předmětech užít spisovného jazyka, v rozhovoru o jiných tématech může mít projev jazykově smíšený charakter[3] a konečně o dalších tématech může nenuceně a přirozeně mluvit jen lidovým jazykem.“ V závěru pak formuluje vztah spisovného a lidového jazyka obecně takto: „Soužití lidového a spisovného jazyka v jednom národním společenství je určováno složitou sítí vzájemně se křížících forem styku (komunikace).“ — Druhou tematickou složkou Trubeckého stati (a to rozsáhlejší) je při stejné metodě využívání citátů charakteristika specifických rysů vývoje slovanských spisovných jazyků.

Podobně je motivováno i hojné využívání citátů v méně známé stati B. Havránka (1964). Specifické v této stati je však to, že paralelní uvádění citátů zde slouží cílům srovnávacím. Na základě srovnání citátů je možno konkrétně určit vliv Trubeckého na počátky české teorie spisovného jazyka, ale zároveň i vlastní přínos B. Havránka v jejím rozvíjení (např. při vytčení protikladných tendencí ve vývoji spisovné normy).

Pozn. Na okraj tohoto exkursu ještě dodejme, že formou citátů se podává osvětlení pojmového obsahu lingvistických termínů v slovníku slovanské lingvistické terminologie pražské školy zpracovaném J. Vachkem za spolupráce J. Dubského (1960).

b) Výklady v Baumově knize jsou rozčleněny do pěti oddílů. Předchází jim krátký úvodní vstup, v němž autor stručně vyložil svůj zásadní postoj k pojednávané problematice. Vlastní jádro věcných výkladů je obsaženo ve třech rozsáhlých tematických oddílech (vnitřně dále členěných do kapitol), nazvaných Sprachverwendung [212](v textu též Sprachgebrauch), Sprachcharakteristik, Sprachmedium (tento oddíl je nejrozsáhlejší a zároveň vnitřně nejpodrobněji rozčleněn). Názvy kapitol v jednotlivých oddílech naznačují dílčí problematiku: jde o takové problémové okruhy jako jazyk a jazykověda, jazyková skutečnost, jazyk a svět, jazyk a písmo, funkce jazyka, situace a řeč. V samostatných kapitolách je dále probírána problematika psané řeči, spisovného jazyka, odborné řeči, literatury a literárního jazyka. V názvech některých kapitol je naznačena připomenutá už interdisciplinárnost přístupu (Literaturwissenschaftliche und philosophische Reflexion). Objevují se i netradiční názvy (Versprachlichung, Verschriftung) — ty ovšem už do současné lingvistiky v NSR pronikly.

Jádro výkladů je zarámováno úvodním oddílem nazvaným Einstimmung — De vulgari eloquentia (citátově odkazujícím na Dantův traktát stojící podle Bauma u počátků problémových reflexí o podstatě spisovného jazyka — Hochsprache), a závěrečným, příznačně nazvaným Rückblick und Ausblick — Quousque tandem. V závěrečném oddílu nacházíme klíč k plnému odhalení smyslu autorových slov a zvláště vyhraněných postojů, které k řešeným problémům kulturních jazyků zaujímá.

Ze závěrečných slov R. Bauma, opřených o bohatou pramennou citaci ze starších i nových prací německé lingvistiky v NSR, je zřejmé, že jeho poměrně ostré kritické postoje se obracejí proti jednomu proudu západní jazykovědy (především v NSR). Odmítá předsudečná stanoviska k normované (‚normorientiert‘) řeči i negativní důsledky toho v oblasti vzdělání a jazykové kultury. Naproti tomu kladně hodnotí vědecké tradice spojené s teorií spisovného jazyka vypracovanou v pražské škole, se sovětskou teorií let dvacátých a také novější práce o problematice norem jazykové komunikace a jazykové kultury vypracované v NDR.

Baumova kniha je uzavřena bohatým bibliografickým soupisem odborné literatury (s. 185—238) a jmenným a věcným rejstříkem. Ten umožňuje zjišťovat vývojové souvislosti v řešení problémů, postupné propracovávání a vymezování termínů. V soupisu odborné literatury jsou hojně zastoupeny a v knize také citovány práce českých (a zčásti i slovenských) lingvistů, počínaje klasickým obdobím pražské školy z let třicátých a konče novými pracemi publikovanými v antologiích nebo v cizojazyčných sbornících.[4] Českou teorii z třicátých let staví autor do blízkosti prací sovětských z let dvacátých a třicátých i proto, že se i jimi otvírá nové období k řešení problematiky spisovného (kulturního) jazyka. Na podporu svých názorů, popř. pro širší osvětlení problematiky uvádí i sovětské autory z novějšího nebo současného období (např. A. I. Domašneva, M. M. Guchmanovou, N. N. Semenjukovou, L. I. Skvorcova, B. S. Švarckopfa aj.). V značné míře jsou zastoupeni i němečtí lingvisté z NDR pracující v okruhu dané problematiky (např. W. Hartung, D. Nerius, W. Bahner, E. Isingová, J. Scharnhorst aj.). S kladným hodnocením se dovolává i jiných zahraničních autorů, kteří měli vztah k pražské škole (např. P. Garvina).

 

2. Cílem našeho zamyšlení nad knihou R. Bauma nemůže být podrobné a prohloubené seznámení se soudy, názory a postoji vyslovenými k základním a závažným problémům vázaným na fenomény a pojmy kulturní, literární, spisovný jazyk. Autor se k nim vyjadřuje fundovaně v širokém historickém osvětlení a z vyhraněných metodologických pozic. Jeho postoje ať kladně hodnotící, nebo výrazně kritické jsou ovšem podmíněny v první řadě vázaností na vývoj teorií a názorů v jazykovědě v NSR. Ze srovnávacího hlediska však autor přihlíží i k vývoji lingvistického myš[213]lení a bádání o těchto otázkách v jiných centrech, zvláště v novějším období. Konkrétně pak připomíná závažné práce, které přispěly k vývojovému pohybu v řešení dané tematiky. Nás pak především také zajímá, jak jsou v Baumově práci zastoupeny práce lingvistiky české a slovenské, a to ve vztahu ke konkrétní řešené problematice a se zřetelem ke stanoviskům, která zaujímají. Jejich zastoupení je ovšem limitováno i jazykově, a to existencí cizojazyčných znění.

Velkou pozornost věnoval autor pracím z klasického období pražské školy, kterými česká jazykověda vstoupila vypracováním programových tezí na mezinárodní slavistické fórum (Teze, 1929), později pak problémově na širší mezinárodní fórum (Havránek, 1938). Velmi kladného hodnocení se v knize dostalo i statím určeným pro domácí fórum (Havránek - Weingart, 1932). Vedle prací zakladatelské generace jsou v Baumově knize hojně zastoupeny i práce mladších lingvistů, a to ve vztahu k jednotlivým problémovým okruhům do knihy pojatým. Citované a bibliograficky zaznamenané práce českých lingvistů se týkají komplexu problémů, které od samého počátku byly v popředí zájmu české teorie spisovného jazyka. Jde o problémy vztahu spisovného jazyka k útvarům nespisovným, poměru jazyka psaného a mluveného, o ústřední problém normy (a kodifikace), o problematiku stylu a stylového rozvrstvení jazyka (i jednotlivých stylů funkčních) ap.

a) Do popředí se dostávají především stanoviska a přístupy obsažené v těch pracích českých autorů (nebo i autorů z jiných lingvistických center), jichž se může dovolávat na podporu vlastních názorů a postojů. Je tomu tak např., když velmi vysoko hodnotí kolektivně vypracované Obecné zásady pro kulturu jazyka (Havránek - Weingart, 1932), a to těmito slovy: „Die Bedeutung dieses von Bohuslav Havránek und Vilém Mathesius redigierten Textes kann für die Entwicklung der wissenschaftlichen Sprachpflege kaum hoch genug veranschlagt werden“ (s. 44). Také skutečnost, že v tezích z r. 1929 byla věnována samostatná pozornost i otázkám vyučování jazykům na středních školách, zvláště jazyku mateřskému, pokládá Baum za přesvědčivý důkaz toho, jaký význam se této složce jazykové kultury už tehdy přikládal. Dále pak připomíná, že myšlenky v tezích vyjádřené našly později pokračování v kolektivně vypracovaném elaborátu o vyučování mateřskému jazyku na školách, publikovaném v čas. Naše řeč (1967, něm. překlad Grundlagen …, 1982). Z úkolů, které se zde na vyučování mateřskému jazyku kladou, vyzvedává zvláště rozvíjení vyšších mentálních schopností, dále estetické působení jazyka a jeho užití v uměleckých dílech. V souladu s autorovými postoji je i požadavek výchovy[5] k odpovědnému a uvědomělému vztahu k mateřskému jazyku jako reprezentantu národního společenství a cennému kulturnímu statku.

b) Značnou pozornost věnuje Baum problematice stylové diferenciace, a to z hlediska pojmosloví i vývojových souvislostí v jejím řešení. Poukazuje přitom na Ballyho typologii forem jazykového výrazu s rozlišením jazyka vědeckého, pracovního, administrativního a mluveného (konverzačního) a dále básnického. V jiné souvislosti pak připomíná Jakobsonovu typologii (inventář) dominujících jazykových funkcí (emotivní, konativní, poznávací, fatickou, metajazykovou a básnickou), založenou na výchozích faktorech mluvních aktů (mluvčí, adresát, kontext, kontakt, kód a sdělení) (Jakobson, 1971). Pokud jde o známé třídění funkčních jazyků a stylů u B. Havránka, Baum konstatuje, že je ve znamení jazykové kultury a že podstatně přispívá k „operacionalizaci“ jejích problémů.

Je pravda, že se soustředění pozornosti na stylovou složku v souvislosti s řešením obecných problémů spisovného jazyka promítlo v české teorii i do řešení otázek jazykové kultury. Projevilo se to např. v tom, že zúžené hledisko jazykové správ[214]nosti bylo rozšířeno o taková kritéria jako stylová přiměřenost, vhodnost, vytříbenost. Na druhé straně je ovšem třeba vyzvednout i vlastní teoretickou a vědeckou hodnotu řešení stylistické problematiky v pražské škole, jak se to projevilo v základních pracích Mathesiových a Havránkových, v následných vystoupeních v diskusi o stylu v Slově a slovesnosti, 1941 (Skalička, Kořínek, Trnka), popř. v dalších pracích, počínaje konferencí o stylu (Slovo a slovesnost, 1955), dále v živých diskusích v letech šedesátých a v statích, popř. knižních publikacích L. Doležela (1960) a M. Jelínka (1963) z téhož období, popř. v syntetických pracích z počátku let sedmdesátých (Hausenblas, 1971; Jedlička a kol., 1970).

Pokud jde o „třídění stylu na typy“, vypracované B. Havránkem v r. 1932, stojí za zmínku, že se k tomuto třídění a jeho ohlasu retrospektivně vyslovil sám B. Havránek v diskusní poznámce na bratislavské konferenci o problémech jazykové kultury (Jazykovedné štúdie VII, 1963). Právem připomíná, že do obecného povědomí vešlo jen základní „učebnicové“ třídění na tzv. funkční jazyky (hovorový, odborný (vědecký a praktický) a básnický); v původní podobě z r. 1932 však šlo o třídění vícerozměrové, podle několika kritérií, a to také podle způsobu a formy projevu a podle jeho konkrétního cíle. Pandán k tomuto třídění najdeme i u V. Mathesia (1942) v jeho výčtu funkčních slohů všedního dne. Z hlediska vývojových souvislostí můžeme dodat, že šlo přitom o jevy zahrnované později pod tzv. registry, zčásti pak o žánrové formy.

c) Dominantním rysem kulturního jazyka (a fenoménů mu podřazených) je pro R. Bauma rys psanosti. V souvislosti s tím se autor dotýká s teoretickým prohloubením a také z historického hlediska i otázek písma a jeho úlohy při vytváření a fungování spisovných jazyků. Pracuje přitom i s pojmem-termínem Verschriftung (‚zpísemnění‘), který se vypracovává v některých nových pracích v NSR. Podle R. Bauma je konstituování a rozvoj spisovných jazyků funkcí jejich zpísemnění, a to je také předpokladem jazykovědné analýzy a jazykovědné teorie.

V prohloubeném výkladu o psaném jazyce věnuje Baum samostatnou pozornost i pojmu-termínu test, který se v moderní jazykovědě mnohostranně propracovává. Připomíná široké pojetí E. Coseria a také vnitřní diferenciaci tohoto pojmu. Se souhlasem např. přijímá Glinzovo vyčlenění samostatné podtřídy textů konstituovaných písmem a přijímaných čtením.

V pojetí pražské školy a v novějším období i v jiných tradicích se věnuje zvýšená pozornost i spisovnému jazyku mluvenému. Už v uvedených Obecných zásadách pro kulturu jazyka (viz výše s. 213) bylo zdůrazněno, že je při zjišťování spisovné normy potřebí přihlížet také k ústní praxi nositelů spisovného jazyka. Tento přístup vyústil v uplatňování principu variantnosti ve spisovné normě (a kodifikaci) a k určování variantních prostředků a jejich stylové diferenciace. Existence variantních prostředků se pak pojímá jako jeden z projevů synchronní dynamiky (Jedlička, 1974).

Pozn. Pojem-termín dynamika ani základní pojmy diachronie — synchronie s touto problematikou spjaté nejsou v Baumových výkladech zastoupeny. V rejstříku věcném je sice dvojice termínů synchronie — diachronie zaznamenána, ale váže se jen na poznámku v textu, v níž se autor stručně zmiňuje o pokusu E. Coseria o překonání propasti mezi synchronním a diachronním popisem jazyka. — F. de Saussurovi, s nímž jsou tyto pojmy z hlediska vývojových souvislostí spojeny, věnuje R. Baum ve svých výkladech značnou pozornost.

Při výkladu ústřední problematiky psaného jazyka a písma — i ve vztahu k jazyku mluvenému — dovolává se se souhlasem prací J. Vachka. Uvádí mnohé z jeho myšlenek o specifičnosti nejen psané, ale i tištěné formy jazyka. Na podporu svých názorů cituje i Vachkova slova, že „rozvoj vyšší kultury a civilizace je bez existence psané jazykové normy v daném jazykovém společenství nemyslitelný“ (Vachek, [215]1964). Z hlediska vývojových souvislostí pak připomíná podněty A. Artymovyče. — Dodejme k tomu ještě, že význam Vachkových prací o psaném jazyce je z podobných hledisek vysoko hodnocen i v sborníkové práci Deutsche Orthographie vyšlé v NDR (Nerius, 1987).

d) Samostatná pozornost věnovaná v programových tezích z r. 1929 spisovnému (a také básnickému) jazyku signalizuje pojímání spisovného jazyka jako samostatného či specifického předmětu lingvistického bádání. Tuto skutečnost vyzvedá i R. Baum, i s připomenutím, že počátky toho můžeme zjišťovat už u A. Meilleta. Je však vhodné v této souvislosti uvést, že požadavek, aby se spisovný jazyk stal předmětem bádání speciálního, explicitně vyslovil B. Havránek (1927) už v úvodu své gramatické monografie Genera verbi I: „Nevylučuji jazyk básnický a spisovný snad z bádání lingvistického, ale pro své prvky estetizující, intelektualizující, pro vliv individuální tvořivosti i opět tradičnosti musí býti předmětem bádání speciálního“ (kurzíva a proložení A. J.). V citovaném úryvku se jako charakteristické pro spisovný jazyk uvádějí prvky intelektualizující spolu s rysem tradičnosti, pro jazyk básnický pak prvky estetizující spolu s individuální tvořivostí. Odráží se v tom vliv koncepce Ch. Ballyho, který vycházel z protikladu intelektuální a afektivní, emocionální složky jako dvou pólů užívání jazyka a také ze zdůraznění individuální tvořivosti v jazyce básnickém. Na tyto souvislosti poukazuje i R. Baum a dokládá je poměrně hojnými citáty z prací pražské školy. Pro B. Havránka je charakteristické právě využití rysu intelektuálnosti a propracování pojmu intelektualizace jak v charakteristice spisovného jazyka vůbec, tak i při výkladu o jeho funkčním rozvrstvení. Pojem-termín intelektualizace připomíná na mnoha místech své práce i R. Baum, zvlátě citací definice z B. Havránka (1932) a s poukazem na její manifestaci v oblasti syntaxe a slovní zásoby.

e) Při určování specifických rysů spisovného jazyka se od samých počátků české teorie vycházelo z jeho rozlišení od tzv. jazyka lidového.[6] Připomněli jsme už výše, že iniciativní úlohu při stanovení specifických rysů spisovného jazyka měl N. S. Trubeckoj. Důležité bylo, že se nezůstávalo jen u zjišťování vnějších faktorů působících tuto diferenciaci, ale pozornost se soustřeďovala i na specifičnost jazykových prostředků spisovného jazyka, a to nejen z roviny lexikální a syntaktické, ale také fonologické a morfologické. Jejich charakteristice a analýze (na materiálu z historického vývoje spisovných jazyků i z jazyka současného) byly věnovány průkopnické práce B. Havránka (1929, 1931) z let třicátých.

f) Centrální místo zaujímá v Baumově monografii pojem-termín kulturní jazyk (Kultursprache). Jeho obsah podmiňuje i postoje, které Baum zaujímá k problémům spojeným s jeho fungováním ve společnosti. Inspiračním zdrojem je Baumovi užití a vymezení tohoto pojmu v práci H. Klosse (1978) o vývoji nových germánských jazyků. Lze jej chápat jako nadřazený ve vztahu k pojmům-termínům, které jsou uvedeny v základním názvu Baumovy knihy (Schriftsprache, Literatursprache, Hochsprache). Význam jeho motivačního znaku (kulturnost) je implicitně obsažen i v uvedených dílčích označeních, na druhé straně pak vlastní motivační znaky těchto označení (psanost, písemnost — literárnost (Literalität) — (stylová) vysokost) poukazují diferencovaně jen na jednotlivé význačné rysy takto označených fenoménů. Jako v podstatě synonymní k uvedeným termínům je chápán i termín standardní jazyk[7] (v textu knihy zpravidla vázaný na konkrétní autory — Ferguson, Garvin).

[216]Podle Bauma slouží kulturní jazyk jazykovému a kulturnímu společenství k uspokojování vyjadřovacích potřeb v kulturní sféře. Vytčení kulturní sféry[8] je v podstatě ve shodě s pojetím a vymezením spisovného jazyka už v počátcích pražské školy — „spisovný jazyk vyjadřuje kulturní a civilizační život“ a dále v rozvedení „postup i výsledky myšlení vědeckého, filozofickonáboženského, sociálněpolitického a administrativně právního“, Teze 1929. Zde jsou už konkrétně diferencovány funkční komunikační sféry,[9] které později nacházíme i v některých pracích sociolingvistických.

Pokud jde o samo označení kulturní jazyk, je třeba připomenout, že ho bylo užito v pracích některých slavistických center v diferencovaném významu. Zatímco je u R. Bauma jednoznačně vázáno na formu psanou (srov. výše s. 214 o významu písma a ‚zpísemnění‘ pro konstituování a rozvíjení příslušného fenoménu), je v některých slavistických pracích (v lingvistice polské, české a slovenské) vedle základního motivačního znaku kulturnosti přítomen i určující rys mluvenosti. B. Havránek (1963) soudí, že tento pojem-termín uvedla v život lingvistika polská (Lehr-Splawiński). Sám s ním také pracuje a považuje jej za užitečný při charakteristice českého jazyka a české jazykové situace před vznikem písemnictví. Za jeho určující rysy pokládá relativní jednotnost, nadnářečnost a užívání v kulturní sféře. Za přiléhavou považuji tuto Havránkovu charakteristiku (Havránek, 1963, s. 332): „Termín ‚spisovný‘ jazyk zužuje nezbytný pojem jednotného celonárodního jazyka viděného v celé šíři a hloubce historického vývoje; proto je lépe z historické perspektivy užívat staršího termínu zejména polské jazykovědy, jazyk ‚kulturní‘. Tento kulturní jazyk, mluvený i psaný, eventuálně i jen mluvený, byl ovšem nástrojem veškerého i kulturního života a plnil jeho potřeby. (…) Zprvu speciálními úkoly kulturního jazyka bylo zpravidla plnění potřeb života právního a náboženského.“ Ke vztahu pojmů-termínů spisovný jazyk, kulturní jazyk se v podstatě ve stejném smyslu vyjádřil i E. Pauliny (1983, s. 7). Pro starší období jazykového vývoje považuje rovněž za vhodnější mluvit o kulturním celospolečenském jazyku, popř. stručněji o kulturním jazyku. Jde o tu formu jazyka, kterou užívá daná společnost pro své společné kulturní a vůbec společenské cíle.

g) S českou teorií spisovného jazyka je spojeno i propracování problematiky jazykové normy a vědecký přístup k jejímu řešení. Referát B. Havránka na IV. lingvistickém kongresu v Kodani (Havránek, 1938), uvedený řečnickou otázkou „Ist überhaupt die Sprachnorm, die Normierung der Schriftsprache und die Sprachkultur ein Thema der Linguistik, gehört dies zu ihren wissenschaftlichen Aufgaben?“, otvírá cestu k teoretickému řešení otázek (spisovné) normy (a jejího vývoje), kodifikace, zasahování do jazyka ap. V dalším vývoji se řešení této problematiky postupně rozvíjelo do šířky i do hloubky jak v rovině teoretické a pojmoslovné, tak pokud jde o konkrétní zkoumání spisovné normy, a to nejen v lingvistice české a slovenské, ale i v mnoha dalších lingvistických centrech (srov. Nebeská, 1987, 1989). Zvláštní pozornost byla věnována i propracování typů norem (Hartung, 1977; Jedlička, 1982, 1987).

Zásluhu má česká teorie, počínaje B. Havránkem i v tom, že diferencovala a postupně i propracovávala souvztažný pojem kodifikace (Havránek, 1932, 1936; Jedlička, 1982, 1986; Daneš, 1977). V Baumově knize je sice tento pojem připomenut v rejstříku s odkazem k heslu norma, ale v textu se s ním nepracuje, ačkoli by [217]to bylo podle mého soudu prospěšné pro osvětlení některých skutečností, na něž Baum při charakteristice situace v NSR, pokud jde o postoje ke spisovnému jazyku a jeho kultuře, ať v kruzích lingvistických, či v širší veřejnosti, poukazuje. Má na mysli doznívání mladogramatického přeceňování lidového jazyka jako nezkažené formy, a proto kritéria jazykové „čistoty“ (jako paralelu k tomu můžeme připomenout i přežívání staršího, vědecky překonaného brusičství v české situaci), především však hnutí projevující se v NSR právě kritikou jazykových norem (Sprachnormenkritik). To vedlo podle R. Bauma jednak k uvolňování norem, jednak k vytváření nedůvěry ke spisovnému jazyku ze strany jeho uživatelů (v NSR k tomu přispívala i známá Bernsteinova teorie jazykových bariér, sociologicky motivovaná). Nabízí se otázka, zda a do jaké míry šlo v daném případě skutečně o vlastní normy (spisovné) — v odlišení od kodifikace —, či spíše o kritiku kodifikace, která se s měnícími se reálnými normami postupně rozcházela. Paralelu k tomu bychom mohli vidět v české situaci let třicátých a zčásti také v dalším vývoji, ovšem už za jiného stavu teorie spisovného jazyka.

h) V našem zamyšlení jsme se ve výběru dotkli jen některých přístupů, myšlenek a pojmů, které do svých hutných výkladů pojal R. Baum. Omezili jsme se především na ty problémové okruhy, které spojoval s tradicemi pražské teorie spisovného jazyka sám autor. Pominuli jsme přitom speciální problematiku básnického jazyka, k níž se autor především s odkazem na práce J. Mukařovského rovněž vyjadřuje, přičemž i zde zjišťuje a uvádí četné vývojové souvislosti. Zmíníme se však v této souvislosti stručně alespoň o jednom pojmu-termínu, který R. Baum osvětluje v stejně nazvané kapitole: Evokation. Při jeho výkladu a při výkladu o básnickém jazyce vůbec — volí zmíněný už přístup interdisciplinární, přičemž uvádí stanovisko lingvisty (E. Coseria), literárního vědce (G. L. Brunse) a filozofa (W. Humboldta). Z českých prací o problematice básnického jazyka připomíná jen starší práci J. Mukařovského z r. 1940, která byla vzata za základ německého překladu v Grundlagen, 1976, přičemž připomíná, že by se na Mukařovského a jeho učení o básnickém jazyce mohl odvolat E. Coseriu. Pokud jde o pojem-termín evokace, existuje tematická souvislost s příspěvkem V. Skaličky (1963). Ten se zabývá evokací jako problémem jazyka a literatury a vymezuje ji takto: „Každá promluva, věta, slovo, morfém pohybují se u adresáta směrem od výrazu k významu a tomuto pohybu pak říkáme evokace.“ V promluvě literární, umělecké je podle Skaličky evokační pohyb složitější než v každodenní nebo odborné řeči. Skaličkova stať spadá do let šedesátých, kdy probíhaly živé časopisecké diskuse o obecných otázkách stylu, zvláště také uměleckého (připomeňme např. příspěvky P. Trosta, 1962). Při výkladu pojmu evokace opírá se Skalička také o pojmy, které se v poslední době dostaly do centra pozornosti nově konstituované nauky o textu. Pojmy text, kontext, subtext vyložil Skalička samostatně už dříve (Skalička, 1961). K textové lingvistice, k jejímu pojmosloví a k typologii textů se na mnoha místech své knihy vyslovuje také R. Baum.

 

3. R. Baum projevil ve své knize hlubokou erudovanost a důkladnou a všestrannou znalost problematiky kulturních (spisovných) jazyků, tedy problematiky, která je v české a nověji i slovenské lingvistice velmi aktuální z hlediska jak vědeckého, tak kulturně společenského. Výrazným rysem knihy je, že se do popředí dostává složka pojmová a terminologická. Zároveň autor usiluje — i s pomocí přesvědčivých citátů z děl autorů, kteří se k dané problematice významně vyslovovali — o zjištění vývojových souvislostí v řešení problémů. Baumova kniha není však jen dokumentárně popisná, do popředí vždy vystupuje východisko teoretické a metodologické, z něhož jsou dané jevy a pojmy nazírány. Odtud pak pramení i výrazně zaujímané hodnotící postoje. Se souhlasem přijímá a kladně hodnotí především humboldtov[218]skou linii v přístupu k řešení problémů; sleduje ji velmi podrobně a prohloubeně až do současnosti. Kriticky se naproti tomu staví k J. Grimmovi jako zakladateli tradice, které se dovolává historickosrovnávací jazykověda a zvláště její mladogramatická větev. Pro nás je potěšující, že je autor podrobně obeznámen s českou (a zčásti i slovenskou) odbornou literaturou a že se kladného ocenění dostává zvláště učení pražské školy o spisovném jazyce, a to jak z období klasického, tak v jejím kontinuitním rozvíjení v období novějším.

 

LITERATURA

 

BARNET, V.: Die gesprochene Sprache und die Methode ihrer Aneignung. In: Praxis des neusprachlichen Unterrichts, 14, 1967, s. 29—42.

BAUM, R.: Hochsprache, Literatursprache, Schriftsprache. Materialien zur Charakteristik von Kultursprachen. Darmstadt 1987.

BRANG, O. - ZÜLLIGE, M.: Kommentierte Bibliographie zur slawischen Soziolinguistik I—III. Bern - Frankfurt am Main 1981.

DANEŠ, F.: K dvěma základním otázkám kodifikace. NŘ, 66, 1977, s. 3—13.

DOLEŽEL, L.: O stylu moderní české prózy. Praha 1960.

FERGUSON, Ch.: Diglossia. Word, 15, 1959, s. 325—340.

GRUNDLAGEN DER SPRACHKULTUR, 1, 1976, 2, 1982, Berlin.

HARTUNG, W.: Zum Inhalt des Normbegriffs in der Linguistik. In: Normen in der sprachlichen Kommunikation. Berlin 1977, s. 9—69.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi I. Praha 1927.

HAVRÁNEK, B.: Influence de la fonction de la langue littéraire sur la structure phonologique et grammaticale du tchèque littéraire. TCLP, 1, 1929, s. 19—29.

HAVRÁNEK, B.: Zur Adaptation der phonologischen Systeme in der Schriftsprache. TCLP, 4, 1931, s. 267—278.

HAVRÁNEK, B.: Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur. In: Actes du IV^e Congrès de Linguistes. Copenhague 1938, s. 151—156.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

HAVRÁNEK, B.: Trubeckoys Bedeutung für die Entwicklung der Theorie der Schriftsprache. Wiener slawistisches Jahrbuch, 11, 1964, s. 31—36.

HAVRÁNEK, B. - WEINGART, M.: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932.

HELBIG, G.: Entwicklung der Sprachwissenschaft seit 1970. Leipzig 1986.

HRBÁČEK, J.: Poznámky k funkčním stylům prostě sdělovacímu, hovorovému a konverzačnímu. SlavPrag, 26, 1987, s. 111—114.

JAKOBSON, R.: Lingvistika a poetika. In: Studies in verbal act. Ann Arbor 1971, s. 73—116.

JAZYKOVEDNÉ ŠTÚDIE 7. Bratislava 1963.

JEDLIČKA, A.: Otázky jazykové výchovy. SaS, 10, 1947/48, s. 142—151.

JEDLIČKA, A. a kol.: Základy české stylistiky. Praha 1970.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1976; něm. překlad Die Schriftsprache in der heutigen Kommunikation. Leipzig 1978.

JEDLIČKA, A.: Typy norem jazykové komunikace. SaS, 43, 1982a, s. 272—281.

JEDLIČKA, A.: Theorie der Schriftsprache. In: Grundlagen der Sprachkultur 2, 1982b, s. 40—91.

JEDLIČKA, A.: Basic types of norm in language communication. In: Reader in Czech sociolinguistics. Praha 1986, s. 57—82.

JEDLIČKA, A.: Rozvoj bádání o slovanských spisovných jazycích v dějinách slavistických sjezdů. In: Československá slavistika — lingvistika a historie. Praha 1988, s. 187—198.

JELÍNEK, M.: Míšení funkčních stylů v soudobé umělecké próze slovanských národů. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1963, s. 295—303.

KEIPERT, H.: Geschichte der russischen Literatursprache. In: Handbuch des Russischen. Wiesbaden 1984, s. 444—481.

[219]KLOSS, H.: Die Entwicklung neuer germanischer Kultursprachen seit 1800. Düsseldorf 1978.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 13—102.

MUKAŘOVSKÝ, J.: O jazyce básnickém. SaS, 6, 1940, s. 113—145 (něm. překlad Grundlagen 1, 1976, 162—228).

NAŠE ŘEČ, 50, 1967: Vyučování mateřskému jazyku na našich školách, s. 65—77.

NEBESKÁ, I.: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 48, 1987, s. 334—342.

NEBESKÁ, I.: K současnému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 50, 1989, s. 152—157.

NOVOJE V ZARUBEŽNOJ LINGVISTIKE XX. (Teorija literaturnogo jazyka v rabotach učenych ČSSR). Red. N. A. Kondrašov. Moskva 1988.

NERIUS, D. a kol.: Deutsche Orthografie. Leipzig 1987.

PAULINY, E.: Dejiny spisovnej slovenčiny. Bratislava 1983.

SKALIČKA, V.: Text, Kontext, Subtext. SlavPrag, 3, 1961, s. 73—78.

SKALIČKA, V.: Evokace jako problém jazyka a literatury. SaS, 24, 1963, s. 20—24.

SLOVO A SLOVESNOST, 7, 1941: Diskuse o stylu (J. M. Kořínek, s. 28—40, B. Trnka, s. 61—72, V. Skalička, s. 191—196).

SLOVO A SLOVESNOST, 16, 1955: Konference o otázkách stylu a stylistiky (K. Hausenblas, P. Trost, E. Pauliny, M. Jelínek, J. Filipec), s. 1—52.

TEZE předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. In: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—65.

TOLSTOJ, N. S.: Mysli N. S. Trubeckogo o russkom i drugich slavjanskich literaturnych jazykach. In: Istorija i struktura slavjanskich literaturnych jazykov. Moskva 1988a, s. 220—236.

TOLSTOJ, N. S.: Slavjanskije literaturnyje jazyki i ich otnošenije k drugim jazykovym idiomam (stratam). In: Istorija i struktura slavjanskich literaturnych jazykov. Moskva 1988b, s. 6—27.

TROST, P.: O smyslu jazykové analýzy literárního díla. ČsRus, 6, 1962, s. 223.

TRUBECKOJ, N. S.: Obščeslavjanskij element v russkoj kul’ture. In: K probleme russkogo samopoznanija. Paris 1927.

VACHEK, J.: Zum Problem der geschriebenen Sprache. TCLP, 8, 1939, s. 94—104.

VACHEK, J. - DUBSKÝ, J.: Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague. Utrecht/Anvers 1960.

VACHEK, J.: K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS, 25, 1964, s. 117—126.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 210-219

Předchozí Simeon Romportl: Lineární versus transverzální

Následující Eva Macháčková, Naďa Svozilová: Slovesná valence ve slovnících