Interpersonální komunikace ve stabilizovaných malých skupinách

Milada Hirschová

[Články]

(pdf)

Интерперсональная коммуникация в устойчивых немногочисленных группах / Interpersonal communication in small stable groups

0. Výzkum nepřipravených mluvených projevů v poslední době obrací pozornost i ke komunikační sféře, jejíž mnohé charakteristiky se sice už dlouho v jednotlivostech objevují v různě orientovaných lingvistických publikacích, která však jakožto celkový jev byla dosud prezentována častěji v pracích sociologických a psychologických. Máme na mysli komunikaci v malých skupinách (nepřesahujících deset osob), v nichž mezi komunikanty existuje blízký, důvěrný vztah. Takové skupiny tvoří zejména rodina, patří sem však i skupiny spojené přátelským vztahem (komunikačně relevantní je doba trvání tohoto vztahu a intenzita udržovaných kontaktů; mezi určující rysy naopak nepatří, na jakém sociálním základě, např. profesním nebo zájmovém, skupina vznikla). Hodláme se zde věnovat podobě interpersonální komunikace, kterou by bylo možné označit za nejtriviálnější, nejméně záměrně kultivovanou, do jisté míry však fundamentální pro všechny oblasti ostatní. Fundamentálnost samozřejmě platí především pro komunikaci v rodině (návyky zde získané při učení se jazyku obvykle přetrvávají po celý život), jiné rysy však zapojují rodinnou komunikaci do širšího okruhu. Jde nám o podobu vyjadřování a celého souboru znaků charakterizujících ten okruh komunikačních událostí (KU), jež se odehrávají ve skupinách lidí, kteří se navzájem důvěrně znají a buďto spolu žijí, nebo se velmi často setkávají. Podkladem našich úvah byly magnetofonové nahrávky získané právě v takových skupinách.

 

1. Ve své dřívější práci jsme se pokusili zjistit nejvýraznější rysy interpersonální komunikace v rodině (Hirschová, 1989). Jako určující se ukázaly následující tři charakteristiky: 1. vliv společného zkušenostního komplexu (SZK), 2. absence prestižních aspektů komunikace, 3. výchozí stav vzájemné shody účastníků komunikace na vzájemných dobrých vztazích.

 

Ad 1. Společný zkušenostní komplex zahrnuje především okruhy týkající se materiální existence komunikantů (bydlení, obstarávání běžných životních potřeb, zdraví apod.) a meziosobních vztahů jak mezi příslušníky skupiny, tak v okruhu bezprostředně na ně vázaném. Patří sem rovněž povědomí o náplni různě dlouhého časového úseku předcházejícího konkrétní KU, přinejmenším v rozsahu osobní zkušenosti každého z komunikantů, přičemž od jistého bodu se tyto časové úseky překrývají („společné vzpomínky”). SZK determinuje řečové chování účastníků každé KU, na níž se podílí daná skupina, a při formulování výpovědí se s ním automaticky počítá. Pokud se mezi tématy hovoru (předměty řeči) objeví prvek, který na základě SZK nemůže být ihned identifikován (resp. u něhož mluvčí nemožnost bezprostřední identifikace, tedy nedostupnost v SZK předpokládá), bývá obvykle mluvčím vyznačen a k usnadnění jeho identifikace se užije takového označení, které v SZK oporu nepochybně má. (Srov. např. identifikace to je ten, co nám posledně sháněl ty součástky; ti odvedle, co mají toho tlustýho jezevčíka; tehdy jak měl Honza tu sádru apod.) Důsledkem uvědomování si SZK bývá dokonce převážné užívání nestandardních označení osob a místních nebo časových určení. Opisná vyjádření mohou být i dosti komplikovaná, mají však tu výhodu, že na základě SZK umožňují okamžitou identifikaci (pochopitelně jen pro členy dané skupiny). I zde se tedy setkáváme s jevem, na který jsme narazili v naší práci věnované vágnosti v interpersonální komunikaci (Hirschová, v tisku): vyjadřování na první pohled až redundantní je často jediným efektivním prostředkem pro dosažení žádoucího komunikačního efektu (realizace záměru podavatele). Vyjadřovací ekonomii nelze tedy v těchto případech posuzovat přímočaře.

Dialekticky protikladným projevem vlivu SZK je naopak užívání vlastních jmen osobních a místních bez doplňujících charakteristik, poněvadž se počítá s tím, že pro [90]účastníky dané KU mají tutéž jedinečnou referenci, a také to, že pro identifikování předmětu, o němž se hovoří, bývá často dostatečný jen náznak nebo přibližné, rámcové vymezení.

Osobitou složkou projevu SZK je skutečnost, že v této komunikační sféře a ve sférách jí blízkých se SZK (často záměrně) reflektuje do komunikační kompetence příslušné skupiny mluvčích, čímž se existence a projevy SZK zpětně posilují. Jde o vznik, resp. vytváření souboru specifických pojmenování (přezdívek), rčení, aktualizovaných frazeologismů nebo naopak automatizovaných řečových reakcí (pozdravy a odpovědi na ně), které se vztahují k osobám, předmětům a jevům, na nichž jsou členové skupiny zainteresováni; se všemi konotacemi je takový soubor srozumitelný jen dané skupině. Podobný útvar (nejbližší asi slangu) zčásti vzniká spontánně vlastně v každé nějak vymezené skupině, zčásti bývá, v některých případech se zdůrazněnou záměrností, vytvářen, jednak jako výraz jazykové tvořivosti příslušníků skupiny, vyplývající ze snahy ozvláštnit běžné vyjadřování, jednak s vědomím toho, že existence podobného dorozumívacího útvaru je prvkem, který skupinu stmeluje a podporuje u jejích členů vědomí sounáležitosti („víte co, budeme mu/tomu říkat…”).

 

Ad 2. Absence prestižních aspektů komunikace souvisí s paralelní neformálností chování. Základní jazykový útvar, jehož se užívá, je nespisovný – tzv. běžně mluvený jazyk[1] s různým (v závislosti na osobách komunikantů odstupňovaným) podílem prvků dialektických (zvl. na rovině morfologické) a jisté (opět odstupňované) části lexikálních prvků patřících ke slangu, popř. profesní mluvě. Prvky příznakově spisovné (nejčastěji lexikální) se objevují zpravidla v návaznosti na téma hovoru, např. při citaci nebo parafrázování masových komunikačních prostředků. (Charakteristické v této souvislosti je, že lexikální prvek spisovný mívá obecně českou nebo jinou dialektickou flexi; „neprestižnost” se tudíž ukazuje jako rys, který si podmaňuje i prvky příslušející k útvaru prestižnímu, z toho se vybírá jen tehdy, je-li to nezbytně nutné. Srov. např. ona fčil drži dietô, večer hrajem s Francijó.)

Pod rys neprestižnosti a neformálnosti však také patří tolerance vůči přeříkávání, omylům v pojmenování, vyjadřovacím nepřesnostem, souhrnně vůči nedokonalému komunikování. Spadá sem i jistá míra tolerance vůči užívání expresívních (také zhrubělých až vulgárních) lexikálních prostředků, které však nezřídka svou expresívnost v této komunikační sféře ztrácejí (nebývají vulgárně míněny). Prvků příznakově kultivovaného, vybroušeného vyjadřování se užívá zřídka, většinou záměrně a většinou ve vyznění nějak diskvalifikujícím adresáta nebo předmět řeči – v žertu, parodicky nebo s ironií. Objevují se zde zvláště zastarávající nebo archaické zdvořilostní formule, ale také dobově frekventované výrazy (módní slova) a ustálené obraty.

S rysem 2 souvisí i značný podíl nižšího stupně verbálního vyjadřování – jednak výpovědí citoslovečných, až neartikulovaných, u nichž je vlastní smysl nesen intonací (melodickým schématem) a zabarvením a silou hlasu, jednak výpovědí neúplných, přerušovaných a nedokončených, které jsou doplňovány mimikou a gestem.

 

Ad 3. Tento rys silně souvisí se SZK a mohl by být chápán také jako jedna z pragmatických presupozic určujících daný okruh interpersonální komunikace. Výchozí, primární stav vzájemné shody na vzájemných dobrých vztazích zřejmě pochází z všeobecně přijímaného chápání rodinné, ale i blízce přátelské skupiny jako v principu emocionálně kladného prostředí. (Komplementárním protějškem tohoto rysu je skutečnost, že nejvíce vyostřené konflikty projevující se ve sporech a hádkách se odehrávají rovněž [91]v těchto skupinách.) Fakt, že účastníci komunikace permanentně počítají s existencí „dobrých vztahů” a snaží se je udržet, se na utváření výpovědí podílí několikerým způsobem. Rozhovory, pokud nejsou vázány na předmětnou činnost, se týkají především témat, u nichž se, na základě SZK, předpokládá zájem více než jednoho z účastníků KU. Dosti důležitou roli hraje hierarchie vzájemných vztahů ve skupině, např. málo pravděpodobná je volba tématu, které je nepřijatelné pro účastníka s rolí aktuálně nejvyšší. Žádoucí je všeobecná přijatelnost v dané skupině.

Požadavek všeobecné přijatelnosti lze vztáhnout nejen na tematickou stránku rozhovorů, ale i na stránku vyjadřovací. U předmětů řeči a témat, které jsou potenciálně kontroverzní nebo u nichž nelze tuto okolnost rozhodnout, se ten účastník, který je do hovoru uvádí (pokud se jim nemůže vyhnout), snaží narušení dobrých vztahů předejít – předeslaným upozorněním nebo omluvou, eufemistickou formulací, žertem apod. Záleží také ovšem na interních konvencích, které skupina respektuje. Z uvedeného primárního konsensu však zároveň plyne také možnost volně a nezávazně vyjadřovat názory, postoje a hodnocení vztahující se jak k tématům všeobecného zájmu, tak i přímo k jednání, názorům i nejrůznějším jiným okolnostem relevantním pro členy skupiny (srov. příslovečné „kdo jiný než já ti to má říct”). Patří sem rovněž (v rodinných skupinách) jednosměrné působení rodičů na děti, projevující se v častém výskytu hodnotících výpovědí, resp. výpovědí přímo či nepřímo direktivních, jejichž záměrem je ovlivnit jednání a postoje dětí. (V přátelských skupinách se ovlivňování rovněž vyskytuje, nebývá však tak jednosměrné a explicitní.) Volnost sdělovat hodnocení jiných členů skupiny sice někdy vede k narušení „dobrých vztahů”, nárok na ni však bývá respektován. Fenomén „dobrých vztahů” funguje jako korelát, k němuž se přihlíží jako k základnímu, bezpříznakovému stavu, a to i tam, kde se setkávají komunikanti s déletrvající vzájemnou averzí (to samozřejmě platí zejména pro skupiny rodinné, u přátelských skupin jsou dobré vztahy konstituujícím prvkem).

 

2. Ostatní rysy, které jsme u zkoumaného materiálu zjistili, lze rozdělit do dvou skupin. Na prvním místě jsou to vlastnosti charakteristické pro všechny nepřipravené dialogické mluvené projevy (domníváme se, že zde není nutné podrobně je uvádět, neboť byly popsány dostatečně často), tedy rysy obecné, začleňující danou oblast interpersonální komunikace do hierarchicky nadřazené skupiny mluvených projevů. Druhý soubor rysů představují vlastnosti zcela individuální, které odlišují každou jednotlivou rodinnou či přátelskou skupinu od jiných skupin stejného druhu, případně rysy odlišující každou jednotlivou KU od jiných, třeba i za účasti týchž osob. Individuální charakteristiky vyplývají z velmi různorodých a proměnlivých příčin a zasahují nejrůznější roviny výstavby KU. Mezi nejdůležitější determinující faktory patří psychické a intelektuální dispozice jednotlivých komunikantů, jejich vzdělání, profese a záliby, dále hierarchie vztahů mezi nimi, čas a místo, v němž se rozhovor odehrává.

 

3. Bez reálného materiálu působí dosud uvedené rysy spekulativně. Pokusíme se je nyní demonstrovat analýzou záznamu rozhovoru z rodinného prostředí.

 

3.1. Před uvedením vlastního rozboru pokládáme za nutné ve stručnosti objasnit ještě naše pojetí komunikativních funkcí (KF), neboť interpretace jakékoli KU z tohoto hlediska je podstatnou složkou její interpretace komplexní. Již dříve jsme vyjádřili názor, že stanovení jediné KF (ať už analogické řečovému aktu, nebo z jiné roviny) není pro zachycení všech funkčních aspektů každé jednotlivé výpovědi (dialogické repliky) dostatečně výstižné (Hirschová, 1989, v tisku). Na rovině KF lze rozlišovat nejméně tři simultánní vrstvy, tj. každá replika má jistou specifickou KF zároveň ve třech funkčních rovinách. Jsou to KF konstrukční, KF obecná a KF strategická.

KF konstrukční vyjadřuje, jak se daná výpověď nebo replika (výpověď může tvořit repliku, avšak replika jednoho mluvčího může obsahovat výpovědí více) podílí na konstruování, stavbě rozhovoru.

[92]KF obecná je zhruba totožná s odpovídající třídou řečových aktů. Velký význam pro klasifikaci má jazyková forma vyjádření.[2]

KF strategická postihuje jednak řečové akty nepřímé, jednak, a to především, komplexnější interakční funkce, které realizují jednání (nejen řečové) komunikantů vůči sobě navzájem (podrobně viz Hirschová, v tisku). Strategické KF, i když se často uskutečňují po krocích, nejsou totožné ani s Austinovou perlokucí, ani s van Dijkovými makrofunkcemi. (Pro ty by bylo potřeba počítat se specifickou makrorovinou; lze totiž pracovat s makrofunkčními obdobami všech tří rovin.)

V některých konkrétních případech se stává, že obecná funkční charakteristika je překrývána (přehlušována) KF strategickou. Platí to zejména pro repliky citoslovečné nebo jen nedokonale verbalizované, v jejichž smyslu se orientujeme především podle prostředků melodických. Jinak řečeno, někdy není podstatné, zda lze určitou repliku charakterizovat jako sdělení, popř. závazek apod., nýbrž je v daném momentu rozhovoru důležitější, že komunikant reagoval na předcházející repliku právě takto (např. zabručením) a proč. Na základě dosavadních analýz není prozatím možné usuzovat na vztah (závislost) KF obecné a KF strategické, ani na stanovení repertoáru strategických KF a jeho systematizaci. Na repertoár KF strategických můžeme usuzovat podle repertoáru jazykových vyjádření reflektujících takové lidské jednání, pro něž je řečová činnost relevantní, nebo jednání s řečovou činností spojované a spojovatelné. V každém případě je to oproti KF konstrukčním a obecným vrstva složitější, s neostrými hranicemi.[3]

 

3.2. Nahrávka zachycuje KU definovatelnou v rámci běžných konvencí společenského chování (návštěva), zároveň jsou však tyto konvence všemi komunikanty porušovány (viz níže). Uvádíme zde pouze výsek, z hlediska našeho výzkumu však bylo zvláště cenné, že se podařilo zachytit komunikační aktivitu několika osob v souvislém a poměrně rozsáhlém časovém úseku.

3.2.1. Rozhovoru se účastní následující osoby: A (46) – vyučený dělník;[4] B (43) – účetní, středoškol. vzděl.; C (15) – učeň; D (20) – studující VŠ (pořizovala nahrávku); E (52) – dělnice; F (55) – dělník. A a E jsou bratr a sestra, A a B jsou manželé, rodiče C a D, E a F jsou manželé. Skupina komunikantů se tedy člení na dvě jednotky, v nichž existují těsnější vzájemné vztahy než ve skupině jako celku. Souhrnně může být skupina chápána jako reprezentant pro komunikaci v rodině (A – D i celá skupina, tj. A – F, která už ovšem představuje „širší” rodinu, tedy s příbuznými), i pro komunikaci ve skupině spojené přátelským vztahem (mezi „podskupinami” A – D a E, F jsou evidentně kromě příbuzenských svazků také vzájemné sympatie).

Zkratky použité v charakteristikách jednotlivých funkcí v tab. na s. 95–102:

dir. – funkce direktivní

expr. – funkce expresívní

konv. – konvenční obrat (pozdravy apod.)

sděl. – funkce sdělovací

záv. – funkce závazková

 

[93]3.3. Projevy SZK v úryvku uvedeném na s. 95–102:

Patří sem užívání proprií, a to i ve vztahu ke zvířatům (např. 15 3C, 35 4D), odkazy na minulé události, u nichž se předpokládá známost přinejmenším pro některé z komunikantů (34 13E), obeznámenost všech účastníků KU s prostorovými dispozicemi místa, kde KU probíhá (47 8D, 49 17E, 50 9D, 56 20E). Zejména však je v tomto případě zřejmé, že předmětná činnost, která je mj. účelem návštěvy A – D u E a F (trhání třešní), je pro všechny zúčastněné běžnou a patrně každoročně se opakující událostí, kterou nebylo třeba zvlášť zajišťovat domluvou (16 8E, 21 6B).

Absence prestižních aspektů komunikace:

B, E a F hovoří hanáckým nářečím (s některými vnesenými cizorodými prvky – např. 3 2E – užití přejatého pozdravu, 62 22E – protetické v). Mluva C a D je bližší běžně mluvenému jazyku bez výrazně dialektických prvků, ani ona jich však není zcela zbavena (např. 23 5C – nedostatek kvantity, 42 6D – ak. sg. ju). Objevuje se žertování na značně triviální téma (68 14D – 72 24E). Souvisí s tím i velká neformálnost chování všech komunikantů, hraničící s porušováním konvencí komunikačních i společenských, viz 3 2E – 16 8E: E vítá návštěvu sdělením, že je zaneprázdněna a že hodlá v práci pokračovat, což se v běžném chápání považuje v podstatě za odmítnutí návštěvy, není však takto míněno ani pochopeno. Dále se ukazuje, že A – D realizují kromě zcela praktického účelu návštěvy ještě záměr zdvořilostní – blahopřání E k jmeninám (73 13B – 18D). V konvenčním pojetí je blahopřání událost natolik vázaná etiketou (dokonce ještě i v našich podmínkách), že věnovat pozornost zároveň jiným záležitostem, které blahopřání a jeho adresáta odsouvají z centra pozornosti, se považuje za výrazné porušení norem společenského chování. Blahopřání samo se navíc uskutečňuje velmi stručně a neobřadně (77 15B – nezabalený dárek). Nikdo z komunikantů však toto porušení konvencí nepociťuje jako závadu. Za další projev rysu 2 patrně můžeme považovat také přítomnost zvířat a jejich zasahování do průběhu KU. (Přítomnost psů by bylo možné chápat také jako specifikum související s danou skupinou komunikantů. Jde o součást sociální charakteristiky E a F, kteří chovají a cvičí psy, nikoli ovšem profesionálně.) Vzhledem k tomu, že jde o psy, tedy zvířata považovaná za domestikovaná a běžně přijímaná v lidské společnosti, nemůžeme jejich zásahy do komunikace lidí považovat za pouhý šum (i když v některých momentech dorozumívání narušují svými zvukovými projevy). Psi vstupují do KU jednak jako prvek tematický (hovoří se o nich a v řeči se reaguje na jejich chování, které je důsledkem interakce s lidskou skupinou), jednak komunikující osoby adresují některé své výpovědi právě jim (viz zejm. promluvy C). Zároveň jsou některé tyto výpovědi zprostředkovaně adresovány ostatním účastníkům KU (charakteristiky ve strategické rovině), znamená to tedy, že pes jakožto objekt, který může na sebe výrazně strhávat pozornost, může být také prvkem zprostředkujícím komunikaci mezi lidmi.

Dobré vztahy účastníků KU:

Bylo již řečeno, že porušování konvencí se ani jednou stranou nepovažuje za závadu, naopak se zdá, že se dokonce chápe jako jisté potvrzení existence dobrých vztahů, v souladu s dosti rozšířeným názorem, že mezi zvláště blízkými osobami je přehlížení některých společenských konvencí projevem potvrzujícím jejich blízkost (důvěrnost). Pohled na strategické KF velké části replik také ukazuje, že značný podíl na celkovém vyznění KU mají žerty. Většinou jde o nevynalézavá hovorová klišé (3 2E, 5 3E, 7 4E, 26 3F aj.), je však zřetelné, že se všichni mluvčí snaží o navození uvolněné přátelské atmosféry a že to pokládají za svou povinnost. Projevuje se to rovněž při uklidňování D po incidentu se psem (38 5D – 45 16E), na něž navazuje mírný (sourozenecký) výsměch C vůči D.

Individuálními rysy v tomto případě je užívání konkrétního dialektu, povahové vlastnosti komunikantů, pokud na ně lze na základě jejich mluvených projevů usuzovat (otevřenost, srdečnost), stupeň jejich vzdělání (nižší u většiny z nich, viz užívání dialektu) a patrně také přítomnost psů (srov. výše).

 

[94]4. Máme-li shrnout předcházející výklady, docházíme k závěru, že podstatu komunikace v rodinných a přátelských skupinách nelze definovat jen na základě užívaných jazykových prostředků, resp. že z našich výkladů plyne možnost výskytu jazykových prostředků velmi variabilních, navíc v rámci jedné KU není vyloučen souvýskyt komunikace verbální i neverbální apod. Určující zřejmě vskutku budou ony tři charakteristiky uvedené v části 1, z nich pak především společný zkušenostní komplex.

 

LITERATURA

 

CLARK, H. H. – CARLSON, T. B.: Hearers and speech acts. Language, 58, 1982, No. 2, s. 332–371. Cit. podle Novoje v zarubežnoj lingvistike XVII. Moskva 1986, s. 270–321.

DIJK, T. A. van: Macrostuctures. Hillsdale, New Jersey 1980.

DIJK, T. A. van: Text and context. Longman, New York 1980.

HIRSCHOVÁ, M.: Česká verba dicendi v performativním užití. Příspěvek ke zkoumání komunikativních funkcí výpovědi. Olomouc 1988.

HIRSCHOVÁ, M.: Některé rysy interpersonální komunikace v rodině. AUPO Philol 59, Studia Bohemica V. Praha 1989, s. 145–162.

HIRSCHOVÁ, M.: Vágnost v oblasti komunikativních funkcí. V tisku.

HOFFMANNOVÁ, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS, 48, 1987, s. 81–97.

HOFFMANNOVÁ, J.: Typy a vzájemné vztahy interpretačních činností produktora a recipienta v komunikačních procesech. SaS, 49, 1988a, s. 134–139.

HOFFMANNOVÁ, J.: Dynamika systému předpokladů řečové komunikace. In: Funkční lingvistika a dialektika. Ed. J. Nekvapil – O. Šoltys. Linguistica XVII/1. Praha 1988b, s. 121–131.

HOFFMANNOVÁ, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům II. SaS, 50, 1989, s. 187–204.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1974.

KHOL, J.: Interpretace. Praha 1989.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177–189.

KOŘENSKÝ, J.: Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace. SaS, 49, 1988, s. 131–134.

KOŘENSKÝ, J. – HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 59–69.

LAMSER, V.: Komunikace a společnost. Praha 1969.

LINELL, P. – GUSTAVSSON, L. – JUVONEN, P.: Interactional dominance in dyadic communication: a presentation of initiative – response analysis. Linguistics, 26, 1988, s. 415–442.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikační složky výstavby dialogického textu. AUC Monogr. Praha 1983.

MÜLLEROVÁ, O.: Principy strukturace dialogu. SaS, 48, 1987, s. 98–109.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikační proces a text jako objekt teoretické interpretace. SaS, 49, 1988, s. 142–148.

NEBESKÁ, I.: K některým aspektům fungování předpokladové báze. In.: Funkční lingvistika a dialektika. Ed. J. Nekvapil – O. Šoltys. Linguistica XVII/1. Praha 1988a, s. 139–146.

NEBESKÁ, I.: Produktor vs. recipient: specifika jejich interpretačních činností. SaS, 49, 1988b, s. 139–142.

NEBESKÁ, I.: K charakteru předpokladové báze. SaS, 50, 1989, s. 270–277.

RULFOVÁ, M.: Zur Problematik der sprachlichen Etikette im Tschechischen. In: Text and the pragmatic aspects of language. Ed. J. Kořenský – J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984, s. 79–100.

SEARLE, J. R.: A classification of illocutionary acts. Language in society, 5, 1976, s. 1–23.

 

[95]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
1	1E	Běž zlato moje běž… běž ven prcku… všt!	předchází zaháj. rozh., reakce na sit.	dir.	urč. psovi
2	1D	Čau	otevření rozh.	konv.	důvěrný pozdrav
3	2E	Čau. To mám pomocníke!	reakce na 1D + zahaj. temat. blok	konv. + sdělení	odp. na pozdrav + nepř. upozornění [„mám práci”]
4	1C	Jano Jano ty seš bobkař	reakce na chování D	sděl.	vyj. posměch + nepř. sděl. [„ty se bojíš, já ne”]
5	3E	Ve jedete jak proboha? Ve se stěhujete nebo co?	oslovení celé skupiny	dir.	žert. vyj. údivu [„proč máte s sebou tolik věcí?”]
6	1B	[smích] nó!	reakce na 3E	sděl.	žert. souhlas s doslov. významem ot.
7	4E	Nebo mi vezete prádlo?	pokr. 3E	dir.	žert. ot. + nepř. sděl. [„peru”]
8	2B	Vezem	reakce na 4E	sděl.	žert. souhlas
9	5E	Mám teho málo viš?	doplň. 4E	sděl. + dir.	sděl. opač. obs. + dovolávání se souhlasu
10	3B	Vezem ti prádlo	rozšíř. opak. 2B	sděl.	zdůraz. přijatého žertu

 

[96]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
11	6E	Tak poďte … dále	ukonč. žert. bloku	záv. - dir.	pozvání
12	2C	No … už deme	reakce na 6E	sděl.	přijetí pozvání [redund.]
13	4B	Nebo si ho vyperem aspoň take tade	navaz. na žert. blok, doplň. 3B	sděl.	redund. dodatek k 3B
14	7E	No mosim prat … ja já nemužo blomcat Jiřo	shrnutí + zdův. 1-5E, urč. B	sděl.	vysvětlení + omluva
15	3C	No Ciró	reakce na sit.	expr.	urč. psovi, doprovází naváz. kontaktu
16	8E	Já mosim všecko otřidět	naváz. na 7E	sděl.	doplň. inf. k první části 7E
		No teda ešle sem všecko čekala tak vás tak brzo né	pokrač. zdůvod.	sděl.	sděl.+omluva
17	5B	Ahoj	reakce na příchod F	konv.	pozdrav
18	2D	Ahoj strejdo	reakce na příchod F	konv.	pozdrav [vyšší st. zdvoř.]
19	1F	Nazdar	reakce na 5B a 2D	konv.	pozdrav - odpověď
20	4C	Ahoj strédó	připoj. k B a D	konv.	zdůraz. hraná nedbalost [sebeprosazování]
21	6E	No já to mosim dneska zavařit, protože zétra dělám dyl… viš… tak	reakce na 8E	sděl.	zdůvod. neohláš. příjezdu, zár. nepř. omluva

 

[97]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
22	9E	Aha	reakce na 6B	sděl.	přijetí zdův.
23	5C	Cira s nama neni kamoška	temat. vstup s popisem situace	sděl.	nepřímo sděluje jiný obs. [„všímám si psa”]
24	2F	To je kraválu	reakce na situaci a 5C	sděl.	nepř. oml. + kárání psa
25	3D	Cira dobře vyletěla … co?	reakce na sit. a 5C a 2F	sděl. + dir.	souhlas s doslov. význ. 5C + dožadování souhl. ostat.
26	3F	Šak řikám toli kraválu… jak správná ženská viš?	reakce na 3D	sděl.	zdůr. 2F + pokus o žert
27	10E	Jani … prosim tě vem to	vyplývá ze situace [činnost E]	dir.	osl. D + žádost [zdvoř.]
28	6C	Vyskoč! Pocem!	zaměřeno na sit.	dir.	hra se psem
29	11E	Ja	reakce na sit. a 6C	dir.?	nepř. upozornění [„buď opatrný”]
30	7C	No Cirušo	pokr. 6C	expr.	hra se psem
31	7B	Debe mělo bet všechno česty	vyplývá ze sit. + navaz. na 8E	sděl. [neukonč.]	komentář k zaneprázdnění E [„doma je vždy mnoho věcí, které je třeba vyprat”]
32	12E	To né to neni	reakce na 7B	sděl.	vyj. souhlasu, ne zcela adekvátní [nesoustředěnost]

 

[98]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
33	8C	Cirušo jedna škaredá ty jedna škaredá holko … no … co	vyplývá ze sit.	expr.	hra se psem [škádlení]
34	13E	Já mosim prat, nebo mně zas zastavijó vodo	navaz. na 7,8E	sděl.	nepř. oml. [nemohu se vám věnovat] + zdův.
35	4D	Teti to je Cira nebo Borka?	určeno E, vyplývá ze sit.	dir.	oslovení + žádost o inf.
36	9C	Cira	reakce na 4D	sděl.	odp. místo E
37	14E	Cira	reakce na 4D	sděl.	odp. se překrývá s 9C
38	5D	Ježišmarja	reakce na sit.	expr.	vyj. leknutí
39	10C	Eh	reakce na sit.	expr.	uklidňování psa [interj. doprovod činnosti]
40	15E	Janičko klid!	reakce na sit. a 5D	dir.	osl. + výzva [důr.]
41	11C	Ty se ji vubec teď nebojiš	reakce na sit. a 5D	sděl.	sděl. má opač. význam [ironie], vyj. posměch C vůči D
42	6D	Já sem si ju spletla	reakce na incident a na 11C	sděl.	vysvětlení + obrana proti zesměšňování
43	12C	No vidiš to že ti nic neudělala	navaz. na 11C + reakce na chování D	sděl.	uklidňování [nepř. dir. „neboj se”]

 

[99]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
44	7D	No	reakce na 12C	sděl.	vyj. souhlas + pochybnosti
45	16E	Pryč od ni … nechat ju tak	souhrnná reakce na incident + 12C	dir. + sděl.?	výzva + nepř. dopor.
46	13C	Klideček Ciruško klidečék	reakce na sit.	dir.	doprovod činnosti - uklidňování psa
47	8D	A kde máte štěňata?	temat. vyplývá ze sit.	dir.	dotaz + vyj. obav
48	14C	Klideček Ciruško klideček… no jó … no jó	pokrač. 13C	dir.	jako 13C + intenzifikace [interj.]
49	17E	Ježiš … v ohradě	reakce na 8D	sděl.	snaha odstranit obavy
50	9D	Hm	reakce na 17E	sděl.	vyj. uklidnění
51	18E	Kde je Jenda?	vyplývá ze sit.	dir.	dotaz + vyj. starosti [hosté, pes]
52	10D	On už de	reakce na 18F	sděl.	odp. + snaha uklidnit E
53	19E	Dobry je to	reakce na sit. a na 10D	sděl.	celk. hodnocení + vyj. uklidnění
54	15C	Holko … ty krásná	navaz. na 13, 14C	expr.	doprovod. činnost - hra se psem

 

[100]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
55	8B	No	reakce na sit.	sděl.	vyj. odstupu, resp. pochyb, zvl. k C
56	20E	Jenom prosim vás nechoďte sami ke štěňatum	vyplývá ze sit. + reakce na 8D	dir.	varování
57	11D	No to mě ani nenapadne teda	reakce na 20E	sděl.	sděl. + ujištění
58	16C	Ha	reakce na 20E a 11D	expr.	souhlas + posměch
59	21E	Já vim Jani že te nepudeš ale Peťa	reakce na 11D	sděl.	souhlas + impl. varování
60	17C	He	reakce na 21E	sděl.	souhlas + styliz. pýcha na nebojácnost
61	12D	Opravdu	reakce na 21E a 17C	sděl.	souhlas s důvody varování E vůči C a ironic. zpochybnění postoje C
62	22E	Abe ti necvakala náhodó o nosa … vona s oblibó	doplň. 20E	sděl.	zdův. 20E
63	13D	No … to si dovedu představit	reakce na 22E	sděl.	nepř. souhlas s důvody varování E
64	22E	E … dáš si nějaky kafe nebo pudeš na třešně?	určeno B	dir.	nabídka + žádost o inf. [pův. účel návštěvy]

 

[101]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
65	9B	Né … na třešně	reakce na 22E	sděl.	odmítnutí nabídky + sděl.
66	23E	No pak už si kávo nedáš	navaz. na 22E + reakce na 9B	sděl.	námitka + upozornění [„pak nebudeš mít čas”]
67	10B	No nedám … já ož sem dneska dvě měla tak co	reakce na 22, 23E	sděl.	opak. odm. nabídky+zdův.
68	14D	Ale mohla by si dat	reakce na 23E a 10B	sděl.	nepř. návrh, žert
69	11B	Hm … co?	reakce na 14D	dir.	dotaz [B nerozuměla]
70	15D	Mohla by sis dat kávu	opak. 14D určeno B	sděl.	jako 14D + zdůr.
71	12B	Jako průtahováka jo? to né	reakce na 15D	dir. + sděl.	dotaz ověřující pochopení žertu + odmítnutí
72	24E	Nemusela bes piskat	doplň. 14, 15D reakce na 12B	sděl.	připojení se k žertu uvedením dalších souvislostí uposlechnutí žert. návrhu
73	13B	Jaruš me ti přejem všechno nélepši k tvymo svátko	zahaj. nový temat. blok, určeno E	konv.	realizuje další plánovaný záměr, který vedl k uskutečnění KU

 

[102]TEXT			KFkonst	KFobec	KFstrat
74	25E	Jéžiši	reakce na 13B [skáče B do řeči]	expr.	vyj. potěšené překvapení
75	14B	Deš máš zrovna perné den	dokonč. 13B	sděl.	omluva za nevhod. moment + žert [„praní je přece zábava”]
76	26E	No vy ste hodni … dik … e…tož to teda… s tym sem nepočitala teda ale vubec že přejedete dneska	reakce na 13, 14B	sděl. + konv.	poděkování + omluva [„nemohu se vám věnovat”]
77	15B	No ale ani … papir sem neměla	doplň. 13,14B	sděl.	omluva [„my také nerespektujeme pravidla”] = snaha zbavit E rozpaků
78	27E	No … bóžinko	reakce na 15B	expr.	nepř. sdělení [„to přece nevadí”]
79	16D	Tetinko tak … hodně zdravi hlavně	připojení se k 13B	konv.	blahopřání
80	28E	Diky Janičko	reakce na 16D	konv.	poděkování
81	17D	Jo?	doplň. 16D	dir.	otázka [„rozumíš mi?”], zdůraznění obsahu blahopř.
82	29E	To viš že jo … to je néduležiťéši	reakce na 17D + doplnění 17D	sděl.	odpověď + vyj. souhlasu s předpokl. důvody zdůraznění

 

[103]R É S U M É

Interpersonal communication in small stable groups

The article presents the most important results of the spontaneous speech analysis oriented towards the communication within small groups, especially in the family and among the intimate friends. As the most conspicuous features inherent in this type of communication (or the most influential factors shaping it) appear the following three: 1. common set of experience shared by the speakers, 2. absence of the prestigeous aspects of communicating, 3. fundamental consensus („kind relations”) among the members of the group.

1. The common set of experience manifests itself in the way of referring. Proper names and pronouns are presupposed to have the individual reference without complementing information, on the other hand defective referring (incomplete, inaccurate or only implicit) is usually sufficient to identify the topic. Often a specific kind of slang is being created.

2. Members of the groups in question are tolerant of the defective way of referring mentioned above, of the mistakes and slips of the tongue, as well as of using non-standard, or even dialectical, slang or vulgar expressions and phraseology. Intentional culture of speaking is exceptional and individually conditioned. Eloquence and communicative skill is not important. Consequently a wide scale of interjectional utterances of various types (frequently accompanied with gestures and turning into them) occurs.

3. Fundamental consensus also could be held for one of the pragmatic presuppositions of this type of communication. It produces an important character of the domestic circle and friendly dialogues, namely the advisable all-round acceptability of the themes and form of every utterance. The speakers aim at neutralising of potentially controversial elements, both thematic and formal. Yet the level of relations among them at the same time provides an opportunity of open and frank presentation of oneʼs opinions, attitudes and even evaluation of the other participants of communicative events in this sphere, which sometimes affects the „kind relations” in the negative sense. Nevertheless the right to frankness is commonly respected.

Other features described are individual, forming the social and psychical characteristics of speakers.

These findings suggest that the essence of domestic circle and friendly communication can be rendered rather on the basis of the stated bunches of features, i. e. in pragmatic and interactional notions, the pure language characteristics being highly variable and situation dependent.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 2, s. 89-103

Předchozí Petr Piťha: K popisu přivlastňovacích adjektiv II

Následující Iva Nebeská: Může být relevance postačujícím principem komunikace?