Jubileum Dušana Šlosara

Jan Chloupek

[Kronika]

(pdf)

Юбилей Душана Шлосара / The anniversary of Dušan Šlosar

Dne 18. listopadu 1990 se dožil šedesáti let prof. PhDr. Dušan Šlosar, CSc. Narodil se ve Staříči v okrese Frýdek-Místek. Jeho otec, řídící učitel, zaplatil za odbojovou činnost životem. Po vysokoškolském studiu na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, oboru čeština-ruština, začíná v roce 1953 působit v pobočce Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně. Roku 1959 přechází na filozofickou fakultu, v r. 1966 obhajuje kandidátskou disertační práci Ostravský typ lašských nářečí. V r. 1982 se habilituje, je ustanoven docentem a posléze v r. 1990 jmenován profesorem českého jazyka. Velice úspěšná byla Šlosarova dlouhodobá působení na univerzitě v Greifswaldu (1963/64) a v Münsteru (1989).

V badatelské práci a v publikační činnosti se hlásí ke svým vysokoškolským učitelům A. Kellnerovi, F. Trávníčkovi i k staršímu spolupracovníkovi A. Lamprechtovi; přijímá také koncepční podněty M. Dokulila a jeho školy. Ve své vědecké orientaci vyšel jubilant z dialektologie: získal důkladné terénní zkušenosti a podílel se na zpracovávání anket jako přípravných sond pro Atlas českého jazyka. (V poslední době se ostatně stal jeho pozorným recenzentem.) Obíral se též obecným pojetím dialektů a jejich klasifikací, srov. např. článek Dnešní rozdělení nářečí na východní Moravě (Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958). Nad pracovním stolem mladého dialektologa Šlosara byl v té době zavěšen citát s výrokem Dobrovského: Steine sammeln und liefern ist mir das angenehmste, den Bau mag ein Anderer vollführen…

Přece však se stavba rýsovat začala. Na fakultě byly Šlosarovi svěřovány semináře z dialektologie, chápané už jako nauky o prostorové projekci změn v čase, dále z historické mluvnice a z vývoje spisovného jazyka. Postupně vzniklo nové těžiště jeho badatelského zájmu: historická mluvnice češtiny. Zde nejprve řešil problematiku morfologickou, poté – a dosud – se věnoval slovotvorbě. Výsledky tohoto zkoumání se objevily v monografii Slovotvorný vývoj českého slovesa (Brno 1981), v níž konfrontuje slovesný materiál z pěti časových průřezů od nejstarší historicky doložené podoby staročeské až po stav v jazyku současném, a příznačně též ve vysokoškolské učebnici Historická mluvnice češtiny (Praha 1986), kde autorský podíl Šlosarův zahrnuje úvod, poté tvarosloví a tvoření slov – tedy disciplíny dosud zanedbávané. I drobnější studie představují rozvíjení soudobé slovotvorné teorie, a to i z pohledu komparatistického. Autor se v nich zabývá pojetím slovotvorné produktivity, konci derivačních řad v slovotvorném systému češtiny a rozpracováním optimálního modelu pro srovnávání příbuzných jazyků v oblasti slovotvorby. Příspěvek [152]Slovní zásoba u Veleslavína a Komenského (slovotvorný aspekt) (Studia Comeniana et historica, 19, 1989, s. 41n.) je úspěšným pokusem o prohloubení poznání českého slovotvorného vývoje v obdobích málo probádaných. V tisku je studie Slovotvorné svazky (subparadigmata) adjektiv. Připomenutí zasluhuje rovněž studie Slovotvorný vývoj deadjektivních substantiv v češtině (LF, 104, 1981, s. 167n.) a Vývoj deverbálních konkrét v češtině (SPFFBU, A 30, 1982, s. 131n.). Několikrát se vrátil i k nářeční slovotvorbě a nářečních dat využil i ve výkladech týkajících se vývoje českého národního jazyka. Pro jubilantovy výklady o slovotvorbě je charakteristické zaujetí pro místa dosud nejasná, komparatistický přístup a celostní pojetí vývoje v rámci národního jazyka. Tyto výkladové rysy uplatnil i ve vysokoškolských přednáškách a učebnicích o vývoji češtiny i v heslech pro připravovanou Encyklopedii češtiny.

Již v roce 1958 publikoval Šlosar kratší studii o souslovném termínu výrobní hospodářské jednotky (NŘ, 41, 1958, s. 294). Dynamika současné češtiny se potom obrazila v 250 drobnějších příspěvcích popularizační povahy v periodikách Rovnost, Host do domu, Věda a život i jinde. Autor v nich formuluje poznatky veskrze původní, týkající se sepětí jazykového úzu češtiny s dobou, ve které žijeme. Komunikující, nyní čtenář, bývá jakoby bezděčně poučován o příčinách šíření i odumírání jevu, varován, ba kárán, jakkoli mírně, naopak také chválen, v žádném případě se běžný úzus nevymyká kritice – autor se neomezuje na to, že by jej pouze registroval. V knížce Jazyčník (Praha 1985) některé své výklady doplňuje a shrnuje. Krátce před jubileem vyšlo i pokračování pod názvem Tisíciletá (myslí se pochopitelně čeština) (Praha 1990). (Slovo jazyčník má po staroslověnském významu ‚pohan’, po slovenském významu ‚blekotný člověk’ – podle Jungmanna –, u Šlosara význam ‚pozorovatel jazyka a pečovatel o něj’, podobně jako zahradník…)

Snad v r. 1991 konečně vyjde Gramatika česká Jana Blahoslava. K vydání ve Spisech filozofické fakulty brněnské univerzity připravil Šlosar tuto památku spolu s M. Čejkou a J. Nechutovou.

Nic z toho, co nynější jubilant dosud konal, nic z toho neodbýval. Ani studie, ani vědeckovýzkumné působení v akademickém ústavu, ani vysokoškolskou pedagogickou činnost přesahující tři desetiletí. Těm, kdož ho lépe znají, imponuje kulturním rozhledem, smyslem pro hodnoty etické i estetické a zároveň obětavou ochotou pracovat pro region, v němž našel svůj domov. Ceníme si jeho dlouholeté práce pro jazykovědu a na neposledním místě i stálého osobního nasazení pro věc spravedlivou.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 2, s. 151-152

Předchozí Ján Horecký: Život zasvätený číslam

Následující Petr Sgall: Soubor Vachkových prací o psaném jazyce