Smysl formalismu v teoretické lingvistice a úloha českého výzkumu v ní

Eva Hajičová, Jarmila Panevová, Petr Sgall

[Články]

(pdf)

Смысл формализма в теоретической лингвистике и роль чешского исследования в ней / On the sense of formalism in theoretical linguistics and the role of Czech research in it

1. Pro vývoj teoretické lingvistiky v druhé půlce tohoto století je typické obohacení jejich metod o přístupy formální, které kladou na lingvistickou práci vyšší nároky především v tom, že vyžadují plně explicitní formulaci výsledků empirického výzkumu. Pojmy, se kterými se v těchto formulacích pracuje, je třeba vymezit (definicemi, popř. axiómy, v rámci formálního popisného systému) tak, aby předkládané výsledky byly důsledně kontrolovatelné nezávisle na subjektu autora.

Lingvistika nepřestává být empirickou vědou; zůstává v ní řada příležitostí pro popisné a analytické postupy a motivační úvahy typů známých již dříve a zůstává také dost prostoru, ve kterém jsou neformální postupy nutné. Podstatné je právě to, že výsledná tvrzení (která, jak je tomu v empirickém bádání vždy, zůstávají hypotézami s různým stupněm plauzibility) mají být formulována ve shodě s uvedenými metodologickými požadavky. Popis jazykového systému, jeho jednotlivých složek, aspektů atd. má tedy koneckonců mít podle badatelů takto zaměřených podobu korektního logického nebo matematického aparátu. Formalismus tedy není samoúčelný, cílem jeho uplatnění je právě na autorovi nezávislá kontrolovatelnost badatelských výsledků. Proto také nejsou pro lingvistickou diskusi vždy podstatné detailní rozdíly mezi formálními aparáty tam, kde jde např. o aparáty (nebo jejich části) v tom či onom smyslu ekvivalentní, nebo kde se ještě nepodařilo empiricky zachytit popisované jevy natolik, aby bylo možné usilovat o přechod od jejich prosté evidence (od Chomského pozorovací adekvátnosti) k jejich soustavnému zachycení, k rozlišení jevů pravidelných a výjimečných apod. (k adekvátnosti popisné), nemluvě už o hlubším pochopení a výkladu souvislostí pro dané jevy rozhodujících (adekvátnost explanatorní).

I tak ovšem znamená soustavné uplatňování formalizovaného popisu nové stadium ve vývoji teoretické lingvistiky, nejde tu jen o jakousi příkrasu nebo epizodu. Soustava přirozeného jazyka s jeho vztahem k oblasti kognitivní i komunikativní (a navíc ještě množství a rozmanitost jazyků světa) je skutečnost nesmírně složitá a není proto nic divného na tom, že její – třeba i neúplný, dílčí, ale soustavný – popis vyžaduje uplatnění výsledků těch věd, které právě vznikly jako obory určené pro popis složitých soustav, tedy logiky a matematiky (zejména v jejích nenumerických aspektech). Jednotlivé pokusy o uplatnění formálních prostředků v popisu přirozeného jazyka lze sledovat už od přelomu století a v padesátých letech N. Chomsky nebyl sám, kdo se pokusil o celkové zvládnutí základních rysů syntaxe s uplatněním formalismu. Byl ovšem úspěšnější než jiní, jeho přístup způsobil, co se často nazývá chomskyánskou revolucí v lingvistice, a vedl k tomu, že dnes na předních pracovištích v řadě zemí neobstojí lingvistická teorie, která se tak či onak účinně nevypořádává s přístupem jeho nebo jeho pokračovatelů, i když někteří z nich se k jeho vlastní teorii stavějí velmi přísně, kriticky, až polemicky. Nelze dnes v teoretické lingvistice úspěšně pracovat bez takové či onaké návaznosti alespoň na něco z toho, co do ní vnesli Ch. Fillmore, R. Montague, B. Parteeová, R. Jackendoff, J. Bresnanová, G. Gazdar, J. McCawley, G. Lakoff, I. Heimová.

Pro mnohé naše lingvisty byl donedávna přístup k hlavním dílům jmenovaných (a dalších) obtížný a výslovnou návaznost na ně politická místa často nerada viděla, ale to není jediný důvod, proč bylo této návaznosti u nás tak málo. Závažným faktorem je i to, že vysoká úroveň, které česká a slovenská lingvistika dosáhla v první polovině století – zejména v pracích pražské školy, ale i mimo ni v syntaxi a jinde –, může vést trochu k usínání na vavřínech a trochu k využívání tehdejších úspěšných postupů i dnes; vždyť nabízejí možnosti širšího, hlubšího a detailnějšího využití, a hlavně přinášejí výsledky, které v zahraničí ani dnes ještě dosaženy nebyly.

[176]Důležité ovšem je, abychom takové výsledky dovedli vyjádřit řečí v zahraničí srozumitelnou (i pro badatele orientované výše uvedeným způsobem) a abychom v zásadních otázkách metody neustrnuli na tom, co jsme zdědili. Otázkou je, do jaké míry nám dědictví umožňuje aktivně se dnes, po prolomení krunýře, účastnit evropského a světového vývoje v oboru, a to nejen v jeho jednotlivých odvětvích (v mnoha z nich jsme i v dobách značné izolace byli dobře zastoupeni), ale právě v obecné teorii. Mezi zaostáváním a obecně uznávanou aktivní účastí existuje řada stupňů, jako „neztratit stopu“ zahraničního vývoje, „být na úrovni“ ve smyslu provinciálním nebo vyšším (tj. s možností pohotově uplatňovat výsledky a plodné podněty přišlé odjinud), ale také spojovat výsledky a postupy u nás dříve známé, avšak do světa z vnějších historických příčin neproniknuvší, s novými metodologickými požadavky. Posledně uvedený stupeň je v naší situaci lákavý proto, že vede k propracování toho, co bylo v pražské škole a v souvislosti s ní přineseno, a umožňuje úroveň naší lingvistiky i její uplatnění ve světě zvýšit podstatně lépe a rychleji, než by to umožnilo pouhé seznamování se se současnými zahraničními směry a jejich přenášení k nám. I to je ovšem nutné, stejně jako je nutné uvědomit si, že i v klasickém období, kdy prestiž pražské školy vrcholila, byla v jejích přístupech (vždy rozmanitých) slabá místa a zásadní nejasnosti.[1] Tím víc bude dnes záležet na tom, aby vedle všech ostatních úkolů, které naše lingvistika před sebou má, bylo v co nejširší míře využito těch krůčků, které v uplynulém obtížném období mohly být dosaženy ve směru domyšlení, upřesnění a formálního zpracování podnětů klasického období. Chceme v dalších odstavcích upozornit na některé takové body, a to co nejstručněji, i když jsme přesvědčeni, že jde o věci zásadní a zdaleka ne jednoduché.

 

2. Nejdříve je třeba věnovat pozornost vývoji teoretické lingvistiky (ve výše uvedených aspektech) ve světě od padesátých let. Je známo, že N. Chomsky mezitím do určité míry ustoupil od matematických aspektů své koncepce. Nepovažuje již za lingvisticky přímo relevantní stupnici formálních gramatik, kterou tehdy vytvořil a která se stala východiskem matematického oboru zvaného teorie jazyků (někdy také označovaného jako „matematická lingvistika“), důležitého zejména pro teoretickou analýzu programovacích jazyků. Při popisu a rozboru přirozeného jazyka už nepožaduje uplatnění rámce, který by obsahoval efektivní proceduru vymezující soubor vět popisovaného jazyka generativním přečíslením. Chce dospět hlouběji a přiblížit se k psychologicky realistickému popisu (modelu) jazyka tím, že místo zmíněné procedury v podobě velké řady přepisovacích a transformačních pravidel nyní pracuje s řadou základních principů a obecných parametrů (s hodnotami specifickými pro jednotlivé jazyky nebo jejich skupiny), popř. s filtry a dalšími typy omezení, kterým stavba věty a jejích částí podléhá obecně nebo v popisovaném jazyce.[2]

Když Chomského systém z poloviny šedesátých let, do kterého už bylo přijato rozlišení hloubkové a povrchové struktury,[3] narazil na kritiku ze strany tzv. generativní sémantiky, došlo k rozdělení Chomského školy na několik proudů, mezi nimiž později dosáhla poměrně širokého uznání zejména tzv. lexikálně funkční gramatika J. Bresna[177]nové a zmíněná už koncepce Gazdarova. Teprve od poloviny osmdesátých let se Chomsky sám a jeho teorie řízení a vázání (government and binding) v této soutěži znovu velmi výrazně uplatňuje, a to např. i ve slavistice.[4] Důraz se tu klade na adekvátní zachycení vztahu mezi předpokládanou univerzální gramatikou (danou biologickými dispozicemi, které jsou člověku vrozeny) a na specifické vlastnosti jednotlivých jazyků (rozdíly v hodnotách parametrů, považované za východisko k popisu těchto vlastností, ovšem samy o sobě k úplnému popisu jazykové různosti nestačí). U Chomského i v jiných směrech zůstává v centru pozornosti syntax a k prostředkům jejího popisu založeným na původně deskriptivistické syntaxi bezprostředních složek přibývá stále více prvků syntaxe závislostní, což je stručně zachyceno v charakteristice těchto směrů u Sgalla a kol. (1986).

Podstatným novým trendem v teoretické lingvistice od počátku sedmdesátých let je formální zpracování nejen syntaxe, ale především i sémantiky přirozeného jazyka, jehož průkopníkem byl R. Montague (1970; 1974). S využitím už dřív známých kategoriálních gramatik se tu ukazuje, jakým způsobem je možné podat explicitní charakteristiku vztahu mezi syntaktickými pravidly nebo omezeními jazyka a jeho sémantikou zachycovanou prostředky intenzionální logiky. B. Parteeová, přední žačka Chomského i Montagua, a její pokračovatelé jako I. Heimová, G. Chierchia, M. Rooth, H. Kamp a další pokračují v tomto směru s přihlédnutím k různosti jazyků a tedy k porovnávacímu hledisku, i k možnostem formálního zpracování některých rysů sémantiky promluvy.[5] Jde tu ovšem o problematiku interdisciplinární, není snadné říct, kde je hranice mezi lingvistikou a logikou, a určitá míra vzdělání v logice, především v intenzionální sémantice je pro širší uplatnění v diskusích o uvedených objektech nezbytná.

 

3. Není však proč se bát do této pro nás ještě pořád dost nové, ale ne už nepřístupné oblasti vstoupit. Ukazuje to zkušenost pražské univerzitní skupiny formální lingvistiky a její spolupráce s odborníky ve formální sémantice, navazujícími u nás pod vedením P. Materny především na transparentní intenzionální logiku P. Tichého (1971; 1988), která – podobně jako Montague – uplatňuje teorii typů, lambda kalkul a sémantiku možných světů a důsledněji domýšlí některé základní problémy těchto disciplín i logiky jako celku. Donedávna byly publikační možnosti takto orientovaných lingvistů i logiků u nás ze známých příčin omezovány. To se ostatně týkalo i strukturní lingvistiky samé, na univerzitách stejně jako v ČSAV, a také pedagogických možností. Mladší generace našich lingvistů jsou proto jen málo připraveny pro aktivní účast v tomto novém vývoji, ale dnes už jsou podmínky k nápravě v základě dány.

Chceme tu zdůraznit, že práce s formálním aparátem v lingvistice nevyžaduje komplexní matematické vzdělání, ale především osvojení si odpovídajícího způsobu myšlení. Jak už jsme řekli, formální zpracování se má týkat formulace výsledků empirického bádání a nemá empirický způsob nahradit. Tento přístup ovšem učí nezůstávat v empirických diskusích na povrchu, protože jasněji ukazuje, kdy se podařilo dospět k novému výsledku, např. vyvrátit dosavadní hypotézu a nahradit ji jinou, plauzibilnější.

Kromě toho je zřejmé, že dnes nejde o to, dospět k formálnímu popisu ve všech oblastech lingvistiky. Někde jsou popisované objekty a vztahy (aspoň dosud) příliš nepřehledné, takže má daleko větší význam empirická diskuse sama než předběžné návrhy formálního aparátu. Tak je tomu např. v sociolingvistice, dialektologii a stylistice (kde právě složitá situace rozvrstvení češtiny umožňuje i bez formálního zachycení nebo jen s prvními náběhy k němu přinést podněty pro mezinárodní lingvistiku zajímavé, [178]zejména v návaznosti na práce Havránkovy a na známé diskuse). Ani např. v typologii se dosud nepodařilo dospět k přímému začlenění empirických výsledků do formálního aparátu popisu, a to se (jak jsme už naznačili) týká i porovnávací a konfrontační lingvistiky.

Existuje však řada oblastí lingvistiky, kde (už) formální zachycení výsledků v podstatné míře možné je. Tam má takové zpracování řadu nesporných výhod, zejména se zřetelem na tyto body:

(a) pro hlubší teoretické pochopení složitých soustav jazyka a jeho subsystémů, popř. i jeho vztahů ke kognitivní oblasti a ke sdělovacímu procesu;

(b) pro možnost uplatňovat dosažené výsledky (připomeňme jejich kontrolovatelnost bez závislosti na autorovi) v nejrůznějších, i původně neočekávaných souvislostech;

(c) pro soustavnost a hloubku interdisciplinární součinnosti (zejména s logiky v oblasti sémantiky, o které jsme už mluvili);

(d) pro počítačové aplikace; ty nesouvisejí s formálně teoretickým studiem jazyka zdaleka tak těsně, jak se u nás často soudí, avšak pro jejich značnou důležitost v nových podmínkách lingvistického výzkumu u nás je třeba aspoň si je připomenout.[6]

 

4. Konkrétně můžeme východiska pro nový vývoj v naší lingvistice ilustrovat několika úvahami týkajícími se nejen výsledků v obecné lingvistice a v anglistice, ale především i v bohemistice.

4.1. V některých z nich jde o vymezení systémových jazykových jevů ve vztahu ke kognitivnímu (ontologickému) obsahu (k obsahům vědomí). Požadavek korektní formulace explicitního popisného aparátu nám zpřítomnil potřebu přísně dodržovat jeden ze základních postulátů analytické metody pražské školy: na základě opozic doložitelných v gramatické stavbě popisovaného jazyka ukázat, zda a jak je ten který sémantický jev jazykově strukturován. Jen takové jevy, tj. ty, které nepatří jen do mimojazykové kognitivní oblasti, mají pak nalézt své přesně určené místo ve formálním popisu jazyka a na jejich základě je možné ověřovat a popř. doplňovat nebo jinak měnit zvolený popisný aparát.

Užitečným prostředkem při zjišťování, s jakými jednotkami je třeba na rovině významu počítat, je operativní test pro synonymii (tedy shodu významu, nejen obsahu či pravdivostních podmínek), popsaný v 1. kapitole knihy Sgall, Hajičová a Panevová (1986), který lze zcela stručně shrnout tak, že hypotézu o synonymii dvou vyjadřovacích prostředků (např. lexikálních, jako podzim a jeseň, morfologických, jako střediscích a střediskách, Švédi a Švédové, nebo syntaktických, jako je rozdíl slovosledu ve větách Mirek potkal Jiřinu a Jiřinu potkal Mirek) lze vyvrátit, najdeme-li větný kontext, ve kterém rozdíl oněch dvou prostředků bude spojen s rozdílem pravdivostních podmínek obou vět.[7] Dodejme, že z uvedených příkladů jsme takový kontext našli jen pro poslední; uvedený slovosledný rozdíl je zřejmě relevantní pro pravdivostní podmínky v příkladech jako (1) a (2), z čehož vyplývá, že obě podoby slovosledu nejsou synonymní a že tedy nejsou synonymní ani výše uvedené věty se slovesem potkal.

(1)	(a)	Do Dalmácie většinou jezdí Němci.
	(b)	Němci většinou jezdí do Dalmácie.
(2)	(b)	Na Kašubsku se mluví polsky.
	(b)	Polsky se mluví na Kašubsku.

[179]Na rovině jazykového významu tedy protějšky slovosledných rozdílů existují, zatímco uvedené dvojice tvarů tu mají vždy jen jeden, společný protějšek.

K dalším význačným bodům metod pražské školy a české i slovenské lingvistiky, ostatně do značné míry celé strukturní lingvistiky evropského kontinentu, patří chápání větné stavby jako založené na slovesné valenci a na vztahu závislosti. Pro formální zachycení těchto rysů jazykového systému bylo třeba ujasnit povahu a třídění valenčních pozic a najít operativní kritéria pro jejich rozlišení i pro vymezení těch druhů závislostní relace (doplnění slovesa a dalších druhů slov), která jsou na významové rovině obligatorní, i když třeba (v případě kontextem podmíněné identifikovatelnosti) vypustitelná.

Obligatornost vypustitelných doplnění (zejm. adverbiálních) je možné kontrolovat tzv. dialogovým testem (viz Panevová, 1980, s. 30n.), který je založen na tom, že mluvčí je vždy schopen doplnit vypuštěný člen. Např. doplnění typu odkud u slovesa odejít může mluvčí ve větě jako (3) vypustit, jestliže předpokládá, že je posluchači (z kontextu včetně situace, popř. z obecných znalostí) známé.

(3)	Jan odešel o půl čtvrté.

Není-li posluchač schopen vypuštěné doplnění určit, pak na jeho otázku odkud? mluvčí umí odpovědět. Podobně je tomu u přijít někam; obligatorní patiens je vypustitelný např. u uvěřit, zaplatit, ovšem tady je situace komplikovanější, protože je třeba počítat i s patiensem všeobecným.

Snaha o formulaci popisu jazykového systému v korektní matematické podobě vedla k upřesnění i v oblasti morfologické kategorie času. Formulace o tom, za jakých okolností se v češtině (popř. i v dalších jazycích, kde je ovšem někdy situace složitější) časovou formou slovesa vyjadřuje význam času základního nebo relativního, jsou obvykle nejasné nebo nepřesné. To se týká i různých konstatování o tom, jak je určen časový bod, ke kterému se relativní čas vztahuje. Ukázalo se, že na obě tyto otázky lze přesněji odpovědět s pomocí následujícího rekurzívního principu:

(i) referenčním bodem přísudkového slovesa hlavní věty je okamžik promluvy (vždy tu tedy ovšem jde o čas základní);

(ii) referenčním bodem přísudkového slovesa závislé věty obsahové je okamžik děje přísudkového slovesa její věty řídící;

(iii) referenčním bodem přísudkového slovesa jiné závislé věty je referenční bod přísudkového slovesa její věty řídící.

Platnost tohoto principu lze ověřit na příkladech jako:

(4)	Na jaře jí řekl, že se odpoledne setká s přítelem, který si následující den pronajme naši chatu, bude-li se mu líbit.
(5)	Před čtrnácti dny mi řekl, že se druhý den setká s přítelem, který si napřesrok koupí naši chatu, bude-li se mu líbit.

Tento princip (podrobněji viz Hajičová – Panevová – Sgall, 1971; Panevová – Sgall, 1971) umožňuje jasné vymezení základního a relativního času, i když existují i výjimky, ve kterých se čas slovesa relativní věty v neshodě s uvedeným principem chová jako absolutní, ačkoliv tato vztažná věta závisí na větě obsahové:

(6)	Na jaře mi řekl, že se setkal s přítelem, který si (pak) v létě pronajal naši chatu.

4.2. Při vymezení vztahu mezi jazykovým významem a ontologickým obsahem má ovšem lingvistika závažnou úlohu nejen při popisu a rozboru významu jako jedné z rovin jazykového systému, ale také v rámci interdisciplinární analýzy otázek sémantické interpretace, která zachycuje vztah mezi jazykem a obsahem (nejlépe snad chápaným na základě pravdivostních podmínek a zachycovaným prostředky intenzionální sémantiky). Sem patří nejen problematika vyplývání, inference a tzv. „posouvání“ (tj. primárních a sekundárních vztahů mezi některými jednotkami strukturace jazykové a kognitivní; viz Panevová, 1980, s. 44n.), ale také otázky presupozic; ty lze stručně ozřejmit příkladem:

(7)	Francouzský král včera navštívil pražskou Národní galérii.
[180](8)	Francouzský král navštívil pražskou Národní galérii.
(9)	Ve světě, o kterém mluvíme, existuje francouzský král.

Z platnosti výpovědi (7) vyplývá jak platnost výpovědi (8), tak i (9). Naproti tomu z platnosti odpovídající záporné výpovědi (10) vyplývá negace výpovědi (8), zatímco pro výpověď (9) i zde platí stejný vztah jako vůči (7); (9) tedy vyplývá jak z výpovědi (7), tak i z její (jazykové) negace.

(10)	Francouzský král včera nenavštívil pražskou Národní galérii.

Výpověď (8) je příkladem tzv. vlastního významu výpovědi (7), přesněji řečeno jeho části (ještě přesněji bychom neměli mluvit o výpovědích, ale o jejich smyslu, o tvrzeních), zatímco (8) je příkladem presupozice: k vlastnímu významu v této terminologii patří, co vyplývá z pravdivého užití věty, ale je negováno v důsledku užití její negace; presupozice vyplývá jak z užití věty pozitivní, tak i negativní. Při přesnějším rozboru a porovnání podmínek daných v češtině tzv. volným slovosledem (a tedy zřetelnějším vyjádřením aktuálního členění) a v angličtině jeho gramatickými omezeními se podařilo zjistit, že vedle tzv. vlastního významu a presupozic je třeba rozlišovat i třetí druh vyplývání, který jsme nazvali alegací; alegace vyplývá z užití věty, přitom ale z užití negace této věty nevyplývá ani daná alegace, ani její negativní protějšek. Ukázalo se zároveň, že v některých případech je rozdíl mezi presupozicí a alegací spojen s aktuálním členěním: tam, kde substantivní skupina v tématu vyvolává presupozici, vyvolává táž skupina v rematické pozici alegaci, jako je tomu u výpovědi (11):

(11)	Pražskou Národní galérii včera navštívil francouzský král.

Pojem alegace byl charakterizován u Hajičové (1975) právě z hlediska porovnání češtiny a angličtiny, také v souvislosti s osvětlením sémantické problematiky negace (k tomu viz i pozdější velmi významné příspěvky Koktové, 1986; 1987, zaměřené ovšem převážně anglisticky, méně bohemisticky).

4.3. Systém jazyka byl v klasické české lingvistice mnohostranně analyzován také ve vztahu k užívání (fungování) jazyka v komunikaci. Chceme zdůraznit, že jsme tu mohli s výhodou navázat na průkopnické podněty Mathesiovy a na jejich zpracování ve statích Firbasových. I zde ovšem bylo třeba z hlediska formálního přístupu mnohé upřesnit a četné otázky jsou dosud otevřené pro další diskusi a zpracování. Můžeme se tu už jen zcela stručně zmínit o tom, že bylo dosaženo formálního zpracování základních rysů významové stránky aktuálního členění věty i prostředků jeho vyjádření, a to opět jak z hlediska obecné lingvistiky, tak i bohemistiky (viz zejm. Sgall – Hajičová – Buráňová, 1980) a anglistiky, s aspektem porovnávacím (především Sgall – Hajičová – Panevová, 1986, kap. 3). Potvrdilo se přitom, že aktuální členění je relevantní pro sémantiku věty, jak je zřejmé i z výše uvedených příkladů (1), (2), (7) a (11), a že také prostředky jeho vyjádření jsou jazykově strukturovány. Nejde tedy (jen) o jevy z oblasti kognitivní, ale o jednu z hierarchií strukturovaných uvnitř jazykového systému. Pro češtinu bylo i psycholingvistickým testováním ověřeno, že existuje základní stupnice druhů doplnění (systémové uspořádání, srov. starší Firbasův, 1966, pojem sdělné závažnosti), které podstatným způsobem ovlivňuje pořadí větných členů uvnitř ohniska (jádra) věty i při tak vysokém stupni tzv. volného slovosledu, jaký čeština má (viz Hajičová, 1983; Hajičová – Sgall, 1987). Do značné míry už byla doložena i existence systémového uspořádání v angličtině a v jiných jazycích, nyní probíhají ve spolupráci s vídeňskými lingvisty testy s němčinou.

Aktuální členění tedy není jen záležitostí sdělovacího procesu, nýbrž i jazykového systému. Pro dnešní lingvistiku je ovšem aktuálním cílem i kvalifikovaná účast v interdisciplinárním rozboru sdělování a jedním z důležitých předpokladů tu je, aby popis jazykového systému zahrnoval větnou strukturu bez zanedbání těch jejích stránek, které právě jsou pro komunikační funkci věty podstatné. Soustavné zachycení pozice všech relevantních prvků věty z hlediska aktuálního členění (na základě pojmů jako výpovědní dynamičnost, kontextové zapojení, systémové uspořádání) je tedy pro úplnost popisu větné stavby nezbytné.

[181]Přestože má aktuální členění svou sémantickou platnost a gramatické ztvárnění, je ovšem založeno na podkladu pragmatickém a ten je jedním z centrálních objektů studia sdělování, výstavby promluvy. Připomeňme jen jednu závažnou otázku z tohoto okruhu: Jaký kognitivní a paměťový mechanismus omezeného rozsahu umožňuje posluchači určit konkrétní referenci výrazu, která je v principu neomezená? Jak lze při interpretaci věty jako (12) určit, který specifický stůl je míněn a ke které osobě referuje zájmeno jeho?

(12)	Dal jsem knihu do jeho stolu.

Studie vycházející z analýzy českých i anglických textů ukázaly, že v tzv. zásobě společných znalostí mluvčího a posluchače jsou jednotlivé prvky (obrazy objektů, ke kterým se referuje, o nichž se mluví) určitým způsobem (částečně) uspořádány co do své aktualizovanosti, přičemž v popředí jsou ty, o kterých se komunikát právě zmiňoval (svou roli tu ovšem hraje i situace promluvy). Jednoduchými prostředky (zájmeny, zejména v enklitických a v češtině i v nulových tvarech) lze odkazovat k prvkům s nejvyššími stupni aktualizace, důležitá je ovšem i otázka konkurentů (kdy stačí užít substantiva samotného, kdy je nutné i přívlastkové určení atd., o tom rozhoduje právě možnost výběru z několika antecedentů); viz zejm. Hajičová – Vrbová (1981), Sgall – Hajičová – Panevová (1986, odd. 3.7) a Hajičová – Sgall – Oliva (1987). Jde tu o jedno z východisek k soustavné kooperaci lingvistiky, psychologie, kognitivní vědy a logiky při popisu sdělování jako jednoho z druhů činnosti.

 

5. Závěrem připomeňme tři hlavní body, které jsme touto statí chtěli doložit:

(a) Zřetel k explicitnímu, formálnímu ztvárnění výsledků empirického výzkumu má své plodné uplatnění v mnoha různých oblastech lingvistiky a má dnes pro její teoretickou úroveň podstatný význam.

(b) Tento zřetel vyžaduje určité prohloubení myšlenkové kultury, ale nikoli obtížné studium rozsáhlých úseků matematiky, protože vyžaduje kolektivní práci, při které nejde jen o vytváření a logicky fundovanou kontrolu formálního deskriptivního rámce, ale také o empirický výzkum, v němž záleží především na tom, aby byl doveden (na základě operativních kritérií a studia materiálu) až do stadia umožňujícího jednoznačné stanovení nebo doplnění (popř. redukci nebo jinou změnu) repertoáru jednotek a vztahů mezi nimi (ovšem s tím, že v přirozeném jazyce vždy vedle centrálních, jasně strukturovaných oblastí existují i oblasti periferní, s jevy idiosynkratickými, přechodnými, nezřetelně strukturovanými).

(c) Česká a slovenská lingvistika má dobré předpoklady k tomu, aby při dnes tak potřebném zvyšování své teoretické úrovně nemusela jen zjišťovat, co v uplynulém obtížném období vzniklo v zahraničí, a „přenášet“ to k nám. Důkladná informovanost je ovšem nezbytná (a je třeba připomenout, že velká část zahraniční teoretické literatury různých zaměření je dnes u nás dostupná). Důležité však je, že přes omezení nedávných let, ve kterých např. pražská skupina formální lingvistiky byla zbavena soustavnějšího kontaktu s hlavními centry naší lingvistiky i se studenty filologických oborů, nebyl kontakt se světem přerušen a byl vytvořen koherentní teoretickolingvistický přístup, jehož výsledky v obecné lingvistice, bohemistice i anglistice lze dobře srovnávat s výsledky dosaženými v těchto oborech na pracovištích centrálních. Navazují na stimuly klasické strukturní lingvistiky v novém metodologickém kontextu; otevřená a konkrétní diskuse o nich může být jen plodná a našim mladým lingvistům se tu otevírá široké pole působnosti se slibnými perspektivami jak v lingvistické teorii, tak v jejích počítačových aplikacích.

 

LITERATURA

 

BÉMOVÁ, A. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: Znovu k významu prostých a předložkových pádů. SaS, 50, 1989, s. 128–136.

CURRY, H. B.: Some logical aspects of grammatical structure. In: The structure of language and its mathematical aspects. Proceedings of Symp. in applied mathematics 12. Ed. R. Jakobson. Providence 1961, s. 56–68.

[182]DOKULIL, M. – DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231–246.

FIRBAS, J.: Non–thematic subjects in contemporary English. TLP 2, 1966, s. 239–256.

GAZDAR, G.: Generative grammar. In: New horizons in linguistics 2. Ed. J. Lyons – R. Coates – M. Deuchar – G. Gazdar. London 1987, s. 122–151.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.

HAJIČOVÁ, E.: Remarks on the meaning of cases. PSML, 8, 1983, s. 149–157.

HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: The meaning of tense and its recursive properties. PhilPrag, 14, 1971, s. 1–15, 57–64; přetištěno in: Functional generative grammar in Prague. Ed. W. Klein – A. v. Stechow. Kronberg/Taunus 1974, s. 187–235.

HAJIČOVÁ, E. – SGALL, P.: The ordering principle. Journal of pragmatics, 11, 1987, s. 435–454.

HAJIČOVÁ, E. – SGALL, P. – OLIVA, K.: Odkazování v gramatice a v textu. SaS, 48, 1987, s. 199–212.

HAJIČOVÁ, E. – VRBOVÁ, J.: On the salience of the elements of the stock of shared knowledge. Folia linguistica, 15, 1981, s. 291–303.

KIRSCHNER, Z.: APAC32: An English–to–Czech machine translation system. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung 13. Praha 1987.

KIRSCHNER, Z. – ROSEN, A.: APAC – An experiment in machine translation. Machine translation, 4, 1989, s. 177–193.

KOKTOVÁ, E.: Sentence adverbials. Amterdam 1986.

KOKTOVÁ, E.: On the scoping properties of negation, focusing particles and sentence adverbials. Theoretical linguistics, 14, 1987, s. 173–226.

MONTAGUE, R.: Universal grammar. Theoria, 36, 1970, Part 3, s. 373–398. Přetištěno in: MONTAGUE (1974), s. 222–246.

MONTAGUE, R.: Formal philosophy (Selected papers). Ed. R. Thomason. London 1974.

OLIVA, K.: A parser for Czech implemented in systems Q. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung 16. Praha 1989.

PALEK, B. – NEBESKÝ, L.: Word order structure in „non–configurational“ languages. Linguistica generalia 4. AUC Philol. Praha 1985, s. 69–102.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: Relativní čas. SaS, 32, 1971, s. 140–148.

RŮŽIČKA, R.: Studien zum Verhältnis von Syntax und Semantik im modernen Russischen I. Berlin 1980.

SGALL, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Praha 1986.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J.: The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects. Praha a Dordrecht 1986.

TESNIERE, L.: Eléments de syntaxe structurale. Paris 1959.

TICHÝ, P.: An approach to intensional analysis. Noûs, 5, 1971, s. 273–297.

TICHÝ, P.: Foundations of Frege’s logic. Berlin 1988.

 

R É S U M É

On the sense of formalism in theoretical linguistics and the role of Czech research in it

The use of a formalism ensures that the results of empirical research are formulated by means of explicitly specified terms and thus can be checked independently of the authors’ personal intuitive judgements. Our contribution illustrates how the requirement of explicitness has been reflected in Czech linguistics, where presystemic insights of classical Continental structuralism have been developed into a framework of linguistic description allowing for a formal treatment and for an inclusion of a well–established underlying structure the units and relations of which are based on testable, operational criteria.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 3, s. 175-182

Předchozí František Daneš: Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy

Následující Pavel Novák: K poválečným osudům české lingvistiky