Osobnost, sociální role, komunikace, rozpor, konflikt

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

Личность, социальная роль, коммуникация, противоречие, конфликт / Personality, social roles, communication, difference, conflict

[*]1. Sociálněpsychologické pojetí komunikace je teoreticky ovlivněno kybernetickou teorií informace. Je to výsledek myšlenkového vývoje, v jehož rámci se původně čistě mezilidské spojení, styk, antropomorficky rozšířilo na široce, všeobecně chápanou výměnu informací mezi jakýmikoli dynamickými systémy, které jsou schopny informaci přijímat, uchovávat, přetvářet. Poté se kyberneticko-informační univerzální schémata „vrátila“ jako teoretické východisko pro zkoumání sociálních interakcí, přirozeně že včetně interakcí řečových. Tato schémata byla charakterizována předpokladem jisté ideálnosti fungování a jejího narušování formou tzv. šumů. V tomto kontextu se pak zdá jako nejschůdnější vykládat konflikt mezi komunikanty (přesněji řečeno vše to, co lze jako narušení ideálních předpokladů, způsobilostí a průběhů vyrovnávání informačních hladin způsobené dispozicemi, postoji příslušných subjektů chápat jako specifický typ šumů) jako šumy ve vztazích mezi komunikanty.

Sociálněpsychologické pojetí komunikace – alespoň v některých svých podobách – významně akcentuje vztah komunikace a společné činnosti,[1] pracovní činnosti v tom smyslu, že mezilidská komunikace je chápána jako nezbytný a nezrušitelný atribut společné činnosti, která je pro lidská individua existenční nezbytností. Komunikace je tu tedy nazírána směrem od nezbytné součinnosti jedinců, její komplikace a problémy jako určitá narušení kooperativních vztahů a procesů mezi těmito jedinci, chápanými však především v rozměru příslušných sociálních rolí.

V některých filozofických stanoviscích bývá komunikace chápána jako dialektický/interdependentní protiklad existenciálně chápané osamělosti, tedy jako ono nezbytné opuštění předem dané osamělosti individua, onoho bytí v sobě a o sobě, které se opouští v komunikaci a komunikací, aby se mohlo vždy znovu stávat sebou.[2] Zde je tedy nazírána komunikativní interakce směrem od jedince, komunikace je (nutným) narušením osamělosti bytí sebou. V tom případě je možné „operační pole“ zkoumání problematiky konfliktů v komunikaci chápat jako (nutný) zdroj osamělého bytí v sobě, tedy jako zdroj znovu-sebe-nalézání, a naopak „úspěšnou“, „nešumovou“ komunikaci jako (nutné) popření tohoto procesu „obnovy“ osamělého bytí v sobě.

Za jistý zdroj vytváření obecných představ o konfliktech v komunikaci je třeba považovat i psychologické teorie osobnosti,[3] zejména v relacionistické a především interakcionistické syntéze těchto teorií. Také zde jde o nazírání problematiky komunikačních konfliktů směrem od jedince, směřování ke konfliktu je založeno v nezrušitelné osobnostní různosti, zároveň však i v respektování její interaktivní vytvářenosti. Významné pro řešení problému komunikačních konfliktů může být i to, že psychologické teorie osobnosti disponují určitými formálními aparáty.

 

[242]2. Charakter, funkci a souvislosti komunikačních konfliktů hypoteticky vyložíme v rámci paradigmatu, které se pokusí respektovat poznávací přednosti všech výše zmíněných teoretických možností.

2.1. Člověk je vyhraněná osobnost, která uskutečňuje a přijímá své bytí, existuje tím, že vytváří a přijímá (a nemůže nevytvářet a nepřijímat) zcela určité, v různé míře proměnlivé sociální role ve zcela určitých, v různé míře proměnlivých sociálních vztazích s jinými lidmi, s jinými vyhraněnými osobnostmi.[4]

2.2. Různost prostředí, v nichž a z nichž se jednotlivá osobnost vytváří, různosti charakteru a stupně vzdělání, různost kultur v makro- i mikrostrukturním smyslu (tedy celková různost předpokladů k interpretaci a projektu světa) znamená, že podstatnou součástí oné vyhraněnosti osobnosti je různost nazírání „vnějšího“ světa, různost jeho prožívání, projevující se (a) růzností interpretace jeho minulých a přítomných daností, (b) růzností projektu jeho budoucnosti.[5]

2.3. Osobnost existuje a přetrvává jen za předpokladu, že je otevřena společné činnosti v nejširším slova smyslu, což je v nejvyšší obecnosti směřování ke společné, ekvivalentní, kompromisní, srovnatelné interpretaci minulých a současných daností, stavů světa a k společnému, ekvivalentnímu, kompromisnímu, srovnatelnému projektu světa. Takto pojatá společná činnost je v jedné ze svých dimenzí různou mírou jednoty a strukturní organizace materiální a duchovní činnosti, v jiné dimenzi je jednotou procesů vyložitelných na ose s krajními teoretickými body spolupráce a soupeření.

2.4. Toto směřování ke společné činnosti a uskutečňování společné činnosti se realizuje nebo je doprovázeno (verbální) komunikací. (Člověk neuskutečňuje společnou činnost, protože komunikuje, ale komunikuje, protože směřuje ke společné činnosti a uskutečňuje společnou činnost.)

 

3. Za těchto okolností je protikladení a rozpor spočívající ve vyhraněné různosti osobností nutně účastných společné činnosti překonáván právě komunikací, komunikace je řešením tohoto rozporu.[6] „Absolutní míra“ tohoto rozporu je interaktivně regulována vytvářením a přetvářením relativně konstantních sociálních rolí, jejich stabilizací a hierarchizací, vytvářením relativně stabilních sociálních vztahů. Sociální vztahy tedy jsou vytvářeny sociálními rolemi a tyto sociální role sociální vztahy vytvářejí. Komunikace „harmonizuje“, koordinuje různost osobností v procesu vytváření, přetváření rolí a vztahů.

3.1. Jedině v tomto smyslu lze chápat složité procesy interakce mezi osobnostmi a rolemi vyjadřované metaforicky jako vstupování do rolí.

Je třeba věci chápat tak, že každý „vstup“ jednotlivé osobnosti do role je aktem vytváření a přetváření kvality této role, její kvalitativní „posun“, každý „průchod“ osobnosti rolí je aktem vytváření a přetváření této osobnosti.

 

[243]4. Za těchto okolností lze diferenci mezi konfliktní a nekonfliktní komunikací stanovit teoreticky takto:

4.1. Jestliže komunikující řeší interpersonální rozpor tak, že směřují k vytváření společné interpretace a projektu stavu světa v souladu s příslušnými rolemi, jde o nekonfliktní komunikaci.

4.2. Jestliže komunikující řeší interpersonální rozpor tím, že směřují k vytváření společné interpretace a projektu stavu světa tak, že částečně nebo úplně rezignují na příslušnou sociální roli, jestliže se aktuálně „znovu“ personalizují nebo jestliže vstupují do jiných rolí než do těch, které jim jsou v dané komunikační struktuře určeny, jestliže takto narušují daný typ komunikační struktury, jestliže takto transformují příslušnou komunikační strukturu, je možné mluvit o konstruktivních, řešících konfliktech. Tyto procesy jsou již provázeny výrazovými signály konfliktů.

4.3. Jestliže komunikující řeší interpersonální rozpor tak, že nesměřují ke společné interpretaci a projektu stavu světa, jestliže od těchto hodnot zcela upouštějí, a to zpravidla tak, že zcela opouštějí danou roli, dané vztahy, danou komunikační strukturu, jestliže se takto plně aktuálně personalizují, jestliže jednají jakoby zcela v rámci jiné komunikační struktury, jde o komunikační konflikt ve vlastním smyslu.

 

5. Rozpor daný vztahem nutně různých osobností v procesu nezbytné společné činnosti, rozpor vytvářející v různé míře stabilizované sociální relace a role, rozpor limitovaný a organizovaný těmito sociálními faktory konstituuje průběh aktuální komunikační události, spoluvytváří její rozmanité vlastnosti a aktuální podoby, není však ještě konfliktem. Charakter konfliktu má tento komunikaci spoluvytvářející rozpor pouze ve výše uvedených případech, tedy tehdy, jestliže komunikace účastné osobnosti (a) rezignují na příslušnou sociální roli, aktuálně tuto roli „opouštějí“, ale směřují ke společné interpretaci a projektu světa, nerezignují tedy na spolupráci v rámci společné činnosti (tzv. řešící, konstruktivní konflikty), (b) rezignují na příslušné sociální role i na úsilí o společnou interpretaci a projekt světa, rezignují na spolupráci (konflikty ve vlastním smyslu).

Nekonfliktní komunikace znamená, že komunikující potřebují, jsou schopni a chtějí společně interpretovat a projektovat svět. Konfliktní komunikace znamená, že komunikující potřebují, ale nejsou schopni nebo nechtějí spolupracovat při společné interpretaci a projektu světa.

Konflikt se realizuje v komunikaci věcně, obsahově a výrazovými, vyjadřovacími prostředky v nejširším smyslu slova. Mezi těmito složkami je třeba předpokládat jistou nezávislost a funkční asymetrii. Konflikt nesignalizovaný, nebo jen velmi nevýrazně signalizovaný vyjadřovacími prostředky lze v kterékoli jeho podobě zjistit komplexní analytickou procedurou mající v podstatě charakter obsahové analýzy.[7] Naproti tomu přítomnost vyjadřovacích signálů jen výjimečně není příznakem skutečně obsahového konfliktu.

Otázka, zda bude v rámci konfliktní komunikace symetrie obsahu a vyjádření, nebo nikoli, závisí na vztazích mezi komunikujícími jako osobnostmi, mezi příslušnými sociálními rolemi, mírou, typem a tématem konfliktu. Právě ve vzájemných vztazích tyto faktory konstituují aktuální specifiku konfliktních komunikativních událostí.

Naprostá většina reálných komunikativních událostí je „skrytě“, tj. pouze obsahově, nebo i zjevně, tj. z hlediska způsobů vyjádření, konfliktní, nebo alespoň z hlediska konfliktnosti nebo nekonfliktnosti smíšená. Zcela nekonfliktní jsou patrně jen vysoce standardizované, zcela „algoritmizované“ komunikační události. Řešení rozporu osobností směřující ke společnému řešení interpretace a projektu světa typy komunikačních událostí zdokonaluje, „vybrušuje“; konflikty specifikují aktuální konkrétní podobu komunikačních událostí, sociálních vztahů a rolí. Tyto vlastnosti mají zejména konflikty řešící, [244]konstruktivní. Konfliktní komunikační události ve vlastním smyslu nesměřující k překonání rozporu osobností negují standardizované komunikační události, transformují je nebo vedou k vytváření nových typů a standardů.

 

LITERATURA

 

JANOUŠEK, J.: Společná činnost a komunikace. Praha 1984.

JASPERS, K.: Philosophie. Band II. Berlin 1932.

KOLAŘÍKOVÁ, O.: Problémy struktury osobnosti. Praha 1981.

KOLAŘÍKOVÁ, O.: Perspektivy teorie a výzkumu osobnostních vlastností. Praha 1986.

KOŘENSKÝ, J.: Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace. SaS, 49, 1988, s. 131–134.

KOŘENSKÝ, J.: Teorie přirozeného jazyka (interdisciplinarita, aplikace, prognózy). Praha 1989.

KOŘENSKÝ, J. – HOFFMANNOVÁ, J. – JAKLOVÁ, A. – MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice 1987. Učební text.

 

R É S U M É

Persönlichkeit, soziale Rolle, Kommunikation, Widerspruch, Konflikt

Der Mensch ist eine ausgeprägte Personalität, die ihr Sein verwirklicht und entgegennimmt, dadurch existiert, daß sie ganz bestimmte, in verschiedenem Maß variable soziale Rollen in ganz bestimmten, in verschiedenem Maß variablen sozialen Beziehungen mit anderen Menschen, mit anderen ausgeprägten Personalitäten, ausbildet und annimmt (und nicht ausbilden und annehmen kann).

Die Verschiedenheit der Milieus, in denen und aus denen die einzelnen Personalitäten, die verschiedenen Charaktere und Bildungsgrade, die Verschiedenheit der Kulturen im makro- und mikrostrukturellen Sinn (also die gesamte Verschiedenheit der Voraussetzungen für die Interpretation und das Projekt der Welt entstehen), bedeutet, daß wesentlicher Bestandteil jener Ausgeprägtheit der Personalität die Verschiedenheit der Betrachtung der „äußeren“ Welt, die Verschiedenheit ihres Erlebens ist; dieses äußert sich a) in der Verschiedenheit der Interpretation ihrer vergangenen und gegenwärtigen Gegebenheiten, b) in der Verschiedenheit des Projekts ihrer Zukunft.

Die Personalität existiert und überdauert nur unter der Voraussetzung, daß sie der gemeinsamen Tätigkeit im weitesten Sinn des Wortes offensteht, was in höchster Allgemeinheit das Tendieren zu einer gemeinsamen, äquivalenten, kompromißbereiten, vergleichbaren Interpretation der vergangenen und gegenwärtigen Gegebenheiten und Zustände und zu einem gemeinsamen, äquivalenten, kompromißbereiten, vergleichbaren Weltprojekt bedeutet. Eine derart aufgefaßte gemeinsame Tätigkeit ist in einer ihrer Dimensionen ein verschiedenes Maß von Einheit und struktureller Organisation materieller und geistiger Tätigkeit, in der anderen Dimension eine Einheit von Prozessen, die sich auf einer Achse mit den extremen theoretischen Punkten von Mitarbeit und Wettbewerb auftragen lassen.

Dieses Tendieren zu gemeinsamer Tätigkeit und Verwirklichung gemeinsamer Tätigkeit erfolgt in (verbaler) Kommunikation oder geht damit einher. (Der Mensch verwirklicht die gemeinsame Tätigkeit nicht, weil er kommuniziert, sondern kommuniziert, weil er zu einer gemeinsamen Tätigkeit tendiert und eine gemeinsame Tätigkeit verwirklicht.)

 

Unter diesen Umständen wird die Gegenüberstellung und der Widerspruch als Folge der ausgeprägten Verschiedenheit der an der gemeinsamen Tätigkeit notwendigerweise beteiligten Personalitäten gerade durch die Kommunikation überwunden, die Kommunikation stellt die Lösung dieses Widerspruches dar. Das „absolute Maß“ dieses Widerspruchs wird durch die Gestaltung und Umgestaltung der relativ konstanten sozialen Rollen, durch ihre Stabilisierung und [245]Hierarchisierung, also durch die Herbeiführung relativ stabiler sozialer Beziehungen, interaktiv reguliert. Die sozialen Beziehungen werden durch soziale Rollen geschaffen und diese sozialen Rollen schaffen dann soziale Beziehungen. Die Kommunikation „harmonisiert“, koordiniert die Verschiedenheit der Personalitäten im Prozeß der Gestaltung, Umgestaltung der Rollen und Beziehungen.

Einzig und allein in diesem Sinn kann man die metaphorisch als Eintritt in die Rollen bezeichneten komplizierten Interaktionsprozesse zwischen Personalität und Rollen begreifen.

Man muß die Dinge so begreifen, daß jedes „Eintreten“ einer einzelnen Personalität in eine Rolle ein Gestaltungs- und Umgestaltungsakt der Qualität dieser Rolle ist, daß ihre qualitative „Verschiebung“, jedes „Durchlaufen“ der Personalität durch die Rolle ein Gestaltungs- und Umgestaltungsakt dieser Personalität ist.

 

Unter diesen Umständen kann man die Differenzierung zwischen konfliktträchtiger und konfliktloser Kommunikation theoretisch wie folgt festsetzen:

Wenn die Kommunizierenden den interpersonalen Widerspruch so lösen wollen, daß sie zur Schaffung einer gemeinsamen Interpretation und eines gemeinsamen Weltbildprojektes in Übereinstimmung mit den einschlägigen Rollen tendieren, geht es um eine konfliktlose Kommunikation.

Wenn die Kommunizierenden den interpersonalen Widerspruch so lösen wollen, daß sie zur Schaffung einer gemeinsamen Interpretation und eines gemeinsamen Weltbildprojektes so tendieren, daß sie teilweise oder gänzlich auf die einschlägige soziale Rolle resignieren, wenn sie sich aktuell „neuerlich“ personalisieren oder wenn sie in andere Rolle eintreten als in jene, die ihnen in der betreffenden Kommunikationsstruktur bestimmt sind, wenn sie derart den gegebenen Typ der Kommunikationsstruktur unterlaufen, wenn sie derart die einschlägige Kommunikationsstruktur transformieren, kann man von konstruktiven, lösungsfähigen Konflikten sprechen. Diese Prozesse gehen bereits einher mit Ausdrucksmitteln von Konflikten.

Wenn die Kommunizierenden den interpersonalen Widerspruch so lösen wollen, daß sie nicht zu einer gemeinsamen Interpretation und einem gemeinsamen Weltbildprojekt tendieren, wenn sie von diesen Werten völlig ablassen, und zwar in der Regel so, daß sie die betreffende Rolle, die betreffenden Beziehungen, die betreffende Kommunikationsstruktur völlig aufgeben, wenn sie sich vollauf aktuell personalisieren, wenn sie gewissermaßen völlig wie im Rahmen einer anderen Kommunikationsstruktur handeln, geht es um einen kommunikativen Konflikt im eigentlichen Sinn.

 

Der durch die Beziehung der notwendig verschiedenen Personalitäten gegebene Widerspruch im Prozeß der unerläßlich gemeinsamen Tätigkeit, der in verschiedenem Ausmaß der stabilisierten sozialen Relation und Rolle aufkommende Widerspruch, der von diesen sozialen Faktoren limitierte und organisierte Widerspruch konstituiert den Ablauf des aktuellen Kommunikationsereignisses, beteiligt sich an der Gestaltung ihrer vielfältigen Eigenschaften und aktuellen Formen, ist aber noch kein Konflikt. Konfliktcharakter hat dieser die Kommunikation mitgestaltende Widerspruch lediglich in den obengeführten Fällen, also dann, wenn die an der Kommunikation beteiligten Personalitäten

a) auf die betreffende soziale Rolle resignieren, aktuell diese Rolle „aufgeben“, jedoch zu einer gemeinsamen Interpretation und einem gemeinsamen Weltbildprojekt tendieren, also nicht auf eine Zusammenarbeit im Rahmen der gemeinsamen Tätigkeit resignieren (sog. lösungsfähige, konstruktive Konflikte), b) auf die betreffenden sozialen Rollen und auch auf das Streben nach einer gemeinsamen Interpretation und einem gemeinsamen Weltbildprojekt resignieren, auf die Zusammenarbeit resignieren (Konflikte im eigentlichen Sinn).

Eine konfliktlose Kommunikation bedeutet, daß die Komunizierenden eine gemeinsame Weltinterpretation und -projektierung brauchen, dazu fähig sind und es auch wollen. Eine konfliktträchtige Kommunikation bedeutet, daß die Kommunizierenden eine gemeinsame Weltinterpretation und -projektion brauchen, dazu aber nicht fähig sind oder nicht zusammenarbeiten wollen.

[246]Der Konflikt wird in der Kommunikation sachlich, inhaltlich und mit aussagefähigen Ausdrucksmitteln im weitesten Sinn des Wortes realisiert. Zwischen diesen Komponenten muß eine gewisse Unabhängigkeit und funktionelle Asymmetrie vorausgesetzt werden. Ein nichtsignalisierter oder nur sehr unmerklich durch Ausdrucksmittel signalisierter Konflikt läßt sich in jeglicher Form durch komplexe analytische Prozedur feststellen, die im wesentlichen den Charakter einer inhaltlichen Analyse hat. Demgegenüber ist das Vorhandensein von Ausdruckssignalen nur ausnahmweise kein Merkmal eines wirklich inhaltsreichen Konfliktes.

Die Frage, ob es im Rahmen einer Konfliktsituation eine Symmetrie von Inhalt und Ausdruck geben wird oder nicht, hängt von den Beziehungen zwischen den Kommunizierenden als Personalitäten, zwischen den einschlägigen sozialen Rollen, dem Ausmaß, Typ und Thema des Konfliktes ab. Gerade in gegenseitigen Beziehungen konstituiren diese Faktoren eine aktuelle Eigenart konfliktreicher kommunikativer Ereignisse. Die allermeisten realen Kommunikationsereignisse sind „latent“, d. h. bloß inhaltlich oder auch offenkundig, d. h. unter dem Aspekt der Ausdrucksmittel, konfliktträchtig, oder wenigstens unter dem Aspekt des Konflikt- oder Nichtkonfliktcharakters gemischt. Völlig konfliktlos sind offenbar nur stark standardisierte, völlig „algorithmisierte“ Kommunikationsereignisse. Die Lösung des Widerspruchs der Personalitäten mit ihrer Tendenz zur gemeinsamen Lösung der Weltinterpretation und -projektion vervollkommnet die Typen der Kommunikationsereignisse, „schleift sie ab“; die Konflikte spezifizieren die aktuelle konkrete Form der Kommunikationsereignisse und dynamisieren die Typizität der Kommunikationsereignisse, der sozialen Beziehungen und Rollen. Diese Eigenschaften haben insbesondere lösungsfähige, konstruktive Konflikte. Konfliktträchtige Kommunikationsereignisse im eigentlichen Sinn, die nicht zu einer Überwindung des Widerspruchs der Personalitäten tendieren, negieren standardisierte Kommunikationsereignisse, transformieren sie oder führen zur Entstehung neuer Typen und Standards.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 4, s. 241-246

Předchozí Jana Matúšová: Synchronní, diachronní a srovnávací metoda v onomastice

Následující Olga Müllerová: Dialog a konflikt