Konflikt jako forma kontaktu

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

Конфликт как форма контакта / Conflict as a form of contact

Otázky konfliktu a jeho příčin i následků pro komunikaci řeší kromě sociologie, psychologie, politologie a antropologie z mnohých hledisek též kontaktová lingvistika a sociolingvistika. Oba pojmy – jazykový kontakt a jazykový konflikt[1] – jsou chápány ve vzájemné souvislosti, a oba jsou postiženy nevýhodami mnohoznačnosti.[2] V obou případech se lingvistika zabývá dvojím okruhem otázek, který je vydělován rozdílným přístupem ke kontaktu (KT) i konfliktu (KF) (individuálnímu nebo skupinovému). Je to přístup:

a) v rovině parole (zkoumání konkrétního komunikačního KT/KF – v dialogu, popř. polylogu),

b) v rovině langue (zkoumání KT/KF v systémech jazykových společenství při jejich vzájemném dlouhodobém působení).

Obě roviny zkoumání ovšem zahrnují hlediska a faktory intra- i extralingvistické[2a] (důsledky diferencí v komunikaci verbální i neverbální, kulturní specifika v normách chování, rozdíly v hodnotových strukturách, postojích, mentalitě, temperamentu aj. účastníků komunikace individuální nebo skupinové).

Skupinový jazykový KT, zejména konfliktní, v kontaktových zónách a na vícejazyčných územích nebo v jazykových ostrovech sledovala v posledních dvaceti letech zejména dialektologie, ale též sociolingvistika, která se v tomto ohledu zaměřovala zejména na prostředí městských průmyslových aglomerací, konfliktních zároveň z hlediska jazykového a sociálního (např. na otázky „gastarbeiterů“, etnických menšin, sociálních a pragmatických dimenzí multilingvismu,[3] podmínek „přepínání kódů“ aj.). Tématu konfliktních i nekonfliktních jazykových kontaktů věnovala pozornost řada konferencí i monografických sborníků.[4]

K užívání pojmů KT a KF v jejich terminologické dvojznačnosti dodejme, že ačkoli vlastní KT i KF se bezprostředně týká nositelů, uživatelů jazyka, kteří do něj individuálně nebo skupinově vstupují, užívá se termínu jazykový kontakt i o kontaktu jazykových systémů (struktur). Tak užívá termínu jazykový kontakt i jeho původce A. Martinet. V 60. letech B. Havránek v TLP v úvaze o vlivu cizího jazyka na jazyk chápe tento vliv nejen jako vnější faktor, ale též jako něco, co je spjato s vnitřním, imanentním vývojem jazyka, který si z jiného jazyka vybírá vždy to, co jeho struktura potřebuje pro svou existenci. U. Weinreich pak rozlišuje interference (výsledky jazykových kontaktů) v řeči a v jazyce. Měli bychom tedy rozlišovat pojmy i termíny kontakt řečový a kontakt jazykový.

[257]Jazykový kontakt chápeme proto jako ovlivňující styk dvou nebo více jazykových systémů, řečový kontakt jako aktuální styk řečových projevů účastníků komunikace, potenciálně i konfliktní.

 

I pro tento specifický druh kontaktu – konflikt (KF) – navrhujeme pak analogické pojmové rozlišení: konflikt jazykový (JKF) a řečový (ŘKF) – obojí jako jev individuální i sociální.

 

1. Jazykový kontakt (JKT)

Teorie JKT, který vždy potenciálně zahrnuje i styk konfliktní, byla vypracována a aplikována zejména dialektologií pro řešení otázek pomezních nářečí. Hlavními okruhy problémů, které se přitom řeší, jsou důsledky JKT pro jazykovou normu a zjištění, do jaké míry působí JKT na její rozkolísanost a dubletnost prvků, dále zda JKT má vliv jednosměrný, či vzájemný (K. Horálek připomíná asymetričnost vlivů při JKT). U. Weinreich položil intralingvisticky závažnou otázku, zda (a do jaké míry) je interference – navrstvení dvou jazykových systémů v důsledku JKT – determinována strukturou kontaktovaných jazyků. V extralingvistickém pohledu na JKT je důležité chápání JKT jakožto střetu dvou pragmalingvistických systémů, neboť pragmatika je v JKT jevem komplexním, který podmiňuje vztah nositele k dvěma lingvistickým a pragmatickým systémům, k různým sociokulturním normám, a tím i podmiňuje funkci obou jazyků.

Proto se uvažuje v kontaktových otázkách paralelně s bilingvismem též o bikulturismu (obojí je možno sledovat jako jev individuální i sociální). Je-li bikulturismus, projevující se v dvojitosti kulturních norem chování i hodnocení, jevem společensky rozšířeným, nazývá se též dinomií (tj. existencí a spoluúčastí dvou norem). J. A. Fishman však namítá, že je dinomie pojmem příliš širokým pro studium moderní společnosti, v níž se mnohé hodnoty etnicky neutralizují, internacionalizují, zatímco ve starších stadiích vývoje byla etnicky diferencována celá kultura. Dnes mají k etnicitě vztah pouze hodnoty některé, mezi jinými je to i jazyk, definující národ. Proto Fishman proti dinomii razí užší pojem dietnie, jež je založena na distinktivních normách skutečně etnických, které mají vztah k etnické identitě a tradici společenství, jež definuje.

Jestliže bereme v úvahu respektování nebo porušování sociálních norem, můžeme i podle tohoto kritéria vyčlenit ty případy, kdy je KT z různých příčin disharmonický a potenciálně směřuje k formě konfliktní.

 

2. Řečový kontakt (ŘKT)

Mnohé aspekty relevantní pro řešení otázek ŘKF jsou obecnějšího rázu, a týkají se tudíž ŘKT jakéhokoli, i bezkonfliktního. ŘKT je jev dynamický, který má své východisko, počátek (motiv, záměr, příčiny a předpoklady), průběh s časově různě umístěným vrcholem, obsahujícím podstatu sdělení, která do značné míry je totožná se splněním záměru kontaktu, a konečně závěr, výsledek, který však nemusí být shodný s původně stanoveným záměrem a cílem ŘKT. Závažné je odlišit ty případy ŘKT, kdy je věcná stránka sdělení minimální, kdy ŘKT plní funkce jiné[5] nebo se stává samoúčelným (srov. funkce pouze kontaktová). Pro bezkonfliktní průběh ŘKT přitom není podstatná míra sdělovaného obsahu mezi účastníky (skupinovými i individuálními); ani minimální obsah věcného sdělení není zárukou, že ŘKT nebude konfliktní (srov. např. navázání KT oslovením na ulici za účelem bezdůvodné inzultace).

ŘKT se verbálně realizuje odlišným způsobem: buď v podobě projevu mluveného – přímého nebo nepřímého, tj. prostřednictvím živého nebo neživého média (např. vzkazem třetí osoby, telefonem, popř. tzv. answeringem), nebo v podobě projevu psaného, který je nepřímý vždy – už ve své podstatě.

[258]Kontakt neverbální představuje samostatnou problematiku, která zahrnuje v širokém smyslu otázky mimojazykové komunikace: využití prostředků mimických a pantomimických (gest a posunků), proxemických, haptických (vlivu bezprostředního dotyku ruky), prostředků působících na vjemy smyslové, zvl. zrakové (řeči pohledů, úpravy zevnějšku) a sluchové (jevů paralingvistických).

Všechny otázky ŘKT (a to nejen KT neverbálního) je třeba sledovat z hledisek extralingvistických, posuzovat faktory, které působí mezikulturní rozdíly v komunikaci.

 

3. Jazykový konflikt (JKF)

Je vždy podmíněn extralingvisticky, je vázán na konfliktní vztahy ostatních norem, obsahujících prvky inkompatibility v zásadních hodnotových východiscích jejich nositelů. Jestliže je např. některé společenství handicapováno sociálně, kulturně (nevzdělanost, chudoba), rasově (barva pleti) aj., je jeho jazyk v hodnocení sousedů stigmatizován i tehdy, dokáže-li svému společenství zásluhou vyhovující jazykové struktury dobře sloužit a když plně vyhovuje jako funkční prostředek. Přesto takový předsudek v konfliktním společenském kontaktu vede ke xenofobii a může být hlavní příčinou glotofágie (potlačení jazyka menšiny jazykem většinovým) v průběhu trvajícího JKF.

Na pojem JKF jsou vázány mnohé pojmy další, zejména jazykové kompetence, která přímo závisí na repertoáru jazykového společenství nebo jedince. Proti repertoáru společenství stojí jazykový inventář jedince, tvořící jeho idiolekt, jenž je bází jeho jazykové kompetence a v úzu stanoví pak možnost nekonfliktní interakce (např. vyjádřením solidarity s kontaktovaným partnerem tím, že se přizpůsobuje jeho normě).

 

4. Řečový konflikt (ŘKF)

Zevrubné hodnocení konfliktních momentů v úzu, v rovině parole, je předpokladem pro možnost předcházení střetu, konfrontaci, konfliktnímu – tedy nenormálnímu, patologicky disharmonickému průběhu komunikace. Stranou zatím ponecháme otázku, zda účastníci o tuto možnost vždy stojí, zda ŘKF přímo nevyhledávají, nevítají, nebo zda je vůbec ŘKF opravdu něčím patologickým, nenormálním. Podle některých názorů (sociologického konfliktualismu) je KF momentem každé sociální interakce, inherentním prvkem všech společenských jevů. Zejména v interakci sociálních skupin např. R. Dahrendorf pokládá konflikt za samozřejmost. Jestliže však uznáváme jako východisko sociálních kontaktů principy demokracie a tolerance k odlišnému názoru partnera v komunikaci, k jeho „pravdě“, stanovisku, pak oslabujeme nevyhnutelnost konfliktu ve prospěch řešení věcným rozhovorem a vyrovnávání stanovisek, třeba protikladných, prostředky nekonfliktními.

Pro řešení mnohých otázek ŘKF můžeme vycházet z obecného rámce etnografie řeči, z modelu Dell Hymese, který stanoví 7 vzájemně vázaných komponentů řečové události (podavatel, příjemce, forma sdělení, kanál, kód, téma, situace), protože každý z těchto komponentů může být v určité míře pro ŘKF relevantní. Zároveň můžeme všechny uvedené komponenty uplatnit pro klasifikaci ŘKF. Některé z nich jsou pro specifiku kontaktů konfliktních zvlášť důležité.

V dynamickém pohledu na ŘKF jako na jev s různými předpoklady, počátkem, průběhem a závěrem[6] je zřejmá specifičnost každého konkrétního ŘKF ve všech jeho částech a ve vzájemném poměru jejich trvání. Důležitá je i proměnnost vztahů jednotlivých složek komunikačního modelu a jejich vázanost, včetně účastníků samých (vztahy proměnlivé v čase – např. dřívější přátelé se v nové politické situaci nebo v novém prostředí dostávají na konfliktně protilehlá stanoviska, mění své sociální role, narůstá počet tabuových „ožehavých“ témat jejich rozhovoru, potenciálně konfliktní je i účast [259]neverbálních znaků, např. symbolů, odznaků, které demonstrují rozdílné postoje účastníků ŘKF). Časté jsou případy KF apriorního, který z různých příčin vzniká zákonitě, protože v opakovatelné situaci se střetávají trvale odlišně orientovaní účastníci, u nichž je příčinou trvalá etnosociální bariéra; nevyhnutelným předpokladem apriorního KF může pak být i téma, prostředí aj. Tento apriorní KF je latentní, neřešitelný jedinou konfliktní komunikativní událostí. Trvá jako otevřený vztah do budoucna, nekončí smírem nebo uznaným vítězstvím jedné strany. Pro vymezení pojmu jednotlivých ŘKF, resp. konfliktních komunikativních událostí je třeba rozlišit KF jako konkrétní komunikační událost s průběhem a určitým řešením od KF jakožto trvalého vztahu účastníků (jednotlivců nebo skupin).

Důležitou fází ŘKF je jeho počátek, často nenápadný, zdánlivě nezávazný, který často spočívá jen v nesprávné interpretaci počátkové navazovací kontaktové aktivity (např. špatné interpretace zdvořilostní formule, gesta apod., spočívající v mezikulturním rozdílu účastníků) verbální i neverbální. Zajímavé je v tomto ohledu posuzování prvního velmi krátkého časového úseku KT (podle Schegloffovy nepublikované disertace z r. 1967 je to prvních pět sekund začátku konverzace – viz Schegloff, 1968).

Příčiny i celý průběh ŘKF se mohou týkat jak jeho obsahu (tématu), tak formy (porušení norem chování). Důvody vzniku konkrétního ŘKF můžeme takto klasifikovat podle sedmi zmíněných komponentů Hymesova modelu, které každá řečová událost zahrnuje, protože každý z těchto komponentů může být důvodem ŘKF.

 

a) Podavatel a příjemce

Tyto dva komponenty jsou nositeli hlavního komunikativního vztahu (včetně vztahu konfliktního). U obou účastníků (ať už individuálních nebo skupinových) jsou rozhodující intra- i extralingvistické faktory (např. jejich jazyková kompetence, psychické vlastnosti, míra empatie, vzájemná citová vazba, sociální role, etnokulturní charakteristika, biologické aspekty aj.).

V obvyklé komunikativní dichotomii podavatel – příjemce nebo mluvčí – adresát, posluchač, je už terminologicky možno vystihnout dvojí vztah autora textu k jeho protějšku. Od pasívního adresáta – posluchače – neočekáváme spolupráci jinou než registraci textu, který k němu jednosměrně směřuje.[7] Určitou aktivitu lze však předpokládat u protějšku, označeného termínem příjemce (receiver), u něhož můžeme očekávat kreativní přístup při zpracování sdělení a výměnu aktivity (příjemce se stává podavatelem v další replice). V krajním přístupu Durantiho (1986) je posluchač spoluautorem textu[8] („the audience as co-author“). Z těchto různých stupňů kladné i záporné spolupráce na ŘKT obou účastníků je možno odvodit i některé důvody vzniku ŘKF. Mezi účastníky, kteří představují hlavní složku komunikačně konfliktní situace, zařazujeme i účastníky pasívní, svědky konfliktu (někdy označované „audience“), kteří podle okolností a povahy i vztahu k účastníkům aktivním nebo k tématu ŘKF ovlivňují jeho průběh. Mohou hrát kladnou roli, tvořit zábranu, mírnící ŘKF, pacifikovat emocionální stránku konfliktního jednání, působit jako reduktor ŘKF. Mohou však hrát svou pouhou přítomností i roli zápornou předpokládaným (domnělým či skutečným) straněním jednomu z účastníků nebo prostě faktem, že většina skutečně konfliktních jedinců potřebuje publikum pro realizaci a vystupňování ŘKF. V těchto případech je pasívní účastník eskalátorem konfliktu. Většinou dokonce dochází k aktivizaci tohoto pasívního účastníka, ŘKF ho zaujme a přidá se pak více či méně na jednu, nebo druhou stranu, převezme názory protivníka, doplňuje argumenty, vybízí ho k pokračování, dává mu za pravdu atd. Důležitý je i vztah aktivních účastníků k ŘKF, autokvalifikace KT jakožto konfliktního [260](popř. hodnocení míry vyostření KF), jež může být u obou odlišná (vzrušený hovor např. u jednoho z aktivních účastníků nebo třetí osobou – pasívním účastníkem může být hodnocen jako hádka). Sami protivníci často na zásah třetí (smiřující) osoby reagují popřením konfliktnosti, nebo aspoň závažnosti sporu („vždyť se nehádáme, to jen diskutujeme“). Časté je i vzájemné svalování viny na protivníka, osočování z nesnášenlivosti, konfliktnosti. Podkladem odlišného hodnocení bývá i stránka formální, často intrajazyková (např. „já ti to klidně říkám a ty křičíš“ nebo „mluv slušně jako já“). Závažným důvodem ŘKF je i různost zájmu účastníků o komunikaci. Nezdvořilý projev nezájmu o slyšený text („a co má být?“), argument, příhodu vyvolá ŘKF stejně jako nepochopení textu, třeba předstírané (ve smyslu „výklad byl tak špatný, argumenty tak slabé, že je nepochopím“ – srov. ironické „a co tím chtěl básník říci?“ apod.). Mezikulturní a psychologické rozdíly diferencují účastníky ŘKF i v přiměřenosti užívání ironie, nadsázky, lichotky, poklony v různých situacích.

Sociální role obou účastníků, společenská prestiž jedné i druhé strany je relevantní složkou pro přiměřenost verbálních i neverbálních komunikativních prostředků a pro vznik i průběh ŘKF. Je proměnná v čase a promítá se do obsahu i formy KF, do využití odlišné taktiky i do potenciálního východiska KF, jímž je nezbytně vědomí odlišnosti (protiklad „já-ty/on“, „my-vy/oni“, uplatňovaný zejména ve skupinových etnosociálních KF).

 

b) Forma sdělení

Je komponentem plně závislým na normách chování (verbálních i neverbálních), výrazně mezikulturně diferencovaných a odlišných též diachronně. Verbální projevy mají zároveň rozdílné zákonitosti formy sdělení mluvené a psané. Předpokladem ŘKF může být častěji porušení norem, etnokulturních a sociálních stereotypů, než sám obsah sdělení (téma). Vzhledem k verbálním mluveným projevům můžeme sledovat řadu mezikulturně podmíněných aspektů, uplatňovaných zejména v komunikaci individuální. Zdvořilostní normy v komunikaci, mezikulturně srovnávané v úzu zejména vzdálených etnik (např. Tannenová, 1984) hrají výraznou roli v jejím úspěšném, nebo konfliktním průběhu.

Kulturně relativní je už míra verbální komunikace a vhodnost jejího započetí.[9] Konfliktní je v základě též rozdílnost norem průběhu ŘKT co do vzájemného střídání replik a dodržování pauz. Mechanismus délky pauzy před vstupem do rozhovoru (též dalšího účastníka) je velmi individuálním a potenciálně konfliktotvorným jevem. Nezdvořilost tzv. intruze („skákání do řeči“) je relativní kulturně, sociálně, generačně i sexuálně (podle zjištění různých psychologických průzkumů se obvykle udává, že u žen se intruze vyskytuje mnohem častěji než u mužů, záleží však na individuálním temperamentu, prestiži, sociálních rolích, prostředí a celkové situaci).

Důležitou složkou verbálních KT jsou i konvenční formulace včetně formulí vstupních a závěrečných, pozdravů i díků a jejich přiměřené užívání. Právě tyto formalizované projevy jsou vázány ve většině i na průvodní normalizované jevy neverbální. Systém norem chování se realizuje v konkrétních projevech řečových do té míry, že diferencuje dále struktury jazykové. J. Neustupný proto razil terminologický protiklad Sprechbund ‚řečový svaz’ – Sprachbund ‚jazykový svaz’, jdoucí často i napříč jazykovým hranicím a vytvářený zdvořilostními aj. normami mimojazykového chování (podle J. Neustupného tak např. určité rysy Sprechbundu představují normy v Československu, Maďarsku, Rakousku a jižním Německu).

 

[261]c) Kanál

Do oblasti zkoumání poruch (šumů) v komunikačním kanále zahrnujeme mj. nejširší faktory místního prostředí (locale), jehož součástí jsou i osoby přítomné probíhající komunikaci, respektive ŘKF. Z hlediska ŘKF tvoří jednu z podstatných složek a je v nejtěsnějším vztahu ke komunikační situaci.

Pokud se týče účastníků ŘKF, je často některé prostředí pro jednu stranu výhodnější, pro druhou je handicapující, jindy je neutrální vzhledem k oběma. Důležitou okolností je známost prostředí a jeho požadavků pro účastníka ŘKF. Zvláštním faktorem prostředí v ŘKF je existence bariéry mezi účastníky, a to pomyslné (sociální, psychické) nebo reálné (materiální předěl – pult v obchodě, katedra, předsednický stůl, divadelní rampa aj.), ovlivňující výrazně sociální roli účastníků, a tím i průběh ŘKT.

 

d) Kód

Z hlediska intralingvistického je kód nejzávažnějším komponentem komunikačního modelu a pro sledování problematiky ŘKT poskytuje k úvaze řadu závažných okolností. Z hlediska jeho účastníků působí nedostatečné zvládnutí přiměřeného kódu handicap, při skupinovém KT vytváří lingvosociální deprivaci společenství, jež je vybaveno jen vlastním jazykovým kódem s menší prestiží (např. dialektem, kódem nespisovným nebo nekultivovaným). Nedostatečné zvládnutí kódů (a to i neverbálních, např. zvukových – hvízdání, nebo prvků gestických), vedoucí k potenciálnímu nedorozumění a k ŘKF se týká v různé míře především všech rovin jazykového systému. Někdy však tyto rozdíly nejsou povahy skupinové (mezietnické) a patří pouze k individuální jazykové charakteristice mluvčího.

V rovině zvukové jsou to např. návyky bezdůvodného emocionálního zvyšování a zesilování intenzity hlasu, které pak v ŘKF jsou individuálně rozdílně hodnoceny (srov. „proč na mě křičíš?“ – „vždyť nekřičím!“). V rovině formální je to např. odlišné hodnocení a užívání zdrobnělin a zhrubělých slov; z morfologických prostředků češtiny je konvencí vázáno užívání zájmena 3. osoby: v přítomnosti této osoby je sociální normou považováno za nezdvořilé („ona mi to říkala“ nelze říci např. o matce v její přítomnosti, ale je třeba označit ji „maminka“). Stejné tvarové omezení se týká užívání singuláru a plurálu při tykání a vykání, které si osvojí uživatel jazyka už v raném dětství.

Hlavní sféra semikomunikace, dvojznačnosti, sémantických interferencí a neporozumění v ŘKT, vedoucí k potenciálně konfliktním situacím, je v rovině lexikální. Z etnopsycholingvistického hlediska je důležité zjištění, že rozdíly v pojmenováních vedoucí k neporozumění se realizují zejména v jejich složce konotační, stránka denotační potíže mezikulturní nečiní. V psaném projevu je zvládnutí grafického kódu vyšším kulturním stupněm (srov. „cizí jazyk ovládá slovem i písmem“). Nedostatky v písemném projevu přesto bývají stejným zdrojem posměchu, zahanbení a konfliktnosti; skupinová negramotnost některých etnik patří k nejvýraznějším sociálním handicapům a je předpokladem trvalého stigmatu.

 

e) Téma

Obsahový komponent řečové události je ve vzájemném vztahu k ostatním složkám – formě sdělení, k sociální roli účastníků, k volbě kódu i k celkové komunikativní situaci – a je častou příčinou apriorního konfliktu. Určitá témata jsou vzhledem k účastníkům ŘKT za všech okolností konfliktní, jedna strana je na ně citlivá, protože se dotýkají pocitu sociální nebo individuální křivdy, a pro druhou stranu se proto při snaze o nekonfliktní KT stávají tabuovými. Jako nevhodné bývá hodnoceno téma, které pro nestejnou intelektuální úroveň účastníků nedává stejnou možnost uplatnění obou stran v ŘKT. Jisté konvence se týkají pak i uvádění určitých témat nevhodnou otázkou. (Mezietnicky konfliktní může být i samo položení otázky, neboť bývá hodnoceno jako určité obtěžování – tázaný je otázkou k odpovědi vlastně nucen, a to není zdvořilé, může být i konfliktní.)

 

[262]f) Situace

Široký situační rámec řečové události Hymes i jiní označují též Frakeovým termínem scéna. Pro řešení ŘKF je do ní třeba zahrnout síť sociálně kulturních vztahů všech účastníků řečové události, jejich sociálních rolí a tzv. domén úzu, které se vztahují jak k normám jazykovým, tak k ostatním normám chování a vymezují určité seskupení možných interakcí vzhledem ke vztahu účastníků (Fishman, 1972). Nerespektování norem jazykového chování vzhledem k určité doméně je komplexním předpokladem ŘKF. Mimo probraný rámec problémů, klasifikujících ŘKF podle Hymesova komunikačního modelu, zůstává řada otázek, z nichž většina je společná pro KF individuální i skupinový. Je v pozadí KF touha po integraci? Je vyrovnání odlišností optimálním východiskem bezkonfliktních kontaktů? Platí stále obecná lidová moudrost, že „protivy se přitahují“, nebo se hádají a kontroverzní stanoviska zaujímají naopak lidé sobě podobní? Je míra a frekvence KT relevantní pro vznik konfliktních vztahů a situací? Podle Ch. Morrise může nárůst komunikace spíše podněcovat konflikt, soutěžení a soupeřivé vztahy mezi lidmi. Optimističtější pro hodnocení řečové komunikace je názor D. Tannenové, že sám tok konverzace, možnost jejího plynulého navazování, vyplývá z faktu, že lidé spolu souhlasí, kooperují, jeden na druhého myšlenkově i jazykově navazuje – hádání je výjimečné. Posouzení takových i dalších názorů je závažné i pro objektivní pohled na naši současnou česko-slovenskou etnosociální situaci. Detailní soustavná analýza individuálních i skupinových mezietnických i dalších sociálních vztahů, které jsme jako relevantní pro zdárný nekonfliktní průběh komunikace vzali v úvahu, je nezbytná pro hodnocení a řešení KF různé povahy. Při hledání teoretických východisek i při jejich aplikaci – konstruování modelových studií konkrétních příkladů různých komunikativních událostí, ŘKF, je však nutno vidět tuto problematiku obecně, vzít v úvahu všechny možné lingvistické i extralingvistické faktory; je třeba široce posuzovat z různých aspektů příčiny takových konfliktních jevů, tyto motivace hierarchizovat a klasifikovat, abychom se vyhnuli nebezpečným generalizacím, které ostatně často jsou i podstatou apriorních KF, základem skupinových předsudků. Jen tak je možno se dobrat potřebných výsledků, jež by mohly mít i určitý preventivní dosah – vychovávat k méně konfliktnímu chování.

 

LITERATURA

 

AUSTIN, J. L.: How to Do Things with Words. New York 1965.

FISHMAN, J. A.: Domains and the relationship between micro- and macrosociolinguistics. In: Directions in Sociolinguistics. Ed. J. J. Gumperz – H. Dell Hymes. New York etc. 1972, s. 435–453.

FISHMAN, J. A.: Bilingualism and biculturism. Journal of Multilingual and Multicultural Development, Vol. 1, 1, 1980, s. 3–15.

HAARMANN, H.: Language in Ethnicity. Berlin etc. 1986.

HAUGEN, E.: Language Contact and Language Planning. Cambridge, Mass. 1966.

HYMES, DELL H.: The ethnography of speaking. In: Readings in the Sociology of Language. Ed. J. J. Fisman. The Hauge – Paris 1968.

JAKOBSON, R.: Linguistics and poetics. In: Style in Language. Ed. Th. Sebeok. Cambridge, Mass. 1960, s. 350–377.

KŘIVOHLAVÝ, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha 1988.

MARTINET, A.: Diffusion of language and structural linguistics. Romance Philology, 6, 1952, s. 5–13.

NELDE, P. H.: Sprachkontakt als Kulturkonflikt. In: Sprache, Kultur, Gesellschaft. Ed. H. Kühlwein. Tübingen 1984, s. 31–40.

OKSAAR, E.: Mehrsprachlichkeit, Sprachkontakt, Sprachkonflikt. In: Languages in Contact and in Conflict. Ed. P. H. Nelde. Wiesbaden 1980, s. 43–52.

[263]SCHEGLOFF, E. A.: Sequencing in conversational openings. American Anthropologist, Vol. 70, 6, 1968, s. 1075–1095.

TANNEN, D.: The pragmatics of cross-cultural communication. Applied Linguistics, Vol. 5, 3, 1984, s. 189–195.

WEINREICH, U.: Languages in Contact. New York 1953.

 

R É S U M É

Conflict as a form of contact

Linguistic conflict (KF) is considered a (disharmonious) form of contact (KT). These concepts are interdependent and ambiguous: it is necessary to distinguish between individual and group conflicts, conflicts (and contacts) on the level of language (JKF, JKT) and on the level of speech (ŘKF, ŘKT). It is claimed that the reasons, course and consequences of KT, KF should be analysed. Along with bilingualism, which results from KT, it is indispensable to consider biculturism (parallel norms of behaviour and estimating).

ŘKT is either direct or indirect (mediated by means of human or non-human media), spoken or written. A special field of interest is represented by non-verbal contacts. These problems can be solved only if extra-lingustic factors are taken into account because they entail relevant intercultural differences and are inevitable prerequisities of JKF.

In the solution of the problems of JKF Hymes’ communicative model of the ethnography of speaking can be utilized. By means of it seven components of a speech event are stated, viz. sender (addresser), receiver (addressee), message form, channel, code, topic, setting (scene, situation). It is useful to consider the degree of relevance of these factors for ŘKF (e. g. of the form of the message) and to find out to what extent ŘKF is inevitable, or what steps are necessary to prevent conflictful behaviour.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 4, s. 256-263

Předchozí Olga Müllerová: Dialog a konflikt

Následující Jana Hoffmannová: Komunikační konflikt a dramatický text (Rozbor dramatu J. Šotoly Cesta Karla IV. do Francie a zpět)