Konference o textových strukturách a typech textů

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Конференция о текстовых структурах и о типах текстов / A conference on the structures and types of texts

Ve dnech 25.–26. října 1990 se konala ve Varšavě konference o textových typech a strukturách; navázala na už dlouhou a mimořádně souvislou řadu podobných konferencí, při nichž se nad problematikou teorie a analýzy textů setkávali na půdě Instytutu badań literackich od počátku 70. let lingvisté a literární vědci (ale i představitelé jiných disciplín – etnografové, historikové umění aj.). Hlavní organizátorkou těchto setkání byla – nyní již bohužel zesnulá – M. R. Mayenowa. Zásluhou polských pořadatelů byly také soubory referátů z těchto konferencí pravidelně vydávány v reprezentativních sbornících, které spojuje slovo „text“ v názvu: O spójności tekstu (1971), Semiotyka i struktura tekstu (1973), Tekst i język. Problemy semantyczne (1974), Semantyka tekstu i języka (1976), Tekst. Język. Poetyka (1978), Tekst i zdanie (1983), Teoria tekstu (1986), Tekst w kontekście (1990). Jejich editorkou byla v 70. letech rovněž M. R. Mayenowa, v dalším období po ní tuto úlohu spolu s organizací konferencí převzala její žákyně a spolupracovnice T. Dobrzyńska; ve sbornících vyšly i četné příspěvky českých účastníků, zejména M. Červenky, F. Daneše, J. Firbase, P. Sgalla ad. Na poslední konferenci byly předneseny jednak referáty týkající se jednotlivých složek a rysů textových struktur, jednak – v převážné většině – výklady vztahující se k typologii textů, konkrétním textovým typům a speciálně k interpretaci literárních textů.

Jednotlivým strukturním charakteristikám a komponentům textu byly věnovány dva příspěvky. J. Firbas se v rozsáhlém referátu zaměřil na úlohu funkční perspektivy ve větě, v odstavci a v textu. V úvodu vyložil některé základní pojmy, důležité pro toto stadium formulace jeho teorie: perspektivizaci výpovědi jako výsledek souhry činitelů určujících rozložení stupňů výpovědní dynamičnosti, skutečné, vlastní (actual) lineární uspořádání – interpretační uspořádání, škály dynamických sémantických funkcí (škála prezentace, škála kvality). Dále věnoval pozornost intonaci jako perspektivizačnímu činiteli vstupujícímu do souhry činitelů v mluveném jazyce. (Spolu s F. Danešem připisuje intonaci schopnost dodávat sdělení permanentní vnitrotextový postojový komentář. Na základě vlastních výzkumů podtrhuje schopnost intonace perspektivizovat výsledek souhry neintonačních činitelů, a tím dodávat mluvenému sdělení specifickou dimenzi.) V poslední části příspěvku referent konkretizoval svůj teoretický výklad zajímavou konfrontací perspektivizace textu v překladech do různých jazyků (úryvky uměleckých textů byly porovnávány v anglické, německé, francouzské a české verzi; u biblického textu byly konfrontovány různé verze v řečtině, latině, angličtině a češtině).

Z celkové tematické orientace konference se poněkud vymykal referát M. Ja. Glovinské (Moskva), která u performativních sloves, resp. u kategorie sloves označujících mluvní akty sledovala vztah ruských vidových dvojic (typ vyprašivať – vyprosiť; ubeždať – ubediť) k diferenciaci ilokuce a perlokuce v teorii mluvních aktů. Nedokonavý člen dvojice autorka spojuje s ilokucí, dokonavý s perlokucí (význam už dosaženého výsledku). Při rozkladu slovesných významů na sémantické elementy autorka využila aparátu A. Wierzbické a konfrontačnímu sémantickému rozboru podrobila slovesa ruská a polská. Vzhledem ke složitosti celého problému se však nevyhnula ani obecným úvahám o tom, jak vlastně chápat perlokuci mluvního aktu (jako dosažený [296]výsledek v podobě akce adresáta, nebo už v podobě adresátova porozumění), o intencionalitě a konvencionalitě v komunikaci i v lidském chování a jednání.

Dva referáty byly na konferenci věnovány textovým typům a vzorcům. Oba referenti se pohybovali v prostoru, který v polské vědě svým dílem a působením výrazně vymezila M. R. Mayenowa: v prostoru mezi polskou tradicí historické poetiky, genologického zkoumání žánrů, a mezi novější orientací teorie textu na typologizaci textů z pragmatických hledisek; tj. zároveň v prostoru intenzívního setkávání lingvistiky a literární vědy. T. Dobrzyńska (Varšava) vyložila zejména zakladatelský význam díla M. Bachtina pro rozvíjení typologie textů, jeho zdůraznění dynamiky vývoje textových typů/žánrů; věnovala pozornost vlivu pragmatických činitelů i různých kulturních kontextů na tento vývoj. Východiskem hlavní části jejího příspěvku se pak stalo Bachtinovo rozlišení primárních a sekundárních žánrů: odvozování sekundárních žánrů z primárních, křížení, transformace, transakcentace různých textových typů. (Srov. např. Bachtin, 1988.) Ukázala např. derivaci některých sekundárních žánrů pod vlivem funkční a kontextové diferenciace z prvotního žánru bezprostředního mluveného dialogu; právě ve světle vzniku sekundárních žánrů, různých posunů, odchylek, užívání kompenzačních technik se původní žánrový model objeví nejvýrazněji. – S. Gajda (Opole) vyšel ve svém referátu z historie genologických zkoumání v poetice, rétorice a stylistice (se zaměřením na specifické, hlavně literární žánry) a postupně přešel k zájmu současné teorie textu, teorie verbální komunikace, ev. psycholingvistiky, sociolingvistiky a dalších disciplín o četné jiné typy textů. Vyložil význam jednotlivých komponentů komunikačního modelu pro typologizaci textů a připomněl teoretický přínos S. Skwarczyńské v této oblasti; jako další výrazný vklad polské vědy do takto orientovaných výzkumů pak vyzdvihl teorii „mluvních žánrů“ („genry mowy“ – srov. Wierzbicka, 1983) A. Wierzbické, originální syntézu bachtinovské inspirace, impulsů z teorie mluvních aktů a autorčiných vlastních metod sémantické interpretace. Referent sám definoval „žánr promluvy“ („gatunek wypowiedzi“) jako konvencionalizovaný způsob organizace textu, k jehož stabilizaci došlo v průběhu kulturního a historického vývoje (a sekundárně pak jako soubor textů, v nichž je žánr realizován). Textový typ, žánr je prostřednictvím textového vzorce fixován v komunikační kompetenci účastníků komunikace – nejde tedy jen o konstrukt z oblasti poznání. (Srov. též Hoffmannová, 1987.) Dále autor věnoval pozornost možnostem systematizace žánrů v teorii textu, vybudování jejich hierarchie (žánry primární, „střechové“, makrožánry, superstruktury?). Uvažoval rovněž o rezultativních, schematizujících, normativních aspektech textového typu a vzorce na jedné straně a o vývojových proměnách textových typů, o jejich aspektech dynamických, procesuálních, strategických na straně druhé. – Diskuse, která se k tomuto ústřednímu tématu konference rozvinula, se zaměřila např. na často kladenou otázku, zda lze všechny texty přiřadit žánrovým schématům (viz též Daneš, 1981); hovořilo se o vztahu spontánních a konvencionalizovaných, typových momentů při produkci textu; pozornost se soustředila na pragmatiku žánrů a na otázku, zda k charakteristice žánru patří i způsoby jeho realizace; a živý zájem vzbudil i problém vztahu žánru a stylu (žánry vázané na jediný funkční styl proti žánrům „mezistylovým“: dopis v komunikaci běžné, administrativní, umělecké).

Do oblasti textové typologie zasahoval i příspěvek J. Bartmińského (Lublin) věnovaný textové kategorii shrnutí. Promyšlený výklad, opřený o materiálovou analýzu (soubor shrnutí odborných statí), ukázal složitost a mnohoaspektovost této kategorie: shrnutí („streszczenie“) může znamenat jak samostatný typ textu, tak dílčí textovou jednotku (např. závěr textu), a dále může znamenat jak soubor operací, z nichž se skládá produkce shrnutí, tak jejich textový rezultát. Autor předložil rozsáhlý seznam kognitivních a komunikačních operací (viz k nim van Dijk, 1980 aj.), podílejících se na mechanismu tvorby shrnutí, i nejčastějších faktorů tematizovaných a verbalizovaných ve shrnutí (téma, žánr textu, adresát, cíl a záměr autora, metody, materiál, teoretický kontext aj.). Ukázal závislost struktury shrnutí na jeho funkci (uplatňuje se jako [297]samostatné résumé, závěr textu, abstrakt, součást recenze apod.) i na typu, žánru výchozího textu; v souvislosti s tím zdůraznil intertextové a metatextové aspekty celé problematiky (shrnutí jako metatext, tj. jako derivát bázového textu vznikající operacemi selekce, zobecnění, restrukturace, ev. i překladu do jiného kódu atd.). Zvláštní pozornost věnoval významu tematicko-rematické struktury výchozího textu pro formulaci shrnutí. Na základě svých zkušeností se shrnutími odborných statí autor naznačil možnost vypracování schémat, vzorců shrnutí pro různé textové žánry. V diskusi se hovořilo i o statutu různých „shrnutí“ ve vztahu k výchozímu literárnímu textu (propagační informace na záložce knihy nebo v časopise uvádějícím knižní novinky; anotace v katalogu knihovny; součást odborné nebo informativní recenze; „obsah“, zkratka formulovaná ve školní učebnici nebo v žákovské práci); referent sám tu přispěl svými poznatky z analýzy folklórních textů (srov. Bartmiński, 1988).

Další skupina referátů se týkala speciálních textových typů a některých jejich charakteristik. Referát J. Kordyse (Varšava) byl zaměřen na mytologické, rituální, sakrální texty a pohyboval se v teoreticko-metodologické oblasti vymezené strukturální antropologií a etnografií (dílem B. Malinowského, C. Lévi-Strausse ad.). Vlastním tématem referátu byly struktury příbuzenských vztahů a jejich jazyková reprezentace v různých kulturních společenstvích; autorův sémiotický výklad sledoval sémantiku těchto výrazů, jejich konotační energii (včetně bohaté symboliky a metaforiky), jejich relační a kombinační aspekty a jejich roli v mytologických textech různých kultur.

E. Miczková (Sosnowiec) se zabývala ve svém příspěvku tematickou a argumentační strukturou žurnalistických textů, resp. speciálně politických komentářů uveřejňovaných v tisku. Zjistila u těchto textů čtyři nejčastější typy hypertémat: (1) jednotlivec, obvykle politická osobnost; (2) kolektivní subjekt, nejčastěji instituce; (3) místo; (4) událost. Ve svém materiálu analyzovala hlavní způsoby derivace dílčích témat z hypertématu a možnosti organizace tematických konfigurací v textu (zejména uplatnění konektorů). Při svém pokusu o modelování některých publicistických žánrů se zaměřila i na distribuci komunikačně nejzávažnějších nových skutečností v tematicko-rematických strukturách a na výstavbu textové argumentace.

H. Ulatowska (Dallas) představila ve svém příspěvku výrazně interdisciplinární tematiku – tvoření textů v afázii. Teoretické zázemí referátu tvořily jednak neurolingvisticky založené úvahy o vztahu jazyka a poznání, o souvislostech redukce jazykových struktur u afatiků a redukce struktur konceptuálních (srov. u nás Lehečková, 1985, 1986), jednak posun ústředního problému teorie textu – definice textu – do sféry textů patologických, často v mnoha ohledech strukturně narušených. Experiment, o němž autorka referovala, byl zaměřen na produkci textů různých typů u afatických pacientů; na základě stanoveného souboru parametrů byly pak texty porovnávány s kontrolními produkty skupiny zdravých osob. U textů afatiků byla zjištěna: a) redukce v oblasti výstavby syntaktických struktur; b) redukce informační, sémantické struktury (informace mají nižší hustotu, nejsou logicky usouvztažněny, nefunguje makrostruktura, hierarchizační mechanismy – odpadají všechny struktury vytýkací, zdůrazňovací i metatextové); c) snížená koherence textu, narušené vazby referenční (časté výpadky zájmen[1] i spojek jako prostředků mezivětného navazování) i temporální (např. v narativním textu); d) neschopnost realizovat „vzorce“, „scénáře“ textových typů, jejich zaměňování, směšování žánrů; e) ve srovnání se zdravými osobami neúměrně dlouhá doba produkce textu (souvisí i s narušenou schopností psaní, která je v některých případech patrná ze vzhledu písma). Některé předložené texty afatiků – přes svou nedostatečně konturovanou, resp. nezřídka disharmonickou výstavbu – však byly velice zajímavé a originální a vyvolaly diskusi o hranicích normálnosti (nenormálnosti) ve sféře textů a jejich produkce. Ohlas vzbudila [298]rovněž informace o možnostech diagnostického a terapeutického využití těchto experimentů.

Příspěvky autorů z další skupiny byly orientovány k interpretaci uměleckých textů. Referát E. V. Padučevové (Moskva) se zabýval strukturou vyprávění v moderní próze. Analýzy vybraných textů (zejména M. Bulgakova, V. Nabokova, Pasternakova Doktora Živaga) vedly autorku ke konstatování rozkladu subjektu a k rozlišení tří funkcí mluvčího: a) subjekt reference (úběžník prostorově-časových koordinát), b) subjekt řeči (vstupující do vztahu k příjemci textu), c) subjekt vědomí (soznanija). Hlavní pozornost byla v příspěvku věnována poslední kategorii – subjektu vědomí, tj. subjektu všech implicitních, neurčitých, eliptických vyjádření, který se vyrozumívá z kontextu. K němu se vztahují všechny postoje, hodnocení vyjadřovaná modálními výrazy nebo větnými adverbii (v ruštině hlavně „vvodnyje“ slova a konstrukce), metařečová a metatextová vyjádření i emocionální, mentální, vnitřní stavy (vyjadřované hlavně slovesy vnímání, cítění, myšlení): škoda (= mně je líto); je třeba, je možné; Kéž by bylo léto! (= já si to přeji); jinak řečeno, těžko říci, bylo cítit, zdálo se (= mně); tvary ruských sloves jako pridetsja, chočetsja, dumajetsja; okazalos’, popalos’. V těchto případech se uplatňuje subjekt mluvčího v narativním režimu textu, ačkoli není vyjádřen jako aktant v syntaktické struktuře. Autorka rozlišila podmínky ztotožnění mluvčího (jako subjektu vědomí, resp. subjektu řeči) s vypravěčem nebo postavou; v této podobě se mluvčí nezřídka obrací i na čtenáře. Ve vztahu k mluvčímu by pak dále bylo třeba i v literární vědě pracovat s kategorií pozorovatele. Referát ukázal význam subjektové interpretace moderních textů, v nichž se bachtinovské „mnohohlasí“ projevuje i divergentností subjektů (viz k tomu Hausenblas, 1971; Macurová, 1983); přes různé textové perspektivy se subjektová rozrůzněnost promítá až do syntaktické sémantiky (např. do fungování deiktických prostředků, „egocentrických slov“ v textu).

Uměleckých textů a možností jejich analýzy se týkal i příspěvek J. Hoffmannové, který korespondoval s referátem E. V. Padučevové v zaměření na divergentnost, rozrůzněnost současných textů, na rozrušování tradičních představ o jejich výstavbě a na destruktivní tendence, které se zde projevují. Výklad se zaměřil na hlavní rysy výstavby textů, které bývají někdy označovány jako texty postmoderní: (1) dialogičnost, diskurzívnost, alternativnost, ev. až konfliktnost, diskontinuita (projevující se obsahovými i výrazovými konfrontacemi, paradoxy, protismysly, ambivalencemi, konkurencí heterogenních prvků), (2) interference, tj. splývání, prolínání hodnot a prvků nejrůznějšího druhu; pluralismus, otevřenost textu bez jednotné perspektivy nebo dominantního centra. Tyto rysy se v textu projevují jako konfrontace a zároveň interference a) různých textů (navazování textu na texty jiné, tj. problematika intertextovosti); b) žánrů, textových typů, stylů (jejich synkretismus, prostupování); c) mimotextových a vnitrotextových subjektů, jejich perspektiv a hledisek; d) různých časových rovin; e) kódů, různých soustav výrazových prostředků.

Ju. D. Apresjan (Moskva) předvedl na konferenci neobyčejně citlivou, emotivní a vzrušující interpretaci prózy V. Nabokova Dar (s odkazy k jiným Nabokovovým textům, zejména k Lolitě). Objasnil princip autorské mystifikace, hry, kterou hraje autor se čtenářem a získává ho k interpretační aktivitě prostřednictvím narážek roztroušených po textu (součástí těchto postupů je i hra s verši, rytmem, hudebností v prozaickém textu). Autorský subjekt promlouvá ke čtenáři i v metatextovém rámci celé prózy (jde vlastně o „knihu o knize“), tj. v úvodním epigrafu i v závěrečné oněginské strofě. Ústřední téma prózy (ale i celého Nabokovova díla, a zároveň i tragické, nostalgické téma autorova života) formuloval referent jako nutnost spojení s cizím a odloučení od blízkého, milovaného (týká se nenaplněné lásky k ženě i lásky k ruské vlasti). Ve svém uměleckém díle, talentu spatřoval Nabokov jedinou naději na spojení s vlastí v budoucnu, po své smrti; k tvorbě a talentu vztáhl Ju. D. Apresjan i interpretaci názvu prózy Dar (tj. talent; osudový „dar“ však zároveň představuje pro autora i napolo reálná, napolo snová hlavní [299]ženská postava Zina). Toto téma je pak realizováno v celé kruhové kompozici prózy, v její koncentrické struktuře; v různých podobách se vrací ve všech kruzích i soustavách kruhů.

Význam a užitečnost varšavské konference však nelze spatřovat jen v uvedené řadě referátů s nesporně aktuální tematikou, ale stejnou měrou i v zaujatých diskusích. Díky M. R. Mayenové a mnoha dalším významným polským vědcům (např. J. Sławiński, A. Okopień-Sławińska, S. Skwarczyńska, L. Psczołowska) se v Polsku „lingvistická“ teorie textu od počátku vyvíjí v přirozené koexistenci s teorií literatury, zejména s vynikajícími výsledky v oblasti historické poetiky. Tato obdivuhodně samozřejmá interdisciplinární symbióza utvářela i atmosféru konferenčních diskusí; i proto se účastníci rozcházeli s nadějí, že dlouhodobá kontinuita těchto vědeckých setkání nebude přerušena.

 

LITERATURA

 

BACHTIN, M.: Problém rečových žánrov. In: M. Bachtin, Estetika slovesnej tvorby. Bratislava 1988, s. 266–313.

BARTMIŃSKI, J.: The oral/written opposition and the Polish folklore of today. In: Oral and Written/Literate in Literature and Culture. Nowi Sad 1988, s. 217–225.

DANEŠ, F.: Pokus o integrované multidisciplinární pojetí textové lingvistiky. SaS, 42, 1981, s. 306–314.

DIJK, T. A. van: Macro-structures. An Interdisciplinary Study of Global Structures in Discourse, Cognition and Interaction. New York 1980.

HAUSENBLAS, K.: Subjekty v promluvě. In: Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Słowiańskich. Warszawa 1971, s. 217–223.

HOFFMANNOVÁ, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS, 48, 1987, s. 81–97.

LEHEČKOVÁ, H.: Jazykové aspekty typologie afázií. SaS, 46, 1985, s. 119–126.

LEHEČKOVÁ, H.: Agramatismus v afázii. SaS, 47, 1986, s. 138–147.

MACUROVÁ, A.: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. AUC Philol. Monogr. 68. Praha 1983.

O SPÓJNOŚCI TEKSTU. Ed. M. R. Mayenowa. Wrocław 1971.

SEMANTYKA TEKSTU I JĘZYKA. Ed. M. R. Mayenowa. Wrocław 1976.

SEMIOTYKA I STRUKTURA TEKSTU. Ed. M. R. Mayenowa. Wrocław 1973.

TEKST I JĘZYK. Problemy semantyczne. Ed. M. R. Mayenowa. Wrocław 1974.

TEKST I ZDANIE. Ed. T. Dobrzyńska – E. Janus. Wrocław 1983.

TEKST. JĘZYK. POETYKA. Ed. M. R. Mayenowa. Wrocław 1978.

TEKST W KONTEKŚCIE. Ed. T. Dobrzyńska. Wrocław 1990.

TEORIA TEKSTU. Ed. T. Dobrzyńska. Wrocław 1986.

WIERZBICKA, A.: Dociekania semantyczne. Wrocław 1969.

WIERZBICKA, A.: Genry mowy. In: Tekst i zdanie. Ed. T. Dobrzyńska – E. Janus. Wrocław 1983, s. 125–137.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 4, s. 295-299

Předchozí Mirek Čejka: Jazyk, mozek a počítač

Následující Rudolf Šrámek: První česká socioonomastická práce