Günter Grewendorf etc.: Sprachliches Wissen

Marek Nekula

[Recenze]

(pdf)

Grewendorf Günter etc.: Sprachliches Wissen

Günter Grewendorf – Fritz Hamm – Wolfgang Sternefeld: Sprachliches Wissen. Frankfurt am Main 1987. 467 s.

 

Kniha si stanovila za cíl podat frankfurtským studentům jazykovědy i širšímu okruhu zájemců syntézu toho, nač se lingvistika v posledních letech orientovala a čeho se v ní dosáhlo. Tento záměr se však pochopitelně neobešel bez výkladu problémů, které jsou již staršího data.

Autoři se jednoznačně přiklonili k Chomského pojetí jazyka.[1] Jak známo, jsou podle něho člověku vrozeny schopnosti, principy univerzální gramatiky, které jsou hardwarem, ve kterém operuje software přirozeného jazyka. Toto pojetí přijali za vlastní také autoři recenzované knihy. Searle (1986) však ukázal, že Chomského metafora mozku a přirozeného jazyka je zavádějící, protože Chomskému ve skutečnosti nejde o metaforu, ale o regulérní tvrzení. Podle Searla ale ztotožnění hardwaru a mysli a softwaru a internalizované gramatiky není reálně možné, protože v počítačích se dekódují formy (význam je přepisován pomocí formálních pravidel; počítač nerozumí významu výrazu, ale dovede ho podle adresy a pořadí, tj. pomocí formálních operací, které s významem přímo nesouvisí, správně zařadit). Počítačové programy jsou plně definovány svou formální (neboli syntaktickou) strukturou, zatímco v lidské paměti jsou uloženy obsahy povahy sémantické. Nabízí se triviální dodatek, že počítač jazyk–řeč jen simuluje, zatímco mluvčí jí realizuje komunikační záměr na pozadí a za předpokladu intersubjektivního vědomí,[2] které podle našeho názoru s počítačem nesdílíme.

Víme, že mezi kognitivním a komunikativním paradigmatem existovala a existují programová vyhrocení.[3] Jestliže pozorujeme snahy tato paradigmata smířit, jako je tomu v recenzované knize, nelze ještě zdaleka mluvit o skloubení; to naráží na překážky nejrůznějšího druhu.

Historii těchto rozporů můžeme dobře sledovat na vystoupeních J. R. Searla a N. Chomského. Searle (1974) vytýkal Chomskému, že odděluje jazyk od komunikace, strukturu od funkce. Obrátil se totiž proti rozlišení pojmů kompetence a performance a tvrdil, že problém řečového jednání je předmětem už jazykové kompetence. Je zajímavé, jak se v recenzované knize posunulo použití těchto pojmů. Jestliže se původně kompetencí označovala schopnost tvořit věty a performancí se označovalo jejich užití (v aktuálním aktu), chápou autoři recenzované knihy performanci jako využití schopnosti tvořit věty, kterou ovlivňuje okamžitý psychický stav mluvčího (např. únava). Pro tvoření/užití vět se pak užívá pojmů gramatické a pragmatické kompetence. Uvidíme dále, že se do těchto modifikací pojmového aparátu promítla také diskuse o výpovědním modu (komunikativní funkci v terminologii Greplově – Karlíkově, 1986). Na jedné straně v ní lze sledovat pokusy začlenit výpovědní modus do hloubkové struktury v podobě tzv. hypervět (kritiku Rossova výkladu srov. Searle (1979) a Grewendorf (1975)) nebo ho vysvětlit pomocí (dodatkových) konverzačních postulátů (Gordon – Lakoff, 1975), na druhé straně kritické odmítnutí těchto pokusů (Searle, 1979), jako [69]snahy vyložit problematiku pragmatickou aparátem syntaktickým, kterým se do věty inkorporuje něco, co v ní prokazatelně není. Searle při této kritice vyšel z předpokladu, že lidské (tedy i jazykové) jednání se opírá o konstitutivní intersubjektivní pravidla.[4] Autoři recenzované knihy se kupodivu přiklonili k druhému modelu a pragmatickou kompetenci vyložili velmi povšechně tím, že reprodukovali názory autorů teorie řečových aktů; rezignovali však na to, aby je sladili s Chomského teorií jazyka nebo s vlastními výklady gramatické kompetence. To ovšem ani dost dobře možné není. Filozofové jazyka (Austin, Searle, Grice a další) se nepokusili o detailní jazykovědné rozpracování svých teorií a vyložení některých specificky jazykovědných faktů. A také jazykovědci tento dluh nesplatili. Autoři recenzované knihy tedy v podstatě neměli na co navázat.

Přes různé pokusy sblížit obě paradigmata, v našem případě alespoň pro studenty a širší čtenářskou obec, vědomí odlišnosti trvá, a to už ve vymezení předmětu jazykovědy a jejího začlenění do systému věd. Název Sprachliches Wissen čili Vědění jazyka můžeme v duchu Chomského Knowledge of Language (1986) interpretovat ne jako znalost jazyka (ve smyslu znalosti teorie), ale jako řečovou dovednost, která je člověku vrozena v principech a internalizována při osvojování přirozeného jazyka. Cílem knihy, a podle autorů lingvistiky vůbec, je zkoumat univerzální, resp. internalizovanou gramatiku, operace, jejichž prostřednictvím je řeč rodilým mluvčím generována. Jazyk (Sprache) pak autoři chápou jako lidský orgán, který s člověkem roste a který se s ním vyvíjí, jazykovědu pak jako část kognitivní psychologie a biologie člověka. Problémy jazykovědy se tak redukují na gramatiku ve shora uvedeném smyslu; ostatní tradiční jazykovědné disciplíny, např. dialektologie, historická mluvnice nebo teorie znaku a významu apod., se chápou buď jako samostatné disciplíny, nebo se přiřazují k jiným vědám. Takto se vymezuje koncepce knihy v první kapitole, nazvané Teorie jazyka.

Searle (1986) s tímto přiřazením jazykovědy k přírodním vědám právem polemizuje. Příčinu tohoto omylu vidí právě v orientaci jazykovědy na hledání výhradně fonologických a syntaktických pravidel. Avšak hledání těchto mechanismů a jejich prostředků má v jazykovědě svá úskalí. Searle, který si za základ svých úvah vzal řečové akty, je však nechápe jako typ jistých promluvových pohybů, posloupnost jazykových prostředků. Na rozdíl od přírodních věd, kde se při výkladu postupuje od elementů mikrostruktur, nezávislých na lidském vědomí, k makrostrukturám (např. pacient umírá na TBC, i když lékařova diagnóza zní jinak), postupují podle něho společenské vědy od makrostruktur k mikrostrukturám (pro věc samu je podstatný pojem, kterým je nějaký fenomén odrážen; např. v ekonomickém životě společnosti jsou penězi zlato, slitiny kovu, papír apod.). Elementy mikrostruktur jsou v oblasti společenských věd substituovatelné a závislé na časoprostorovém kontextu vnímajícího subjektu; např. také subjektu, který vyslovil jistý slib, který je slibem proto, že ho za něj tento subjekt (popř. adresát) považuje, aniž přitom musí užít prostředků, které by ho přímo indikovaly (zde odkazujeme na Searlův výklad nepřímých řečových aktů, 1979). Kauzalita je – velice volně reprodukováno – obrácená. Proto Searle navrhuje alternativu – zkoumat konkrétní intencionální obsahy v myslích mluvčích jednotlivých jazyků – a důsledně se drží hodnocení jazykovědy jako společenské vědy vztažené k subjektu a intencionálnosti jeho mentálních stavů.

Je tedy skoro samozřejmé, že tyto dva dosud explicitně nesjednocené konceptuální systémy štěpí jinak vzácně sevřenou práci na dvě části. V první autoři popisují subsystémy, jejichž souhrou lze vysvětlit gramatickou kompetenci, v druhé části, v rozsahu jedné pětiny knihy, se vysvětlují základní pragmatické pojmy a nejdůležitější teorie, které jsou spojeny s teoretickým přínosem Austinovým (řečové akty), Searlovým (systematická teorie řečových aktů, problematika nepřímých řečových aktů a klasifikace [70]řečových aktů), Griceovým (konverzační implikatura), Strawsonovým (presupozice) a dalších a které mají v současné době svoji relevanci především pro sémantiku (viz dále) a teorii jazyka (viz výše); zmínění autoři jazyk důsledně vztahují k vědomí subjektu.

Pojítkem kapitol o fonetice, fonologii, syntaxi, morfologii a sémantice je pokus chápat principy generování pro různé gramatické komponenty analogicky. V tomto smyslu není náhodné zařazení kapitoly o morfologii za výklad o fonologii a syntaxi: pravidla generování tohoto komponentu jsou z větší části formulována již v předchozích kapitolách (např. generování složenin a odvozenin se vykládá analogicky k principům generování v syntaktickém komponentu).

V kapitole o fonetice se vymezují elementární pojmy, jak jsme na ně zvyklí také z českých prací. V rámci kapitoly o fonologii se probírá fonologie lineární a nelineární. Lineární fonologie chápe potenciální kombinace fonémů, které si volí rodilý mluvčí, jako systémové zvukové vlastnosti určitého jazyka. Od struktury fonologické se liší realizace fonetická, idiosynkratická, která se podle autorů odvozuje z fonologické pravidly fonetickými, jež se opírají o systematické, předpověditelné vlastnosti výslovnosti. Formální pravidla převádění ze struktury fonologické ve fonetickou se uplatňují v určitém pořadí v lineárním sledu segmentů, strukturovaném hraničními symboly. Ve skutečnosti však, zdá se, nemáme co do činění s atomizovanými abstraktními jednotkami na straně jedné a konkrétními segmenty na straně druhé; konkrétní se vyvozuje z abstraktního. Při fonetické realizaci jde podle nás spíše o reprezentaci fonologické struktury; možné diference konkrétního a vyabstrahovaného vznikají vlivem artikulačních, fyzických limitů lidského organismu, a nejsou tedy výsledkem formálních operací.

Také nelineární fonologie vykládá (suprasegmentální) jednotky pomocí aparátu generativní gramatiky. Autoři se pokoušejí vyložit je jako vtékání (dumping) více příznaků do jednoho elementu samohláskově souhláskového řetězce nebo jako větvení (spreading) jednoho příznaku ve více elementů řetězce. Tento řetězec se chápe jako osa, kolem níž simultánně operují různé metavrstvy (tiers) příznaků, které lze současně izolovat (autosegmentalisieren). To dovoluje popis jejich vzájemné interakce. Mezi takové příznaky počítají autoři slabičnost, tón, segmentovatelnost a délku.

V oddílu o metrické fonologii se autoři zabývají přízvukem a slabikou. Přízvuk se popisuje jako relativní veličina pomocí metrického stromu s pevně stanovenými principy tvoření (např. v češtině je hlavní člen (vícenásobně) rozvětveného stromu „levoperiferní” a přízvučná je proto vždy první slabika). Pro složitější případy se užívá výkladu tzv. metrickou mřížkou, která umožňuje hierarchizovat přízvuk podle počtu „rázů” (Schlag) a stanovit mezní počet „rázů” (pro němčinu čtyři relativní „rázy”). Na ní se vysvětlují také principy významové strukturace složených slov (Straßenbahn; určující má přízvuk hlavní, určované vedlejší), posunu přízvuku na významově jádrové slovo (Weltnichtrauchertag), pozbývání přízvuku (snížení o „ráz” v irelevantních pozicích) a nabývání přízvuku (zvýšení relativního rozdílu o „ráz” vzhledem k rytmické strukturaci slova). Také na úrovni slabiky se vymezuje posloupnost pravidel: maximální délka slabiky, přibývání sonority směrem k vrcholu a ubývání od vrcholu, maximální počáteční okraj (⁺Zent–rum/Zen–trum). Celá řada otázek zůstává ovšem nevyjasněna. Např. proč pro rozlišování lehké (s jednoduchým jádrem V) a těžké slabiky (s rozvětveným jádrem V–V, V–C) jsou bez významu počáteční okraje nebo jaká jsou převodní pravidla mezi slabikami (s) a mórami (m), když se s převádí jednou v m a podruhé v m–m.

Také v syntaktickém komponentu jsou „pravidla oprávněná jenom ve vztahu k jiným pravidlům, ne ve vztahu k empirickým datům” (recenzované dílo, s. 188, přel. M.N.). Věta se skládá z konstitutivních složek, které bezpečně zjišťujeme pomocí různých testů a zkoušek; např. pomocí testu otázkového, koordinačního nebo pronominalizačního nebo zkoušek přemístěním, nahrazením či vypuštěním. Tedy vždy ve vztahu [71]k jiným složkám a (jejich) potenciálním transformacím. Větu můžeme strukturovat na bezprostřední konstitutivní složky; jejich hierarchie je dána posloupností přepisových pravidel. Složky, resp. fráze se přepisují tak, že buď tvoří uzel s dominantou, nebo jsou pravidla jejich přepisu koncová (lexikální). Sgall a kol. (1986) ve svém výkladu této problematiky poznamenávají, že se v Chomského revidované verzi standardního modelu, z níž vycházejí i autoři recenzované knihy, usiluje o snížení počtu transformací na minimum a omezuje se vlastně jedině na pravidlo „move–a”, kterým se odlišuje struktura povrchová a hloubková. Snížením počtu transformací se posílila „linearita” generativního modelu; příznaky jsou uvedeny už ve slovníku. Projekcemi příznaky postupně „prosakují” (durchsickern) až k vrcholu. Sgall a kol. (1986, s. 40n.), podobně jako autoři recenzované knihy, vykládají překrývání rovin X–fráze jako postupné projekce doplnění uvedených přímo ve slovníku;[5] např. doplnění slovesa přesvědčit postupně pronikají projekcemi až k projekci maximální. Směrem od struktury hloubkové k povrchové se uplatňují principy, které vedou k posouvání či vynechání doplnění, po nichž zůstávají stopy. Pro němčinu je specifickým případem topikalizace frázových konstituentů, které se při ní ze „středového pole” (Mittelfeld) přesouvají do „předpolí” (Vorfeld). Mezi hloubkovou a povrchovou strukturou se uplatňují principy přiřazování tematických rolí argumentu (agentu, patientu, …), principy rekční, princip aplikačního pole, bariéry a přikazování konstituentu a princip stopový a cyklický.[6] Podrobněji je rozvedena vlastně jen teorie, resp. princip vázání. Při výkladu koreference se však autoři neobešli bez zapojení a výkladu ostatních principů, resp. teorií, o kterých jsme se zmínili.

Pro morfologii je zřejmě v současné době charakteristický ústup od hypotézy transformační k „lexikalistické”; při přepisu některých kategorií totiž neúměrně narůstal počet transformačních pravidel. Morfologické kategorie podle autorů recenzované knihy žijí do jisté míry samostatným životem. Příznaky se ke slovu přiřazují už ve slovníku, a tím se snižuje počet transformací směrem k povrchové struktuře. Slovník ovšem zdaleka není jen seznam příznaků. Již v něm se uplatňují specifická pravidla tvoření slov. V případě odvozenin a složenin jde o pravidla na syntaktickém komponentu nezávislá; jsou ovšem syntaktickým pravidlům analogická. Obtíže tohoto přístupu se projevují, je-li afixace spojena se změnami kategoriálními (ver–dumm–en, …, Ge–stöhn(e), …), což zpochybňuje aplikovatelnost překrývání projekcí X–fráze a pronikání příznaku na odvozování slov; u složenin je toto schéma, podle autorů, aplikovatelné bezvýjimečně. Tvoření slov spojené s přízvukováním předchází flexi. Ta se chápe jako konstrukce s větším počtem hlavních členů fráze; příznaky pronikají z více stran (morfologické příznaky – pád a číslo – od flekčních afixů na slovo, kategoriální příznaky – rod, popř. typ flexe – od kmene na sufix). Autoři tedy nepopírají specifičnost morfologických pravidel, nicméně naznačují, že je možno je chápat jako interakci nezávislých modulů známých ze syntaxe a sémantiky.

V kapitole o sémantice nás autoři seznamují se sémantikou slova, tj. s problémy komponentové analýzy, vztahy synonymie, hyperonymie apod. V rámci sémantiky věty, s četnými exkursy do syntaxe, se vychází z výrokové logiky (Fregeho principu kompozicionality). Pravdivost věty je pak možno určit pouze relativně vzhledem k nějaké jiné struktuře; autoři tu pracují s pojmem modelu. Je-li věta vzhledem k jisté struktuře nebo v jisté struktuře pravdivá, je tato struktura modelem této věty. Připomeňme, že tato koncepce se opírá o pojem možných světů, jak ho rozvedl Montague (1974). Podle něj jsou výrazy jazyka indexovými strukturami a možné stavy věcí [72]kontexty užití výrazů. Autoři pak pomocí modelu vykládají jak pravdivost a kontradikci, tak také logickou ekvivalenci a logický závěr.

Při popisu složitějších sémantických fenoménů (kvantorů, významových postulátů) a ve snaze uvést v souvislost generativní pravidla syntaktického a sémantického komponentu se pracuje s pojmem překladu přirozeného jazyka do jazyka formálního, jehož sémantickou interpretací se dospívá k významu (Searlův protiargument viz výše). Toto pojetí však podle našeho názoru okamžitě selhává, pokusíme-li se tímto způsobem uvažovat o metafoře či ironii, které jsou z těchto pozic fakticky nepostihnutelné. Zde totiž nelze vypustit pragmatické složky, bez kterých je adekvátní interpretace intence mluvčího obtížná. Tím ovšem nutně překračujeme rámec sémantiky slova i věty.

Vzhledem k charakteru knihy nebylo možno od autorů očekávat, že se pokusí o detailní rozvedení naznačené koncepce. Konečně úplná generativní gramatika přirozeného jazyka nebyla dosud vypracována. Proto nám šlo pokud možno o nezkreslenou rekapitulaci názorů autorů na dílčí fenomény i na jazyk v jeho komplexnosti na pozadí alternativní koncepce Searlovy.

 

LITERATURA

 

Apel, K.–O.: Sprechakttheorie und transzendentale Sprachpragmatik zur Frage ethischer Normen. In: K.–O. Apel (Hrsg.), Sprachpragmatik und Philosophie. Frankfurt am Main 1976, s. 10–173.

Gordon, D. – Lakoff, G.: Conversational postulates. In: P. Cole – J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3. Speech Acts. New York – San Francisco – London 1975, s. 83–106.

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

Grewendorf, G.: Sprache ohne Kontext. In: D. Wunderlich (Hrsg.), Linguistische Pragmatik. Wiesbaden 1975, s. 144–182.

Grice, H. P.: Logic and conversation. In: Syntax and Semantics, s. 41–58.

Habermas, J.: Was heißt Universalpragmatik? In: Sprachpragmatik und Philosophie, s. 174–273.

Helbig, G.: Entwicklung der Sprachwissenschaft seit 1970. Leipzig 1986.

Chomsky, N.: Knowledge of Language: Its Nature, Origins and Use. New York – Westport – London 1986.

Lieb, H.–H.: The case for a new structuralism. Rukopis přednášky.

Montague, R.: Formal philosophy. In: Selected Papers of Richard Montague. New Haven 1974.

Searle, J. R.: Chomsky’s revolution in linguistics. In: On Noam Chomsky. Critical Essays. New York 1974, s. 2–33.

Searle, J. R.: Expression and Meaning. Cambridge – London – New York 1979.

Searle, J. R.: Geist, Hirn und Wissenschaft. Frankfurt am Main 1986.

Sgall, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Praha 1986.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 1, s. 68-72

Předchozí Oldřich Leška, Petr Sgall: F. de Saussure po česku v roce 1990

Následující Helena Běličová: Renata Grzegorczykowa: Wprowadzenie do semantyki językoznawczej