K funkčnímu pojetí systému vlastních jmen

Miloslava Knappová

[Rozhledy]

(pdf)

On a functional conception of the system of proper names

[*]1. Jak známo, v tezích Pražského lingvistického kroužku ani v jejich následném rozpracování speciální pozornost vlastním jménům (VJ) věnována nebyla. Nicméně zakladatelům české onomastické školy – jmenujme zde za všechny Vl. Šmilauera a J. Svobodu – byla zřejmá korespondence onymického systému s funkční onomatologií Viléma Mathesia i se strukturním pojetím lexika. Proto se také v teorii vlastního jména, která se u nás postupně konstituovala v 60.–80. letech (významně k ní přispěly i teoretické úvahy P. Trosta, viz Trost, 1958, 1979, 1981), začaly v návaznosti na výsledky pražské školy propracovávat otázky systémovosti, strukturovanosti, potenciálnosti složek onymického systému atd., byly konstituovány kategorie onymického obsahu, propriálně pojmenovacího aktu, onymického areálu ap. (viz Šrámek, 1986, 1989; Blanár, 1976 aj.). Stále větší pozornost byla věnována funkčnímu pojetí systému vlastních jmen a jeho úzké vázanosti na faktory jazykové i mimojazykové, vyplývající z jednoty lingvistického (vlastní jméno jako jazykový fakt) a onomastického.

Funkční pojetí onymického systému má ovšem – ve srovnání se systémem apelativním – svá specifika, která se zde pokusíme charakterizovat.

 

1.1. Především je třeba říci, že funkční pojetí onymického systému se chápe v pragmatickém smyslu jako volba a užití, resp. působení vlastních jmen. Členění onymického systému do řady subsystémů je dáno samotným výběrem objektů k pojmenování. Klíčové postavení tu má pojmenovací akt, který postihuje referenci objekt – proprium. Každý onymický (pojmenovací) akt, resp. proces je determinován společenskou relevancí, tj. uvědoměním si potřebnosti objektu, který společnost uzná za vhodné a žádoucí pojmenovat. Ovlivňuje jej též sociální prostředí, vývojový stupeň dané společnosti, její historickospolečenská organizace; z ní pak vyplývají společenské aj. motivy volby jména. – Pokud jde o výsledek pojmenovacího aktu, je závislý jednak na elementech obecně lingvistických (včetně logických, sémiotických aj.), dále na onymickém systému konkrétního jazyka a použitelnosti jeho jazykových, např. slovotvorných, prostředků, a konečně i na elementech speciálně onymických, jako je druh onyma, onymická norma ap. Volba jména je tedy vždy řešením vztahu mezi pojmenovacími potřebami příslušného kolektivu a funkčním využitím výrazových možností jazyka.

 

1.2. Funkční pojetí onymického systému je determinováno dále tím, že onymický systém stojí na periférii lexikálního systému každého jazyka. Vyplývá to z faktu, že [212]funkcí onyma je pouhá nominace. U onyma totiž nelze mluvit o sémantice v lexikálním slova smyslu, tj. funkce pojmenování (identifikace) není spjata s funkcí významu. Je to dáno podstatnou redukcí až zrušením sémantiky výchozího apelativního základu onyma a oslabením, popř. zrušením až neexistencí jeho spojení s centrálním lexikálním systémem daného jazyka (pan Černý není ‚černý’ atd.). Jak říká Gardiner (viz Gardiner, 1954), vlastní jméno je tím čistší, čím je jeho původní význam skrytější. Jméno je tedy spojeno přímo s objektem na základě konvence, nikoli na základě lexikálního významu. U onym tedy můžeme mluvit pouze o sémantice propriální, vyplývající z onymického příznaku (podrobně viz V. Blanár[1]), z faktoru známosti jména jako jména. Podstatnou součást propriální sémantiky (onymického příznaku) tak tvoří jednak jazykové a mimojazykové informace, které ze jména vyplývají, jednak funkce, které jméno plní.

 

1.3. Společenská situace, komunikační potřeba dává podnět, impuls signalizující nutnost pojmenování či přejmenování, na který musí onymický systém reagovat potud, pokud společenská potřeba trvá. Někdy jde o potřeby jednotlivého pojmenování, např. v oblasti již stabilizovaných systémů toponym, hydronym či oronym, naopak v subsystému urbanonym (jména ulic, náměstí atd.) změna společenské situace nejednou vyžaduje přejmenování celé skupiny tzv. honorifikačních jmen (na počest osobnosti, události apod.). Trvalá potřeba nových vlastních jmen je i v oblasti chrématonym, a to jak názvů výrobků, tak i institucí – ať již jde o nové pojmenování, či o přejmenování.

 

1.4. Tyto konkrétní příklady ukazují, že ve funkčním využití pojmenovacího systému dochází na časové ose pod vlivem extralingvistických faktorů k modifikaci jeho vnitřních a vnějších proporcí, k změnám funkčního zatížení a vytížení jeho jednotlivých složek. Tyto modifikace vyplývají ze změny onymické (pojmenovací) situace, determinované situací společenskou. Je třeba říci, že onymický systém je schopen reagovat na společenské vývojové změny a komunikační potřebu nových proprií rychleji než apelativní složka jazyka, což je dáno, jak již bylo řečeno, absencí jejich významu v apelativním slova smyslu.

 

2. Soustřeďme se nyní na otázku, jaké funkce mohou vlastní jména plnit. V Tezích PLK se uvádí, že řeč má podle vztahu mezi ní a mimojazykovou skutečností buď funkci sdělovací, nebo funkci poetickou. Jakobson rozeznává (viz Jakobson, 1960) šest společensky podmíněných jazykových (řečových) funkcí (referenční, metajazykovou, konativní, fatickou, emotivní a poetickou). Na plnění těchto funkcí se ve výpovědi (promluvě) mohou ve větší či menší míře podílet všechny části věty; podle okolností je tedy mohou (spolu)vytvářet i vlastní jména.

Vedle toho onyma plní, resp. mohou plnit na základě různých aspektů jejich volby a užití funkce speciální, vyplývající ze specifiky onymického systému (jak na to poukázali např. Büky, 1976; Karpenko, 1980; Gutschmid, 1984; Knappová, 1989; aj.). Jejich realizace je podmíněna druhem komunikačního aktu, známostí pojmenovávaného objektu účastníkům řečové situace a dalšími okolnostmi. V podstatě se u vlastních jmen vyčleňují následující základní (sdružené) funkce:

 

2.1. Funkce nominační, individualizační, jinak též diferenciační; jde o společensky podmíněnou identifikaci, o níž již byla řeč. Pro tuto funkci je typické, že se jedno a totéž jméno může přenášet do jiných areálových, dobových, národnostních, kulturních aj. podmínek (hydronymum Labe, antroponymum Alžběta), přičemž je přizpůsobováno [213](morfologickému, fonologickému, pravopisnému) systému přejímajícího jazyka. – Součástí této (sdružené) funkce je i funkce deiktická (odkazující na denotát) a apelová. Zde je vhodné dodat, že apelové užití onyma, např. oslovení Haničko, zároveň poskytuje o jméně nejen informace tvaroslovné, slovotvorné aj., ale také o vztahu mluvícího k oslovovanému, o jeho subjektivních a emocionálních postojích atd. (Tyto informace může onymum poskytovat samozřejmě i v dalších typech svého funkčního využití; v apelové funkci se však uplatňují nejmarkantněji.)

 

2.2. Funkce asociační, evokační, konotativní; odkazuje na různé objekty identické s obecnými nebo vlastními jmény reálného světa (bonboniéra Ametyst, hotel Paříž) nebo známé z oblasti historie, kultury atd. Užití jmen jako Afrika, Helsinky, Dunaj, Spartakus, Rubens, Noe odkazuje na komplex encyklopedických znalostí, které o jménu existují, a zároveň tím podává i jistý druh informací, nazývaných někdy pasívní funkcí jména. S konotací úzce souvisí i ideologická funkce onym (např. již zmíněná honorifikační jména); jméno se může stát symbolem (Blaník), mít mytizující funkce apod.

 

2.3. Funkce sociálně klasifikující, široce zařazující pojmenovávaný objekt z nejrůznějších hledisek; uplatňují se zde kategorie místa (nářeční Hanýžka na Chodsku), času (jméno Klotylda signalizuje, že jeho nositelkou je příslušnice starší generace), sociální aspekt (podle průzkumů jsou nově pronikající, nápadná cizí jména dnes volena především v dělnických rodinách), aspekty náboženské (jména Ester, Hugo převažují v židovských rodinách), národnostní hledisko (Jan, resp. Honza zosobňuje např. v literatuře Čecha, Fritz Němce, Ivan Rusa apod.).

 

2.4. Funkce deskriptivní, charakterizační; tuto funkci plní veškerá popisná pojmenování, která mají status tzv. vlastních názvů (Ústav pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů) a tzv. mluvící jména, více či méně charakterizující pojmenovávaný objekt; jejich doménou jsou literární díla (řezník Masorád, princ Dobromil, Zlámaná Lhota) a dále také přezdívky (dlouhán řečený Bidlo nebo Tágo). Jsou to tedy jména, která buď ještě zachovávají apelativní sémantiku, nebo je v nich ještě zřetelný původní lexikální význam.

 

2.5. Funkce expresívní, emocionální, resp. též psychologická funkce jména (jakým dojmem jméno působí). Realizuje se pomocí formální podoby jména, především jeho hláskového skladu, délky, libozvučnosti, navozující příjemné či nelibé dojmy, které mohou působit i sugestivně. Emocionální hodnota může být ovšem jiná pro společnost či její různé sociální skupiny, tj. jméno může mít svůj sociální kolorit (např. přípony –as, –an, jimiž se odvozují přezdívky a hypokoristika, mají např. rozdílnou distribuci ve studentském a vojenském slangu). Emocionální hodnota se mění i v časové ose, jak lze doložit sufixy –ča, –da, jimiž se odvozují ženská hypokoristika; tyto sufixy byly typické pro několik počátečních desítiletí 20. století, např. Fanča, Anda; po jisté době útlumu se vracejí, připojují se ovšem k módním jménům: Karča (Karina), Renda (Renáta). S expresívní, emocionální funkcí onym úzce souvisí i jejich funkce estetická, resp. poetická.

 

3. Závěrem lze shrnout, že onyma mohou v komunikačním aktu plnit různé funkce, do jisté míry korespondující s pojetím obsaženým v Tezích i s Jakobsonovou teorií. Navíc se však ještě vyznačují některými funkcemi speciálními, vyplývajícími ze specifiky onymického systému samého, podmíněného dobovým průsečíkem aspektů jazykových a společenských. Tyto aspekty, tvořící z pojmenování sociolingvistický akt, činí ovšem z uvedených funkcí řadu otevřenou[2] (např. u názvů výrobků je důležitá i funkce reklamní ap.).

 

[214]LITERATURA

 

Blanár, V.: Lingvistický a onomastický status vlastného mena. In: VI. slovenská onomastická konferencia. Bratislava 1976, s. 23–30.

Büky, B.: Namengebrauch – Namengebung. Beiträge zur Namenforschung, Band 11, 1976, s. 361–374.

Gardiner, A.: The Theory of Proper Names. Oxford University Press 1954.

Gutschmidt, K.: Eigennamen in der Literatur. Namenkundliche Studien, Berichte 5.84, 1984, s. 7–33.

Jakobson, R.: Linguistics and poetics. In: T. A. Sebeok (ed.), Style in Language, Cambridge, Mass. 1960, s. 350–377.

Karpenko, Ju. A.: O funkcijach sobstvennych imjon. In: Spoločenské fungovanie vlastných mien. Bratislava 1980, s. 17–23.

Knappová, M.: Rodné jméno v jazyce a společnosti. Academia, Praha 1989.

Superanskaja, A. V.: Obščaja teorija imeni sobstvennogo. Moskva 1973.

Šrámek, R.: Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování. SaS, 47, 1986, s. 16–28.

Šrámek, R.: Onymische Function und functionale Namenforschung. Studia Onomastica, Festskript till T. Anderson. Uppsala 1989, s. 367–374.

Trost, P.: Zur Theorie des Eigennamens. In: Omagiu lui Iorgu Iordan. Bucuresti 1958, s. 867–869.

Trost, P.: Poznámky k teorii vlastního jména. Zpravodaj Místopisné komise, 20, 1979, s. 307–315.

Trost, P.: Nochmals über die Natur Eigennamens. In: J. Essler – A. Hübier (ed.), Forms and Functions. Tübingen 1981, s. 43–47.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 3, s. 211-214

Předchozí Nikolaj Savický: Strukturalismus a poststrukturalismus jako epizoda „věčného“ sporu mezi analogisty a anomalisty

Následující Tomáš Hoskovec: Petr Sgall etc.: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects