Spisovná čeština posuzována jako nástroj myšlení a dorozumění

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Pod názvem „Nástroj myšlení a dorozumění" vydal Frant. TRÁVNÍČEK knižně valnou většinu svých drobných úvah o nejrůznějších otázkách spisovné češtiny, které vyšly jako jazykové sloupky poslední dobou v Lidových novinách (Praha, nákl. F. Borového, 232 str., za 25 K). Již samým názvem hlásí se v něm autor k funkčnímu ponětí jazyka: základním měřítkem pro posuzování spisovného jazyka je způsob a míra, jak plní svůj účel: být nástrojem myšlení a dorozumění, a to nástrojem dobrým.

Proto především s hlediska potřeb spisovného jazyka probírá autor odborně, ale slohem co nejpřístupnějším svá vybraná drobná témata: jednotlivá slova, sousloví a vazby i některé obecné otázky jazykové. Je mezi nimi mnoho slov a vazeb, které zavrhovalo brusičství, dřívější i nedávné, někdy z důvodů historických, jindy proto, že ten jev není lidový, často však také pouhým autoritářským gestem. Právě výklady Trávníčkovy chtějí být i formou co nejvíce vzdáleny odborného autoritářství i subjektivního rozhodování podle hesla „sic volo, sic iubeo“ a snaží se jasně i laikovi ukázati způsob, jak se dnes dívá jazykověda na probírané jevy, a přesvědčivě i pro něho odůvodniti svá rozhodnutí o nich.

Z úlohy spisovného jazyka jakožto dorozumívacího nástroje celé národní oblasti plyne nutnost odmítati na př. ty pokusy, které chtějí vnucovati spisovnému jazyku lokální zvláštnosti ve formě místních jmen a adjektiv z nich tvořených, zvláštnosti cizí anebo i málo srozumitelné a jasné pro vzdálenějšího příslušníka národa (srov. výklady o jménech Olomouc, Kroměříž, Pustevně, o adj. jistebský, vsatský).

Bohaté funkční rozvrstvení spisovného jazyka má důsledky pro prostředky jazykové a nutno je respektovati. Ukazuje proto autor na zvláštní potřeby odborného jazyka, ať vědeckého nebo praktického, když ospravedlňuje na př. odborná slova celostní, volní, provoz, anebo nutnost cizích odborných názvů. A s druhé strany jasně vykládá, že nelze jazyk běžné[174]ho vyjadřování měřiti požadavky jazyka odborného s jeho snahou po přesných termínech: proto nelze odmítati v něm výrazy, jako kulatý stůl, užívání slov kruh, kolmý v širším významu, než jaký mají v jazyce odborném. Jindy opět upozorňuje čtenáře na speciální charakter jazyka básnického, kterému nelze brániti ve snaze míti i odchylné prostředky od běžného výraziva, srov. výklad o adj. překvapivý a zvl. většinu článků v oddílu „Slovo a jazyk“, v nichž přístupně vykládá básnické prostředky konkrétních autorů. Své prostředky má i vyjadřování v důvěrném prostředí a nelze jeho prostředky, jako tatínek, tatíček, různé zdrobněliny citově zabarvené, beze škody přenášeti do neutrálního jazyka.

Kromě toho základního funkčního rozvrstvení jazyka spisovného poučuje Tr. i o významu stylistického rozrůznění jazyka vůbec a o potřebě, aby spisovný jazyk měl jistou zásobu prostředků synonymních: proto bojuje proti snahám, které by ze dvou možných prostředků (jako právem / s právem, na míru / podle míry a pod.) vždy chtěly jeden vymycovati. Tím méně je oprávněn kdokoli odstraňovat z jazyka takové dublety, s nimiž se spojila jistá významová diferenciace, jako stanovisko — stanoviště, pracovati o něčem — na něčem a j. S tohoto zásadního stanoviska, že právě spisovný jazyk potřebuje prostředků jemně diferencujících, žádá autor, aby se rozdíly významové nestíraly tam, kde jsou, jako mezi bezpečný — jistý, někdo — kdosi, určitý — nějaký a p.

Hájí spisovný jazyk proti chybným teoretickým zásahům, které z nedostatečného porozumění mluvnické a somatické stavbě jazyka nalézaly chyby tam, kde nejsou, jako na př. ve spojení nemám nic, přeji vám veselé vánoce, v nominativu jména osobního a místního v adrese a pod. Náleží sem také zbytečné logisování jazyka, které se pozastavuje nad výrazy jíti okolo domu; nebezpečí smrti a pod.

Také do posuzování pravopisu vnáší stanovisko funkční a správně ukazuje, že přednější úlohou pravopisu je usnadňovati rychlé čtení jasnou diferenciací slova tvarů než býti prostě snadným pro psaní.

Aby nebylo snad špatně rozuměno základní tendenci Trávníčkovy knihy, připomínám, že její funkční stanovisko neznamená, že zavrhuje tradici v jazyce spisovném: nemůže ji zamítati, protože právě kontinuita je podstatným znakem vyspělého spisovného jazyka. Na tuto kontinuitu jazyka ukazuje v zanícené úvodní stati „Jazyk a národ“, která bude jistě často citována. Tradice v jazyce se dovolává správně všude, kde ukazuje, že nelze z jazyka vymycovati to, co v něm žije.

Nemůžeme zde vyčerpati všechna drobná témata, kterými se kniha zabývá — je mezi nimi i mnoho poučných výkladů slov méně jasných nebo rčení zdánlivě nejasných. Avšak i z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že dobrý znalec jazyka a jemný jeho interpret je v ní častěji obhájcem jazyka a jeho osvoboditelem — ve smyslu projevu Olbrachtova, jejž se skromným odmítáním zásluh linguistiky rozbírá v knize (str. 192), — než jeho karatelem. Ovšem přitom se dovede rázně ozvati proti dobově módnímu užívání slov, jako prostor, proti skutečným chybám tvaroslovným nebo lexikálním, anebo proti stylistické a myšlenkové nejasnosti a neohrabanosti některých cvičebnic a p.

Najdou se ovšem v tak bohatém souboru rozmanitých jazykových otázek i místa, kde by bylo možno mysliti na úpravu některého detailu nebo připojiti dodatek. Dodal bych na př., že v pražském prostředí, kde právě přemíra deminutiv je zakořeněna, se vyslovuje zpravidla kafíčko (s dlouhým í). Spojení typu obchod s papírem, skrze les byla ovšem vytlačena výrazy obchod papírem, lesem chybnou teorií mluvnickou, ale soudím, že se tyto náhrady již staly obvyklými v jazyce spisovném a je marné znovu je opravovati. Autor rozlišuje tvary do stadia… jako knižní a čistě spisovné a tvary do stadionu… jako lidové a hovorové, nechávaje vývoji výslovně volný průběh; myslím sám, že tvary do stadionu… již překročily hranice i spisovného jazyka (ovšem tvary do stadia jako knižní jistě existují a mohou existovat vedle nich). Ale to je snad vše, co po prostudování celé knihy mohu dodati.

Kniha Trávníčkova je poučná a podnětná pro filologa i pro laika, opravdu časová a potřebná; živá linguistika ve službě skutečného života. Stejně slouží naléhavým potřebám českého kulturního života nové, zdokonalené vydání Trávníčkovy knihy „Spisovná česká výslovnost“ (Brno, nákl. Zem. divadla, 1940, 64 str.). O prvním vydání tohoto důležitého a užitečného spisku jsme podrobněji psali v I. roč. Slova a slovesnosti (str. 182n.) a proto na toto 2. vydání čtenáře prozatím jen upozorňujeme.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 3, s. 173-174

Předchozí Josef Hrabák: Co daly naše země Evropě a lidstvu

Následující Vladimír Kyas: Konstantin-Cyril autorem dvou původních básní